František Martin Pelcl jako kodifikátor mluvnické normy spisovné češtiny a lingvista

Miroslav Komárek

[Rozhledy]

(pdf)

F. M. Pelcl as a codifier of the grammatical norm of Literary Czech and as a linguist

[1]České mluvnictví má před Pelclem poměrně dlouhou historii (sám Pelcl v úvodu své mluvnice uvádí 24 knižních prací různého rozsahu i významu), přesto však můžeme pokládat Pelclovu mluvnici Grundsätze der böhmischen Grammatik, od jejíhož prvního vydání uplyne letos 200 let, za počátek nové éry. Pelcl totiž vydává tuto knihu dva roky poté, co se stal r. 1793 prvním profesorem české řeči a literatury na pražské univerzitě, a tím jeho mluvnice dostává jakýsi punc oficiálnosti. Už v úvodu Pelcl jasně formuloval klasicistickou koncepci novočeského spisovného jazyka, která určila směr dalšího vývoje spisovné češtiny: jak říká, pravidla a zásady jeho české gramatiky jsou vyvozeny z řeči našich nejlepších spisovatelů 16. a 17. století.

Tato koncepce samozřejmě nebyla jen Pelclova; sdíleli ji také jiní, a především náš nejvýznamnější jazykovědec té doby, Pelclův učitel Josef Dobrovský. Jeho důležitý spis Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache sice vyšel v prvním vydání až r. 1809, tj. osm let po Pelclově smrti, přesto však je souvislost Pelclovy mluvnice s tímto klasickým dílem českého mluvnictví zjevná a podstatná. K Dobrovskému se vděčně přiznává v předmluvě k české mluvnici sám Pelcl: jeho třídění skloňovacích typů se opírá o Dobrovského, stejně jako oddíl o přízvuku, navržený Dobrovským. Tyto souvislosti Dobrovský r. 1819 podrobněji komentuje – s kritickými poznámkami – v předmluvě ke druhému vydání své mluvnice: poskytl Pelclovi svou koncepci skloňování a ten ji už r. 1793 zpracoval v pojednání Typus declinationum linguae Bohemicae nova methodo dispositarum a pak r. 1795 zařadil do své mluvnice (Dobrovský, 1940, s. 19n.). Vliv Dobrovského na Pelcla se však projevuje také jinak, zejména v archaizujícím pojetí mluvnické normy spisovné češtiny. B. Havránek (1936, s. 83n.) sice shledává u Pelcla ve srovnání s Dobrovským konzervativnější postoj k hláskosloví a pravopisu, ale v tvarosloví vidí většinou mezi Pelclem a Dobrovským souhlas. Rozdíly mezi nimi jsou opravdu jen v jednotlivostech, nikoli v celkovém pojetí spisovné tvaroslovné normy. (Pro ilustraci uvedu jen několik namátkou vybraných příkladů. Pelcl např. píše pomocné sloveso v préteritu s počátečním j-: byl jsem atd., a tento způsob psaní výslovně označuje jako vhodnější, kdežto Dobrovský píše náslovné j- pouze u samostatného slovesa být. Jenom Pelcl vidí v plurále neutra tvrdých adjektiv (ne dost přesvědčivě) významový rozdíl mezi dubletami na -á a na -é: mladé děvčata = živá bytost, ale veliká města = neživá věc. Pelcl však na rozdíl od Dobrovského – jistě zcela oprávněně – neuvádí racionálně vykonstruované opisné tvary budoucího přechodníku aktiva a pasiva, jako buda honiti, buda honěn, jež Dobrovský soustavně zavádí do verbálních paradigmat. Atd.)

[35]Konstatuje-li tedy Havránek (1936, s. 84), že tvarová kodifikace Dobrovského „byla rázem uznána a celkem je dosud [tj. r. 1936] uznávanou teoretickou normou spisovného jazyka, která vývojem v 19. stol. se spíše ještě v jednotlivostech archaizovala, než ustupovala od tvarů zastaralých,“ je to třeba vztáhnout i k Pelclovi. Je časová i personální souvislost mezi kodifikací Dobrovského a uznání kodifikace Dobrovského v její definitivní podobě, o 14 a 24 let mladší než mluvnice Pelclova, bylo připraveno již Pelclem, který zvláště v tvaroslovné části tlumočil podstatnou část koncepce a kodifikace svého mistra.

Již v citovaném Havránkově hodnocení zazněla výhrada k archaizaci spisovné normy u Dobrovského a takové kritiky – a ještě daleko vyhrocenější – slyšíme dodnes (např. P. Sgall, F. Čermák, ale i F. Kopečný aj.). Je opravdu třeba přiznat, že to pojetí normy spisovné češtiny a její kodifikace, jež Dobrovský tak sugestivně navrhl a zaštítil svou autoritou, značně zvětšuje svým klasicizujícím, archaizujícím rázem distanci mezi spisovným jazykem a běžným jazykovým územ a je příčinou četných závažných problémů naší jazykové současnosti. Soudím však, že tyto věci nelze hodnotit jednostranně. Přínos Dobrovského, a tedy i jeho žáka Pelcla musíme vidět v historických souvislostech a musíme přiznat odůvodněnost toho, že se opřeli o pevný jazykový základ klasického, tzv. zlatého období českého jazyka a české literatury, dávajíce mu přednost před neustáleným, rozkolísaným jazykovým územ barokního období. Tato motivace, logicky vycházející z principů dobového klasicismu, jehož vyznavačem byl Dobrovský, ale i Pelcl, měla u nich asi větší váhu než motivace ideologická, která se tu někdy hledá, totiž odpor racionalistických osvícenců k jazyku a kultuře období, které bylo ovládáno vítězným protireformačním katolicismem. A nelze také pominout tu okolnost, že „českobratrská“ čeština přece jen do jisté míry dále žila na Slovensku. Tam vznikly i kvalitní mluvnické práce o češtině, především Grammatica Slovenico-Bohemica Pavla Doležala (1746), těšící se – především pro své pojetí slovesných kmenů – úctě Dobrovského i Pelcla.

Nebudu zde srovnávat detailní rozdíly mezi kodifikačními postoji Dobrovského a Pelcla a zjišťovat, kdo z nich je konzervativnější nebo naopak progresivnější. Asi by to ani nevedlo k užitečným výsledkům, výše citované globální hodnocení relací mezi nimi snad zcela dostačuje. Za mnohem zajímavější pokládám otázku, jaký jazykozpytec a gramatik, lingvista byl Pelcl, tento první profesor českého jazyka na pražské univerzitě. I to, co jsem doposud řekl, svědčí o tom, že jej až příliš často vidíme ve stínu jeho učitele, nesporně velikána naší vědy.

Pelcl byl v prvním období své tvůrčí činnosti až do r. 1790, kdy zemřel jeho idol Josef II., především historik a historikem nepřestával být až do své smrti. Osvědčil se dále jako editor, který společně s Dobrovským vydal nejstarší latinské kroniky českého středověku, ale už r. 1775 také Balbínovu obranu českého jazyka a r. 1777 Příhody Václava Vratislava z Mitrovic se záslužnou předmluvou, pojatou jako obrana češtiny. Až v době své profesury se Pelcl projevil i jako popularizátor české historie – v česky napsané třídílné Nové kronice české (1791–96), jež vznikla na základě starší práce německé (tři vydání v letech 1774, 1779, 1782). Jako historik je Pelcl pokládán za eklektika, kterému však nelze upřít snahu o kritický přístup k dějinám, osobnostem a historickým pramenům. Pokud jde o budoucnost českého národa a jazyka, patřil Pelcl k těm vlastencům, kteří se ještě nezbavili skepse.

[36]Jako jazykozpytec se Pelcl začíná projevovat hlavně až po roce 1791. Je třeba připomenout, že jeho univerzitní studia speciální jazykovědnou složku neobsahovala: v Praze studoval filozofii, teologii, právo, ve Vídni pak dějiny, filozofii a estetiku. Pelclův jazykovědný zájem byl zaměřen především prakticky, jak o tom svědčí i formulace v závěru jeho úvodu k mluvnici: „Ostatně lichotím si, že jsem Němcům ulehčil učení této užitečné řeči a rodilým Čechům, dokonce i gramatikům poskytl látku k přemýšlení o jejich jazyku“ (překlad M. K.).[1] Pelclův praktický zájem o český jazyk sahá ovšem ještě dále do minulosti, což souvisí s jeho dlouholetým vychovatelským působením v šlechtických rodinách (již r. 1774 si dal vytisknout příručku, z níž pak konverzační část – s úpravami – přejal do své mluvnice).

Pelcl se však důkladně seznámil i s vývojem češtiny, a to zejména četbou, studiem a vydáváním památek a samozřejmě i studiem starších gramatik a stykem s Dobrovským. Jako historik si musel být vědom toho, že kromě popisů současného jazyka, sloužících jeho osvojení a kultivaci, a kromě statického popisu různých historických stavů jazyka je třeba vývojové změny také vysvětlovat. Vzorem mu v tomto směru samozřejmě mohl být právě Dobrovský. Zde se však přece jen projevila neúplnost Pelclova jazykovědného vzdělání a jeho nedostatečná informovanost o předhistorických, ale i historických vývojových procesech v češtině a v slovanských jazycích vůbec. Proto např. koncovku -é v tvarech jako Římané bez rozpaků vysvětluje zkrácením koncovky -ové (Pelcl, 1795, s. 31) nebo plurálové tvary vůdcí, vůdcím snahou vyhnout se „nepříjemným zvukům“ -cův, -cům (ibid. s. 38). Dosažení zvukové příjemnosti slov a tvarů je u Pelcla i jindy oblíbený způsob, jak vysvětlit hláskové změny, a zdá se, že v Pelclových představách si uživatelé jazyka tento cíl uvědomovali a směřovali k němu zcela záměrně; svědčí o tom Pelclem užívané označení „Verfeiner der Sprache“, tj. zjemňovatelé jazyka (§131). Velmi průkazné svědectví o stavu Pelclových znalostí jazykové historie dává jeho výklad zakončení 1. os. sg. préz. -ám, -ím v tvarech dělám, prosím apod.: Pelcl dobře ví, že původní koncovka v obou těchto tvarech byla -u, a ví také, že u sloves jako dělati došlo ke kontrakci, ale s tímto kontrakčním postupem nesprávně počítá i v zakončení -ám (dělaju > dělám) a dokonce také u sloves s 1. os. sg. na -ím, u nichž předpokládá nikdy neexistující tvary běžeju, bořiju, seděju (> běžím, bořím, sedím). Přitom však tento osvícenský racionalista dovede formulovat tam, kde se může opřít o materiál jemu dobře známý, i vývojové zdůvodnění velmi věrohodné. Tak např. jeho vysvětlení, že v neutru přechodníků nakonec tvar feminina vytlačil původní tvar shodný s maskulinem (dítě nesa, poprosiv > dítě nesouc, poprosivši) podle poměru mezi tvary jako dva (m.) – dvě (f. i n.), je rozumné a lze o něm uvažovat (§1032).

Podstatné jádro morfologických částí Pelclovy mluvnice je tedy třeba hledat v pečlivém a chronologicky diferencovaném popisu, který je nutný pro osvojení jazyka, ale je i předpokladem pro kodifikaci morfologické normy. A zde se dnešní lingvista, odchovaný moderními způsoby deskripce, někdy setká – ke svému překvapení – i s pojetím, které u Dobrovského nemá obdobu, které je originální a naší [37]době velmi blízké. Ukazuje se pak, že Pelcl nebyl jen učenlivý a pilný žák Dobrovského, nejednou selhávající tam, kde nenašel oporu ve svém vzoru, jako např. při svých jazykově historických exkursech do minulosti. Pelcl byl opravdu schopen samostatně o jazyku uvažovat, a to právě o synchronních vztazích v jazykovém systému. Velmi markantním příkladem je jeho výklad systému slovesných morfologických typů a jejich tvarů. Na ten chci zde upozornit.

U Pelcla sice najdeme tři slovesné třídy, což je na první pohled obdoba jiných soudobých klasifikací, podstatné a originální je však jeho pojetí jediné, jednotné konjugace (conjugatio unica), ve které se – řečeno moderním termínem – slovesné tvary derivují aplikací obdobných pravidel z téhož základu (tématu), jímž je indikativ prézentu. Jeho zakončení v 1. os. sg. se označuje u Pelcla jako „charakter“ tématu (spíše bych řekl: charakteristika tématu, tematická charakteristika). Charakteristika může být trojí a právě z toho vycházejí tři Pelclovy třídy: I. -u, (-nu), II. -ám, III. -ím. Samozřejmě charakteristika tématu má různé obměny, jež vznikly vývojem; je to zvl. -i po měkkých souhláskách, např. kryju/kryji.

Tři slovesné třídy však Pelcl zavádí jen z praktických důvodů, jak říká, „pro ulehčení, aby bylo možno výjimky zařadit do příslušných schémat“ (§614).

První osoba sg. prézentu s charakteristikou tématu je východiskem tvoření dalších tvarů: ty se derivují buď přímo z ní, nebo z tvarů od ní derivovaných. Pravidla tvoření tvarů mají u Pelcla podobu pokynů, vybízejících např. k náhradě tematické charakteristiky jiným segmentem, k obměně segmentu, ke vložení segmentu dalšího nebo k jeho eliminaci atd. Srov. např. pokyny k utvoření tvarů neseš – nese …, voláš – volá …, prosíš – prosí … (náš překlad je volný): „Abychom utvořili ostatní osoby prézentu, dosadíme na místo charakteristiky -u/-i koncovky -š, -e, -eme, -ete, -ou“, tj. nes-u → neseš, nese …, pi-ji (j zde chápe Pelcl jako souhlásku přechodovou, mezi dvěma samohláskami) → piješ, pije … „Je-li charakteristikou tématu -m, dosadí se na jeho místo -š, -, -me …, -í (-ejí),“ např. volá-m → voláš, volá, voláme …, volají (j je zde pro Pelcla zase jen přechodové, zděděné ze staré, nestažené formy).

Stejně Pelcl postupuje u ostatních forem. Např. préteritum se tvoří náhradou tematické charakteristiky -u/-i nebo -m préteritální charakteristikou -l, např. nes-u → nesl, dělá-m → dělal (s průvodním zkrácením vokálu); imperativ se tvoří z tématu náhradou tematické charakteristiky vokálem -i, např. padn-u → padni, jd-u → jdi, pi-ji → pii (→ pí), dělá-m → dělai (→ dělaj → dělej) atd. Participium prézentu se tvoří z tématu tak, že se na místo charakteristiky dosadí po „latinském konsonantu“ -a, např. nes-u, ber-u → nesa, bera, po „českém konsonantu“ (tj. po písmenu nevyskytujícím se v latinské abecedě) -e, např. pij-i, miluj-i, toč-ím, běž-ím → pije, miluje, toče, běže (slovesa jako volat, házet tvoří participium „podle staré formy“, tj. volaj-u → volaje, házej-u → házeje). Z těchto tvarů se pak derivují ostatní rody participia a plurál, tj. nes-a → nesouc, nesouce, toč-e → točíc, točíce. Participium préterita derivuje Pelcl tak, že na místo charakteristiky préterita dosadí -v, tedy volat-l → volav, ved-l → vedv, z toho pak zkrácením ved. (Jak vidět, Pelcl zde zařadil do svého derivačního systému, a to jako základní tvar, umělý, analogicky vzniklý tvar vedv apod., s nímž se setkáváme až v češtině 15.-16. stol. Historicky původní tvar ved se mu tedy nutně, logicky jeví jako tvar derivovaný, zkrácený.)

[38]Je zřejmé, že Pelclův derivační postup, v němž se počítá s uspořádanou sekvencí derivačních kroků, silně připomíná generativní postupy, které jsou dobře známy z moderní lingvistiky; a tato podobnost by byla ještě zřetelnější, kdybychom Pelclovu modelu dali formalizovanou podobu, obvyklou v moderní lingvistice. R. Jakobson (1948), M. Halle (1951) generují ruské slovesné tvary z jediného kmene a stejnou cestu volí také A. V. Isačenko (1964) u slovesa slovenského. Sám jsem se pokusil popsat takto – s tím rozdílem, že počítám se dvěma slovesnými kmeny – sloveso české (Komárek, 1978), a právě proto mě Pelclova koncepce zaujala. Nechci dělat z Pelcla nějakého generativistu avant lettre, ale je nesporné, že způsob jeho lingvistického myšlení, jak se projevilo při synchronním popisu českého slovesného systému, je osobitý a na svou dobu překvapivě moderní.

Není tedy asi dost odůvodněné vidět v Pelclovi jen konzervativního a zasloužilého šiřitele jazykovědných názorů Josefa Dobrovského. Pokusil jsem se zde ukázat, že Pelcl dovedl uvažovat o češtině i velmi samostatně a podnětně, zejména o jejím synchronním systému. Ať se to zdá sebevíc překvapující a paradoxní, tento bezpochyby konzervativní klasicista se tím velmi čestně zařazuje do vývoje naší novodobé lingvistiky.

 

LITERATURA

 

Dobrovský, J.: Podrobná mluvnice jazyka českého v redakcích z roku 1809 a 1819. In: Spisy a projevy J. Dobrovského, sv. 9. Praha 1940.

Halle, M.: The old church slavonic conjugation. Word, 7, 1951, s. 155–167.

Havránek, B.: Vývoj spisovného jazyka českého. In: Čs. vlastivěda, ř. II, sv. Spisovný jazyk. Praha 1936, s. 1–144.

Isačenko, A. V.: The morphology of the Slovak verb, 1. Praha 1964, s. 183–201.

Jakobson, R.: Russian conjugation. Word, 4, 1948, s. 155–164.

Komárek, M.: Příspěvky k české morfologii. AUPO. Philol., 41. Olomouc – Praha 1978.

Pelzel, F. M.: Grundsätze der böhmischen Grammatik. Prag 1795.

Slovo a slovesnost, ročník 56 (1995), číslo 1, s. 34-38

Předchozí Alena Macurová: … protože já bavím spolu vypravovat (Komunikace v dopisech českých neslyšících)

Následující Petr Mareš: Citát v multidisciplinárním pohledu (Studie o citátu v časopise Zeitschrift für Semiotik)