Projevy taktu (a beztaktnosti) v televizních rozhovorech

Jana Hoffmannová

[Články]

(pdf)

Manifestations of tact/tactlessness in TV interviews

1. Jako materiál pro analýzu, jejíž dosavadní výsledky shrnu v tomto příspěvku, posloužily videozáznamy televizních besed a interview – zejména záznamy několika rozhovorů v pořadu Z očí do očí. V tomto pravidelném pořadu České televize hovoří stálý moderátor vždy s jedním hostem (známou osobností z oblasti politiky, kultury, veřejného života) a snaží se ho představit a přiblížit divákům prostřednictvím jeho názorů na různé závažné a aktuální problémy. Tato televizní relace však byla sledována v kontextu dalších debatních a diskusních pořadů (např. Press, Duel, Debata, Co týden dal, Klub Netopýr aj.).

Teoretickým pozadím analýzy se stal princip spolupráce, kooperace, jehož autorem je H. P. Grice (1975), a zejména formulace principu zdvořilosti u G. Leeche (1983). Ve stručnosti obě teorie připomenu. Griceův princip lze zjednodušeně postihnout požadavkem „spolupracuj s partnery“, resp. „formuluj své repliky právě tak, jak to příslušný moment v průběhu dialogu vyžaduje“. Toto obecné pravidlo pro vedení dialogu pak Grice doplnil čtyřmi dalšími pravidly, tzv. konverzačními maximami. Jsou to a) maxima kvantity: „řekni dost“ (ne méně, než je momentálně třeba), a „neříkej víc, než je nezbytné“ (v dané chvíli, pro bezprostřední účely); b) maxima kvality: „nelži“ (neříkej nic, o čem víš, že to není pravda), „neříkej nic, pro co nemáš dostatečné důkazy“; c) maxima relevance: „řekni to, co je v daném momentě dialogu relevantní (tj. důležité, vhodné)“ – vzhledem k tématu, cílům účastníků, ale i momentální situaci; d) maxima způsobu: „vyjadřuj se jasně, srozumitelně, přesně, jednoznačně, nikoli dvojsmyslně“. Podle G. Leeche je třeba Griceův princip doplnit o princip zdvořilosti, jehož dodržování či nedodržování je stejně důležité pro jakoukoliv komunikaci. Také Leech formuluje tento princip prostřednictvím jednotlivých maxim: a) maxima taktu: „snaž se, aby partner měl z komunikace maximální prospěch (co nejvíce z ní získal) a minimální ztrátu“; b) maxima velkorysosti: „snaž se, abys ty sám měl z komunikace minimální prospěch a maximální ztráty“; c) maxima uznání: „omez na minimum kritiku partnera, projevuj mu co největší uznání, ocenění“; d) maxima skromnosti: „posiluj v rozhovoru kritiku sebe sama a omez na minimum ocenění, pozitivní hodnocení sebe sama“; e) maxima shody: „omez na minimum neshody a snaž se maximálně rozvinout shodu mezi sebou a partnerem“; f) maxima sympatie: „co nejvíc potlačuj antipatie, snaž se o maximální rozvoj sympatií mezi sebou a partnery“.

Při televizním interview je motivace moderátora profesionální a jeho host zřejmě s konáním interview dobrovolně souhlasil. Lze tedy předpokládat, že oba účastníci budou dodržovat Griceův princip spolupráce (i když třeba nedodrží vždy do důsledků všechny maximy: jistě někdy řeknou i víc, než je nezbytné, nebo uvedou i skutečnosti, které nejsou zaručené a prokázané, nebo si pohrají s jazykem apod.); a stejně důležité je, aby se řídili Leechovým principem zdvořilosti. Z Leechova souboru maxim se zde zaměřím na maximu taktu (ve vztahu k ostatním maximám). Uplatnění této maximy v celé komunikační situaci, její pozici v celé interpersonální rétorice (termín G. Leeche) těchto interview posuzuji jako sociolingvistickou hodnotu. Proto nesleduji jen takt dvou účastníků při bezprostřední [195]komunikaci v televizním pořadu, ale i jejich takt, velkorysost, skromnost vůči divákům (a možnost budit v nich sympatie). Kromě vlastního pozorování se tu opírám o některé divácké ohlasy na sledované televizní relace.

Úspěch interview a celého pořadu je u televizního rozhovoru založen na tom, jak si partneři vycházejí vstříc, jak se vzájemně respektují, tedy na jejich vzájemném taktu, a dále na jejich taktním chování vůči divákům. Jiné dialogy z běžného života mohou být po stránce jazykové, textové, výrazové velmi nepovedené; přitom však splní svůj účel, vedou k cíli (např. jeden z účastníků přemluví partnera k jednání, k akci, která je výsledným efektem dialogu). V případě našeho dialogu, tj. televizního interview, však to, jak bude rozhovor působit na diváky, jak ho diváci přijmou, záleží výhradně na samotné realizaci rozhovoru, a v neposlední řadě na všestranném taktu obou partnerů. Projevy taktu, resp. nedostatečného taktu účastníků televizních interview se pokusím představit v několika bodech.

 

2.1. Taktní chování partnerů v dialogu je podmíněno, ovlivněno celou komunikační situací, osobnostmi partnerů, jejich vztahem a zejména jejich sociálními a komunikačními rolemi. Poskytuje-li např. interview prezident, předseda vlády, ministr, je svou sociální rolí partnerovi – televiznímu moderátorovi nadřazen. Co do komunikačních rolí je naopak jistá komunikační nadřazenost spojena s rolí moderátora: na něm je, aby rozhovor řídil, usměrňoval, volil otázky a témata, dával průběhu dialogu další impulzy. Budou-li se oba partneři chovat taktně, nedají si vzájemně žadnou nadřazenost pocítit a nebudou ji pociťovat ani diváci; takt účastníků se projeví v tom, že budou usilovat o rovnováhu, vyváženost dialogu (co do aspektů sociálních a komunikačních; samozřejmě nikoli, pokud jde např. o rozsah replik, kde je v tomto případě obvyklá značná kvantitativní asymetrie). Může se však stát – i v demokratické společnosti –, že společensky nadřazený účastník je natolik zvyklý chovat se autoritativně a nerespektovat dostatečně partnery, že i zde dříve či později strhne řízení dialogu na sebe, bude moderátora usměrňovat, napomínat a opravovat, bude kritizovat položené otázky, jejich úroveň nebo vhodnost… Pak budou pravděpodobně i diváci hodnotit jeho vystupování v dialogu jako málo taktní či beztaktní.

 

2.2. Důležitým polem, kde mohou účastníci rozhovoru uplatnit, resp. neuplatnit svůj takt, je výběr tématu a dílčích témat komunikace. Výběr témat je především záležitostí moderátora, ale často se na něm podílí nebo ho ovlivňuje i host (není např. náhodou, že při rozhovoru s inteligentní a vzdělanou, ale také velmi sebevědomou ženou se dostane na témata jako „na čem je založeno vaše sebevědomí?“ nebo „co soudíte o problému elity?“).

 

Součástí taktního chování moderátora je volba témat, o nichž ví nebo předpokládá, že budou partnerovi vyhovovat (mluví s ním např. o jeho poslední knize, filmu či jiném profesionálním úspěchu). Dá-li moderátor svému hostu možnost předvést se, zapůsobit na diváky, postupuje přesně podle Leechovy maximy taktu: snaží se maximalizovat zisk partnera (hlavně u diváků) a minimalizovat jeho ztráty (na oblibě, na prestiži). Zvolí-li moderátor nechtěně téma, které zjevně působí napětí v rozhovoru či rozpaky u partnera, je taktní toto téma opustit; moderátor však na něm může beztaktně trvat. Pro hosta je strategicky velmi náročné, aby se nežádoucímu tématu dokázal elegantně vyhnout, nebo aby se s ním rychle a důstojně vyrovnal. [196]Zejména v relacích a tiskovinách bulvárního charakteru se však setkáváme s tím, že redaktor záměrně zvolí ožehavé téma, jímž chce partnera zaskočit nebo přivést do rozpaků, a na tématu trvá; chová se někdy i demagogicky, drze, agresivně, a snaží se vyprovokovat partnera k odpovědím, jimiž by se zdiskreditoval. U moderátorů a redaktorů zde dochází ke střetu jejich profesionality (snahy dostat z hosta co nejvíce informací, zaujmout publikum) a etiky žurnalistické práce, a mezi těmito póly novináři různě balancují. Např. informace o osobní situaci a soukromém životě hosta publikum zaručeně zaujmou; záleží však na taktu moderátora, zda bude s těmito informacemi pracovat s mírou a vkusem.

Na tematické profilaci dialogu se tedy podílí i interviewovaná osobnost: nejen tím, jak dokáže čelit útočným „otázkám na tělo“, ale i tím, zda chce rozhovoru využít především k prezentaci vlastní osoby, svých předností a úspěchů, nebo zda chce tématem hovoru učinit spíše svou práci, svůj obor a jeho situaci, zda pamatuje i na své spolupracovníky… Takové počínání je taktní, vyžaduje značnou pokoru a skromnost – v souladu s Leechovými maximami skromnosti a velkorysosti (mluvčí se snaží minimalizovat vlastní zisk a vlastní ocenění).

V rámci interview se tedy vlastně odehrává neustálý zápas o téma. Je zapotřebí mnoho taktu, skromnosti, kultivovanosti k tomu, aby se oba účastníci dobrali vhodné skladby témat; aby se mezi nimi stále obnovoval tematický konsensus (v souladu s další Leechovou maximou shody); aby našli společného jmenovatele a nemluvili každý o něčem jiném; aby nesprávná volba tématu nevedla k tomu, že se host vytáčí, vyjadřuje se nekonkrétně, mluví vlastně o ničem; aby tedy rozhovor probíhal harmonicky, ale aby přitom neztrácel zajímavost, informační bohatost a myšlenkovou originalitu.

 

2.3. Taktnost, resp. nedostatek taktu se v dialogu projevuje také ve způsobu střídání replik jednotlivých účastníků, ve fungování tzv. mechanismu turn-taking (srov. Sacks et al., 1974). Zejména moderátor by neměl formulovat problém dlouho a složitým způsobem, ale měl by vždy včas předat slovo partnerovi, vyzvat ho k odpovědi. Ale ani monology hosta by neměly být příliš dlouhé, bez kontaktu s partnerem i s diváky. Položí-li moderátor otázku, na niž host hned nereaguje (rozmýšlí se, je na rozpacích), je taktní počkat okamžik, ale nenechat dojít k delšímu trapnému mlčení; pak by taktní moderátor měl otázku doplnit, nevtíravě upřesnit, ilustrovat příklady, nějak hostovi pomoci, „napovědět“ (třeba výstižný výraz). Je ovšem otázkou, nakolik a kdy je taktní, když moderátor (M) vede hosta (H) ke konkretizaci jeho (záměrně?) neurčitých vyjádření. Např.

H … ti, kteří to potřebují.

M To je kdo?

 

H … o smíchu toho bylo strašně moc napsáno.

M Četl jste to?

Někdy může ze strany moderátora jít případně i o netaktní „chytání za slovo“. Stane se také, že se v živém dialogu obrátí host s otázkou na moderátora: taktní moderátor se zachová vůči partnerovi kooperativně, dodrží závazky plynoucí ze společné odpovědnosti za úspěch rozhovoru, nestrhne však na sebe pozornost a nevyužije příležitosti k vlastní exhibici (jeho snaha minimalizovat vlastní „zisk“ vyplývá opět z Leechovy maximy skromnosti).

[197]V tomto typu rozhovoru samozřejmě není taktní, skáčou-li si účastníci do řeči. Host někdy brzo pochopí, k čemu moderátor svou otázkou směřuje; reaguje rychle, netrpělivě, přeruší moderátora a nenechá ho domluvit. Naopak jsou moderátoři, kteří hosta nenechají rozvinout myšlenku, skáčou mu do řeči, kladou stále další otázky (dobrý moderátor se musí umět ptát na správnou věc ve správný čas). Dopustí-li účastníci, aby v rozhovoru vznikaly přesahy jejich replik, kdy mluví oba zároveň, je to obvykle beztaktní i vůči divákům, kteří jim těžko mohou rozumět.

Do jisté míry se vzájemný takt projevuje i v tom, jak na sebe v rozhovoru navazují jednotlivé otázky a odpovědi. Taktní účastník nezřídka natolik respektuje partnera, že odpovídá přesně na to, nač je tázán, a dokonce doslovně přebírá některé výrazy z otázky. Tyto projevy taktu a respektu však někdy zacházejí až tak daleko, že některý z účastníků na počátku vlastní repliky mechanicky opakuje předchozí repliku partnera (nebo její část). Takové formulace známe hlavně ze žákovských odpovědí na otázky učitele (někdy bývají od žáků i vyžadovány); jestliže však podobnou formulační závislost projevuje pravidelně ve svých replikách účastník televizního interview, může vzbudit v divácích dojem, že má nedostatek fantazie, pohotovosti a vyjadřovací obratnosti. A nemusí to být pouze těžkopádný host, přebírající formulace z otázek moderátora; zaregistrovali jsme naopak i případ moderátora vedoucího rozhovor asi takto:

M Kde bydlíte?

H Ve Zbyšově.

M Ve Zbyšově. Kde to je?

H U Brna.

M U Brna. Jak jste přijela?

H Autem.

M Autem. A nebojíte se? …

 

2.4. Takt účastníků se tedy projevuje hlavně v jejich vzájemné spolupráci při organizaci rozhovoru. Stupeň a kvalita této spolupráce se mj. obráží v metatextových a metakomunikačních vyjádřeních, která prozrazují určitý nadhled, odstup partnerů od komunikace. Je např. možno upozornit partnera na to, že určité téma už je vyčerpáno, že přecházím k jinému (většinou moderátor), nebo že se chci vrátit k některému z témat už opuštěných (to může iniciovat i host); tím si zajišťujeme porozumění partnera a ulehčujeme mu účast na dialogu. Stejně taktní je i užívání prostředků, kterými pozitivně hodnotíme komunikační chování partnera (přesně vzato jde o dodržování maximy uznání, např. to bylo řečeno velmi krásně; nemám, co bych k tomu dodal). Patří sem i omluvy účastníků za výraz, který by partner mohl považovat za nevhodný (jsou zároveň adresovány i divákům). Setkáváme se však i s mnoha dalšími projevy taktu a spolupráce: jeden účastník např. projeví pochopení pro narážku, metaforu, obrazné vyjádření užité partnerem a oba dále společně tento impulz rozvíjejí; nebo moderátor přistoupí na určitou hru či mystifikaci vnesenou do rozhovoru hostem (např. na hru Bolka Polívky na „prezidenta Valašské republiky“) a s porozuměním se v hovoru této mystifikace účastní.

 

2.5. Taktním chováním partnerů je podmíněn i výběr jazykových prostředků při realizaci interview (srov. Macháčková, 1981, 1984). Připomenu zde aspoň tři případy „jazykového taktu“.

[198]2.5.1. Účastníci by měli ve svých rozhovorech udržet úroveň přístupnou širokému publiku. Interviewovaná osobnost s dostatečnými vyjadřovacími schopnostmi obvykle dokáže – bez újmy na zajímavosti obsahu – udržet vhodné proporce mezi obecným a speciálním, abstraktním a konkrétním (na příliš obecné a abstraktní vyjadřování diváci většinou reagují záporně). Je věcí taktu obou zúčastněných vůči divákům, zda dokážou přiměřeně regulovat srozumitelnost rozhovoru; pokud host užije speciálního termínu, moderátor ho taktně upozorní a požádá o vysvětlení (aby tak „maximalizoval zisk diváků“).

2.5.2. Dalším projevem taktu je vzájemné přizpůsobování partnerů v užívání určitého jazykového útvaru. Zkušený moderátor obvykle vede rozhovor kultivovanou spisovnou češtinou. Pro jeho hosta nemusí být tento vyjadřovací kód zcela běžný, ale většinou se partnerovi a celé komunikační situaci přizpůsobí; můžeme pozorovat, že své vyjadřování koriguje, opravuje některé nesprávné tvary apod. (Vede to někdy až k hyperkorektnosti, když např. B. Polívka opravuje své nehraju, exhibuju na nehraji, exhibuji.) V živém rozhovoru však mohou nastat i momenty, kdy host poruší hladinu spisovnosti a moderátor se mu na okamžik přizpůsobí; zřejmě v té chvíli nepovažuje za taktní ani vůči divákům ochudit je o autenticitu a osobitou výraznost hostova vyjadřování (srov. o tom Hoffmannová, 1992).

2.5.3. Domnívám se, že beztaktní vůči divákům může někdy být i to, že mluvčí užívá příliš emfatických, expresivních, situačně nepřiměřených výrazů, nebo že se vyjadřuje příliš kategoricky. Nelze tu samozřejmě zobecňovat, velmi záleží na individuálním založení a temperamentu mluvčích; z diváckých ohlasů se však zdá, že diváci televizních interview více oceňují nenápadné, decentní, důstojné a zdrženlivé vystupování (v souladu s maximou velkorysosti: „minimalizovat vlastní zisk“) než snahu „předvádět se“, vystupování teatrální, afektované a patetické, a tato kritéria uplatňují i na takt moderátora. Srovnáme-li z tohoto hlediska dva nápadně kontrastní videozáznamy televizních interview, zjistíme, že

– v jednom interview hovoří mluvčí – muž – velmi rozvážně a věcně, důstojně se vyrovnává i s některými trochu provokativními otázkami moderátora. Aniž by skutečnost „lakoval na růžovo“, směřuje ve svém vyjadřování k pozitivnímu hodnocení, přistupuje k problémům konstruktivně a vyjadřuje se tolerantně; ani při hodnocení negativních jevů se neuchyluje k tvrdým, expresivním odsudkům nebo k výsměchu. Jeho řeč je prostoupena výrazy jako dobrá podnikatelská atmosféra, partnerské vztahy, poctivost obchodu, kvalita práce, budoucnost firmy, čest podnikatele, dobré jméno, kompetence, odbornost, erudice, svědomitost, spolehlivost, solidnost, jistota, zkušenost, kontinuita, uznání, nezávislost, nezáludnost (vůči partnerovi, zákazníkovi, ale i konkurentovi) a úcta k jeho právům atd.;

– ve druhém interview hovoří atraktivní, vzdělaná, úspěšná a velmi sebevědomá žena, jejíž vyjadřování je daleko výrazněji profilováno. Zřejmě souvisí s určitou teatrálností jejího vystupování, že se vyjadřuje velmi expresivně; její řeč je plná ostrých protikladů a při hodnocení negativních jevů užívá silných výrazů jako kýč, banalita, bastard, primitivní, neuvěřitelný, šílený, likvidovat, zneužít aj. Velmi časté jsou v jejím projevu superlativy (nejhlavnější, nejstrašnější); při užití jednoho z nich si dokonce mluvčí uvědomí nevhodnost takové absolutizace, omluví se (promiňte, to jsem tu zavedla monopol na informace) a opraví se (místo nejhlavnější [199]použije jeden z hlavních; nesprávnost superlativu nejhlavnější tu nechávám stranou). Některé kategorické formulace této mluvčí působí dojmem svrchovanosti až nadřazenosti: to je hloupost; to je naše věc; to zkrátka neexistuje; nesmějí překážet, nesmějí zapomínat… Takto netolerantní tón může být projevem nedostatečného taktu vůči divákům; a výroky typu je zbytečné, abychom o tom uvažovali … asi nejsou příliš taktní ani vůči partnerovi-moderátorovi.

 

2.6. Práce s videonahrávkami umožňuje zachytit zde i několik postřehů o tom, jak se projevuje takt v neverbální komunikaci, v užívání mimojazykových prostředků při televizním interview. Takt moderátora (a režiséra pořadu!) se uplatňuje už v tom, jak si svého hosta posadí. Např. v pořadu Z očí do očí většinou sedí moderátor a host proti sobě, odděleni od sebe masivním stolem. To do jisté míry omezuje volnost jejich pohybů při rozhovoru a možnosti jejich neverbálního kontaktu; neverbální komunikace se soustřeďuje do výrazu úst (úsměv, úšklebek aj.), očí (kromě pohledů na partnera i mrkání, svrašťování obočí …), do pohybů hlavy (kývání, kroucení), ramenou (krčení) a do gestikulace rukou. Výjimečně však – zdá se, že to záleží na typu, ev. přání hosta – sedí oba účastníci v křesílkách u konferenčního stolku, a nikoli přímo proti sobě, nýbrž v úhlu asi 30–60 stupňů; zdá se, že tato situace umožňuje zaujetí přirozenější pozice, větší uvolnění, a i gestikulace se stává bohatší (rozhovor je zřejmě příjemnější pro účastníky, ale i atraktivnější pro kameramana, a tedy i pro diváky).

Projevem taktu (nebo vůbec principu zdvořilosti) je nepochybně udržování pravidelného kontaktu s partnerem během rozhovoru prostřednictvím pohledů. Partneři na sebe nehledí upřeně a nepřetržitě, ale jejich pohledy se setkávají často a opakovaně (závazně při kladení a příjmu otázek, na začátku a konci odpovědí). I když host dostane od moderátora choulostivou otázku, není taktní, aby rozpačitě uhýbal pohledem. Taktní není ani upírat pohled místo na partnera do kamery: to se někdy stává nezkušeným spíkrům, které kamera neodolatelně přitahuje, zkušení a kultivovaní mluvčí se toho nedopouštějí (navíc podobné nedostatky odstraňuje při natáčení režisér nebo členové jeho štábu). Při živém dialogu a zejména v případě, že nejsou od sebe odděleni velkým stolem, se občas některý z účastníků nakloní k partnerovi; bývá to výrazem výzvy, apelu na partnera, zaujetí, sympatie, ale někdy může upřený pohled na partnera doprovázený předklonem, přiblížením k němu působit i nepříliš taktně, až vyzývavě a neomaleně.

Shodu účastníků podporuje pokyvování hlavou – hlavně u moderátora signál, že partnera sleduje, rozumí mu, povzbuzuje ho k pokračování v řeči. Ke zvýšení shody přispívají i názorná, znázorňující gesta rukou (mluvčí si tak pomáhá při sdělování svých myšlenek, ale zároveň napomáhá i porozumění partnera, zvyšuje jeho vybavovací schopnosti). A výrazem shody (viz Leechovu maximu) jsou i imitativní a synchronizovaná gesta a pohyby: harmonie mezi partnery se projevuje jak tím, že bezděčně udělají totéž gesto nebo pohyb, tak i tím, že jeden z nich napodobí, opakuje gesto druhého. Sdělování některých obsahů a myšlenek je doprovázeno celým komplexem neverbálních výrazových prostředků: např. depreciativní záměr mluvčího, potřeba něco odsoudit, znehodnotit se projeví a) rychlejším tempem řeči, b) úsměškem, pošklebkem, c) pohledem k zemi (výraz studu, odsouzení), d) i gestem ruky směrem dolů (výraz bagatelizace).

 

[200]3. Sociologicky, ale i sociolingvisticky zajímavé jsou reakce diváků na tyto pořady; diváci v nich často hodnotí vyjadřování, ale i chování a vystupování účastníků, a dotýkají se i jejich taktu. Např. na rozhovor se sebevědomou ženou, o němž tu už byla zmínka, reagovala jedna divačka tím, že její „celkový dojem byl přinejmenším rozpačitý“ a že interviewované osobnosti – ve srovnání s jinými našimi „představiteli elity, lidmi vysoce vzdělanými, mezinárodně uznávanými“ – chybí „skromnost, vlastnost těch, kteří nepotřebují zdůrazňovat své přednosti“. Divačka si tedy povšimla, že Leechovy maximy taktu, skromnosti, velkorysosti nebyly v projevu této mluvčí příliš dodržovány. Velmi pozitivně diváci vesměs hodnotí takt a celkové vystupování moderátora pořadu Z očí do očí (a dalšího televizního debatního pořadu Klub Netopýr) Antonína Přidala; jedna divačka doslova píše: „Obdivuji kultivovaný projev pana Přidala, taktní způsob kladení otázek. Je to pro mne vždy pohlazení, uklidnění, které v dnešní době potřebujeme.“ Někdy jsou ovšem reakce diváků rozporné. V ohlasu na další pravidelný diskusní pořad (Press; moderátoři K. Hvížďala a L. Beniak) uvedl jeden divák, že moderátoři „dokážou velmi ostře, ale současně velmi slušně sevřít tázaného do kleští“. Na jeden z dialogů v tomto pořadu však jiný divák reagoval: „Velmi jsem se styděl. Na obou moderátorech bylo vidět, s jakou radostí si pochutnali na člověku, jemuž nebylo dáno se rychle a pohotově vyjadřovat. Jejich projev byl na hranici lehkého vtipu a nepříjemné ironie… působilo to spíše jako výslech než seriózní či zábavný rozhovor.“ Tento divák tedy hodnotil výkon moderátorů jako absolutně beztaktní. Reakce jiného diváka na týž dialog však ukazuje, že někteří diváci hodnotí jiné kvality dialogu a přístupu moderátorů výše než dodržování maximy taktu: „Také jsem se styděl, ale za to, že daňoví poplatníci dobře platí politiky, kteří se nedovedou vyjadřovat. Tento atribut totiž patří kromě jiného k povinnostem profesionálního politika, který má zastupovat občany, zatímco novináři mají odhalovat nedostatky politiků. V tomto případě odvedli dobrou práci.“ (Materiál byl čerpán z dopisů čtenářů otiskovaných v týdeníku Televize.)

 

4. Sledování projevů zdvořilosti (a nezdvořilosti) ve verbální i neverbální komunikaci je nesporně jedním z nejzajímavějších témat, jaká přinesla (nebo zvýraznila) lingvistická pragmatika. Zde jsem se soustředila především na hodnotu taktu v komunikaci a opřela jsem se o formulaci principu zdvořilosti a jednotlivých maxim v teorii G. Leeche; stejně dobře je však možno využít dalších teorií zdvořilosti, z nichž snad největšího ohlasu se dostalo teorii P. Brownové a S. Levinsona (1978). (U nás připravuje monografii o řečové etiketě M. Švehlová.) Komunikace ve sdělovacích prostředcích představuje aktuální objekt výzkumu, metodologicky atraktivní hlavně pro svou mnohovrstevnost; výrazovou dimenzi televizních dialogů tvoří i komunikace s diváky, jejichž reakce mi umožnily zaměřit se na takt jako sociolingvistickou hodnotu. Výzkum mluvené publicistiky se v současné době rozvíjí v Ústavu pro jazyk český jako součást dlouhodobého výzkumu mluvené češtiny; využití videonahrávek umožňuje pokusit se o analýzu jazykových, ale i mimojazykových aspektů této komunikace.

 

LITERATURA

 

Brown, P. – Levinson, S.: Universals in language usage: Politeness phenomena. In: E. N. Goody (ed.), Questions and Politeness: Strategies in Social Interaction. Cambridge 1978, s. 56–310.

[201]Grice, H. P.: Logic and conversation. In: P. Cole – L. Morgan (ed.), Syntax and Semantics: Vol. 3. Speech Acts. New York 1975, s. 41–58.

Hoffmannová, J.: Interview: mezi mluveným a psaným textem. NŘ, 75, 1992, s. 57–71.

Leech, G.: Principles of Pragmatics. London – New York 1983.

Macháčková, E.: Rozhovor s významnými osobnostmi. NŘ, 64, 1981, s. 23–33.

Macháčková, E.: Characteristics of the interview as a special genre. In: Linguistica X. ÚJČ, Praha 1984, s. 65–78.

Sacks, H. – Schegloff, E. – Jefferson, G.: A simplest systematics for the organization of turn-taking for conversation. Language, 50, 1974, s. 696–735.

 

R É S U M É

Manifestations of tact/tactlessness in TV interviews

The analysis is – to a certain extent – based on G. Leech’s „principles of pragmatics“ and particularly the „maxim of tact“. A tactful/tactless behaviour of the participants in conversation is determined by:

1) the whole communicative situation, the personalities of participants, their relationships and social and communicative roles;

2) the choice of the topic of conversation (we can choose a topic which will probably suit our partner but we also can get him to speak about an unwelcome topic; in the latter case it is possible to insist on this topic or to abandon it quickly and tactfully);

and it is reflected in:

1) the way of turn-taking in conversation (we insist on an immediate answer or tactfully wait for the answer or interrupt our partner…);

2) the choice of linquistic means (the participants may tactfully adapt to each other in register etc.);

3) the choice of nonverbal means.

The ways of expressing tact/tactlessness have been investigated by means of videorecordings; it is a regular programme of the Czech television “Z očí do očí” (Eye to eye) which was taped. The analysis is performed in three dimensions:

1) the conversation of two participants;

2) their communication with the viewers (what is tactful with respect to the viewers? how do they perceive it?);

3) the reaction of viewers and criticism on the programme.

Slovo a slovesnost, ročník 55 (1994), číslo 3, s. 194-201

Předchozí Aloyzas Gudavičius: Syntagmatischer und paradigmatischer Forschungsweg in der semantischen Analyse

Následující Stanislava Kloferová: K německým výpůjčkám v nářečích