Lidová slovesnost v českém vývoji literárním

Alois Jedlička, BHk (= Bohuslav Havránek)

[Kronika]

(pdf)

-

Účast a podíl lidové složky v národní slovesnosti byly často předmětem zkoumání a diskusí. Po různých výkyvech, kdy např. romantismus viděl v lidové slovesnosti ideál, ke kterému má umělá tvorba směřovat, a positivismus opět považoval lidové umění za pokažený odvar umělého, převládá dnes poznání, že umění lidové i umělé jsou v mnohonásobných vztazích, že existuje vzájemné působení mezi výtvory lidového kolektiva a uměleckými díly básníků „umělých“. Funkce lidové slovesnosti v literárním vývoji je dvojí: resonanční a udržující (uchovávání umělých tradic) a regenerační (oživování, oplodňování umělé tvorby v dobách ztrnulosti).

V českém literárním vývoji můžeme pozorovati obě funkce. Nejnověji zamyslil se nad poměrem obou složek v našem písemnictví v studii Lidová slovesnost v českém vývoji literárním Bedřich Václavek, autor souborného díla „Písemnictví a lidová tradice“ (1938). Studie je zařaděna do knihovničky časových úvah a studií, Petrových „Svazků“ (č. 12); je věnována příznačně velkému tradicionalistovi našeho písemnictví, Arne Novákovi. Podle povahy této sbírky je to letmý historický přehled, který syntetickou zkratkou zachycuje vzájemný poměr lidové slovesnosti a umělé tvorby. V tomto rámci však přináší mnoho podnětných náznaků, vybízejících k hlubšímu prozkoumání nadhozených otázek. Vývoj, kterým prošlo nazírání na intensitu a způsob vnikání lidové složky do písemnictví umělého od samých počátků obrozenské poesie až podnes, dotvrzuje jasně formulovaný závěr: umělá tvorba a lidová slovesnost jsou samostatnými složkami v dvojjediném celku národní slovesnosti, které vycházejí z různých předpokladů a řídí se vlastními tvůrčími zákony. Sám příklon k lidové tradici neznamená ještě dílo národní a umělecké, nýbrž to musí býti vytvořeno „samostatným výsostným básnickým činem“. To je třeba podtrhnout zvláště dnes, kdy se celý náš život národní vrací k lidu a jeho umění, hledaje tam oporu a posilu. Totéž rozlišení platí, jak se dnes všeobecně uznává, také pro stránku jazykovou, kde jsou přesně rozlišeny oblasti a úkoly jazyka spisovného a jazyka lidu, dialektu.

Ve vlastní studii jeví se hlavní přínos v sledování tradice barokně kramářské. Píseň kramářská zasahuje svým vlivem hlavně novočeskou baladu (Hněvkovský, Kalina), ale její znaky můžeme pozorovati ještě i v poesii Máchově a v začátcích Hálkových a Nerudových. Často užívá autor hledisk sociologických, ať už je to na příklad při zajímavém zjištění, že básníci zasažení tradicí kramářské poesie pocházejí z prostředí pražského anebo prošli tímto prostředím anebo při souvislosti autorů básnických „ohlasů“ s českým venkovem, často již konstatované.

Zájem o lidové umění a v první řadě o lidovou slovesnost přinesl v poslední době několik významných studií, všímajících si jednak lidových projevů isolovaně, jednak ve vztazích k tvorbě umělé, viz na př. č. 18 téže sbírky „Svazků“, B. Slavíka „Písmáci selského lidu“.[1]

Slovo a slovesnost, ročník 6 (1940), číslo 4, s. 236

Předchozí Bohuslav Havránek: Věčný Mácha — Bezručův hlas

Následující Bohumil Trnka: Acta linguistica