Alexandr Stich šedesátníkem

Milan Jelínek

[Kronika]

(pdf)

The 60th birthday of Alexandr Stich

V březnu tohoto roku dovršil profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a předtím dlouholetý vědecký pracovník Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR PhDr. Alexandr Stich šedesát let. Narodil se 10. března 1934 v Nitře. Zhodnotit k tomuto Stichovu jubileu jeho dosavadní jazykovědnou, literárněvědnou i obecně kulturní činnost je velmi obtížné z několika důvodů. Předně se mu posuzovatel jeho práce nemůže vyrovnat šíří a hloubkou znalostí z dějin české a vůbec evropské kultury a také schopností odhalovat spojitosti mezi jevy z různých kulturních oblastí. Zadruhé badatelská činnost A. Sticha je do té míry rozsáhlá a polytematická, že jednotlivec může stěží autora sledovat do všech odborných oblastí, v nichž se pohyboval. Zatřetí kterákoli monografie a kterýkoli článek, ať má zaměření teoretické, nebo i vědeckopopularizační, jsou přímo nabity poznatky, takže Stichovy texty lze bez nadsázky označit jako práce encyklopedické povahy. Začtvrté autorova skromnost způsobuje, že nechodí se svou bibliografií na trh, a tak se autor jubilejního článku musí po leckterém Stichovu příspěvku pídit sám. Musíme totiž vzít v úvahu fakt, že mnoho Stichových článků a statí je otištěno v různých literárních a kulturních revuích.

Nejprve několik stručných dat ze Stichova života. Po ukončení střední školy studoval v letech 1952–1957 na Filozofické fakultě Univerity Karlovy. Z jeho učitelů na něho nejvíc působil Vladimír Šmilauer, který mu vštípil úctu k pramenům a vychoval ho k systematičnosti ve vědecké práci, a Bohuslav Havránek, který mu dal mnoho podnětů teoretických a získal ho pro pokračování v duchu pražské funkční a strukturální lingvistiky. Stich se považuje i za žáka Josefa Vachka, jehož studie o charakteristických rysech psaného jazyka a o principech pravopisné kodifikace se staly pro Sticha důležitým východiskem jak k dalším úvahám z teorie spisovného jazyka, tak i k praktické činnosti pravopisně kodifikační. V literárněvědné práci ovlivnil Sticha nejvíc Karel Krejčí, a to především šíří zájmů, která je podmínkou pro výklad literárních jevů. A konečně připomeňme pozdější vliv Miloše Dokulila, Stichova spolupracovníka v Ústavu pro jazyk český. Stich si velmi váží jeho slovotvorné teorie a cení si i jeho názorů na jazykovou správnost.

Po krátkém působení na střední škole vstoupil Stich v r. 1958 do Ústavu pro jazyk český, prošel zde vědeckou aspiranturou a úspěšně ji v r. 1963 ukončil obhajobou práce Větná syntax české žurnalistiky v 60. letech 19. století. Zasloužil se tak o poznání českých skladebných prostředků a jejich funkce v žurnalistických textech v období, které nebylo až do té doby systematicky prozkoumáno. Škoda, že práce nevyšla jako celek tiskem. Jako vědecký pracovník zůstal Stich v ÚJČ až do r. 1979, účastnil se všech ústavních akcí v oblasti teorie jazykové kultury a stylu a měl podíl na praktických kodifikačních příručkách. Od počátku 70. let byl vystaven politicky motivované diskriminaci. To ho přimělo k tomu, že některé práce publikoval pod vypůjčenými jmény (M. Toušek, M. Mendl, F. Wünschová, J. Med aj.). Při pozdní politické čistce ÚJČ, ke které se snížil tehdejší ředitel Ústavu prof. Petr, byl Stich v r. 1979 propuštěn. V letech 1983–90 pracoval jako korektor v nakladatelství Československý spisovatel. Poměrně liberální prostředí nakladatelství mu umožnilo, aby se vedle činnosti korektorské věnoval i práci vydavatelské a redakční.

S listopadem 1989 přišla satisfakce. V r. 1990 se na Filozofické fakultě UK habilitoval a následujícího roku byl jmenován profesorem. Po tolika letech, kdy byl nucen [317]žít v ústraní, mohl konečně dát své rozsáhlé vzdělání a své pedagogické schopnosti do služeb vysokoškolské instituce. Jsem přesvědčen o tom, že mnoho absolventů pražské Filozofické fakulty s vděčností bude jmenovat A. Sticha jako svého učitele.

Stichova badatelská činnost zasahuje do několika lingvistických a literárněvědeckých oborů. Nejdůležitější práce autor věnoval otázkám stylistickým, a to především stylu publicistickému a uměleckému. V r. 1968 se pokusil o shrnutí teoretických výbojů české stylistiky po druhé světové válce v anglicky psaném článku, který byl otištěn v časopisu Style 2. Zásadní význam pro vymezení publicistického stylu má jeho stať Problematika publicistického funkčního stylu a jeho konfrontačního studia v rámci slovanských jazyků (Stylistické studie I, 1974). Autor zde podal nejen přehled základních výběrových prostředků publicistického stylu, ale zároveň navrhl účinnou metodu jeho srovnávacího studia. Proti starší stati, v níž se zabýval konfrontací publicistického stylu v češtině a ruštině (ČsRus, 10, 1965), přináší tato stať řadu teoretických zpřesnění. Mohli bychom dále citovat několik článků, v nichž jsou rozebrány jednotlivé lexikální a syntaktické tendence publicistického vyjadřování. Zaznamenejme jen úvahy nad cizími výpůjčkami v publicistice (Zeszyty prasoznawcze, 14), nad funkcí vět eliptických (NŘ, 47, 1964), nad modálními prostředky (Otázky slovanské syntaxe, 3, 1973), a zejména nad principy výstavby publicistického textu (Stylistické studie I, 1974). Své teoretické soudy o publicistickém stylu Stich opřel o širokou znalost dějin českého novinářství. Zvláštní rozbory stylu Tylova přispěly k poznání základních stylových tendencí ve vytvářející se novodobé publicistice a zároveň obohatily naše znalosti češtiny ve 40. letech (viz SaS, 20, 1959; dále stať otištěná v edici Pražského posla, 1966). Hlubokému rozboru podrobil také různé stránky publicistického stylu Havlíčkova. Zaujala ho otázka, jakou funkci plnily u Havlíčka cizí výpůjčky (Stylistické studie I), jakého typu jsou Havlíčkovy neologismy (NŘ, 54, 1971) a jak využíval slovních hříček (in: Proudy české umělecké tvorby 19. stol., 1991).

Významnou měrou přispěl Stich k poznání uměleckého stylu vůbec a individuálních stylů zvláště. Několikrát se vracel k hodnocení obecněčeských prvků v uměleckém textu (např. v Knižní kultuře, 1964; v NŘ, 58, 1976) a řešil otázku jejich využívání v překladu (NŘ, 64, 1981). Důležitým příspěvkem k teorii uměleckého stylu je stať o slohové dynamičnosti v próze (NŘ, 62, 1979); autor zde ukazuje na to, jak se lingvostylistické prostředky podílejí na úhrnném ideovém i uměleckém smyslu prozaického textu. Značnou pozornost věnoval stylistické specifičnosti historické prózy ať už obecně (in: Knížka o jazyce a stylu soudobé české prózy, 1961), nebo na příkladu textů Al. Jiráska (Wiener slaw. Almanach, 1983). Od Sticha máme cenné příspěvky k charakteristice stylu dětské literatury, a to obecnější v knize Rozpory a výhry dnešní dětské knihy (1962) a specifičtější o nespisovných prvcích v literatuře pro mládež (Knižní kultura, 1965).

Dalším tématem, které Sticha znepokojovalo po celé období jeho dosavadní badatelské činnosti, byla jazyková výstavba dramatických textů. Položil si především otázku, co znamenají dramatická díla pro rozvoj národního jazyka (Divadlo, 1967), jak se vyvíjelo zobrazení dialogů v dramatických textech 19. stol. (in: Smetanova Plzeň, 1986) a jaké dramaturgické potíže vyvolává text Tylovy Drahomíry (Divadlo, 1960). Šíře je založena stať o podílu dramatického umění na rozvoji české kultury a také na rozvoji spisovné češtiny v její mluvené podobě (Divadlo v české kultuře 19. století, 1985). O tom, jak autor usiluje o syntetický obraz české kultury, svědčí jeho studie o romantických motivech v české opeře 19. stol. (in: Smetanova Plzeň, 1988) a jeho stať o libretu Dvořákova Dimitrije (Hudební věda, 21, 1984).

Řada Stichových prací má spíše zaměření literárněvědné než lingvostylistické, ale právě syntéza společenskovědních poznatků je pro autora charakteristická a získává mu velkou autoritu v kulturní veřejnosti. [318]Mezi pracemi tohoto druhu můžeme jmenovat jeho studie máchovské, především rozbor romatických prvků v Máchově díle (in: Prostor Máchova díla, 1986; Smetanova Plzeň, 1989) a srovnání tvorby Máchovy s Prešernovou (ljubljanská Sodobnost, 1987). Široké vzdělání a podrobný výzkum Stichovi umožnily, aby se pokusil dát novou odpověď na otázku, v jaké míře Sabina zasahoval do textů B. Němcové a K. Havlíčka Borovského. Monografie nazvaná Sabina – Němcová – Havlíček a vydaná jako 3. sv. Stylistických studií kriticky hodnotí všechny soudy, které byly o Sabinových zásazích do cizích textů proneseny. Na základě důkladné znalosti textologických a stylistických zvyklostí všech tří autorů potvrdil Stich podezření, že Sabina hluboce zasahoval do formulací a kompozice citátu z B. Němcové a K. Havlíčka a že tím sledoval cíl vylíčit Němcovou jako spisovatelku blízkou jeho kruhu, kdežto Havlíčka jako autora, kterého jeho záporné vlastnosti vedly k zaujatosti vůči Sabinovi. Monografie je mistrná ukázka, jaké dalekosáhlé závěry lze vyvodit ze stylistických fakt. Shrneme-li všechny rozbory individuálního stylu, které vzešly ze Stichova pera, dostaneme dlouhou řadu autorů, kterým věnoval pozornost: J. Jungmann, K. H. Mácha, B. Němcová, K. Sabina, J. K. Tyl, J. Neruda, J. Vrchlický, K. M. Čapek-Chod, Al. Jirásek, J. Seifert, Vl. Holan, L. Fuks, O. Pavel, J. Šotola, I. Vyskočil, L. Vaculík, J. Frais aj. Úctyhodný výkon!

Vedle stylistiky a literární vědy zaujal Stich významné postavení i v teorii a praxi jazykové kultury. Vyšel z teorie spisovného jazyka a jeho kultury, která byla vypracována Pražským lingvistickým kroužkem, a dále ji rozvíjel. Zastával důslednou pozici antipuristickou a své názory na kodifikaci spisovné normy opírá o pojem systémovosti a různofunkčnosti spisovného jazyka. Kdyby se všechny Stichovy práce o jazykové kultuře spojily do sborníku, vzešla by z toho objemná publikace, která by ukázala, jak pokročily naše teoretické názory i naše kodifikační praxe od 20. a 30. let, kdy zásady jazykové kultury formuloval Pražský lingvistický kroužek. Z množství Stichových příspěvků připomeňme alespoň tři nejdůležitější: Současné úkoly jazykové kultury (in: Kultura českého jazyka, 1969), Sprachnorm und Kodifizierung der Sprache (in: Linguistische Studien, A 9, Berlín 1974) a K pojmu jazykové kultury a jeho obsahu (in: Aktuální otázky jazykové kultury, 1979). Jinak zasáhl teoreticky a ve velké míře i prakticky do všech oblastí kodifikace od pravopisu přes morfologii a tvoření slov až po otázky spjaté se zařazováním cizích slov do spisovné normy. Je spoluautorem I. svazku akademické Mluvnice češtiny (1986), do níž přispěl kapitolou Přídavná jména odvozená ze sloves (příponami a smíšeným způsobem).

Některé práce A. Sticha zůstávají dosud v rukopise. Znajíce autorovo široké vzdělání a svědomitost jeho badatelského úsilí vřele doporučujeme jejich vydání. Jde hlavně o Motiviku a stylistiku českého romantismu. Monografického vydání by si zasluhovaly i Stichovy studie o stylu A. Jiráska.

Obraz lingvisty a literárního vědce A. Sticha by nebyl úplný, kdybychom na závěr nepřipomněli Stichovy pečlivé edice, doprovozené obyčejně zasvěcenou statí o významu vydávaného autora. Vypočtěme jen jména: M. Z. Polák, J. K. Tyl, K. Havlíček Borovský, M. D. Rettigová, J. M. Tyrš, J. Zeyer, A. Sova aj. Velkým edičním činem je vydání Chvály české řeči společně s J. Janáčkovou (1988).

Do dalších let přejeme prof. Stichovi hodně zdraví a tvůrčí pohody.

Slovo a slovesnost, ročník 55 (1994), číslo 4, s. 316-318

Předchozí Edvard Lotko: Dariusz Galasiński: Chwalenie się jako perswazyjny akt mowy

Následující Iva Nebeská: Mezinárodní psycholingvistický kongres