K významovému rozpětí Jakobsonovy poetické funkce

Jiří Kraus

[Články]

(pdf)

On the significance of Jakobson’s poetic function

Z hlediska domácího vývoje lingvistiky a literární vědy je třeba jen litovat, že Felixem Vodičkou již dávno připravený výbor z Jakobsonových prací musel na své vydání v České republice čekat víc než pětadvacet let. Toto zpoždění pochopitelně podrobilo stati do výboru zařazené přísné zkoušce času, která by ve vztahu k mnohým jiným badatelům a jiným myšlenkám mnohdy nemusela vyznít zvlášť příznivě. Přesto však výbor z díla Romana Jakobsona – a to platí o příspěvcích obecně teoretických i bohemisticky orientovaných – se zařazuje do českého vědeckého a kulturního kontextu devadesátých let jako jeho součást nanejvýš aktuální. Otevírá totiž svým čtenářům možnosti širšího pochopení a interpretace právě vzhledem k současnému stavu jazykovědných a literárněvědných oborů, a to od tradičních a speciálnějších (prozodie, tropologie, lingvostylistika, literárněvědná stylistika) až po šířeji pojímané a interdisciplinární, jako jsou sémiotika, teorie diskurzu, teorie komunikace, poetika, (neo)rétorika, pragmatika aj.

Přitažlivost Jakobsonových myšlenek pro dnešního českého čtenáře spočívá v jejich důsledné snaze nalézat ne vždy samozřejmě uchopitelné souvztažnosti „mezi šířením jazykových jevů v prostoru a čase a prostorovým a časovým rozpětím literárních modelů“ (Jakobson, 1995, s. 75) a zaplňovat tak místa na hranicích mezi lingvistikou a poetikou, mezi jazykovým systémem a „jazykem v akci”, mezi jednotlivými funkčními okruhy jazykové komunikace, mezi pohledem synchronním a diachronním.

Vývoj současné lingvistiky a literární vědy, poznamenaný potřebou ve světle mnoha nových poznatků reinterpretovat, nezřídka přímo dekonstruovat minulost (v současných domácích společenských a vědeckých podmínkách devadesátých let zvláště výrazný), dává plně za pravdu Jakobsonovu přesvědčení, že „každé současné stadium se vnímá ve své časové dynamice … a že historický přístup jak v poetice, tak v lingvistice se zabývá nejen změnami, ale i nepřetržitě působícími trvalými, statickými činiteli“ (Jakobson, 1995, s. 76). Stále více se prosazující požadavek hledat zdroje dynamiky současné spisovné normy v češtině starších, dříve nedoceňovaných období, kdy se tyto činitele (jako jisté kulturní konstanty) utvářely (Stich, 1995), i zásadní proměny v souboru autorů představujících součást živé a oživené literární tradice vedou k tomu, že výbor z Jakobsonova díla přijímáme jak v jeho složce bohemistické, tak obecně teoretické jako aktuální příspěvek k diskusím zcela současným.

Pro značnou část Jakobsonových prací z pomezí jazykovědy a poetiky vystupuje do popředí téma diskurzu, to je textu s vyhraněnou funkcí, v případě textů básnické povahy funkcí poetickou. Dílo, diskurz, se tak buď stává prostředkem poznání obecných vlastností jistého typu sdělení, pro něž je příznačné to, co je odlišuje tím, že je činí poetickým, literárním, nebo naopak, chápeme je samo o sobě jako konečný cíl analýzy a jedinečný předmět interpretace. Rozdíl mezi obojím pohledem není pochopitelně věcný, ale spíše jen metodologický. V zásadě se totiž Jakobsonova pozornost převážně neupírá ani na obecnou teorii diskurzu nebo teorii komunikace, [171]ani pouze na výklad individuálního díla, ale na podstatu toho, čím jsou jednotlivá díla specifická, co nás tedy vede k tomu, že je chápeme jako básnická (literární) či jiná (odborná, řečnická, administrativní aj.). V této souvislosti se nejvíce nabízí porovnání s „technologickými“ otázkami ruských formalistů po tom, jak je „udělán“ (to znamená z jakých konstitutivních prostředků, jazykových i tematických, je složen a uspořádán) Gogolův Plášť (Ejchenbaum) nebo Sternův Tristram Shandy (Šklovskij) jako výtvory povýtce umělecké.

Složitou vnitřní strukturovanost poetické funkce Jakobson vysvětluje v jedné ze svých nejčastěji citovaných statí z let šedesátých – „Lingvistika a poetika“. Východiskem jeho klasifikace jazykových funkcí je obecné komunikační schéma, výsledkem pak hierarchicky uspořádané členění na funkci referenční (orientovanou na sdělovaný obsah), emotivní (vztahující se k osobnosti mluvčího), konativní (směřující k příjemci), fatickou (udržující kontakt mezi účastníky komunikace), metalingvální (umožňující porozumění kódu, např. prostřednictvím definice) a poetickou (vyjadřující zaměření na znak sám). Pro pochopení složité dynamiky jazykové komunikace je nezbytné si uvědomit, že tyto funkce se v převážné většině diskurzu vzájemně kombinují a překrývají. Metafora nebo rým jako signály poetické funkce mohou být v reklamním sloganu přítomny, avšak sama přítomnost těchto signálů ještě ze sloganu báseň netvoří. Zaujímají totiž v procesu příjemcovy recepce textu postavení pouze okrajové, nikoli – jako je tomu právě v poezii – dominantní.

Posun zájmu od výhradního poznávání poetické funkce k funkcím ostatním, přesněji řečeno k vzájemným vztahům mezi nimi, vedl mnohé badatele k hledání inspirace v oboru, který je poetice a jejímu komplikovanému pojmovému aparátu tradičně blízký, ale který zahrnuje obecnější hlediska jazykové komunikace. Tímto oborem je rétorika, prožívající od konce padesátých let po dlouhé časové odmlce opět renesanci. U jejích počátků stálo zejména dílo belgického filozofa Chaima Perelmana, zabývající se specifickými vlastnostmi argumentace v oblasti společenských věd, a krátce nato i četné práce francouzských strukturalistů (Genette, Barthes, Todorov). Je třeba připomenout, že autorem, který je v souvislosti s pokusy o nalezení moderní tváře rétoriky snad nejvíce citován, se stává právě Roman Jakobson, zejména pak jeho studie z roku 1956 „Dva aspekty jazyka a dva typy afatických poruch“.

Svým obsahem a historií si jsou rétorika jako teorie přesvědčovacího diskurzu (dominantu rétorického projevu vymezuje v 1. století n. l. Kvintilián funkcí ad persuadendum accommodate dicere/scribere) a poetika jako teorie fiktivní realitu zobrazujícího diskurzu vzájemně blízké. Tuto blízkost zdůrazňuje i to, že jak rétorika, tak poetika se zabývaly diskurzem psaným i mluveným, poezií i prózou. Roland Barthes (1970) chápe křehkou opozici mezi rétorikou a poetikou jako rozdíl mezi postupem od myšlenky k myšlence (rétorika) a postupem od obrazu k obrazu (poetika). Vzdálenost mezi oběma obory se zkracuje o to víc tehdy, redukujeme-li rétoriku – jak to převládlo u autorů 18. stol. (Warnick, 1993; Kraus, 1996) – pouze na oblast elocutio, to je na výběr tropů a figur, a ponecháme-li tedy stranou vše, co přesahuje hranice tzv. rhétorique restreinte (srov. Genette, 1972) a co tedy souvisí se snahou o postižení geneze řeči, tj. s vyhledáváním a uspořádáním argumentů (inventio, dispositio) i s vlastním přednesem textu (pronuntiatio). Skotský badatel Peter France ve své stati věnované zájmu o rétoriku u ruských formalistů (1988) [172]nazývá funkci projevů upoutávajících příjemcovu pozornost „dominantním zaměřením na jazykový znak“ promiskue funkcí rétorickou, poetickou nebo ludickou a v souvislosti s tím si všímá i žánrové rozrůzněnosti těchto projevů a přechodů mezi nimi. Spojování či oddělování rétorické a poetické funkce je ostatně do značné míry i záležitostí kulturní tradice. V intenzivním zájmu ruských formalistů o rétoriku se zřetelně odráží klasicismem vypěstovaná tendence četných ruských básníků k rétoričnosti (v případě Lomonosova a Majakovského se to vztahuje jak k jejich vlastní tvorbě básnické, tak k jejich pracím a úvahám teoretickým a proklamativním). Naproti tomu představitelé českého funkčního strukturalismu se staví k pojmu rétoriky i rétoričnosti celkem nevšímavě nebo přímo záporně (srov. Doležel, 1990, 1995). Právě oni se však od třicátých let v návaznosti na Havránkovu klasifikaci funkčních jazyků a funkčních stylů (Havránek, 1932) zabývají i jinými než poetickými diskurzy – administrativním (Čada, 1935), řečnickým (Mathesius, 1943), odborným a výkladovým (Mathesius, 1941), konverzačním (Mathesius, 1944) aj.

Jakobsonova klasická práce o vlivu afatických poruch na proces rozrušování metaforických a metonymických vztahů v proudu řeči našla u neorétoriků oblibu ze stejných důvodů, pro které byla některými sémiotiky a klasickými filology kritizována (srov. zvl. Genette, 1966, 1969, 1972; Wickers, 1988). Podrobila totiž zásadní redukci nesmírně rozsáhlý a vzhledem k nejednotné terminologii i obtížně uspořadatelný soupis tropů a figur, jak jej s mnoha věcnými i terminologickými obměnami uváděli antičtí autoři a jejich pokračovatelé a jak se jej v období klasicismu pokoušejí logicky uspořádat zejména Du Marsais a Fontanier (Fontanier, 1977). Smyslem Jakobsonova výkladu ovšem není pouze redukovat málo přehlednou skutečnost – to už dávno před ním udělal Giambattista Vico, který ve výkladu principů „poetické logiky“ ve svých „Základech nové vědy“ z r. 1744 považuje za základní pouze čtyři tropy – metaforu, metonymii, synekdochu a ironii (Vicovu inspiraci zřejmě představoval spis Gerharda Johanna Vossia „De Rhetoricae Natura et Constitutione Liber“ z r. 1643). Jakobsonovi jde převážně o nalezení obecného sémiotického modelu poetické funkce a spatřuje jej v projekci osy výběru jazykových jednotek na osu jejich kombinace. Každý jazykový znak podle Jakobsona tedy předpokládá dva vzájemně se ovlivňující způsoby uspořádání, metonymický, tj. kombinaci s jinými jednotkami v rámci sdělení, kontextu, a metaforický, tj. selekci, výběr z ekvivalentních jednotek v rámci kódu. Tato ekvivalence zahrnuje rozsáhlou stupnici vztahů pohybujících se od shody (synonymie) až po vyjádření protikladu (antonymie).

Jakobsonovu modelu „dvojstranné povahy řeči“ založenému na vztazích podobnosti a soumeznosti jazykových znaků předchází bohatá historie zkoumání tropů a figur, jak ji uskutečňovala antická rétorika. Podle Kvintiliána (Inst. or. 8. 6. 1) se tropem rozumí „změna původního významu nějakého slova nebo věty v jiný, spojený s určitou výtečností“. Na první místo mezi tropy staví Kvintilián metaforu jako tropos, který „přenáší jméno nebo sloveso z místa, které mu je vlastní, na místo, kde vlastní slovo chybí nebo kde je přenesené hezčí než vlastní“ (8. 6. 6). „Užívá-li se metafora s mírou a na vhodném místě, osvětluje řeč, je-li však častá, řeč zatemňuje a činí protivnou, nepřetržité užívání metafor přechází v jinotaj a hádanky“ (8. 6. 14). Synekdocha „může řeč zpestřit, takže místo jediné věci jich chápeme víc, místo části celek, místo druhu rod, místo předcházejícího následující [173]a všechno toto naopak a její užití je volnější pro básníky než pro řečníky“ (8. 6. 20). Podle rétoriky Ad Herennium je metonymie (hypallagé) tropem, který „vybírá z blízké nebo související věci (ab rebus propinquis et finitimis) název pro věc, již máme na mysli, ale jejím vlastním jménem ji nenazýváme – nahrazujeme tak menší větším, osobu tvůrce pojmenováním jeho nástroje, obsah nádobou aj.“ (Marx, ed., 1984, 4. 32. 43). Ironie je výrokem označujícím opak toho, co je řečeno, apod. Předpokladem vhodného užití obrazného pojmenování pak je – ve smyslu rétoriky, která je nejenom učením o genezi diskurzu, ale i o jeho recepci (ars iudicandi) – schopnost posluchače nebo čtenáře odpovídající vztah podobnosti nebo soumeznosti pojmenování vhodně interpretovat, a to jak z hlediska významu, tak z hlediska jeho stylového působení. (V uvedených vymezeních z antických rétorik tento zřetel k recepci textu naznačují hodnotící adjektiva výtečný, protivný, vhodný, slovesa jako zpestřuje, osvětluje, zatemňuje, chápeme atd.)

K Jakobsonovu vymezení metafory a metonymie se přihlašují ve své „Rhétorique générale“ autoři lutyšské Skupiny μ (Dubois et al., 1970). Tropy a figury třídí podle jednotlivých rovin jazykové analýzy, na nichž se uplatňují rétorické operace stažení, rozšíření, substituce a permutace odpovídajících jazykových jednotek. Kombinováním obou kritérií vzniká obecná matice, která vzájemné vztahy mezi tropy a figurami přesně vymezuje. Na metaplasmatické (zvukové, grafické, formálně morfologické rovině) tak operaci stažení odpovídají nejrůznější způsoby zkrácení nebo dokonce zamlčení slova (apokopa, synkopa, deleatio), operaci rozšíření odpovídají afixace, epenteze, rým, aliterace, asonance, operaci substituce kalambúry, archaismy, neologismy, operaci permutace metateze, palindromy, anagramy. Analogické operace se odehrávají na rovině (syn)taktické (stažení – elipsa, asyndeton, rozšíření – parenteze, polysyndeton, paralelismus, substituce – sylepse, chiasmus, permutace – tméze, hyperbaton), na rovině metasémické (např. synekdochu pars pro toto chápeme jako výsledek operace stažení, synekdochu totum pro parte jako výsledek operace rozšíření) a na rovině věcné, metalogické (litotes nebo odmlka jsou výsledkem operace stažení, hyperbola, pleonasmus, antiteze výsledkem operace rozšíření, eufemismus, alegorie, parabola, ironie, paradox výsledkem substituce a konečně logická nebo chronologická inverze výsledkem permutování). Zavedení věcné, „metalogické“ roviny do jejich popisného aparátu umožňuje představitelům obecné rétoriky dospět k zobecňujícímu modelu narativní struktury díla, např. omezený zorný úhel vyprávěče v 1. osobě (na rozdíl od vševědoucího vyprávěče užívajícího 3. osobu) chápou jako důsledek operace stažení, uvedení postavy hrdinova antipodu (Lukáš – Švejk, Sganarelle – Don Juan) jako důsledek operace rozšíření apod.

Cestu k pochopení vnitřních souvislostí mezi poetickou a rétorickou funkcí jazykového projevu naznačuje zejména Jakobsonův výklad specifičnosti ikonických znaků, založených na faktické podobnosti mezi singans a signatum, a indexových znaků, tj. znaků vyznačujících se vztahem soumeznosti, contiguity, mezi svým signans a signatum, v statích „Hledání podstaty jazyka“ a „Lingvistika a poetika“. (Druhá z těchto statí dokonce přináší pozoruhodný rozbor Shakespearova ztvárnění sugestivně podané pohřební řeči Marka Aurelia nad mrtvým Caesarem.) Z Jakobsonova výkladu a především z příkladů, jimiž svůj výklad ilustruje, vyplývá existence dvou kategorií ikonů. První je podmíněna jazykovým kódem a zahrnuje podobnost označující a označované složky znaku na rovině zvukové, formálně [174]morfologické, syntaktické a sémantické. Do této kategorie objektivně existujících souvislostí patří např. obecná zákonitost, že příznakové členy opozic (plurál, iterativum, durativum, neprezentní tvary, stupňované tvary adjektiv a příslovcí, emocionálně zabarvená slova) bývají charakterizovány delšími výrazy než příslušné členy nepříznakové (srov. např. malilinkatý – malý, móc – moc, pánové – pán, dělal jsem, budu dělat – dělám, čítává – čte, bělejší, nejbělejší – bílý). Pokud jde o pořadí jednotlivých znaků v jisté posloupnosti, projevuje se objektivní ikoničnost v prosazování ustálených metonymických vztahů, např. muži – ženy (Adam a Eva, hoši a děvčata, bratři a sestry), horní – dolní (od hlavy k patě), bližší – vzdálenější (od Šumavy k Tatrám, domácí – hosté), dřívější – pozdější (vešel, smekl a pozdravil), starší – mladší (rodiče a děti, kočky a koťata) apod.

Vedle ikonů podmíněných vlastním (primárním) jazykovým kódem, popř. souvisejících s některými zvyklostmi jeho užívání, se uplatňuje druhá kategorie ikonů, která se opírá o komunikační strategie nadstavbových kódů sekundárních (srov. též Küper, 1981). Tyto strategie slouží vyjadřování záměrů, které zdůrazňují takové vlastnosti funkčních okruhů jazykové komunikace jako zdvořilost, důvěrnost, emocionálnost, přesvědčivost, narativnost apod. Právě rétorika jako ucelený nadstavbový kód zahrnuje řadu ikonických prvků vyjadřujících izomorfii mezi plánem obsahu a plánem výrazu, zejména v oblasti lineárního uspořádání jazykových jednotek (kompozice) a lineárního uspořádání myšlenek a argumentů (dispositio). Převládajícími způsoby tohoto uspořádání jsou symetrie a gradace. Symetrie je založena na paralelismu nebo na kontrastu jazykových prvků nebo struktur, gradace – a její opak, oslabení – směřují od méně závažného k závažnějšímu (klimax), nebo naopak (antiklimax), popř. mají koncentrický charakter (důraz je položen na rámcové složky sekvence nebo na střední složku, jako je tomu např. při argumentaci more Homerico, kdy nejpřesvědčivější argumenty se uvádějí v úvodu a v závěru projevu). Ikonický princip výstavby textu při dokazování vychází od premis sylogismu nebo entymématu k závěru (srov. Aristoteles, 1414a, b), při vyprávění se řídí chronologií vyprávěných událostí, ordo naturalis, nebo ji záměrně narušuje, ordo artificialis („Já se totiž nepřidávám ani k těm, kteří se domnívají, že se musí vypravovat ve stejném pořadí, v jakém se věc udála, ale chci raději vypravovat v tom pořadí, v jakém je to výhodné. K tomu může napomáhat celá řada prostředků. Někdy předstíráme, že jsme na něco zapomněli, když se k tomu vracíme na výhodnějším místě, někdy ujišťujeme, že se vrátíme k přerušenému pořádku, protože tak bude případ lépe objasněn.“ Inst. or. 4. 2. 83). K rétorickým ikonickým prostředkům rovněž náleží gradovaný závěr řeči (cumulus) a obecně též přesouvání nejzávažnějšího prvku (slova, věty, argumentu) na konec textového úseku. O tom, nakolik si antičtí autoři uvědomovali stylistickou působivost (příznakovost) ikonického principu gradace řeči, svědčí následující Kvintiliánův výrok z jeho Základů rétoriky (9. 4. 26): „Ukončit periodu slovesem je daleko nejlepší, pokud to kompozice dovolí, neboť ve slovesech je síla řeči … Bezpochyby vždy, když sloveso nebude uzavírat periodu, bude to hyperbaton, avšak toto hyperbaton je přijato mezi tropy a figury, které jsou ozdobou.“

Vedle izomorfního vztahu mezi obsahovou a výrazovou složkou řeči se na ikoničnosti rétorického diskurzu podílejí i souvislosti pragmatické povahy. Např. sdělovaný význam může být zdůrazněn nebo členěn pomocí paralingválních prostředků [175](mimikou, gestikou, řečovým tempem, intenzitou hlasu). S tím souvisí i uplatnění vztahů indexových. Již Aristoteles zdůrazňuje, že věrohodnost a přesvědčivost řečnického projevu je odrazem řečníkovy morálky, ve stylu řeči se pak odráží osobnost mluvčího, k signálům, které ovlivňují podobu řeči, patří složení auditoria a vlastnosti posluchačů atd.

Úlohu indexových znaků vyzdvihla klasická rétorika prostřednictvím pojmu decorum jako pravidla, nebo přesněji souhrnu pravidel, která řídí volbu a uspořádání jazykových prostředků v závislosti na osobě mluvčího a na způsobu, jakým mluvčí svět interpretuje, na vlastnostech situace dorozumívání, na očekávání čtenáře nebo auditoria textu. Decorum je tedy soubor komunikačních konvencí a současně je též teorií, která učí, jak s těmito konvencemi zacházet, jak je uplatňovat, jak je funkčně – např. se záměrem přesvědčit, zaujmout – narušovat (s tím souvisí výrok z Ciceronova „Řečníka“, že při stylizaci řeči a vůbec v životě není nic obtížnějšího než posoudit, co je a co není přiměřené). Považujeme-li diskurz a způsob, jakým je utvářen, za příznak, index, jevů společenských, psychických, věcných i kulturních obsahů apod., pak se analýza diskurzu zároveň stává hermeneutikou otvírající cesty k výkladu a porozumění sociální skutečnosti.

V návaznosti na antickou rétoriku věnovala pozornost ikonickým prostředkům uplatňujícím se v kompozici jazykového projevu německá narativní poetika počátku století (Schissel, Dibelius, Seuffert, srov. k tomu Doležel, 1990), která v jisté míře inspirovala práce představitelů ruské formální školy (Šklovskij, Propp, Ejchenbaum) a jejich prostřednictvím nepochybně i Romana Jakobsona.

Nacházení reálných i potenciálních souvislostí mezi poetickou a rétorickou funkcí jazyka i mezi prostředky, které jsou pro tyto funkce příznačné, vede k hlubšímu pochopení podstaty diskurzu a k pružnější klasifikaci funkčních stylů. Odpovídá to i současné proměně českého řečnického stylu a politického jazyka, v nichž se prosazuje úsilí o dialogičnost (která v sobě současně zahrnuje respektování jinakosti, odlišnosti tváře partnera řeči), působivost, originalitu a apelativnost, tedy postupy odkrývající možnost nápaditě využívat metaforiku i náročnější kompoziční varianty. Uvolňují se i ustálené vztahy mezi žánry a funkčními styly, ruší hranice mezi texty uměleckými a mimouměleckými, do vědeckých (a nezřídka též administrativních) textů více pronikají autorská subjektivita a snaha zaujmout, přesvědčit. Moderní jazykovou komunikaci je tak možno uchopit z hlediska komplexu Jakobsonových funkcí, charakterizovaného mnoha vzájemnými přechody a přesahy.

 

LITERATURA

 

BARTHES, R.: L’ancienne rhétorique, Aide-Mémoire. Communications, 16, 1970, s. 172–223.

ČADA, J.: Les méthodes de la linguistique commerciale et économique. In: Actes du 3e Congrès International des Linguistes. Firenze 1935, s. 232–236.

DOLEŽEL, L.: Occidental Poetics. Tradition and Progress. University of Nebraska Press, Lincoln 1990.

DOLEŽEL, L.: Pražská škola a poststrukturalismus. Česká literatura, 1995, 43, s. 451–472.

DUBOIS, J. et al.: Rhétorique générale. Paris 1970.

FONTANIER, P.: Les figures du discours. Paříž 1977.

FRANCE, P.: Rhétorique et poétique chez les formalistes russes. Rhetorica, 6, 1988, s. 127–135.

[176]GENETTE, G.: Figures I. Paris 1966. II. Paris 1969. III. Paris 1972.

HAVRÁNEK, B.: K funkčnímu rozvrstvení spisovného jazyka. In: Spisovná čeština a jazyková kultura. Praha 1932, s. 32–84.

JAKOBSON, R.: Poetická funkce. Praha 1995.

KRAUS, J.: The influence of Blair’s lectures on Czech aesthetics and rhetoric in the 19th century. LF, 48, 1996, s. 1–7.

KÜPER, CH.: Ikonische Tendenzen in der Rhetorik. Zeitschrift für Literaturwissenschaft und Linguistik, 11, 1981, s. 144–163.

MARX, F. (ed.): Incerti auctoris de ratione dicendi ad Herennium libri IV. Leipzig 1984.

MATHESIUS, V.: K jasnému výkladovému slohu v češtině. SaS, 7, 1941, s. 197–202.

MATHESIUS, V.: Jazykozpytné poznámky k řečnické výstavbě souvislého výkladu. SaS, 9, 1943, s. 114–129.

MATHESIUS, V.: Společenské zásady krásného hovoru. In: Možnosti, které čekají. Praha 1944, s. 251–259.

QUINTILIANUS, M. F.: Základy rétoriky. Praha 1985.

STICH, A.: Česká spisovnost a nespisovnost – Kořeny a přítomnost (Naše postoje k češtině 17. a 18. století). In: Spisovná čeština a jazyková kultura 1993. Praha 1995, s. 49–56.

VICO, G.: Základy nové vědy a společné přirozenosti národů. Praha 1991.

WARNICK, B.: The Sixth Canon: Belletristic Rhetorical Theory and Its French Antecedents. Columbia, South Carolina 1993.

WICKERS, B.: The atrophy of modern rhetoric. Vico to De Man. Rhetorica, 6, 1988, s. 21–56.

 

R É S U M É

On the significance of Jakobson’s poetic function

The structuralist approach to the poetic language is considered as akin to that of modern rhetoric. E. g. the authors of the seminal work of structuralist rhetoric, “Rhétorique générale” (1970), often refer to Roman Jakobson’s works, especially to his linguistic criteria of the division of aphasia into two types – “similarity disorder” (corresponding to metaphoric relations) and “contiguity disorder” (corresponding to metonymic relations). The paper tries to demonstrate that there is no sharp distinction between poetics as an art of imaginative literature and poetics as an art of persuasive speech, consequently, between poetic and rhetoric function of language. The examples of the use of iconic and indexical means (tropes and figures) in both types of the discourse reflect two ways in which poetics and rhetoric (as well as rhetoric and poetic functional styles) come together.

Slovo a slovesnost, ročník 57 (1996), číslo 3, s. 170-176

Předchozí Lubomír Doležel: Roman Jakobson jako badatel v oboru komunikace

Následující Světla Čmejrková: Jakobsonovo Veni, vidi, vici aneb ikoničnost v jazyce