Stanislav Hubík: K postmodernismu obratem k jazyku

Jan Kořenský

[Recenze]

(pdf)

Stanislav Hubík: K postmodernismu obratem k jazyku

Stanislav Hubík: K postmodernismu obratem k jazyku. Nakladatelství a vydavatelství Albert, Boskovice 1994. 218 s.

 

Filozof a sociolog střední generace S. Hubík napsal tuto práci jako osobnost nanejvýš povolaná. Připomínám, že jeho zájem o otázky vztahu řeči a filozofie, jeho zaměření na významné paradigmatické proměny duchovědní, ale nejen duchovědní noetiky není z posledních let, z posledního pětiletí, kdy se u nás oficiálně začalo v těchto dimenzích přemýšlet. Zůstaneme-li pouze u publikací knižních, pak je třeba připomenout nejen jeho práci Postmoderní kultura (1991), ale především jeho starší dílo o L. Wittgensteinovi (1983).

Protože je recenze určena lingvisticky školenému čtenáři, doufám, že se mi podaří ukázat, že je pro současně orientované lingvistické myšlení přečtení této knihy velmi žádoucí, ne-li „povinné“; vyjdu nejprve z popisné rekapitulace celé práce a teprve pak se pokusím o jistá zobecnění a závěry orientované obecně, ale zejména právě směrem k lingvisticky interesovanému a orientovanému čtenáři.

Práce má vstupní kapitolu (Obrat k jazyku a odvrat od moderny) a tři základní části, z nichž druhá a třetí je členěna na další jednotlivé kapitoly. Práci uzavírá velmi stručné Shrnutí.

Ze vstupní kapitoly je třeba připomenout především tyto skutečnosti: obrat k jazyku, k řeči je cosi, co bylo obsaženo v duchovní atmosféře již po první světové válce. Je připraven novopozitivistickou filozofií, Heideggerem (s odkazem na Husserla), Meadem (s odkazem k Peirceovi), pochopitelně Wittgensteinem. Pro filozofii to znamená zjištění, že nástroj filozofie – jazyk – se posunul do centra filozofického výzkumu. Jde však o více: jde o pohyb od paradigmatu vědomí k paradigmatu komunikace, jde o podstatný rys procesu teoretického myšlení dvacátého století. V Hubíkově pojetí jde o hledání nového způsobu racionality, přičemž tento pohyb lze charakterizovat jistými póly – od konstrukce (na starých základech) k dekonstrukci, od řádu (chceme-li systému, struktury) ke hře. Je zcela zřejmé, že právě v tomto smyslu již nejde o „vnitřní“ záležitost filozofie, ale o pohyb, který chce být jakousi generální proměnou noetiky vůbec. Míra a závažnost tohoto procesu byla a je patrná vlastně teprve s odstupem a v průběhu času. Charakteristikou tohoto procesu je skutečnost, že postupně, z jistého hlediska snad i nečekaně se stává metafora hry, která se jakoby konceptualizuje, přesněji řečeno obsazuje prostor původně „ovládaný“ tradičními pojmy, jež se stávají dysfunkčními, dominantou myšlenkového pohybu. Konceptualizující se hra je podle Hubíka cestou k představě nového řádu, který patrně již vzniká, a to konfrontací neklasických přírodovědných teorií a komunikativních teorií.

Z I. části práce (Narušení paradigmatu moderního myšlení) je třeba v našich souvislostech připomenout alespoň tato autorova zjištění: kapitola je věnována významu sémiotiky, tak jak se utvářela zásluhou Peirceovou, Deweyovou, především pak Meadovou. Autor ukazuje, že právě díky Meadovi bylo sémiotické myšlení [48]„socializováno“; základem sociálního je znakové chování, komunikace, činnost, kooperace jako takové. Tímto hodnocením je odsunuta stranou potenciální námitka, že již předtím tu bylo k dispozici marxovské pojetí této stránky lidské podstaty, neboť pojem práce je „geneticky“ posunut za sociálně založené sémiotické reagování, nikoli naopak. Hubík akcentuje rovněž Meadův podíl na konceptualizaci hry, kterou jsme zvyklí spojovat především s Wittgensteinem. Meadovské komunikativní a priori zakládá i sebe-identifikaci a komunikativní původ zobecnělého druhého jako východisko pro abstraktní myšlení.

V II. části (Rozptýlení centra moderního myšlení) se autor v podstatě zabývá jednotlivými mody platnosti konceptualizující se herní metafory. Kapitola Hra dialogů a žánrů je věnována především Bachtinovi: čtenáře-lingvistu by měla zajímat Bachtinova kritika možností lingvistiky jako vědy celistvě uchopit jazyk/řeč. Připomenuta je Bachtinova zásluha, že kritikou fonocentrické pozice připravil cestu teoriím interpretace (textu) a k hermeneutice. Bachtinův přístup nebyl ovšem ještě „definitivním“ krokem k rozptýlení subjektu ani dosažení heideggerovského „Sprache spricht“. V obecnějších souvislostech stojí za povšimnutí i autorovo „očištění“ Bachtina od dialektickomaterialistického (marxistického) kontextu, jenž je v jeho díle explicitně obsažen a které se nezdá nezbytné (?).

V kapitole Jazykové hry je věnována pozornost Wittgensteinovi, jeho vývoji v konfrontaci s Meadem a Winschem. Již v Traktátu nalézá autor rozhodnou cestu směřující k socializaci původní logiky, jde o pohyb od monistické univerzality k pluralistické pravděpodobnosti. V celkovém myšlenkovém procesu shledává významné paralely s vývojem myšlení Meadova. Wittgensteinův vývoj je neustálým směřováním od logického k sociálnímu a praktickému. Významný moment vývoje spatřuje autor v instrumentálním pojetí jazyka, a to moment pozitivní: připomeneme, že zejména naše strukturalistická lingvistická tradice je rovněž instrumentalismem podstatně ovlivněna. Komparace myšlení Meadova a Wittgensteinova vyznívá ve prospěch Wittgensteinův: je to podle Hubíka právě promýšlení konceptu hry, které toto stanovisko opravňuje. V závěru kapitoly je věnována pozornost problému životních forem, v této souvislosti vztahům Wittgenstein, Husserl, Heidegger a otázkám kulturního univerzalismu a pluralismu.

Další kapitola Podstata jazyka si s námi hraje je pochopitelně heideggerovská. Hubík zde rekonstruuje cestu, jíž se ubíral Heideggerův vývoj, právě pokud jde o vztah k podstatě jazyka. Připomeňme rysy tohoto vývoje pro lingvistický zřetel nejzajímavější: Heidegger vyšel mimo jiné ze vztahů jazyka/řeči k tomu, co lze postihnout českým termínem obstarávání (Sorge, Besorgen). Zjišťoval v tomto kontextu, že strukturace lidského bytí je ve vztahu ke strukturaci jazyka; přihlížeje k časové „historické“ dimenzi, shledával v jazyce sedimentovanou paměť lidstva. Když se zabýval podstatou logiky, logického, docházel k závěrům, že gramatika je určena logikou (zcela určitou); touto cestou se postupně objevoval program osvobodit gramatiku od logiky. Poté, když Heidegger obrátil svoji pozornost na básnění jako jazykový a ontotvorný fenomén, učinil krok ke zjištění, že řeč sama je básníkem. Podle Hubíka byly v této souvislosti vykonány tři kroky: byl uvedeným způsobem posouzen vztah řeči a básnění, byl tím podstatně narušen subjekto-objektový schematismus, což mělo zásadní důsledky pro jazyk metafyziky přítomnosti; byla posléze odhalena i ontotvorná síla řeči, věci se teprve ve slovech stávají tím, čím [49]jsou, jsoucí se dostává ke slovu teprve tím, že je řeč jmenuje. Dochází k rušení instrumentalistické metafory ve vztahu člověka a jazyka, jde nikoli o ovládnutí jazyka, ale o poddání se řeči. Odtud je krok ke zjištění, že jazyk si s námi hraje. Ontotvorná síla řeči, „přítomnost“ řeči v metafyzice přítomnosti dává popud k cestě zpátky, a to právě po stopách, uchovaných jazykem směrem k „ještě“ nediferencovanému komplexu mluvení a činění, v jehož rámci se dosud slovo neemancipovalo od činu, od věci. Právě odpojení slova (jazyka) od reálné pospolitosti vyvolává vědomí rezultativně chápaného textu, jenž se pak zákonitě stává předmětem hermeneutického usilování. Heidegger také kultivuje (v podstatě paralelně, nikoli identicky s Wittgensteinem a Meadem) metaforu hry. Hra pro Heideggera není apriorní soustava pravidel, hrou je to, co dáno není a dáno být nemůže; jde nikoli o hru vytvořenou člověkem, ale o hru (s) člověkem. Je tedy hra/jazyk/řeč/komunikace nejvyšším (ontotvorným) principem? Z věty, že „Zde, v Heideggerově koncepci (potom u Derridy) se jazykově nezprostředkovává mezi lidmi, ale mezi člověkem a tím, co je nad ním, co je nejvyšší a první – jazykem a řečí“ (s. 77), by to patrně plynulo. – Kapitola Hry diskursů je věnována současné francouzské filozofii, zejména Foucaultovi. Foucaultova dominantní tematika, při jejímž řešení dospěl k dnes široce užívaným a snad i zneužívaným pojmům diskurs a epistémé, nesměřovala k řešení podstaty jazyka/řeči tak přímo a zřejmě jako u Wittgensteina nebo Heideggera. Přesto, či snad právě proto však jeho „archeologické“ zkoumání konstituce novodobé, porenesanční podoby znaku a vytváření sémiotiky široce založené v kontextu evropských kultur (kriticky od reformace) pozoruhodně odhaluje podmínky a okolnosti, za nichž se vytvářela nejen sémiotika, ale i vědní lingvistika. Uveďme některé formulace: „Svrchované označující (člověk-subjekt) bylo znakovou reprezentací posunuto až k bodu, ve kterém získalo své bytí – jen to, co bylo reprezentováno“ (s. 85). „Celá klasická filozofie a teorie znaku se seskupila okolo jména … Vládu „dynastie reprezentace“, charakteristickou pro klasický věk, vystřídala jiná dominace – nadvláda jazyka odloučeného jak od myšlení, tak od věcí“ (s. 87). „Lidé vyjadřují své myšlenky slovy, která neovládají, vkládají je do slovních forem, jejichž historické dimenze jim unikají, věříce, že jejich řeč se jim podřizuje, a přitom si neuvědomují, že se sami podrobují jejím požadavkům“ (s. 88). Lingvistu patrně zaujme to místo, na kterém si Hubík uvědomuje (zde v souvislosti s Foucaultem) obecný problém „statutu“ předpokladů k řeči orientovaného k individuu v podmínkách obecně platného „gramatického“ a priori; řešení se domnívá nalézat v Chomského pojetí komunikační kompetence. Je to právě z lingvistického hlediska téma velmi významné. Za cenné a spravedlivé je třeba označit Hubíkovo připomenutí podnětů Merleau-Pontyho týkajících se vztahu mezi subjektem jazyka a jazykovou pospolitostí vytvořenou člověkem.

Kapitola Hra diferance patří Derridovi. Autor se nejprve vrací k charakteristice obratu k jazyku jako určitého směřování, které má povahu odklonu od ideálních konstrukcí směrem k analýze reálných jazykových aktů. Aby mohl přesněji určit místo Derridovo, rekapituluje myšlenkové souvislosti, které jeho vystoupení předcházejí a které toto vystoupení obklopují. Značná pozornost je věnována vztahu Derrida – Husserl, Derrida – Heidegger. Akcentuje s výše řečeným související pohyb od logiky a gramatiky směrem k rétorice a zdůraznění „noetické mohutnosti“ psaného jazyka, písma. Sledováním vývoje pojmů diference a diferance dospívá [50]k Derridovu způsobu sémiotického myšlení, v němž vztah znak – znak dominuje nad vztahem znak – „věc“. Heideggerovsky řečeno, jazyk nepatří k člověku, ale k Dasein, nositelem diference je právě jazyk. „Řešením“ problému je nikoli foucaultovská přeměna dané epistémé v jinou, ani heideggerovské sledování cest básnivosti řeči. Je třeba rozmontovat veškerou znakovost mající svůj původ v logu, tj. uskutečnit proceduru dekonstrukce. Diference dává přednost sobě samé před identitou, dialogice před monologikou, rétorice před logikou, aforismu před systémem, „chaosu“ před „řádem“. Čtenář, pro nějž jsou důležité filozofické a vůbec noetické základy transtextualistických interesů, učiní dobře, přečte-li si velmi pozorně druhý odstavec na straně 113. Další stránky jsou věnovány porovnávání stanovisek Heideggerových a Derridových, způsobu, jakým navazuje ve vlastním filozofickém kontextu na Lévi-Strausse. V závěru kapitoly je zdůrazněna především důslednost, s jakou je obrat k jazyku právě u Derridy uskutečněn; znakový svět se tu osvobozuje od lidské subjektivity a představuje jistý způsob kapitulace racionality. Není důležité, co říkáme, ale že mluvíme a jak mluvíme. „Můžeme vlastně říkat cokoli, nejde ani tak o poznání, jako o účast na kulturní artikulaci skutečnosti“ (s. 122).

Oddíl III. (Obrat k jazyku a postmodernismus) je otevřen kapitolou Konec univerzálního rozumu. Jsou tu výrazně dotčeny otázky, které jsou pro možnost vědy (vůbec, nebo v podobě utvářené novověkem?) důležité. Základním rozměrem kapitoly je uvažování o protikladu konstrukce a systému oproti hře. Úvahy se pochopitelně znovu uskutečňují v „prostoru“ vymezeném jmény Wittgenstein, Heidegger, Derrida, Lyotard. V daném kontextu se objevují i další osobnosti uvažující o osudech (racionální) vědy v souvislostech současných paradigmat, např. Toulmine, Bohm; a autor se tu právem nevyhýbá ani setkání s Marxem, a to právě tam, kde jde o Marxovo pojetí subjektivizace objektivity, provázející socializaci, historizaci, pragmatizaci subjektivity. Hubík v kapitole diskutuje otázky vztahů mezi pojmy intersubjektivita, komunikativní praxe, relativismus. Na místo původního „spekulativně arogantního“ subjektu nastupuje hra, hra, která není hrou někoho ve světě, hra je tu na místě „původního“ systému, řádu, dochází k rozptýlení subjektu v horizontu her. Závěr kapitoly je věnován Habermasovi a zejména Rortymu jako osobnostem, které chtějí zcela zřetelně využít dosavadních výsledků obratu k jazyku k rekonstrukci filozofie a racionalismu. Je připomenuta zejména Rortyho vůle k uchování inspirujících hodnot souvisejících s americkým pragmatismem (Dewey, Quine, Peirce aj.). Hubík shrnuje: „Kritika novověkého racionalismu a na těchto základech postavené vědy je kritikou obecně kulturně přijatého stanoviska evropského lidství, které respektuje represivně totalizující funkce evropské racionality a racionalizace kotvené osvícenstvím a kantovskou filozofií.“ – Kapitola Rozum univerzálního diskursu je věnována J. Habermasovi. Tato část – samozřejmě v kontextu práce celé – zaslouží mimořádnou pozornost českého lingvisty, pokud ovšem ve svých postupech inspirace postmoderní noetikou vůbec vnímá. Právě myšlenky a pojmy Habermasovy byly u nás v 70. a 80. letech často prostřednictvím německé jazykovědy velmi vlivné a jejich stopy jsou dodnes zřetelné. Tato kapitola je výrazněji kritická než kapitoly předcházející, její kritičnost je opřena o polemiky francouzských a britských filozofů s Habermasem zejména po jeho Teorii komunikativního jednání. Habermas je kritizován za eklekticismus, za snahu hledat východiska ze skepse pramenící z postmodernistického odmítání dosavadních základů [51]a východisek filozofické a vědní racionality postulováním ideálu svobodné nepokřivené antropotvorné komunikace. Je mu vytýkáno setrvání v rozdvojenosti (údajně marxovského původu) na lidskou činnost zacílenou na přírodu a lidskou činnost zaměřenou k jiným lidem. Ve snaze zachránit svým pojetím komunikativního jednání jisté hodnoty odvržené postmodernisty vyhlášením „konce dějin“ a „konce subjektu“ není dostatečně práv „kategorického imperativu“ (formulace J. K.) hernosti, „oslabuje“ noetickou univerzalitu jazykových her a řečových aktů uchováváním „makrosubjektů“ řádově přetrvávajících z předcházejících paradigmat, pouze však přenesených z obvyklých souřadnic filozofie a sociologie do souřadnicového systému lingvistické filozofie. V závěru kapitoly však je Hubíkovo stanovisko k Habermasovi formulováno takto: „velký vklad Habermasovy teorie … je rehabilitace komunikativního aspektu jakožto rovnocenného aspektu antropogeneze a sociogeneze. Součástí tohoto vkladu je i nové, to jest komunikativně teoretické situování emancipačně humanistických koncepcí. Ale právě to se ukázalo být dvojznačným a konfrontace emancipačního humanismu s komunikativním absolutnem vyjevila jeho nesporné slabiny v diskusi o moderně a postmoderně“ (s. 158).

Závěrečná kapitola práce je nadepsána Krok za filozofii – do kulturologie. Můžeme ji chápat jako vlastní, pracovní shrnutí celé práce.

Hubík se tu soustřeďuje na to, co jednotlivé v mnoha směrech odlišné teorie spíše sjednocuje ve společné noetické, filozofické a tedy i vědněmetodologické gesto. Shrnuje nejprve přednosti komunikativního paradigmatu: na místě od Descartova hledaného „evidentně daného“ stojí samo komunikativní zprostředkování, které se takto stává oním bezprostředním. Je překonáno „osudové“ zapomenutí filozofií na řeč, komunikativní paradigma je podle autora s to vyjevovat logické v jednotě s axiologickým a historickým. Podstatným společným rysem je „akceptování komunikativní struktury dané reálným komunikativním společenstvím, které nadřazuje dialogickou (komunikativní) symetrii vztahu člověka ke světu nad asymetrii (moderního) vztahu člověka ke světu, odvozenou z předmětné instrumentální aktivity, většinou pojaté ahistoricky“ (s. 161). Autor se dále shrnujícím způsobem zabývá „osudem“ subjektivity: před termíny „soumrak“, „smrt“ subjektu dává přednost termínu rozptýlení subjektu. Přes radikální postoje zejména francouzského postmodernismu předpokládá, že zřetel k člověku není tímto posunem zřetele od subjektu ke komunikujícímu společenství zcela odstraněn. Jde o decentraci rozumu, subjektu, touto cestou mizí každý fiktivní subjekt, mizí též tázání a vidění pouze z privilegovaného místa komunikačního prostoru. Toto decentrování subjektu brání podle autora tomu, aby proces upadl v objektivismus (bez subjektu) nebo naopak v totální skepsi (relativismus významu). V komunikativním paradigmatu se tak vytváří rozšířené pojetí subjektivity. Relativismus se stává de facto východiskem, „odpadá“ hledání počátků, základů, určitostí významů; postmoderní určitost spočívá v neurčitosti komunikovaného. Nastává konec ideologií jako ideologií založených metafyzikou idealismu, ideologií „abstraktně emancipačních všelidských projektů“; znamená to směřování k novému ideologickému synkretismu. Autor začleňuje do této kapitoly i připomenutí Fukuyamových představ o konci dějin jako nepřítomnosti konkurence metafyzicky založených ideologií, který až příliš ovšem připomíná jednostranně ideologicky „prospěšné“ vize světa s „pouze“ technologicky, ekonomicky [52]a ekologicky platnými problémy. Do závěrečných úvah je umístěna i otázka postmoderní vědy. V „postkuhnovském“ (J. K.) paradigmatu dochází k rozptýlení právě tak subjektu vědce, jako k pluralizaci hodnot, jako je poznání, pravda, objektivita, věda se stává pluralizovanou produkcí informací pro směnu. Připomenuta je i mimořádná zásluha přírodních věd, které vlastními prostředky dospěly ke schopnosti vnímat reálnou instrumentálně konkrétní, sociální, historickou, kulturní lokalizovanost poznávajícího badatele. Hubík také zaujímá postoj k otázce, zda dosavadní („invariantní“) obsah postmoderních noetických gest představuje sám o sobě již novou éru: sám spatřuje v postmodernismu svébytné dokončování moderny jinými prostředky. V tomto smyslu je třeba i chápat obrazné formulace konstatující, že postmoderna znamená z hlediska obecně kulturologického krok za evropskou kulturu, krok za filozofii. Vztah moderny a postmoderny je ukončováním, domýšlením, dialektickým přesahováním, nikoli logickou negací. Dekonstrukce je „překonávání rozložením“, hra je zde abstrakcí pro (nový?) řád a „řádné procesy“, jejichž artikulace je teprve před námi.

S reprodukovanými závěry autorovými je možné více než souhlasit; jdou ostatně namnoze nad „nezbytné“ výsledky, které by přirozeně vyplynuly z významných prací, jež jsou předmětem analýzy. Pro Hubíkovu knihu je charakteristické, že usiluje o syntézu, o povýtce dynamickou, akční rekonstrukci intelektuálních procesů, které vytvářejí neklidný, apelující a provokující duchovní svět postmodernismu. Protože práce příslušných autorit jsou často charakteristické buď pouze implicitní intertextualitou, nebo se naopak vyznačují polemicky vyhrocenou akcentací rozdílů – ať již směrem k absolutním hodnotám modernismu, nebo i v rámci rodícího se postmoderního paradigmatu –, obrací se Hubíkova textotvorná strategie k identifikaci přímých i zprostředkovaných dorozumění, souznění, odhalení obecnějších tendencí, ke zjištění hybných faktorů přesahujících individuální odlišnosti jednotlivých osobností; je nutno podotknout, že se to však děje nikoli na úkor vyhraněné prezentace jednotlivých postojů. Jestliže např. kapitola věnovaná Habermasovi je právě se zřetelem k reakcím na jeho myšlenky výrazněji kritická, pak obraz Habermasovy snahy o „antropotvorné“ usilování i v rámci komunikativního paradigmatu je již příznivější. Hubíkův postup je velmi výhodný pro čtenáře: umožňuje pochopit nejednoduchou mnohovrstevnatost a plasticitu intelektuálních procesů zejména v druhé polovině 20. století i se zřetelem k hlubším kořenům těchto procesů. V mnohém účinně nahrazuje soustavné studium „pramenů“, což je dobré právě pro čtenáře, který se zabývá např. jazykovědou, neměl by tedy tento celý filozoficko-metodologický diskurz obejít, ale nemůže se mu věnovat do takové míry, jako to lze předpokládat u filozofa nebo sociologa.

Jestliže tedy připojím na závěr několik poznámek, týkajících se toho, co lze tradičně nazvat otevřenými otázkami, pak se to bude týkat spíše extrémních vyústění některých děl, která jsou východiskem Hubíkovy práce, než jeho vlastních syntéz a závěrů. Pokud je to možné vůbec vzájemně oddělit, půjde o otevřené otázky z pohledu vědní metodologie, se zřetelem k lingvistické metodologii, spíše než o vlastní filozofické, obecně antropologické a socio-etnické problémy. Z vědněmetodologického hlediska, z hlediska hledání racionality nového typu, která si bude účinně vědoma postmoderního poznání, je ústředním problémem „onto-gnozeologická“ podstata pojmu hry, který se sice postupně konceptualizuje, ale jenž je stále především [53]metaforou. Hubík velmi jemnými nástroji sleduje přetváření komunikace jako hry, v ’první dané’, které je ’vždy-již-zde’; ale právě díky této jemnosti a rekonstrukční důkladnosti je patrné, jak zejména ze speciálněvědních hledisek je zrušení základních noetických konceptů zatím spíše jejich odložením než vyřešením. Je to velmi závažné: přirozené jazyky spjaté s euroamerickými kulturami jsou „konstruovány“ subjekto-instrumento-objektově. Totéž platí tudíž nutně i pro předstrukturalistické i strukturalistické lingvistické teorie, které – zejména v pražské verzi – jsou neodmyslitelně charakterizovány svým instrumento-účelovým postojem. Ostatně obtíže spojené s verbálním vyjádřením statusu komunikace, která má herní charakter, tedy všechna ta konstatování, že „subjekt s vědomím je vystřídán jazykem“ a s tím spojené formulace, jež shledávají v komunikaci subjekt (ovšem bez objektu), případně objekt (bez subjektu), prozrazují vyjadřovací bezmoc, nemožnost obejít se v přirozené řeči bez „zrušených“ konceptualit. Srov. vyjádření „podstata jazyka si s námi hraje“, „vědomý a rozumný subjekt pohltily hry“ apod. Také veškerá tázání po tom, jak jsou pravidla oné hry zvané komunikace, tedy tázání po tom, o jakou hru jde, jsou ve své závislosti na přirozeněřečově dostupných verbálně-formulačních možnostech zcela limitována. Koneckonců zjištění, že jsme jen produkt své vlastní řeči, jí zcela dáni a jí učiněni, nám nedává možnost mluvit o ní: nejde jen o to, že si uvědomíme, že o ní mluvíme bez nadhledu, bez možnosti „vnějšího“ názoru, že o ní mluvíme ze zcela určitého místa její podoby, stavu a jejích dějin, ale jde o to, že tak můžeme činit jen a pouze jejími „nástroji“. Jsme tedy od svých moderních předchůdců chudší o naději (či iluzi?), že jsme schopni konstrukce vědních jazyků-postojů, které jsou schopné překonat naši ponořenost v řeči, kterou bylo do jisté doby a v některých variantách moderního racionálního vědění zvykem považovat za reprezentant objektivního světa. Tak se nakonec zdá, že důsledně interdependentní dialektické užití „modernistických“ konceptualit, důsledné vyčerpání poznávacích možností dynamických, interaktivních systémových aparátů „nejvyšší“, tedy neredukované složitosti zahrnující racionálně artikulovatelnou vzájemnou danost vytvářeného a vytvářejícího, interdependent „logického“ a „historického“, může mít stále naši teoretickou důvěru. Je schopno respektovat závislost poznávaného na poznávajícím právě tak jako poznávajícího na poznávaném. Dovoluje „pokorně“ respektovat místo, na kterém se nachází nositel tázavých aktivit, právě tak jako obklopivou zahrnující působnost toho, co bychom chtěli „modernisticky“ pokládat za pouhý instrument a co nám tázavě hledané právě tak zakrývá jako přináší.[1] Řeč ovšem za těchto okolností nebude „ještě“ oním „sebe-ze sebe-povždy-vše-dávajícím-sebehraním“, ale bude z tohoto/těchto/lidského světa, jenž je neodhraničitelný od věcí prvotnějších, jež však řečí nejsou.

Stanislavu Hubíkovi je třeba vyslovit dík: svou knihou nám pomáhá pochopit, či dokonce přijmout svět, v němž přebýváme, právě tak, jako nám (odchovancům modernistické rozumnosti) pomáhá rozumět mnohorozměrným a mnohovýznamným, spíše tázavým než odpovídajícím ukazatelům postmoderny, jako zatím poslední velké ideologie evropského lidstva.

 

[54]LITERATURA

 

HUBÍK, S.: Jazyk a metafyzika. Kritika Wittgensteinovy filozofie. Praha 1983.

HUBÍK, S.: Postmoderní kultura. Úvod do problematiky. Olomouc 1991.

KOŘENSKÝ, J.: Teorie přirozeného jazyka (interdisciplinarita, aplikace, prognózy). Praha 1989.

KOŘENSKÝ, J.: Teoretická jazykověda a komunikačně orientovaný výzkum řeči. SaS, 53, 1992, s. 97–103.

Slovo a slovesnost, ročník 57 (1996), číslo 1, s. 47-54

Předchozí František Čermák: Systém, funkce, forma a sémantika českých předložek

Následující Anna Jirsová: Zbigniew Greń: Semantyka i składnia czasowników oznaczająncych akty mowy w języku polskim i czeskim