Olga Müllerová – Jana Hoffmannová: Kapitoly o dialogu

Jana Bartůňková, Jiří Zeman

[Recenze]

(pdf)

Olga Müllerová – Jana Hoffmannová: Kapitoly o dialogu

Olga Müllerová – Jana Hoffmannová: Kapitoly o dialogu. Pansofia, Praha 1994. 96 s.

 

Jména obou autorek recenzované publikace jsou v povědomí lingvistů spojena s výzkumem dialogické komunikace a teorie textu. Vydavatelské a nakladatelské propojení (ÚJČ a Pansofia) však signalizuje, že tentokrát půjde o poněkud jinou stylovou a žánrovou podobu. Práce je určena širší veřejnosti, a to té její části, která se chce nebo potřebuje poučit o teorii i praxi dialogu z důvodů profesních či zájmových. Toto popularizační zaměření nijak nesnižuje její odborné kvality: je naopak důkazem toho, že hodnotnou populární příručku může napsat pouze autor hluboce poučený, ovšem jen za předpokladu, že je mu současně propůjčena schopnost psát srozumitelně a čtivě. Tyto požadavky kniha splňuje.

Základní charakteristiku práce podává již její titul. Cílem publikace je rekapitulovat základní poznatky o dialogu.[1] Jde o oblast, která je pro uživatele jazyka [141]mimořádně aktuální, protože – jak autorky píší v úvodu – „celý náš život je vlastně dialogem, který vede každý z nás se svým okolím, ale i sám se sebou“ (s. 5). Pozornost je věnována především jazykové realizaci dialogu; připomenuty jsou však i prostředky nejazykové. Výklad je rozdělen do osmi kapitol, které jsou zároveň i základními okruhy problémů, které teorie dialogu řeší.

Cílem první kapitoly je charakterizovat hlavní směry zabývající se analýzou dialogu a zmínit se o jejich nejdůležitějších reprezentantech. Autorky sice vymezují časové období svého zájmu na poslední tři desetiletí (od přelomu 60. a 70. let), kdy lze hovořit o teorii dialogu, ale uvědomují si, že tento obor má kořeny už v antické rétorice. Stručně představují zakladatele novodobé teorie L. P. Jakubinského, M. M. Bachtina a J. Mukařovského. Uvedená jména zároveň naznačují, že základna této disciplíny je už ve své prehistorii značně široká, protože vychází z pozic lingvistických i literárněvědných. Právě propojení obou těchto proudů je pro recenzovanou práci typické: Největší pozornost je věnována směrům, které k rozvoji teorie dialogu přispěly nejvíce. Kromě etnolingvistiky je podrobněji zmíněna konverzační analýza a analýza diskurzu, která poskytla především systém a klasifikaci jednotek dialogické interakce a zkušenosti s analýzou zvukové stránky dialogů (k rozdílům viz např. Levinson, 1983, zvl. kapitola 6.1, kde je i podrobnější bibliografie). Problémy, které práce prezentuje, i způsoby analýzy dialogu naznačují, že autorky ve své práci vycházejí především z analýzy diskurzu, v teoretických pasážích se odvolávají rovněž na výsledky konverzační analýzy. První kapitola připomíná i ty směry, které se svým předmětem zájmu a metodologií s teorií dialogu protínají (pragmalingvistika a teorie verbální komunikace).

Poslední část této kapitoly podává přehled dosavadního výzkumu v české lingvistice. Bohužel však není začleněna do širšího světového kontextu. Z přehledu je totiž patrné, že český výzkum dialogického textu byl novými proudy ovlivněn až v poslední době; ve svých počátcích (hlavně v 60. a 70. letech) se na něm významně podílela česká rusistika (k tomu srov. Müllerová, 1994, s. 18–22). Je proto škoda, že autorky nevěnovaly více místa přehledu výzkumu dialogu ze slavistického hlediska.

Druhá kapitola pojednává o definici dialogu a o hlavních terminologických problémech. Autorky shrnují dosavadní názory na vymezení rozdílů mezi dialogem a monologem a upozorňují na plynulost přechodu mezi oběma útvary (v různé míře monologizované dialogy a dialogizované monology, přičemž hraje roli míra adresnosti a možnosti reakcí partnera). U dialogu věnují pozornost střídání rolí partnerů dialogu jako jevu podstatnému, pokud chceme hovořit o interakci. Zdůrazněn je i charakter kontaktů partnerů a především společenská norma, která předepisuje užití té které formy kontaku.

Autorky posuzují dialog v některých opozicích (dialogy psané-mluvené, připravené-nepřipravené, umělecké-neumělecké). Dialogu stylizovanému v uměleckém díle je věnováno programově jen okrajové místo, protože práce směřuje jinam. Přesto kapitola prezentuje několik zajímavých příkladů a postřehů týkajících se dialogu [142]v dramatu (Hrubínova Srpnová neděle), v pohádkách (Čapek, Werich) a v poezii (Halas, Dyk).

Recenzovaná práce se soustřeďuje na analýzu mluvených dialogů.[2] Skutečnost, že mluvené projevy vykazují v porovnání s psanými texty jistá specifika, se odráží i v metodologickém přístupu k mluveným dialogům. Přináší to však jisté těžkosti (k tomu viz Müllerová, 1994), jak naznačuje třetí kapitola věnovaná jejich kompozici.

Autorky chápou dialog jako hierarchizovaný celek složený z jednotek různé úrovně a složitosti. Za základní jednotku segmentace dialogu považují repliku (souvislý úsek pronesený jedním mluvčím), která je tvořena jednou či více výpověďmi (intonačně a významově uzavřené samostatné celky). Repliky se seskupují do vyšších jednotek – sekvencí (několikačlenné výměny replik, jejichž prostřednictvím se řeší určitý komunikační úkol); nejnápadnějšími sekvencemi jsou pak replikové dvojice (adjacency pairs). Nejrozsáhlejšími jsou funkčně motivované jednotky (autorky je přímo nepojmenovávají) a tematické bloky (pasáže dialogu věnované jednomu tématu).

Vzhledem k tomu, že členění je výsledkem různých přístupů, dochází k disproporcím mezi jednotkami vymezenými významově a formálně. Zvláštnosti mechanizmu střídání komunikantů v dialogu způsobují na jedné straně jevy, jako jsou přesahy replik, opravy, pauzy atd., na druhé straně vyžadují užívat výrazy, které mají za úkol upozornit na začátek či konec některé jednotky (členicí signály). Celá tato část tvoří vlastně úvod k dalším kapitolám, v nichž jsou jednotlivé jednotky dále analyzovány a kde je popsáno jejich fungování.

Předmětem čtvrté kapitoly je rozbor tematické výstavby dialogu. Autorky užívají k popisu pojmy hlavní a vedlejší téma, modifikace tématu, odbočení od tématu a tematická roztříštěnost. Za základní předpoklad realizace dialogu je považován tematický soulad. Jeho porušení vede k souboji o témata, který má své formy a prostředky. Jejich řešení vyžaduje různé taktiky vedení dialogu. Konflikty jsou však vyváženy úsilím o soulad. V této souvislosti je připomenut princip kooperace, zformulovaný H. P. Gricem, a jeho čtyři konverzační maximy. Jsou uvedeny příklady situací, kdy se nemohou uplatňovat (žertování, jazykové hry, jazyková komika, společenská konverzace).

Obecné postuláty jsou přiblíženy na popisech některých typů dialogů. Vybrány jsou dvě protikladné skupiny – dialogy vázané na určité institucionální prostředí, pro něž je typická pevná tematická struktura, a dialogy z oblasti společenské konverzace, pro něž platí tematická volnost; přehled je doplněn smíšeným, přechodným typem (např. rozhovor mezi přáteli).

Zajímavou částí je kapitolka o fatické komunikaci, jíž se rozumí komunikace orientovaná především na navázání, udržení a rozvoj vzájemných vztahů komunikantů. [143]Autorky sem zahrnují kontaktové pasáže věcných dialogů, společenskou konverzaci a náhodné dialogy vznikající v situacích, kdy jsou komunikanti okolnostmi nuceni strávit spolu určitý čas (dialogy ve vlaku, výtahu apod.). Tento druh dialogů je značně sociokulturně podmíněn.

Komunikačním záměrům a cílům, jichž chtějí mluvčí dosáhnout, a strategiím, které mohou být užity při realizaci těchto cílů, je věnována pátá kapitola. Východisko tvoří teorie mluvních aktů. Klíčovým pojmem této části práce je cíl, který je chápán jako komplexní kategorie zahrnující nejen základní cíl dialogu jako finální bod, k němuž se váže anticipace ze strany iniciátora dialogu, ale i cíle dílčí a vedlejší. Určité záměry však komunikanti uplatňují v každé replice. Autorky je nazývají elementární komunikační záměry a dělí je do dvou základních skupin: na ty, které chtějí přímo zapůsobit na konkrétního partnera (např. návrh, nabídka, slib), a na ty, které přímý apel neobsahují (sdělení, oznámení). Dialogy založené na těchto protikladných záměrech vykazují odlišné rysy.

Větší pozornost je zaměřena na replikové dvojice, v nichž je první replika označována jako iniciační a druhá replika jako reaktivní. Na konkrétních příkladech jsou ilustrovány takové replikové dvojice jako návrh a jeho přijetí/nepřijetí, rozkaz/příkaz/pobídka/pokyn a jejich respektování/nerespektování apod. (k tomu viz už Müllerová, 1983). Přínos této kapitoly vidíme v tom, že nezůstává pouze u analýzy replikových dvojic, ale upozorňuje i na fungování replikových trojic. Této problematice je zatím česká lingvistika dost dlužna, ačkoliv zahraniční sociolingvistické výzkumy – zvláště pedagogického dialogu – většinou pro popis fungování dialogu využívají trojčlenné schéma stimul (učitele) – reakce (žáka) – zpětnovazební reakce (učitele) (srov. např. Dillon (ed.), 1988). Zcela stranou zájmu zůstaly situace, kdy iniciační repliku tvoří neverbální stimul, např. průvodčí (přistoupí k sedadlu); pasažér (předloží lístek); průvodčí (zkontroluje lístek): „Přestoupíte si v Kolíně.“; pasažér: „Děkuji“. Výzkum a popis replikových trojic i neverbálních stimulů je velmi důležitý pro aplikace komunikativního přístupu v cizojazyčné výuce (srov. např. McCarthy, 1991).

Mezi témata, která zatím nebyla zcela jednoznačně vyřešena, patří klasifikace dialogů. Autorky v šesté kapitole rekapitulují přehled kritérií, která by se mohla stát základem pro klasifikaci. Rozlišují zde dvě velké skupiny dialogů podle charakteristických vlastností a podle situací, v nichž se odehrávají.

V první skupině vyčleňují dialogy podle počtu komunikantů,[3] stupně připravenosti (řízené a spontánní), situačního kontextu (bezprostřední a zprostředkované), stupně veřejnosti (soukromé a veřejné) apod. Ve druhé skupině jsou vyčleněny tři typy dialogů podle situací a prostředí, k nimž se váží a v nichž se odehrávají (dialogy pracovní, mimopracovní a z oblasti nakupování a služeb). Zejména zpracování dialogů institucionálních, na něž se v poslední době soustřeďuje větší pozornost, je velmi přínosné. Tyto dialogy s pevnými pravidly, v nichž hrají důležitou roli sociální a psychologické aspekty, jsou jednak pro tyto instituce „zakládajícím“ prv[144]kem (činnost institucí by bez nich nemohla probíhat), jednak jsou ve své výstavbě institucí ovlivňovány a formovány. Můžeme u nich pozorovat pohyb mezi kooperativností a konfliktem, rozdílné sociální role partnerů znamenají i odlišné strategie a výrazové prostředky, promítají se do způsobů jednání (např. v míře direktivnosti, v ochotě k diskusi apod.), ve fixovanosti tématu i ve vztahu verbálního a neverbálního chování. Kapitola je doplněna ukázkovou analýzou přepisu autentických dialogů všech tří typů.

V sedmé kapitole autorky podávají stručný přehled jazykových prostředků, které se uplatňují při výstavbě textů. U syntaktických prostředků zdůrazňují společné rysy se spontánními mluvenými projevy (plynutí v čase, situační zakotvenost, zřetel k adresátovi, nezřetelnost hranic mezi jednotkami, účast paraverbálních a neverbálních prostředků). Podrobnější analýza je orientována na křížení syntaktických konstrukcí, neuspořádanost syntaktické stavby, slovosledné modifikace, dodatečné připojování částí výpovědi, gramatické a významové opravy vyplývající ze způsobu produkce textu a neexistence celkové výpovědní perspektivy, případy elidování deiktických a kontaktových prostředků apod. Zváštní pozornost je zaměřena na otázkově-odpověďový komplex a jazykové důsledky těsného spojení obou replik, různé stupně redukce odpovědí i zvláštní případy, jimiž jsou např. odpovědi otázkou, vyhýbavé odpovědi apod. V uvedených případech hraje významnou roli intonace. Pro popis fungování „šiftrů“ (srov. Sgall a kol., 1986) je přínosné demonstrování mechanizmů střídání zájmen já a ty v dialogu.

Větší místo je zde věnováno tomu, co implicitně prostupuje celou knihou jako motiv důležitý, byť ne striktně lingvistický – problémům zdvořilosti, taktu, řečové etikety apod. (viz též Hoffmannová, 1994). Toto zaměření společenské stránky dialogu nachází konkrétní výraz v osmé kapitole, v níž autorky shrnují ve 43 bodech doporučení a rady, jak být úspěšný v dialogu. Jde o nápad velmi šťastný. Poslední část je tak nejen shrnutím celé práce, ale i východiskem pro konkrétní řečovou aktivitu. V tom lze pak vidět přínos celé práce i pro laickou veřejnost.

 

LITERATURA

 

BEČKA, J. V.: Česká stylistika. Academia, Praha 1992.

DILLON, J. T. (ed.): Questioning and Discussion: A Multidisciplinary Study. Ablex Publishing Corporation, Norwood 1988.

HOFFMANNOVÁ, J.: Zdvořilost a porozumění. In: S. Gajda – J. Nocon (ed.): Kształcenie porozumiewania się. Wydawnictwo Uniwersytetu Opolskiego, Opole 1994, s. 69–75.

LEVINSON, S. C.: Pragmatics. Cambridge University Press, Cambridge 1983.

MCCARTHY, M.: Discourse Analysis for Language Teachers. Cambridge University Press, Cambridge – New York – Port Chester – Melbourne – Sydney 1991.

MÜLLEROVÁ, O.: Komunikativní složky výstavby dialogického textu. UK, Praha 1983.

MÜLLEROVÁ, O.: Mluvený text a jeho syntaktická výstavba. Academia, Praha 1994.

MÜLLEROVÁ, O. – HOFFMANNOVÁ, J. – SCHNEIDEROVÁ, E.: Mluvená čeština v autentických textech. H&H, Praha 1992.

PSATHAS, G.: Conversation Analysis. The Study of Talk-in-Interaction. Sage, Thousand Oaks – London – New Delhi 1995.

SGALL, P. a kol.: Úvod do syntaxe a sémantiky. Některé nové směry v teoretické lingvistice. Academia, Praha 1986.

Slovo a slovesnost, ročník 57 (1996), číslo 2, s. 140-144

Předchozí Josef Filipec: Terminologie et linguistique de spécialité. Études de vocabulaires et textes spécialisés

Následující Tomáš Hoskovec: Helena Kurzová: From Indo-European to Latin