Josef Hrbáček: Nárys textové syntaxe spisovné češtiny

Jana Hoffmannová

[Recenze]

(pdf)

Josef Hrbáček: Nárys textové syntaxe spisovné češtiny

Josef Hrbáček: Nárys textové syntaxe spisovné češtiny. Trizonia, Praha 1994. 134 s.

 

V češtině jsme dosud neměli k dispozici téměř žádný specializovaný a ucelený výklad textové syntaxe. Jedinou výjimku tvořil oddíl Textová syntax v Mluvnici češtiny, 3 (1987, s. 622–715), ten však musel splnit i funkci širšího uvedení do textové problematiky. Jednotlivým jevům a prostředkům textové syntaxe věnovali pozornost ve svých monografiích Palek (1968 a 1988), Rulíková (1973), Šoltys (1983), Müllerová (1983 a 1988), zčásti i Hausenblas (1972), Hoffmannová (1983), Müllerová – Hoffmannová (1994) a další. Úplný popis textové syntaxe však dostáváme v češtině do ruky až nyní – z pera Josefa Hrbáčka. („Úplný“ v tomto případě není nadsázkou; těžko bychom hledali, co v poměrně útlé publikaci chybí. Soustavnost a promyšlenost výkladu je patrná např. i ve srovnání s Úvodem do textovej syntaxe E. Bajzíkové – tento záslužný učební text však vznikl o celých patnáct let dříve.)

Hrbáčkova knížka vyšla v nakladatelství Trizonia v řadě Jazykové příručky. Upozorňuji na to proto, že „jazyková příručka“ představuje žánr, ve kterém se řada z nás dnes se svými pracemi pohybuje; a mnohdy si nejsme jisti, jak pravidla tohoto žánru chápat, abychom se nemíjeli s očekáváním nakladatele a s představami čtenářů. Klademe si otázky typu: jakou úroveň náročnosti výkladu zvolit? jak pracovat s terminologií? nakolik se odvolávat k literatuře předmětu, třeba i zahraniční? a celkem vzato, jakou dikci má mít „příručka“ ve vztahu k odborné monografii? Hrbáčkův Nárys nabízí určitý model a východisko z těchto našich pochybností. Výklad je velmi přehledně uspořádán, všechny termíny jsou explicitně definovány, autor nešetří názornými příklady. Přitom však nijak neslevuje z odborné náročnosti a svou knihu rozhodně neadresuje úplným lingvistickým začátečníkům. Zdá se, že je určena spíše pokročilejším studentům, doktorandům, ev. učitelům s hlubším zájmem o současné dění v jazykovědě, a možná i zkušeným lingvistům, dosud však úplně jinak orientovaným. Příjemce tohoto druhu je nám asi všem nejbližší, právě pro něj bychom rádi psali; přitom však málo víme o tom, jak početné je vlastně toto [292]publikum a jakou „kupní sílu“ představuje. Pokud nakladatelství Trizonia sleduje svou řadou příruček takovýto záměr, patří mu dík a sympatie za to, že neváhá podstoupit uvedené riziko; a doufejme, že odtud vyjde skutečně ještě mnoho dalších publikací stejného typu a stejně užitečných. Navíc nakladatelství věnovalo příručce nemalou péči: prozrazuje ji na první pohled výrazná obálka a grafická úprava, dále např. fakt, že kniha neobsahuje obvyklé tiskové chyby, a v neposlední řadě i to, že si vydavatel vyžádal na text odborný lektorský posudek – i v případě takto renomovaného autora (tím se rozhodně všichni dnešní nakladatelé nezatěžují a nezdržují).

Postup výkladu v knížce J. Hrbáčka je dán rozdělením do tří hlavních oddílů. První je věnován problematice textu a textovosti (s důrazem na různé typy a prostředky textové koherence); druhý promluvě, zejména mezivýpovědním vztahům v promluvě a přechodným útvarům mezi výpovědí a promluvou; třetí pak promluvovým komplexům (jako je např. dialog). Textová syntax je tedy postavena proti syntaxi výpovědi – jako syntax promluv a promluvových komplexů. Autor hned v úvodu svého Nárysu předesílá, že nehodlá konfrontovat různá pojetí textové syntaxe, ale představit pojetí vlastní. Proto se nyní zaměřím na to, v čem je autorův přístup originální a které jeho výsledky jsou někdy i překvapivé.

Text autor chápe jako jazykovou strukturu komunikátu – činí tedy (proti mnoha jiným koncepcím) zásadní rozdíl mezi textem a komunikátem, resp. promluvou. Text se liší od promluvy tím, že není komunikační jednotkou, nýbrž strukturou komunikační jednotky; komunikační jednotka totiž podle Hrbáčka musí být obsahovým celkem, uzavřeným a ohraničeným útvarem, zatímco text může být i fragmentem takového celku. V četných definicích textu se přitom pracuje právě s uzavřeností, ohraničeností jako se základním kritériem textovosti. Naproti tomu Hrbáček z obvykle uváděných definičních vlastností přijímá především koherenci, soudržnost: text je podle něho „koherentní sled výpovědí vytvářející smysluplnou souvislost“, přičemž smysluplnost je dána obsahovou a funkční jednotou textu (s. 9).

Při výkladu textové koherence rozlišuje J. Hrbáček koherenci obsahově-sémantickou, funkční, pragmatickou a stylovou. Jisté pochybnosti by mohl vzbudit poměr koherence funkční a pragmatické. V prvním případě jde podle autora o funkční jednotu promluvy, na jejíž celkové komunikační funkci participují (v hierarchickém odstupňování) komunikační funkce jednotlivých výpovědí. Naproti tomu pragmatická koherence textu se vytváří na základě společných znalostí a zkušeností komunikantů – není tedy imanentní, objektivní vlastností textu, je textu pouze připisována (s. 39). Připomeňme však, že existují i vlivné teorie textu, podle nichž je veškerá koherence záležitostí procesů produkce a interpretace textu, a objektivně dáno v textu není v podstatě nic. Je přinejmenším otázkou, zda i funkční koherence nemá povahu pragmatickou a subjektivní. (Složitou problematiku vztahu sémiotické triády syntax – sémantika – pragmatika na jedné staně a trichotomie forma – obsah – funkce, kterou stále – třeba i podvědomě – používáme, na straně druhé nemohl samozřejmě řešit ani autor knihy, ani tato recenze.) – V rámci obsahově-sémantické koherence vykládá Hrbáček vedle vztahů koreferenčních a vztahů sémantické ekvivalence – i vztahy mezipropoziční; připomeňme, že s autorovým podrobným zpracováním těchto vztahů se lze seznámit v oddíle Souvětí Mluvnice češtiny, 3 (1987, s. 443–584). – Za naprosto vhodné pokládám autorovo rozhodnutí nerozli[293]šovat koherenci a kohezi – takovou snahou by se výklad i tak složitých problémů nesmírně zkomplikoval.

Oddíl o promluvě začíná rozlišením promluvy a promluvení, tj. distinkcí známou už ze starších Hrbáčkových studií. Toto rozlišení však autor využije hlavně ve třetím oddíle – při výkladu promluvových komplexů, zejména komplexů dialogických (s. 37–39; 95–97). V dialogu totiž může být promluva realizována i větším počtem promluvení (tj. replik): replik různých mluvčích (jeden něco „nakousne“, druhý dopoví) i téhož mluvčího (jestliže mu partner svou předčasnou reakcí neumožnil promluvu dokončit). A obdobně replika může obsahovat více promluv (v případě, že mluvčí uprostřed repliky mění téma hovoru). Rozlišováním textu – promluvy – promluvení Hrbáček řeší i dávné spory o to, zda dialog je jedním textem. V tomto pojetí dialog není jednou promluvou, nýbrž jedním (vícepromluvovým) textem; jeho jednotlivá promluvení-repliky mají sice značnou funkční, jazykovou a stylovou samostatnost, ale účastníci jimi na sebe navzájem reagují a vytvářejí tak jejich textovou návaznost.

Kromě toho se celý oddíl o promluvě zabývá hlavně poměrem výpovědi k promluvě. Výpověď je přitom považována za základní jednotku textu promluvy, za textém (s. 8) a zároveň za základní komunikativní jednotku promluvy (s. 45): spojuje v sobě tedy zřejmě status textový a komunikativní (text, jak už víme, komunikativní jednotkou není). – Ve výkladu o mezivýpovědních vztazích autor asi nejvíce využil svých velkých zkušeností se zpracováváním české syntaxe. Po tematických posloupnostech a vztazích rematických (vztah výčtový, vysvětlovací, časový, příčinný) přistoupil k formálním vztahům výpovědí v textu: zde rozlišuje řazení, podřazování a vsouvání. Řazení může být realizováno jako junkce, konexe nebo juxtapozice (autor si plně uvědomuje omezené možnosti rozlišování asyndetické junkce a juxtapozice, stejně jako např. rozlišování konektorů a junktorů). Podřazování výpovědí v textovém spojení se týká nepravých vět vedlejších a tzv. komentujících závislých vět. Pro čtenáře bude asi obtížné pochopit rozdíl mezi komentujícími závislými větami (pokud vím, jestli se nemýlím, abych tak řekl …) a vsuvkami, které vznikají třetím procesem vsouvání. Oba typy stojí mimo základní promluvovou linii a obsahují nejčastěji hodnotící a komentující poznámky; liší se tím, že vsuvky jsou vázány na interpozici, kdežto komentující závislé věty mohou stát i v antepozici a postpozici, a zvláště tím, co nemusí být vždy na první pohled zřetelné: právě podřazením, hypotaktickou formou, závislostí komentujících vět. Širší pojetí parenteze by ovšem zahrnulo i většinu uváděných příkladů komentujících vět.

Závěr oddílu o promluvě tvoří výklad o útvarech mezi výpovědí a promluvou. Tady autor probírá nejprve různé typy výpovědních spojení, jejichž hlavní formou je souvětí. (Zde se J. Hrbáček značně odchýlil nejen od naší syntaktické tradice, ale i od svého už zmíněného popisu souvětí v Mluvnici češtiny: tzv. souvětí podřadné nahradil termínem složená věta, souvětí pak užívá pro útvar dosud označovaný jako souvětí souřadné.) Dále přicházejí na řadu složité výpovědní celky (volné, obvykle juxtaponované textové útvary přesahující jednu výpověď i jedno výpovědní spojení) a výpovědi s vsuvkou. Posledním typem útvarů mezi výpovědí a promluvou jsou výpovědní bloky a promluvové úseky. Promluvové úseky jsou motivovány obsahově a vážou se k dílčím tématům promluvy; proti tomu výpovědní bloky jsou konstituovány formálně, jejich předěl je tam, kde se přeruší kontaktní navazování [294]výpovědí. Odstavce odpovídají obvykle promluvovým úsekům, ne vždy a ne nutně výpovědním blokům. Tyto možnosti členění textu autor předvedl interpretací začátku Kubkových Karlštejnských vigilií (s. 74–83); pozorná analýza však podle mého názoru mj. dokazuje, že obojí typ jednotek (spíše obsahově-tematických a spíše formálních) lze těžko od sebe oddělovat. Autor nezřídka sám konstatuje, že předěl výpovědních bloků je „nevýrazný“, „zastřený“, „s nevelkou distancí“ (s. 76): má pak vůbec smysl vyčleňovat takovéto jednotky, které navíc v těchto případech nápadně neodpovídají členění tematickému? J. Hrbáček si však je v plné míře vědom, jak komplikovaně se tu na sebe vrství různé druhy mezivýpovědních vztahů a jak to často rozostřuje hranice příslušných jednotek; a výstižně upozorňuje i na to, že na objektivní členitost reality se navrstvuje subjektivní členění autora (a dodejme: i interpreta, a i profesionálního!).

Poslední oddíl knihy nechává stranou promluvové soubory, v nichž jsou promluvy spojeny paradigmatickými vztahy a netvoří jeden text (např. sbírka básní, modlitební či kuchařská kniha, soubor zpráv ve zpravodajské relaci); soustřeďuje se na promluvové komplexy, kde jsou promluvy spojeny vztahy syntagmatickými a sjednoceny jedním textem (proto mohou být předmětem textové syntaxe). Přesto se však připouští i existence promluvových komplexů vícetextových. Rozlišení jednotlivých druhů promluvových komplexů je provedeno – jako u autora vždy – velice precizně. Nejprve se promluvové komplexy dělí na sekvence promluv (založené na sekvenčních vztazích promluv, na jejich lineárním řazení) a složené promluvy (založené na vztahu inkorporace, včleňování jedné promluvy do druhé). Sekvence promluv se dělí na dialogické (mezi promluvami jsou vztahy stimulu a reakce, vzájemného reagování) a monologické (nadpromluvové celky tvořené vztahy asociačními a navazováním promluv). U sekvencí dialogických se dále liší dialog spontánní na jedné straně a dramatický a epický na straně druhé (ke druhému typu jsou přiřazeny i rozhlasové a televizní besedy, které pravděpodobně patří někam mezi oba hlavní typy). Sekvence monologické se dělí na jednotextové a vícetextové: jednotextovou monologickou sekvencí je např. souvislý proud vyprávění, v němž je asociativně spojena řada promluv s rozdílnými tématy (srov. Hrabalovy Taneční hodiny pro starší a pokročilé). Vícetextová monologická sekvence se skládá ze samostatných promluv, jež na sebe navazují, ale netvoří jeden text; tyto promluvy mohou být buď stejnorodé (třeba novinové zprávy s týmž tématem zveřejněné ve dvou po sobě následujících dnech, z nichž druhá navazuje na první), nebo nestejnorodé (zejména text + pretext, tj. předmluva, prolog + posttext, tj. doslov, epilog, resumé).

Složená promluva je tedy komplex založený na integraci promluv prostřednictvím inkorporace (sekvenční řazení má podle autora povahu parataktickou, kdežto inkorporační vztah je vlastně textovou, resp. promluvovou hypotaxí). Dva základní druhy složených promluv představují složená promluva s citátem (včleněným do textu základní promluvy různými prostředky textové syntaxe) a složená promluva epická, kde jsou do rámcové promluvy vypravěčem začleněny promluvy postav (resp. dialogické promluvové komplexy). Další výklad o těchto složitých strukturách ukazuje různé druhy jejich dílčích promluv a možnosti sbližování pásma vypravěče s pásmem postav: autor názorně předvádí, co je řeč přímá, nevlastní přímá, polopřímá, smíšená i nepřímá, co je vnitřní monolog, ich-forma a er-forma. (Srov. už [295]Doležel, 1960.) Zvláštní pozornost je věnována uvozovacím větám, které explicitně signalizují inkorporaci jedné promluvy do jiné.

Napříč této klasifikaci promluvových komplexů pak probíhá ještě rozlišení komplexů primárních a sekundárních. Primární vznikají integrací různých promluv (a současně promluvení) ve vyšší celek; sem patří autentický dialog i promluva s citátem. Sekundární komplexy naopak vznikají dezintegrací textu, jeho rozčleněním v promluvy (dramatický a epický dialog, složená promluva epická).

Na třídění promluvových komplexů v posledním oddílu knihy J. Hrbáčka je snad nejlépe patrné, jak důmyslný systém autor ve své teorii zbudoval; systém, který svou propracovaností klade značné nároky na pochopení (nemluvě už o zapamatování) čtenářů. Asi nemůžeme očekávat, že si čtenář osvojí, co je např. vícetextová stejnorodá monologická sekvence promluv (s. 101) a do jakých relací pětičlenné terminologické spojení příslušný jev zapojuje. Při tvorbě potřebné terminologie byl autor vůbec mimořádně vynalézavý: bloky, úseky, celky, útvary, spojení, komplexy, soubory … – disponuje čeština vůbec dostatečným počtem podobných výrazů, jak je vyžaduje Hrbáčkův systém? Můžeme jen obdivovat koncizní rozlišování jevů i jejich terminologických označení; celý systém je však ve své dokonalosti zřejmě nepřenosný. I distinkce jako promluva – promluvení ostatně ukazují, jak fatálně existující terminologie nepostačuje členitosti, mnohovrstevné strukturovanosti autorova systému. Příznačné je, že vyhraněné autorské pojetí tu vedlo k systému zcela uzavřenému – ani v závěru se výklad nikam neotevírá, nenaznačují se jiné možnosti … I formulačně je tento typ výkladu místy náročný: jistě chvíli potrvá, než si čtenář zvykne na formulace jako promluva má souvislý text (s. 5) nebo text není komunikační jednotkou, nýbrž strukturou komunikačních jednotek (s. 7) … Za snad největší oříšek však pokládám rozlišení integrace promluv prostřednictvím inkorporace a amalgamace (s. 105): amalgamací vzniká z různých promluv text jediný (vyšší stupeň integrace promluv prostředky větné syntaxe: srov. např. nepřímá řeč), zatímco inkorporaci z více textů text jeden, ne však jediný (inkorporace prostředky textové syntaxe – např. u řeči přímé nebo u uvozeného citátu).

Na závěr naznačím, jak sám autor chápe postavení své teorie textové syntaxe v kontextu nejbližších (sub)oborů a koncepcí. Autor samozřejmě nemohl opomenout blízkost textové syntaxe ke stylistice; stylistické konotace vyvstávají v jeho výkladu na mnoha místech. Poukazuje např. na stylistické aspekty výstavby izotopických řetězců z různých druhů nominací (srov. primární kritérium opravy školních slohových prací: užil žák opakování, pronominalizace či jiného plnovýznamného pojmenování?); na úlohu stylu v koherenci, sjednocení textu; nebo na kompozici – v souvislosti s členěním textu, uspořádáním promluvových úseků, vztahy odstavců a dalších jednotek. Nejde samozřejmě o monografii o textové syntaxi uměleckého textu, přesto však sem tato problematika několikrát pronikla. Autor citlivě reflektuje její specifiku, zvláště v oddílu o promluvových komplexech. Odkaz k uměleckému textu chybí snad jen tam, kde autor uplatňuje jako kritérium textovosti smysluplnost, uvažuje o tom, který text je „normální“ (s. 10) a připomíná i informativnost jako podmínku textovosti (srov. de Beaugrande – Dressler, 1981). Od uměleckých textů, od různých promluv hravých, komických, mystifikačních apod. jistě nemůžeme požadovat informativnost ani „normálnost“, a možná – v některých případech – ani soudržnost a „smysluplnost“.

[296]Dalším kontextem, který ve výkladu textové problematiky nemůže být ignorován, je kontext komunikativně-pragmatický. Z Hrbáčkovy knihy je patrné, že jsou mu teorie s touto dominantou do značné míry cizí (přestože je s nimi velmi dobře obeznámen) a že v jeho myšlení vytvářejí pouze pozadí ostře konturovaného přístupu strukturně systémového. Poznáme to z formulací jako nejde o typ komunikace, ale o typ struktury (s. 90; při vymezování dialogické sekvence autor není spokojen s kritériem střídání mluvčích v rozhovoru a zdůrazňuje vztah reagování mezi replikami), nebo z úlevného tyto komunikační otázky však přesahují rámec textové syntaxe (s. 94). Autorovi je ovšem třeba vyslovit absolutorium za to, že všude, kde to bylo nezbytné, ke komunikativně-pragmatickým aspektům textové syntaxe vhodným způsobem poukázal. (Poněkud váhavé zacházení s termíny komunikační postup, strategie, operace aj. nelze rozhodně považovat za nedostatek autorův; touto neujasněností trpí většina komunikativně-pragmatických koncepcí.) Stejně tak je cenné, že při svém dominantním zaměření na písemné texty a spisovnou češtinu úplně neopomenul specifiku textů mluvených.

Josef Hrbáček patří k našim předním syntaktikům; jeho potřebu systematického výkladu syntaxe a zanícenou prezentaci vlastního systémového myšlení jsme mohli obdivovat už jako studenti. Je třeba si vážit toho, že nám dokázal nabídnout i stejně soustavný výklad a pojmově-terminologický systém syntaxe textové. V každém případě: jen více takových náročných „příruček“.

 

LITERATURA

 

BAJZÍKOVÁ, E.: Úvod do textovej syntaxe. Univerzita Komenského, Bratislava 1979.

BEAUGRANDE, R. DE – DRESSLER, W. U.: Introduction to Text Linguistics. Longman, London – New York 1981.

DANEŠ, F.: Věta a text. Academia, Praha 1985.

DOLEŽEL, L.: O stylu moderní české prózy. Nakl. ČSAV, Praha 1960.

HAUSENBLAS, K.: Výstavba jazykových projevů a styl. AUC. Praha 1972.

HOFFMANNOVÁ, J.: Sémantické a pragmatické aspekty koherence textu. ÚJČ, Praha 1983.

Mluvnice češtiny, 3. Academia, Praha 1987.

MÜLLEROVÁ, O.: Komunikativní složky výstavby dialogického textu. AUC. Praha 1983.

MÜLLEROVÁ, O.: Mluvený text a jeho syntaktická výstavba. Academia, Praha 1994.

PALEK, B.: Cross-Reference. A Study from Hyper-Syntax. AUC. Praha 1968.

PALEK, B.: Referenční výstavba textu. UK, Praha 1988.

RULÍKOVÁ, B.: Parenteze v současné češtině. AUC. Praha 1973.

ŠOLTYS, O.: Verba dicendi a metajazyková informace. ÚJČ, Praha 1983.

Slovo a slovesnost, ročník 56 (1995), číslo 4, s. 291-296

Předchozí Zdeňka Hladká: Slovník české frazeologie a idiomatiky

Následující Olga Müllerová, Ludmila Uhlířová: Iskra Angelova: Sintaksis na bălgarskata razgavorna reč (V săpostavka s ruski, češki, polski ezik)