K rytmické stavbě Palivcova Pečetního prstenu

Miroslav Komárek

[Články]

(pdf)

On the rhythmic structure of the poem Pečetní prsten by J. Palivec

0. Palivcova básnická kniha Pečetní prsten, jež vyšla u Borového ve dvou vydáních r. 1941 a pak znovu ještě r. 1943 v souboru Síta, vzbudila už při svém prvním vydání mimořádnou pozornost. Nejen svou vyspělou formou, ale také myšlenkovou hloubkou a především zjevnou, i když rafinovaně zašifrovanou vazbou na současnou protektorátní skutečnost. Rozmluva Země, ponořené v temnotách noci, s vesmírem, Měsícem a hvězdami, Země čekající v úzkostných obavách na východ Slunce, jež probudí nový život, byla zcela samozřejmě vnímána jako obraz české národní existence té doby a výzva k naději.

Kritika samozřejmě postřehla vztah tohoto díla k Paulu Valérymu a jeho Mladé Parce (La jeune Parque, 1913–17), kterou Palivec již dříve mistrovsky přeložil (1938; nové vydání v souboru Básně, 1966). Obsahová analogie je zde nesporná (cesta hrdinky básně z temnot a zoufalství k Slunci), ale hlubší analýza ukazuje i podstatné rozdíly mezi oběma básněmi v přístupu k tématu a v pojetí hrdinky. Těsně to souvisí s aktuálním smyslem a posláním české básně v dobovém historickém kontextu (viz Komárek, 1992).

Zjevná analogie mezi oběma básněmi je i v rovině formální, rytmické: Palivec totiž přejímá z Mladé Parky typický francouzský alexandrín s dvojveršími, jejichž verše jsou sdruženy rýmem. Ta okolnost, že Palivcův verš byl inspirován Valérym, je však pro nás jen druhořadá. Klademe si otázku, jaký je Palivcův alexandrín jako český verš, jehož materiálem je český jazyk se svými specifickými vlastnostmi fonologickými, morfonologickými a prozodickými. Pokusíme se ukázat, že Palivcova báseň je zajímavá i jako individuální řešení problematiky českého jambu a její verš má některé osobité rysy, pro které zaslouží pozornost.

 

1.1. Palivec tedy přejímá od Valéryho typický francouzský alexandrín, jambický verš střídavě třinácti– a dvanáctislabičný se stálou dieresí po šesté slabice, tj. po těžké době třetí stopy; stejnoslabičné verše jsou spjaty sdruženým rýmem a tvoří dvojverší. Srov. např.:

 

Palivec:	Ach, hořké jízvy mé! / Má bledá dlaň je hladí
	a hýčká, neboť ví, / jen do jízvy kdo sadí,
	že k růži přivoní. / Bůh snadnost odmítá
	a k větší ourodě / nás bolest podmítá.	(PP, s. 70)[1]
Valéry:	Arche toute secrète, / et pourtant si prochaine,
	mes transports, cette nuit, / pensaient briser ta chaine;
	je n’ai fait que bercer / de lamentations
	tes flancs chargés de jour / et de créations!	(JP, s. 103)

 

Jen zřídka je u Palivce dierese posílena vnitřním rýmem nebo asonancí:

 

	Noc skřínku otvírá, / noc devatera kvítí,
	toť chvíle, lani má, / bys k prameni šla píti.	(PP, s. 11)

 

Vnitřní rým nebo asonance však bývá spíše článkem eufonické stavby verše, např.: … jak lupen šalvěje svou dlaní přejemnou// mi zalíbeně mnou mou duši tajemnou – s. 13; … a nocí bezokou// se chmurné moury dmou, až průrvou širokou… – s. 25.

[108]Třináctislabičný alexandrín má v PP (na rozdíl od Valéryho) variantu, v níž jsou poloverše (dále: poloalexandríny) osamostatněny a vzniká tím kvalitativně odlišný útvar –zpravidla čtyřveršová strofa, ve které šestislabičný (tj. třístopý) lichý poloalexandrín končí těžkou dobou (mužským rýmem) a sedmislabičný sudý poloalexandrín lehkou dobou (ženským rýmem):

 

	Mdlý odlesk života,	(a)
	svit slunce prochladlého,	(b)
	se ještě třepotá	(a)
	zde v síti oka mého.	(b)	(PP, s. 150)

 

Tyto čtyřveršové strofy se střídavým rýmem vyskytují se v PP jednak izolovaně (jako jakási motta, typograficky odlišená kurzívou), jednak v básních skládajících se jenom z nevelkého počtu strof, a to buď výhradně čtyřveršových, nebo čtyřveršových v různých kombinacích se strofami pětiveršovými, založenými na zdvojení třetího, mužského poloalexandrínu; strofa má pak pětičlennou rýmovou strukturu abaab, např.:

 

	Kde nivy nadhlavní	(a)
	se jiskřívaly v stíně,	(b)
	tam tmí se tůň a v ní	(a)
	na siné podhlavni	(a)
	klíč od zavřené síně.	(b)	(PP, s. 54)

 

Také pětiveršové strofy Palivec často používá izolovaně jako motta nebo (ojediněle) v kratších básních složených jenom z pětiveršových strof. Pouze jako okrajovou výjimku najdeme v PP strofu šestiveršovou (PP, s. 47: abbaab; 126: aabaab) a v jednom případě i strofu sedmiveršovou (PP, s. 114: ababaab).

 

1.2. Úplné alexandríny se v PP řadí v delší celky bez strofického členění (deset různě dlouhých celků – označujeme je literami A až J –, obsahujících 388 veršů, z poloviny mužských a z poloviny ženských). Souvislá řada veršů může být graficky přerušena mezerou (ojediněle i v dieresi verše), ale úseky takto vzniklé mají jen povahu odstavců, jež text rozčleňují sémanticky nebo vydělují z něho krátké úseky se zvláštní komunikativní funkcí. (Např. na s. 12 zvolací větu: Ach rodné záření, má dědina a vlast má!; na s. 70 dvojverší gnómického rázu a jednoveršovou deliberativní otázku: Jen bolest nadlehčí, co příliš těžké je,//a s křídel pradávný prach tíhy odvěje. – – Co bolavělo kdy, proč je mi stále dražší?)

Strofy složené z osamostatněných poloalexandrínů mají celkem 708 veršů, což odpovídá 354 úplným ženským alexandrínům. V segmentaci úseků (básní) s těmito verši je samozřejmě rozhodující princip strofický, kdežto sémanticky motivované rozdělení textu, obvyklé u úplných alexandrínů, se uplatňuje jen ojediněle. Srov. např. s. 84, kde je oddělen (///) poslední verš strofy a zároveň básně, sémanticky protikladný k veršům předešlým: Blízkosti daleká,/ světélkující břehy,/ kde vánek navléká/ jas přehebounké něhy,// jak tichounký má steh/ běl prstů na kanavě/ ve vonných propastech!/// Proč stále mhlí v mé hlavě? Jen ojedinělé je také izolované dvojverší v řadě tří čtyřveršových strof na s. 72: Slyš! Kdo to přeletěl?/ Snad křídlo černovíra?/ Či zvenčí dech sem směl/ a tma už nedovírá?/// Jak by se ve mně chvěl/ dech důvěrného včíra!/// Ne! Nic než žal a žal … (Předčasný a vzápětí negovaný závěr, následující po řadě deliberativních otázek.)

 

1.3. Úplný alexandrín má v PP postavení dominantní jak z formálního, tak i významového hlediska. Především je to základní veršová forma extatických projevů Země, forma, která je v souladu se širokým proudem jejích myšlenek a citů, valících se kupředu [109]jako řeka. Jen ve dvou případech básník propůjčuje úplný alexandrín někomu jinému než Zemi: jednou se touto formou varovně a pesimisticky ozývá káravý „hlas ze tmy” (PP, s. 60: Mlč, marná!, nadarmo tvá ruka střepy klíží… 7 veršů), jednou zase hlas blíže neurčený, přicházející odněkud z hvězdného prostoru (ale nikoli hlas hvězdy), vyzývající Zemi k vděčnosti za úrodné temno, ve kterém je ponořena (PP, s. 43: Temno je ourodné, neodpírej mu díků… – 6 veršů).

Myšlenkovému bohatství těchto projevů Země odpovídá jejich syntaktická stavba, v níž se s jednoduchými větami střídají bohatě rozvitá souvětí. Např.:

 

Já, kterou blankyty tak něžně milovaly/ a vánky zálibné tak pilně pilovaly,/ jež, majíc kořeny v svou půdu vpeřeny,/ jsem záři chytala v své čiré čeřeny,/ teď zřím, jak na sebe mne milost boží střásá,/ jak na neshledanou od mne zbíhá krása,/ a za příboje tmy, jež o mých tajích ví/ a z kola páčí mne, až grunty mé se chví,/ tu ticha naslouchám, když pomoc moje chromne,/ jak tone v hlubinách, co věrně bylo pro mne (PP, s. 26n.).

 

1.4. Strofické básně (skládající se z poloalexandrínů) jsou jakoby „zavěšeny” na konstrukci, kterou tvoří úseky složené z alexandrínů úplných. O strofách sloužících samostatně jako motta oddílů byla už zmínka. Další strofické básně různé délky reflektují, stejně jako úplné alexandríny, především vnitřní stavy (myšlenky, city, pocity) Země, na rozdíl od nich jsou to však spíše oslnivé záblesky myšlenek, citů, pocitů, vzpomínek. S tím souvisí i syntaktická stavba těchto strof: příznačná je pro ně jednoduchá věta, nepřesahující rozsahem dva verše, krátká otázka, zvolací věta, jednočlenná substantivní věta nominativní, rozvitá větou vztažnou, osamostatněný přívlastek atd.

 

Dva příklady: Noc ve mne promítá/ svou neskutečnou záři,/ noc tiše přemítá/ o podivné mé tváři. //Kdo jsi ty, kdo jsem já?/ Tvá záře v mé se tuší?/ Čarovník? Leluja?/ Jen odraz na dně duší?// Jak by sem někdo vál/ jiskérky z dávných kamen./ Noc, květovaný šál/ kol obnažených ramen/… (PP, s. 19) – Jas na laguně snu,/ čas o dvojitém vesle,/ jenž pluje v nehlesnu,/ přečisté krásno kresle.// Čas lilií a drúz/ a lustrů ve dvoraně,/ jas, cisternový vůz,/ jenž vzňal se nečekaně.//… (PP, s. 14)

 

Strofické útvary složené z poloalexandrínů jsou však i formou pro hlasy hvězd, hlasy vánků (srov. PP, s. 41n., 125n.).

 

2. Pečetní prsten je tedy z metrického hlediska – když odhlédneme od osamostatnění poloalexandrínů v strofických útvarech – souvislá řada 742 alexandrínů. Takovému rozsáhlému veršovému celku založenému na jednotném metru samozřejmě hrozí rytmická jednotvárnost a u alexandrínu se toto nebezpečí ještě zvyšuje závazným postavením dierese ve verši. Konkrétní rytmus verše je sice vždy určen použitým jazykovým materiálem a jeho rozdílnými přízvukovými vlastnostmi, což působí jako diferenciační faktor, ale při striktním postavení dierese v alexandrínu a krátkosti poloveršů (6 a 7 slabik) je účinnost tohoto faktoru relativně omezená. K rytmické diferenciaci veršů ovšem slouží i využití konvence charakteristické pro český jamb, umožňující na začátku verše nebo poloverše nahradit jamb trochejem (vzniká tak daktyl): Tak pěkně záznamná/ má sítnice si sbírá// sousluní náramná,/ výboje všehomíra,// hrst luzných lunelů// na dosah zachtění,// hnízdění andělů,/ snu mého plachtění.. (PP, s. 17).

Jako rozlišující činitel funguje v úplných alexandrínech střídání dvanácti– a třináctislabičných dvojverší a v strofických útvarech střídání šesti– a sedmislabičných poloalexandrínů (tj. zároveň i ženských a mužských rýmů), ale protože toto obojí střídání je pravidelné, prediktabilní, může se i ono cítit jako stereotypní.

K diferenciaci veršů samozřejmě přispívá i různorodost syntaktické výstavby veršů a poloveršů a také střídání různých větněintonačních schémat. Srov. např. (PP, s. 16): Proč trne duše má?/ Přechyl se, číše má!// Pojď blíž, ó měsíci!/ Neváhej, to jsem já. A v témž směru působí v PP i eufonie, tak důležitá pro Palivce. Srov. např. první dvojverší oddílu [110]B (s. 25): Čí touha rouhavá/ až k mému srdci sáhla?// Ten starozlatý toul/ proč bledne poznenáhla… V obou uvedených verších má první poloverš (pv₁) výraznou eufonickou charakteristiku – temné ladění vokály o, ou, a –, čímž stojí v opozici k pv₂, který tento rys nemá. V slabikách s těmito vokály se kromě toho v pv₁ obou veršů opakují konsonanty: jen v pv₁ prvního verše h mezi vokály ou, a, v pv₁ obou veršů souhlásky r, t. Eufonicky nevýznamná není v pv₁ druhého verše ani kontrapozice likvid r, l v inverzních sekvencích tar – lat: starozlatý. V pv₁ prvního verše je jednotícím konsonantickým prvkem h, v pv₁ druhého verše t, které je ovšem i v pv₁ verše prvního (touha).

V druhém verši je eufonické uspořádání pv₁ variací pv₁ verše prvního (tečkou v přepisu nahrazujeme fonémy, které jsou pro eufonickou strukturu řady irelevantní).

 

	touha rouha.á
	.taro..at. tou.

 

Srovnání obou pv₁ odhaluje chiasmus (inverzi) v uspořádání eufonicky relevantních prvků:

 

	tou.a rou.a.á
	aro..a.. tou.

 

(Chiasmus v rozložení eufonických a často zároveň i sémantických prvků v různých poloverších a někdy i v témž poloverši není u Palivce ojedinělý. Srov.: Tma můr a moruší … Tma chorošů a můr (s. 36). Má blaha! Muka má! (s. 33).)

 

3. Pokusíme se ukázat, že v PP užívá básník ještě dalšího specifického prostředku rytmické diferenciace veršů, a to variabilního uspořádání přízvukových veršových klauzulí (VK) podle počtu jejich slabik. Relevantnost tohoto postupu je jasně a přímo programově manifestována již v úvodních dvojverších PP (s. 11n.):

 

dv:	1	Noc skřínku otvírá,/ noc devatera kvítí,
		toť chvíle, lani má,/ bys k prameni šla píti.
	2	Stín cídí zlatý nýt/ na přezce z lápisů,
		má duše, suň se blíž/ až k písmu nápisů
	3	a přitlum vzdechy své,/ ať přízeň neodvějí,
		jež v stříbrolisté tmě/ se vzdává dychtivěji.
	4	Já, bože, tolikrát/ se o své blaho bála!
		Té drogy měsíčné/ jsem horoucně si přála
	5	a v tichu čekala,/ až pata tajemná
		tu bárku zářivou/ odstrčí od temna
	6	a až noc kouzelná/ a se mnou srozuměná
		ten naplněný toul/ si vsadí na ramena.

 

Uvedených šest dvojverší se zřetelně dělí na dvě trojčlenné skupiny, ve kterých shodně počet slabik koncových veršových klauzulí postupně vzrůstá (dif. = + 1). Střídání veršových klauzulí s různým počtem slabik je zde tak pravidelné, že u vnímatele vyvolává očekávání repetice (jež samozřejmě nemusí být splněno). Vytváří se tak specifický rytmický impuls (dále: RI_k), jehož podstatou je predikce určitého střídání různých veršových klauzulí v posloupnosti veršů – na rozdíl od veršového metrického impulsu (MI_v), který znamená predikci uspořádání slabik ve verši; oba impulsy nepůsobí tedy stejným směrem, nýbrž kříží se, jsou navzájem „kolmé”. Schematicky:

[111]

Veršová klauzule v uvedených verších je buď celá zapojena do rýmového schématu (dvojslabičná klauzule vždy), nebo se na rýmu (popř. asonanci) podílí jen svou závěrečnou částí; srov. klauzule v dvojverších 2 vs. 3, 5, 6. Systém klauzulí je tedy na rýmovém systému relativně nezávislý, což rovněž potenciálně působí jako faktor diferenciační (shoda / neshoda klauzule a rýmu).

V obou verších výše citovaných dvojverší se hranice veršové klauzule kryjí s hranicemi taktu. Tento vztah, navozený prvními šesti dvojveršími PP, není však závazný. Srov. např. hned následující trojici dvojverší:

 

dv:	7	Čí chtění záhadné/ mne táhne za lunou?
		Hoď po mně, přetichý,/ svou bílou harpunou,
	8	vpal mi své znamení,/ ó božský velrybáři,
		vem nejbřitčejší svit/ a zprobodej mne, záři!
	9	Ať z tebe na mne jen/ vše namířeno jest,
		já si tě žádala,/ nejpotřebnější z hvězd…

 

V dvojverší 7 se hranice veršové klauzule a taktu kryjí. Poněvadž uspořádání klauzulí v této posloupnosti dvojverší je zřejmě klesavé (321), kryje se v dvojverší 8 hranice veršové klauzule s hranicí taktu jen ve druhém verši (záři), kdežto v prvním je veršová klauzule částí taktu čtyřslabičného (velrybáři). Jak ukazuje tento příklad, z hlediska uspořádání veršových klauzulí má v dvojverší ten verš, ve kterém se hranice klauzule kryjí s hranicemi taktu, postavení silnější a určuje hodnotu (slabičný rozsah) veršové klauzule. Stejná situace jako v dvojverších 7 až 9 je i v dvojverších 13 až 15 (viz níže), kde je uspořádání veršových klauzulí vzestupné (pro úsporu místa uvádíme dále jen závěry veršů): 13 tví – skví, 14 (do var)hánků – (ruce) vánků, 15 přejemnou – tajemnou. V této vzestupné posloupnosti veršových klauzulí (123) má v dvojverší 14 rozhodující roli tvar vánků, a nikoli čtyřslabičný takt do varhánků.

Pravidelnost uspořádání veršových klauzulí, navozená v PP jakožto RI_k prvními dvěma trojicemi dvojverší oddílu A, je ovšem vzápětí porušena a postupně nahrazována pravidelností vždy jinou, jež se stává zdrojem nového RI_k. Důležité však je to, že prvních šest dvojverší PP svou průhlednou pravidelností vyvolalo RI_k a zaměřilo pozornost vnímatele na tuto rytmickou stránku veršů.

 

4.0. Probereme z tohoto hlediska všech deset celků (A až J) založených na úplném alexandrínu a výsledky shrneme v tabulkách. Předem ovšem vymezíme základní pojmy, na kterých je založena naše interpretace veršových klauzulí, tj. distinktivní (diferenciační) rysy, které navzájem rozlišují různé sekvence veršových klauzulí.

Distinktivní rysy v nejméně dvojčlenných sekvencích VK je možno vidět v protikladech vzestupnosti/sestupnosti a symetričnosti/asymetričnosti. Rysy vzestupnosti/sestupnosti ve více než dvojčlenných sekvencích VK se mohou navzájem kombinovat: např. 434, 3212 jsou sekvence sestupně–vzestupné, 232, 1432, 1232, 2341 vzestupně–sestupné. Týž rys se může v sekvenci násobit, např. (sestup.) 21 + 43, 32 + 32 + 32, (vzestup.) 23 + 23. Protiklad symetrie/asymetrie se uplatňuje jen v sekvencích, které mají oba protikladné rysy vzestupnosti/sestupnosti, tj. symetrické jsou např. sekvence 232, 434, asymetrické 1432, 3212. Zvláštním druhem je ve vícečlenných sekvencích „zrcadlová” symetrie; srov. zvl. v části J (dv 14 až 18 vs. dv 20 až 24) vzájemný vztah [112]sekvencí 43232 vs. 23234 nebo v části F (dv 5 až 9) symetrickou pětičlennou sekvenci 23232 (se středovým členem 2). Zrcadlová symetrie je samozřejmě také v trojčlenných sekvencích jako 141, 414, ale zde je tento rys redundantní.

 

4.1. Úsek A (22 dvojverší, s. 11–13)

 

VK:

1 kvítí – píti, 2 z lápisů – nápisů, 3 neodvějí – dychtivěji, 4 bála – přála, 5 tajemná – od temna, 6 srozuměná – na ramena, 7 za lunou – harpunou, 8 (velry)báři – záři, 9 jest – hvězd, 10 hráli – králi, 11 přesama – noha má, 12 šťastná – vlast má, 13 tví – skví, 14 (do var)hánků – vánků, 15 přejemnou – tajemnou, 16 zkoumá – (nebes)kou má, 17 vzbouzejí – vzpouzejí, 18 neproměnna – svého věna, 19 ratolest – (zaslí)beno jest, 20 drahocennou – navrácenou, 21 tvar – dar, 22 (milo)vonné vání – prodlévání

 

Tab.:	dv	uspořádání VK	charakteristika
	1–3	234	vzestup., repet.
	4–6	234
	7–10	3212	sestup. – vzestup., asymetr.,
	11–14	3212	repet.
	15–17	323	sestup. – vzestup., symetr.
	18–20	434	repet. s posunutím +1
	21–22	14	vzestup

 

4.2. Úsek B (20 dvojverší, s. 16–18)

 

VK:

1 hráně – (na pav)láně, 2 popřena – opřena, 3 zíráš – miráž, 4 má – já, 5 chvoje – moje, 6 nepokoj – (čaro)krásná zbroj, 7 poznamená – nastavená, 8 zříš – smíš, 9 hlati – (zane)chati, 10 vryp – slib, 11 sbírá – (všeho)míra, 12 zachtění – plachtění, 13 převržené – přetržené, 14 měst – cest, 15 pro pamětnou – bezpodmětnou, 16 nevnímá – nohy má, 17 kráčí – máčí, 18 není ta – rozplítá, 19 kostiválů – po rumpálu, 20 podvečer – (staro)dávný džber

 

Tab.:	dv	uspořádání VK	charakteristika
	1–3	232	vzestup.–sestup., symetr.
	4–7	1234	vzestup.
	8–9	12	vzestup.
	10–13	1234	vzestup., repet. dv 4–7
	14–17	1432	vzestup.–sestup., inverze dv 4–7, 10–13
	18–20	343	vzestup.–sestup., symetr., = dv 1–3 s posunutím +1

 

4.3. Úsek C (25 dvojverší, s. 25–27)

 

VK:

1 sáhla – (pozne)náhla, 2 s ramenou – zmámenou, 3 znamenané – slepnu, pane, 4 bezokou – širokou, 5 hrubozrnné – larvy hrne, 6 mhy – (chalu)hy, 7 uděšeně – (ouva)ly mé pleně, 8 mých – zdvih, 9 kvíle – chvíle, 10 jiskrnou – ochrnou, 11 smrti – drti, 12 hlín – klín, 13 duny – (bez ko)runy, 14 tmou – (oupl)nou, 15 milovaly – pilovaly, 16 vpeřeny – čeřeny, 17 střásá – krása, 18 ví – chví, 19 chromne – pro mne, 20 pel – (opr)šel, 21 nesčíslná – nesmyslná, 22 zdech – dech, 23 kmenty – jen ty, 24 habří mé – nedříme, 25 stíná – vzlíná

 

[113]
Tab.:	dv	uspořádání VK	charakteristika
	1–3	234	vzestup. (= A, dv 1–3, 4–6)
	4–7	3414	vzestup.–vzestup., asymetr.; navázaní na dv 2–3; VK 14 dále
	8–11	1232	vzestup.–sestup., asymetr.; = dv 1–4 s posunutím –1
	12–15	1214	vzestup.–vzestup., asymetr.
	16–17	32	sestup.; = dv 10–11, 24–25
	18–21	1214	vzestup.–vzestup; = dv 12–15
	22–25	1232	vzestup.–sestup., asymetr.; = dv 8–11

 

4.4. Úsek D (3 dvojverší, s. 43n.)

 

VK:	1 díku – (zahrad)níku, 2 kůru tnou – ukrutnou, 3 odeprou ti – vykřísnouti

 

Tab.:	dv	uspořádání VK	charakteristika
	1–3	234	vzestup.; = A, 1–3, 4–6

 

4.5. Úsek E (9 dvojverší, s. 52–53)

 

VK:	1 hlati – (proží)vati, 2 zavírá – nevzpírá, 3 kahan plane – milované, 4 mech – vzdech, 5 souminulá – odhrnula, 6 znamení – růmění, 7 zrcadlení – vrásku mění, 8 mhlí – tlí, 9 hřmíti – dníti

 

Tab.:	dv	uspořádání VK	charakteristika
	1–4	2321		vzestup.–sestup., asymetr. = inverze C, dv 22–25
	5–8	4341		sestup.–sestup. (sudé pozice stejné jako v předešlém VK, liché posunuty o +2)
	9	2

4.6. Úsek F (10 dvojverší, s. 56–57)

 

VK:	1 zlatokopy – (rozjis)křené stropy, 2 rozlohou – pod nohou, 3 snětivění – barvu mění, 4 zas – (samo)vaz, 5 copy – snopy, 6 pavezou – zavezou, 7 ježte – běžte, 8 schovali – provalí, 9 na vál – zavál, 10 sem – sen

 

Tab.:	dv	uspořádání VK	charakteristika
	1–3	434	sestup.–vzestup., symetr.
	4	1
	5–9	23232	vzestup.–sestup., při zrcadlové symetrii se středem 2
	10	1	= VK 4

 

[114]4.7. Úsek G (20 dvojverší, s. 60–62)

 

VK:

1 klíží – zhlíží, 2 v zrcadle – propadlé, 3 nerozumná – na tvá humna, 4 zavívá – mrazivá, 5 hlase – (hrozi)la se, 6 nehudou – nebudou, 7 máje – (předale)ká je, 8 nevěří – pápeří, 9 zachmuřeně – po křemeně, 10 ok – krok, 11 nemá – (hlucho)němá, 12 mimikou – všelikou, 13 včera – šera, 14 tolikrát – do mých vrat, 15 kozodoje – kroky moje, 16 zmást – přást, 17 ke mně – země, 18 pojď – loď, 19 šediviny – (poma)tené činy, 20 po tváři – korsáři

 

Tab.:	dv	uspořádání VK	charakteristika
	1–4	2343	vzestup.–sestup., asymetr. (= C, dv 1–4)
	5–6	23	vzestup.
	7–10	2341	vzestup.–sestup., asymetr.
	11–12	23	vzestup., = dv 5–6
	13–16	2341	vzestup.–sestup., asymetr. (= dv 7–10)
	17–20	2143	sestup.–sestup., = inverze dv 13–16, 7–10
	1–16		konstantní začátek 23

 

4.8. Úsek H (21 dvojverší, s. 69–71)

 

VK:

1 srdce mé – drcené, 2 rány – (přeo)rány, 3 hlásily – násilí, 4 jednou – (nevra)žednou, 5 shýbati – líbati, 6 zmrazil – srazil, 7 (vypip)lala jsem – zdrávasem, 8 (neho)řekovala – děkovala, 9 těžké je – odvěje, 10 hladí – sadí, 11 odmítá – podmítá, 12 křísí – dí si, 13 vyznání – vyzvání, 14 dražší – raší, 15 mámivá – nalívá, 16 hospodáři – (osl)nivě září, 17 kolébkou – přehebkou, 18 obsypána – jenom rána, 19 hrá – (otví)rá, 20 snuje – (dože)hluje, 21 už – hluš

 

Tab.:	dv	uspořádání VK	charakteristika
	1–6	323232	kombinace inverzních trojic sestup.–vzestup. + vzestup.–sestup
	7–8	34	vzestup.
	9–14	323232	= dv 1–6
	15–16	34	= dv 7–8
	17–18	34	= dv 7–8, 15–16
	19–21	121	vzestup.–sestup., symetr.

 

4.9. Úsek I (31 dvojverší, s. 91–94)

 

VK:

1 choulí – boulí, 2 nejúže – od růže, 3 clono – vonno, 4 pramene – (rozve)selené, 5 (hořkos)ti a duhy – letokruhy, 6 číž – víš, 7 na parkáně – (nejchud)ší mé pláně, 8 kvíst – bříst, 9 borů – vzdorů, 10 svým – (tajem)stvím, 11 zamířena – (nejvěr)nější žena, 12 znamenám – a ne nám, 13 s námi – (uni)ká mi, 14 (poo)brátila – ztratila, 15 viní – nyní, 16 překáží – závaží, 17 mého – něho, 18 vím – (opra)vím, 19 lehkonohou – (orga)nickou slohou, 20 zazáři – císaři, 21 obuju si – (beze)mne byl kusý, 22 souznění – blouznění, 23 narozena – odvozena, 24 předvzdušná – poslušná, 25 kříže – tíže, 26 stmívala – (pou)smívala, 27 nerozlomné – (neza)bolelo mne, 28 tvář – zář, 29 nenáročnou – mé si počnou, 30 průzračné – soumračné, 31 drahocenná – utracená

 

[115]
Tab.:	dv	uspořádání VK	charakteristika
	1–4	2323	repet. vzestup. dvojice
	5–8	4141	repet. sestup. dvojice (polární)
	9–12	2143	sestup.–sestup. (střed tvoří invertovaná dvojice dv 5–8)
	13–16	2323	repet. dv 1–4
	17–20	2143	repet. dv 9–12
	21–24	4343	repet. sestup. dvojice (= dv 11–12, 19–20)
	25–28	2341	vzestup.–sestup., asymetr. (= inverze dv 9–12, 17–20)
	29–31	434	sestup.–vzestup., symetr. (= dv 21–23)

 

4.10. Úsek J (33 dvojverší, s. 129–132)

 

VK:

1 chvějivá – odvívá, 2 ticha – dmýchá, 3 nahlíží – za mříží, 4 přihořívá – ježí hříva, 5 prastaré – lazare, 6 semeníku – bubeníku, 7 nebesku – zábřesku, 8 srše – vrše, 9 pod nohou – oblohou, 10 zobracena – utracena, 11 tajemné – ode mne, 12 zalykáte – tolikáté, 13 pnou – (přeštěp)nou, 14 (v brambo)říčku – klíčku, 15 stoletou – zakletou, 16 rovy – (pastev)covi, 17 okřívá – jiskřivá, 18 láska – práská, 19 mladoni – Jasoni, 20 jaře – (na al)maře, 21 v rozpuku – u struku, 22 dětí – tětí, 23 fakanů – zastanu, 24 rozmnožena – (nejšťast)nější žena, 25 kolem – (nad ou)dolem, 26 střásané – jasane, 27 tentokráte – děti, kláte, 28 vesmírná – obšírná, 29 navyzváním – voním zráním, 30 zapřahá – na draha, 31 divně jinou – člověčinou, 32 duch – z pluch, 33 nesmírná – luštírna

 

Tab.:	dv	uspořádání VK	charakteristika
	1–3	323	sestup.–vzestup., symetr.
	4–6	434	sestup.–vzestup., symetr. (= dv 1–3, dif. +1)
	7–9	323	= dv 1–3
	10–12	434	= dv 4–6
	13	1
	14–18	43232	sestup.–sestup., asymetr.
	19	3
	20–24	23234	vzestup.–vzestup., zrcadlová symetrie s dv 14–18
	25	2
	26–28	343	sestup.–vzestup., symetr. (transformace dv 4–6, 10–12, 29–31)
	29–31	434	sestup.–vzestup., symetr. (= dv 4–6, 10–12)
	32	1	uspořádání izolovaných klauzulí
	33	3	dv 13, 19, 25, 32, 33: 13213

 

5. Uspořádání veršových klauzulí v deseti částech PP, jež jsou založeny na úplném alexandrínu, je zřejmě nestejné a také nestejně výrazné (především v závislosti na délce úseku) a jeho pravidla jsou i v rámci téže posloupnosti veršů proměnlivá. Podmínkou pro to, aby v PP vznikl a působil RI_k v tom smyslu, jak jsme jej vymezili, je samozřejmě opakování určitého posloupnostního schématu VK. Podoba a rozsah schématu, které je [116]základem RI_k, se formuje regresívně, každá klauzule může buď otvírat další rozvoj rytmického schématu, nebo naznačovat jeho ukončení (náhradu schématem novým). Tak v úvodních dvojverších PP (část A) vzniká po čtvrtém dvojverší očekávání, že se bude schéma 234 opakovat (234 – 2…), ale už páté dvojverší by mohlo – teoreticky vzato – naše očekávání zklamat. Regresívně je podmíněno opakováním také nastolení každého nového RI_k. V části A po repetici schématu 234 – 234 (dv 1–6) signalizuje veršová klauzule 3 v dv 7 vyhasnutí prvního RI_k a vyvolává neurčitost, která je odstraněna až opakováním schématu 3212 (dv 7–14). Očekávání, že se toto schéma bude opakovat i dále, je sice navozeno následující sekvencí 32 (dv 15–16), ale vzápětí je zase zrušeno klauzulí 3 (dv 17) a pak klauzulí 4 (dv 18).

Obdobný mechanismus můžeme odhalit i analýzou dalších částí. V části B v dv 8–9 napovídá sekvence 12 opakování celé předešlé sekvence 1234 (dv 4–7), ale toto očekávání je už v dv 10 zrušeno klauzulí 1; nejistota, která tím vzniká, je odstraněna až v dv 12–13, neboť teprve v těchto dvojverších se po přerušení v dv 8–9 opravdu realizuje i opakovaná sekvence 1234. Očekávání dalšího opakování sekvence 1234 nebo aspoň opakování sekvence 12, jež by začínalo v dv 14, je zrušeno klauzulí 4 v dv 15 a až regresívně je možno v dv 14–17 identifikovat sekvenci 1432 jako inverzní transformát sekvence 1234. Koncovou sekvenci 343 pak můžeme chápat jako posunutou (+ 1) počáteční sekvenci 232 (dv 1–3) – tj. báseň se vrací závěrem ke svému začátku.

Zcela průhledné a přímočaré je uspořádání klauzulí v části G: po konstantní sekvenci 23 stojí dvakrát sekvence 41 (dv 9–10, 15–16), jednou sekvence 43 (dv 3–4), dvakrát je sekvence 23 samostatná (dv 5–6, 11–12). Závěrečné schéma 2143 (dv 17–20) je inverzní transformát předešlého opakovaného schématu 2341 (dv 7–10, 13–16) a koncová dvojice 43 (dv 19–20) ukazuje k závěru úvodní sekvence této části, 2343 (dv 3–4).

Šestiveršová část D se pro svou krátkost, jež neumožňuje rozvinout RI_k, jeví jako nezajímavá, ale jen na první pohled. Sekvence 234 je zde replika dvou vstupních sekvencí části A (dv 1–3, 4–6), a tím i vstupu PP, a tento formální vztah k prvním veršům PP navíc koresponduje s tím, že mezi třetím (posledním) dvojverším části D a třetím dvojverším části A je i paralelismus významový:

 

A, dv 3:	…	a přitlum vzdechy své, ať přízeň neodvějí…
D, dv 3:	…	že přísní andělé svůj souhlas odeprou ti,
		váháš-li z trýzně jen svit krásna vykřísnouti.

 

Významovou paralelnost těchto míst zvýrazníme parafrází: „jestliže nepřitlumíš své vzdechy, odejde od tebe přízeň – jestliže váháš vykřesat (nevykřesáš) z trýzně krásu, odepřou ti andělé souhlas”. V obou případech je to varování: v A je mluvčím i adresátem sama hrdinka, v D je mluvčím tajemný hlas z vesmíru. V A hrdinka varuje sama sebe – s bázní – před nežádoucími následky projevu svých bolestínských pocitů, v D je varována před promarněním příležitosti, kterou jí dává prožitek bolesti. V prvém případě je v sázce jen osobní blaho hrdinky, v druhém však nadosobní smysl života, tvůrčího aktu. Šestiverší D tak vyjadřuje podstatný přelom v postoji hrdinky, a to s lapidární stručností a zjevným formálním i významovým poukazem k začátku básně, tj. k výchozímu stavu hrdinky. Šestiverší D má tedy ve významové struktuře PP klíčové postavení, což je vyjádřeno i jeho navázáním na počáteční verše PP, z nichž vychází princip RI_k.

Výrazné příklady regresívního uvědomování rytmického schématu, které je základem RI_k, najdeme i v části J: střídání schémat 323 – 434 – 323 – 434 (s posunutím + 1) v dv 1–12, zrcadlovou symetrii sekvencí 43232 (dv 14–18) a 23234 (dv 20–24), uspořádání izolovaných klauzulí dv 13, 19, 25, 32, 33: 1–3–2–1–3.

 

6. V strofických útvarech složených z poloalexandrínů se rytmické principy, které jsme se pokusili prokázat v uspořádání klauzulí úplných alexandrínů, neuplatňují a ani uplatnit nemohou. Rozdělení alexandrínu do dvou veršů a jejich důsledné rýmování ve [117]strofě totiž podstatně posiluje úlohu rýmu v diferenciaci veršů a odsunuje veršové klauzule do pozadí. Ve srovnání s částmi založenými na úplných alexandrínech jsou strofické útvary, pokud jde o veršové klauzule, jednotvárnější: v mužských poloalexandrínech (lichých) se uplatňují většinou trojslabičné, méně často jednoslabičné klauzule, v ženských poloalexandrínech většinou klauzule dvojslabičné, méně často čtyřslabičné. Jako příklad uvedeme (bez citování textu) sled veršových klauzulí v šestistrofové básni na s. 14n. PP (číslice označují počet slabik klauzule, značkou // jsou odděleny strofy): 1232 // 1414 // 3434 // 3232 // 1232 // 3232, a v pětistrofové básni na s. 29: 3432 // 1414 // 3234 // 3434 // 3234. Táž sekvence se sice může opakovat, ale toto opakování je izolované, náhodné a sotva je možno pokládat je za zdroj rytmického impulsu RI_k.

 

7. Je účelné srovnat výsledky, ke kterým jsme došli analýzou úplných alexandrínů PP, s alexandríny Palivcových překladů Paula Valéryho. K překladu Mladé Parky (MP – 3 sondy), pro srovnání samozřejmě nejdůležitějšímu, jsme přibrali i Palivcův překlad rané básně Valéryho Semiramis zpívá (Air de Sémiramis), v níž jsou však podmínky odlišné tím, že se ve čtyřveršové strofě střídá třináctislabičný verš (ženský rým) s dvanáctislabičným (rým mužský), tj. nejsou v ní izosylabická dvojverší. Ke srovnání jsme dále použili dvou básní z Tajemných dálek O. Březiny: Mrtvé mládí a Motiv z Beethovena, v nichž je organizace alexandrínů ve čtyřveršové strofě stejná jako v Semiramidě, a konečně dvou úryvků z Corneillova Cida v překladu S. Kadlece. Uvedeme jen údaje o počtu slabik ve veršových klauzulích, tj. bez citace veršů nebo jejich koncových slov.

 

7.1. Mladá Parka (P. Valéry, Básně):

V následujících tabulkách přihlížíme i k členění textu MP na úseky, které je do značné míry obdobné členění textu PP; v PP je ovšem hranice mezi úseky zvýrazněna použitím poloalexandrínů. Dvojčíslí v tabulkách znamená veršové klauzule dvojice žen. / muž. alexandrínů, spojovník mezi nimi je pouze pro přehlednost. Značka + u čísla znamená, že mezi verši téhož dvojverší vede úseková hranice.

 

a)	Básně, s. 31–36 (začátek básně); 48 dv:
	21–43–25–23–21–43–23–23–23–2+//
	+23–23–23–2+//
	+23–23–23–41–21–23–43–23–21–23–21–23
b)	Básně, s. 38–42; 36 dv:
	+23–23–23–23–43–43–43–43–41–23–23–43+
	+23–23–23–23–23–23
c)	Básně, s. 50–55; 50 dv:
	21–21–21–21–23–23
	23–43–21
	43–21–43–21–43
	23–23–23–23–23–23–23–23–43–43–23

 

7.2. P. Valéry, Semiramis; Básně, s. 16–21; 104 v.:

Dvojčíslí označuje klauzule jednotlivých veršů (tedy nikoli různoslabičných dvojverší). Izosylabické verše se zčásti neshodují co do klauzule. Znak / odděluje strofy.

	43–23/23–23/23–43/23–23/23–23/23–43/23–23/23–43/23–43/
	23–23/21–21/23–43/21–21/23–43/43–23/21–21/23–23/23–21/
	21–43/25–43/43–43/43–23/43–23/21–23/41–21/43–21/

 

7.3.	O. Březina:	a) Mrtvé mládí; Básnické spisy, s. 13–14; 32 v.:
	21–41/21–21/21–21/23–43/21–21/23–23/41–21/23–43
		b) Motiv z Beethovena; Básnické spisy, s. 34–35; 48 v.:
	23–23/41–41/23–43/21–23/21–21/21–21/21–21/21–21/23–23/21–23/
	23–23/41–43

 

[118]7.4. P. Corneille (S. Kadlec), Cid:

a) s. 69–75; 56 dv:
	43–41–23–41–43–23–43–21–23–23–23–23–23–23–23–21–23–43–23–21–23–23–21–23 –23–23–21–23
b) s. 44–5; 23 dv: 23–23–23–23–21–23–23–23–23–21–2(3)

 

7.5. Komentář

1. V úryvku MP_a se hned na začátku dvakrát opakuje (s přerušením) čtyřčlenná sekvence 2143 (v tabulce vyznačená kurzívou) a v závěru – rovněž dvakrát – sekvence 2321. Ve středu úryvku dominuje dvojice 23: souvislá řada devíti dvojic 23 a další čtyři dvojice 23 jednak samostatně, jednak se sekvencí 21.

Dvojice 23 má převahu (celkem 12 : 8) i v úryvku MP_b, sled dvojic 23 je uprostřed přerušen hlavně souvislou sérií čtyř dvojic 43 a pak znovu izolovanými dvojicemi 41, 43.

Také v MP_c tvoří téměř polovinu sekvencí (celkem 12) dvojice 23. Začátek zaplňují čtyři sekvence 21 a následuje tříčlenná série dvojic 23; na střed je omezena trojnásobná čtyřčlenná sekvence 4321 a za ní následuje – zarámována dvojicemi 43 – osmičlenná série dvojic 23.

Několikanásobné a někdy i mnohonásobné opakování sekvencí 23 a 21 ve všech třech úryvcích MP je podle našeho názoru nerelevantní – je to automatické seriální řazení dvou elementárních klauzulí ženského a mužského jambického verše a nelze v něm hledat zdroj nějakého zvláštního rytmického impulsu RI_k. Jsou zde však i výrazné případy značně pravidelného opakování veršových klauzulí (srov. např. opakování čtveřic v oddílech MP_a, MP_b), a přece ani z toho RI_k nevzniká. Srovnání se začátkem PP (A, dv 1–6) nově upozorňuje na důležitou vlastnost repetice veršových klauzulí 234–234, která funkci této repetice jako východiska specifického RI_k umožňuje: je to trojčlennost sekvencí 234–234, jež narušuje bipartitní princip členění básně na dvojice „dvojverší ženské + dvojverší mužské” a umožňuje, aby se v posloupnosti sekvencí veršových klauzulí střídaly sekvence se začátkem ženským (sudoslabičným) a mužským (lichoslabičným). Tím se rytmus střídání veršových klauzulí emancipuje od metra. K takové emancipaci však nedochází v Palivcově překladu MP, střídání dvojic veršových klauzulí je tam důsledně svázáno s metrickou normou.

Nepřítomnost RI_k v překladu MP souvisí však také s neurčitostí hranic mezi úseky; srov. např. sérii sekvencí 23, jež v úryvku MP_a přechází z prvního úseku do druhého, druhým úsekem prochází a přechází do úseku třetího; a podobně je tomu i v úryvku MP_c. V Pečetním prstenu se RI_k rozvíjí ve zřetelně vymezeném textovém celku, v jehož rámci vstupují jednotlivé sekvence veršových klauzulí do vzájemných vztahů, nabývají v něm své hodnoty a k tomuto celku odkazují. Ani tato podmínka pro vznik RI_k v Palivcově překladu MP splněna není. Střídání různých typů veršových klauzulí (nejčastěji dvojčlenných sekvencí) je tam náhodné a nevytváří specifickou rytmickou strukturu.

 

2. Podobný obraz dává Palivcův překlad básně Semiramis i obě básně Březinovy. Je zde ovšem důležitý rozdíl v tom, že sekvence veršových klauzulí jsou jen dvojčlenné a spojují – na rozdíl od PP a MP – dva verše, a nikoli dvě nebo více dvojverší (střídá se verš ženský s mužským). Stereotypnost veršových klauzulí jak v Semiramidě, tak i u Březiny je dostatečně zřejmá z tabulek a nevyžaduje komentáře.

 

3. Cid je dramatický text, a je tedy pro něj příznačné členění na repliky, jejichž hranice není nutně ve shodě s hranicemi veršů. A v tom je zde třeba vidět nejdůležitějšího činitele rytmické diferenciace. Jinak má jambický verš překladu Cida blízko k verši PP a MP: jambické dvojverší ženské vs. mužské, sdružený rým ženský vs. mužský. Tabulka 7.4. ukazuje, že řazení čtyřčlenných sekvencí klauzulí v analyzovaných dvou úryvcích Cida není prediktabilní, třebaže tam najdeme – jako v MP – i taková opakování čtyřčlenných sekvencí, která působí dojmem pravidelnosti (např. v a) 23–23 – 23–21… 23–23 – [119]21–23 – 23–23 – 21–23). Úryvek b) má stejně jednotvárné střídání sekvence 23, přerušené jen dvojicí 21, jako MP nebo strofická Semiramis či strofické básně Březinovy. To, co jsme řekli o neexistenci RI_k v předcházejících úryvcích, platí i pro Cida.

 

Závěr

Srovnání veršových klauzulí alexandrínů v Palivcových překladech básní P. Valéryho, v básních O. Březiny (pokud užívají alexandrínů) a v Kadlecově překladu Corneillova Cida snad potvrzují naši hypotézu formulovanou již v § 3 této stati. V Pečetním prstenu počítáme se zvláštním rytmickým impulsem (RI_k), který ovládá střídání veršových klauzulí různé délky (různého počtu slabik) v posloupnosti dvojverší ženských a mužských alexandrínů. Působení RI_k se kříží s působením veršového metra (se směrem metrického impulsu); cílem je zabránit rytmické jednotvárnosti, k níž alexandrín se svou pevně určenou dieresí může vést. Způsob, jak Palivec využívá střídání veršových klauzulí, vnáší do rytmické stavby Pečetního prstenu ornamentálnost, která je v souladu především s jeho bohatým využíváním eufonie.

Platí-li naše závěry, je to další svědectví o racionálním charakteru Palivcovy tvorby. Nemíníme to jako zpochybnění jeho básnické velikosti, nýbrž (stejně jako u Valéryho) jen jako jeho typologické zařazení.

 

PRAMENY A LITERATURA

 

Březina, O.: Básnické spisy. Melantrich, Praha 1942.

Corneille, P.: Cid. (Překl. S. Kadlece.) SNKLHU, Praha 1956.

Palivec, J.: Pečetní prsten. Borový, Praha 1941.

Valéry, P.: Básně. Vybral a přeložil J. Palivec. MF, Praha 1966.

Valéry, P.: Poésies. Gallimard, Paris 1936.

Komárek, M.: Poznámky k významové stránce Palivcova Pečetního prstenu. In: AUPO, Philol. Studia Bohemica 7. Olomouc (v tisku).

Mukařovský, J.: Kapitoly z české poetiky II. K vývoji české poezie a prózy. Svoboda, Praha 1948; zvl. s. 9–90, 199–208.

 

R É S U M É

Zum rhythmischen Bau des Gedichtes Pečetní prsten von J. Palivec

Als Grundlage dient uns ein Vergleich der rhythmischen Versclausulae der Alexandriner im Gedicht Pečetní prsten (Siegelring) von J. Palivec, in Palivec’ Übersetzungen der Gedichte P. Valérys, der Versclausulae in den Gedichten von O. Březina (insoweit sie den Alexandriner benützen) und in Kadlec’ Übersetzung des Dramas Cid von P. Corneille. Es zeigt sich, daß im Pečetní prsten mit einem besonderen rhythmischen Impuls zu rechnen ist (RI_k), der einen Wechsel von Versclausulae verschiedener Länge (verschiedener Silbenanzahl) in einer Aufeinanderfolge von Alexandrinern regiert. Die Wirkung des RI_k kreuzt sich mit der Richtung des metrischen Impulses; der RI_k beugt einer rhythmischen Uniformität vor, die den Alexandriner (mit seiner festbestimmten Diäresis) bedroht. Die Art, auf welche Palivec den Wechsel von Versclausulae benützt, verleiht dem rhythmischen Bau des Gedichtes Pečetní prsten einen ornamentalen Charakter, was besonders mit der reichen Euphonie des Gedichtes harmoniert.

Filozofická fakulta UP
Křížkovského 10, Olomouc

Slovo a slovesnost, ročník 54 (1993), číslo 2, s. 107-119

Předchozí Ondřej Hausenblas: K tzv. pronikání obecné češtiny do spisovného jazyka

Následující Pavel Novák: Nové ideje o struktuře jazyka z dílny matematika