Pravidlá slovenského pravopisu

Jan Chloupek

[Recenze]

(pdf)

Pravidlá slovenského pravopisu

Pravidlá slovenského pravopisu. Veda, Bratislava 1991. 533 s.

 

Připravila je pravopisná komise Jazykovedného ústavu Ľudovíta Štúra za předsednictví Jána Kačaly, dále za účasti 11 předních slovakistů, většinou jazykovědců, převážnou část výkladového textu zpracoval L. Dvonč, dále 7 jeho spolupracovníků, redakci celého textu vykonal M. Považaj. Recenzenty základní kodifikační příručky byli J. Horecký a Á. Kráľ. Kromě poučení o písmě, o pravopisných principech, o psaní slov (včetně přejatých) uvádějí se též zásady přepisu z grafických soustav jazyků, které nepoužívají latinky, a rovněž názvy obcí na Slovensku. Praxi nejprospěšnější jistě bude heslář – „Pravopisný a gramatický slovník”.

V Předmluvě jsou vysvětlena koncepční východiska autorského kolektivu: Pravopisná pravidla je třeba přiměřeně přizpůsobovat stavu jazyka a novým společenským potřebám. Je nezbytné pravopisnou soustavu zjednodušovat a zpřístupňovat. Ústní podobě jazyka se připisuje primární význam: grafické prostředky ji zachycují. Smyslem nového vydání Pravidel slovenského pravopisu (PSP) je zjednodušení, demokratizace a racionalizace pravopisné soustavy. Příručka je určena širokým vrstvám a má přispět k zvýšení jazykové kultury. Má být postupně doplňována dílčími kodifikačními soubory a posléze i komplexní jazykovou příručkou zahrnující jak stručný výklad systému slovenského jazyka, tak i řešení nejčastějších jazykových potíží.

Zajímavé, jakkoli očekávané, jsou stručné charakteristiky starších pravopisných koncepcí. V prvních PSP vydaných péčí Matice slovenské (za vedení V. Vážného) se obráží teorie jednotného československého národa. Nevhodné kodifikační zásahy odstraňovalo vydání z r. 1940; v něm se však projevila opačná tendence – spisovnou slovenštinu od češtiny oddálit. Kodifikační úpravy chystané po roce 1945 a uskutečněné v r. 1953 jsou považovány za dílčí reformu: posilnily stabilitu zvláště slovenského hláskosloví a tvarosloví, upevnily princip jednoty zvukové a pravopisné stránky a zpřístupnily pravopis uživatelům spisovné slovenštiny. Přes úže vymezený název šlo skutečně o základní jazykovou (nejen tedy pravopisnou) příručku. Napříště vyšlo dalších 10 vydání PSP, ačkoli od roku 1971 ztratila příručka oficiální ráz. Na nové příručce se začalo v Jazykovedném ústavu Ľ. Štúra pracovat od poloviny 80. let. Dílčí rozbory byly postupně publikovány ve Slovenské reči. Pokud jde o veřejnost, byla její část nakloněna reformě radikální – až po odstranění ypsilonu z pravopisné soustavy. (Takový radikální zásah byl odmítnut poukázáním na kulturně politický dosah případné změny, na dlouhou pravopisnou tradici a na nedozrálost společenské a ekonomické situace.) Text nových PSP je vyjádřením kolektivního názoru členů pravopisné komise a ta nese odpovědnost za jejich konečnou podobu.

Nová PSP nepřinášejí zásadní změny, nemají za cíl pravopisnou reformu. Ve svém obsahu se soustřeďují více na pravopis a tím jej užitečně oddělují od jazyka (především vůči veřejnosti). Vyhýbají se postojům extrémním: důslednému lpění na tradici a naopak zbytečnému porušování kontinuity. Z jednotlivých úprav připomínáme tyto:

Zavádí se především psaní se signalizací vlastního pojmenování hned na počátku celého sousloví – neboť to celé se považuje za vlastní jméno – tedy např. Námestie hrdinov, Sad slobody. (Ale jinak se charakter druhového rozlišení uznává.) – Sjednocuje se praxe psaní historických jmen osobních z uherského období (poslovenštěním, např. Pálfi), dále jmen antických a stanovují se pravidla přepisu grafických soustav z Dálného východu. – Připouštějí se varianty psaní zvlášť nebo dohromady v případě příslovečných výrazů nanešťastie//na nešťastie, dobiela//do biela. – V případě slučovacích spojek jako [76]alebo, či, ani nevyžaduje se už psát před ně čárku. – Důsledně se podporuje uplatňování rytmického zákona psanou podobou píšuci, vládnuci, resp. v příponách jako dráhar, prevádzkar. – Je kodifikováno psaní slova zmena ve významu ‚vymezený pracovní čas’, a tím se odstraňuje zbytečná výjimka.

Spíše než srovnávat slovenskou a českou pravopisnou koncepci jeví se rozumnější respektovat to, že slovenská pravopisná soustava vznikala za jiných podmínek vývoje společnosti, jazykovědy a literatury než česká. Ve své podstatě se uživateli představuje jako vyváženější a nadto jednodušší ve svém vztahu k mimojazykové situaci (srov. např. opomíjení projekce celku a části při psaní velkých, resp. malých písmen u vlastních názvů) – ostatně se krystalizovala a uplatňovala až v nepochybně už vědeckém údobí národně konstitutivních snah. Nicméně i tak vystupuje na povrch dosti zřetelně jeden společný rys obou soustav: úsilí o zdokonalování pravopisu důsledným uplatňováním principu funkční a strukturální jazykovědy a nově ještě i sociolingvisticky podmíněným zřetelem k veřejnosti.

Slovenská jazykověda a kulturní instituce republiky nepovažovaly dnešek za dobu příhodnou pro reformu nebo hlubší úpravy pravopisu. Je třeba ocenit, že nová PSP netrpí žádnou záměrně prosazovanou jednostranností. Jejich kladem zůstává i to, že jednotlivé jejich výklady jsou bez dalších úvah instruktivní a že se v nich čtenář dobře orientuje, aniž musí mobilizovat své znalosti mateřského jazyka a zároveň i celkové společenské situace kolem sebe. Uznání zasluhuje i poměrně obsáhlý Pravopisný a gramatický slovník, který musil zachytit během necelých dvou let v podstatě všechny změny ve společenské situaci nejen naší země – a v této věci budou brzy další úpravy nutné.

Připomínku mám pouze k jedné osvětlované funkci uvozovek. V PSP se píše, že se k nim mimo jiné sahá při uvádění výrazů, od kterých se mluvčí distancuje, používá jich s ironií nebo „v akomkoľvek inom zmysle, než sa používajú zvyčajne”. Jsem přesvědčen o tom, že např. ironie, pochybování, eufemie, augmentace jsou zde toliko emocionální konotace k základnímu významu citování: uvozovky zde znamenají buď vlastní hledání výrazu, nebo signalizují jeho původ z cizí (prvotní) komunikační situace. Teprve z obojí funkce potom vyplývá „zvláštnost”, „mimořádnost” výrazu nebo nezaručenost jeho platnosti, neoprávněnost či „čnění” v naší komunikační situaci. – Překvapuje, že v jazykovědných pracích se spojují s uvozovkami výrazy hodnocené údajně jako nesprávné nebo nevhodné, např. „mesto – hrdina” – hrdinské mesto. Chápu výraz v uvozovkách jako metajazykově vytčený, platí zde uvedená negativní charakteristika? Ale pochválit je třeba to, že se zvyklosti jazykovědy připomínají na několika místech.

Pravidlá slovenského pravopisu, sestavená s nemalým úsilím tvůrců posloužit veřejnosti, psaná s vědeckou akribií i s nutným odstupem od problémů vynořujících se stále, jsou všestranně užitečným dílem slovenské jazykovědy, které upevňuje kodifikaci slovenštiny dnes i do budoucna.

Slovo a slovesnost, ročník 54 (1993), číslo 1, s. 75-76

Předchozí Ludmila Uhlířová: Michael A. K. Halliday etc. (ed.): Learning, Keeping and Using Language

Následující Marek Nekula: Wolfgang Heinemann – Dieter Viehweger: Textlinguistik: eine Einführung