Funkční empirismus – noetický podklad soudobého funkcionalismu

Paul L. Garvin

[Články]

(pdf)

Functional empiricism – an epistemological foundation for contemporary functionalism

[1]I. Od začátků mé kariéry se mi nechtělo opustit pozice Pražské školy a smířit se s vládnoucími teoretickými směry v lingvistickém vývoji Spojených států – země, ve které jsem prožil hlavní část svého odborného života. To se týká stejně starší behavioristické orientace jako novější generativně zaměřené tendence.[2] Až v pozdějších letech své vědecké činnosti jsem si však uvědomil, do jaké míry jsem s těmito směry v rozporu. Zavrhuji sám základní způsob myšlení sloužící jako podklad těchto teoretických pozic. Abych si tedy vyjasnil a zdůvodnil své vlastní stanovisko, zdálo se mi nutné explicitně vyjádřit své noetické hledisko.

Jádrem tohoto hlediska je názor, že jazyk je integrální součástí lidského sociálního chování. Noetický podklad pro lingvistiku, který je v souladu s takovým širokým pojetím jazyka, musí proto být odvozen od noetického podkladu platného pro vědy o chování vůbec.[3]

Pokud vím, existují dva hlavní přístupy k formulaci noetických podkladů věd o chování. Jeden z nich pochází od filozofů vědy, kteří se mezi jinými zajímají i o vědy o chování. Jejich argumentace většinou vychází ze zkušeností přírodních věd, které považují za příklad pro jakoukoliv vědu. Odvozují noetické zásady z teorie a praxe přírodních věd a snaží se aplikovat je na vědy o chování. Z druhé strany máme vědce zabývající se lidským chováním a společností, kteří se snaží vypracovat noetické podklady svých oborů. Jejich hlavní snahou je objevení zásad, na základě kterých se jejich obory mohou stát „pravými” vědami, tedy vědami stejně exaktními jako vědy přírodní. Mně se oba tyto způsoby myšlení zdají nedostačující, a to ze dvou důvodů:

1. Filozofové vědy si podle mého názoru nedostatečně všímají rozdílů mezi jevy přírodními a způsoby lidského chování: vzorce lidského chování jsou jednak mnohem složitější a jednak mají „nejasnější okraje”, než odpovídá představě laika o přírodních zákonech.

2. Teoretikové sociálních věd a věd o chování mají rigidní pojetí podstaty vědy: definuje se na základě určitého souboru metodických principů vyvinutých na základě zkušeností přírodních věd (jako např. experimentální metoda, formální teoretizování, užití statistických prostředků),[4] ty mají zajistit, aby byl vývoj daného oboru „vědečtější”, místo aby se podstata vědy definovala na základě nejvhodnějšího teoretického a metodického ovládání údajů, se kterými se ten obor setkává.

Základním požadavkem noetiky pro vědy o chování tedy bude, aby byla vhodná pro zvládnutí údajů o chování. Musí proto v první řadě odpovídat předpokládané podstatě lidského chování, a ne nějaké představě o tom, jak má „pravá” věda vypadat, zvláště když ta představa plyne ze zkušenosti, která je v podstatě studiu lidského chování cizí.

 

II. Jak tedy formulovat noetický postoj odpovídající požadavkům věd o chování, včetně lingvistiky?

[242]1. Je třeba explicitně vyjádřit metateoretické stanovisko, které je podkladem takového postoje, tedy stanovisko, z něhož vyplývá základní noetické hodnocení, na kterém se zakládá preference pro určitý způsob teoretizování.

Můj teoretický postoj se zakládá na metateoretickém stanovisku, které vzhledem k dříve zmíněné neurčitosti lidského chování nadřazuje realismus nad eleganci nebo jednoduchost jako kritérium pro posuzování teorií. Stavím se proto skepticky k formálním teoriím a k obvyklé noetické koncepci, že v bádání vede přímá cesta od teorie k hypotéze a od té dále k ověření. Oba tyto způsoby noetického uvažování považuji za nerealistické zjednodušení stavu věcí.

Formálním nazývám teoretizování, které hledá formální matematicko–logická východiska, jako např. teorii množin nebo predikátový kalkul. Vzhledem k složitosti a neurčitosti lidského chování považuji tedy takové formální teoretizování za nevhodné.

Koncepce přímé cesty od teorie k hypotéze a k ověření vedla k pojímání řady neověřitelných tvrzení jako pravých hypotéz. V lingvistice je najznámější z nich tzv. hypotéza Sapira a Whorfa, kterou dnes už málo lidí považuje za hypotézu v pravém slova smyslu. Místo toho jsem se ve své vlastní práci držel složitějšího pojetí třístupňového postupu od teorie k hypotézám, o kterém bude pojednáno dále.

 

2. Sám noetický postoj je třeba vyjádřit prostřednictvím tří noetických kotvišť: vůdčího principu, výchozích předpokladů a pracovních pojmů.

Vůdčí princip vyjadřuje podkladovou noetickou orientaci, a tím určuje základní vysvětlovací principy, kterými se dochází k teoretické oprávněnosti výsledků. Na základě této orientace se i stanoví podklad, na kterém se vypracovává potřebný operativní aparát bádání. Liší se tedy od metateoretického stanoviska, které předepisuje volbu způsobu teoretizování.

Další kotviště, totiž výchozí předpoklady a pracovní pojmy, vyjadřují badatelovy předpoklady o podstatě předmětu zkoumání. Ve většině přístupů tyto předpoklady, jsou-li vůbec explicitně vyjádřeny, se prezentují v jednom nediferencovaném seznamu základních předpokladů. Je však nutno rozlišovat různé stupně noetické přesvědčenosti o předpokladech, odpovídající tomu, do jaké míry je badatel přesvědčen o nutnosti daných předpokladů, nebo – vyjádřeno opačně – do jaké míry je neochotný se jich vzdát.

Výchozí předpoklady reprezentují nejvyšší stupeň noetické přesvědčenosti. Jsou to široké a obecné předpoklady představující badatelovy základní názory o podstatě předmětu zkoumání. Protože jsou široké a obecné, jsou i vágní; protože představují základní názory, dělají si silný nárok na platnost (tj. silný nárok na to, že odpovídají skutečnosti), který plyne právě z vysokého stupně noetické přesvědčenosti.

Pracovní pojmy reprezentují značně nižší stupeň noetické přesvědčenosti. Jsou částí pojmového aparátu potřebného k formulaci a zodpovězení konkrétních otázek, které dopomohou k analytickému porozumění předmětu zkoumání. Jsou většinou založeny na badatelových postřezích o určitých rysech předmětu zkoumání a snadno podléhají revizi na základě nových poznatků. Protože se týkají detailů, jsou pracovní pojmy nutně specifičtější; protože jsou spíše otázkami než základními názory, dělají si mnohem menší nárok na platnost, který ovšem plyne z nižšího stupně noetické přesvědčenosti, projevuje se snazší revidovatelností a na základě toho nižším stupněm spolehlivosti.

 

Než rozvinu svou noetickou orientaci na základě právě podaného rámce, chtěl bych se zmínit o řadě důležitých bodů, které se jí týkají.

1. Přijetí daného noetického postoje, vyjádřeného metateoretickým stanoviskem a vůdčím principem, není, podle mého názoru, vždy logicky zdůvodnitelné. Jsou to přece výchozí body pozdější argumentace, a jako takové nevyvěrají z dřívějších předpokladů. Jejich přijetí je tedy spíše věcí badatelova rozhodnutí na základě osobního [243]přesvědčení, vědecké módy, tradice atd., podle kterých může zvolit noetickou orientaci racionalistickou, behavioristickou nebo ještě jinou.

2. Noetická kotviště, o nichž se zde pojednává, jsou hierarchicky uspořádána. Volba vůdčího principu ovlivní volbu výchozích předpokladů, která zase ovlivní volbu pracovních pojmů.

3. Z tří kotvišť je vůdčí princip nejméně složitý a nejvšeobecnější. Jak už je naznačeno samým názvem, reprezentuje jen jeden základní princip, nebo nanejvýš jen malý počet takových principů. Výchozí předpoklady a pracovní pojmy jsou oproti tomu specifičtější. Jedny i druhé zahrnují množství pojmů – ty první jich zahrnují méně než druhé, protože základních názorů je méně než otázek, které si můžeme klást o údajích. Ze stejných důvodů – rozdílu mezi základními názory a otázkami, které se mohou klást – výchozí předpoklady slouží celému oboru studia, kdežto pracovní pojmy se musí přizpůsobit určitým detailnějším typům problémů. Tři kotviště se tedy mohou považovat za tři úrovně noetické specifikace, jdoucí od nejobecnějších a nejpevnějších přesvědčení obsažených ve vůdčím principu k nejspecifičtějším a nejvolnějším obsaženým v pracovních pojmech.

Je tedy vidět, že tři kotviště (a především ta poslední dvě) reprezentují různé stupně noetické přesvědčenosti, že si dělají odlišné nároky na platnost, a tedy mají i různé stupně revidovatelnosti a spolehlivosti. Musí se proto přísně od sebe odlišovat.

4. Jak výchozí předpoklady, tak pracovní pojmy se mohou slučovat do modelů. Tyto modely se liší od sebe především specifičností kotvišť, která slučují. Výchozí předpoklady je možno sloučit v jediný teoretický model, kdežto pracovní pojmy vcházejí v celou řadu rámcových modelů různého stupně specifičnosti, z nichž každý slouží určité problematice různého stupně detailnosti. V případě lingvistiky tedy jediný teoretický model bude sloužit jazyku jako celku a všem jazykům, kdežto rámcové modely budou sloužit různým stránkám jazyka a různým typům jazyků (rámcové modely fonologické, morfologické a syntaktické, a uvnitř každého různé typologické modely). Rámcové modely tedy dodávají detaily příliš obecné kostře poskytnuté teoretickým modelem.

5. Jednou z klíčových otázek týkajících se noetické orientace je způsob, kterým se hypotézy v přísném slova smyslu (hypotézy schopné být nějakým přesvědčivým způsobem ověřeny) začleňují do noetického rámce. Většina teoretických přístupů se snaží vyvodit hypotézy přímo z teoretického modelu. V mém přístupu ani teoretický model, ani rámcové modely nejsou přímými zdroji hypotéz. Místo toho je vypracována metodická strategie na základě dvou druhů modelů, jejímž výsledkem je vypracování celé řady hypotéz, z nichž každou je možno ověřit během toho kroku strategie, v důsledku kterého vznikly (viz odst. VII).

Jak je vidět, v mém přístupu se složitější otázky nevtělují do hypotéz, nýbrž se formulují pomocí pracovních pojmů v podobě rámcových modelů. Tyto modely tedy zastupují to, čemu se v jiných přístupech často říká „pracovní hypotézy”. Rámcové modely zase, jak už bylo řečeno, slouží k vypracování metodického aparátu, pomocí kterého se dojde ke generování hypotéz, jež se následkem složitého postupu, kterým se k nim došlo, staly doopravdy ověřovatelnými. „Klikatá cesta” od teorie k hypotézám tedy vede od teoretického modelu přes rámcové modely k metodické strategii, kde hypotézy v přísném slova smyslu konečně nacházejí své místo. Tyto hypotézy musí být dostatečně skromné na to, aby se mohly podrobit okamžitému ověření, ale musí zahrnout dost relevantních podrobností, aby byly schopny ověření.

Souhrnem se tedy může říci, že navržený noetický rámec slouží k dosažení žádoucího stupně explicitnosti díky tomu, že vyhovuje následujícím podmínkám:

a) Základní hodnotící úsudky sloužící jako podklad noetické orientace jsou explicitně formulovány, místo aby byly překryty tvrzením, že je možno dosíci „úplné objektivity”.

[244]b) Navrhují se dva druhy modelů (teoretický model a řada rámcových modelů s jasně rozdílnými stupni noetické přesvědčenosti a spolehlivosti), místo aby se všechny noetické pojmy shrnuly v jednotném modelu, ve kterém by zmíněné rozdíly nepronikly.

c) Hypotézy v přísném slova smyslu, jak právě bylo vyloženo, se neodvozují přímo od teoretického modelu, nýbrž procházejí složitější cestou. Proto nacházejí své místo spíše v metodickém než v teoretickém aparátě a vynořují se v průběhu aplikace metody, místo aby vznikaly přímo z teoretických podkladů bádání.

d) Co se týče samé teorie, je tu ve smyslu metateoretického stanoviska chápána teorie v humanistickém smyslu prostě jako způsob uvažování o předmětu. Liší se tedy od formálního pojetí teorie jako deduktivního systému, v jakém se užívá v matematice nebo fyzice.[5]

 

III. Vůdčí princip, kterého se držím, je funkční empirismus. Jak je jasné z názvu, tento princip má dvě stránky: stránku empirickou a stránku funkcionalistickou. Tyto dvě stránky budou probrány každá zvlášť.

Empirická stránka vůdčího principu vyžaduje, aby všechny předpoklady o podstatě předmětu zkoumání, jakož i o podstatě metody sloužící k jeho zvládnutí byly odvozeny z pozorování chování a byly schopny zpětné vazby k tomuto pozorování. Pro lingvistiku to znamená, že všechny předpoklady o podstatě jazyka, jakož i o podstatě lingvistické metody musí být odvozeny od pozorování jazykového chování rodilých mluvčích a schopny zpětného odkazu k němu.

Empirická stránka vůdčího principu dále má vzápětí, že inferenční dráha od údajů k závěrům musí vždy být explicitní ve všech ohledech. Kromě toho to i znamená, že abstraktní systém sloužící jako podklad strukturace daného druhu lidského sociálního chování, včetně jazyka, musí být odvozen z jeho konkrétních manifestací. V případě jazyka se tedy jeho abstraktní systém může (a musí) studovat na základě jeho konkrétních manifestací v chování rodilých mluvčích. Záznam tohoto chování, tzv. korpus, je vzorkem nekonečného počtu možných projevů proslovených v daném jazykovém společenství. Adekvátnost tohoto vzorce je empirickou otázkou, na kterou je možno odpovědět empirickými prostředky.

To je ovšem opak formálně teoretického principu, podle něhož by vlastnosti předmětu měly být dedukovatelné z předem vypracovaného teoretického modelu formálního typu. Oproti tomu v mém přístupu teoretický model spolu s rámcovými modely slouží jako rámec pro vypracování řízeného inferenčního procesu, jdoucího od údajů k závěrům, tedy uspořádaného objevovacího postupu. To podle mého názoru umožňuje dosažení kumulativního přístupu, který zaručuje jasné rozlišení mezi analytickými výsledky z jedné strany a pouhými předpoklady nebo míněními z druhé.

Jak je vidět, empirická stránka vůdčího principu se seriózně zajímá o inferenční dráhu, kterou docházíme k poznání abstraktního systému sloužícího jako podklad strukturace daného druhu chování. Z druhé strany nemá velký zájem o problém ontologického postavení nebo lokalizace tohoto abstraktního systému. Neklade se tedy otázka, zdali tento abstraktní systém je vlastně strukturou umístěnou v mysli – nebo v mozku – účastníka chování, nebo zdali „pouze” reprezentuje systematizaci pozorovatelových postřehů o pravidelnostech v chování. Takové rozdíly v ontologické interpretaci nejsou relevantní, protože nepomáhají odpovědět na základní otázku, jakým způsobem lze dospět k získání porozumění abstraktnímu systému.

[245]Funkcionalistická stránka vůdčího principu tvrdí, že se struktura (jazyka nebo jiného systému chování) musí studovat na základě jejího fungování. Toto tvrzení vyžaduje další vyjasnění pojmu funkce.

Pojem funkce zde není chápán ve svém formálně logicko–matematickém smyslu, nýbrž (stejně jako dříve uvedený pojem teorie) ve smyslu neformálně humanistickém; tedy ne x = f(y), nýbrž „co je funkce daného jevu?”. Vzniká tedy neformální otázka týkající se fungování systému jako celku a vzájemného fungování jeho složek. Aby se tyto otázky mohly úspěšně probrat, musí se neformální pojem funkce dále specifikovat následujícím způsobem:

1. Je-li dáno, že pojem funkce se týká jak fungování systému jako celku, tak vzájemného fungování jeho složek, vysvítá z toho rozdíl mezi dvěma druhy funkcí, totiž vnějšími (charakterizujícími fungování systému jako celku) a vnitřními (charakterizujícími vzájemné fungování složek).

Z těch dvou druhů funkcí zatím slouží jako vysvětlovací princip jen funkce vnější, a proto další diskuse se bude omezovat na ni.

2. Funkce ve smyslu vnějším se může považovat za úkol, který daný systém chování plní v životě lidí. To znamená, že funkce není totéž co doména úzu, nýbrž že se musí vyvozovat z podmínek ovlivňujících užívání systému v dané doméně.

3. Zdá se, že je nutno rozlišovat mezi funkcemi bezprostředními a funkcemi podkladovými. Tím se myslí, že je rozdíl mezi přímo pozorovatelným úkolem daného systému chování a jeho „hlubším” významem. Tento hlubší význam nemusí být vůbec jasný, a snad se i může zdát opačný než význam přímo pozorovatelný. Např. daný druh chování může mít bezprostřední funkci získávání pozornosti, zatímco jeho podkladovou funkcí je snížení napětí.

4. Stejná funkce může být projevena víc než jedním systémem nebo druhem chování. Tak např. stejný význam (tj. zobrazovací funkce) může být předán více než jedním sdělovacím kanálem, jako např. pozdrav, který může být vyjádřen slovem nebo gestem.

5. Daný systém chování může mít více než jednu funkci ve výše probraném smyslu, ale často jen jedna z těchto funkcí je pro tento systém dominantní a jiné funkce zůstávají podřízené. Tak např. se může zobrazovací funkce považovat za dominantní pro systém lidského jazyka, kdežto pro umělecké systémy, jako je hudba nebo výtvarné umění, bude dominantní funkce estetická. Rozdíl mezi dominantními a podřízenými funkcemi je důležitý, protože se může předpokládat, že daný systém chování je strukturován spíše na základě dominantní než podřízené funkce.

6. Konečně musíme poznamenat, že (s některými nápadnými výjimkami, jako je např. zobrazovací funkce jazyka) funkce daného systému chování nejsou zdaleka samozřejmé. To znamená, že by se funkce daného systému neměla předem postulovat jako součást noetického aparátu, nýbrž že by se měla odhalit s pomocí metodického aparátu. To tedy znamená, že by se ve světle empirické stránky vůdčího principu měla vyvodit z pozorování chování (pro detailní pojednání o pojmu funkce, viz Mathiot a Garvin, 1975).

 

IV. Než proberu výchozí předpoklady, které vyplývají z vůdčího principu funkčního empirismu, chtěl bych ještě jednou poznamenat, že tyto předpoklady jsou výrazem badatelových základních přesvědčení, a že následkem toho jsou obecné a vágní, ale že si dělají silný nárok na platnost.

V případě lingvistiky se vágnost výchozích předpokladů v podstatě odůvodňuje požadavkem, aby se smířily dva zdánlivě neslučitelné závěry vyplývající z jakéhokoliv seriózního uvažování o různosti lidských jazyků: jeden je ten, že všechny jazyky světa jsou si podobné, protože všechny jsou přece jazyky, a druhý je ten, že jazyky světa si jsou zároveň i nepodobné, protože jsou přece všechny jazyky různými. Jakýkoliv teoretický rámec tedy musí zvládnout i tu stejnost, i tu nestejnost jazyků světa nějakým logicky slučitelným způsobem. Aby byla teoreticky užitečná, musí tedy koncepce takového [246]rámce být dost specifická na to, aby mohla určit všechny nutné vlastnosti přirozeného jazyka, ale zároveň musí být dost obecná na to, aby připustila rozmanitost různých možných vlastností jednotlivých jazyků, které může odhalit lingvistická analýza.

Nestačí ovšem pouhý výčet výchozích předpokladů; je třeba ukázat, jakým způsobem vedou k vytváření teoretického modelu. Jak už bylo poznamenáno, účel teoretického modelu v rámci zde předložené explicitní noetiky není ustanovení formálního systému, od kterého se mohou dedukovat vlastnosti daného konkrétního systému, které se potom empiricky ověřují. Místo toho účel tohoto modelu je, aby sloužil jako část rámce, uvnitř kterého se mohou zkoumat tyto vlastnosti. Teoretický model navrženého druhu, na rozdíl od rámcového modelu, hlavně slouží k charakterizování předpokládané podstaty předmětu zkoumání a k jeho definici. Na základě toho teoretický model také bude usilovat o odůvodnění přístupu zvoleného pro studium předmětu zkoumání.

Definovat předmět zkoumání především znamená ukázat jeho místo v rámci širšího pojmu. K tomu účelu se mi zdála nejužitečnější klasická aristotelská definice se svými pojmy nejbližšího rodu a specifického rozdílu. Rodem tu míním kategorii jevů, ke kterým se předmět zkoumání zdá patřit, a specifickým rozdílem tu rozumím ty zvláštní vlastnosti, kterými se předmět zkoumání liší od jiných možných předmětů stejné kategorie. Tak tedy jazyk se může považovat za člen rodu „systémy znaků” (srov. de Saussure, 1916/1955, s. 53), jeho specifickým rozdílem budou ty vlastnosti, kterými se liší od jiných znakových systémů (viz odst. V).

Protože považuji jazyk, stejně jako mnoho jiných systémů znaků, za systém chování, soudím, že výchozí předpoklady o jazyce se musí shodovat s možnými širšími předpoklady o systémech chování vůbec. Než tedy vyjmenuji výchozí předpoklady týkající se specificky jazyka, nejdřív některé širší výchozí předpoklady shrnu.

Většina těchto předpokladů se může zdát samozřejmou a banální, ale když se berou v úvahu jejich důsledky, jasně vysvitne jejich noetický význam. Jsou tedy následující:

1. Lidské sociální chování je složité. Tento předpoklad, který se při vypracování modelů v lingvistice a jiných vědách o chování často zanedbává, má důsledek, že jednoduchost sama o sobě není dostatečným kritériem pro hodnocení modelů (nebo i výsledků) ve vědách o chování. Nemůže se tedy očekávat, že se strukturování lidského chování bude moci reprezentovat modelem založeným na jednom jediném jednoduchém vysvětlovacím principu. V případě lingvistiky soudím, že strukturace jazyka podél jedné osy, jdoucí od fonologie k syntaxi, je nedostačující. Místo toho považuji jazyk za složitou hierarchii, strukturovanou podél více než jedné osy.

2. Lidské sociální chování je systematické. Tento předpoklad je odůvodněním názoru, že lidské sociální chování lze soustavně popsat – kdyby bylo úplně libovolné, musili bychom se zříci možnosti popisu.[6]

Z tohoto předpokladu vyplývají alespoň dvě otázky:

A. Kolik systémů je zahrnuto v dané formě lidského sociálního chování? V případě jazyka, o kterém právě bylo řečeno, že je systémem znaků, otázkou je, kolik uvnitř tohoto systému je podsystémů a jaký je vztah mezi těmito podsystémy. Tato otázka je blízká otázce už zmíněné mnohoosé hierarchie.

B. Co je podstatou daného systému chování? V případě jazyka už bylo řečeno, že to je systém znaků v saussurovském smyslu, se všemi důsledky z toho vyplývajícími.[7]

3. Systémy lidského chování nejsou přesně vymezitelné. Tento předpoklad tvrdí, že neurčitosti lidského chování jsou organickou částí systémů chování, a že proto naše chápání těchto systémů musí princip neurčitosti zahrnout. Nepřesná vymezitelnost tedy má jako důsledek to, že systémy chování jsou otevřené, že mají „nepřesné [247]okraje”, že „každé pravidlo má svou výjimku”.[8] Možnost nesystémových reziduí se tedy v teoretickém modelu považuje za inherentní vlastnost systémů chování, místo aby byla pouhým následkem našich nedostatečných znalostí, takže získáním dalších znalostí bychom mohli tuto neurčitost odstranit a dojít k uzavřeným a přesně vymezeným výsledkům.

Tento předpoklad je blízký předpokladu celostního principu (Gestaltprinzip), probíranému níže (viz 5), který má za následek jevy nepřesně vymezitelné, jako např. přesahy a stmelení; je také implicitní v metateoretickém stanovisku vysloveném v odst. I, ve kterém se vyjadřuje skepse vůči formálním modelům, které jsou v zásadě reprezentacemi přesně vymezitelných systémů.

4. Systémy lidského sociálního chování vykazují spoluzměnnost formy a funkce. Tento předpoklad je přímým důsledkem funkční stránky vůdčího principu. Forma je pozorovatelná stránka lidského chování, funkce je toto chování zakládající význam (ve smyslu dříve probraného pojmu funkce). Spoluzměnností se rozumí poměr, ve kterém změna v jednom ze spoluzměnných prvků má vzápětí nějakou změnu v druhém z těchto prvků, tedy v našem případě to, že každé změně v pozorovatelné stránce případu chování odpovídá nějaká změna v jeho funkčním významu a naopak.

Vycházíme z toho, že v případě jazyka je dominantní funkcí funkce zobrazovací (viz 5 v odst. III, spoluzměnnost formy a funkce se tu projevuje v podobě spoluzměnnosti formy a významu). To je další rozvinutí saussurovské koncepce, že znak vůbec, a zvláště jazykový znak, je „une entité psychique à deux faces” (1916/1955, s. 99). Následkem toho je, že neakceptuji koncepci zvláštní sémantické roviny jazyka. Místo toho mám za to, že dvoustranná podstata jazyka se projevuje svým způsobem ve všech aspektech jazyka. To ovšem nevylučuje oddělené zkoumání významu, ale jen jako sémantické stránky dané jazykové roviny, a ne jako zvláštní sémantické roviny.

Třeba si uvědomit, že spoluzměnnost neznamená jednojednoznačné přiřazení. Na základě předpokladu o nepřesné vymezitelnosti lidského chování se považuje spoluzměnnost formy a funkce za nedokonalou v tom smyslu, že daný jev může mít víc než jednu funkci a daná funkce může být připsána více než jednomu jevu (např. slovní pozdrav a gesto pozdravu, viz 4 v odst. III).

V případě jazyka se to může ilustrovat jednak pojmem alomorfů (více než jedna forma může být alomorfem daného morfému na základě společného významu) a jednak množstvím morfémů majících více než jeden gramatický význam (např. polyfunkčnost mnoha českých pádových koncovek).

Stejně jako v případě předešlého předpokladu, i tu se vynořuje řada otázek, z nichž jedna je zvlášť důležitá. Je to otázka, zda forma a funkce (v případě jazyka tedy forma a význam) jsou stejně důležité, nebo zda jeden z těchto prvků se může považovat za relevantnější, čili jinak řečeno, jestli jedna ze spoluzměnných je dominantní. Podle mého názoru je tomu tak. Na základě funkcionalistické stránky vůdčího principu se může za dominantní spoluzměnnou považovat funkce, v případě jazyka tedy význam.

Toto tvrzení je podporováno řadou argumentů, z nichž některé jsou teoretické a některé metodické.

Teoretická argumentace vyplývá víceméně přímo ze zmíněné funkcionalistické stránky vůdčího principu. Základním argumentem je, že se příklad chování nemůže považovat za signifikantní, jestliže není nějakým způsobem spojen s nějakou funkcí. V případě jazyka to znamená, že jakákoli jeho vlastnost obecná nebo detailní je signifikantní jen do míry, do které je relevantní pro vyjadřování nebo rozlišování významů. V mém teoretickém modelu se rozlišují fonémická a morfémická rovina právě tím, že první z nich se definuje rozlišováním významů a druhá jejich předáváním.

[248]Metodická argumentace vychází z nutnosti využití významu k ustanovení a analýze jazykových jednotek.[9]

5. Systematické lidské sociální chování odpovídá celostnímu principu. Co tu mám na mysli, je „gestaltismus” v nejširším smyslu, tedy princip, že „celek je víc než součet částí”, a nikoli celostní psychologie ve všech jejích technických podrobnostech. Tento princip znamená, že jednotky chování (včetně ovšem jednotek jazyka) nejsou od sebe hermeticky odděleny, nýbrž že se jejich meze vzájemně přesahují a že se tyto jednotky slučují do složitějších stmelených jednotek se svými vlastními celkovými vlastnostmi. Příkladem přesahu je lidový český výraz pocem (= pojď sem), ve kterém hláska c patří i k předcházející i k následující morfémické jednotce, a tedy je místem, kde se meze těchto dvou jednotek vzájemně přesahují. Příkladem stmelení je výraz jízdní řád, který má jednotný význam specifičtější, než má pouhý součet významů jeho částí (není to tedy jakýkoliv řád mající co dělat s jízdou, nýbrž seznam důležitých údajů o jízdě určitými dopravními prostředky). Jednotky jazyka tedy nejsou sřetězeny mechanicky jako perly na šňůře a nepodléhají tedy principům konkatenační algebry.

Jazyk také vykazuje poměr mezi figurou a pozadím, který je významným faktorem v celostní psychologii vnímání. Princip, o který tu jde, spočívá v tom, že figury (čili tvarově vyhraněné jevy) se vnímají na základě pozadí, proti kterému se rýsují. Tímto principem se vysvětluje vliv kontextu na vnímání a interpretaci jazykových jednotek. Jako příklad lze uvést fonologické jednotky, které se ve své polohové proměnlivosti přizpůsobují svému fonetickému kontextu, jakož i lexikální jednotky, které mění svůj význam podle mimojazykového prostředí.

6. Míra, do které si účastníci chování uvědomují daný systém nebo daný aspekt takového systému, je různá. Různé systémy nebo různé stránky daného systému mohou být vědomí účastníků chování bližší nebo vzdálenější. V jazyce nejdůležitějším příkladem je rozdíl v tom, jak si mluvčí uvědomuje lexikon a jak gramatiku. I nevzdělaní mluvčí jsou si jasně vědomi toho, které lexikální jednotky mají ve svém jazyce. To je zřejmé z takových často se vyskytujících výroků, jako „my pro to nemáme slovo” nebo „my tomu říkáme tak a tak”. Naproti tomu nevzdělaný mluvčí se musí naučit uvědomovat si gramatické jevy, i když jich nevědomky víceméně správně užívá. Tento rozdíl je jedním z důvodů zásadního oddělení lexika od gramatiky.

Míra uvědomění, stejně jako dříve probrané výchozí předpoklady, se zdá mít jak teoretický, tak metodický význam.

Z teoretického hlediska se zdá, že míra uvědomění je blízká psychologické „hloubce” ve smyslu, ve kterém se tento název užívá v klinické psychologii. Zdá se, že chování, které si účastník uvědomuje, je bližší psychologickému „povrchu”, zatímco chování, které si účastník neuvědomuje, se zdá být psychologicky „hlubším”.[10] Metodický význam míry uvědomění se zdá být v tom, že zkoumání chování do značné míry na ní závisí. Můžeme očekávat, že chování, které si účastníci uvědomují, se může s nimi probrat na základě přímého vyptávání, kdežto chování, které si jasně neuvědomují, je takovým způsobem nepoznatelné a vyžaduje složitější metody.

7. Míra, v které se účastníci chování zajímají o různé jeho systémy nebo o určité aspekty těchto systémů, je různá. Je známo, že příslušníci kulturního nebo jazykového společenství se o různé systémy chování nebo o různé jejich stránky zajímají v různé míře. Míra zájmu se nemusí shodovat s mírou uvědomění. Tak např. příslušníci společenství si mohou v stejné míře uvědomovat jak komunikaci gesty, tak komunikaci jazykem, ale mít větší zájem o jednu nebo druhou z nich. Teoreticky je možné, že míra zájmu je snad ovlivněna něčím takovým, jako je stupeň, do kterého dané chování je pro ně významné. Chování, o něž se příslušníci více zajímají, snad je pro životní způsob [249]společenství důležitější než chování, o něž se zajímají méně. Metodicky vzato, míra zájmu se snad zrcadlí v míře, do které účastníci chování se spontánně o něm šíří. Není zatím jasné, do jaké míry se tento výchozí předpoklad projevuje vzhledem k jazyku, ale v jiných aspektech sociálního chování není o jeho významu pochyby.

 

V. Teoretický model jazyka, který mi slouží jako vodítko, je difiničním modelem ve smyslu rozvedeném v odst. IV. Jak jsem už poznamenal, jazyk je systémem znaků v saussurovském smyslu, ale je to znakový systém zvláštního rázu. Jednak je to systém nepřesně vymezitelný ve smyslu 3. výchozího předpokladu, jednak je to systém složitý ve smyslu 1. výchozího předpokladu, strukturovaný podél dvou dimenzí a tří os. Každá z os zase obsahuje řadu rovin. Každý z těchto aspektů jazyka je definován patřičnými funkčními kritérii.

Dimenze jazyka jsou dvě: lexikální a gramatická. V lexiku se zobrazovací funkce projevuje v podobě pojmenovací, která není v gramatice přítomna, takže jednotky lexikální především pojmenovávají, kdežto jednotky gramatické dimenze usouvztažňují. Lexikon v definičním modelu tedy má plnoprávné postavení a není pouhým doplňkem gramatiky.

Gramatika je strukturována podél už zmíněných tří os. První z nich je osa strukturační, která se skládá z dvou rovin strukturačních, fonémické a morfémické. Druhá je osa integrační, která se zakládá na 5. výchozím předpokladu. Tato osa je charakterizována předem neurčeným počtem rovin integračních. Třetí je osa organizační, která je charakterizována dvěma organizačními principy, výběrem a uspořádáním.

Funkční definiční kritéria jsou následující:

1. Roviny strukturační osy se liší způsobem, kterým se daná rovina podílí na znakové funkci (významu) jazyka: rovina fonémická má v první řadě funkci diferencovat významy, rovina morfémická má v první řadě funkci význam vyjadřovat.

2. Roviny integrační osy se liší mírou složitosti jednotek, ze kterých se skládají. Je to tedy vzestupná posloupnost od jednotek minimálních (individuálních fonémů a morfémů) k maximálním (ve fonémice snad kadence, v morfémice snad souvětí). Všechny jednotky nadminimální mají charakter stmelenosti ve shodě s celostním principem: stmelené jednotky nejsou pouhými sledy jednotek nižšího stupně, nýbrž tvoří celky vlastního rázu s celkovými vlastnostmi, které nejsou pouhým součtem vlastností jejich složek. Tak např. slabika není pouhým sledem fonémů a věta není pouhým sledem slov, nýbrž obě tvoří celistvé jednotky osobitého rázu.

Korelátem pojmu stmelenosti nadminimálních jednotek je koncepce, že vnitřní strukturování a vnější fungování dané stmelené jednotky jsou odlišnými a potenciálně od sebe oddělitelnými rysy těchto jednotek: Jednotky se stejným vnitřním strukturováním se mohou vyznačovat různým vnějším fungováním a jednotky se stejným vnějším fungováním mohou mít různou vnitřní strukturu. Příklady druhého typu jsou hojné v mnoha jazycích, včetně češtiny, kde např. kmenový prvek daného slova se může skládat z jednoho nebo více morfémů: kost–i, vý–znač–nost–i. Příklady prvního typu jsou hojné v angličtině, kde jednotky s vnitřní strukturou věty mohou mít vnější fungování jednotlivého slova, jako např. with a don’t–give–me–that–nonsense look on his face („s výrazem, který říká ’nepovídej nesmysly’”).

O jednotkách se stejným vnitřním strukturováním říkáme, že jsou konstituovány identicky; o jednotkách se stejným vnějším fungováním, že jsou funkčně ekvivalentní.

3. Dvěma organizačním principům výběru a uspořádání osy organizační odpovídá zkoumání inventářů jazykových jednotek a podmínek jejich výskytu.

Tři osy gramatické dimenze jsou v hierarchickém vztahu: osa strukturační je definována nejdůležitějším funkčním kritériem, a proto je dalším osám nadřazena. Podobně osa integrační je nadřazena ose organizační. Tak tedy uvnitř každé z rovin osy strukturační je možno rozlišit několik rovin integračních a uvnitř každé integrační roviny obou rovin strukturačních lze rozpoznat fungování obou organizačních principů.

[250]Zde načrtnutý teoretický model slouží jako rámec pro vypracování a odůvodnění rámcových modelů a metodických strategií potřebných pro lingvistickou analýzu následujícím způsobem:

1. Pojetí rozdílnosti dvou dimenzí jazyka odůvodňuje omezení popisu na jednu z nich: dovoluje tedy analýzu gramatiky bez zahrnutí lexika a naopak.

2. Pojetí fonémické a morfémické roviny strukturační osy vyžaduje rozlišení popisů fonémického a morfémického systému a vytyčuje analýzu jejich vzájemného vztahu jako zvláštní část popisu jazyka, zdůvodňuje tedy morfologii jako zvláštní pole výzkumu, ale ne jako zvláštní rovinu.

3. Pojetí rovin integračních vyžaduje organizaci analýzy a popisu nejen podle minimálních, ale i podle stmelených jednotek na obou rovinách strukturačních, jak fonémické, tak morfémické. Zvlášť potřebné tu je uvědomit si důležitost zahrnout do popisu stmelené jednotky nejen morfémové (např. syntaktické), ale i fonémické (např. prozodické).

4. Koncepce, podle níž vnitřní strukturování a vnější fungování stmelených jednotek mohou být na sobě nezávislé, vede k požadavku, aby se uvnitř popisu jazyka o těchto dvou aspektech struktury pojednávalo zvlášť.

5. Pojetí organizačních principů výběru a uspořádání vyžaduje, aby se v popisu zahrnuly nejen inventáře jednotek (jak minimálních, tak stmelených), ale i podmínky jejich výskytu (včetně takových, jako je povinný souvýskyt nebo omezený výskyt).

Každá z výše vyjmenovaných zásad má svůj význam jak pro vypracování rámcových modelů, tak pro rozvíjení metodických strategií (viz odst. VI a VII).

 

VI. Před probráním koncepce pracovních pojmů je třeba ještě jednou zdůraznit, že tyto pojmy se liší od výchozích předpokladů tím, že nereprezentují badatelova pevná základní přesvědčení, nýbrž jen intuice o tom, co se v daném případě během analýzy dá očekávat. Na základě pracovních pojmů je možno formulovat detailní otázky, na které je třeba hledat odpovědi, aby se mohla uskutečnit analýza. Tyto otázky se týkají důležitých vlastností předmětu zkoumání, kterými jsou v případě jazyka především detaily jednotek a vztahů mezi nimi.

Řada již připomenutých bodů si zasluhuje opakování a dalšího rozvinutí.

Zaprvé je to systematičnost pracovních pojmů: jsou zorganizovány do řady rámcových modelů (viz 4 v odst. II).

Zadruhé je třeba ještě jednou podtrhnout rozdíl mezi teoretickým modelem a rámcovými modely. Zatímco teoretický model, na základě jeho obecnější platnosti, je jediný a může postačit k tomu, aby zahrnul celý systém chování, rámcové modely na základě specifičnosti pracovních pojmů a jejich platnosti pro omezené úseky bádání jsou omezeny na tyto úseky, následkem čehož je jich, jak právě bylo řečeno, celá řada.

Zatřetí je třeba si opět uvědomit, že rámcové modely nereprezentují teoretickou představu o podstatě studovaného systému, ale spíše analytický rámec pro zkoumání konkrétních detailů a poskytnutí specifických opěrných bodů pro analytickou strategii (viz 3 v odst. II). Aby mohly vyhovět tomuto účelu, rámcové modely mají vysoký stupeň pravidelnosti a důslednosti, který se příčí výchozímu předpokladu o nepřesné vymezitelnosti systémů chování (viz 3 v odst. IV). Rámcové modely jsou tedy od počátku vysoce idealizovanými soubory pracovních pojmů, které si nedělají nárok na reprezentaci skutečné struktury, jež se má jejich pomocí zkoumat. Tento fakt se vynoří až po uskutečnění popisu a musíme počítat s tím, že tento popis se bude znatelně lišit od rámcových modelů. To je proto, že je nepředstavitelné, aby se skutečný systém chování shodoval s vysokým stupněm pravidelnosti, který charakterizuje rámcové modely. Tato nerealistická pravidelnost je odůvodněna právě tím, že nejsou reprezentací očekávané skutečnosti, nýbrž vodítkem analýzy a že v této funkci je jim pravidelnost nápomocna. Tak např. základní rámcový model morfologie předpokládá jasné oddělení morfologie od syntaxe, i když víme, že v mnoha jazycích tomu tak není. Ale to je právě proto, aby při analýze dříve neanalyzovaného jazyka se mohlo určit, zda taková jasně oddělitelná morfologie existuje.

[251]Začtvrté, jak vysvítá s předchozího pojednání, rámcové modely nejsou ani částečné teorie, ani hypotézy (alespoň ne v přísném slova smyslu, viz 5 v odst. II), třebaže často odpovídají koncepcím, kterým se říká „pracovní hypotézy”. Je tomu tak proto, že neobsahují definitivní tvrzení, jaké nacházíme v hypotézách nebo teoretických projevech. Místo toho, jak už bylo řečeno, se kladou otázky v systematickém pořadí a proto nepodléhají ani potvrzení, ani vyvrácení, nýbrž jen pozměňování na základě získané zkušenosti. Když v daném případě (jako např. v případě daného jazyka) je odpověď záporná, nebo se otázka zdá být neaplikovatelná (zdá se, že se tam hledaný jev nevyskytuje), neznamená to, že je třeba vzdát se modelu, protože byl mylný (spíše snad je zapotřebí vyžadovat jeho pozměnění). V nějaké jiné souvislosti (jako např. v nějakém jiném jazyce) by odpověď na tu otázku mohla být kladná, nebo otázka by mohla být aplikovatelná. Příkladem může být otázka, která se často klade během analýzy dříve nezkoumaného jazyka (a která tedy vyplyne z rámcového modelu určeného pro ten případ), zda daný jazyk má určitý typologický rys. Jestliže v daném jazyce tento rys není přítomen, to neznamená, že nemůže být přítomen v nějakém jiném jazyce, takže otázka zůstává platná.

Rámcové modely pro lingvistickou analýzu byly vypracovány na základě rozdílů v strukturování různých aspektů (tj. dimenzí, os a rovin) a rozdílů v strukturování různých jazyků (tj. s důrazem na jejich typologické rozrůznění). Jmenované rozdíly ovšem vyžadují různé analytické rámce jak pro různé aspekty jazyka, tak pro jazyky typologicky odlišné, tedy různé rámcové modely.

Výběr a konstrukci rámcových modelů užívaných v gramatické analýze proto ovlivňují následující prvky:

1. rovina strukturační a integrační;

2. typologické rysy zkoumaného jazyka, odhalené pomocí klíčových analytických kroků.

Dvě roviny strukturační osy vyžadují různé analytické postupy, a proto je vypracován oddělený obecný rámcový model pro každou z nich: rámcový model fonémické struktury a rámcový model morfémické struktury. Uvnitř každého z těchto dvou obecných rámcových modelů je vypracována řada zvláštních rámcových modelů, sloužících k zvládnutí očekávaných rovin integračních uvnitř každé z rovin strukturačních.

Konečně na základě typologických vlastností se může každý zvláštní rámcový model rozpadnout na dvě větve. Jedna z nich je společný rámcový model, který slouží všem jazykům. Tento rámcový model specifikuje určité všeobecné vlastnosti a slouží jako rámec prvních kroků lingvistické analýzy, než se vynoří typologicky významné rysy zkoumaného jazyka, jako např. přítomnost pravidelně uspořádaných řetězců morfémů, které najdeme mimo jiné v řadě domorodých jazyků Severní Ameriky. Druhá větev sestává z řady typologických rámcových modelů, ze kterých se zvolí ten, který odpovídá danému jazyku, když aplikace kruciálního analytického kroku umožnila určení jazykového typu tohoto jazyka na základě odhalení typologicky signifikantního rysu.

Je možno tedy říci, že pracovní pojmy a rámcové modely z nich složené jsou klíčovou součástí předhypotetické fáze bádání ve vědách o chování, která v lingvistice má zvlášť důležitý význam, protože většina našich domněnek o jazyce netvoří hypotézy v přísném slova smyslu (viz 2 v odst. II).

 

VII. Jak již bylo naznačeno v bodu 5 v odst. II, účelem vyvinutí empirické noetiky pro zkoumání systémů chování je vytvoření metodického aparátu pro tento výzkum; v případě lingvistiky se tomu tradičně říká lingvistická analýza (a v novější době i objevový postup nebo procedura objevování).[11]

Cílem metodického aparátu je odhalení struktury daného exempláře předmětu zkoumání – v lingvistice tedy struktury daného jazyka, jehož popis může být podán ve [252]formě gramatiky (o postavení gramatiky vůči teorii viz pozn. 5). Můžeme očekávat, že tento přístup zajistí značně vyšší stupeň spolehlivosti a opakovatelnosti než přístup, ve kterém není explicitnost metodického postupu do stejné míry zajištěna.

V této perspektivě je systematická empirická metoda spíše heuristickým než algoritmickým procesem.

Algoritmický proces je proces, ve kterém všechny kroky jsou jasně definovány a ve kterém je ve velmi reálném smyslu úspěch předem zaručen. Klasickým příkladem takového procesu jsou algoritmy pro základní aritmetické počty. Algoritmický proces se tedy normálně hodí jen na jasně vymezitelné úkoly, jako jsou uvedené počty.

Na rozdíl od algoritmu heuristický proces nezaručuje úspěch, ale je schopen sloužit méně vyhraněným a složitějším problémům, jaké nacházíme ve studiu jazyka a jiných jevech chování (viz výchozí předpoklady 1 a 3 v odst. IV).

Heuristický proces se charakterizuje pružnou strategií, která sestává z promyšlené manipulace pokusů – „útoků” na údaje – a hodnocení výsledků každého pokusu (pro detailní pojednání o heuristickém procesu lingvistického objevování viz Garvin, 1978b).

 

VIII. Závěrem třeba ještě jednou podtrhnout, do jaké míry funkčně empirická noetika je neformální a nespecifická. Jen tak je možno odpovídat metateoretickému stanovisku uvedenému v odst. I. Ve vědě o chování, jakou je lingvistika, cílem daného přístupu nemůže být „predikce” ve smyslu naivního pojetí přírodních věd. Místo toho může věda takového druhu poskytnout rámec pro vypracování popisu předmětu zkoumání spolu s operativní kontrolou nad množstvím faktorů, kterých je třeba si během analýzy všímat.

V přístupu zde navrženém je obecný rámec podáván teoretickým modelem, operativní kontroly pak rámcovými modely a heuristickou procedurou objevování, která tyto modely užívá.

 

LITERATURA

 

Bar–Hillel, Y.: P. L. Garvin, On Linguistic Method; Selected Papers (rec). Foundations of Language, 3, 1967, s. 420–428.

Bloch, B.: A set of postulates for phonemic analysis. Language, 24, 1948, s. 3–46.

Bühler, K.: Sprachtheorie. G. Fischer, Jena 1934.

Chomsky, N.: Syntactic Structures. Mouton, The Hague – Paris 1957.

Garvin, P. L.: Karl Bühler’s contribution to the theory of language. Journal of General Psychology, 75, 1966, s. 212–215.

Garvin, P. L.: An empiricist epistemology for linguistics. In: M. Paradis (ed.), The Fourth LACUS Forum 1977. Hornbeam Press, Columbia 1978a, s. 331–350.

Garvin, P. L.: Aspects of linguistic discovery. Forum Linguisticum, 2, 1978b, s. 189–218.

Garvin, P. L.: Une epistémologie empiriste pour la linguistique. La linguistique, 15, 1979a, s. 65–89.

Garvin, P. L.: Una epistemología empiricista para la lingüística. Revista de lingüística teórica y aplicada, 17, 1979b, s. 109–127.

Hjelmslev, L.: Prolegomena to a Theory of Language (1941). Baltimore 1953.

Hockett, F.: The State of the Art. Mouton, The Hague – Paris 1968.

Kaplan, A.: The Conduct of Inquiry: Methodology for Behavioral Science. Chandler Publishing, San Francisco 1964.

[253]Mathiot, M. – Garvin, P. L.: The functions of language – A structural view. Anthropological Quarterly, 48, 1975, s. 148–156.

Saussure, F. de: Cours de linguistique générale (1916). 5. vyd. Payot, Paris 1955.

 

R É S U M É

Functional empiricism – an epistemological foundation for contemporary functionalism

The metatheoretical stance underlying the epistemological approach presented here is that realism is more important than simplicity or elegance; it therefore does not favor formal models.

An epistemological approach has to be specified in terms of three anchor points a guiding principle which sets forth the basic principles of the approach, a sets of initial assumptions which stipulates its major beliefs, and a set of conceptual tools which specify the detailed points of reference for research stemming from these beliefs. The initial assumptions give rise to a theoretical model, and the conceptual tools are organized into a series of reference models. The guiding principle proposed here is that of functional empiricism: functional in the sense that language should be viewed in terms of its functioning in the wider human setting, empiricism in the sense of the crucial significance of the empirical link between data and conclusions. Since language is viewed as a form of human behavior, a set of initial assumptions for behavioral systems in general is formulated, in the framework of which a theoretical model of language, the definitional model, is developed. This model stipulates not just a single hierarchy going from simple to complex, but a multiple hierarchy embodying several principles. This hierarchy is made up of two dimensions, the lexical and the grammatical, and within the grammatical dimension of three planes, each with a set of levels proper to them. The first of these is the plane of structuring, the two levels of which are the phonemic and the morphemic. The second is the plane of integration which is characterized by a number of levels of integration, one for each category of units of different degrees of complexity, from the minimally to the maximally complex. These degrees of complexity are not previously stipulated by the model, but must be empirically ascertained. The third plane is that of organization which contains the two organizing principles (the equivalent of levels) of selection and arrangement, accounting for the principles of the inventorying and distribution of units of different degrees of complexity. Finally, issues of the design and use of reference models are discussed.

An earlier English version of this paper can be found in Garvin 1978a.

870 Lafayette Ave, Apt. 203
Buffalo, NY 14209–1220

Slovo a slovesnost, ročník 54 (1993), číslo 4, s. 241-253

Předchozí Jasňa Šlédrová: Producer’s intention realized in speech and writting

Následující Palaeobohemica