Zpěvní kultura obrozenské doby

Jiří Veltruský

[Kronika]

(pdf)

-

Nedávno vyšly dvě antologie příbuzného obsahu, které zajímavě osvětlují několik aktuálních problémů literární vědy. První z nich, Smetanův a Václavkův Český národní zpěvník[1], obsahuje vedle rozsáhlého výboru z nejrozšířenějších písní soupis všech společenských zpěvníků (pokud ovšem je vůbec bylo lze zjistit) a soupis všech písní obsaže[232]ných v těchto zpěvnících, s označením u každé písně, v kterých zpěvnících se vyskytuje. Tyto rejstříky umožňují vytvořit si celkem jasný obraz o celé rozloze „společenského zpěvu“, t. j. měšťanských písní. Vydavatelé přesvědčivě dokazují v podrobné úvodní studii, že společenský zpěv tvoří samostatnou vrstvu v oblasti lidového básnictví v nejširším slova smyslu. Vzhledem k tomu, že obsahují i velké množství písní folklorních, několik písní kramářských a mnoho čísel z nich přešlo do vrstvy zpěvu městského lidu (t. zv. městského folkloru), lze tvrdit, že společenský zpěv tvoří zároveň přechod mezi literaturou okrajovou a „vysokou“.

Ač zpěvníky vycházejí od r. 1848 až do nejnovější doby, spadá doba rozkvětu společenského zpěvu zhruba mezi rok 1830 a léta šedesátá. Co přichází později nového, je v podstatě již jen doznívání. Nejoblíbenějšími autory písní jsou Picek (zastoupený ve výboru 22 písněmi), Čelakovský (16 písní), Hanka (13 písní), Vacek-Kamenický (12), Chmelenský (8) a Marek (7). Ráz tvorby těchto básníků — především Picka a Vacka-Kamenického — udává vládnoucí tón společenskému zpěvu.

Tyto skutečnosti uvedené vesměs v Smetanově a Václavkově úvodní studii vybízejí k dalšímu prozkoumání společenského zpěvu, jemuž zde byla po prvé věnována náležitá pozornost. Zejména důležité by bylo zjišťovat u každé umělé písně, kdy začíná klesat v anonymitu a kdy a jak dochází k variabilitě tekstu; tím by byl určen bod, v němž zcela přechází do literární periferie. — Jestliže již samo zjištění, kteří básníci se ocítají ve zpěvnících, poskytuje mnohé poučení pro sociologii literatury, bylo by zvlášť důležité sledovat dějiny české literatury z hlediska styků jednotlivých struktur s konkretními vrstvami literární periferie. (Náběh k takové práci nedávno učinil právě Václavek.) Tato práce by byla umožněna tím, že donedávna ještě uvnitř nerozlišená oblast literární periferie (nazývaná povšechně lidovou poesií) doznala v poslední době dosti přesnou diferenciaci na folklorní poesii, kramářské písně, poesii městského lidu a společenský zpěv. Snad již jen oblast kupletu (která se řadí mezi poslední dvě vrstvy) zůstává neprozkoumána.

Českému národnímu zpěvníku je příbuzný Očadlíkův Zpěv českého obrození[2]. Liší se však od předchozího výboru v několika směrech. Především v tom, že se snaží zachytit umělý zpěv obrozenské doby v celé jeho rozloze. Tím již je dán také rozdíl ve způsobu výběru písní; kdežto Smetana a Václavek vybrali písně nejrozšířenější, pokusil se Očadlík zachytit písně charakteristické pro jednotlivé typy. Proti tomu nelze nic namítat, uvědomíme-li si, že mu šlo především o popularisaci; a tento výbor je sestaven skutečně velmi dobře. Nelze však přejít mlčením třetí způsob, kterým se liší tato antologie — k svému neprospěchu — od svědomitě zpracovaného Českého národního zpěvníku. Popularisační úkol výboru nemůže omluvit fakt, že sestavovatel opakuje v úvodu průkazně vyvrácené staré omyly, jako je tvrzení o přeryvu mezi obrozenským básnictvím a předchozí českou poesií, o primitivnosti obrozenského básnictví nebo apriorní tvrzení o nutnosti shody slovního přízvuku s rytmickým důrazem. Takové nedbání poznatků současné literární vědy ovšem brání Očadlíkovi, aby si položil otázku nezbytnou pro jakékoli zkoumání v této oblasti, otázku, proč právě v této době bylo tolik básní zhudebňováno. Místo, aby se zamyslil nad tímto problémem, prohlašuje, že „zhudebňovalo se to, co bylo, i když skladatel zásadně pociťoval rozpor struktury veršové s přirozeným kadencováním nejvlastnější své hudební invence“. Snad lze žádat od hudebního teoretika, aby — třebas jen v náznaku — analysoval poměr mezi nápěvem a zvukovou formou básnického díla.

Hojné zhudebňování obrozenské poesie bývá obvykle vysvětlováno vnější motivací, totiž sdružovací potřebou jazykově se probouzející české společnosti. Tomuto výkladu však odporuje uvedená skutečnost, že jádro umělých písní, které se ujaly v společenských zpěvnících, spadá dobou svého vzniku teprve do třicetiletí po r. 1830, kdežto hojné zhudebňování básnických tekstů se táhne již od začátku novočeské poesie. Mimoto nacházíme v Smetanově a Václavkově soupisu písní jen několik málo čísel z Puchmajerových almanachů, ač převážná většina z nich zhudebněná byla a na př. — jak uvádí Očadlík v poznámkách — v r. 1812 vyšly ve Vídni tiskem Doležálkovy České písně v hudbu uvedené, obsahující nápěvy k básním vesměs z Puchmajerových almanachů. Kdyby zhudebňování bylo podníceno potřebou společnosti, jistě by byly tyto písně přešly do jejích zpěvníků. Bylo by ovšem možno hledat i nacházet jiné vnější důvody; důležitější však je otázka po motivaci dané immanentním vývojem [233]české poesie a hudby. Podrobnější rozbor by patrně ukázal, že přísně stopový verš puchmajerovský je vlastně druh verše zpěvního (byť ne zcela vyhraněný). Bylo by to zcela v souhlasu s Jakobsonovým zjištěním, že v dějinách českého verše se vždy v obdobích vyhraněné stopovosti zdůrazňuje melodika. Se zřetelem k této skutečnosti by se nám puchmajerovský verš jevil — kdybychom jej chápali jako verš mluvní — ve své dokonalosti jako primitivní, protože zdůrazněnou stopovost spojuje s rozdrobenou intonací. Lze však předpokládat, že tento verš přímo počítal s nápěvem, že tudíž nápěv vytvářel melodiku verše. Nasvědčovala by tomuto pojetí ta okolnost, že Jungmann, uváděje v Slovesnosti jednotlivé veršové systémy, podotýká u každého, který druh hudební melodie se k němu hodí. Tomuto pojetí vyhovuje i soudobý stav hudby, která směřovala k písni. Je příznačné, že čistý tvar zpěvního verše vytvořil Čelakovský, zatím co jeho bezprostřední pokračovatel ve vývoji verše, Mácha, vytvořil svým jambem formu čistě mluvní. I po této stránce by tedy pozornost věnovaná českému zpěvu mohla přinést důležité poznatky české literární vědě.

Slovo a slovesnost, ročník 6 (1940), číslo 4, s. 231-233

Předchozí Jan Vilikovský, Jindřich Honzl: Pujmanovo pojetí staročeského dramatu církevního

Následující Jaromír Bělič, Alois Jedlička: Dvě nové práce o Havlíčkovi