Koherence, koheze, konexe…?

Jana Hoffmannová

[Rozhledy]

(pdf)

Coherence, cohesion, connexity…?

O tom, že koncepty koherence, koheze (další termíny užívané pro tytéž nebo příbuzné jevy viz dále) patří k centrálním pojmům teorie textu, panuje mezi badateli v této oblasti naprostá shoda; liší se však pohledy na tyto jevy, jejich různá vymezení, způsoby užívání příslušných termínů i aplikace individuálních a skupinových koncepcí při textových analýzách. Počátek soustavného výzkumu tohoto fenoménu lze spojit se vznikem práce R. Harwega Pronomina und Textkonstitution (poprvé vydána r. 1968); v 70. a 80. letech je pak tomuto tématu věnována všestranná a soustředěná pozornost. Další výrazný přínos ke zkoumání koherence, resp. koheze představovala monografie M. A. K. Hallidaye a R. Hasanové Cohesion in English z r. 1976 (srov. rec. v SaS, 40, 1979, s. 59n.), která se setkala s mimořádným ohlasem a po jejím vydání takto orientovaných prací nepřetržitě přibývá: z nejznámějších uveďme aspoň finský sborník Cohesion and Semantics (ed. J.–O. Östman, 1978), monografii G. Fritze Kohärenz. Grundfragen der linguistischen Kommunikationsanalyse (1982), další sborník Konnektivausdrücke. Konnektiveinheiten (ed. J. Fritsche, 1982), či holandskou publikaci Connectedness in Sentence, Discourse and Text (ed. K. Ehlich – H. van Riemsdijk, 1983). Na koherenci mluveného projevu se nejvýrazněji zaměřuje sborník Coherence in Spoken and Written Discourse, vydaný r. 1984 americkou badatelkou D. Tannenovou, zatímco projevům psaným je věnován soubor Coherence and Composition (ed. N. E. Enkvist, 1985), ale i některé práce R. de Beaugranda (např. Text Production. Toward a Science of Composition, 1982). Dále patří do tohoto okruhu i bohatá, postupně vycházející série studií T. A. van Dijka o makrostrukturách (vrcholící monografií Macrostructures v r. 1980); z jiné strany se fenoménu koherence textu blíží R. G. van de Velde (srov. např. Interpretation, Kohärenz und Inferenz, 1981). V této stati však chceme upozornit především na řadu prací s touto tematikou, které jsou výsledkem intenzívní činnosti J. S. Petöfiho (a jeho spolupracovníků) a jsou spjaty především s působením Petöfiho v 80. letech na univerzitě v německém Bielefeldu.

Postupně byly bielefeldskou skupinou vydány tyto sborníky (většinou vyšly v řadě Papiere zur Textlinguistik v nakladatelství Buske v Hamburku, výjimečně pak v řadě Research in Text Theory berlínského nakladatelství W. de Gruytera):

– Coherence in Natural–Language Texts. Ed. F. Neubauer. Buske, Hamburg 1983.

– Micro and Macro Connexity of Texts. Ed. J. S. Petöfi – E. Sözer. Buske, Hamburg 1983.

– Text Connexity, Text Coherence. Aspects, Methods, Results. Ed. E. Sözer. Buske, Hamburg 1985.

– Text Connectedness from Psychological Point of View. Ed. J. S. Petöfi. Buske, Hamburg 1986.

– Research in Text Connexity and Text Coherence. A Survey. Ed. M. Charolles – J. S. Petöfi. Buske, Hamburg 1986.

[59]– Von der verbalen Konstitution zur symbolischen Bedeutung. Ed. J. S. Petöfi – T. Olivi. Buske, Hamburg 1986.

– Aspekte der Konnexität und Kohärenz von Texten. Ed. W. Heydrich – J. S. Petöfi. Buske, Hamburg 1986.

– Text and Discourse Constitution. Empirical Aspects, Theoretical Approaches. Ed. J. S. Petöfi. De Gruyter, Berlin – New York 1988.

– Connexity and Coherence (Analysis of Text and Discourse). Ed. W. Heydrich – F. Neubauer – J. S. Petöfi – E. Sözer. De Gruyter, Berlin – New York 1989.

Dále lze k této skupině sborníků přiřadit i publikaci z konference v Urbinu Text and Discourse Connectedness. Ed. M.–E. Conte – J. S. Petöfi – E. Sözer. Benjamins, Amsterdam 1989; spolueditorka tohoto souboru M.–E. Conteová přitom navíc vydala již o rok dříve sborník s názvem Kontinuität und Diskontinuität in Texten und Sachverhaltskonfigurationen (Diskussion über Konnexität, Kohäsion und Kohärenz). Buske, Hamburg 1988.

Celý tento soubor publikací představuje nepochybně významný vklad do bádání o koherenci a příbuzných textových jevech; zde se ovšem můžeme pouze výběrově zmínit o některých statích ze sborníků a o názorech některých autorů. Budeme přitom věnovat pozornost 1. studiím, které usilují o obecný, teoretický přístup ke sledovaným fenoménům; 2. studiím zaměřeným na speciální aspekty a prostředky textové koherence; 3. rozborům koherence v jednotlivých typech textů (zvláště v textech uměleckých).

 

1. Již z výše uvedených názvů sborníků je zřejmé, že se v nich jevy z oblasti spojitosti, soudržnosti textu (což jsou asi nejvhodnější české pojmové ekvivalenty) označují různě, a v jednotlivých statích a autorských koncepcích pak přibývají termíny další: coherence, cohesion, connexity, connectedness, consistency, constringency, continuity. V souvislosti s výrazným podílem koherence na celkové výstavbě (něm. Aufbau), strukturaci textu k tomu přistupují termíny constitution, construction, composition, organisation, complexity, integration, textuality, nezřídka i interpretation, resp. interpretability (jde o interpretaci hlavních organizačních principů textu, kterým je koherence podřízena). Dva z bielefeldských sborníků obsahují jako přílohu bibliografii prací z daného okruhu (Connectedness of Texts: a Bibliographical Survey); autorka P. Lohmannová pro ni v podstatě rovněž excerpovala názvy prací, které zahrnují právě uvedené termíny (přidala k nim ještě např. termíny macrostructure, isotopy, paragraph).

Od této bohaté pojmově terminologické diferenciace se dostáváme přímo k různým pojetím koherence, k definicím a obecným úvahám. Jeden z často se objevujících autorů, M. Charolles, považuje koherenci za obecný princip interpretace všech lidských aktivit. Podobný základ má i interdisciplinární přístup K. Dorfmüllerové–Karpusové a T. Dorfmüllera. Autoři pokládají koherenci za univerzální interpretační koncept, který umožňuje interpretům konstrukci smysluplných struktur a jejich zapamatování; přitom si kladou otázku, nakolik je koherence reálnou vlastností objektů a nakolik je produktem lidského mozku, který obtiskuje svou organizaci do chaotických vstupů a způsobuje propojení fragmentů. Jako příklady uvádějí mj. koherenci v systémech fyzikálních (emise fotonů v laseru) a biologických (podíl mechanismů syntézy na celkové koherenci organismu; koherence nervového systému atd.); podle principu maximální koherence jsou vnímána i umělecká díla (hudební, výtvarná). U textu rozlišují autoři koherenci v rovině popisovaných stavů věcí, v rovině postojů produktora a v rovině jeho komunikačních cílů; tato vícevrstevnatost koherence umožňuje různé interpretace textu. – O „multimediálních” aspektech koherence intersémiotických útvarů (např. comics, film) se zmiňuje H. J. Weber.

Se vztahem konceptů koherence a koheze se vyrovnává řada autorů; uvedeme pro ilustraci aspoň některé názory. R. Giorová vyhrazuje pojem koheze pro vztahy vět v textové linearitě (srov. podobně Halliday – Hasan, 1976), zatímco kohe[60]rence má podle ní charakter nelineární a hierarchický. – R. G. van de Velde definuje koherenci jako globální organizaci obsahu textu (a zároveň kognitivních procesů recipienta), kohezi pak jako globální organizaci textového výrazu; koheze je (až na zvláštní defektní případy) vždy odvozena z koherence textu, zatímco koherence se nemusí nutně projevovat v kohezi textového výrazu. – Pro E. Rudolphovou představuje koheze spojitost prvků ve větných sekvencích a koherence spojitost v oblasti mentálních reprezentací. – Zcela jiné rozlišení nacházíme u H. J. Webera, který používá pojmu koherence pro pragmatickou dimenzi textu, koheze pro dimenzi sémantickou, konexe pro oblast větných sekvencí (textové linearity) a konformity pro oblast grafických znaků. – N. E. Enkvist pokládá za podmínku interpretovatelnosti textu jeho konexi (connexity), která sestává z koheze (sféra formálních spojovacích prostředků) a koherence (sféra inferencí, sémantických relací). – Také F. Daneš doporučuje užívat termínu koheze v souvislosti s výrazovými prostředky, jako např. konektory, pronominalizace, prostředky prozodické a grafické; koherenci ponechává pro široký okruh sémantických relací a jako střechový termín navrhuje konexi (v podobě connectedness nebo connexity). – M.–E. Conteová rozlišuje konzistenci textu (jeho obsahovou nerozpornost) a koherenci, ev. konexi, která je konstitutivní podmínkou textu; i nekonzistentní text může být koherentní. – Rozsáhlý pokus o systematizaci tohoto pojmového okruhu předkládají v jednom ze sborníků K. Hatakeyama, J. S. Petöfi a E. Sözerová: ve vzestupné řadě stojí nejníže konexe (jde v podstatě o sféru lineárních mezivětných spojů, tj. zejména pronominální a lexikální koreference, konektorů), výše koheze (zde se uvádějí hierarchické struktury typu tematických posloupností F. Daneše), ještě výše koherence (jako soudržnost, integrita, kontinuita, uzavřenost textového světa) a nejvýše interpretabilita. Konexe přitom není nutnou podmínou pro kohezi, stejně tak ani koheze pro koherenci, ani koherence pro interpretabilitu. Symetricky jsou uváděny i záporné protějšky základních pojmů, které představují různé projevy diskontinuity textu (disconnexity, discohesion, discoherence).

Liší se tedy i názory na to, zda považovat koherenci (resp. kohezi apod.) za definiční, konstitutivní vlastnost textu, za nutnou podmínku textovosti. (Některá pojetí shrnuje v jednom ze svých příspěvků L. Vitacolonna.) Často bývá mezi definičními rysy textu uváděna (obvykle spolu s jeho uzavřeností, celistvostí, určitou kompletností); v poslední době však zřejmě většina autorů klade důraz na to, že koherence, spojitost textu (ať už jakkoli chápaná a označovaná) není jeho objektivní vlastností, ale je vždy výtvorem produktora nebo recipienta, který také rozhoduje o textovosti daného útvaru a o jeho interpretovatelnosti. (Srov. např. u J. S. Petöfiho, W. van Peera atd.)

Autoři, kteří nerozlišují koherenci, kohezi, konexi atd., pracují někdy místo toho s různými dimenzemi, „rovinami” koherence: nejčastěji s rovinou syntaktickou, sémantickou a pragmatickou (L. Lindquistová), ale i např. s koherencí tematickou, kognitivní, stylistickou … Toto synchronní rozlišení různých dimenzí koherence do jisté míry koresponduje s vývojovou posloupností jednotlivých modelů koherence, jak ji prezentoval D. Viehweger: od lineárních modelů pohybujících se v oblasti hypersyntaxe a gramatiky textu (Harweg, Halliday – Hasanová aj.) přes modely tematicko–sémantické (např. model E. Agricoly, 1975; nebo van Dijkovy makrostruktury) až k modelům orientovaným komunikačně–pragmaticky. Zatím nejdále tu zřejmě vývoj pokročil v dynamických modelech kognitivně procedurálních, jaké v našich sbornících představují hlavně D. Viehweger a H. Kayser. I koherence je tu procedurou; v procesu jejího uskutečňování dochází k instrumentalizaci různých systémů znalostí a k interakci těchto modulů (jde o znalosti jazykové, encyklopedické, ilokuční, situační, interakční, o znalost určitých mentálních operací, textových vzorců a schémat, konverzačních principů …). Koherence zde už tedy není fenoménem textově imanentním (srov. R. Harweg), není inherentní vlastností textu, ale je výsledkem interpretační konstrukce (M.–E. Conteová), je připisována textu jeho interprety na základě předběžného očekávání a na základě společných struktur znalostí u produktora a recipienta (Petöfi, Charolles). [61]Podle R. Viehoffa je koherence hierarchicky strukturovaný mentální proces, zahrnující racionální i emocionální, vědomé i nevědomé komponenty; subjekt v tomto procesu zapojuje své znalostní struktury do jednotlivých kroků percepce a interpretace textu.

 

2. Z nejrůznějších aspektů a prostředků textové koherence, jimž věnují pozornost autoři sborníkových statí, jsme se už zmínili o inferencích. Na tomto konceptu dlouhodobě buduje svůj model textového dění R. G. van de Velde; vychází tedy od psychologických procesů, při nichž interpret (v tomto smyslu je interpretem vlastního textu i produktor) odvozuje z určitých textových informací prostřednictvím svých znalostí, známých fakt nové dávky textových informací. (Jde o procesy typu řešení problémů, ale zřejmě sem patří i fungování asociačních spojů; uplatňují se tu v různých kombinacích postupy analytické, sekvenční i syntetické.) Strategie interpreta usměrňuje tyto procesy směrem ke konstrukci textové koherence. Van de Velde ve svém propracovaném modelu rozlišuje různé typy informací a znalostí, které v inferenčních procesech fungují: liší informace kotextové a kontextové a dále pak syntaktické, logickosémantické, lexikální, fonematické a grafematické, znalosti textových schémat, konverzačních principů a mechanismů, ale i informace povahy akční, pragmatické, sociokulturní aj. Kromě toho autorův model zahrnuje i soustavu komunikačních faktorů, které průběh inferenčních procesů ovlivňují.

K přístupu van de Veldeho nemají daleko ti autoři, kteří umisťují koherenci především do obsahově tematické a sémantické dimenze textu. Španělští autoři A. García–Berrio a T. A. Mayordomo zkoumají souvislosti mezi hierarchizovaným vývojem tématu v textu a mezi kompozicí, členěním textu; jejich směřování k makrostruktuře (odvozené pomocí makrooperací z celkové organizace textové sémantiky) zřetelně připomíná práce T. A. van Dijka. – Hierarchii a vazby jednotlivých „discourse topics”, jejich projekci do segmentace textu se snaží modelovat i R. Giorová; recipient tu interpretuje text tak, že se za pomoci užitých kohezních prostředků pohybuje mezi jednotlivými tématy, testuje a ev. modifikuje své hypotézy o nich. – Přístup této autorky se nezakrytě hlásí k teorii tematických posloupností F. Daneše, který je rovněž svými příspěvky v bielefeldských sbornících zastoupen. V jednom z nich objasňuje právě význam tematicko–rematických mechanismů (vyložených teorií aktuálního členění, resp. funkční perspektivy větné) pro textovou koherenci; v dalším příspěvku pak předkládá vlastní klasifikaci sémantických relací, na nichž je koherence textu založena. Autor rozlišuje relace a) intrapropoziční (především predikátově–argumentové); b) interpropoziční, resp. „logické” (kognitivní reprezentace relací mezi různými „stavy věcí”); c) izotopické (relace anaforické a deiktické povahy, mezi nimiž vyděluje vztah sémantické identity a sémantické afinity, konformity); d) tematické (tematické posloupnosti operují na síti relací izotopických); e) kompoziční (ilustrace, explikace, specifikace, rektifikace a jiné vztahy mezi výpověďmi nebo částmi textu); f) presupoziční (koherentní interpretace textu tu vyžaduje, aby recipient rekonstruoval určité platné presupozice). (Srov. k tomu též Daneš, 1983.) S naposledy uvedenými autorskými přístupy se dostáváme i do blízkosti teorií relevance, fokusace, textového popředí a pozadí atd.; sem se řadí také studie E. Hajičové a P. Sgalla, která se zabývá významem syntaktických mechanismů spojujících „topic” a „focus” pro výstavbu textu, a stejně tak náleží do okruhu příspěvků založených na teorii aktuálního členění i stať N. E. Enkvista o problematice slovosledu.

Velký význam pro koherenci textu a její interpretaci přičítají někteří autoři těm výrazům a úsekům textu, které v sobě buď kondenzují téma textu (hypervěty, makropropozice, topikální věty apod.), nebo explicitně vyjadřují záměr, strategii produktora, jeho instrukci pro recipienta (různá vyjádření metatextová a metakomunikační; performativní slovesa). Úloze těchto výrazů věnují pozornost např. M.–E. Conteová, K. Dorfmüllerová–Karpusová; Z. Szabó předvádí na analýze básně, jak se izotopní řetězce odvíjejí z výpovědi, která je kondenzací ústředního tématu básně.

[62]Značný počet autorů se ve všech sbornících zaměřuje na příznačné výrazové prostředky, které jsou nositeli textové koheze. Anaforickým (a ev. kataforickým) užíváním zájmen, ale i jiných koreferenčních výrazů se zabývají např. R. Harweg, P. Bosch, A. Hakulinenová, I. Bellertová, C. Pléh ad. Důkladná analýza K. Ehlicha je věnována deiktickým výrazům a specifice jejich užívání v aktuálních publicistických textech; ukazuje, jak mohou deiktika usměrňovat pozornost adresáta, jak aktivizují společné znalosti produktora a adresáta a tak umožňují jejich aktivní kooperaci. Textová deixe tvoří podle autora zprostředkující článek mezi kohezí a koherencí. – E. Rudolphová opakovaně popisuje jednotlivé typy konektorů (spojky, částice) a jejich význam pro spojitost textu (hlavně textu výkladového, úvahového, argumentativního). Tyto výrazy mohou vyjadřovat jak vztahy reálných „stavů věcí”, tak interní vztahy textových částí, ale i názory produktora na tyto relace; a zároveň fungují jako instrukce pro recipienta k výkonu určitých kognitivních operací. – Na roli časových relací ve výstavbě koherentního textu se soustřeďuje v dalším svém článku K. Dorfmüllerová–Karpusová. Autorka postupně vysvětluje funkce časových spojek, temporální sémantiku některých sloves a gramatických časů; upozorňuje na deiktické příslovce (teď) nebo na výrazy se sémantikou rychlosti; a zabývá se např. i souvislostí relací časových a prostorových, nebo vynětím některých pasáží ze sítě časových relací v textu (pasáží komentářových, hodnotících …). – M. Gopniková sledovala vývoj textové kompetence u dětí; její průzkum ukázal, jak si děti postupně osvojují schopnost diferencovaně zacházet např. se zájmeny a s členy, nebo schopnost budovat strukturu časových a kauzálních relací. – L. Lindquistová, jedna z nejčastěji zastoupených autorek, analyzuje v jednom ze svých příspěvků podíl modality na výstavbě textu. Recipient si na počátku příjmu textu vytváří hypotézu o dominantní modalitě textu; ověřená hypotéza se pak uplatňuje v procesu budování pragmatické koherence textu. – Z dalších kohezních prostředků je speciální pozornost věnována např. elipse (C. Marellová), parafrázi (H. Parret), intonaci (D. Gibbon) aj.

 

3. Při charakteristice některých statí z bielefeldských sborníků jsme se již dotkli také zajímavých typů textů, které posloužily jednotlivým autorům při zkoumání textové koherence a koheze jako materiál. S publicistickými texty pracoval např. K. Ehlich, s živými sportovními reportážemi K. Dorfmüllerová–Karpusová, s odbornými texty L. Lindquistová i E. Rudolphová. Krátké texty, jako anekdoty a horoskopy, interpretuje W. van Peer; comics jsou hlavním předmětem zájmu H. J. Webera; strukturu mluvené komunikace (hlavně porad, konzultací) modeluje H. Kayser.

Na závěr se zastavíme u několika příspěvků, jejichž autoři se zabývají koherencí uměleckých textů. Z. Szabó důrazně upozorňuje na to, že koherence těchto textů má zcela specifické možnosti. I zdánlivě redundantní kohezní prostředky, jako opakování výrazů, rytmus, výrazy emfatické apod., jsou zde často funkční; jindy naopak tvoří koherence neutrální pozadí, na němž vyniknou jiné, příznakové aspekty textu; nebo je koherence nápadně založena pouze na některé dimenzi textu atd. Szabó sám – stejně jako následující autoři – doprovází svůj výklad podrobnou interpretací básnického textu. – Hierarchii „rovin”, do nichž lze umístit jednotlivé typy kohezních prostředků, předvádí na lyrické básni M. Metzeltin; pracuje s rovinou tematicko–sémantickou, transfrastickou (konektory), morfosyntaktickou (např. veršové přesahy), lexikální (opakování, různé druhy anaforických vztahů), fonickou (rým, aliterace, metrum). Metzeltin kromě toho vyslovuje hypotézu, že existuje korelace mezi typem textu a preferovanými formami a prostředky koheze (zjednodušeně řečeno budou např. u románu převažovat tematicko–sémantické projevy koherence, zatímco u lyrické básně spíše kohezní prostředky z roviny fonické či lexikální). – O. R. Scholz ukazuje propojení básnického textu řetězci metafor, které vznikají rozvíjením a parafrázováním metafory základní; tato speciální koherenční struktura vytváří v textu zvláštní figurativní rovinu. – R. Kloepfer ve své studii zdůrazňuje, že v moderním básnictví odpovídá [63]často autorskému záměru mimetická (referenční) inkoherence textu, vytváření různých druhů „prázdných míst”. Hodnota těchto moderních lyrických textů je založena na tom, že maximálně aktivizují komunikační energii, potenciál čtenáře, který buď dokáže „prázdná místa” vhodně zaplnit (často i za cenu reorganizace svých znalostí a konstrukce nových významů), nebo dosáhne srozumění s autorem v tom, že vzhledem ke smyslu básně je vhodné (nebo nezbytné) tato místa nevyplňovat. V souvislosti s těmito aktivními, tvořivými výkony čtenáře mluví autor o „sympraxi” a o „sympraktické koherenci” (jako protějšku „mimetické inkoherence”). – Významem koherence pro porozumění básnickému textu se zabývá i R. Viehoff, který je rovněž editorem speciálního sborníku o interpretaci literárních textů (srov. Meutsch – Viehoff, 1987).

Většina uvedených autorů tedy projevila zájem o koherenci v poezii; na rozdíl od nich H. A. Dryová hledá cestu k interpretaci prozaického, narativního textu na základě jeho koherence. Charakterizuje tři nejvýraznější přístupy, které se dosud při modelování epických textů uplatnily: a) modely globálních narativních struktur, vypracované především francouzskými naratology a jejich předchůdci (V. J. Propp, R. Barthes, A. Greimas, T. Todorov, C. Bremond) a reprezentované dále různými typy tzv. story grammars (J. M. Mandler, D. E. Rumelhart, P. W. Thorndyke atd.); do této skupiny ostatně patří i známý model W. Labova a J. Waletzkého (1983); b) modely spíše psycholingvisticky založené, které vycházejí od inferencí a různých druhů mentálních operací a snaží se postihnout porozumění textu, zapamatování, konstrukci různých kondenzátů v podobě resumé, makrostruktur, superstruktur (hlavně práce T. A. van Dijka a jeho společné práce s W. Kintschem); c) modely, v nichž „popředí” reliéfně vystupuje vůči „pozadí” (backgrounding – foregrounding; srov. např. profilaci narativního, epického času v práci H. Weinricha, 1964). Autorka naznačuje možnost syntézy všech těchto přístupů.

Velmi zajímavou statí přispěl k tomuto problémovému okruhu S. Stati, který se zabývá specifikou koherence/koheze moderních básnických textů a hledáním adekvátních překladových ekvivalentů pro různé aspekty a prostředky spojitosti textu. Jednotlivé jazyky (nemluvě už o jednotlivých básnících) rozdílně distribuují dávky informací a jejich vzájemné vazby; od jazyka k jazyku a od autora k autorovi se mění možný poměr koherence explicitní (tj. koheze) a implicitní, koherence objektivní (často i intertextově motivované) a čistě subjektivní, redundantního a na druhé straně eliptického, redukovaného vyjadřování textových spojitostí. V moderní poezii často chybí projekce sémantické, implicitní koherence do explicitních výrazových prostředků koheze, prostor pro konstituování potřebných spojů je ponechán čtenáři; aktivitu jiného typu předpokládá u čtenáře text se spojitou sítí explicitních kohezních prostředků, přitom však sémanticky inkoherentní (např. nonsens). Pro explicitní signály koherence většinou překladatel může najít adekvátní ekvivalenty (může např. umístit do rýmu slova, jejichž významy jsou v určitém vztahu); zachovat se dá i syntaktický paralelismus, který je někdy jediným kohezním prostředkem; lze se vyrovnat s nedostatkem sémantické koherence i s porušováním syntaktických pravidel v originálu básně, s překladem diskontinuitních lexémů (a jeho vlivem na slovosled) i např. s případy, kdy zájmena ztrácejí v kontextu svou kohezní kapacitu tím, že jejich antecedent je nejasný nebo nezjistitelný. Autor tak předkládá užitečný inventář často velmi speciálních problémů, které při překládání poezie vznikají; přitom však zdůrazňuje, že by překladatel neměl uměle zvyšovat stupeň koherence textu, ale měl by zachovat ekvivalentní míru jeho interpretační otevřenosti.

Je tedy zřejmé, že bádání o koherenci, kohezi … textu představuje dnes už ve sféře textové lingvistiky takřka autonomní disciplínu, která se jistě bude dál intenzívně rozvíjet. Přes veškerou snahu velkého množství autorů tu zůstávají stále otevřené nebo ne zcela dořešené některé obecné a zvláště terminologické problémy; zdá se však, že to není nikterak na závadu a že i za této situace se lze bez omezení věnovat zřejmě perspektivnějšímu směru těchto výzkumů – analýzám orientovaným na jednotlivé [64]aspekty a projevy koherence, na speciální kohezní prostředky a na místo koherence v charakteristice četných zajímavých textových typů. Výsledky velkého organizačního a editorského, ale i autorského úsilí bielefeldské skupiny kolem J. S. Petöfiho celý tento okruh výzkumů značně obohatily. Zvláště si ceníme celé série osobitých příspěvků věnovaných koherenci literárního textu, ev. uměleckého překladu; v současné době, kdy na jedné straně vrcholí soustavné teoretické úsilí literárněvědného strukturalismu zaměřené k problematice významového sjednocení díla a na druhé straně jsme ze všech stran atakováni fragmentárními, bizarně konstituovanými texty postmoderní éry, nemůže být ani pozornost věnovaná koherenci uměleckého textu ve sféře textové lingvistiky nikdy dost velká.

 

LITERATURA

 

Agricola, E.: Semantische Relationen im Text und im System. Niemeyer, Halle/Saale 1975.

Beaugrande, R. de: Text Production. Toward a Science of Composition. Ablex, Norwood, New Jersey 1982.

Daneš, F.: On text constituting semantic relations. In: S. Rot (ed.), Languages in Function. Budapest 1983, s. 71–76.

Dijk, T. A. van: Macrostructures. Erlbaum, Hillsdale, New Jersey 1980.

Ehlich, K. – Riemsdijk, H. van: Connectedness in Sentence. Discourse and Text. Tilburg 1983.

Enkvist, N. E. (ed.): Coherence and Composition. Åbo Akademi, Åbo 1985.

Fritsche, J. (Hrsg.): Konnektivausdrücke. Konnektiveinheiten. Buske, Hamburg 1982.

Fritz, G.: Kohärenz. Grundlagen der linguistischen Kommunikationsanalyse. Narr, Tübingen 1982.

Halliday, M. A. K. – Hasan, R.: Cohesion in English. Longman, London 1976.

Harweg, R.: Pronomina und Textkonstitution. Fink, München 1968.

Labov, W. – Waletzky, J.: Erzählanalyse: Mündliche Versionen persönlicher Erfahrung. In: J. Ihwe (Hrsg.), Literaturwissenschaft und Linguistik. Bd. 2. Athäneum, Frankfurt a. M. 1973, s. 78–126.

Meutsch, D. – Viehoff, R. (ed.): Comprehension in Literary Discourse. Results and Problems of Interdisciplinary Approaches. Gruyter, Berlin – New York 1987.

Östman, J.–O. (ed.): Cohesion and Semantics. Åbo Akademi, Åbo 1978.

Tannen, D. (ed.): Coherence in Spoken and Written Discourse. Ablex, Norwood, New Jersey 1984.

Velde, R. G. van de: Interpretation, Kohärenz und Inform. Buske, Hamburg 1981.

Weinrich, H.: Tempus: Besprochene und erzählte Welt. Kolhammer, Stuttgart 1964.

Slovo a slovesnost, ročník 54 (1993), číslo 1, s. 58-64

Předchozí Světla Čmejrková: Slovo psané a mluvené

Následující Eva Hajičová, Karel Pala: Ještě k Vědeckým a technickým možnostem rozvoje české lexikografie