Forenzní lingvistika: obsah a možnosti

Marie Svobodová

[Rozhledy]

(pdf)

Forensic linguistics: its object and possibilities

Forenzní lingvistika je označení pro velmi mladý obor aplikované lingvistiky, který se pohybuje na pomezí jazykovědy a právních věd, zejména kriminalistiky a soudnictví. Tento název se pro lingvistickou činnost v oblasti práva začal používat zhruba od 70. let v Německu a anglosaských zemích. Za průkopníky oboru jsou považováni profesoři lingvistiky Sven Benson z Göteborgu, Michael Honey z Birminghamu, Hannes Kniffka z Bonnu a jejich spolupracovníci. Ustavením této disciplíny vzniká další z forenzních oborů, mezi něž patří např. forenzní psychologie, forenzní medicína či forenzní biologie.

 

[125]1. Úvod

Způsob jazykové komunikace a jazykového chování lidí v právním kontextu je přitažlivý nejen pro lingvistiku, ale i pro sociální vědy, např. sociologii a kulturní antropologii.

Lingvistická zkoumání v oblasti práva se dnes ubírají dvěma hlavními směry:

a) Zkoumání veškerých (psaných i mluvených) právních textů z hlediska jejich přesnosti, srozumitelnosti a jednoznačnosti při interpretaci a z hlediska uvědomělosti a komunikační strategie mluvčích.

b) Identifikace a verifikace osob na základě jejich jazykového chování, ať již v psané či mluvené formě. Tento směr zkoumání je všeobecně rozšířenější, neboť je často nezbytně nutný pro konkrétní kriminalistickou praxi.

Pro tyto účely se v obou uvedených oblastech využívají i poznatky z psychologie, sociologie a z některých pomezních disciplín, jako je sociolingvistika, psycholingvistika, patolingvistika. V rámci vlastní lingvistiky se ponejvíce (zvláště pro kriminalistické účely) uplatňuje dialektologie, stylistika, fonetika, kontrastivní lingvistika a samozřejmě i celková analýza odchylek od jazykové normy daného jazykového systému. Odborník musí při práci se zkoumanými texty přihlížet k jevům všech jazykových rovin, aby mohl stanovit pokud možno objektivní a fakty podložený závěr.

Předmětem zkoumání jsou psané i mluvené právní a soudní texty a při jejich podrobné analýze je nutno brát v úvahu specifika psané a mluvené formy jazyka a způsoby jejich využití v právní a soudní oblasti společenské komunikace.

 

2. Lingvistická zkoumání v oblasti právních textů a soudnictví

V centru pozornosti lingvistů, ale i právníků je fakt, že jazyk hraje důležitou roli při definování záměrů a sociálních vztahů ve všech typech právních textů. Pro jazykový výzkum v oblasti práva je proto nutné mít na zřeteli vztah mezi jazykovou formou a funkcí, což umožňuje užívat jazyk strategicky, tedy s jistým záměrem dosáhnout určitého cíle, např. vyhrát soudní spor, napsat přesvědčivý odvolací protokol, ale třeba i sestavit legislativu či formulovat znění právních dokumentů. Pro právníky je proto důležité, aby jim jazykovědci pomohli odhalit takový způsob užití jazykových prostředků, který maximálně přispěje k dosažení žádaného výsledku.

Na tento cíl se částečně zaměřuje psycholingvistický výzkum v oblasti práva. Podle dostupných zahraničních pramenů se zdá, že badatelé jsou pozoruhodně úspěšní při vyhledávání jazykových rysů právních textů, které ovlivňují jejich jasnost a komplexnost i z pohledu laika (např. O’Barr, 1982; Walker – Levi, 1990).

Výzkumy psycholingvistiky, textové lingvistiky, pragmatiky a lingvistické antropologie se snaží odhalit jazykové prostředky, jimiž jsou právní akty uskutečňovány. Mají však i další cíle, např. porozumět vztahu mezi jazykovou formou a sociálním aktem. O něco podobného usiloval již filozof John Austin, když formuloval svoji teorii mluvních aktů (Austin, 1969). Zájem o tento vztah se soustřeďuje zejména na důkazní proces v soudní síni z hlediska jeho statusu v soudním řízení. Právníci se soustřeďují zejména na spolehlivost důkazů, což se projevuje ve věcném i jazykovém vypracování důkazního práva, které některé formy důkazů přijímá a jiné nepřijímá. V tomto směru je vedena i diskuse o tom, jaký důkaz a v jaké formě soud uspokojí.

[126]Ze sociolingvistických bádání se můžeme dozvědět, jaká jazyková forma způsobí, že prezentace důkazů je pro soud více či méně spolehlivá. Míra věrohodnosti výpovědi přednesené v mluvené formě se zdá být mnohem citlivější na výsledné hodnocení soudem než forma psaná. Důležitu roli zde totiž kromě věcného obsahu hraje celkové chování mluvčího (obviněného, svědka, obhájce aj.) v průběhu výpovědi i celkový způsob vyjadřování. Například ve svém výzkumu W. M. O’Barr (1982) zjistil, že porotci většinou nepřijímají svědectví plná dvojznačných, uhýbavých odpovědí a přestávek ve výpovědi. Tato forma vyjadřování totiž ve většině lidských kultur asociuje pocit nejistoty, obav a snad i viny. Pokud se má soud rozhodnout, který způsob získání informace je spolehlivější – zda přirozené vyprávění svědka, nebo odpovědi na sérii otázek – většinou dá přednost vyprávění před výslechem.

Jazykové analýzy soudních textů ukazují, že jisté informace (o spolehlivosti důkazů atd.) jsou zřetelně obsaženy na všech úrovních jazykové struktury, včetně posloupnosti a sociální organizovanosti celého diskursu. V tomto případě je nutné sledovat celkový rituál soudního procesu, sled výpovědí, způsob oslovování jednotlivých účastníků procesu, použité jazykové formule a klišé, způsoby prezentace důkazů a jejich celkové zhodnocení soudem či protistranou (užité lexikum, intonace, jazyková forma může signalizovat, zda důkaz byl přijat jako věrohodný a plnohodnotný, nebo nebyl) atd.

Zkoumání právního jazyka využívá také srovnávání textů z oblasti práva s jinými texty institucionálního charakteru v celkové snaze porozumět vztahu mezi jazykovou formou a danou sociální či společenskou událostí. Provádějí se experimenty, které posuzují funkční specializaci různých způsobů užívání jazyka ve smyslu vyprávění/výslech, epičnost/zkratkovitost vyjadřování, užívání/neužívání řečnických otázek a výzev apod. Cílem je dát návod, jaký způsob jazykového projevu je v té které dané situaci nejvhodnější a nejúčinnější z hlediska realizace záměru mluvčího. Při analýze dialogu se sleduje proces navrstvování sociálních pravidel a významů (tzv. stanovení pořadí mluvčích v průběhu soudního procesu, způsob oslovování, forma zahajování řeči, významy gest a dalších mimojazykových způsobů navazování kontaktů atd.) na dialog, jejichž respektování může mít vliv na konečný účinek projevu.

Výsledky těchto snah se projevují ve dvou odlišných liniích srovnávání právních textů:

a) Jsou navzájem srovnávány jednotlivé etapy diskursu v průběhu soudního jednání. Tento průběh má standardní kroky, do nichž se promítají individuální reakce, které mohou řád jednání narušit. Např. z výzkumu Atkinsona a Drewa (1979) vyplývá, že lze identifikovat typ vět, jimiž mluvčí předjímá obvinění a hájí se ještě dříve, než obvinění bylo oficiálně vzneseno. (Př. Můžete si myslet, že …, Asi se domníváte, že …, Mohlo by se zdát, že …, Vypadá to jako … ale … apod.) Tento typ vět je častý nejen v soudní síni, ale lze jej nalézt i v běžném dialogu.

b) Je porovnáván jazyk soudního jednání a práva s jazykem užívaným v jiných obdobných institucích (škola, lékařská ordinace apod.).

Ukazuje se, že většina omezení a usměrňování jazykových projevů typu řízeného institucionálního dialogu – tedy jeho vnitřní organizace – je uskutečňována prostřednictvím standardních návodů a předpisů, otázek a odpovědí.

 

[127]3. Lingvistické zkoumání pro účely kriminalistiky

Směr zkoumání forenzní lingvistiky spjatý s kriminalistickou praxí zahrnuje především lingvistické vyhodnocování textů anonymních pisatelů či anonymních mluvčích (a jejich srovnávání s texty, jejichž původce je znám). Cílem je zjistit jakoukoli relevantní informaci o dané osobě a za příznivých podmínek uskutečnit i individuální identifikaci osoby.

Nejzávažnější otázka, která před lingvisty v tomto případě stojí, je, zda může jazykový projev jedince (písemný i mluvený) obsahovat takové znaky, které by umožnily jednoznačně vyloučit, nebo naopak jednoznačně potvrdit autorství určité osoby.

Úkolem lingvistiky jako takové je zobecňovat, to znamená v jednotlivých případech a jevech nacházet společné prvky a charakteristiky. Situace v oblasti soudnictví a kriminalistiky však staví lingvistu před zcela opačný úkol; na podkladě systému daného jazyka musí nacházet jednotlivé zvláštnosti a odchylky v individuálním jazykovém projevu. Výskyt takových odchylek a zvláštností je velice pravděpodobný, protože zvláštností v textech daného typu je i dodržování všech jazykových norem daného jazykového systému. V celkovém plánu je třeba posoudit, do jaké míry je určitý jazykový jev jedinečný, jak často se vyskytuje v běžném jazykovém projevu. Při konečném hodnocení se pak zvažuje, zda na základě jisté pravidelnosti odchylek (chyb) a zvláštností, dále pak na základě specifického výběru, typické frekvence, charakteristické konfigurace lexikálních, frazeologických, syntaktických a stylistických znaků v psaném projevu a artikulačních, intonačních, rytmických a dalších řečových charakteristik v mluveném projevu je možné vyvodit závěr o individuálně příznačném používání jazyka (Musilová, 1987).

Z dosavadního zkoumání tohoto typu textů jasně vyplývá, že v mnoha případech je obecná charakteristika či individuální identifikace osoby na základě výsledků textové analýzy možná. Jazykový odborník si však musí vypracovat metodu zpracování materiálu a stupnici hodnocení, která bere v úvahu validitu nalezených jazykových znaků vzhledem k použitému jazykovému kódu. Hodnotovou škálu tohoto typu nelze mezi různými jazyky mechanicky přejímat.

Postup při vlastní analýze má svá určitá pravidla, která je třeba v zájmu dosažení co nejobjektivnějšího výsledku zachovávat. Platí, že k jakémukoli zkoumanému materiálu, psanému či mluvenému projevu, musí být pořízen tzv. porovnávací vzorek. Znamená to, že kriminalisté musí zajistit část psaného či mluveného projevu od podezřelé osoby. Jak by měl zajištěný vzorek vypadat, může nejlépe určit odborník na základě prozkoumání již existujícího materiálu. Obvykle je dodržována zásada: čím kratší je zkoumaný jazykový materiál (psaný i mluvený), tím delší je srovnávací vzorek. Dále je důležité, aby srovnávací materiál byl od podezřelé osoby pořízen způsobem, který by do jisté míry zaručoval, že se v něm objeví co nejvíce jazykových jevů, které použila neznámá osoba a které odborník považuje za charakteristické, neobvyklé, a tudíž individuálně příznakové.

Při vlastní analýze daných textů se sleduje pravidelnost výskytu vytypovaných jazykových charakteristik: zda se objevují v určité souvislosti zcela pravidelně, nebo je jejich realizace variabilní a nedůsledná. Nalezené charakteristiky se přiřazují k jednotlivým stupňům škály vypracované vždy pro konkrétní jazyk. Každý stupeň zahrnuje jazykové jevy, které mají stejnou nebo podobnou závažnost, a tudíž i identifikační hodnotu ve smyslu možnosti určit původce textu.

[128]Možnosti uplatnění konkrétních poznatků z některých lingvistických disciplín pro potřeby zkoumání výše popsaného typu textů jsou poměrně značné.

V zásadě vždy se přistupuje k tzv. celkové analýze chyb, při níž se popisují a klasifikují (pokud to charakter jazykového materiálu dovolí) různé chybné úkony na všech úrovních jazykového systému, resp. ve všech oblastech jazykového chování. Tato analýza je velmi důležitá při srovnávání textů, kdy se zjišťuje typ chyb, lokalizace chyb, jejich frekvence, pravidelnost chyb a další parametry. Chyby je totiž možné fingovat a jejich analýza by měla pomoci zjistit, jedná-li se o chyby skutečné nebo předstírané.

Pokud jde o dílčí jazykové zkoumání, nejvíce je pro kriminalistické účely rozpracován tzv. výzkum stylu. Jedná se zde zejména o nacházení individuálních charakteristik textů a jejich vztah k autorovi (i příjemci). Stylem se pak rozumí výběr z možné nabídky jazykových prostředků vzhledem k zamýšlenému účinku textu na příjemce (souvislost s psycholingvistikou). Hlavní otázka, na niž musí tento typ analýzy odpovědět, zní, zda dva texty vykazují podobné stylistické znaky v takové míře, že lze s dostatečnou pravděpodobností (určitostí) soudit na jednoho autora.

Poznatky z fonetiky se stále více uplatňují v případech anonymních výhrůžných telefonátů. Sledují se charakteristiky mluvního projevu osob, odborníci se snaží odhalit osobité rysy projevu, hlasové vlastnosti mluvčího, artikulační zvláštnosti, typický způsob vedení melodie řeči apod. Při práci se využívá jak metody sluchové analýzy, tak metody analýzy instrumentální.

Z vlastní praxe můžeme říci, že např. pro mluvenou formu češtiny se jako nejhodnotnější znaky individuálního projevu mluvčího ukazují frázování, intonace, rytmus a vokalická kvalita a kvantita. Nejnižší individuální hodnotu má (často v důsledku snížené technické kvality analyzovaného materiálu) způsob artikulace konsonantů a konsonantických skupin, pokud se ovšem nejedná o specifickou vadu řeči (Svobodová, 1995).

Některé metody uplatňované v rámci sociolingvistiky pomáhají zjišťovat korelace např. mezi slovní zásobou, výběrem a frekvencí učitých slov, stavbou vět atd. a mezi některými sociálními fenomény, jako je věk, pohlaví, regionální příslušnost, sociální skupina, profese, popřípadě náboženská příslušnost a vzdělání. Z dosavadních zkušeností z práce s materiálem češtiny (psaná i mluvená forma) se zdá, že nejobtížněji se určuje přibližné vzdělání, a to z obou forem jazyka. Markantní rozdíl bývá pouze mezi lidmi se základním vzděláním (popř. s nedokončeným základním vzděláním) a lidmi se středním a vysokoškolským vzděláním. Mezi lidmi se středním a lidmi s vysokoškolským vzděláním nebyly zaznamenány žádné významnější rozdíly.

Výsledky psycholingvistických bádání mohou pomoci zejména v případě delších anonymních dopisů. V těchto případech bývá důležité odhadnout reálnost pisatelových výhrůžek (výběr jazykových prostředků – lexikum, větná modalita, opakování atd.), jak souvisí způsob vyjadřování s psychickým stavem pisatele apod. Téměř pravidelně se za použití grafologických metod řeší problém totožnosti pisatele se skutečným autorem textu.

Znalosti z oblasti kontrastivní lingvistiky mohou přispět k nalezení odpovědi na otázku, zda původce textu mluví několika jazyky, zda je text psán v mateřském jazyce pisatele, zda nejde o překlad apod. Tyto skutečnosti zdaleka [129]nemají okrajový význam vzhledem k vzrůstající migraci obyvatel a mezinárodnímu zločinu.

V kriminalistice lze využít i poznatky z patolingvistiky, která se zabývá různými zvláštnostmi textu při poruchách řeči (afázie apod.) a při duševních poruchách (neuróza, psychóza, schizofrenie). Zde je však třeba zdůraznit, že v případě některých postižení není rozdíl charakteristik textů „nemocných“ osob a osob „zdravých“ nijak zásadní a frekvence výskytu daného jevu se nemusí v obou případech výrazně lišit.

Závěrem shrneme některá fakta, která musíme za současného stavu bádání v oblasti forenzní lingvistiky brát v úvahu.

1. Je nutné počítat s tím, že při určitém technickém stavu materiálu (úroveň nahrávek a technický stav nahrávacích zařízení, rozsah jazykového materiálu, nevýraznost charakteristik apod.) postrádá smysl některé analýzy vůbec provádět.

2. Závěry o původci textu se velice často pohybují pouze na úrovni větší či menší míry pravděpodobnosti.

3. Vzhledem k současným teoretickým i praktickým možnostem jsou bezpečnější ty závěry, při nichž je původce textu spíše eliminován nežli identifikován.

4. Hodnota indicií roste s rozsahem a kvalitou materiálu (vhodnost porovnávaných textů z hlediska obsahu, typu a délky).

5. K přetrvávajícím problémům patří skutečnost, že některé jazykové elementy jsou snadno imitovatelné.

6. Je žádoucí, aby se expertizy opíraly o celou řadu metod a postupů, což klade vysoké nároky na teoretickou i praktickou přípravu znalce.

Obor forenzní lingvistiky se v této době velmi rychle rozvíjí a rozvíjí se i spolupráce mezi odborníky, kteří se tímto předmětem zabývají. Forenzní lingvisté se setkávají na pravidelných konferencích Mezinárodní asociace forenzních lingvistů (srov. Musilová, 1995), od roku 1994 vychází časopis Journal of Forensic Linguistics vydávaný univerzitou v Birminghamu. V současné době uvažuje o vydávání speciálního časopisu pro forenzní fonetiku mj. anglický lingvista a fonetik F. Nollan.

Jazykové zkoumání v této oblasti je jistě užitečné a potřebné a tato práce, i přes množství problémů a úskalí, s nimiž se z různých důvodů potýká, zaznamenává stále více úspěchů. Pomáhá tomu nejen narůstající zkušenost odborníků, ale i rozvoj technických možností a metod zpracování.

 

LITERATURA

 

AUSTIN, J. L.: Zur Theorie der Sprechakte. Stuttgart 1979. Anglický originál: How to Do Things with Words. Oxford 1969.

ATKINSON, J. M. – DREW, P.: Order in Court: The Organisation of Verbal Interaction in Judicial Settings. London 1979.

DANET, B. (ed.): Studies of Legal Discourse. Mouton, The Hague 1984.

MUSILOVÁ, V.: Jazykové expertizy. Kriminalistický ústav, Praha 1987.

MUSILOVÁ, V.: Třetí konference Mezinárodní asociace forenzních lingvistů. NŘ, 78, 1995, s. 49.

O’BARR, W. M.: Linguistic Evidence: Language, Power, and Strategy in the Courtroom. New York 1982.

SVOBODOVÁ, M.: Fonetika v kriminalistice. In: Spisovná čeština a jazyková kultura 1993. Praha 1993, s. 219–220.

WALKER, A. G. – LEVI, J. N. (ed.): Language in the Judicial Process. New York 1990.

Slovo a slovesnost, ročník 58 (1997), číslo 2, s. 124-129

Předchozí František Čermák, Jan Králík, Karel Kučera: Recepce současné češtiny a reprezentativnost korpusu (Výsledky a některé souvislosti jedné orientační sondy na pozadí budování Českého národního korpusu)

Následující Mirek Čejka: Pavel Trost: Studie o jazycích a literatuře