Ročenka o práci na fonetickém fondu ruštiny

Jevgenij Timofejev

[Kronika]

(pdf)

Yearbook on studying phonetic stock of Russian

Periodikum nazvané Bjulleteň fonetičeskogo fonda russkogo jazyka (č. 5, listopad 1994, vydavatelé Christian Sappok a Lija V. Bondarková, Ruhr Universität, Bochum 1994, 166 s.) seznamuje odbornou veřejnost s výsledky výzkumu v oblasti rozsáhlého vědeckého programu „Fonetický fond ruského jazyka“ (FFRJ). Práce na programu byly zahájeny v roce 1988. Projekt FFRJ je zaměřen na široké spektrum teoretických a aplikovaných výzkumů v oblasti fonetické stránky, je založen na moderní experimentální technologii za podpory počítačové techniky a je realizován v rámci intenzivní mezinárodní spolupráce. Recenzované vydání nemá jednotné tematické zaměření, není členěno, jak je to zvykem v běžných časopiseckých publikacích. Je to sborník prací mezinárodního týmu působícího v rámci programu FFRJ, který přibližuje čtenáři poslední výsledky výzkumů.

Sborník otevírá stať V. V. Ljublinské, Ch. Sappoka a N. D. Svetozarovové „Rol’ golosa i intonacii pri vosprijatii diktorskoj prinadležnosti rečevogo vyskazyvanija“ (s. 5–35). Popisuje experiment zaměřený na percepci a identifikaci mluvčího v dialogu, kde, jak ukazují výsledky experimentu, náleží rozhodující úloha percepci a interpretaci pauzy. Za zmínku stojí, že V. V. Lublinskaja zastupuje ve výzkumném týmu Ústav fyziologie I. P. Pavlova, tj. odborného pracoviště dobře známého v ČR i ve světě.

Článek L. V. Bondarkové, M. A. Gubareva, B. I. Kuzněcova a M. V. Parfenova „Fonetičeskaja transkripcija svjazannogo teksta“ (s. 36–57) je věnován otázkám reprezentace souvislého textu v podobě fonetické transkripce. Způsob transkripce textu z hlediska jednoznačné fonetické reprezentace má zásadní význam a v ruštině souvisí především s transkripcí variant vokalických fonémů. Článek popisuje porovnání výsledků získaných pomocí tzv. automatického transkriptoru (AT – automatická transkripce) na straně jedné a výsledků získaných na základě fonetické analýzy stejného textu v ústním reálném provední na straně druhé. Práce na AT v Petrohradě byly zahájeny v roce 1988. AT má v současné době dvě základní podoby – fonematickou a fonetickou verzi. Další aplikační oblastí jsou prozodické jevy (viz dále v textu). Zde je na místě připomenout, že v Československu AT ruštiny byla poprvé předvedena na Dnech nové techniky Tesla VÚST v Praze na jaře 1986 (podrobněji viz: Ptáček, M. – Timofejev, J.: Automatická transkripce ruského textu. ČsRus, 33, [80]1988, č. 2, s. 62–65). V československé verzi se jednalo především o fonematickou verzi, limitovanou tehdejšími technickými možnostmi (ROM 1,5–2 KB). V experimentu L. V. Bondarkové aj. bylo použito již fonetické AT, která respektuje základní, všeobecně uznávané varianty vokalických fonémů: vliv palatálních konsonantů, vliv předopatrových konsonantů, labializaci a nazalizaci vokálů, redukci (2 stupně) vokálu [a], opozici „prepozice – postpozice“ pro ostatní nepřízvučné vokály, absolutní začátek a absolutní konec slova. AT má tedy celkem téměř 140 znaků pro jednotlivé varianty vokálů. Automatická transkripce „reprezentačního“ fonetického textu představuje tak „ideální“ traskripci. Konfrontace této transkripce s výsledky „poslechové“ transkripce prováděné odbornými fonetiky na základě analýzy záznamu stejného textu nabízí řadu závěrů, které zcela jistě zaujmou čtenáře. Ke konfrontaci autoři použili i podrobné akustické analýzy (formantová struktura) záznamu „živě“ nahraných vokálů. Zde upozorníme na závěr, že v souvislém textu lze jen obtížně stanovit invariantní formy fonémů.

Práce I. V. Žarkova, S. L. Slobodňuka a N. D. Svetozarovové „Avtomatičeskij akcentno-intonacionnyj transkriptor proizvol’nogo russkogo teksta“ (s. 58–71) patří mezi nejzajímavější materiál sborníku, popisuje základní principy algoritmizace prozodických jevů ruského textu. Jedná se o automatickou transkripci libovolného ruského textu, která obsahuje slovní přízvuk a znaky intonačního členění textu.

AT obsahuje zhruba 90 000 slov, a protože respektuje akcentní změny v jednotlivých tvarech slov, je schopná zpracovat asi 4 milióny derivačních tvarů. Způsob popisu jednotlivých derivačních tvarů je sice specifický, avšak zcela běžný pro počítačové aplikace přirozeného jazyka, tj. neodpovídá běžným představám lingvistické analýzy. Například v pravidlech algoritmu sloveso bežať je členěno na konstatní část be- a soubor formálních flektivních komponentů -žať, -gu, -žiš atd. Tento popis porušuje i tradiční lingvistické představy o morfologických třídách slov (podstatné jméno, sloveso atd.). Použitý popis zařazuje 90 000 slov do 403 derivačních skupin, a to tak, aby program vždy přesně určoval místo přízvuku v jednotlivých slovních tvarech. U sporných případů jako viski (,whisky’ nebo ‚spánky’) kromě minimálního kontextu program uplatňuje koeficient pravděpodobnosti. Pojistkou je dialogový režim programu. Jedná se tedy o metodiku, která je dostatečně podrobně popsána (např. v práci: Ptáčková, V. – Timofejev, J.: Algoritmizace změny sč – [š:] v ruštině. ČsRus, 35, 1990, č. 2, s. 98–102).

Automatická transkripce intonace (ATI) realizuje členění textu na větné úseky v terminologii L. V. Ščerby syntagmy na základě interpunkce. Gradace délky „syntagmatické“ pauzy souvisí s typem interpunkčních znaků (tečka, středník, čárka atd.). Nejspornější a nejobtížnější je způsob určování větného přízvuku; v podstatě popsaný algoritmus je schopen přízvukově vyčlenit pouze poslední slovo syntagmatu, což nemůže být pokládáno za postačující. Melodicky realizuje program na základě některých pravidel (intonačního členění textu) dva typy intonace: klesavou a stoupavou. Práce uvádí některé technické parametry systému ATI a ukázku zpracovaného textu.

Článek V. I. Kuzněcova a P. A. Skrelina „Jestestvennosť sintezirovannoj reči“ (s. 72–81) popisuje experimenty se syntetickým řečovým signálem (LPC syntéza), zaměřené na přirozenost signálu a ekonomii tranzitních úseků na úrovni slabiky.

Mezi ostatními pracemi se zmíníme o článku M. D. Vojejkovové a I. A. Čistovičové „Pervyje slova russkogo rebjonka“ (s. 942) s pokusem stanovit frekvenční slovník prvních slov ruských dětí a o článku T. Ju. Šerstinovové, věnovaném fonetické datové bázi FON2 (s. 146–166).

Závěrem nezbývá než doporučit sborník odborné fonetické veřejnosti, neboť zcela jistě zaujme konkrétními výsledky nových petrohradských experimentálních výzkumů.

Slovo a slovesnost, ročník 57 (1996), číslo 1, s. 79-80

Předchozí Steffen Höhne: Germanoslavica

Následující František Čermák: Frazeologie novinového úvodníku: úzus, funkce a aktualizace