K životnímu jubileu Miloše Dokulila

Jan Kořenský

[Kronika]

(pdf)

The anniversary of Miloš Dokulil

Osmdesáté výročí narození významného vědce je obvykle příležitostí k podrobné faktografické rekapitulaci jeho života a díla. Dovolíme si udělat výjimku – ostatně vyváženou tím, že v jiných periodikách takové stati vyjdou – a obrátíme pozornost poněkud jiným směrem. Připomeneme z Dokulilova dosavadního díla několik prací, které nejen charakterizují jubilanta jako výraznou tvůrčí osobnost, ale ve stejné míře zároveň představují také mezníky etap ve vývoji jazykovědy u nás i způsob a míru, jakými se Miloš Dokulil na tomto vývoji podílel, a konečně místo těchto prací a etap s nimi spjatých v mezinárodním kontextu.

Na prvním místě z časového hlediska stojí dvě stati: článek K otázce morfologických protikladů (SaS, 19, 1958) a článek Dialektika výrazu a významu v morfologické struktuře slova ve slovanských jazycích (Čs. přednášky pro VI. mezinár. sjezd slavistů v Praze. Acedemia, Praha 1968). Zejména první z nich domníváme se patří k vrcholným pracím té vývojové etapy jazykovědy – zejména jazykovědy pražské orientace –, kterou lze charakterizovat úsilím o univerzalizaci fonologického aparátu při výkladu struktury přirozeného jazyka. Ostatně pamětníci vědí, jak vysoce ocenil právě tuto Dokulilovu stať R. Jakobson při své návštěvě v Praze u příležitosti slavistického sjezdu v roce 1968. Druhá z uvedených statí je podle našeho názoru pozoruhodná tím, že syntetickým způsobem řeší otázky formulace základních jazykových jednotek již v kontextu výrazného soustřeďování pozornosti naší (a nejen naší) jazykovědy na hledání podstaty přirozeně řečové sémantiky ve všech jejích formách a projevech, tedy tentokrát již bez přísné vázanosti sémantických představ na identifikaci minimálních a základních jazykových jednotek. Ostatně na prahu nové etapy stojí opět Dokulilovy významné práce, a to – řekli bychom – v dvojjediné linii: je to jednak stať K povaze slova a pojmu, věty a myšlenky, a také jeho společná stať s F. Danešem K tzv. významové a mluvnické stavbě věty (obojí ve sb. O vědeckém poznání soudobých jazyků, Praha 1958). Je všeobecně uznáváno, že v těchto pracích byly položeny základy pro tu etapu vývoje jazykovědného myšlení, pro niž bylo charakteristické rozvíjení syntagmatické stránky lexikální sémantiky a vytváření teorie větné sémantiky v návaznosti na podněty Mathesiovy, Paulinyho, ale i Karcevského.

Druhou zakladatelskou dimenzí té doby – a čas ukázal, že z hlediska soustředění Dokulilovy pracovní orientace hlavní – byla pozornost věnovaná soustavě slovotvorných vztahů z hlediska výrazového, ale především i sémantického, s důrazem na vzájemné funkční zobrazení obojího. Milníkem je tu Dokulilova knižní monografie Tvoření slov v češtině I (Academia, Praha 1962). Právě touto prací Dokulil založil významnou badatelskou linii, nejen tím, že v ní položil základ pro rozsáhlé týmové dílo Tvoření slov v češtině, které pohříchu není dodnes z edičního hlediska v úplnosti realizováno, ale také proto, že vytvořil významnou domácí i mezinárodní školu slovotvorných názorů. Měl a má žáky nejen u nás, ale i na mnohých místech v Evropě, má – jak to u velkých osobností bývá – nejen pokorné vykladače, příkladné následovníky a pokračovatele, ale jsou mezi jeho žáky i heretici, kteří velkou inspiraci práce naposledy připomenuté směřovali do souvislostí, které se zdály být již zcela za hranicemi původních záměrů. Nesporné je však jedno: Dokulilovo onomaziologické myšlení představuje jedno z východisek dnešního komplexního myšlení o sémantických vlastnostech přirozeného jazyka.

Miloš Dokulil je tedy významným představitelem vrcholného období klasického pražského strukturalismu, zakladatelem svébytné školy slovotvorné a stál nesporně i u počátků domácích teorií větné sémantiky, které se konstituovaly od 60. let. Je proto pochopitelné, že ho čekala významná úloha i v době, kdy byla česká jazykověda postavena před nevděčný úkol zpracovat velkou „akademickou” mluvni[315]ci češtiny. Bylo to v čase, kdy se lingvistika octla na mnoha křižovatkách vývoje své orientace, jsouc naplněna nepřeberným množstvím koncepcí, pojetí a orientací. Bylo proto objektivně velmi nesnadné usilovat o mluvnici klasicky deskriptivní, vnitřně teoreticky konzistentní, syntetizující dosavadní vývojové cesty systémové lingvistiky a otevřenou budoucím vývojům. Bylo zákonité, že v této situaci musel Miloš Dokulil zaujmout v rámci přípravy tohoto díla významné místo, třebaže již tehdy vlastně byl „mimo činnou službu”. Považujeme proto onu etapu naší lingvistiky 70. let, etapu práce na Mluvnici češtiny, za třetí úhelný kámen v dosavadním Dokulilově díle. Podjal se úkolu koncepčně vést práce na slovotvorbě, vyřešil v rámci díla jako celku vztah mezi slovotvornou a morfologickou koncepcí a ovlivnil metodologickou stránku formálního tvarosloví. Byl tak jedním k hlavních autorů a vědeckým redaktorem prvního dílu; ale jeho práce je přítomna i ve svazku Tvarosloví, a to ve značné míře. Vedle již zmíněných řešení vztahů formálního tvarosloví a slovotvorby připomeňme i využití jeho teorie slovnědruhových přechodů, která hraje významnou úlohu v celkovém – důsledně dynamickém – pojetí výkladů slovních druhů a jejich gramatických prostředků.

V posledním desetiletí Miloš Dokulil neopustil žádné ze svých témat. Publikoval řadu recenzí týkajících se slovotvorby, gramatiky i aspektuálnosti. V tomto směru je pro něho příznačné, ře recenze je vždy vedle informací o posuzované práci plna autorových nových teoretických myšlenek, že je tudíž recenzí i teoretickou statí zároveň. Publikoval i mnohé původní články; byly znovu, zpravidla v zahraničí, přetiskovány i jeho klasické práce. Týkají se slovotvorných otázek, např. Dva příspěvky k odvozování sloves (NŘ, 1982), Zur Theorie der Wortbildung. Auszug. Das System der Bennenungsstrukturtypen und –kategorien (Leipzig 1982). Významná je stať K otázce slovnědruhových převodů a přechodů, zvl. transpozice (SaS, 43, 1982). Věnoval se i takovým otázkám, jako je jazykové vyučování (již dřívější Dokulilovy zásluhy o středoškolské učebnice v poválečném období jsou známé), otázkám spisovnosti a kodifikace a také problémům pravopisným (i to je oblast, jíž Dokulil celoživotně věnoval mnoho sil a pozornosti).

V posledních dvou letech se vrátil Miloš Dokulil znovu do vědeckoorganizačního života, především jako jeden z obnovitelů Pražského lingvistického kroužku a také jako člen vědecké rady ÚJČ ČSAV, v němž podstatnou část svého vědeckého života působil a v jehož čele po několik let stál. Vrátil se i do redakční rady Slova a slovesnosti, vědeckého časopisu, v němž publikoval mnohé ze svých klasických prací.

Redakce, autoři i čtenáři Slova a slovesnosti přejí Miloši Dokulilovi především zdraví a sílu, neboť z tohoto zdroje pramení i radost a optimismus. Přejeme si, aby byl i nadále v mysli s naší jazykovědou a co nejčastěji mezi naše jazykovědce přicházel.

Slovo a slovesnost, ročník 53 (1992), číslo 4, s. 314-315

Předchozí Helena Chýlová: Ljubima Jordanova (ed.): Problems of Sociolinguistics

Následující Olga Martincová: K osmdesátým narozeninám Aloise Jedličky