Funkce a forma v jazykové teorii a výzkumu. Vlna se obrací

Robert de Beaugrande

[Články]

(pdf)

Function and form in language theory and research. The tide is turning

[*]Actor sent to jail for not finishing sentence –

Knoxville, TN New Sentinel, 1/21/89

 

A. Hledání „jazyka sama o sobě“

 

1. Dva základní „fakty“ týkající se jazyka se zdají docela jasné. Jedním „faktem“ je to, že jazyk má vysoký stupeň organizovanosti, který se projevuje na jeho „přední straně“, vystavené našemu vnímání – na hláskách a tvarech slov a frází. Druhým „faktem“ je to, že lidé užívají jazyk k tomu, něco jím vykonat – „mínit“ věci a dosahovat věcí. V rámci široké představy o jazyce, kterou mají mluvčí a posluchači v každodenním životě, tyto dva fakty si zřídka konkurují nebo přicházejí do konfliktu. Jenže studium jazyka se často snažilo zvolit buď první, nebo druhý z obou faktů – buď jak je jazyk „sám o sobě“ organizován, nebo k čemu lidé jazyk užívají. Octnete-li se před takovým rozhodnutím, ta první volba se může docela dobře jevit jako lákavější, protože slibuje menší a čistší práci. Místo abychom se potýkali s tím, co J. R. Firth (1957a, s. 187) rád nazýval, podle Alfreda Northe Whiteheada, „the mush of general going on“, soustředíme se na organizaci jazyka a práci spojenou s naším bádáním rozdělíme: jedna osoba studuje hlásky, jiná slova, jiná fráze atd. Jakmile byly jednou všechny položky zjištěny a utříděny, náš úkol by měl skončit.

 

2. Jestliže je to tak lákavé, stěží nás překvapí, že většina dosavadního bádání, od „tradiční gramatiky“ až k filologii a moderní lingvistice, byla věnována „jazyku o sobě“. Když de Saussure zakončil svůj vlivný „Cours de linguistique générale“ základní myšlenkou, že „jediným a pravým předmětem lingvistiky je jazyk uvažovaný sám o sobě a pro sebe“ (1989, s. 254), patrně zamýšlel (on nebo jeho žáci) ochránit lingvistiku před pohlcením sousedními vědami. De Saussure si stěžoval, že „dosud byl jazyk téměř vždy pojímán v souvislosti s něčím jiným“ (1989, s. 52). I když je lingvistika obklopena „jinými vědami, které si její data jednou vypůjčují, a podruhé jí zase poskytují svoje“ – ’politická historie’, ’psychologie’, ’sociologie’, ’etnografie’, ’prehistorie’ a ’paleontologie’ – ‚„je zapotřebí pečlivě ji odlišovat“ od takových věd, které mohou přispívat jen „vnější lingvistice“, která se týká „všeho, co je mimo systém jazyka“; a na druhé straně „s jistotou nelze vně vlastní oblasti lingvistiky ignorovat vůbec nic“ (1989, s. 25) (viz však § 43).

 

3. To znamená, že výhledy jakékoli vědy o jazyce byly učiněny závislými na poučce, že „jazyk o sobě“ může být skutečně vymezen a studován, jsou-li dány vhodné [2]metody. Tato poučka se dále obrazila v několika zásadách formulovaných ve vlivných knihách, které stanovily „klasický“ program „hlavního proudu“ lingvistiky.[1]

(1) Jazyk se má pokládat za jednotný (uniformní), stabilní a abstraktní systém v jednom ze stadií svého vývoje.

(2) Tento systém je třeba definovat vnitřními, na jazyce založenými kritérii.

(3) Jazyk je jev odlišný od jiných oblastí lidských znalostí nebo činností.

(4) Jazyk se má popisovat bez přihlížení k variacím daným momenty času, místa nebo identity mluvčích.

(5) Popis nějakého jazyka má být formulován na vysokém stupni obecnosti, a příslušná tvrzení se pokud možno mají týkat jazyka jako celku, nebo i všech jazyků.

V rámci tohoto programu se zásady vzájemně propojují a vytvářejí samostatnou a soběstačnou koncepci jazyka, který během našeho popisování zůstává nehybný (srov. § 26, 65).

 

4. Mnoho teoretických a praktických problémů, s nimiž se setkávala a setkává moderní lingvistika, má zdroj v tendenci považovat zásady (1–5) spíše za základní postuláty, které musí každá věda o jazyce přijmout, než za empirické hypotézy, které je třeba ověřovat řadou metod. Lingvistika se stala velmi sebevědomou, pokud jde o hypotetickou, avšak napříště podstatnou hranici mezi „lingvistickými“ a „mimolingvistickými“ nebo „nelingvistickými“ daty, záležitostmi, vysvětleními atp. (srov. § 30, 63). Protože jazyk sám o sobě“ není „faktem“ nebo „objektem“ přímo přístupným pozorování, lingvistika se snažila zkonstruovat jej pouhým svépomocným teoretizováním. Nejosudnějším důsledkem byla myšlenka, že za účelem rigorózní analýzy je možné jazyk vyjmout ze všech kontextů; ve skutečnosti však tato analýza jenom vytváří jiný, speciální kontext, a to takový, který může vykonávat mocnou, avšak převážně nepřiznávanou kontrolu nad jazykovými daty (srov. § 40, 54).

 

5. Soustřeďme se tu na zásadu (1), která říká, že jazyk se má považovat za jednotný (uniformní), stabilní a abstraktní systém; zkráceně ji můžeme nazývat „u-s-a“ hypotéza (i když rozhodně nebyla omezena na skutečné USA, ani v nich obecně přijata). Nejsilnější test pro tuto hypotézu by záležel v tom, zda lingvistický výzkum skutečně takovýto „u-s-a“ systém zjišťuje pro nějaký daný „přirozený jazyk“, jako je angličtina. Tento zjišťovací proces postupoval pomocí konvenčních strategií pro zacházení s daty, jako jsou:

(a) kolace: porovnává se a staví do kontrastu velká množina vzorků dat, aby se tak vydestilovalo, co mají společného, např. které typy slov se často objevují spolu s jinými typy;

(b) generalizace: vyvozuje se, že jisté aspekty porovnávaných dat mají obecný charakter, např. že pořadí „subjekt-sloveso-objekt“ v nějaké množině vzorků anglických vět je typickým vzorcem tohoto jazyka jako celku;

(c) rozřeďování: „bohatá“ data se činí „zředěnějšími“ tím, že se pomíjejí jisté aspekty nebo detaily, např. variace ve skutečné výslovnosti hlásek daného jazyka;

[3](d) dekontextualizace: data se vyjmou z pozorovaného kontextu a zachází se s nimi tak, jako by se byla vyskytovala izolovaně nebo by se mohla vyskytovat v širokém okruhu kontextů; např. se nepřihlíží k sociálnímu statusu skupin nebo mluvčích;

(e) introspekce: lingvisté provádějí hodnocení na základě své vlastní intuice o jazyce, např. které věty porušují, nebo neporušují „pravidla“;

(f) dotazování se informantů: rodilí mluvčí jsou žádáni, aby posuzovali nebo kvalifikovali vzorky dat svého jazyka, např. aby rozhodli, zda dvě výpovědi „mají týž význam“.

Protože data sama o sobě nám neříkají přesně, jak se mají tyto strategie aplikovat, musí jejich platnost představovat další hypotézu, či spíše množinu hypotéz, kterou je třeba testovat našimi výsledky.

 

6. Jak však mohou výsledky sloužit jako test strategií, když právě tyto strategie byly výslovně rozvinuty k tomu, aby ony výsledky produkovaly? Abychom se vyhnuli bludnému kruhu, měla by být klíčem k testování určitě konvergence zjištěných a popsaných dat a konsenzus mezi lingvisty o tom, jak se mají tato data zpracovávat a interpretovat. V minulosti se tyto testy setkaly s plným úspěchem jen v popisu hlásek jazyka ve „fonologii“. Zde našli lingvisti skutečně „u-s-a systém“ „fonémů“, jejichž množství a povahu lze přesně popsat dvěma množinami kritérií. Fyzicky může být každý „foném“ jednoznačně popsán svými rysy, např. „znělá závěrová“; tak např. [d] se tvoří tak, že hlasivky vibrují a výdechový proud je zcela zablokován. Užitečná byla také vizuální korespondence mezi fonémy a psanými písmeny latinské abecedy, nebyla to však oficiální základna, neboť popis se striktně obracel k mluvenému jazyku. Po stránce mentální musí mít každý foném schopnost rozlišovat mezi jednotkami, které se zároveň liší svým významem, např. [d] proti [t] v angl. slovech „hid“ proti „hit“ [v češtině např. „ten“ proti „den“]. Tento plný úspěch učinil ze studia hláskového systému ve „fonémice“ či „fonologii“ modelové paradigma moderní lingvistiky, když např. Firth (1957a [1951], s. 222; 1968 [1957b], s. 191) doporučoval, aby „phonemic description should serve primarily as a basis for the statement of grammatical and lexical facts“ a aby lingvistická analýza měla „the same rigorous control of formal categories“ jako „in all phonological analysis“. Trvalým dědictvím tohoto názoru bylo rozšíření termínů se sufixem „-eme“ (v češ. „-ém“, např. „morfém“, „lexém“, „tagmém“, „syntagmém“, „sémém“), utvořených podle vzoru „phoneme (foném)“.

 

7. Teorie „hlavního proudu“ tedy sebejistě hlásala názor, že jazyk je prostorem „u-s-a subsystémů“ (obvykle zvaných „roviny (levels)“), z nichž se každý skládá z repertoáru minimálních kombinovatelných elementů srovnatelných s „fonémy“. Úplný popis nějakého jazyka měl by být sumou popisů jednotlivých subsystémů, pořízených lingvisty pracujícími v těch několika oblastech v rámci spořádané „dělby práce“. Po jistou dobu trvali někteří lingvisté (zejména v Americe) na tom, že „rigidní, vodotěsné roviny nebo oddělení (compartments) jsou esteticky uspokojivé a vedou k jedině platným vědeckým závěrům“ a že „míšení rovin“ je „hřích“; srov. např. Pikeovu „herezi“ záležející v „persistently using non-phonetic criteria in phonemics“ (citováno Pikem, 1967, s. 59, 443; 66, 362; srov. Hockett, 1942, 1955; Moulton, 1957; Voegelin, 1949, s. 78; W. Smith, 1950, s. 8; Trager a Smith, 1951).

 

[4]8. Jenomže když se výzkum posunul za hranice subsystému hláskového, ukázalo se, že věci jsou méně snadno zvládnutelné. Subsystém minimálních významových forem, zvaných „morfémy“, je již méně čistě uspořádán. Konvergence a konsenzus jsou dosti vysoké, pokud jde o identifikaci a vyčleňování morfémů v našich datech, kde hlavní fyzické kritérion, lineární uspořádání zapsaných dat, je vizuálně jasné, i když méně zřetelné než artikulační kritéria fonologická. Avšak konvergence a konsenzus jsou o dost nižší, pokud jde o klasifikování morfémů do kategorií, protože pozorované lineární pozice neposkytují samy o sobě explicitní, jasně vymezené ukazatele kategorií; můžeme nanejvýš stanovit některé kategorie, jejichž jména ukazují, kde se dané elementy objevují, např. „prefixy“ před, „sufixy“ za a „infixy“ uprostřed. V některých jazycích nalézáme specifické úseky morfémů, jako např. ohýbací morfémy substantiv a sloves, které lze přesně a vyčerpávajícím způsobem popsat; leč i zde mohou vzniknout složitosti, např. kategorie „anglických plurálových morfémů u substantiv“, které mají psanou podobu „-s“ nebo „-es“, avšak vyslovují se /s/, /z/,/əs/ nebo /əz/[2] a navíc existuje „nulový morfém“, nemající psanou podobu (např. angl. pl. „sheep“). Jinak se většina „morfémů“ řadí do velkých neostrých množin, jako např. všechna substantiva a všechna slovesa. Standardním řešením tohoto problému bylo, že se všechna nečlenitelná slova zařadila do třídy „lexémů“ a termín „morfém“ se rezervoval pro spořádanější úseky.

 

9. Subsystém „syntax“, který se týká uspořádání frází a klauzí, je ještě problematičtější, hlavně proto, že tu máme co činit s repertoárem neskládajícím se z jednotek minimálních, nýbrž z jednotek komplexních (zvaných někdy „syntagmémy“ podle termínů „fonémy“ a „morfémy“), sahajících od právě jednoho morfémů (např. angl. „help!“) až k rozsáhlým frázím, klauzím a větám. Rovněž se nezdá proveditelné podat vyčerpávající a přesný výčet frází a klauzí; i tradiční členění na „subjekt“ a „predikát“ může po sobě zanechávat ošidná rezidua, např. signály přístupu mluvčího, jako třeba „upřímně (řečeno)“. A syntax dědí problémy morfologie spojené s klasifikací jednotek do množin. Opět fyzický vzhled dat zapsaných tak, aby je bylo možno vizuálně prohlížet, je spojen s množstvím práce, pokud hranice mezi slovy a mezi alespoň některými frázemi se jeví jako evidentní. Avšak důvody, proč nějaký pozorovaný vzorec slov nebo frází má onu podobu, je třeba vysoudit.

 

10. Je zřejmé, že metody identifikace a klasifikace jednotek do repertoárů podporovaly konsenzus mezi lingvisty velmi dobře ve fonologii a docela dobře v morfologii, ale později mnohem méně dobře v syntaxi. A tak uprostřed proudu živé kontroverze dostaly se fonologie a morfologie na okraj a roli „modelového paradigmatu“ v lingvistice zaujala syntax. Zmíněná „u-s-a hypotéza“ si, pravda, zachovala své pevné místo; avšak „u-s-a systém“ se nyní chápal jako repertoár „pravidel“ pro uspořádávání jednotek do frází a vět. Jenže protože se – na rozdíl od jednotek – tato „pravidla“ zřetelně neobjevují „v“ datech, kladlo toto nové paradigma zvyšující [5]se požadavky na vynalézavost lingvistů v navrhování „pravidel“. Strategie zacházení s daty (e) „introspekce“ nabyla nyní klíčovou dvojroli, a to nikoli snad vztahovat pravidla k zjišťovaným datům, nýbrž generovat, vynalézat data, v nichž by se obrážela znalost pravidel u lingvistů jakožto rodilých mluvčích – jejich „kompetence“ (srov. § 46). V této dvojité a poněkud cirkulární roli introspekce hrozilo, že zastíní ostatní strategie zacházení s daty, zejména strategie „kolace vzorků“ a „dotazování se informantů“.

 

11. Nejdifúznější byl stav věcí v sémantice, v bádání o významech v jazyce. Dokud byla modelovým paradigmatem fonologie, snažila se sémantika stanovit repertoár abstraktních minimálních jednotek zvaných „sémy“ nebo „sémémy“ na způsob „fonémů“, např. „± Animate“ nebo „± Human“, avšak kritéria pro jejich identifikování postrádala jakoukoli jasnou základnu, jakou měly fonémy (srov. § 6, 19n.). Když se stala modelovým paradigmatem syntax, byl sémantice předán úkol obstarat „pravidla“ pro „interpretaci“ syntaktických řetězců (strings). Prostředkem této „interpretace“ byly „sémantické rysy“, které silně připomínaly „sémémy“.

 

12. To vše postupně vedlo k nepříjemné nerovnováze mezi jazykovými daty a popisným aparátem, který měl být stále ještě definován pouze vnitřními, na jazyce založenými kritérii, oddělenými od variací daných momentem času, místa nebo identity mluvčího. Jak se dalo očekávat, konvergence a konsenzus dramaticky ustoupily. Skupiny lingvistů navrhující různé typy pravidel se množily; a i ti lingvisté, kteří se shodovali, pokud šlo o typy pravidel, docházeli k vzájemně si odporujícím výsledkům, jakmile překročili hranice zcela jasných a dobře uspořádaných příkladů. Práci na systémech syntaktických pravidel v následujících desítiletích se nepodařilo ani podat úplný a definitivní popis nějakého jazyka, ba ani dosáhnout konsenzu o tom, jak bychom měli k němu dospět.

 

13. Jestliže tedy testem „u-s-a hypotézy“ je konvergence a konsenzus (§ 6), pak byl tento test vyvrácen a my potřebujeme znovu zvážit badatelský program „hlavního proudu“, který je na něm založen. Tuším, že k tomuto zvažování právě dochází, není však řízeno dostatečně konsolidovaným a dobře zdůvodněným rationale. Existuje nebezpečí, že nejnovější trendy se mohou jevit jako ústup od vědeckých standardů, kdežto ve skutečnosti my tyto standardy nově definujeme (srov. odd. C).

 

B. Přetrvávající problém „omezení“ (constraints)

 

14. Omezení je možno definovat jako jakýkoli faktor, který způsobuje, že jisté jednotky nebo vzorce jsou více nebo méně nasnadě než jiné. Nejsilnější omezení v jazyce shledala dosud lingvistika ve fonologii, totiž fyzicky definované rysy fonémů a mentálně definovaná schopnost rozlišovat jednotky, které se liší rovněž svým významem. Fyzická omezení jsou nejmocněji distinktivní: nějaká hláska „závěrová“ nemůže být zároveň „labiální“ i „dentální“ nebo jak „znělá“, tak i „neznělá“. I když mluvčí nemusejí vždy skutečně sluchem rozlišit, řekněme, [d] a [t], přesto tyto dva fonémy si zachovávají svou bezpečnou a jedinečnou pozici v „u-s-a systému“ anglických fonémů (§ 6). Mentální omezení jsou méně zřetelně distinktivní, avšak lze je snadno zjistit, jestliže najdeme alespoň jeden kontrastující pár, jako angl. „hid“ a „hit“, jehož členy neznamenají tutéž věc. Všimněte si, že tu nepotřebujeme stanovit, co znamenají, ani v jakém ohledu se jejich význam liší; my pouze potřebujeme [6]nějaký pár, u něhož by nikdo nepopřel, že se významy jeho členů opravdu liší (srov. § 38).

 

15. V morfologii lze s omezeními pracovat už méně snadno. Máme předpokládat například, že si anglický mluvčí uvědomuje původem románské morfémy jako /in-/ a /im-/ označující negaci a jejich citlivost na fonematickou pozici před dentálami („intangible“) v protikladu k labiálám („impossible“); nebo kritéria pro jejich užívání v protikladu k /un-/, /non-/ nebo /a-/; nebo jejich odlišnost od téže sady fonémů a grafémů označujících směr ve slovech „inject“ nebo „impale“? Anebo představují tato omezení pouze historický sediment angličtiny, který se stal „arbitrárním“, zatímco omezení týkající se, řekněme, protikladu singulár versus plurál jsou ještě živá a produktivní?

 

16. Problémy omezení se měly stát skutečně virulentními v syntaxi. Jak jsme viděli v odd. A, pojem systému jakožto repertoáru minimálních kombinovatelných elementů se ukázal pro syntax jako explozivně nezvládnutelný a byl nahrazen pojmem systému „pravidel“ uspořádávajících jednotky do frází a vět (§ 10). Ztráta omezení plynoucích z „minimálnosti“ a z jasných procedur pro vyčleňování minimálních jednotek se ukázala jako dost nákladná. Bylo zapotřebí mít novou množinu omezení, která by rozlišila všechny přípustné „gramatické“ sekvence, jakkoli dlouhé a složité, od všech nepřípustných nebo „negramatických“. Protože „klasický“ program „hlavního proudu lingvistiky“ vyžadoval, aby se tato věc provedla pouze na základě interních, na jazyku založených kritérií (§ 3, 12), „přirozená“ omezení situační a kontextová, která se na reálných datech v lidské interakci vždy uplatňují, byla pokládána za nepřípustná, jestliže nebyla formálně rekonstruována jako jazyková „pravidla“.

 

17. Podle toho se očekávalo, že „pravidla“ budou představovat explicitní, formální zjištění omezení uplatňujících se přímo na sekvencích nebo „řetězcích“ (strings) skládajících se nikoli ze slov jako takových, nýbrž ze syntaktických kategorií jako „NP“ (substantivní fráze) a „VP“ (verbální fráze). Množina přípustných (nebo „gramatických“) sekvencí kategorií nějakého jazyka jako angličtina je neomezeně velká, avšak nikoli, jak se tvrdilo, nekonečně velká, alespoň nikoli ve vlastním matematickém smyslu „nekonečnosti“. Opravdově nekonečný systém bude nakonec produkovat všechny možné kombinace, i nepředstavitelně nepravděpodobné, právě tak jako šimpanzi shromáždění v nějaké místnosti a mačkající klávesy psacích strojů napíší v nekonečném čase Shakespearova díla. Takováto konstatování nám neříkají nic o jazyce ani o Shakespearovi, nýbrž jsou pouhými tautologiemi pojmu nekonečnosti. Skutečně nekonečná by mohla být množina možných realizací takovýchto sekvencí jakožto výpovědí, plus podrobná specifikace času, místa, hlasového tónu atp., kterých si ovšem popisy v rámci hlavního proudu nevšímaly, viz zásadu (4) v § 3.

 

18. Nicméně představa, že nějaká neomezeně (neřkuli nekonečně) velká množina sekvencí kategorií by vyžadovala nějakou neomezeně (neřkuli nekonečně) velkou množinu pravidel, je nepříjemná. A tak byl vřele vítán „transformační“ přístup jakožto prostředek omezující množiny navržených pravidel tím, že postuloval pravidla, která převádějí některé sekvence na jiné sekvence a tím je všechny opatřují [7]příslušnými „strukturními popisy“. Tato lákavá myšlenka nejen přibouchla dveře zavřené už pro nekonečnost (což, jak jsem upozornil, nebylo ve skutečnosti nutné), nýbrž připustila, aby některé sekvence působily jako omezení jiných sekvencí, přičemž pravidla by působila jako kanály pro výměnu omezení. V rámci této koncepce byly možné tři scénáře:

(a) Existuje přesně jedna takováto množina pro nějaký daný jazyk jako angličtina.

(b) Existuje několik, snad i mnoho takovýchto množin.

(c) Takováto množina neexistuje.

Jedině jestliže platí (a), můžeme předvídat stálý trend ke konvergenci a konsenzu.

 

19. Důvěra, že (a) platí, se po jistý čas udržovala tím, že se rozšířila volnost navrhovat pravidla, která nejsou „v datech“, ale prý „pod nimi“ (underlie it). Tato volnost se značně zvýšila, když se oblast pravidel rozšířila ze syntaxe i na sémantiku (§ 11). Avšak dokud zůstávalo nejasné, jak by tato sémantická omezení mohla být odvozena a zjištěna, pracovala volnost proti konvergenci a konsenzu. Syntaktická „pravidla“ byla pojata jako omezení lineárního pořadí a bylo zapotřebí pouze zjistit, kam položky patří. „Sémantická pravidla“ měla operovat mezi oblastí významu, která je stěží lineární v jakémkoli přímém smyslu, a oblastí syntaxe, o které se předpokládá, že lineární je. „Sémémy“ jako „± Animate“ nebo „± Human“ byly pouze binární; kdyby byly vnitřně uspořádány, pak hlavně hierarchicky spíše než lineárně, např. „Human“ by bylo podtřídou sémému „Animate“. Pro pravidla mající operovat na sekvencích by rys jako „+Human“ připsaný nějaké substantivní kategorii představoval omezení toho, které kategorie mohou předcházet (např. adjektivní), nebo následovat (např. slovesné).

 

20. A tak „transformačně-generativní“ řešení spirálně se vinoucího problému omezení a množin pravidel ještě dále podkopává konvergenci a konsenzus. Symptomatickým byl zde virulentní a nerozhodnutelný spor o to, kolik toho z formálního uspořádání vět by měla provádět syntax, anebo sémantika. „Standardní“ model se přidržoval linie ve prospěch „komponentu syntaktického“, jakožto jediného motoru uspořádávajícího sekvenci, která pak byla „interpretována“ „komponentem sémantickým“; avšak toto schéma znesnadnilo sémantickým omezením aktivně pomáhat při uspořádávání. V opačném modelu (v „generativní sémantice“) byla nejprve stanovena sémantikou „logická forma věty“ a ta pak „interpretována“ syntaxí, aby tak vznikl skutečný větný vzorec. Jak však může „logičnost“, soustřeďující se na záležitosti jako „kvantifikace“ (např. „všichni“, „někteří“, „každý“ ap.), přijít do styku s lineárností?

 

21. Vzniklé kontroverze a rychlý ústup podpory pro „generativní sémantiku“ naznačují, že sémantická omezení jsou značně jemnější a komplikovanější než jakákoli jiná omezení, která lingvistika dosud hledala. Syntaktická sekvence je přinejmenším jasné uspořádání, při němž některé položky jsou jednoznačně umístěny před jinými (nebo „vlevo“ od nich) a jiné jednoznačně za jinými (nebo „vpravo“ od nich). Ale sémantika neustále naráží na víceznačnosti, tj. na případy, kdy „týž“ jazykový materiál může mít několik významů; a tak potřebujeme velkou dodatečnou množinu pravidel pro určení toho, který z oněch významů je ten zvolený, např. v případě psaných příkladů interpretovaných v nepřítomnosti pisatele: 

[8](1)	Blind woman forced by cop to clean up after her guard dog accepts settlement (Evening Times-Globe [Saint John, New Brunswick, Canada], 8/17/88)
(2)	State Recycling Skyrockets in 1988 (Tulsa World, 8/18/88)
(3)	Police chase winds through three towns (Saint Croix Courier [New Brunswick, Canada], 12/14/88)
(4)	Actor sent to jail for not finishing sentence (Knoxville, TN New Sentinel, 1/21/89)

Příklad (1) bychom mohli vyřešit tím, když stanovíme, že „accepting a settlement“ patří do třídy činností vyžadujících agenta s rysem „Human“, jako např. „žena“, nikoli však „pes“; a že „clean up after“ patří do třídy existujících „sloves s předložkovou vazbou“ majících svůj vlastní význam. Příklady (2) a (3) bychom mohli vyřešit pomocí alternativních popisů, v nichž „recycling“ by bylo substantivem, nikoli slovesem, a „winds“ slovesem, nikoli substantivem. Potřebujeme však sémantická pravidla pro to, že nějaký „state“ nemůže „recycle skyrockets“, jestliže tak rozhodne (a může je dostat nazpátek), nebo že „police“ nemůže „chase the wind“ v naději, že ho zadrží, řekněme, pro obvinění z vandalizmu a škodě na majetku? Pokud jde o příklad (4), syntax nám nepomůže, protože oba významy slova „sentence“ (pronesený sled slov a soudem uložený trest) se k jednoduchému substantivu hodí. Lze si tedy představit, že nějaký/nějaká „actor“ by mohl(a) skončit „in jail“ proto, že svévolně porušil(a) smlouvu tím, že přerušil(a) své vystoupení uprostřed věty. Anebo, méně pravděpodobně, nějaký úřad by mohl být tak přesvědčen o nedotknutelnosti formálních gramatických pravidel, že by neúplné věty prohlásil za trestuhodný přestupek. (Panebože, byly už vydány i hloupější zákony, jako například onen statut platný na norských pobřežních ostrovech, podle něhož je zločinem být na veřejnosti ve špatné náladě.)

 

22. Často můžeme takové dvojznačnosti vyřešit jen pomocí úvahy, co zamýšlel pisatel pravděpodobně říci, založené na našich znalostech o světě. Ve snaze pomoci sémantice při těchto nových a ožehavých úkolech „zjednoznačňování“ (disambiguation) obrátila se lingvistika nakonec k „pragmatice“, která, jakožto studium „vztahu mezi jazykovými výrazy a jejich užíváním“ (Websterův „Seventh Collegiate Dictionary“, s. 667), může se jevit v rozporu s „klasickým“ programem „hlavního proudu“ lingvistiky „studovat jazyk sám o sobě“ (srov. § 3). Avšak tento program se opíral o to, že mluvčí byl pojímán jednotným (uniformním), stabilním a abstraktním („u-s-a“) způsobem jakožto bezejmenný nositel intencí provést „řečové akty“ omezující význam vět. Podobně byl posluchač bezejmenným zjišťovatelem oněch intencí. Tak zůstal jazyk pevně v teoretickém centru a věta pouze získala další roli jakožto základna pro vysuzování (směr nazpět) intencí mluvčího a (směrem dopředu) intencí zjišťovaných posluchačem. A opět měla být omezení formulována jako formální „pravidla“ na nejvyšším stupni obecnosti.

 

23. Tvrdil jsem v tomto oddíle, že historický vývoj lingvistiky byl hnán snahou najít tu jednu množinu omezení, která má svou platnost pro celý jazyk – scénář (a) v § 18. Avšak trvalý nezdar při dosahování konvergence a konsenzu, nebo alespoň přiblížení se k nim je docela dobře možné chápat (a tak to také chápal např. Bierwisch, 1965) jako podporu pro scénář (b), připouštějící více trikových množin, možná že i velmi mnoho. Nejnovější vývoj však naznačuje, že nedostatek konvergence a konsenzu je naopak svědectvím pro scénář (c), že totiž takovou množinu nelze nikdy objevit. [9]Je-li tomu tak, musí se – má-li se významným způsobem pokročit – čekat na to, až „klasický“ program bude fundamentálně revidován (§ 57–69).

 

24. Ke zhodnocení situace by mohlo být užitečné přirovnání k „dortu s několika vrstvami“ (obr. 1).

 

Obr. 1: Jazyk mezi realitou a společností

 

V základě je možno jazyk popsat jako zprostředkující systém vložený mezi „realitu“, tj. svět, v němž žijeme (ať už ho pojímáme jakkoli), a „společnost“, která v tomto světě a o tomto světě mluví. Společnost se může ovšem dostávat k realitě přímo tím, že s ní něco dělá, např. orá pole a staví domy. Avšak to, že máme jazyk, typicky činí většinu takových činností hodnotnější a efektivnější a umožňuje mnoho jiných činností, zcela mimo působení na realitu.

 

25. „Klasický“ program „hlavního proudu“ lingvistiky říká, že můžeme a měli bychom jazyk od této konfigurace oprostit a odsunout ostatní vrstvy stranou, opět jak je naznačeno na obr. 1. Platnost tohoto pohybu je závislá na hlubší („u-s-a“) hypotéze, že jakmile je jednou jazyk takto oproštěn, bude jazykový systém stát pevně: zcela a plně organizován svými vnitřními omezeními (srov. § 3). Argumentační postup, který jsem rozvinul v oddílech A a B, vede k opačnému závěru: že jakmile je jednou systém oproštěn, má tendenci vymknout se kontrole a může být popsán, jen jestliže znovu zavedeme omezení daná realitou a společností. Takovéto znovuzavedení představuje mnoho teoretické a rekonstrukční práce v lingvistice, avšak ta se zastavila dříve, než vyvodila samotný závěr. Častěji byla jistá omezení daná realitou a společností maskována jako „formální pravidla“ operující na izolovaných větách a každá věta byla chápána jako platná instance „jazyka sama o sobě“. Když se pohneme za hranice jasných, jednoduchých příkladů ručně nasbíraných tak, aby se hodily k pravidlům (jako např. „John is easy to please“), ostatní, chybějící omezení se na nás mstí tím, že tvrdošíjně blokují konvergenci a konsenzus. A žádná dávka znásobené vynalézavosti v navrhování pravidel nebo v „rozšiřování“ nebo „revidování“ teorií „hlavního proudu“ nikdy nám nepomůže dostat se z této slepé uličky.

 

26. Mohlo by zde být užitečné jiné grafické znázornění. Kdyby byl jazyk jednotný, stabilní a abstraktní („u-s-a“) systém, pak by po tom, když jsme jej oprostili od reality a společnosti, vyhlížel jako komplikovaná verze sítě znázorněné na levé straně obr. 2.

 

[10]

Obr. 2: Stabilní vs. vyvíjející se systém

 

To je ten domnělý lokální status fonologie, kdy každý „foném“ se drží jedinečně a přesně na svém místě na základě fyzických a mentálních kritérií (§ 6). Avšak ve svém globálním statusu je jazyk systémem, který se vyvíjí, který není jednotný v průběhu času a fluktuuje mezi abstraktním a konkrétním. Proto se podívejme raději na systém na pravé straně obrázku 2, s dočasným zavedením spojů mezi položkami uvnitř aktuální verze systému (srov. § 48). Kdybychom odstranili ona omezení daná realitou a společností, která nám pomohla vytvořit tyto přechodové sítě, jazykový systém by nezůstával pevný, nýbrž by se vymkl kontrole, z čehož plyne principiální nemožnost popsat ho v onom stavu.

 

27. Avšak tento globální status podporuje lokální zmrzlé ostrovy, abych si vypůjčil klíčový termín z teorie komplexnosti (např. Kauffman, 1990a, b). V jazyce patří mezi tyto ostrovy právě ony formální oblasti a faktory, které byly úspěšně popsány morfologií a syntaxí „hlavního proudu“. Avšak mnohé jiné oblasti a faktory zůstávají v pohybu, dokud se nestanou relevantními pro aktuální verzi jazyka potřebnou k podpoře probíhajícího diskurzu. Hlavním důvodem toho, proč lingvistika nedospěla ke konvergenci a konsenzu, byla nevhodná a neověřená myšlenka, že globální status systému je zmrzlý nebo že může být zmrazen pro účely popisu. Plnění tohoto úkolu, i jen částečné, vyžaduje heroickou zmrazovací činnost ze strany lingvistů; a divergence výsledku od výsledku jiných takových činností není překvapující, nýbrž nevyhnutelná. Mohli bychom dokonce předpovídat stupeň divergence jejím vztažením k relativnímu stavu pohybu, který má být zmrazen; nižší stupeň v morfologii, vyšší v syntaxi a ze všeho nejvyšší v sémantice.

 

28. Když se začne jazyk užívat v diskurzu, průběžně zamrzají malé lokální „zamrzliny“ a ty zase roztávají, asi jako tekutina v „subkritickém stadiu“, která rychle dosahuje „kritické koncentrace“ a pak „kritické disperze“ s malými energetickými vstupy (srov. Beaugrande, v rukopise). Některá z omezení, která se zde užívají, pocházejí z právě existujících zmrzlých ostrovů, zatímco jiná jsou vytvářena k tomu, aby sloužila pro danou příležitost. Ukázkové věty vybrané pro nejformálnější lingvistickou analýzu usilují o to, pevně se zachytit na právě existujících zmrzlých ostrovech, avšak sklouzávají na takový stupeň, při němž je tento terén nepostačující a často též kluzký, z čehož vznikají spory mezi lingvisty.

 

C. Formalizmus versus funkcionalizmus

 

29. Vrátíme-li se k dvěma „základním faktům“ uvedeným na počátku (§ 1), můžeme nyní kontrastně srovnat dva základní pohledy na jazyk (obr. 3).

 

[11]

Obr. 3: Forma, nebo funkce?

 

Ten „fakt“, že jazyk má vysoký stupeň organizace, je podstatný pro formalizmus, což je termín, pod který lze zařadit všechny metody, které chápou jako základ a rámec jazyka formu – jak jsou entity utvářeny nebo uspořádány. „Fakt“, že lidé užívají jazyk ke své činnosti, je podstatný pro funkcionalizmus; pod tento termín lze zahrnout všechny metody, které chápou jakožto základ a rámec jazyka funkci – jaké prostředky se užívají k tomu kterému účelu. V minulosti bránila konstruktivní interakci mezi těmito dvěma stanovisky predispozice každého z nich pokládat sebe za co nejširší rámec vědy o jazyce a svůj protějšek za omezenou podoblast, jak je to znázorněno na obr. 3.

 

30. „Klasický“ program pro popisování „jazyka sama o sobě“ přál přirozeně formalizmu, protože formy se zdají být nejjednotnějšími, nejstabilnějšími a nejabstraktnějšími („u-s-a“) aspekty jazyka, kdežto aspekty funkční mají sklon být spojovány s užíváním. A tak se stalo v jazykovědě konvencí předpokládat legitimitu formalizmu, zatímco legitimita funkcionalizmu musela být výslovně zdůvodňována. O formalizmu se v širokém okruhu mělo za to, že má „vysoký“ vědecký status, zatímco funkcionalizmus byl buď ignorován, nebo byl tvrdě odstrkován nevhodnými nebo předčasnými požadavky striktnosti, abstraktnosti, obecnosti ap., které byly pokládány za absolutní, apriorní kritéria vědy.[3] Jedním konkrétním symptomem bylo rutinní úsilí funkcionalistických metod zdůvodnit a obhájit se opakovaným tvrzením toho, co má být zřejmé, např.:

„There is more to using language, and communicating successfully with other people, than being able to produce correct sentences. Not all sentences are interesting, relevant, or suitable; one cannot put any sentence after another and hope that it will mean something“ (Cook, 1989, s. 3).

Takovýto argument by byl zbytečný, kdyby byl formalizmus nepřipisoval obrovskou důležitost „gramatičnosti“ (zde „správnosti“, correctness) izolované věty (§ 16n.), nedělal z ní úhelný kámen „jazykové kompetence“ a kdyby byl neměl nechuť zkoumat, zda by nějaká věta nemohla být v konkrétní komunikaci zajímavá, relevantní nebo vhodná, což jsou otázky, které by nevyhnutelně vedly za hranice „jazyka sama o sobě“ (srov. § 4).

 

31. Příznačné jsou rovněž mnohé váhavé kompromisy, v nichž se opatrně připouští mírné množství funkčních dat, aniž se zároveň reviduje formalistický rámec, např. když se „funkční větná perspektiva“ situuje na „generativní sémantiku“ nebo když se formalistické metody pohotově přejmenují na „funkční“, jak je tomu ve „strukturně-funkční“ gramatice. Je ironické, že jsou tyto kompromisy někdy kárány [12]za to, že jdou příliš daleko, zatímco jejich slabost záleží spíše v tom, že nejdou dost daleko!

 

32. Leč během doby čistý formalizmus se hroutí pro své vlastní strohé principy a dostává se do pasti neřešitelných dilemat, protože, jak tvrdím, je založen na hypotézách, které jsou vyvráceny kolektivními výsledky jazykovědného bádání za posledních nejméně třicet let. Slib úplného, přesného formálního popisu kteréhokoli přirozeného „jazyka sama o sobe“ zůstává nesplněn nikoli proto, že lingvisté dosud nevypracovali „správnou“ teorii či model, nýbrž proto, že žádná teorie nikdy nemůže zmrazit stavbu „jazyka sama o sobě“.

 

33. Vyslovil bych zde domněnku, že významné pokroky funkcionalizmu v posledních dekádách dosáhly bodu obratu – „subkritického stadia“ blízkého „kritické koncentraci“ (ve smyslu § 28). Místo abychom formalizmus pouze záplatovali nebo vylepšovali sporadickými funkčními omezeními, usilujeme nyní o konvergenci a konsenzus teorií a modelů, které jsou opravdově a otevřeně funkční od počátku do konce a které na tomto základě určí roli a platnost formálnosti. Splníme tak už po dlouhou dobu platící doporučení učenců „Pražské školy“ vedených Vilémem Mathesiem, který navrhl, že místo abychom postupovali „od formy k funkci“, jak to činila „starší lingvistika“, „postupujeme od funkce k formě“ (1926, s. 198; srov. Mathesius, 1975 [1961]; a viz nyní Nekvapil, 1991). Ve svém uvedení do kontrastivní analýzy českých a anglických vět naznačil, že funkční činitele (např. „téma“) původně předcházely před formálními (např. „podmět“) a tak s nimi po jistý čas koincidovaly, nikoli však „dlouho“.

 

34. Zvažme znovu v tomto světle „rovinovou“ organizaci jazyka (srov. § 7). Charakteristické deskriptivní formalistické schéma definovalo roviny v jednotkách množiny „u-s-a“ systémů, vždy po jednom systému pro fonémy, morfémy, slova či „lexémy“ a fráze či „syntagmémy“, jak naznačeno na obr. 4a.

 

	fonémy				intonace – prozodie
	morfémy				gramatika
	slova – lexémy				diskurz
	fráze – syntagmémy
Obr. 4a: Formalistické „roviny“				Obr. 4b: Funkcionalistické „roviny“

 

V jistém smyslu se tyto jednotky objevují „v“ datech vzorků jazyka, přinejmenším tehdy, když byly přepsány konzistentním vizuálním pravopisem (srov. § 6, 8n.). Snad pod vlivem tohoto vizuálního média se předpokládalo, přinejmenším implicitně, že vztah mezi rovinami se zakládá na koncepci stavebních bloků v termínech velikosti a konstituence: fonémy jsou složkami morfémů, morfémy složkami slov a slova složkami frází (srov. Bloomfield, 1933, s. 162). Celé schéma tedy drželo pohromadě poměrem částí a celků, i když definiční kritéria pro příslušné typy jednotek nebyla konzistentní, např. rysy artikulační (jako „znělá“) patřily jenom fonémům. Podle toho význam věty nebo výpovědi byl prostou sumou významů částí – poučka, která byla výslovně formulována de Saussurem (1989) a Chomským (1965, s. 144, 162n.), mezi jinými. Platnost této poučky nelze seriózně testovat, pokud [13]lingvisté postupují od formulace, že fonémy rozlišují (mohou rozlišovat) významy a že morfémy mají nadto významy, které specifikují, co jsou ony významy (srov. § 6n., 14).

 

35. Naproti tomu charakteristické schéma funkcionalistické mohlo by mít roviny jako „intonace“ nebo „prozodie“, „gramatika“ a ”diskurz” (obr. 4b). Intonace nebo prozodie je jak sekvence vyslovených hlásek odpovídajících abstraktním jednotkám (fonémům), tak celková křivka nebo „melodie“ hlasové výšky, tónu a zvučnost hlásek. „Gramatika“ nezahrnuje přímo morfémy a frázové struktury, nýbrž jejich kognitivní základ v systému znalostí dané společnosti o světě, o tom, jak jsou procesy a jejich participanti organizováni, např. zda nějaká činnost (např. „accept a settlement“) má lidského agenta (srov. § 19, 67) (srov. Longacre, 1976; Halliday, 1985). A „diskurz“ je totalita komunikativní události, včetně gest, výrazů tváře, projevů emocí atd. Tyto roviny nejsou propojeny vztahy velikosti a konstituence, nýbrž vzájemně se určujícími funkcemi; všimněte si třeba intonačních křivek, které jsou typické pro jisté promluvové oblasti (např. politické řeči). Můžeme se tu obrátit k vlivné myšlence Františka Daneše (1964, 1971), že jedna rovina se chápe jako rovina prostředků, které slouží cílům druhých rovin.

 

36. Tuto myšlenku lze důmyslně aplikovat též na známější schéma deskriptivních „rovin“, a tím charakterizovat jejich vzájemné vztahy a vztah k významu. Jak ukazuje obr. 5 (osa odshora dolů na levé straně), ty roviny, které jsou

  

prostředky					→	cíl
						prostředky
		fonémy		významy fonémů
		morfémy		významy morfémů
		slova – lexémy		významy slov
↓		fráze – syntagmémy		významy frází		↓
cíl						cíl

Obr. 5: Forma a význam jako prostředky versus cíl

 

typicky, nikoli však obligatorně menší, představují prostředky pro cíle těch rovin, jejichž jednotky jsou typicky, nikoli však obligatorně větší. Nadto každá rovina jako celek je prostředkem pro význam této roviny (osa zleva doprava). A konečně významy na rovinách, jejichž jednotky jsou typicky, nikoli však obligatorně menší, jsou prostředkem pro významy na rovinách, jejichž jednotky jsou typicky, nikoli však obligatorně větší (osa odshora dolů na pravé straně).

 

37. Zdá se, že se tato formulace dobře hodí k zásadám průkopnických funkcionalistů. Můžeme tu vzpomenout Firthova prohlášení, že „deskriptivní“ nebo „strukturální lingvistika“ by měla „deal with meaning throughout the whole range of the discipline“ a „at all levels of analysis“ (1968, s. 50, 160). Můžeme připomenout též Pikeovo varování, že „the sharp-cut segmentation of meanings“ je „in principle impossible“: „meaning has its locus not in the individual bits and pieces“, nýbrž „within the language structure“ v nějakém „identified context“ (1967, s. 609, 134). Zde „the meaning of one unit in part constitutes“ a „is constituted of the meaning of a neighbouring unit“ (1967, s. 609). A tak „meaning“ je „contrastive component of the [14]entire complex“ a „occurs only as a function of a total behavioral event in a total social matrix“ (1967, s. 148n., 609). Pikeův názor by mohl pomoct řešit takové „potíže“, jaké vznikají, když se zdá, že „morfémy“ jsou „lexikálně bez významu“ nebo že jim „chybí neměnné významové jádro“ (1967, s. 184, 186, 598n.; srov. Bazell, 1949; Bolinger, 1950; Hockett, 1947; Nida, 1948, 1951). A můžeme zacházet se „sémantickými variantami“ v termínech toho, jak jsou „conditioned by the universe of discourse“ (1967, s. 599).

 

38. Ve funkcionalistickém schématu nejsou vztahy a poměry velikosti a konstituence rozhodující, protože prostředek se vztahuje k svému cíli nejprve a především v termínech své funkce, účelu nebo motivace a jen sekundárně a tu a tam skrze svou formu, utvářenost nebo dimenze. Současná existence několika „rovin“ vyplývá prostě z požadavku, že tak složitý systém, jako je jazyk, musí mít několik typů položek, každý typ specializovaný pro některé funkce více než pro jiné. Každý typ pomáhá učinit pravděpodobným (i když nikoli zcela jistým), že aktivní verze jazykového systému bude podporovat ty části diskurzu, které participanti právě konkrétně zpracovávají, o jejichž délce a složitosti se spíše rozhoduje „on line“ pomocí „strategie tvoření bloků a časového plánu“ (packaging and scheduling) (viz § 44) než tak, že by byly určeny a priori jednotkami formální lingvistické analýzy. Aby byl repertoár hlásek mluvené řeči dostatečně distinktivní, aby byly hlásky spolehlivě produkovány a přijímány, poskytují fonémy centra, kolem nichž se variace skutečně produkované a slyšené řeči shlukují, zatímco běžná kontextová omezení zajišťují, že omyly nebo chybné signály jsou dost řídké a komunikaci ohrožují ještě řidčeji. Aby bylo možné rozlišit rozdílné funkce téhož slovního základu (např. kmene nějakého slovesa), je velmi nasnadě (i když to není nutné), že jazyk pracuje s prostředky, jejichž formální signály záleží v modifikování nebo rozšíření základu; tak jsou morfémy organizovány v nevelké „zmrzlé ostrovy“, jejichž hranice jsou natolik stabilní, že mnoho případů je možno řešit pomocí kompaktních prostředků, jako je např. arabský „vnitřní“ plurál, který modifikuje formu a stojí v protikladu k „vnějšímu“ plurálu, který přidává koncovku (kupř. „-iin“ k maskulinu a „-aat“ k femininu v mluvené irácké arabštině). Potom lze snadno řešit i speciální případy, např. plurály anglických slov přejatých do arabštiny: některá slova tvoří interní plurál, jako „film – aflaam“ (film/y), jiná plurál sufixální, jako „tilifizyoon – tilifizyoonat“ (televize), podle toho, zda dané slovo náhodou připomíná slovo domácí; tohoto postupu se přidržují i příležitostné výpůjčky, jak to bylo pozorováno při arabském přepínání kódů, např. „daktoor – dakaatra“ (doktor/ři) proti „muudeel – muudeelaat“ (model/y) (Sallo, 1994). A konečně jazyk potřebuje jednotky se stálým slovním základem k tomu, aby nesly celou tíži odlišných kombinovatelných významů; proto existují v jazyce lexémy pro velké otevřené kategorie, jejichž subkategorie („slovní druhy“) mohou být indikovány morfematickými systémy nebo lineární pozicí nebo obojím; odtud podvojné pravidlo pro syntax. Význam výpovědi není registrován odděleně na žádné z rovin, nýbrž představuje operační výsledek strategií, který využívá těchto zdrojů, jak to vyžaduje daný kontext. A tak otázky jako kolik toho z formálního uspořádání vět provádí syntax nebo sémantika (§ 20) jsou v principu nezodpověditelné, protože význam nechybí na žádné „rovině“ ani v žádném „komponentu“.

 

[15]39. Pojmy „zmrzlý“ a „pohyb“ (flux) mohou pomoci zmocnit se ústředních funkcionalistických pojmů „bezpříznakový“ proti „příznakový“, které se často interpretují pouze v termínech vyšší frekvence proti nižší frekvenci. Stále zmrzlé ostrovy směřují ke koordinování nejbezpříznakovějších opcí, např. aktivní formy anglických klauzí proti pasivním. Čím jsou opce příznakovější, tím silnější by měly tendenci k momentálnímu „zmrznutí“. Snaha produkovat a přijímat je by závisela spíše na tomto faktoru než na frekvencích výskytů, které jsou přehnaně abstraktní a komputačně se nevyplácejí nebo v mnohých případech totálně selhávají. Tak např. následující pasáž ze Shakespeara 

(5)	But when the planets
	In evil mixture to disorder wander […]
	Fights, changes, horrors
	Divert und crack, rend and deracinate
	The unity and married calm of states
	Quite from their fixure!	(Troilus a Cressida I, iii, s. 94–101)

obsahuje nápadně příznakové kombinace, např. „married calm of states“; přesto však můžeme její význam pochopit (totiž že nastává „disorder“, když „the speciality of rule hath been neglected“, jak říká Ulysses/Odysseus) a ocenit obrazný efekt tím, že provedeme podobné zmrazení v naší běžné verzi anglického jazyka, což může vyžadovat jistý literární výcvik.

 

40. Pohlížíme-li na ně takto, stávají se stupně „příznakovosti“ nástupci formálních „stupňů gramatičnosti“. Jestliže rodilí mluvčí souhlasně soudí, že nějaká výpověď představuje „gramatickou větu“ daného jazyka, jde převážně, i když (necháme-li stranou klišé jako „no man is an island“ (žádný člověk není ostrovem)) nikoli výlučně, o výstup přicházející ze zmrzlých ostrovů a jejich nejbližšího okolí (§ 46). Nemáme tedy čistý kontrast mezi „ano-nebo-ne“ či mezi „gramatický“ proti „negramatický“, pokud se nerozhodneme záměrně tvořit „ne-věty“, což je činnost, která nutně vráží klín mezi naši analýzu a empirické skutečnosti jazyka, kde se zřídkakdy tvoří záměrně „ne-data“ (§ 4).

 

41. Funkcionalistický projekt, který jsem tu doporučoval, nezavrhuje formalizmus vůbec, nýbrž spíše jeho nárok na to být výlučným zdrojem a zjišťovatelem kategorií, kritérií a omezení. Našimi vůdčími kritérii nemůže být formálnost a striktnost (rigour), které by byly cílem samy o sobě, nýbrž empiricky a komputačně podporovatelné popisy toho, jak může být jazyk jakožto komplexní systém uspořádán, aby fungoval a rozvíjel se tak rychle a efektivně, jak tomu ve skutečnosti evidentně je. Formálnost a striktnost se nezavrhují, nýbrž posunují do nové pozice. Výsledky formalizmu by se „uzávorkovaly“ a situovaly do hlubší a širší perspektivy, takže by se na vzorce a pravidelnosti dosud neobjevené nepohlíželo jako na části konečného popisu nebo vysvětlení jazyka, nýbrž jako na data, která si ještě žádají popis nebo vysvětlení funkční.

 

42. Slibnou cestou pro výzkum by mohlo být hledání formálního a striktního výkladu „požadavků pro možnost rozvoje v komplexních systémech“, jako je „sebeorganizování“ a „selekce“ (viz např. Kauffman, 1990a, b). Takové výklady jsou nyní k dispozici v řadě věd, jako jsou matematika, fyzika (zejména fyzika pevných látek), astronomie, chemie, biologie, imunologie, psychologie, ekonomie, komputační [16]věda, inženýrství a robotika (např. Anderson et al., ed., 1992; Langton, ed., 1988; Perelson, ed., 1988; Jen, ed., 1989; Stein, ed., 1989; Langton et al., ed., 1992; Zurek, ed., 1990) a přinášejí významné principy i pro nové základy vědy o textu a diskurzu (Beaugrande, v rukopise). Tímto způsobem bychom mohli explicitně vykázat lingvistice nové místo mezi ostatními vědami po dlouhé tradici, v níž se buď odstraňovalo to, co se považovalo za zásahy z vnějšku (jako např. v de Saussurově požadavku citovaném v § 2), nebo docházelo ke sporadickým a povrchním výpůjčkám, např. když se srovnávala „gramatika“, která „generovala všechny gramaticky ’možné’ výpovědi“, s chemickou teorií, která „generuje všechny fyzikálně možné sloučeniny“ (Chomsky, 1957, s. 48).

 

43. Jakožto rozvíjející se komplexní systém by jazyk neoperoval přímo s pevnými pravidly, ale mocnými strategiemi tvoření bloků a časového plánu (packaging and scheduling), které vybírají některá „pravidla“ z pevného repertoáru (např. že anglický člen předchází před substantivem) a generují na místě jiná pravidla (např. že „recycling“ se provádí s množstvím běžných předmětů, jako je papír a plechovky, spíše než s neběžnými předměty, jako jsou „skyrockets“ – viz př. (2)) a pravidla aplikují v nějakém operativním pořadí, někdy sekvenčně a jindy paralelně. Tyto strategie mohou volně odvozovat omezení z reality (např. že větry je neužitečné honit – viz příklad (3)) a ze společnosti (např. že vyslovení gramaticky neúplné věty může stěží být přečinem vyžadujícím uvěznění – viz příklad (4)). (Příklady jsou uvedeny v § 21.)

 

44. Nejsilnější omezení tedy postihují nikoli přímo věty jako sled syntaktických kategorií, jak to formalističtí lingvisté soustavně předpokládají, nýbrž spíše procesy výstavby, které uzpůsobují „aktuální verzi“ jazyka a generují ta omezení, kterých je zapotřebí pro probíhající komunikativní kontext. Formalističtí lingvisté se totiž ohlíželi příliš daleko „po proudu“ po „mělkých“ omezeních postihujících samu větu; avšak ta nemohou odhalit fungování systému, dokud nezjistíme „hlubší“ omezení „proti proudu“, která jsou nositeli specifikujících omezení různého stupně „mělkosti“, včetně těch, kterých si všímá formalizmus, i těch, která jsou nad nimi nebo pod nimi.

 

45. Z toho by vyplývalo, že jazykový systém, či „kompetence“ rodilého mluvčího, nemůže sestávat z úplné množiny pevných formálních pravidel, která platí pro věty (srov. § 10, 30). Místo toho sestává z komplexu omezení jdoucích od nevelké „vnitřní množiny“ obecně platných pravidel (více nebo méně „zmrzlých ostrovů“), nejspíše uplatňovaných ve většině aktuálně aktivních verzí jazyka, až k „vnějším zónám“ („v pohybu“), kde platí specifičtější a přechodná „pravidla“ s cílem udržovat jednu aktuálně aktivní verzi pomocí operací pro vyhledávání, aktivaci a regulování spojů mezi položkami ve vzorcích. Ta pravidla, o nichž lingvisté dosáhnou konsenzu, by pocházela z oné vnitřní množiny, kdežto ta pravidla, která by zůstávala sporná, by pocházela z vnějších zón (srov. § 40). Tedy to, co bychom snad pokládali za abstraktní a formální jazykové „pravidlo“ popisující nějakou „větnou strukturu“, by ve skutečnosti byl obyčejný výběr nebo výstup operací, které fluktuují, aby odpovídaly motivacím a organizačním požadavkům kontextu. Myšlenka, že takové motivace lze rozparcelovat do „složek“ (components), jako jsou „syntax“, „sémantika“ a „pragmatika“, zamlžuje naše pochopení empirické skutečnosti, že motivace [17]jsou produkty kontinuálních interakcí. Berou-li se tyto „složky“ abstraktně a izolovaně, nemají organizaci, kterou by bylo možno v úplnosti a s konečnou platností empiricky objevit a popsat, tím méně pak s konečnou platností formalizovat. Jenom v úplnosti vypracovaný funkční rámec může nám říci, které úseky jazyka lze formalizovat a do jakého stupně.

 

46. Zásada, že konkrétní komunikace probíhá na aktuálně aktivovaném systému, nabízí možnost přeformulovat celou záležitost významu v termínech toho, které významy by mohly být v daný moment aktivovány. V nejnovějším výzkumu byla rozpracována empirická strategie tzv. „vyznačování“ (priming) (např. Kintsch, 1988, 1989). Má se za to, že nějaká zkoumaná položka je vyznačena – úroveň její aktivace stoupne nad neaktivní stav –, jestliže ji lidé důsledně poznávají a reagují na ni rychleji než jindy, např. tím, že stiskem klávesy signalizují, že to je, nebo není anglické slovo (Kintsch, 1989, s. 197). Během recepce textu, např. při čtení, byla počáteční asociace nějakého slova s jeho možnými významy, jak bylo s překvapením shledáno, nejen nedeterminovaná, nýbrž i neselektivní! Když tedy lidé čtou nějaké slovo v textu, jsou na počátku „vyznačeny“ a aktivovány jak jeho významy relevantní, tak nerelevantní; avšak zakrátko se nerelevantní významy deaktivují, kdežto u relevantních se zvyšuje jejich aktivace a šíří se na další asociovaná slova. Předpokládejme, že jste anglický mluvčí a čtete na displeji počítače pohybující se text, který obsahuje následující pasáž: 

(6)	The townspeople were amazed to find, that all the buildings had collapsed except the mint

Text se náhle zastaví u položky „mint“ a obrazovka vám dává cílovou položku, abyste o ní rozhodli, zda je to reálné slovo. Po krátký časový interval, trvající zhruba až polovinu sekundy, vaše responze by pravděpodobně svědčila o vyznačení jak relevantního cíle „money“, tak nerelevantního „candy“, nikoli však pro vysouditelnou položku „earthquake“ (zemětřesení, které způsobilo, že „the buildings collapsed“). Potom nerelevantní položka ztrácí své vyznačení, kdežto položka relevantní i položka vysouditelná vyhrávají. Je zřejmé, že během tohoto intervalu kontextová omezení provádějí svou kontrolu a regulují sílu, s níž každé jednotlivé slovo nebo význam jsou asociovány s aktuálními „kontrolními centry“ daného tématu (topic).

 

47. Důležitost tohoto zjištění lze stěží přecenit. Výsledný „model konstrukce-integrace“ je význačným případem významné teoretické revize podnícené přímo empirickými daty – což je v lingvistickém a jazykověfilozofickém studiu jazyka vzácnou událostí. Nalézáme konkrétní důkaz toho, že význam nějakého diskurzu není přímo konstruován na místě, nýbrž pomocí mimořádně levných „pravidel“ – vlastně termín „pravidla“ tu není asi vůbec vhodný. Zpracovávání diskurzu na receptivním konci nejprve aktivuje „uzly“ v síti vědomostí, které jsou zde uloženy pro každé rozpoznané slovo (nebo část slova). Tato aktivace se automaticky šíří k významovým uzlům téže sítě. Tato nyní aktivní síť (graficky zobrazená vpravo na obr. 2 v § 26) probíhá několika cykly, čímž se síla spojů přizpůsobuje tím, že se některé dostávají výš a jiné níž; a to, které přizpůsobení nastane, je evidentně určováno kontextovými omezeními. Zde by lingvistika a sémantika měly formulovat hlavně otázku: jaký druh pravidel by byl dostatečně způsobilý a rychlý, aby mohl úkol zvládnout? A jak [18]by mohla být pravidla zvolena a aplikována, jestliže (téměř) ve zlomku vteřiny, kdy je jich zapotřebí, procesor ještě nerozhodl o smyslu víceznačných slov?

 

48. Odpovědi mohou záležet v nápadné paralele, která se objevila v „teorii komplexnosti“, která je zase ve vztahu k „požadavkům pro možnost rozvoje v komplexních systémech“, uvedeným v § 42, totiž k pojmům „sebeorganizace“ a „zvyšující se výnosy“ pod lidovým mottem „them that has, gets“ (Waldrop, 1992, s. 17; podrobnosti a prameny viz u Beaugranda, v rukopise). Nejrudimentárnější požadavky pro „sebeorganizující procesy“ byly studovány ve výzkumu „buněčného automatu“, samooperujícího mechanizmu ztělesňujícího „programovatelné univerzum“, kde čas „odtikávají kosmické hodiny“ a prostor je vyplněn uspořádáním diskrétních „buněk“, z nichž každá může být jen v jednom z pevného repertoáru stavů, řekněme „živá“, nebo „mrtvá“ (srov. Burks, 1970). S každým tiknutím hodin provádí tento automat přechod do nového stavu určovaného jeho aktuálním stavem a aktuálním stavem jeho sousedů. „Zákony“ takovéhoto univerza mohou být zakódovány do „tabulky přechodů“, konstatující „pravidla“ pro změnu z jednoho aktuálního stavu do možného následného stavu. Buněčný automat může být simulován běžnou počítačovou technikou, např. jako program pro generování vzorců teček na obrazovce podle pravidel specifikovaných programátorem (viz Wolfram, 1984; Wolfram, ed., 1986). Simulace odhalily překvapující pravidelnost řídící se jenom podle čtyř tříd „pravidel“ (tab. 1), jejichž názvy jsem poněkud přeformuloval (srov. Waldrop, 1990, s. 225n.).

 

TŘÍDA PRAVIDEL	VÝSLEDEK	PRAVDĚPODOBNOST
		PŘEŽITÍ
1. pravidla soudného dne	rychlá smrt	blízko k 0 %
2. stagnační pravidla	letargie	poněkud nad 0 %
3. chaotická pravidla	chaos	50 %
4. pravidla sebeorganizování	řád	okolo 27,3 %

 

Tab. 1: Pravidla v buněčném automatu

 

Třídu 1 představují „pravidla soudného dne“: ať už začnete s jakýmkoli náhodným vzorcem živých nebo mrtvých buněk, všechny podlehnou rychlé smrti během několika málo časových kroků, a mříž na obrazovce počítače poběží zcela rovnoměrně. Třídu 2 představují „stagnační pravidla“, jejichž působením počáteční vzorec brzy zmrzne na stabilní hrudky, které jsou tu usazeny v letargii slabých pravidelných oscilací. Třídu 3 představují „chaotická pravidla“, která produkují nadměrnou aktivitu a mříž na obrazovce jako by vřela jakýmsi „chaosem“ struktur tak nepředpověditelných a nestabilních, že se rozpadají téměř v momentu, kdy se utvoří. Třídu 4 představují „pravidla sebeorganizování“, která produkují jistý „řád“ struktur, které se zmnožují, rostou, štěpí a rekombinují v koherentní vzorce, ale nikdy se plně neusadí. – Tato pravidla, která nemají korelovaný „atraktor“ v teorii dynamických systémů, se zdají být nejpodobnější základním principům, které by mohly vytvářet živé systémy, a jejich procesy skutečně generují vzorce, které připomínají, řekněme, růst kapradin.

 

[19]49. Programátoři stále zaváděli „pravidla“ a zařazovali je do jedné z těchto čtyř „tříd“ právě podle pozorovaných výsledků, v naději, že tyto třídy je možné spolehlivě rozlišit podle nějaké definovatelné vlastnosti. A kupodivu jedna taková vlastnost byla nalezena ve zcela zřetelné „pravděpodobnosti přežití“, totiž v tom, do jaké míry je nasnadě, že kterákoli daná buňka bude živá v příští „generaci“ dané tiknutím „hodin“ (předvedeno na tab. 1). Pravděpodobnost 0 provází „stagnační pravidla“ a věci přežívají, leč stagnují. Pravděpodobnost 50–50 provází „chaotická pravidla“ a každá buňka stále přechází od života k smrti a nazpět, takže nic nemůže zůstávat ve stavu organizovanosti. „Kritický práh“ okolo 27,3 % pak provází „pravidla sebeorganizování“, kde spontánně vznikají struktury podobné živým.

 

50. Zjištění týkající se vyznačování (priming) během recepce diskurzu silně napovídají, že i tam musí fungovat nějaký způsob „sebeorganizace“ a že jejím klíčovým rysem je opět regulace kritických hodnot, jak to také Kintschova skupina skutečně na počítači simulovala. Ty uzly, jejichž vzájemný spoj je blízký těmto hodnotám, stávají se „atraktorem“ pro úseky v síti vědomostí, které je obklopují, a z toho plynou „kontrolní centra“ pro vytváření té oblasti vědomostí, která odpovídá „významu“ diskurzu; tento význam je konstrukt vytvořený příjemcem (zde čtenářem), nikoli výstup „mělkých pravidel“ povolaných k tomu, aby zmapovala specifické frázové struktury, „transformovala“ je na jiné a výsledek interpretovala tím, že slepí významy formálních složek. Simulace provedené Kintschovou skupinou v Coloradu a skupinou kolem Davida Rumelharta a Jamese McClellanda v Kalifornii ukazují, že asociativní síť může podporovat koherentní oblast textového významu (Kintschovu „textovou bázi“) tím, že přizpůsobuje sílu spojů „konekcionistickým“ způsobem (srov. Rumelhart a McClelland, 1986). Zde „se pojmy definují v síti vědomostí tak, že se význam konstruuje z jejich pozice v síti; ty složky, které jsou s uzlem bezprostředně asociovány, a jeho sémantičtí sousedé tvoří jeho významové jádro“, zatímco „jeho úplný a plný význam“ lze získat jenom „zjišťováním jeho vztahů ke všem ostatním uzlům v síti“ (Kintsch, 1988, s. 164). Je-li tomu tak, pak pokusy klasické sémantiky vyložit přesně významy slov nutně vedou k nekonečnému rozvětvování, z čehož plyne výrazný nedostatek konvergence a konsenzu zmíněný v § 11n.

 

51. Viděl bych tu potvrzení pro svou vlastní starou domněnku (např. Beaugrande, 1987, psáno r. 1985), že zpracovávání (processing) jazyka zahrnuje v sobě významný okraj „neurčenosti“ (non-determinacy), který nebyl dosud v lingvistické teorii adekvátně reflektován, ač je životně důležitý pro zvládnutí jazykové komplexnosti a fluktuace, zvlášť v subsystému sémantickém. Proti deterministické badatelské tradici „modelující užívání vědomostí při porozumění tím způsobem, že se navrhují mocná pravidla mající zajišťovat, aby správné elementy byly generovány ve správném kontextu“, Kintsch a jeho skupina nám ukázali, kolik toho je možno vyložit pomocí „slabšího produkčního systému“, jehož „pravidla“ jsou „dostatečně mocná právě natolik, že je nasnadě, že mezi generovanými elementy bude, spolu s ’irelevantními a nevhodnými’, i onen správný“ (Kintsch, 1988, s. 163n.). Takový systém „může operovat v mnoha kontextech“, protože se hodí pro „okolí diskurzu charakterizované téměř nekonečnou variabilností“ (tamže). „Komputační model“ jakožto [20]„konstrukce mentální reprezentace textu s jednoduchými, byť hrubými a neumělými pravidly“, „užívanými promiskue“, po níž následuje „holistická integrační fáze“ produkující „koherentní obraz“, ukazoval by se tedy jako „psychologicky plauzibilnější a komputačně flexibilnější“, než jsou „přesná pravidla“, která předpokládala klasická sémantika (Kintsch, 1992, s. 263).

 

52. Počítače učinily významný krok kupředu i v jiném směru, ale opět ukazují, že relativně malý počet omezení (univerzální „zmrzlé ostrovy“) se uplatňuje napříč jazykem jako abstraktním systémem. Většina se uplatňuje spíše v oblastech diskurzu nebo jeho kontextech, některá skrovněji, jiná bohatěji. Tyto kontexty, které ve velké míře zůstávaly ve vysloveně formální analýze implicitní (§ 4), mohou být nyní systematicky popsány pomocí obrovských komputerizovaných korpusů reálných jazykových dat, jako je kupříkladu „Bank of English“ na Birminghamské univerzitě, která k lednu 1994 obsahovala „několik set miliónů textových slov“, s operativním korpusem ukázek o 167 miliónech slov textů ze 797 britských a amerických knih, novin (Times, Independent, Guardian, Today, Wall Street Journal, New Scientist, Economist), časopisů, rozhlasových relací (BBC a NPR) a nahrávek rozhovorů[4] (srov. Baker et al., ed., 1993). Takovéto banky dat mohou odhalit pravidelnosti, které prostě nejsou zřejmé ani ze skromnějších sbírek, ani z introspekce rodilých mluvčích (Sinclair, 1992a, b). Otázka, jak obecná může daná pravidelnost být, není už záležitostí intuice, mající mírný sklon daný nezadatelným zájmem na situování věcí na nejvyšší plán (§ 5, 17, 33). Místo toho je to záležitostí, kterou je třeba verifikovat prohlížením množin kontextů, v nichž se klíčová slova objevují častěji nebo méně často, a syntaktických frázových spojení, v nichž se často spojují jisté slovní typy.

 

53. Zajímavým případem toho je sloveso „build up“. Při jeho užívání pro aktivní a produktivní procesy s lidským agentem jako subjektem a cílem ukazují kolokace zachycené v korpusu ameliorativní postoj (např. když „you build up an organisation“); při užívání mediálním s nelidským subjektem a s významem vývojového procesu bez cíle ukazují kolokace pejorativní postoj (např. když „cholesterol builds up in the body“) (Louw, 1993, s. 171). Ve formální lingvistice by byl takový faktor pravděpodobně odsunut stranou jako „subjektivní“, „vágní“ nebo prostě „mimojazykový“.

 

54. Rozumí se, že rozsáhlá expozice dat v žádném případě neeliminuje potřebu pečlivé interpretace prováděné badatelem a ani ji nepřenáší na počítač. Připisování právě zmíněných postojů je přece subjektivní rozhodnutí, které je založeno na našich znalostech světa týkajících se toho, zda věci, o něž jde při „building up“, jsou dobré, nebo špatné. Avšak takováto expozice dat je, pokud vím, nejjistější základnou pro znovuzískání konvergence a konsenzu o povaze a rozsahu potenciálních pravidelností jazyka, a to i těch, které by mohly zůstat nepovšimnuty nebo které by se mohly ukázat jako zcela jiné, nežli bychom soudili, že jsou, kdybychom spoléhali na svou intuici a introspekci (srov. § 10). A tak nástup spolehlivých rozsáhlých korpusů dat by mohl být pěknou příležitostí pro znovuzvážení toho, jak budovat funkční teorie a metody ladící s realistickými daty.

 

[21]D. Závěr a výhled

 

55. Pokusil jsem se o teoretické a empirické úvahy, které, vzaty pohromadě, mohou vysvětlit, proč je dnes funkcionalismus na postupu a dostává se do většinové pozice. Tento posun byl ve velkém uváděn v pohyb problematikou odvrhovanou konvenčními formalistickými metodami, zejména usilovným hledáním omezení bohatších, než jaká mohou takové metody poskytnout, pokud je jejich východiskem vždy hypoteticky jednotný, stabilní a abstraktní („u-s-a“) systém.

 

56. Nový výzkum a jeho zjištění, jak jsem je načrtl v předcházejícím oddíle, přinejmenším zdůvodňují jistý optimizmus, že v rámci diskurzu a zpracovávání diskurzu můžeme najít teorie a modely jazyka, které dosahují působivých stupňů strohosti a formálnosti, aniž by zůstávaly vázány na „klasický“ program „hlavního proudu“ lingvistiky, shrnutý v § 3, a zejména na nyní odmítanou „u-s-a hypotézu“ (srov. § 5n., 10, 13n., 22, 25n.). Místo nich bychom se mohli pokusit formulovat „postklasický“ program s novou množinou hypotéz, jako jsou tyto:

(1a)	Jazyk by měl být pokládán za fluktuující a vyvíjející se systém, pohybující se od jedné aktivované verze k druhé.
(2a)	Jazyk tvoří komunikativní systém, definovaný vnitřními i vnějšími kritérii.
(3a)	Jazyk je jev integrovaný s mnoha jinými oblastmi lidských znalostí a činností.
(4a)	Jazyk by se měl popisovat s ohledem na variace dané časem, místem a identitou mluvčích.
(5a)	Popis jazyka by měl být podáván ve výrocích majících stupně obecnosti variující mezi celým jazykem a specifickým kontextem diskurzu.

Přesto, že to na první pohled tak nevyhlíží, takovýto program nevede k podkopání konsenzu tím, že by připouštěl množství komplikací a alternativ, které předtím bývaly odfiltrovávány. Místo toho přesunuje hledání konsenzu na vyšší plán, kde souhlasíme s užíváním všech dostupných výzkumných prostředků k určování platnosti takových hypotéz, spíše než bychom je pouze umisťovali jakožto věčné první principy před a nad naše každodenní zkoumání.

 

57. „Nová generace“ funkčních teorií a metod bude nepochybně vypadat po několika stránkách dost jinak než ty variety, které měly dlouho obsazenou centrální scénu formalistické lingvistiky. Skončím tím, že uvedu dvanáct výhledů, které můžeme předvídat. Za prvé budeme potřebovat pružný názor na vytřiďování přívalu funkčních dat, včetně těch mnohých, kterým se nedostalo důležitých rolí v konvenční lingvistice. Například pejorativní a ameliorativní postoje mluvčích uvedené v § 54 bude zapotřebí připustit jako platné omezení.

 

58. Za druhé, můžeme očekávat kritické přehodnocení zdánlivě bezpečných principů lingvistiky. Přední místo tu zaujímá úctyhodná distinkce mezi gramatikou jakožto množinou vzorců a syntaktických spojení na jedné straně a lexikem jakožto množinou slov a idiomů ve „slovníku“ jazyka na straně druhé (srov. Francis, 1993). Obvykle se počítalo s takovým uspořádáním, že do gramatiky patří pravidelnosti a do slovníku nepravidelnosti (např. Sweet, 1913 [1875–76], s. 31; Chomsky, 1965, s. 86n., 142, 214n.). Data uložená v Bank of English ukazují, že značný počet lexikálních položek má výrazné gramatické sklony, a naopak že v jistých gramatických [22]syntaktických spojeních se s velkou pravděpodobností budou objevovat jisté typy lexémů, např. takové, které naznačují postoje mluvčího, jak jsme právě viděli.

 

59. Můžeme počítat s tlakem na nové promýšlení našeho obvyklého rozčleňování jazyka do „rovin“ (nebo „komponentů“). Zatímco v charakteristickém formalistickém schématu byly roviny definovány jednotkami „systému jazyka (langue)“ a vztahy interpretovány v termínech velikosti a konstituence, schéma funkcionalistické vidí vzájemný vztah mezi rovinami a jejich vztah k typům významu v termínech prostředků a cílů (srov. § 35). „Mapování“ mezi prostředky a cíli se jenom sekundárně provádí v termínech forem a vzorců a v podstatě je adaptivnější a méně deterministické nežli mapování mezi částmi a celky.

 

60. Za čtvrté, budeme potřebovat oficiálně opustit dichotomii „langue/parole“, pocházející od de Saussura – jde o posun, který předjali už funkcionalisté (Trnka, 1964; Pike, 1967; Halliday, 1973; Stubbs, 1993), neboť jsme vyčerpali ty záležitosti, které lze zpracovávat pod jejím patronátem a které měly v jejím rámci neprávem stísněný prostor. To nejzajímavější, co můžeme o jazyce nově zjistit, budou zjištění ukazující, jak má anglický text nebo diskurz dialektickou povahu, jak smiřuje oba saussurovské póly: některé aspekty jsou obecnější, s platností pro jazyk v celé šíři, a některé jsou specifické, s platností pro jednotlivou situaci. K tomu, abychom mohli říct, co je co, nepotřebujeme se už spoléhat na intuici nebo sledovat náš zájem o jevy obecné, nýbrž můžeme předvést a uspořádat kontexty v rámci nějakého rozsáhlého korpusu a vidět, které aspekty jsou ve skutečnosti typičtější.

 

61. Za páté, sjednocené funkční kategorie mohou do sebe zahrnout rozličné kategorie formální. V gramatice „kognitivně-funkčního“ charakteru mohou kategorie našich znalostí toho, jak jsou ve světě organizovány procesy (události a činnosti) (viz § 35), produktivně uskupovat kategorie podle toho, jak a zda ukazují, čím je proces způsobován. To vede k tomu, že vedle známého rozdílu mezi aktivem a pasivem, v němž je agent explicitní mnohem spíše v aktivu než v pasivu, máme i rozsáhlou třídu mediální, v níž je agentem „medium“ procesu, např. když nějaká osoba „se chová“ nebo „roste“, když nějaká osoba „je unavená“ nebo „se necítí dobře“. Tato třída jde napříč formálně definovaným třídám tradičně zvaným „intranzitivní sponové“ a „intranzitivní úplné (complete)“.

 

62. Za šesté, mohli bychom zkoumat, proč jsou některé funkční kategorie vyjadřovány typičtěji některými formálními vzorci než jinými. Jedním z nejjasnějších ukazatelů typů procesů je anglický imperativ, zřejmě proto, že zůstal relativně nedotčen rozrůzněností sociálních rolí, které vyplynuly ze vzestupu střední a dělnické třídy, při němž vzniklo mnoho nepřímých a adaptabilních prostředků místo odvozování od modálních slovesných konstrukcí, konstrukcí tázacích apod. Zde bychom mohli zkoumat reálná a sociální omezení kladená na příkazy k nějaké činnosti, např. že činnost má opravdového intencionálního agenta schopného ji (vy)konat a kontrolovat. Např. prototypická anglická emotiva nečiní z agenta osobu, která stav ovládá, nýbrž osobu, která je nositelem jen slabě ovládaného stavu vyjádřeného modifikátorem ve spojení se slovesem jako „be“ nebo „feel“, např. „be happy“ (buď [23]veselý) nebo „feel sad“ (buď smutný).[5] Ze sociálních důvodů jsou nepříznakové imperativy pozitivní, jde-li o ameliorativní aspekt, např. „be happy!“, ale negativní, jde-li o pejorativní aspekt, např. „don’t feel sad!“ (nebuď smutný) (Beaugrande, v rukopise). Tyto imperativy tedy svědčí o tom, jak společnost uvažuje o emocích a jaká „pravidla vyjádření“ pro ně stanoví.

 

63. Za sedmé, funkční výklady nemusejí být přísně „lingvistické“ ve smyslu klasického programu hlavního lingvistického proudu, který se snažil oddělit (v podobě „vrstev dortu“) jazyk od jeho role zprostředkujícího systému, vloženého mezi „realitu“ a „společnost“ na základě hlubší („u-s-a“) hypotézy, že jakmile je jazykový systém takto oddělen, zůstane stát na místě (srov. § 3, 26). Naproti tomu hypotéza, kterou jsem právě předestřel v souvislosti s anglickým imperativem, by mohla vést k sociálně a kulturně orientovanému výzkumu typických příkazových strategií. V „předmoderní“ kultuře, naplněné vírou v sílu magického rituálu, který může ovlivnit třeba i počasí, zní příkaz typu „sun, ripen our crops“ (tj. „slunce, dej dozrát našemu obilí“, doslovně „uzraj naše obilí“) v rituálním kontextu nepříznakově, zatímco v „moderní“ západní společnosti zní dětinsky nebo jako nejapný vtip. Na základě dostatečně velkého korpusu dat lze tedy ukázat, jak jsou nejrůznější funkční omezení v jazyce kulturně podmíněna.

 

64. Za osmé, předkládané návrhy mohou otevřít nové obzory v mezikulturním výzkumu, jestliže podobné empirické testy budou prováděny na rozsáhlých korpusech i jiných jazyků, než je angličtina. Obecný požadavek hlavního proudu lingvistiky, že „gramatický popis“ by měl „brát v úvahu jen ty jazykové distinkce, které mají formální vyjádření“ (formulovaný dokonce Firthem, 1957a [1951], s. 221), byl poněkud vyvážen nahromaděním údajů z jazyků, které mají odlišné distinkce, jak o tom svědčí Bloomfield (1933, s. 176), když uznává „věty překvapení“ a „věty zklamání“, neboť jsou formálně rozlišeny v jazyce menomini, i když v angličtině nikoli. Díky těmto shromážděným údajům se lingvisté zajímají o široký rejstřík funkčních kategorií, třebaže je Firthův požadavek nabádal k opatrnosti, aby se nevydali za hranice formálních tříd daného jazyka. Jistě není náhodou, že takoví průkopníci britského „funkčního“ přístupu, jako jsou Firth a Halliday, byli orientalisty, pro něž se staly funkční kategorie při jejich popisu čínštiny a hindštiny nezbytností. Nyní se můžeme vrátit znovu k jazykům, jako je angličtina, ovšem se smysly zostřenými pro vnímání takových funkcí, které sice nejsou formálně signalizovány, nicméně tu jsou, srov. např. intonační kontury jasně vyznačující překvapení a zklamání.

 

65. Za deváté, nový přístup bude vyžadovat nadřazenou teoretickou strukturu, která bude zároveň v souladu s uvedenou kognitivní orientací. To proto, že nemůžeme zvládnout takový rozsah rozmanitých dat a aspektů, aniž bychom stanovili jasné priority (Beaugrande, v rukopise). Teorie šitá na míru výuce angličtiny pro speciální účely (ESP), např. angličtiny ve výpočetní technice, může vypadat úplně jinak než teorie vypracovaná pro výuku angličtiny jakožto cizího jazyka (EFL). V prvním případě budou mít obecné tendence, které ukáže rozsáhlý korpus, méně [24]rozhodující platnost než ty, které ukáže subkorpus z oblasti diskurzu, o níž je řeč (ESP).[6] Ve druhém případě bude muset být okruh příkladů, o něž se opírá výuka, přizpůsoben kultuře a strategiím diskurzu běžným v mateřském jazyce. V obou oblastech byla většina předkládaných teorií a prosazovaných metod výuky založena na nedostatečně reprezentativních materiálech a řídila se spíše formálními než funkčními kritérii.

 

66. Za desáté, zatímco formální rozbor je obvykle považován za hotový, když se dosáhne vyčerpávající segmentace dat nebo se přepíší do podoby formálních notací a pravidel, která „připisují strukturní popis“, funkční rozbor může skončit teprve tehdy, když dosáhne „ekologické hodnoty“ tím, že poskytne relevantní a netriviální vhled do praktik diskurzu, např. osvětlí, jak a proč některé strategie diskurzu zpřístupňují vědění úspěšněji než jiné (Beaugrande, 1991b, 1991c, v rukopise), jak mohou některé strategie přispět k rovnosti mezi účastníky diskurzu a jak lze odhalit a uvědomit si i praktiky nerovné účasti v diskurzu (viz Atkinson a Heritage, ed., 1984; Chilton, ed., 1985; van Dijk, 1988, ed., 1990; Fairclough, 1989; Wodak, ed., 1989; Drew a Heritage, ed., 1992). To by mohlo motivovat rozbor, který by vedl ke konstruktivním a kooperativním sociálním zásahům, např. k návrhu kurzů psaní, ve kterých by se lidé učili užívat strategie široce zpřístupňující určité vědění (srov. Halliday a Martin, 1993). Směřování k takové „ekologické hodnotě“ vyžaduje od nás zvážit předem možné aplikace našeho výzkumu, zatímco aplikace formalizmu jsou typicky aposteriorní nebo vůbec žádné, neboť cílem je tu sloužit abstraktním a mimočasovým ideálům „vědeckosti“ a „přesnosti“. Např. typické formalistické splývání mluveného a psaného jazyka musí být nahrazeno pečlivou diferenciací obou podob, chceme-li výzkum aplikovat na výuku psaného a mluveného slova (viz Bereiter a Scardamalia, 1987; Čmejrková et al., ed., 1992).

 

67. Za jedenácté, budeme mít náskok, když nebudeme předpokládat, že analýza je platná pouze tehdy, když proměňuje údaje přirozeného jazyka v jejich formální reprezentaci, např. anglické věty ve formule predikátového kalkulu, které připouštějí snadnou operaci s pravidly, protože jsou obojí zapsány téměř ve stejné notaci. Chci tím říci, že tato činnost způsobuje zamrzání jazykových dat, založené na neprokázané domněnce, že jsou v systému spolehlivě zachována ve zmrzlém stavu. Pokud zamrzlost také zastírá kontextová omezení, spíše to zpomaluje než zrychluje cestu za úplnou a konečnou analýzou jazyka, a také to nepřispívá ke konvergenci a konsenzu. Produktivnější se zdá ponechat text nebo diskurz jakožto jeho vlastní reprezentaci v nějakém písmenném přepisu, na jehož užití se domluvíme a shodneme, a pak budeme aplikovat jasně formulované strategie popisu, rozboru a výkladu, jako je např. „kognitivní funkční gramatika“ se sémantickou a pragmatickou orientací (viz Halliday, 1985, xvif) (§ 35, 61). Tyto strategie se opírají o uživateli příznivou („user-friendly“) metodu, která je adekvátní jazykovým datům, a přece s nimi není totožná.

 

68. Za dvanácté, funkční přístupy kladou nové nároky a úsilí je vyváženo tím, že přinášejí zřetelné výhody. Jsou výsostně stvořeny k tomu, aby vysvětlovaly reálná [25]data, která nebyla „očištěna“ nebo idealizována více, než je nutné při přepisu pro korpus. Takové přístupy budou také uživatelsky mnohem příznivější, neboť nebude zapotřebí žádný výcvik pro přepis dat do vypracované formální reprezentace. Takové pravidelnosti, o kterých byla zmínka v souvislosti s „build up“, se mohou předkládat v běžné řeči širokému okruhu zájemců, jako jsou např. učitelé jazyka nebo autoři stylistických příruček.

 

69. Na závěr můžeme předvést implikace dvanácti návrhů z paragrafů 57–68 a z celkového pojetí ve formě následující tabulky protikladů (tab. 2).

 

FORMALIZMUS	FUNKCIONALIZMUS
POHLED NA JAZYK:
vnitřní	rovnováha mezi vnitřním a vnějším
statický (plně „zmrzlý“)	dynamický („zmrzlé ostrovy“)
odshora dolů, nejprve teorie	odzdola nahoru, nejprve data
konstrukce dichotomií	konstrukce parametrů a gradací
diskrétní jevy	kontinuální jevy
rozložitelné jednotky	integrační jednotky
podkladové struktury	pozorované kolokace
celek = suma částí	celek ≠ suma částí
lineární řazení (zleva doprava)	ekonomie priorit
lingvistické pravidlo jako algoritmus	strategie diskurzu jako heuristická metoda
ZACHÁZENÍ S DATY:
idealizovaná data	dosvědčená data
menší množina vymyšlených příkladů	rozsáhlé počítačové korpusy
věty gramatické proti negramatickým	frázové jednotky nepříznakové proti příznakovým
odděl formu a význam	koreluj formu a význam
usiluj o abstrakci	vyvažuj abstraktní s konkrétním
usiluj o obecnost	vyvažuj obecné se zvláštním
očisti data od kontextů	vymezuj data pomocí kontextů
sleduj skrovný počet záležitostí	sleduj množství záležitostí
dosahuj úplné segmentace/úplného strukturního popisu	dosahuj relevantního a nesamozřejmého vhledu
přepisuj věty do formální notace	ponechávej text jakožto jeho vlastní reprezentaci
zdůrazňuj analýzu	zdůrazňuj syntézu
zajímej se o uzavřené úkoly	zajímej se o otevřené úkoly
izoluj užší oblasti jevů	pouštěj se do širších oblastí jevů
spoléhej na introspekci a intuici	spoléhej na práci v terénu, participaci, experiment
zůstávej uvnitř lingvistiky	usiluj o multidisciplinaritu
posuzuj výsledky podle stupně striktnosti	posuzuj výsledky podle ekologické hodnoty
služ mimočasovým ideálům	služ společenskému pokroku
trvej na přednostním postavení teorie	vyvažuj teorii s praxí
prováděj aplikace post factum	zvažuj aplikace už předem
směšuj mluvenou řeč s psanou	rozlišuj mezi řečí mluvenou a psanou
[26]SLOŽKY:
fonologie (řada diskrétních jednotek)	intonace/prozodie (celá melodie a kontura)
syntax jednotek ve strukturách a řetězcích	gramatika procesů a aspektů
sémantika	kognitivní organizace
pragmatika řečových aktů	společenská situace a interakce
složky značně izolované	složky ve vzájemném kontaktu
POHLED NA UŽIVATELE JAZYKA:
ideální mluvčí	mluvčí jakožto společenský kognitivní činitel
ideální posluchač	posluchač jakožto společenský kognitivní činitel
homogenní společenství	vztahy síly nebo solidarity ve společenství
lidé generují správně utvořené věty	lidem jde o plány a cíle

 

Tab. 2: Formalizmus versus funkcionalizmus

 

70. Tyto implikace naši práci v jednom směru spojují dohromady a v jiném odlišují. Avšak z důvodů, které jsem vyložil v odd. A-C, neshledávám možnost tento posun odkládat na později, má-li věda o jazyce opět získat nějaký pevný základ tváří v tvář současným výzkumům a objevům, které rychle mění tváře ostatních věd.

Přeložil František Daneš

 

LITERATURA

 

ANDERSON, Ph. et al. (ed.): The Economy as an Evolving Complex System. Addison-Wesley, Reading, MA 1988.

ATKINSON, J. M. – HERITAGE, J. (ed.): Structures of Social Action: Studies in Conversational Analysis. Cambridge University Press, Cambridge 1984.

BAKER, M. G. – TOGNINI-BONELLI, E. (ed.): Text and Technology. Benjamins, Amsterdam 1993.

BAZELL, C: On the problem of the morpheme. Archivum Linguisticum, 1, 1949, s. 15.

BEAUGRANDE, R. de: Linguistic Theory: The Discourse of Fundamental Works. Longman, London 1991a.

BEAUGRANDE, R. de: Knowledge and discourse in geometry: Intuition, experience, logic. Zeitschrift für Phonetik, Sprachwissenschaft und Kommunikationsforschung, 6, 1991b, s. 771–827.

BEAUGRANDE, R. de: Communication and freedom of access to knowledge as an agenda for the special purpose language movement. Fachsprache, 13, 1991c, s. 3–4, 98–109.

BEAUGRANDE, R. de: Language and authority in the discourse of Noam Chomsky. Journal of Advanced Composition, 11, 1991d, s. 425–442.

BEAUGRANDE, R. de: The heritage of functional sentence perspective from the standpoint of text linguistics. Linguistica Pragensia, 34, 1992, s. 2–26, 55–86.

BEAUGRANDE, R. de: Speech and writing in theory and in data. In: S. Čmejrková et al. (ed.), 1994, s. 23–46.

BEAUGRANDE, R. de: New Foundations for a Science of Text and Discourse. Ablex, Norwood, NJ (v rukopise).

BEREITER, C. – SCARDAMALIA, M.: The Psychology of Written Communication. Erlbaum, Hillsdale, NJ 1987.

[27]BIERWISCH, M.: Poetik und Linguistik. In: H. Kreuzer – R. Gunzenhäuser (ed.), Mathematik und Dichtung. Nymphenburger, Munich 1965, s. 49–66.

BLOOMFIELD, L.: Language. Holt, New York 1933.

BOLINGER, D.: Rime, assonance, and morphemic analysis. Word, 6, 1950, s. 117–136.

BURKS, A. W.: Essays on Cellular Automata. University of Illinois Press, Urbana 1970.

COOK, G.: Discourse. Oxford University Press, Oxford 1989.

ČMEJRKOVÁ, S. et al. (ed.): Writing vs Speaking: Language, Text, Discourse, Communication. Narr, Tübingen 1994.

DANEŠ, F.: A three-level approach to syntax. TLP, 1, 1964, s. 225–240.

DANEŠ, F.: On linguistic strata (levels). TLP, 4, 1971, s. 127–144

DIJK, T. van: News as Discourse. Erlbaum, Hillsdale, NJ 1988.

DIJK, T. van (ed.): Special issue of Text, 10, 1990, s. 1.

DIJK, T. van – KINTSCH, W.: Strategies of Discourse Comprehension. Academic, New York 1983.

DRESSLER, W.: FSP und Texttheorie. Paper at the First International Symposium on FSP, Mariánské Lázně, 12–14 September, 1970. Praha 1970.

DREW, P. – HERITAGE, J. (ed.): Talk at Work. Cambridge University Press, Cambridge 1992.

FAIRCLOUGH, N.: Language and Power. Longman, London 1989.

FIRTH, J. R.: General linguistics and descriptive grammar. In: Transactions of the Philological Society. Přetištěno v Firth, 1957a, s. 216–228.

FIRTH, J. R.: Descriptive linguistics and the study of English. In: J. R. Firth, 1968, s. 96–113.

FIRTH, J. R.: Papers in Linguistics 1934–1951. London – Oxford 1957a.

FIRTH, J. R.: A synopsis of linguistic theory, 1930–1955. In: Analysis of Linguistic Theory. Oxford University Press, Oxford 1957b.

FIRTH, J. R.: Selected Papers of J. R. Firth 1952–1959. Ed. F. R. Palmer. Longman, London 1968.

FRANCIS, G.: A corpus-driven approach to grammar. In: M. G. Baker et al. (ed.), 1993, s. 137–156.

HALLIDAY, M. A. K.: Explorations in the Functions of Language. Arnold, London 1973.

HALLIDAY, M. A. K. – MARTIN, J. R.: Writing Science: Literacy and Discursive Power. Falmer, London 1993.

HOCKETT, C.: A system of descriptive morphology. Language, 18, 1942, s. 3–21.

HOCKETT, C.: Problems of morphemic analysis. Language, 23, 1947, s. 321–343.

HOCKETT, C.: A formal statement of morphemic analysis. Studies in Linguistics, 10, 1952, s. 27–39.

CHAFE, W.: Meaning and Structure of Language. University of Chicago Press, Chicago 1970.

CHILTON, P. (ed.): Language and the Nuclear Arms Debate. Pinter, London 1985.

CHOMSKY, N.: Aspects of the Theory of Syntax. MIT Press, Cambridge 1965.

JEN, E. (ed.): Lectures in Complex Systems. Addison-Wesley, Reading, MA 1989.

KALLMEYER, W. – KLEIN, W. – MEYER-HERMANN, R. – NETZER, K. – SIEBERT, H.-J. (ed.): Lektürenkolleg: Einführung in die Textlinguistik. Universität Bielefeld, Arbeitsstelle Linguistik, Bielefeld 1971.

KAUFFMAN, S.: Requirements for evolvability in complex systems. In: W. Zurek (ed.), 1990, s. 151–192.

KAUFFMAN, S.: Origins of Order: Self-Organization and Selection in Evolution. Oxford University Press, Oxford 1990a.

[28]KINTSCH, W.: The role of knowledge in discourse comprehension: A ’construction-integration model’. Psychological Review, 95, 1988, 2, s. 163–182.

LANGTON, C. (ed.): Artificial Life: Proceedings of an Interdisciplinary Workshop in the Synthesis and Simulation of Living Systems. Addison-Wesley, Reading, MA 1988.

LANGTON, C. et al. (ed.): Artificial Life II. Addison-Wesley, Reading, MA 1992.

LONGACRE, R.: An Anatomy of Speech Notions. De Ridder, Lisse 1976.

LOUW, B.: Irony in the text or insincerity in the writer?: The diagnostic potential of semantic prosodies. In: M. G. Baker et al. (ed.), 1993, s. 157–176.

MATHESIUS, V.: New currents and tendencies in linguistic research. Mnéma, Praha 1926, s. 198–207.

MATHESIUS, V.: A Functional Analysis of Present Day English on a General Linguistic Basis. Academia, Prague 1975.

MOULTON, W.: The Sounds of English and German. University of Chicago Press, Chicago 1961.

NEKVAPIL, J.: From a functional linguistic stylistics to a general stylistics of human activity. In: E. Klein et al. (ed.), Betriebslinguistik und Linguistikbetrieb. Niemeyer, Tübingen 1991, s. 97–102.

NIDA, E.: The analysis of grammatical constituents. Language, 24, 1948, s. 414–441.

NIDA, E.: A system for the description of semantic elements. Word, 7, 1951, s. 1–14.

PERELSON, A. (ed.): Theoretical Immunology. Addison-Wesley, Reading, MA 1988.

PIKE, K.: Language in Relation to a Unified Theory of the Structure of Human Behavior. Mouton, The Hague 1967.

RUMELHART, D. – MCCLELLAND, J.: Districted Parallel Processing: Explorations in the Microstructures of Cognition. MIT Press, Cambridge, MA 1986.

SALLO, I. K.: Code-switching at the university: A sociolinguistic study. In: R. de Beaugrande – A. Shunnaq – M. Helmy Heliel (ed.), Language, Translation, Education, and Culture in the West and Middle East. Benjamins, Amsterdam 1994, s. 98–112.

SAUSSURE, F. de: Cours de linguistique générale. Payot, Lausanne 1916.

SAUSSURE, F. de: Kurs obecné lingvistiky. Přel. F. Čermák. Odeon, Praha 1989.

SMITH, W. B. S.: R. A. Hall, Desscriptive Italian Grammar. Rec. Studies in Linguistics, 8, 1950, s. 5–11.

SINCLAIR, J. McH.: Priorities in discourse analysis. In: M. Coulthard (ed.), Advances in Spoken Discourse Analysis. Routledge, London 1992a, s. 79–88.

SINCLAIR, J. McH.: The automatic analysis of corpora. In: J. Svartvik (ed.), Directions in Corpus Linguistics. Mouton de Gruyter, Berlin 1992b, s. 379–397.

STEIN, D. (ed.): Lectures in the Sciences of Complexity. Addison-Wesley, Reading, MA 1988.

STUBBS, M.: British traditions in text analysis: From Firth to Sinclair. In: M. G. Baker et al. (ed.), 1993, s. 1–33.

SWEET, H.: Word, logic, and grammar. In: Collected Papers of Henry Sweet. Clarendon, Oxford 1913, s. 1–33.

TRAGER, G. – SMITH, H. L.: An Outline of English Structure. Studies in Linguistics. Occasional Paper No. 3, 1951.

TRNKA, B.: On the linguistic sign and the multi-level organization of language. TLP, 1, 1964, s. 33–40.

VOEGELIN, C.: K. L. Pike, Phonemics. Rec. International Journal of American Linguistics, 15, 1949, s. 75–85.

WALDROP, M.: Complexity. Viking, New York 1992.

WOLFRAM, S.: Computer software in science and mathematics. Scientific American, Sept. 1984.

[29]WOLFRAM, S. (ed.): Theory and Applications of Cellular Automata. World Scientific, Singapore 1986.

WODAK, R. (ed.): Language, Power, and Ideology. Benjamins, Amsterdam 1989.

ZUREK, W. (ed.): Complexity, Entropy, and the Physics of Information. Addison-Wesley, Reading, MA 1990.

 

R É S U M É

Function and form in language theory and research

The tide is turning

It is argued that many of the major notions in “mainstream” linguistic theory and method over the years have been influenced by a “classical formalist” ambience that suited conventional ideas about how science ought to proceed but fostered and idealized “frozen” conception of the language system in isolation from reality and society. Today, the tide is turning toward functionalist accounts of language; but the accompanying shift in our scientific programme calls for careful reflection. Some deep-lying motives for the shift are explored with a view to potential consequences.

Slovo a slovesnost, ročník 57 (1996), číslo 1, s. 1-29

Předchozí Redakce Slova a slovesnosti

Následující František Čermák: Systém, funkce, forma a sémantika českých předložek