Rozpor mezi aktuálním členěním souvětí a jeho organickou stavbou

Vilém Mathesius

[Články]

(pdf)

-

Princip aktuálního členění, jehož podstatu jsem vyložil v předminulém ročníku tohoto časopisu (5, 1939, str. 171—174), netýká se jen stavby jednoduché věty, nýbrž také stavby celých souvětí. I některé z vět skládajících souvětí vyjadřují věci, které vyplývají ze souvislosti nebo jsou alespoň nasnadě a tvoří tudíž v souvětí základ výpovědi, kdežto jiné vyjadřují věci poměrně nové a tvoří proto v souvětí jádro výpovědi. Jako určuje rozdíl mezi základem výpovědi a jejím jádrem pořad členů ve větě jednoduché, tak určuje tento rozdíl také pořad vět v souvětí. Je to zřejmé na první pohled, když postavíme proti sobě dvě souvětí analogického obsahu, ale různého aktuálního členění, na př. souvětí když přišel domů, byla to první věc, na kterou si vzpomněl, a souvětí vzpomněl si na tu věc teprve, když přišel domů. Pořad členů v jednoduché větě není ovšem určován jen principem aktuálního členění a stejně je tomu tak i při určování pořadu jednotlivých vět v souvětí. V obou případech se uplatňují také principy jiné, a mezi nimi a principem aktuálního členění dochází k rozporům. Pro souvětí je tu příznačný rozpor mezi aktuálním členěním souvětí a jeho organickou stavbou. Oč jde, vysvětlí zase nejlépe příklady.

Vyjděme od věty ujistil ho, že hned po návratu řekne všechno sestře. Členy věty uvedené spojkou že následují po sobě v pořadu odpovídajícím aktuálnímu členění větnému. Běží zřejmě o situaci, v níž se má někdo vrátit domů a v níž se považuje za záhodné, aby se všecko co nejdříve někomu řeklo. Tato situace, známá jistě ze širšího kontekstu (jinak by větě nebylo rozumět), je vyjádřena prvními pěti slovy, která následují po spojce že a která tvoří tři větné členy, určení času, přísudek a předmět ve čtvrtém pádě. Tyto členy by mohly jít za sebou i v jiném pořádku (na př. řekne [38]všecko hned po návratu sestře), ale jako celku jim přisuzuje jejich funkce v aktuálním členění věty místo na počátku věty. Poslední slovo ve větě, předmět v třetím pádě sestře, je jádrem výpovědi, protože vyjadřuje, komu se mluvčí projevu obsaženého ve větě se spojkou že rozhodl všecko hned po návratu říci. Kdybychom položili předmět sestře v uvedené větě na místo předposlední a na místo poslední dali určení času hned po návratu (že řekne všecko sestře hned po návratu), změnilo by se tím výrazně aktuální členění věty a tím i její vlastní smysl. Znamenalo by to pak, že sestra jako adresát sdělení byla nasnadě a že vlastní rozhodnutí mluvčího záleželo v tom, že jí své sdělení učiní hned po návratu.

Abychom poznali, jaké problémy vznikají z aktuálního členění souvětí, nahraďme příslovečné určení času hned po návratu větou časovou jak se vrátí domů. I pro tuto větu časovou bude platit příkaz počátečního postavení a souvětí pak bude znít ujistil ho, že, jak se vrátí domů, řekne všecko sestře. Je to způsob, kterým toto souvětí může být zcela dobře stavěno a setkáme se s ním i ve spontánní řeči hovorové. Náročnějšímu stylistovi budou tu však vadit dvě věci. Předně ponese s nelibostí, že spojka že je odtržena od věty, kterou uvozuje, a zejména ho zarazí, že se tu bezprostředně srážejí spojky že a jak, které k sobě nijak nepatří. Druhé nesnázi by se dalo odpomoci, kdybychom po příkladu druhé varianty shora uvedené položili větu časovou až na místo třetí a utvořili souvětí ujistil ho, že všecko řekne, jak se vrátí domů, sestře. Nápravou zla druhého se však zhoršilo zlo první, neboť tu sice není věta odtržena od své uvozující spojky, ale zato je roztržen její vlastní trup a to tak nešťastně, že po vložené větě vedlejší následuje z věty nadřízené už jen jedno slovo, což zní rytmicky velmi tvrdě.

Doufám, že náš rozbor již ukázal, v čem záleží požadavky organické stavby souvětí a jak se tyto požadavky mohou octnout v rozporu s principem aktuálního členění. Je zřejmé, že v češtině (na rozdíl od některých jiných jazyků) požadujeme na souvětí organicky stavěném, aby jeho členské věty vedlejší nebyly vsunutými větami odtrhávány od svých uvozujících spojek, zájmen nebo příslovcí, ani aby nebyl takovými větami roztrháván nad potřebu jejich trup. Zejména se nelibě nese, když se spolu bezprostředně srážejí dvě uvozovací slova, z nichž každé patří jiné větě a která proto nemají k sobě žádného vztahu, nebo když vložená věta roztrhává větu základní tak, že z ní zbývá po ukončení věty vložené jen jediné slovo.

Poznali jsme příčinu, která vede k porušování organické stavby souvětí a najdeme proto snadno i cestu k nápravě. Když se zřetelem k aktuálnímu členění souvětí porušuje jeho organická stavba, nezbývá než aby tento zřetel ustoupil požadavkům naléhavějším. Souvětí, kterým jsme se shora obírali, stane se hned zcela přijatelným ve znění ujistil ho, že všechno řekne sestře, jak se vrátí domů. Proti stavbě tohoto souvětí se nedá se stránky formální už nic namítat, ale tato formální plynulost se vykupuje menší zřetelností ve výstavbě významové. Vlastní jádro výpovědi tu nevystupuje již tak zřetelně (souvětí v tomto znění je přece obdobou věty ujistil ho, že všecko řekne sestře hned po návratu) a také není na první pohled jasné, kdo je podmětem slovesa vrátí se ve větě časové. Podle mého mínění si však čeština stále ještě tolik váží organické stavby souvětí po stránce formální, že jí ráda obětuje menší výraznost ve výstavbě významové. Požadavky logické ustupují požadavkům syntaktickým, princip aktuálního členění souvětí principu jeho organické stavby.

[39]Někdy ovšem není z různých důvodů možné, aby zřetel k aktuálnímu členění dostatečně ustoupil požadavkům organické stavby souvětí. Potom nezbývá než hledět, aby se trochu uhladily drsnosti vzniklé z tohoto stavu věcí. Pomáháme si tu vkládáním slov, která sice jasně vyplývají z dané situace, ale nejsou jinak nutná k tomu, aby smysl věty byl dostatečně zřetelný. Tak souvětí ujistil ho, že, jak se vrátí domů, řekne všecko sestře se stává plynulejším ve znění ujistil ho, že hned, jak se vrátí domů, řekne všechno sestře a souvětí ujistil ho, že řekne všecko, jak se vrátí domů, sestře se stává teprve možným v rozšířeném znění ujistil ho, že řekne všecko, jak se vrátí domů, beze všech vytáček sestře. Zvláště této poslední možnosti by si měli všimnout pečlivě všichni, kdo chtí psát plynulou češtinou.

Aby jasně vysvitly obě cesty, které vedou k nápravě drsností vznikajících z rozporu mezi aktuálním členěním souvětí a jeho organickou stavbou, ukáži je ještě na jednom příkladu. Věta s tohoto stanoviska je třeba zkoumat, co Štítný z přejatých složek udělal, je stavěna po stránce významové zcela správně, neboť o Štítném i o přejatých složkách se zřejmě již mluvilo, a jádro výpovědi leží v přísudku udělal. Když nahradíme přívlastek přejatých větou vztažnou které přejal a ponecháme pořad přikazovaný aktuálním členěním, vznikne souvětí, jehož konec je po stránce rytmické nemožně tvrdý: S tohoto stanoviska je třeba zkoumat, co Štítný ze složek, které přejal, udělal. Víme už, že se tato drsnost dá odstranit a to dvojím způsobem. Buď opustíme princip aktuálního členění ve prospěch organické stavby souvětí a řekneme s tohoto stanoviska je třeba zkoumat, co Štítný udělal ze složek, které přejal, nebo se přidržíme principu aktuálního členění a zmírníme drsnost z toho vyplývající tím, že užijeme výplňkových slov a řekneme s tohoto stanoviska je třeba zkoumat, co Štítný ze složek, které přejal, udělal ve svých spisech. Oba výsledky jsou přijatelné, ale podle mého mínění je plynulé češtině bližší první z obou opravených znění.

Je přirozené, že se s drsnostmi vzniklými z nevyřešeného rozporu mezi aktuálním členěním souvětí a jeho organickou stavbou setkáváme především tam, kde se komplikované myšlení vyjadřuje se silným zřetelem k tomu, co je logicky prius a co posterius, tedy v odborné řeči knižní. Daří se jim také tam, kde se mohou uplatňovat vlivy jazyků, které si v této věci počínají jinak než čeština, tedy v překladech z takových jazyků a v próze původní z dob, kdy na ni silně působil tlak jazyků klasických. To vše je dostatečně ilustrováno v příkladech, které sebral Josef Beneš v článku „Poznámky o pořádku vět v jednom druhu složených souvětí“ (Naše Řeč 24, 1940, str. 72 n.). Pojednává v něm vlastně o stejném typu souvětí jako my, ale nevidí jasně základ celého problému a dívá se na své doklady s jiného zorného úhlu. Prohlašuje, že takové věty jsou mluvnicky správné, třebaže se vždycky všem nelíbí, a staví se k nim hodně shovívavě, i když navrhuje některé korektury. To je stanovisko, s kterým nemůže souhlasit ten, kdo se navykl hledat osobitost jazyka nikoli v souhlase s jazyky jinými, nýbrž v nesouhlase s nimi. Nemůže s ním souhlasit také nikdo, kdo je přesvědčen, že vypěstovat jasný výkladový sloh na základech daných vyjadřovacími schopnostmi češtiny je jednou z našich předních kulturních povinností. Věty, které Beneš ve svém článku uvádí, příčí se dnešnímu našemu jazykovému a slohovému povědomí a musíme se jim vyhýbat. Mimo dvě možné cesty k nápravě, které jsme vyložili shora, můžeme na Benešově materiálu ukázat ještě cestu třetí, kterou on sám nazývá přestylisováním a která vlastně znamená rozbití [40]periody a vytvoření nových celků z jejích částí. Nikdo nebude jistě tvrdit, že je pěkně myšlena a vyjádřena třeba tato perioda: Při takové spoustě materiálu jde nauka jen po povrchu, per summa capita, i u nejlepšího profesora, který lituje žáků, že sotva se psychicky vmyslili do základů psychologie, žene je neúprosná osnova v další a další obor, kterému jsou věnovány krátce odměřené hodiny. Nemohu navrhnout její ideální korekturu, protože k tomu by bylo třeba znát, co předchází a co následuje, ale jistě znění obstojnější je na př. toto: Při takové spoustě materiálu jde nauka i u nejlepšího profesora jen po povrchu, per summa capita. Sotva se žáci vmyslí do základů psychologie, žene je neúprosná osnova v další a další obor, kterému jsou věnovány krátce odměřené hodiny. Profesoru, který to vidí, je žáků líto. Hlavní věc je poznat, že v češtině nemůžeme bez násilí vyjadřovat najednou celé uzly myšlenek. Je nejdříve zapotřebí uzly rozmotat a myšlenkovou nit rozstříhat na úseky, které lze snadno zvládnout. Teprve potom můžeme své myšlenky vyjadřovat dobrým a jasným českým slohem.

Slovo a slovesnost, ročník 7 (1941), číslo 1, s. 37-40

Předchozí Josef M. Kořínek: O jazykovém stylu (Diskuse o stylu I)

Následující Josef Hrabák: Ze staršího českého písemnictví