Reinhold Schmitt: Die Schwellensteher. Sprachliche Präsenz und sozialer Austausch in einem Kiosk

Jiří Nekvapil

[Recenze]

(pdf)

Reinhold Schmitt: Die Schwellensteher. Sprachliche Präsenz und sozialer Austausch in einem Kiosk

Reinhold Schmitt: Die Schwellensteher. Sprachliche Präsenz und sozialer Austausch in einem Kiosk. Forschungsberichte des Instituts für deutsche Sprache, 68. Gunter Narr Verlag, Tübingen 1992. 278 s.

 

Německý neologismus „Schwellensteher“, vytvořený autorem recenzované publikace, je složen ze základů „Schwelle“ (‚práh‘) a „stehen“, resp. „Steher“ (‚stát; ten, kdo stojí‘); Schmitt jím označuje „lidi, kteří stojí, resp. postávají u prahu“, tj. lidi, kteří mají zvláštní sociální status – nemají přístup do příslušného základního prostoru (např. bytu), ale jsou už sociálně etablováni v bezprostřední blízkosti tohoto prostoru. Jak naznačuje titul recenzované publikace, vypracoval autor tento pojem při analýze komunikačních a sociálních aktivit odehrávajících se v jednom německém kiosku (jeho majitelé prodávají různé nápoje, pivo, lihoviny, dále cigarety, noviny apod.). „Schwellensteher“ nejsou běžní zákazníci, neboť přístup ke, resp. do kiosku mají z „oblasti prahu“; jsou to zákazníci typu „dobří známí“.

V návaznosti na klasické pojmosloví německého sociologa G. Simmela (1858–1918) chápe Schmitt svou práci obecně jako empirický příspěvek k analýze „družnosti“ (Geselligkeit, Sociability) a zabývá se podrobně jejím interaktivním utvářením ve výše uvedeném sociálním prostředí. Protože charakter „družnosti“ závisí na charakteru konstantních prvků komunikačních událostí, věnuje autor nejprve značnou pozornost sociálně relevantním prostorovým parametrům kiosku a uvádí i biografie jednotlivých zákazníků („Schwellensteher“). V této části, explicitně se hlásící k etnografickým přístupům, zaujme nejen důmyslnost popisu kiosku, ale i výklad samotného pojmu sociální prostředí (setting, Schauplatz).

Těžiště práce je v části věnované analýze komunikačních a sociálních aktivit („Kommunikative Präsenz und sozialer Austausch“, s. 69–243). Schmittovým metodickým východiskem je zde etnometodologicky orientovaná „konverzační analýza“ (reprezentovaná klasickými pracemi autorů jako H. Garfinkel, H. Sacks, E. Schegloff, G. Jeffersonová; v Německu J. R. Bergmann). Interaktivní dění ve zkoumaném prostředí Schmitt studuje na základě četných transkriptů magnetofonových nahrávek; celkově v kiosku nahrál 60 hodin (v to počítaje tři celodenní interaktivní průběhy). Jádrem analýzy jsou komunikační a sociální aktivity čtyř zákazníků, které probíhají mezi nimi navzájem nebo jsou nasměrovány na majitele kiosku. Tyto aktivity se autor snaží postihnout pomocí pojmu „prezentační figura“ (Präsenzfigur). „Prezentační figury“ chápe jednak jako charakteristické modely zejména verbálních aktivit, jednak jako sociální významy, „latentní významové struktury“, které se v těchto aktivitách manifestují, resp. které je zakládají. Pojem „prezentační figura“ je tak podle Schmitta zakotven jednak v konverzační analýze, jednak v objektivní hermeneutice (toto odvětví interpretativní sociální vědy, které nazývá zakladatel, U. Oevermann, také „strukturální hermeneutika“, se ustavilo v Německu v 70. letech). Objektivně hermeneutické inspirace jsou velmi zřetelné, když Schmitt [154]vysvětluje smysl komunikačních a sociálních aktivit zkoumaných „Schwellensteher“, a to v rámci těžko přeložitelného konceptu „Präsenzmotivierung“ (nejde o psychologickou motivaci – v daném případě přítomnosti v kiosku –, nýbrž o motivování prosazující se objektivně, nezávisle na intencích lidských subjektů).

Nejpropracovanější pasáže knihy jsou věnovány rekonstruování jednotlivých aspektů „prezentačních figur“ pomocí instrumentaria konverzační analýzy. Autor detailně studuje především interakční vstupy, „objevení se na scéně“ jednotlivých „Schwellensteher“ a témata charakteristická pro jejich verbální projevy. Tam, kde Schmitt přechází od konverzačněanalytických rekonstrukcí interaktivních průběhů k jejich interpretacím v duchu objektivní hermeneutiky, bych si přál více jasnosti, např. už pokud jde o vztah výše uvedených pojmů „Präsenzfigur“ a „Präsenzmotivierung“.

Význam recenzované knihy vidím především v tom, že se Schmitt úspěšně snaží různým způsobem propojit konverzační analýzu s jinými výzkumnými přístupy: v nejobecnější poloze s klasickým sociologickým pojmem „družnost“; dále s přístupy etnografickými (o vztahu konverzační analýzy a etnografie se intenzivně diskutuje nejen v USA, ale i v Německu); originální je propojení konverzační analýzy s objektivní hermeneutikou.

Slovo a slovesnost, ročník 55 (1994), číslo 2, s. 153-154

Předchozí Jana Hoffmannová: Heinz Vater: Einführung in die Textlinguistik

Následující Jan Firbas: Žákovská vzpomínka k uctění pětaosmdesátých narozenin profesora Josefa Vachka