Po stopách indoevropské pravlasti

Václav Blažek

[Články]

(pdf)

Seeking the traces of the Indo-European homeland

1.0. Prajazykem zpravidla rozumíme takové jazykové homogenní kontinuum, do něhož je možno promítnout všechny předpokládané dceřiné jazyky prostřednictvím hláskových zákonů.

1.1. Definovat pravlast jakékoliv množiny geneticky příbuzných jazyků znamená lokalizovat příslušný prajazyk v prostoru a čase.

1.2. K fonetickým, gramatickým i lexikálním změnám dochází v jazyce nerovnoměrně. Rozdíly v rychlosti těchto změn závisejí na míře vlivu jiných jazyků (substrátů, adstrátů, superstrátů).

1.3. Šíření jazyka zvláště pro vzdálenější období nelze spojovat s masovými migracemi známými z doby „stěhování národů” v prvních stoletích n. l. Nejpravděpodobnějším se zdá být model postupných difúzí zpravidla nevelkých populací, jejichž jazyk je přijímán původním obyvatelstvem pro svou prestižní roli (korespondující s vyšší úrovní příchozích ve sféře vojenské, ekonomické, kulturní, aj.) nebo se stává obchodním (dorozumívacím) jazykem.

1.4. Rovněž šíření kultur evidovaných archeologickými nálezy znamená v první řadě difúzi určitých technologií a nemůže být interpretováno jako důsledek rozsáhlých migrací.

 

2.0. Lokalizace pravlasti dané množiny příbuzných jazyků v čase a prostoru je založena na konfrontaci následujících zdrojů informací, poskytovaných jazyky samými, s informacemi mimojazykovými, získanými archeologií, etnografií, paleoekologií aj.:

2.1. Genealogická klasifikace dané množiny jazyků, doplněná popřípadě relativní či absolutní chronologií (lexikostatistika/glottochronologie).

2.2. Ekologický slovník (zejména flóra, fauna).

2.3. Slovník materiální kultury.

2.4. Analýza mýtů, folklórních textů.

2.5. Identifikace substrátového slovníku a substrátových toponym.

2.6. Analýza vlastních toponym.

2.7. Odkazy a převzatá vlastní jména v textech jiných etnik.

2.8. Analýza vzájemných výpůjček mezi jazyky dané skupiny a jazyky sousedními.

2.9. Vzdálená příbuznost prajazyka s prajazyky jiných jazykových rodin.

 

3.0. Uvedené kroky mohou být ilustrovány následujícími příklady, popř. hypotetickými scénáři:

3.1.1. Současný pohled na vnitřní členění ide. jazykové rodiny dává za pravdu Sturtevantově „indo–hetitské” koncepci. Indoevropský prajazyk včetně jazyků anatolských (heto–lúvijských) bývá označován jako raný, po jejich vydělení se hovoří o pozdním. Anatolské jazyky samy se velmi záhy rozpadají a k jejich sblížení dochází zřejmě až sekundárně v Malé Asii. Nejstarší stopy anatolských jazyků, osobní jména objevující se v textech asyrských obchodních center v Kappadokii (přelom 3. a 2. tis. př. n. l.), přesvědčivě registrují rozdíl mezi hetitskou (východní) a lúvijskou (západní) větví. Z pozdně ide. prajazyka se dále odděluje skupina dialektů charakterizovaná řadou lexikálních a gramatických izoglos (augment). Záhy se rozpadá na větev paleobalkánskou a indoíránskou. Z paleobalkánské větve se brzy osamostatňuje skupina jazyků helénských, reprezentovaná řečtinou, makedonštinou a frýžštinou. Ve vlastním paleobalkánském kontinuu krystalizuje budoucí arménština, thráčtina a pelasgičtina (pro všechny je typické tzv. posunutí hlásek) a patrně i další jazyky jako [32]paiónština, mýzijština a dáčtina, představující společný substrát albánštiny a rumunštiny. Původní ide. kontinuum pokračuje v tzv. „staroevropských” dialektech: italštině (s venetštinou), keltštině na severu a východě od Alp a germánštině, baltštině a slovanštině v úmoří Baltu. Pozice illyrštiny je nejistá. Zcela nejasné místo v genealogické klasifikaci ide. jazyků zaujímá tocharština, známá z textů z 5.–8. stol. n. l. z povodí řeky Tarim v severozápadní Číně. Na jedné straně tu jsou archaické izoglosy s jazyky anatolskými (nezřídka jen s lúvijštinou – viz Gamkrelidze–Ivanov, 1989, s. 24), nejvíce lexikálních paralel však nacházíme s řečtinou a jazyky „severního bloku” (germ., balt., slov.).

3.1.2. Glottochronologie jako metoda umožňující stanovit absolutní chronologii dezintegrace příbuzných jazyků není všeobecně přijímána pro své nejednoznačné výsledky. Nedávná Starostinova revize základních postulátů klasické Swadeshovy metodiky, především vyloučení výpůjček ze srovnávaných spisků, kontroverznost výsledků výrazně snižuje (srov. Blažek 1990, s. 251–254). Starostin kromě toho vypracoval zcela novou metodu tzv. kořenové glottochronologie („etymostatistiky”), která už netrvá na sémantické totožnosti srovnávaných párů slov, ale operuje pouze s jejich etymologickou příbuzností na kořenové úrovni. Pro ide. jazyky získal Starostin např. tato data (po vyloučení přejaté slovní zásoby): ruština: litevština 50 % = 3100 let divergence, ruština: němčina 30 % a ruština: francouzština 30 % = 4700 let divergence, ruština: perština 28 = 4900 let divergence. Také ostatní živé ide. jazyky se pohybují v rozmezí 25–30 %, tj. 4700–5270 let divergence. Vzhledem k malému rozptylu těchto dat lze učinit závěr, že pozdní ide. prajazyk (už po oddělení anatolských jazyků) se rozpadá na konci 4. tis. př. n. l. Současně se ukazuje, že úvahy o baltoslovanské jednotě mají své opodstatnění (pokud tu není výrazně vyšší procento paralel způsobeno starými areálními vlivy, které nejsme schopni odlišit od zděděné společné slovní zásoby).

3.1.3. V posledních asi 130 letech bylo učiněno několik desítek pokusů najít odraz dezintegrace ide. jazykové rodiny také v archeologicky definovaných kulturách. Mnozí autoři kladou počátek rozpadu ide. jazykového kontinua do severopontských stepí a spojují jej se zdejší tradicí kurganových pohřbů (Gimbutas, Mallory, Lehmann, Gindin aj.), konkrétněji s kulturou Srednij Stog (Kortland, 1990). Jiní vidí epicentrum rozpadu v centrální oblasti Balkánu (Djakonov, 1982, s. 24), konkrétněji v neolitické kultuře Vinča na středním Dunaji (Safronov, 1989). Djakonov i Safronov a nezávisle na nich Renfrew (1987) hledají nejstarší pravlast Indoevropanů v Malé Asii, v kontextu kultury Çatal Hüyük, a jejich migraci na Balkán spojují se šířením neolitických zemědělců v 7.–6. tis. př. n. l. Co se týče vývoje, který následoval, relativně nejvyšší shoda panuje v identifikaci tzv. starojámové kultury (přelom 4. a 3. tis. př. n. l. od Dunaje po Ural) a Indoíránců. Přímou souvislost s jámovou kulturou mají i pozdější kulturní komplexy: srubový v donsko-volžském meziříčí (spojovaný s předky západoíránských plemen), Andronovo v jižní Sibiři mezi řekami Turgaj a Irtyš (východoíránská expanze) – oba z 1. pol. 2. tis. př. n. l., katakombní v okolí Azovského moře (reliktní populace Indoárjů?), Hissar II–III při jihovýchodních březích Kaspiku (odsud zřejmě přicházejí „mitannští Árjové”, nositelé archaického indoárijského dialektu ze severní Mezopotámie a Sýrie pol. 2. tis. př. n. l.), Namazga V, VI ze severního Afganistanu aj. Areál paleobalkánských dialektů bývá identifikován s kulturním komplexem Karanovo–Starčevo–Körös–(proto)–Sesklo (Makkay, 1990, s. 60). Safronov (1989, s. 69, 93) odmítá ide. charakter těchto kultur a předky paleobalkánských jazyků vidí v tvůrcích kultury Baden (3. tis. př. n. l., od řeky Moravy povodí Dunaje na jihovýchod). Tato kultura představuje podle Safronova (1989, s. 133–134) pokračování kultur Lengyel (40.–28. stol. př. n. l., střední Evropa), vzniklé přímo z komplexu Vinča (46.–29. stol. př. n. l.) a z místních impulsů substrátového původu, jak neindoevropských (zejm. u řečtiny), tak už indoevropských (lúvijských?). Zbývající část ide. kontinua, tzv. staroevropské dialekty, se podle Safronova projevují v kulturní tradici lineárně zdobené keramiky (5.–4. tis. př. n. l.) a kultur paralelních nebo dceřiných, jako je kultura nálevkovitých pohárů, kulovitých amfór, šňůrové keramiky a bojových sekyr (Makkay, 1990, s. 61). Podobný názor sdílí [33]Safronov (1989, s. 66–67) s tím rozdílem, že odmítá ide. charakter kultury lineárně zdobené keramiky. Se „staroevropským” areálem ztotožňuje až kulturu nálevkovitých pohárů (od 37. stol. př. n. l.), vzniklou z kultury Lengyel. Spolu s dceřinými kulturami šňůrové keramiky a kulovitých amfór (obě se objevily kolem 27. stol. př. n. l.) expanduje do obrovského prostoru od Rýna po střední Dněpr včetně Skandinávie a jihozápadního Finska (období intenzívního vlivu germánských a baltských jazyků na jazyky baltskofinské).

Archeologická identifikace předků Hetitů před příchodem do Malé Asie je krajně nejistá. Safronov (1989, s. 240) vidí takovou možnost v novosvobodněnské kultuře ze severozápadního Kavkazu (24. stol. př. n. l.) s pravděpodobným pokračováním ve východní Anatolii. Předpokládá, že nositelé kultury vycházejí z oblasti dnešní Moldávie. Na její genezi se podílely kultury kulovitých amfór a Baden, Fatjanovo jako nejvýchodnější výběžek kultury šňůrové keramiky (předpokládá se baltská etnicita) a kultura dněpro–kubáňská (reliktní Indoárjové?). Tento model však vychází ze starého Melaartova datování příchodu Hetitů do Anatolie (1900 př. n. l.), zatímco roku 1981 posunul Melaart své datování do poloviny 4. tis. př. n. l. (Gindin, 1989, s. 115). Předkové Tocharů bývají ztotožňováni s kulturou Afanasjevo z pol. 3. tis. př. n. l.

 

3.2. Proslulý „argument buku” sloužil jako důkaz lokalizace ide. pravlasti do severozápadní Evropy, neboť buk se od neolitu nevyskytuje ve východní Evropě zhruba od linie Bug – Oděsa. Tato skutečnost koreluje s výskytem ide. dendronyma *b^hāgos ‚buk’ v germ.: stsev. bōk; lat. fāgus; kelt.: gal. *bāgos, kymer. baedd ‚kňour’ (*b^hāg–ed– ‚jedlík bukvic’); řec. phēgós, dór. phāgós ‚dub’; alb. bungë ‚dub’. Někdy uváděné kurd. būz ‚jilm’ sem nepatří, odráží írán. *wizw– < ide. *winģ– ‚jilm’. Přesný ekvivalent evrop. ide. buku přesto na íránské půdě najdeme: v gílánském jazyce faG/fiG ‚buk’ (Henning, 1963, s. 69). Tato skutečnost odpovídá rozšíření buku nejen na západ od zmiňované hranice Bug – Oděsa, ale také na jižním Krymu, Kavkaze, v jižním Zakaspicku a severní Malé Asii. Přiznáme-li dendronymu buk prajazykové stáří, musíme ide. pravlast hledat i na těchto územích. Pravděpodobnost lokalizace v severopontských stepích se naopak snižuje.

Jako důkaz severozápadní, popř. středoevropské lokalizace pravlasti býval rovněž uváděn tzv. „argument lososa”. Ichtyonymum *loḱs– ‚losos’ bylo rekonstruováno na základě stsev. lax, lit. lãšis, rus. losóś. Losos (Salmo salar) se vyskytuje jen v řekách ústících do Atlantiku, Severního moře a Baltu. Tocharské (AB) laks ‚ryba’ je však důkazem hlubšího stáří, než by vyplývalo z výskytu slova pouze v severoevropském areálu. Další paralely najdeme na Kavkaze: v oset. läsäg ‚losos’ (nelze vyloučit přejetí z rus.), arm. los-di ‚losos; pstruh’. Přijatelné vysvětlení poskytuje patrně Diebold (1976), předpokládající původní význam ‚pstruh’ (Salmo trutta), známý z povodí Kaspiku (k významovému posunu srov. gruz. k’almaxi ‚pstruh’ vs. svan. k’almax ‚ryba’). Nepřítomnost lososa i pstruha v ukrajinských řekách opět výrazně oslabuje severopontskou lokalizaci ide. pravlasti.

Také úhoř je v ukrajinských řekách velmi řídký. Přesto tato ryba získala své pojmenování zřejmě už na nejstarší ide. (indo–hetitské) úrovni, srov. lat. anguilla, alb. ngjalë, řec. énkhelũs ‚úhoř’, které můžeme analyzovat na základě ide. *ang^wh– ‚had’ a germ. *ēlaz ‚úhoř’ a snad řec. él(l)ops, éllos ‚ryba; jeseter?’. Opačné pořadí složek je možno vidět v het. illuyanku/a– ‚had’, srov. obrat arunaš^muš illuyangaš ‚had moře’. Podobný sémantický model jako v případě hypotetické ide. složeniny *ang^wh– + *ēl–, resp. *ēl– + *ang^wh– je přirozený a běžný, srov. gruz. gvel–tevzi ‚úhoř’ (had + ryba) nebo sumer. ha–muš, muš–ha ‚úhoř’ (ha ‚ryba’ + muš ‚had’) (Salonen, 1976, s. 198).

Jedním z klíčových argumentů severopontské lokalizace ide. pravlasti je domestikace koně, jejíž nejstarší stopy se objevují v lokalitě Derevejka na Dněpru (kultura Srednij Stog, 4200–3500 př. n. l.). Nejrozšířenějším pojmenováním koně v ide. jazycích (chybí jen ve slov., nejisté je v arm.) je *eḱwos. Femininum *eḱwā s konc. *–ā nasvědčuje, že jde o domestikované zvíře; u divokých zvířat bývá preferován suf. *–ī, srov. [34]stsev. ylgr, stind. vr̥kī ‚vlčice’ < *wl̥k^w–ī (Indoevropané jako původní obyvatelé severopontských stepí by nepochybně znali i divokého předka koně a měli pro něj specifické pojmenování; nic takového není známo). Přesto, že se někdy uvažuje o vnitřní ide. etymologii – od adj. *ōḱus ‚rychlý’ – je nutné vzít v úvahu i možnost staré výpůjčky. Velmi problematické je odvození od severokavkazského *hīnčwV ‚kůň’ > tindal. ič^wa, arči nọš (Starostin, 1988, s. 115), které však odpovídá spíše sumer. anšu, anše ‚osel’, pokud není samo výpůjčkou z ide. (indoírán., anatol.?). A tak zůstává nejslibnější stará paralela (Nehring) v udin. (Dagestán) ẹk, pl. ẹkurux ‚kůň’. Ještě přitažlivější řešení se objevuje v tzv. jenisejských jazycích, kde můžeme rekonstruovat staré kompozitum iX–ku’s ‚hřebec’ na základě kott. ig – huš = ‚samec’ + ‚kůň’ (Blažek, 1992, s. 46). Musíme tedy připustit alespoň jako alternativní možnost předpoklad neindoevropské jazykové příslušnosti etnik, která jako první domestikovala koně.

 

3.3. K nejvýznamnějším atributům ide. kultury patří ‚vůz’. Podle Safronova (1989, s. 177) se nejstarší stopy znalosti vozu (hliněné modely apod.) objevují v kontextu kultury Vinča na severním Balkánu (konec 4. tis. př. n. l.), v areálu kultury nálevkovitých pohárů v jihovýchodním Polsku (přelom 4.–3. tis. př. n. l.), kultury Boleraz na Slovensku (28.–27. stol. př. n. l.), starojámové kultury na území severovýchodního Maďarska (27.–24. stol. př. n. l.) aj. Přijmeme-li tzv. střední chronologii (Bikerman), jsou starší než znalost vozu v ranědynastickém Sumeru (25. stol. př. n. l. – viz Safronov, 1989, s. 162–163). V ide. jazycích se objevuje více pojmenování ‚kola’ a ‚vozu’: *k^wel–/k^wol– a reduplikované *k^wek^wlo– (indoírán., fryg., řec., kelt., germ., balt., slov., toch.), *rot(H)o– (indoírán., lat., kelt., germ., balt.), *weģ^h–/woģ^h– (řec., kelt., germ., slov.). Odraz nejrozšířenějšího ide. slova pro ‚kolo/vůz’ *k^wek^wlo– lze vidět také v het. kikliba– ‚železný’, kiklibaššari– ‚železný kruh’, původně snad pouze ‚kruh’ (Gamkrelidze – Ivanov, 1989, s. 22). Vlastní het. pojmenování kola hurki– má přesnou obdobu v toch. A wärkänt, B yerkwantai < ide. *H₁werg– ‚točit se’. Hypotetickou paralelu lze vidět v bask. orga ‚vůz’, připustíme-li přejetí z (nedochovaného) kelt. pramene. Ale také akkad. eriqqu ‚vůz, kára; souhvězdí Velkého vozu’, reprezentující podle hláskových zákonů původní *^cariqq–, *ḥariqq–, popřípadě *wVrVqq–, může představovat starou ide. výpůjčku. Takové řešení by bylo plně v souladu i s uvedenou chronologií. V akkad. eriqqu bývá hledán klíč k záhadné motivaci v pojmenování souhvězdí Velké medvědice proti zcela přirozenému označení Velký vůz. Akkad. *^c/ḥariqq– i hypotetické feminium *^c/ḥariq(a)t– je takřka homonymické ide. *Hrtḱo– > řec. árktos ‚medvěd’, árkos ‚souhvězdí Velké medvědice’ = stind. ṛkšās (pl.) (Szemerényi, 1962, s. 190; Schrader – Nehring, 1929, s. 481–482). S ide. (het.–toch.) pojmenováním vozu zřejmě souvisí také severokavkazské *həlkwV ‚vůz’, rekonstruované na základě dargin. urkura, avar. hokó, adygej. k^wə. Het. hulukanni– a akkad. huluganu/hiluganu ‚lehký vůz’ jsou jistě téhož původu, pravděpodobně přejaté z (nedochovaného) hurritského zdroje. Navzdory Starostinovi (1988, s. 130) zdá se i severokavkazské slovo být spíše ide. výpůjčkou než naopak (ide. slovo má přesvědčivou vnitřní etymologii a navíc tu je archeologické svědectví o velkém stáří evropských vozů).

 

3.4. Hetitský (a podobný palajský) mýtus o Slunci vycházejícím z moře (nebo velkého jezera, het. aruna–) bývá interpretován jako vzpomínka Hetitů na Kaspické moře, popřípadě některé z velkých jezer jako Van, Sevan nebo jezero Urmijské, které poznali během své migrace ze severovýchodu.

Stind. Dhruvá ‚Polárka’ původně znamená ‚stálý’. Podle staroindické tradice bůh Višnu upevnil Dhruvu (jednu z osmi božstev Vasu) v centru nebes (Višnu–purána I, 11). Ale na území Indie lze Polárku pozorovat jen na severu, a i tam vystupuje jen nízko nad obzor. O její centrální pozici se dá hovořit až mnohem severněji. Tuto vzpomínku si Indoárjové zjevně přinesli z původní (indoíránské) pravlasti, ačkoliv není vyloučen ani vliv severních sousedů Indoíránců, tj. Ugrofinů. Takový vliv vyplývá ze zmínky v záko[35]nech Manu – u bohů (sídlících na severu) den a noc trvají celý rok, rozdělený napůl – den je období pohybu slunce k severu, v noci se slunce vrací k jihu.

 

3.5. Jednotlivé ide. jazyky pohltily nestejnou měrou původní jazyky Evropy. Z různých názorů na genetickou příslušnost těchto substrátových jazyků otvírá nejzajímavější perspektivy hypotéza severokavkazská, která dobře souhlasí i s předpokladem dávné příbuznosti severokavkazsko–baskické. Srov.:

(1) bask. (h)ur(r), ‚lískový ořech’// s. kavk. *hwōr–ǩ’V ‚ořech’// ide. *Har– ‚ořech’ > řec. árua, aúará, ‚ořechy’, alb. arre, lit. ruošutỹs, ‚lískový ořech’, strus. orěxǔ;

(2) s. kavk. *’ǎjßǎlhV ‚jeřabina, dřín’// ide. *ed^hl– > lat. ebulus ‚bez’, lit. ẽglé ‚smrk’, ė͂gli(u)s ‚bez’, arm. ełevin ‚jedle’, breton. edlen ‚borovice’;

(3) s. kavk. *kkä̌rmś/źV ‚kdoule, mirabela, broskev’/ide. *k/ḱermus > slov. *čermuxa ‚třešeň’, lot. cermaksis, lit. šermùšklé ‚jeřabina’ vedle slov. *čermǔša ‚střemcha’, lit. kermùše ‚divoký česnek’, řec. krómuon ‚druh cibule’, stangl. hramsan ‚lesní česnek’, stir. crim ‚česnek’, aj. (Starostin, 1988).

 

3.6. Místní a vůbec vlastní jména představují nesmírně cenný zdroj informací o jazycích, které z daného areálu dávno zmizely. Např. jména Vltavy a Váhu svědčí o germánském osídlení našich zemí bezprostředně před příchodem Slovanů (*wilþ– + *ahwō ‚divoká voda’, *wēga– ‚bouřlivá (voda)’). Jméno Dunaj (bulh. Dunav) se dostává do slov. jazyků prostřednictvím gót. *Dōnawi, které samo představuje výpůjčku z lat.–kelt. Dānuvius, srov. jméno velšské řeky Donwy. Základ *dānu– má ještě původní význam v jazycích indoíránských: avest. dānu– ‚řeka’ (Amudarja?), stind. dānu– ‚tekutina, rosa’. Íránského původu jsou i jména největších řek jižní Ukrajiny: Dněpr, Dněstr, Don. Podobný jev není výjimečný – nejstarší ide. hydronyma na území Evropy se ve vlastních ide. jazycích Evropy zřídka mohou opřít o motivující apelativa. Areál těchto starobylých ide. hydronym (zhruba od Britských ostrovů přes jižní Skandinávii na severu, Itálii a severní Balkán na jihu až po západní Ukrajinu a Pobaltí) se dobře kryje s některými archeologickými kulturami (viz 3.1.). Předpokládá se, že jazykově byl reprezentován ještě nepříliš diferencovanými „staroevropskými” dialekty (3.1.). „Staroevropský” model hydronymiky však není výlučně jen záležitostí tohoto areálu. Najdeme jej i v egejské oblasti (např. k citovanému ide. hydronymu patří frekventovaná složka v mnoha egejských říčních jménech –danos, která se objevuje i ve vlastním etnickém označení Řeků homérské doby Danaové). Zvláště cenné jsou „staroevropsko” – anatolské paralely v toponymice. Např. antické jméno jezera Van Ársissa, přítoku Eufratu Arsanías (assyr. Arṣania) dobře odpovídá het. ars– ‚téci’ arsanu– ‚proud’. Je-li tato interpretace správná (Rosenkranz, 1966, s. 135), představuje svědectví o povědomí Hetitů o nejvýchodnější části Anatolie. Nelze však vyloučit ani indoárijskou etymologii založenou na obdobném slovese známém ze stind. aršati ‚teče’, srov. blízké jezero Urmia, etymologizované na základě stind. ūrmí ‚vlna’. Jméno řeky Tarma, Tarmanna, známé z het. textů, bývá spojováno se „staroevropským” hydronymem Tarus (illyr.), Tara (balt.) (Rosenkranz, 1966, s. 131). Nejbližší paralelou může být jméno řeky Tarim, v jejímž povodí žili historičtí Tocharové. Stejné toponymum se objevuje na více místech v Tarimské pánvi, ale také v blízkosti prolákliny Sarykamyš v Turkménii (Murzajev, 1974, s. 269). Etymologii je možno hledat u ide. kořene *ter(H)– ‚překračovat’, rozšířeného suf. –m–: lat. termō ‚hraniční kámen’, řec. térmōn ‚hranice’, toch. A toriṃ ‚konečně’. Podobná sémantická motivace se předpokládá mj. pro stind. síndhu– ‚velká řeka, moře, Indus’, na základě avest. hindu– ‚přírodní hranice’ (srov. jméno řeky Shannon v Irsku). Ale i v případě tohoto het. hydronyma musíme vzít v úvahu alternativní etymologii vycházející z hurrit. tammanə, urart. tarmana ‚pramen’ (Diakonoff – Starostin, 1986).

 

3.7. Patrně vůbec nejstarší svědectví o ide. jazyce se objevuje v textech z Ebly z pol. 3. tis. př. n. l., kde je citováno město Ha–zu–wa–an–/Ha–su–wa–an. Přesně odpovídá [36]jménu starohet. města Haššuwa–, tj. ‚královské’, lokalizovaného do oblasti horního Eufratu. Tato interpretace představuje významný důkaz o přítomnosti předků Hetitů v Anatolii zřejmě už v 1. pol. 3. tis. př. n. l.

Podobně středočínské nyâk–tsi̭o, titul krále tzv. Xiao Yuezhi (tj. Tocharů), přesně odpovídá vlastnímu titulu králů z Kuči (toch. B) ñakteṃts soy ‚syn bohů’. Tato výpůjčka je o 600 let starší než první vlastní tocharské texty. Svědčí o přítomnosti Tocharů v Tarimské pánvi nejméně od 2. stol. př. n. l. (Pulleyblank, 1966, s. 19).

 

3.8. Neocenitelný zdroj informací zejména pro relativní chronologii vzájemných kontaktů nacházíme ve výpůjčkách. Známe silnou vrstvu archaických výpůjček z jazyků germánských do baltsko–finských (fin. kuningas ‚král’: stsev. konungr, stsas. kuning), ale i naopak (germ. *selxaz ‚tuleň’ < baltfin. *šülke), z baltských do baltskofinských i volžských (vliv kultury Fatjanovo) (fin. vapsahaine ‚vosa’, eston. vapsik ‚sršeň’, mari ßopš ‚úl v kmeni stromu’: lit. vapsà ‚vosa’), ze slovanských do baltsko–finských (fin. akkuna ‚okno’ < strus. okǔno) i naopak (slov. *dǫbǔ, ‚dub’ < finoperm. *tomma), z indoíránských do ugrofinských (fu. *śata ‚sto’ < indoírán. *ćatam), z íránských do samojedských (sam. *pulə̂ ‚most’ < střpers. puhl) a jenisejských (kott. art^ca ‚pravda’ < írán. *arta–), z tocharštiny do ugrofinských (fu. *mete ‚med, medovina’ < toch. B mit ‚med’; finoperm. *sala ‚sůl’ < toch. A sāle), samojedských (sam. *sejptə̂ ‚sedm’ < toch. A špät, šäptä–, B šukt; sam. *wesä ‚kov, železo’, fu. *wäśkä ‚měď, železo’ < toch. A wäs, B yasa ‚zlato’), turkických (turk. *tȫr(e) ‚uctívané místo proti dveřím’ < toch. B twere ‚dveře’) i naopak (toch. A koṃ, B kauṃ ‚den, slunce’ < turk. *gün/*guń), čínštiny (stčín. myät ‚med’ < toch. B mit; kuk ‚náboj kola’ < toch. A kukäle ‚vůz’) i naopak z jazyků sinotibetských do tocharštiny (toch. B moko– ‚opice’: midźu amuk sets’i myok).

Bohatě jsou výpůjčkami nasyceny jazyky indoárijské, zvláště ze strany jazyků drávidských a mundských, podobně i arménština, zejména ze strany jazyků kartvelských a naopak (gruz. c’xovar– ‚beran’ > arm. očxar; arm. huni ‚brod’ < *p^con– > gruz. p’on–). Rovněž anatolské jazyky byly vystaveny silnému vlivu kulturních jazyků regionu (hattský, hurritský, akkadský). Objevují se i vzájemné výpůjčky s jazyky kartvelskými (gruz. madl– ‚hluboká úcta’ < het. mald– ‚přísahat’; het. puri– ‚ret’ < kartv. *p’ir– ‚ret, ústa’). Podobně najdeme i v řečtině řadu slov prozrazujících cizí vliv (egyptský, západosemitský, akkadský, hurritský aj.). Objevuje se i několik hypotetických výpůjček z libyjštiny (řec. eléphās ‚slon’: berb. *alib/*aliw; píthēkos, píthōn ‚opice’: berb. *bidw).

Pro lokalizaci nejstarší pravlasti ide. prajazyka mají rozhodující význam ty výpůjčky, které odrážejí ide. prajazykovou úroveň. Jedna taková skupina slov spojuje ide. jazyky s jazyky altajskými a sinotibetskými (aniž bychom znali tocharský ekvivalent jako prostředník): ide. (germ., kelt.) *marko– ‚kůň’: alt. (mong., tung., korej.) *mor–(in), sinotibet. *mrān/h; ide. *dom(u)– ‚dům’: alt. *tām (turk., mong., korej.) ‚stěna, střecha’, sinotibet. *dum/*dom ‚dům’; ide. *ģ^hans– ‚husa’: tung. *gasa ‚vodní pták’, sinotibet. *(r)nhān–s ‚husa’.

Početný soubor výpůjček najdeme v jazycích kartvelských, mj. kartv. *ańkes– ‚udice, háček’ < ide. *ank–(es–) ‚hák’, kartv. *otxo– ‚čtyři’ < ide. *ókto–H^w ‚osm’ (= 4x2), kartv. *usxo– ‚býk’ < ide. *uk^wso–, kartv. *polo– ‚kopyto’ < ide. *pōlo– ‚palec’, laz. γurni ‚část mlýna’ < ide. *g^wernu– ‚žernov’, gruz. p’irw–el– ‚první’ < ide. *pr̥wo–, gruz. k’razana ‚vosa’ < ide. *kr̥Hs–en– ‚sršeň’, aj. (Klimov, 1986).

Úvahy o lokalizaci ide. pravlasti musí vzít v úvahu také existenci semitských výpůjček v ide., mj. ide. *tawr– ‚býk’ < sem. *ṯawr–, *g^hayd ‚kůzle, koza’ < sem. *gady–; *d^hoHn– ‚obilí’, sem. *duhn– ‚pšenice’; *woyn– ‚víno’ < sem. *wayn–; *dap–/*dH̥p– ‚oběť’ < sem. *ḏabḥ– ‚oběť’; *H̥ster– ‚hvězda’ < sem. *^caṯtar(–at) ‚jitřní hvězda; bohyně plodnosti’, *septm̥ ‚sedm’ < sem. *šab^c–at–um; *g^wernu ‚žernov’ < sem. *gurn– ‚moždíř, mlat’; *isw– ‚šíp’ < sem. *hiṯw–. Podobný kulturní charakter má i nevelká skupina ide. – sumer. paralel: sumer. urud ‚měď’ (> hurrit. urudhi): ide. *roud^h–/*araud– ‚měď, ruda’ (indoírán., lat., germ., slov.) – kulturní slovo, které se objevuje i ve Středomoří, srov. [37]bask. urraida ‚měď’; sumer. agar ‚obdělávané pole’ (≷ sem. *hagar– ‚pole, obec’): ide. *aģro– ‚pole’; sumer. ezen ‚svátek’ ezen še ‚svátek obilí’: ide. *esen– ‚podzim, sklizeň’ (do ide. jazyků se slovo mohlo dostat prostřednictvím akkad. výpůjčky isinnu, používané jako ekvivalent het. hamesha– ‚doba zrání’; het. zena– ‚podzim’ může být nezávislou výpůjčkou (Dolgopolsky, 1988, s. 14–16).

 

3.9. Slovanské, baltské, germánské aj. jazyky mají společný základ, tj. jejich prajazyky představovaly původně dialekty jediného společného prajazyka, který nazýváme indoevropský (indohetitský). Nelze očekávat, že indoevropský prajazyk byl v glottogenetickém smyslu zcela izolován. Veškerá mimojazyková evidence dosvědčuje, že člověk byl schopen komunikovat víceméně na současné úrovni podstatně dříve než před šesti tisíci lety (nejpravděpodobnější datování jednotného indoevropského prajazyka), a tedy i historie jazyka je mnohem starší. Pak má smysl i otázka, zda můžeme odhalit nějaké starší příbuzenské vztahy indoevropského prajazyka. Takovéto hluboké vztahy se skutečně objevují, a to jak ve slovní zásobě, tak i gramatické struktuře. Výsledkem bádání posledních tří desetiletí v této oblasti je historickosrovnávací fonetika, fragment gramatiky a srovnávací slovník, přesahující 2000 hesel pro prajazyky těchto rodin: indoevropské, afroasijské (= semitohamitské), kartvelské, uralské, altajské, drávidské. Hypotetický prajazyk této makrorodiny se nazývá nostratický. Nostratická historická dialektologie je zatím v počátcích, ale už nyní je zřejmé, že centrum nostratické dezintegrace bylo na Předním východě. Patrně v pásu od Palestiny po pohoří Zagros. Po rozpadu se uralské a altajské jazyky stěhují na východ, drávidština spolu s elamštinou směřuje na íránské plató, afroasijské jazyky se v několika vlnách přesunují z větší části do Afriky. Pozice indoevropských jazyků není zcela jasná, zaujímají jakési centrální postavení v nostratickém kontinuu. Na jedné straně najdeme řadu ide. –východonostr. izoglos, na druhé zase ide. –afroasijské izoglosy. Zatím není jasné, zda předkové Indoevropanů hovořili původně jazykem východonostratické provenience a teprve později se dostali do sféry vlivu jazyků západonostratických (= afroasijských), anebo naopak jejich východonostratické vazby jsou sekundární. Rodina kartvelských jazyků se rozpadá později než ostatní nostratické rodiny, asi před 4 tis. let, a představuje zřejmě kontaktní dialekt vzniklý hybridizací indoevropštiny a jazyků severokavkazských. Pozoruhodný izomorfismus v modelu ide. a kartv. apofonie je důsledkem spíše starých areálních vztahů než úzké genetické příbuznosti.

Veškerý diskutovaný materiál nasvědčuje, že nejstarší ide. pravlast se nacházela na Předním východě. Ať už přijmeme hypotézu ide. příslušnosti tvůrců Çatal Hüyüku, nebo ne, zdá se být nejpravděpodobnější první migrace předků Indoevropanů na Balkán přes Malou Asii. V severobalkánsko–západoukrajinském areálu se dotváří ide. neolitická kultura a dochází k definitivní dezintegraci ide. jazykového kontinua. Zřejmě odtud se ide. dialekty šíří všemi směry včetně některých zpětných migrací (do Malé Asie, na jih Balkánu aj.). Indoevropané patrně jako jedni z prvních ve vývoji lidské civilizace se seznamují s domestikací koně a významně ji rozšiřují, později objevují využití kola a vozu. Zejména díky těmto znalostem začíná na počátku 3. tis. př. n. l. nevídaná expanze Indoevropanů po Eurasii.

Použité zkratky: adygej. adygejský, akkad. akkadský, alb. albánský, alt. altajský, anatol. anatolský, arm. arménský, assyr. assyrský, avar. avarský, avest. avestský, balt. baltský, bask. baskický, berb. berberský, breton. bretonský, dargin. darginský, dór. dórský, eston. estonský, evrop. evropský, fin. finský, finoperm. finopermský, fryg. fryžský, fu. ugrofinský, gal. galský, germ. germánský, gruz. gruzínský, het. hetitský, hurrit. hurritský, ide. indoevropský, illyr. illyrský, indoírán. indoíránský, írán. íránský, kartv. kartvelský, kavk. kavkazský, kelt. keltský, konc. koncovka, korej. korejský, kott. kottský, lat. latinský, laz. lazský, lit. litevský, lot. lotyšský, mong. mongolský, nostr. nostratický, oset. osetinský, ř. řeka, řec. řecký, s. severo–, sam. samojedský, sem. semitský, sinotibet. sinotibetský, slov. slovanský, stangl. staroanglický, stčín. staročínský, stind. staroindický, stir. [38]staroirský, strus. staroruský, stsas. starosaský, stsev. staroseverský, suf. sufix, sumer. sumerský, tindal. tindalský, toch. tocharský, tung. tunguzský, turk. turkický, udin. udinský, urart. urartský.

 

LITERATURA

 

Bikerman, E.: Chronologija drevnego mira. Moskva 1975.

Blažek, V.: Americké sympozium o jazyce a prehistorii. SaS, 51, 1990, s. 251–254.

Blažek, V.: Historická analýza indoevropské zoologické terminologie (savci). Brno 1992 (kandidátská disertace).

Bongard–Levin, G. M. – Grantovskij, E. A.: Ot Skifii do Indii. Moskva 1983.

Burrow, T.: The Proto–Indoaryans. Journal of the Royal Asiatic Society, 1973, s. 123–140.

Diebold, A.: Contributions to the Indo–European salmon problem. In: Current Progress in Historical Linguistics. Amsterdam 1976, s. 341–387.

D’jakonov, I. M.: O prarodine nositelej indojevropejskich dialektov I, II. Vestnik drevnej istorii, 1982/3, s. 3–30, 1982/4, s. 11–25.

Diakonoff, I. M. – Starostin, S. A.: Hurro–Urartian as an Eastern Caucasian Language. München 1986.

Dolgopolsky, A.: The Indo–European homeland and lexical contacts of Proto–Indo–European with other languages. Mediterranean Language Review, 3, 1988, s. 8–31.

Gamkrelidze, T. V. – Ivanov, V. V.: Indojevropejskij jazyk i indojevropejcy. Tbilisi 1984.

Gamkrelidze, T. V. – Ivanov, V. V.: Pervyje indojevropejcy v istorii: predki tochar v drevnej Perednej Azii. Vestnik drevnej istorii, 1989/1, s. 14–39.

Gimbutas, M.: Primary and secondary homeland of the Indo–Europeans. Journal of Indo–European Studies, 13, 1985, s. 185–202.

Gindin, L. A.: Drevnejšaja onomastika Vostočnych Balkan. Sofia 1981.

Gindin, L. A.: „Karta predpolagajemych prarodin šesti nostratičeskich jazykov” V. M. Illič–Svityča i sovremennyje voprosy indojevropejskoj prarodiny. In: Uralo–Indogermanica II. Balto–slavjanskije jazyki i problema uralo–indojevropejskich svjazej. Moskva 1990, s. 110–118.

Henning, W. B.: The Kurdish Elm. Asia Major, 10, 1963, s. 68–72.

Janhunen, J.: On early Indo–European–Samoyed contacts. In: Symposium Saeculare Societatis Fenno–Ugricae. Memoires de la Société Finno–Ougrienne, 185, 1983, s. 115–127.

Klimov, G. A.: Vvedenije v kavkazskoje jazykoznanije. Moskva 1986.

Kortlandt, F.: The spread of the Indo–Europeans. Journal of Indo–European Studies, 18, 1990, s. 131–140.

Lehmann, W. P.: Novoje v indojevropejističeskich issledovanijach I, II. VJaz, 1990, č. 4, s. 5–30, 1991, č. 5, s. 5–26.

Makkay, J.: New aspects of the PIE and the PU/PFU homelands: contacts and frontiers between the Baltic and the Ural in the neolithic. In: Congressus Septimus Internationalis Fenno–Ugristarum, 1A, Debrecen 1990, s. 55–83.

Mallory, J. P.: Indo–European and Kurgan fauna I: wild animals. Journal of Indo–European Studies, 10, 1982, s. 193–222.

Mallory, J. P.: Proto–Indo–European and Kurgan fauna II: fish. Journal of Indo–European Studies, 11, 1983, s. 261–279.

Mallory, J. P.: In Search of the Indo–Europeans: Language, Archeology and Myth. London 1989.

Melaart, J.: Anatolia and the Indo–Europeans. Journal of Indo–European Studies, 9, 1981, s. 135–173.

Murzajev, E. M.: Očerki toponimiki. Moskva 1974.

Nehring, A.: Studien zur indogermanischen Kultur und Urheimat. Wiener Beiträge zur Kulturgeschichte und Linguistik, 4, 1935.

[39]Parpola, A.: The coming of the Aryans to Iran and India and the cultural and ethnic identify of the Dāsas. Studia Orientalia, 64, 1988, s. 195–302.

Pulleyblank, E. G.: Chinese and Indo–Europeans. Journal of the Royal Asiatic Society, 1966, s. 9–39.

Renfrew, C.: Archaeology and Language. London 1987.

Rosenkranz, B.: Fluss– und Gewässernamen in Anatolien. Beiträge zur Namenforschung, 1 (N. F.), 1966, s. 124–143.

Safronov, V. A.: Indojevropejskije prarodiny. Gorkij 1989.

Salonen, A.: Die Fischerei im alten Mesopotamien. Helsinki 1970.

Schrader, O. – Nehring, A.: Reallexikon der indogermanische Altertumskunde II. Berlin – Leipzig 1929.

Starostin, S. A.: Indojevropejsko–severnokavkazskije izoglossy. In: Drevnij vostok. Moskva 1988, s. 112–163.

Starostin, S. A.: Sravnitel’no–istoričeskoje jazykoznanije i leksikostatistika. In: Lingvističeskaja rekonstrukcija i drevnejšaja istorija Vostoka I. Moskva 1989, s. 3–39.

Szemerényi, O.: Principles of etymological research in the Indo–European languages. In: Fachtagung für indogermanische und allgemeine Sprachwissenschaft. Innsbruck 1962, s. 175–212.

Szemerényi, O.: Recent developments in Indo–European linguistics. In: Transaction of the Philological Society, 1985, s. 1–71.

Vogt, H.: Armènien et caucasique du sud. Norsk Tidsskrift for sprogvidenskap, 9, 1938, s. 321–339.

 

R É S U M É

Seeking the traces of the Indo-European homeland

The paper is divided into two parts: 1) a methodological scenario of the search of the homeland traces of an arbitrary group of related languages; 2) examples illustrating the homeland mapping in space and time, taken from the Indo–European languages.

The main axioms and points of the scenario are as follows:

1.0. The proto–language represents a hypothetical projection of all daughter languages in a single homogenous language continuum, verified by the set of regular phonetic responses.

1.1. To map the homeland of a group of related languages means define it in space and time including its consequent spreading.

1.2. The speed of changes in phonology, morphology and lexicon varies in various languages, esp. due to the influence of substratal, adstratal, or superstratal languages.

1.3. The most probable model of language spreading, especially in neolithic or paleolithic periods seems to be the sequential diffusion of mostly unnumerous populations. Their language was accepted by the original inhabitants for its prestigious role corresponding with higher culture, economic level or military power or it became the language of business („lingua franca”).

1.4. The dissemination of cultures known from archeological searches also means diffusion of technologies rather than migration of a numerous population.

2.0. The location of the homeland of a group of related languages is based on a confrontation of the consequent sources of information present in the language, and with the extra–linguistic information from archeology, ethnography, paleo–ecology, etc.

2.1. Genealogical classification of the group of related languages, supplemented by relative or absolute chronology (lexicostatistics, glottochronology).

2.2. Ecological lexicon (esp. flora, fauna).

2.3. Lexicon of material and spiritual culture.

2.4. Analysis of myths, folklore texts.

2.5. Identification of substratal lexicon and toponyms.

2.6. Analysis of proper toponyms.

2.7. References and borrowed proper names in texts of other ethnic groups.

[40]2.8. Analysis of mutual borrowings between the languages of the investigated group and their neighbouring ones.

2.9. Hypothetical distant relationship of the proto–language and the proto–languages of other language families.

3. According to this scenario we can present the following conclusions: The oldest Indo–European homeland can be localized in the Near East. We do not know for sure if the ancestors of the Indo–Europeans were the authors of neolithic civilization of Çatal–Hüyük but the most probable roots of their spreading in the Balcan peninsula come from the Asia Minor. The definitive formation of the Indo–European culture and disintegration of Indo–European languages can be localized in the North–Balcan – North–Pontic area. Most probably, this region was the epicentre of their migrations including back migrations (the Asia Minor, the South Balcan, etc.) The Indo–Europeans were probably among the first to get acquainted with the domestication of the horse and the invention of the wheel including the use of the vehicle.

Ryneček 148, Příbram III

Slovo a slovesnost, ročník 54 (1993), číslo 1, s. 31-40

Předchozí Světla Čmejrková, František Daneš: Jazyk malého národa

Následující Klaas-Hinrich Ehlers: Vývoj pojmu a metaforiky systému u Jurije N. Tyňanova