Odraz předkřesťanského a křesťanského modelu světa v jazyce

Igor Němec

[Články]

(pdf)

Reflections of pre-Christian and Christian models of world in language

„Znát rozdíly znamená znát věci“ – tak se vyjádřil J. A. Komenský, a nás nepřekvapuje, že tuto formulaci nacházíme jako motto zahraniční monografie, která se zabývá porovnáváním slovní zásoby dvou různých jazyků (Gudavičius, 1985). Kognitivní závažnost rozdílů totiž spočívá v tom, že umožňují určit, co rozdílné není, co je rozdílné úplně a co má vedle rozdílných rysů také rysy společné. Na vnímání vztahů ekvivalence, disjunkce, průniku a inkluze je založeno poznávání světa. Při tom za důležité zde musíme považovat, že z jevů majících závažný rys společný jsou ve vědomí lidí nejtěsněji asociovány jevy protikladné – v jazyce vyjadřované zejména antonymy (to je statisticky prokázáno asociačními testy) (Němec, 1968, s. 111). Proto těmto protikladům věnuje zvláštní pozornost kognitivní věda, která rekonstruuje modely poznání světa v různých etapách vývoje a u různých kultur. Vývoj poznání světa bychom viděli tedy především v těchto směrech:

1) že lidé začínají chápat jako různé to, co dříve považovali za totožné;

2) nehodnotí již jako podstatný společný rys ten prvek, na základě kterého dříve řadili jevy do společné kognitivní kategorie jako nositele onoho společného rysu;

3) mění se v jejich vědomí navzájem asociované protiklady pojmů a jejich hierarchie.

Takovéto změny vnímání světa se ovšem obrážejí v jazyce různými postupy, neboť naše chápání světa je organizováno v tzv. „idealizovaných kognitivních modelech“, na jejichž modelování se podílí jazyk svými kategoriemi (Piťha, 1991, s. 312). My se ovšem chceme zaměřit na ta fakta jazykového vývoje, která souvisejí s podstatnými rozdíly v myšlení doby předkřesťanské a éry křesťanské u nás a u Slovanů vůbec.

Pokud jde o předkřesťanské ztotožňování věcí, které dnes chápeme jako různé, musíme věnovat pozornost především dvěma věcem: na jedné straně principu tzv. imitativní magie, podle níž je stejné, co je podobné; na druhé straně jde o víru v magickou sílu slova, která ztotožňuje věci s jejich pojmenováním. Jazykovým projevem takového ztotožňování jsou zejména příklady tabu a kletby. Tabu je motivováno strachem pojmenovat nebezpečný jev, aby se vyslovením jeho jména nezpřítomnil. A kletby, proklínání byly založeny na víře, že se pojmenováním uskuteční přivolávaná pohroma. V tom smyslu byla kletbou i přísaha, kterou přísahající přivolával na sebe trest, přísahá-li křivě nebo svou přísahu nesplní (Němec, 1986, s. 158). Názor, že svět je magicky ovlivnitelný lidskou vůlí, se tehdy opíral také o ztotožňování stejného s podobným. Tímto principem imitativní magie se vykládá např. původ slovan. slova vьlkodlakъ; to sice v písemných památkách označuje člověka umějícího se kouzlem proměnit ve vlka, ale východiskem tohoto pojmu je víra, že když si kouzelník (šaman) oblékne rituální oděv napodobující dané dravé zvíře, stává se duchem-dvojníkem onoho zvířete a nabývá jeho specifických zastrašujících vlastností (Němec, 1988, s. 242n.). Tímto imitativním principem zdůvodňujeme polysémii slov jako lat. larva, která označují jak masku, tak démona. Můžeme zde také připomenout stč. pojmenování voskové figurky voščěný tatrmánek, kterou napodobila [264]jistá žena svou sokyni, a aby jí ublížila ohluchnutím, propíchla figurce uši jehlou (Němec – Horálek a kol., 1986, s. 333).

Druhou oblastí, kterou se předkřesťanský kognitivní model světa liší od poznání naší doby historické, je odlišná kategorizace jevů. V jazyce se projevuje existencí jistých morfologických kategorií, jejichž jednotky sice mají společný rys formální, ale nikoli již společný rys významový. Tak např. analýza slovanských s-kmenů ukazuje, že se jejich původní sémantika vztahovala k specificky pohanským představám (Lukinova, 1983). Podobně o sufixu -ter- v ide. příbuzenských názvech jako patēr, mātēr existuje v lingvistice názor, že původně vyjadřoval příslušnost k exogamní jednotce matriarchálního rodu (Isačenko, 1953, s. 43n.).

Třetí a nejpodstatnější rozdíly mezi předkřesťanským a křesťanským modelem světa jsou dány odchylnými systémy asociovaných pojmových protikladů, které se v jazyce projevují sémantickými opozicemi. Tak např. Ivanov a Toporov (1965, s. 178n.) rekonstruují takovýto znakový systém obrážející předkřesťanský kognitivní model světa Slovanů: život/smrt – štěstí/neštěstí – pravý/levý – nahoře/dole – jih/sever – moře/pevnina – jaro/zima – slunce/měsíc – světlý/tmavý – den/noc – oheň/vláha – svůj/cizí – mužský/ženský – sakrální/světský aj. Asociace těchto opozicí existovala v tom smyslu, že např. protiklad život/smrt byl svým druhým členem propojen dokonce i s opozicí mužský/ženský, což se v starých vrstvách slovan. jazyků projevuje tím, že názvy personifikované smrti, nemocí a škodlivých mytických bytostí jsou většinou ženského rodu (Smьrtь, Morana, Běda, vila apod.). – Proti tomu znakový systém obrážející křesťanský model světa se již vyznačuje novými opozicemi, i když staré zčásti přejímá nebo přehodnocuje. Lingvistka van Leeuwen-Turnovcová ve své monografii o protikladu pravý/levý uvádí pro ide. oblast ještě jiné usouvztažněné pojmové protiklady, zejména rovný/křivý, silný/slabý i etický protiklad dobrý/špatný, a vyčleňuje také systém křesťanský, v němž můžeme považovat za specifické zvláště tyto znakové opozice: bližší Bohu/bližší ďáblu, ovládající/ovládaný, zodpovědný/nezodpovědný, spolehlivý/nespolehlivý (Leeuwen-Turnovcová, 1990, s. 49). Křesťanský systém znakových opozicí je ovšem značně bohatší, než naznačuje Turnovcová, a rozvinul se zejména v těchto směrech:

1. Etický protiklad dobra a zla je protiklad, jehož rozeznání bible připisuje Bohu, nikoli zprvu člověku; ten má ještě v Genezi zakázáno jísti ze „stromu poznání dobrého a zlého“ (Gen 2, 9). Etický protiklad dobro/zlo je pak usouvztažněn se základním protikladem Bůh/ďábel a s nadstavbou různých protikladných kategorií zahrnujících to, co je buď bližší Bohu, nebo ďáblu. Z kategorie místní je to především protiklad ráj, nebe/peklo, království Boží/brány pekel, na pravici/na levici, světlo/mrákota; z kategorie duchů protiklad jako anděl, kůry, mocnosti/padlí andělé, zlí duchové; z kategorie lidí zbožný/bezbožný, svatý/hříšník, pokorný/svévolník, spravedlivý/nespravedlivý, prorok/falešný prorok; z kategorie dějů život/smrt, spása/zatracení, milost/zášť apod. Nemusíme zdůrazňovat, že slovanské a tedy i české výrazy pro tyto pojmy jsou převážnou většinou nové, ať už svým biblickým významem, anebo i formou. Naši pohanští předkové takové souvztažné lexikálně-sémantické jednotky neznali.

2. Tím spíše to platí o rozvinutí slovní zásoby vlivem bible v dalším směru – v pojmové diferenciaci jednotlivých členů základních opozicí křesťanského modelu světa. [265]Pojem ’Bůh’ je zde diferencován na členy Boží Trojice, z nichž každý člen má své jméno, i když vedle společného Bůh existuje také společné Pán a v staré češtině i jméno Hospodin ještě označovalo také Krista, nejen Boha-Otce. Z hlediska pojmenování má zde Kristus centrální postavení, neboť je v bibli označován největším počtem jmen: Ježíš, Spasitel, Mistr, Rabi, Mesiáš, Král; a jeho jméno Kristus je v různých jazycích východiskem pojmenování křesťanů. Vzhledem k základnímu protikladu Bůh/člověk má v křesťanském chápání Kristus také centrálně zprostředkující postavení mezi Bohem a člověkem, jako božská osoba, která se stala člověkem a svým sebeobětováním spasila člověka a zajistila mu život věčný, nesmrtelnost. Pochopitelně, že příslušné nábožensko-mravní názvy jako Syn člověka, sebeobětování, zákon lásky, poslední soud, spasení, život věčný, nesmrtelnost jsou pojmenování zakotvená až v křesťanském modelu světa.

3. Oním specifickým spojením božské a lidské bytosti je zde ovšem rozvinuta soustava morálních a duchovních pojmů, v níž působení dobra a zla je protiklad vlastní oběma členům opozice – Bohu i člověku, u Boha se ovšem působení zla chápe jako trest, zkouška apod. Srovnejme nejprve české vyjádření pozitivního vztahu Boha vůči člověku: milost, milosrdenství, štědrost, odpuštění, žehnání, Boží povolání (2 Th 1, 11), povolání k svobodě (G 5, 13), spasení, vzkříšení apod.; proti tomu výrazy negativního působení jsou zde řidší – zatracení, navštívení nemocí a některá jiná. Bohatý je rejstřík diferencovaného kladného a diferencovaného záporného vztahu člověka k Bohu, zčásti vyjádřený antonymy jako zbožný/bezbožný, blahořečit/zlořečit, nehřešit/hřešit, věřit/nevěřit, křesťan/pohan aj. Ovšem patří sem i celá protikladná sémantická pole neantonymních názvů kladného a záporného vztahu, jako je na jedné straně modlit se, vzývat Boží jméno, postit se, milovat bližního, obléci se v nového člověka (o. nové lidství), urovnat cesty Páně, nést svůj kříž apod., na druhé straně pak zbloudit, odpadnout od víry, budit pohoršení, svádět, pokušitel, pokrytec … Specifickým pojmem tohoto modelu je pojem svobodné vůle, neboť ta umožňuje člověku zařadit se svým chováním do základního protikladu – buď blíže k bohu, nebo ďáblu. V pojmenovacím systému se to projevuje tím, že názvy člověka mají společnou sémantickou spojitelnost buď s pojmenováním Boha (např. svatý, bez poskvrny, milosrdný, štědrý, odpouštět apod.), nebo s pojmenováním ďábla (např. pokušitel, svádět ke hříchu, vést po cestě křivolaké atp.). Pojmy ’svobodná vůle’ a ’svědomí’ staví tedy člověka před jemu již známý „strom poznání dobrého a zlého“ a vedle svědomí je to ’odpovědnost’, která spolurozhoduje o mravní povaze lidského jendání (Léon-Dufour a kol., 1991, s. 86). Pravdu má Turnovcová (1990, v pozn. 10), když pro křesťanský model chápání světa rekonstruuje jako konstituující protiklad odpovědný/neodpovědný (doslova „verantwortungsbewusst/verantwortungslos“). Také rozbor českého lexikálního materiálu potvrzuje, že nejstarší výrazy tohoto pojmu má bible na základě stč. výrazů typu otpoviedati za něco v súdný den (Němec, 1993a).

4. V rámci rozvíjeného protikladu dobra a zla křesťanský obraz světa přejímá také staré opozice, aby jejich znaky metaforicky vyjádřil nové duchovní hodnoty. Tak např. předkřesťanský protiklad rovný/křivý asociovaný s dobrem a zlem je již základem biblické metafory přímé cesty, tj. spravedlivé konání, a cesty křivolaké, tj. chování hříšníků (Léon-Dufour a kol., 1991, s. 50). Podobně protikladný obraz dravého vlka a bezbranné ovce vystupuje již v novém modelu světa jako obraz ďábla [266]a jím ohroženého člověka, tj. dvojice, kterou doplňuje obraz Spasitele jako dobrého pastýře. Tuto alegorickou souvztažnost vlk – ovečka – pastýř máme doloženou dobře již v starých slovanských textech. Ale některé staré pojmové opozice jsou zde již přehodnoceny zastřením svých původních souvislostí. Např. v známém spojení žena oděná sluncem s měsícem pod nohama (BiblEkum Ap 12, 1) se již nevnímá pojmový protiklad slunce/měsíc v staré souvztažnosti s dobrem a zlem ani protiklad nahoře/dole v staré asociaci s ovládajícím a ovládaným: celek se chápe jako obraz přírodních krás schopný vystihnout nadpřirozenou krásu duchovní (srov. Nový Zákon, 1948, s. 470). Jak upozorňuje Gurevič (1978, s. 52, 54), obraz přírody se stává duchovním symbolem („krásou vnímanou smysly se duše pozvedá k pravé kráse a povznáší se ze země … na nebesa“).

V jiném směru byl přehodnocen starý protiklad kontaktní magie – rozlišování bylin dobrých a bylin škodlivých působením zlého ducha. Křesťanský model již nemotivuje jedovatost rostliny Bryonia zvané posed (stč. posědl), skřotkova zelina apod. posedlostí zlým duchem, ale na základě starých názvů takových škodlivých rostlin vytváří subsystém lidové botanické terminologie, v němž škodlivost, nepoživatelnost symbolizuje jméno odkazující na zlého ducha nebo jeho magickou transformaci (vlka apod.), a na druhé straně užitečnost, léčivost rostlin se zase motivuje jménem ducha dobrého; srovnejme rus. běsovo moloko, moloko volč’je, č. čertovo mléko nebo č. dial. ďáblíkův kořen, a proti tomu stč. sv. Ducha kořenie, anjelika apod. Ovšem k užitečnosti se zprvu počítala také schopnost chránit proti zlým duchům, srov. starý lat. název třezalky fuga daemonum a její křesťanský č. název kvítí Panny Marie nebo charv. bogorodičina trava apod. (Němec, 1990, s. 165; Machek, 1954, s. 148).

Podobně bylo přehodnoceno také názvosloví, které v předkřesťanském modelu světa ovlivnila víra v magickou sílu slova. Tak např. přísaha, i když v některých jazycích má shodný název s kletbou (jako stsl. klętva, nebo strus. kljatva), nechápe se již jako přivolání kletby (trestu) na křivopřísežníka, nýbrž jako výraz pouhého dotvrzení vlastního výroku, většinou odvoláním se na někoho svatého jako svědka nebo na něco posvátného, životně důležitého. – Přehodnocení názvů pohanských výročních slavností jako letnice na názvy křesťanských svátků snad nemusíme ani připomínat.

Ovšem předkřesťanským je také antický model světa s rozvinutým systémem kategorií abstraktních výrazů, mimo jiné také termínů filozofických. Lze říci, že středověký křesťanský model velkou část tohoto kognitivního materiálu převzal bez přehodnocení. Připomeňme, že Slované měli již na počátku své křesťanské éry vlastní překlad filozofického spisu – Aristotelových Kategorií (dochoval se v Svjatoslavově sborníku z r. 1073 a pojednává o něm podrobně A. Knežević, 1988, s. 65n.). Jazyky s cyrilometodějskou tradicí ovšem vycházejí při tvorbě takových filozofických termínů z řečtiny, kdežto čeština z latiny, srov. stč. podstata za lat. substantia nebo stč. tvářnost za lat. forma ve významu ‚způsob bytí’ (Němec, 1993b).

Již z naznačeného křesťanského modelu světa, jak se obráží v českém jazykovém materiálu, můžeme si učinit představu, jaké duchovní, morální, kulturní a jazykové obohacení znamenalo pro nás jeho konstituování. Z onoho mimojazykového přínosu připomeňme aspoň obecně rozšířené humánně-mravní pojmy jako ’milosrdenství’, ’štědrost’, ’sebeobětování’, ’svědomí’, ’odpovědnost’, ’zákon lásky’, ’odpuště[267]ní’ apod. Bohatství jazykového přínosu na závěr dokumentujme aspoň kategoriemi běžných křesťanských pojmenování podle způsobu vzniku.

Tak přejetím formy i významu z cizího jazyka se čeština obohatila o slova jako amen, anděl, apoštol, církev, ďábel, evangelium, kříž, křtít, křesťan, mamon, Mesiáš, Mistr, mše, oltář, papež, půst, satan, Vánoce, žehnat aj.

Doslovným překladem cizího výrazu vznikla naše slova jako blahořečit, zlořečit, milosrdný, milost, neviditelný, podstata, svědomí (?), zastínit někoho (moc Nejvyššího tě zastíní).

Dále se naše slovní zásoba obohatila přejetím cizího pojmenovacího příznaku (většinou jde o sémantické kalky), např. dům (v užití typu dům Jákobův), tj. ‚rodové společenství’, malověrný, peklo, podobenství, pokrytec, odpustit apod.; rovněž také přehodnocením předkřesťanského významu domácího slova, jako Bůh, bližní, blud, hřích/zhřešit, láska (zejména duchovní), letnice, pohoršení, svatý, ten/onen (svět), vzkřísit, věčný.

Nesmíme zde zapomenout ani na obohacující vliv bible konzervováním archaismů, jako časný (např. časné starosti), statečný ve spojení žena statečná, přeslen, vřeteno, archaická syntagmata typu počala z někoho (z Ducha sv.), den mrákoty, živá voda.

Zejména však je třeba docenit jazykový přínos bible, pokud jde o šíření metafor. Samozřejmě že již předkřesťanská praslovanština měla své metafory. Ovšem pokud kognitivní přístup k světu vyjevoval lidem jevy podobné jako stejné, měla metafora jiný charakter. Jestliže např. vlk způsoboval lidem podobné bolestivé tělesné postižení jako agresivní choroba, pak byly podobné negativní účinky připisovány témuž škodlivému zvířecímu duchu, a proto příslušná choroba byla pojmenována jménem toho zvířete. Podobně Vážný (1955, s. 99n.) zdůvodňuje shodná pojmenování některých chorob a škaredých motýlů (jako lišej//lišaj) někdejší vírou, že takovou chorobu přenášejí a zosobňují démonické bytosti vtělené do příslušného motýla. A tak soudobá etymologie dochází k závěru, že k nejstarším typům metafory patří přenášení jmen zvířat, ze sféry reálné, hmotné, do sféry mytologicko-duchovní, tj. do sféry tzv. zoomorfních duchů (Cychun, 1986, s. 215).

Proti tomu křesťanské metafory mají jiný charakter po stránce významové i formální. Významově slouží k vyjadřování křesťanského pohledu na svět sub specie aeternitatis, tj. jsou zaměřeny na vyjadřování duchovních hodnot humánně-mravních, daných požadavkem aproximace člověka k bytosti nejdokonalejší, k Bohu (připomeňme, že východiskem pojmu pokřesťanštění bylo sloveso s významem ‚zkristusiti’ – Machek, 1968, s. 300). Po stránce formální těžiště křesťanského obrazného vyjadřování netvoří metafory jednoslovné, ale alegoricky usouvztažněné (jako ovce – pastýř) a víceslovné, syntagmatické, totiž metafory přívlastkové (jako cesty života, slunce spravedlnosti), příslovečné (jako sluncem oděná), podmětové (moc zastíní tě), předmětové (obléci nesmrtelnost). Jaký vliv mělo takovéto obrazné vyjadřování bible svou četností na vývoj literárního jazyka překladu, to si můžeme na závěr doložit aspoň jedním příkladem: objektová metafora stsl. typu oblěšti sę v spasenije je pouze v jednom biblickém textu – žaltáři Sinajském – doložena s osmi různými doplněními abstraktního charakteru (spasenije, studъ, pravьda, sramъ, ispovědanije, lěpota, sila, klętva).

[268]Domníváme se tedy, že také rozvoj bohatého biblického obrazně-abstraktního vyjadřování přispěl k fixování hlubších, směrodatných poznatků o člověku, o jeho mezilidských vztazích a postavení ve světě vůbec.

 

LITERATURA

 

Cychun, G. A.: K rekonstrukcii praslavjanskoj metafory. In: Etimologija 1984. Moskva 1986, s. 211–216.

Gudavičius, A.: Sopostaviteľnaja semasiologija litovskogo i russkogo jazykov. Vilnius 1985.

Gurevič, A. J.: Kategorie středověké kultury. Přel. J. Kolár. Praha 1978.

Isačensko, A. V.: Indojevropejskaja i slavjanskaja terminologija rodstva v svete marksistskogo jazykoznanija. Slavia, 22, 1953, s. 43–80.

Ivanov, V. V. – Toporov, V. N.: Slavjanskije jazykovyje modelirujuščije semiotičeskije sistemy. Moskva 1965.

Knežević, A.: Filozofija i slavenski jezici. Zagreb 1988.

Leeuwen-Turnovcová, J. van: Rechts und Links in Europa. Berlin 1990.

Léon-Dufour, X. a kol.: Slovník biblické teologie. Přel. P. Kolář. Velehrad – Křesťanská akademie, Řím 1991.

Lukinova, T. B.: Iz sposterežeň nad semantykoju slovjans’kych s-osnov. Movoznavstvo, 1983, s. 51–56.

Machek, V.: Česká a slovenská jména rostlin. Praha 1954.

Machek, V.: Etymologický slovník jazyka českého. Praha 1968.

Němec, I.: Vývojové postupy české slovní zásoby. Praha 1968.

Němec, I.: Raskrytije ponjatijnogo jadra slova pri leksičeskom analize jazyka drevnego perioda. In: Etimologija 1984. Moskva 1986, s. 156–162.

Němec, I.: Obřadní maska v slovanské démonologii. Slavia, 57, 1988, s. 241–249.

Němec, I.: Magisches Denken und die archaische Schicht des Wortschatzes. In: Croatica – Slavica – Indoeuropaea. Wien 1990.

Němec, I.: Odpovědnost. Katolický týdeník, 36, 5. 9. 1993a.

Němec, I.: Způsob bytí. Katolický týdeník, 39, 26. 9. 1993b.

Němec, I. – Horálek, J. a kol.: Dědictví řeči. Praha 1986.

Nový zákon. Přel. P. Škrabal. Olomouc 1948.

Piťha, P.: Americká kniha o novém přístupu k jazykovědě a kognitivní vědě. SaS, 52, 1991, s. 310–313.

Vážný, V.: O jménech motýlů v slovenských nářečích. Bratislava 1955.

 

R É S U M É

Abspiegelung des vorchristlichen und des christlichen Weltmodells in der Sprache

Die Veränderungen des Welterkennens kommen in der Sprache aufgrund verschiedener Entwicklungprozesse zum Vorschein, weil unsere Weltauffassung in sogenannten idealisierten kognitiven Modellen, an derer Modellierung die Sprache mittels ihrer Kategorien teilnimmt, organisiert ist. Diese Modelle ändern sich sukzessiv im wesentlichen durch folgende Prozesse: 1. die Leute beginnen das früher für identisch Gehaltene als verschieden anzusehen; 2. das gemeinsame Element, dessentwillen früher verschiedene Erscheinungen in eine gemeinsame kognitive Kategorie eingereiht wurden, wird nicht mehr als wesentlich bewertet; 3. im Bewußtsein der Leute verändern sich die einander assoziierten Gegensätze der Begriffe und ihre Hierarchie.

[269]1. In diesem Sinne unterscheidet sich das christliche Modell von dem heidnischen dadurch, daß es das Ähnliche mit dem Gleichen nicht identifiziert; das Prinzip der imitativen Magie wird nicht mehr anerkannt und die Ausdrücke für die früher identifizierten Begriffe werden zu polysemen Wörtern (z. B. lat. larva ‚Dämon’ sowie ‚Maske’; den Ausgangspunkt dieser Polysemie sieht man in der magischen Vorstellung, daß sich der Schamane durch die Verkleidung in den Dämon verwandelt, den er darstellt).

2. Das Leben der Heiden in der Natur, die animistisch mit verschiedenen mächtigen Geistern belebt war, vertiefte in ihrem Weltmodell den Gegensatz kultisch/nicht kultisch (sakral/profan). Einige Etymologen meinen, daß den Benennungen von Sakralerscheinungen eine besondere Stammkategorie, nämlich s-Stämme, vorbehalten war, welche freilich in den späteren kognitiven Systemen diese alte Funktion verloren hat.

3. Das vorchristliche Weltmodell der Slawen wurde durch ein System gewisser assoziierter Gegensätze bestimmt, welche in ihrer Sprache in semantisch koordinierten Oppositionen in Erscheinung traten, wie Leben/Tod – Glück/Unglück – oben/unten – Sonne/Mond – sakral/profan – männlich/weiblich (V. V. Ivanov und V. N. Toporov). Z. B. der Gegensatz Leben/Tod war da mittels seines zweiten Gliedes mit der Opposition männlich/weiblich verbunden. Das wird durch die Sprachtatsache angedeuted, daß die alten slawischen Benennungen des personifizierten Todes, der personifizierten Krankheiten und der schädlichen mythischen Wesen meist Feminina sind (Smьrtь, Morana, Běda, vila u. a.). Was das christliche Modell betrifft, hält der Autor für spezifisch diese Begriffsoppositionen, welche J. van Leeuwen anführt: näher bei Gott/näher beim Teufel – überlegen/unterlegen – verantwortungsbewußt/verantwortungslos – verläßlich/unverläßlich. Autors Meinung nach wurde dieses System in weiteren Richtungen mehr entfaltet, vor allem dadurch, daß der ethische Gegensatz Gut/Böse mit dem Grundgegensatz näher bei Gott/näher beim Teufel (→ Paradies/Hölle, Engel/böse Geister, heilig/sündig, Erlösung/Verdammung u. dgl.) in Wechselbeziehung gebracht und daß er differenziert wurde (→ gläubig/ungläubig, Christ/Heide, fromm/gottlos, auserwählt/verworfen u. dgl.) ebenso wie seine einzelnen Glieder (z. B. näher beim Teufel → irrend, abgefallen, anstößig, Versucher, Heuchler u. a.).

In dieser Abhandlung ist am tschechischen Material gezeigt, daß betreffende religiös-ethische Ausdrücke (einschließlich der allgemein gewordenen Wörter wie milosrdenství ‚Barmherzigkeit’, štědrost ‚Freigebigkeit’, sebeobětování ‚Selbstopferung’, svědomí ‚Gewissen’, odpovědnost ‚Verantwortlichkeit’, odpuštění ‚Verzeihung’) im vorchristlichen Modell der slawischen Welt noch nicht verankert waren; erst in Zusammenhang mit der Ausbreitung des Christentums entstanden sie durch verschiedene Sprachprozesse: durch Übernahme der Form samt der Bedeutung des fremdes Wortes, durch seine Lehnübersetzung, durch Übernahme des fremden Benennungsmerkmals, durch Umwertung der vorchristlichen Bedeutung der spracheigener Wörter und durch Entfaltung von Bibelmetaphern.

Beide Modelle – das vorchristliche sowie das christliche – koexistierten freilich eine Zeitlang und das jüngere ging gewissermaßen aus dem älteren aus. So bei der weiteren Entwicklung des Gegensatzes vom Guten und Bösen übernahm das christliche Weltmodell die alten Oppositionen, um durch ihre Merkmale neue geistige Werte auszudrücken; z. B. in der bekannten Wortbildung žena oděná sluncem s měsícem pod nohama ‚ein Weib mit der Sonne bekleidet und der Mond unter ihren Füßen’ ist schon verschleiert wie der ursprüngliche, mit der Opposition Leben/Tod assoziierte Gegensatz Sonne/Mond, so auch der mit der Opposition überlegen/unterlegen assoziierte Gegensatz oben/unten, und das Ganze bildet eine Metapher, gehalten für ein Bild der Naturschönheiten, welches eine überirdische geistige Schönheit offenbart. – Das skizierte christliche Weltmodell, wie es sich in der Entwicklung der tschechischen Sprache abspiegelt, ermöglicht schon eine objektivere Vorstellung von dem geistigen, moralen, kulturellen und sprachlichen Beitrag des Christentums in die Schatzkammer der nationalen Werte.

Slovo a slovesnost, ročník 55 (1994), číslo 4, s. 263-269

Předchozí Alexandr Stich: Jazykový program a ideál Karla Sabiny

Následující Petr Sgall: Lingvistický pohled na český pravopis II.