Časopis Slovo a slovesnost
en cz

Mezi mluvnicí a naukou o jazyku

Jan Kořenský

[Rozhledy]

(pdf)

Between grammar and linguistic science

Práce Čeština – řeč a jazyk (M. Čechová a kol., Praha 1996) obsahuje v Předmluvě tuto vlastní charakteristiku:

Dále budu vycházet z uvedených charakteristik, jak je uvádějí autoři v Předmluvě, přičemž se nehodlám zabývat otázkou, zda jde o mluvnici, či tzv. nauku o jazyku. Ostatně v Předmluvě je onen přechodný charakter této knihy konstatován. Jistě není žádný důvod pro to, aby dnešní mluvnice neobsahovala výklady o komunikátu a textu, stejně tak jako nezbytné výklady sémantické a tedy i lexikálněsémantické. Chci věnovat soustředěnou pozornost oněm skutečně „vyšším“, komplexnějším jazykovým jevům, podle mého jsou to především otázky výpovědi a textu. U jevů, které jsou tradičně interpretovány tzv. nižšími jazykovými rovinami, se omezím na souhrnnou charakteristiku celkového pojetí. Pozornost chci zaměřit především na citací připomenutý vlastní přístup a na míru respektování výsledků současné bohemistiky v té podobě, jak je reprezentována zejména monografickou literaturou. Pominut nebude ani zřetel k celkové konsistenci práce.

Oddíl Obecné výklady (s. 19–28) přináší vedle náznaku komunikačního rámce pojetí celé práce informace o bohemistice, typologickou charakteristiku a náčrt útvarového rozvrstvení češtiny. Jde o slovanský jazyk „tvrdý a zřetelný“ (s. 22). Útvarová charakteristika je založena ve svých východiscích na opozici spisovnost – nespisovnost, což je poněkud zmírněno škálovým pojetím vyjadřovacích prostředků, které se v rámci této tradičně základní kriteriální opozice funkčně uplatňují. Relativně značná pozornost je věnována slangu a argotu, přičemž je řečeno (s. 27), že dnes již se nechápe argot jako utajená – raději bychom řekli utajovací – řeč. Je pak otázkou, jak jej odlišovat od slangových prostředků a profesionalismů. I v práci tohoto druhu by si asi dnes více než žebrácké a komediantské argoty zasloužila pozornost dynamika terminologie, profesionalismů a slangových prostředků. Celkově lze k této části říci, že relevanci opozice mluvenost – psanost, která je tak [306]důležitá z textologického a komunikačního hlediska, si musí čtenář spíše domýšlet (implicitně je přítomna zejména na již zmíněné škále vyjadřovacích prostředků).

Oddíl Zvuková a grafická stránka jazyka (s. 29–41) přináší naprosto standardní informace. Zvláště pokud jde o výklad vztahů mezi zvukovou a grafickou stránkou jazyka, lze jen litovat, že i práce tohoto typu nerespektují dosažené poznatky o specifice psané a mluvené komunikace a že přes existenci pronikavých a zasvěcených prací o grafických systémech stále chápou grafiku jako psaný záznam mluvené řeči. To je fakt historicky nesporný, ale vzhledem k prohloubivší se svébytnosti psané komunikace již nikoli rozhodující.

Část nazvaná Pojmenování a slovo (s. 42–223) je nejen rozsáhlá, ale i velmi obsažná. Nalézáme zde standardní informace lexikologické, obsahově smíšenou kapitolu Slovo, kde se čtenář setkává s několika údaji o valenci, ale i o frekvenci, konotaci, některých rysech tzv. spojovatelnosti slov apod. Užitečná a instruktivní tu je kapitolka 2.1 Vymezení pojmu slova. Pokud jde o výklady slovních druhů a tzv. mluvnických významů, dal bych osobně přednost tomu, aby byly vyloženy vedle sebe a společně, neboť právě tím může vyniknout jejich funkční integrita se zřetelem k větě a textu. Část Tvoření slov prezentuje dnes již klasické, mezinárodně uznávané a z komunikačně-textologického hlediska stále perspektivní Dokulilovo pojetí. Je jasné, že právě v práci, která klade důraz na výklad pojmenování a slova, je toto pojetí více než na místě. Výklady formálního tvarosloví se opírají o dosud nejdůkladnější popis komplikované tvaroslovné soustavy češtiny, realizovaný v Mluvnici češtiny II. Následuje oddíl Výpověď a věta (s. 225–329). Je to právě jeden z oddílů, jimž autoři – jak je patrné z Předmluvy – přikládají značnou váhu.

Bude užitečné nejprve ujasnit vztah pojmů výpověď, promluva, komunikát, komunikace v pojetí v knize obsaženém:

1. Výpověď je elementární jednotka promluvy, komunikátu, která

2. sama může být minimální promluvou,

3. jednotkou jazykové komunikace (dorozumívání) je komunikát,

4. jeho základním typem je promluva,

5. promluva je tvořena minimálně jednou výpovědí,

6. výpověd je (tedy) elementární jednotkou komunikátu/promluvy.

Z 1. a 6. plyne identita pojmů promluva a komunikát. Z 2. a 5. plyne, že výpověď může být minimální promluvou/komunikátem. Z 4. na rozdíl od 1. a 6. plyne, že mezi výpovědí a promluvou je vztah typizační abstrakce, pokud nejde o to, že např. promluva je komunikát verbální, zatímco pojem komunikát zahrnuje i projevy sémioticky jiné, popř. smíšené. Ze 3. vyplývá, že komunikát je jednotkou komunikace. Je tedy zřejmé, že pro výklady o výpovědi a textu je připraven aparát stratifikačně jednotkového charakteru, se zřejmým implicitním zavedením principu minimálních a komplexních jednotek.

Další výklady pak stručně pojednávají o referenci, syntaktických vztazích, gramatické formě. Je dobře, že pasáž o zvukové stránce je relativně rozsáhlá. Výklad o výpovědních funkcích je myslím dobrým východiskem pro komunikačně textologické chápání komunikačních funkcí. Liší se jejich přímé vyjádření (v podstatě soulad mezi ustálenou gramatickou formou a vyjadřovanou funkcí), opisné vyjádření (obsah věty hlavní lexikálně explicitním způsobem pojmenovává příslušnou komunikativní funkci) a situační vyjádření (nesoulad mezi ustálenou gramatickou [307]formou a z kontextu vyplývající komunikační funkcí). Je pochopitelně jasné, že textologické analýzy dokazují „příslušnost“ obrovské většiny aktuálních komunikačních funkcí do třídy třetí. Výklad modality ve výpovědi je třeba vidět v rámci třídy výpovědních funkcí, není mezi nimi proto uvedena modalita postojová. Liší se modalita jistotní, voluntativní a evaluativní (hlavní věta obsahuje hodnotový soud, jenž je takto obsahovým rámcem obsahu vedlejší věty). Soudím, že „výpovědní umístění“ voluntativní modality není šťastné: z literatury snad již vyplývá, že jde o specifický typ rámcových propozičních významů, které nabývají výpovědního charakteru v závislosti na vztahu aktuálních funkčních identit mezi některým z komunikantů a původcem nebo patientem voluntativní modality. Ostatně z tohoto hlediska je i jistotní modalita heterogenní, srov. sémantické analýzy jistotních platností slovesa muset.

Výklady o aktuálním členění, které jsou v dobrém slova smyslu standardní, by však již měly být v partiích textologických, stejně tak jako s AČ spojená poznámka o elipse.

Oddíl Věta nese všechny podstatné a charakteristické rysy svého autora. Jde v první části o klasickou větněčlenskou syntax, která v naší současné tradici představuje stále paralelu k „vzorcově valenčním“ syntaxím, které se postupně rozvíjely zásluhou výzkumného týmu z ÚJČ ČSAV v intenzivní spolupráci zejména s brněnským univerzitním pracovištěm. Ostatně právě v Mluvnici češtiny III se autoři příslušných výkladů k tradicím větněčlenské syntaxe do značné míry vrátili. V druhé části tohoto oddílu jsou však prezentovány i standardní výklady vzorcově valenční. K přítomnosti těchto obou syntaktických teorií, jíž autor výkladů rezignoval na možnost jejich smíšení, které po vzoru Mluvnice češtiny III nalézáme i v mnohých vysokoškolských učebních textech, se ještě vrátím, neboť jde o fakt zajímavý, závažný a neobyčejně kontroverzní. Zatím se však vyjádřím k oběma částem samostatně. Nejprve tedy k části prvé, větněčlenské. Je to nesporně stále syntax psaného monologického jazyka, třebaže výklady obsahují také nerozsáhlé stati o (syntaktických) prostředcích zvukových a mimojazykových. Připomínám to, třebaže dobře víme, že přes obrovský růst poznatků o mluvené spontánní syntaxi, které nejsou již interpretovány jen v závislosti na syntaxi psaného monologického jazyka, lze zatím stěží přinést v práci tohoto typu soustavné diferencované syntaktické výklady psané a mluvené komunikace. Jak je dobře známo, autor prezentuje vzhledem k tradici odlišně především problematiku souvětí. Složité a nesnadno prezentovatelné problémy dané vztahy asymetrie mezi výrazovými prostředky a obsahovými hodnotami řeší zavedením pojmů věta jednoduchá, věta složená, souvětí, věta hlavní, vedlejší, řídící, závislá v nové konstelaci. Věta jednoduchá a věta složená (s vedlejšími větami závislými a nezávislými) je záležitostí teorie věty, souvětí je již záležitostí teorie textu, neboť jde o tradiční souvětí souřadné. Klasifikace vedlejších vět ve větách složených počítá – na rozdíl od Mluvnice češtiny III – opět s doplňkem. Oddíl Tvoření věty zavádí – jak již bylo řečeno – i syntax věty valenčně-vzorcovou. Jde o výklad pregnantní, který vzhledem k cílům práce velmi dobře postihuje podstatu věci. Je třeba však věnovat zvláštní pozornost článku 3.3.1, nadepsanému Úvod. Zde je připomenuta potřeba samostatného modelování aktivit podavatele a aktivit příjemce, v souvislostech této části práce pochopitelně v dimenzi základů větné syntaxe ve smyslu obsahu i formy. Ostatně potřeba najít skutečně socio-psychicky [308]adekvátní podobu gramatiky podavatele a gramatiky příjemce, které budou jako procedury principiálně odlišné (tradičně lze říci, že je to protiklad syntézy a analýzy), avšak zároveň téhož řádu, a to ve smyslu konstantních izomorfií radikálně různých procedur, je asi nejaktuálnější úkol budoucí lingvistiky. Úkol, v jehož plnění lingvistice nebudou přes složitou interdisciplinaritu dnešních badatelských témat žádné „soumezné“ vědy a disciplíny konkurovat. Je však třeba varovat před zjednodušující představou, jakoby tento nemalý úkol byl již vyřešen, a to právě existencí vzorcově valenční syntaxe (pozice podavatele) a tradiční, byť jakkoli modifikované větněčlenské syntaxe (pozice příjemce). Je pravda, že valenčně-vzorcové modely navázaly na inspiraci mathesiovského aktu pojmenovacího a usouvztažňovacího, což představu, že jde o teorie procesuálně konstruktivní, vyvolává a podporuje. Přesto však je třeba zdůraznit, že jde v obou případech o přístupy, které stojí od původu na pozici pozitivisticky pojatého teoretického pozorovatele. Jejich diference metodologická spočívá především v protikladu klasického aktu predikace (kde predikované je interpretováno z hlediska protikladu obsahu a formy velmi heterogenní, abstrakčně nevyváženou soustavou nesubjektových větných členů) a neklasických víceargumentových logik. Bylo by myslím velmi zavádějící, kdybychom v jejich protikladu viděli více. (Na tomto místě zůstane stranou otázka vhodnosti obou jako východiska pro analýzy, teorie, gramatiky textu.) Tato posuzovaná práce bude hojně využívána jako vysokoškolská příručka, proto je třeba před každým zjednodušením, byť velmi lákavým, varovat. Vzhledem k poslání této publikace je však na druhé straně rozhodně předností, že prezentuje oba syntaktické přístupy vedle sebe, aniž by docházelo k jejich více méně mechanickému směšování.

Závěrečný oddíl je nazván Komunikát a text (s. 332–366). Stať Výpovědní spojení a jeho formy má téhož autora jako výklady o větě a výpovědi. Jde o výklad důmyslný, který řeší již výše zmíněný problém složitých asymetrií obsahu a formy, tentokrát nikoli ve strukturách věty složené (tradičně souvětí podřadné), ale v oblasti souvětí (tradičně souvětí souřadné). I tady jde o výklady náročné, které svou formou unikají z oblasti snadné a širší dostupnosti, příčina je ovšem v podstatě jevů samotných. Východiskem je pojem výpovědní spojení, který je pojmu souvětí nadřazen, což umožňuje pracovat i s pojmem nesouvětné výpovědní spojení. To je spojení „v němž výpovědi nějak (?) volně souvisejí, ale nejsou v žádném významovém vztahu (koordinačním nebo determinačním)“. Jde tedy zřejmě o to, vyřadit z teorie souvětí každý jiný obsahový vztah, než jsou ty, které jsou dány tradičně rozlišovanými vztahy v souvětí souřadném.

Další výklady jsou již věnovány komunikaci a komunikátu. Nejprve několik souhrnných poznámek. Autorka preambulárně v této části volí tzv. komunikační přístup k textu, což v kontextu celé práce vyžaduje vyjasnit vztahy mezi pojmy komunikace, komunikát a text. Jestliže pojem komunikace je chápán ve své obvyklé podobě, nelze to již říci o pojmech zbývajících. Vyjdeme z následujících zjištění: pojem text se užívá:

(1)

„… častěji pro označení výsledku … komunikování, tj. pro vzniklý komunikát (tj. jazykový projev, někdy označovaný jako promluva)“,

(2)

„o označení struktury komunikátu. Lze mluvit o vzorci či o schématu zachycujícím vnitřní vztahy komunikátu…“,

[309](3)

„Text je podle tohoto pojetí konstitutivní složka nejvyšší jazykové, tj. textové roviny“.

Autorka tedy především poněkud oslabuje výše zjištěnou identitu pojmů komunikát – promluva, která ovšem byla i tam rovněž oslabena současným zavedením abstrakčního vztahu mezi nimi. Zároveň ale tuto případnou identitu rozšiřuje o pojem jazykový projev. V poznámce však připouští užívání pojmů jazykový projev a promluva i pro samotný proces komunikování. Nejdůležitější je ovšem to, že text je zde struktura, organizace, abstrakce této organizace ve smyslu pojmů textový vzorec, textové schéma. Zároveň ovšem se připouští i užití termínu text v identitě s pojmem komunikát, platí to patrně pro ty postoje, kdy chceme rozlišovat, zda jde o hledisko „jazykové“, či „řečové“ (viz dále). Nelze však vyloučit, že tato podvojnost může činit potíže, zejména didaktické. V každém případě ze (3) vyplývá, že jde o přijetí teorie textu, která je slučitelná spíše s tzv. propozičně rovinovým přístupem než s přístupem komunikačním. I to může způsobovat určité potíže. Zjištěná pojmoslovná napětí patrně souvisejí s dvěma základními koncepčními záměry celé knihy: a) respektovat opozici pojmenování a usouvztažnění, b) při důsledném respektování opozice langue – parole konceptuálně symetrizovat tento protiklad z hlediska triády slovo – věta – text. Proto v rámci šestice pojmů pojmenování/slovo – výpověď/věta – komunikát/text se primárně octl termín text v pozici trojice languových konceptů (slovo, věta, text) a je chápán ve výše uvedeném smyslu.

Další výklady o komunikaci nesporně vyhovují danému účelu, patří k velmi přístupným částem práce.

Následující pasáže jsou již věnovány výkladu textu. Třebaže se respektuje chápání pojmu/termínu text jako organizačně-strukturační abstrakce identické s pojmy větný vzorec, větné schéma (viz výše), ukazuje se jako nutné stejně zavést, i když jen velmi všeobecně, pojem textový vzorec. Další stručné výklady konektivity textu, kontaktových prostředků, metatextových komentářů svému účelu rovněž vyhovují. Pod pojmem výstavba textu, což je snad pojem z hlediska textu nejobecnější, je poněkud překvapivě vyloženo pouze aktuální členění v podobě tematických posloupností. Je jistě v zájmu věci vykládat dnes aktuální členění, výpovědní dynamismus, tematické posloupnosti důsledně v rámci textu. AČ je pojem vysloveně textový, třebaže první kroky k jeho pochopení byly učiněny již v lingvistice „předtextové“. Pod pojmem členitost textu se probírá tzv. horizontální členění textu, čímž se myslí „nejhrubší“ prostředky projekce obsahového uspořádání textu do jeho formální linearity (tedy členění na odstavce, kapitoly, oddíly apod.). Pod pojmem vertikální členění textu se prezentují jednak záležitosti typů grafiky, jednak ze zcela jiné textologické dimenze pocházející záležitosti metatextové, s poznámkou o paralingválních a extralingválních prostředcích mluveného jazyka.

K textologické části je připojena kapitola Styl jako vlastnost komunikátu/textu. Psaní přes lomítko patrně znamená, že text je tu chápán jak v languovém, tak i parolovém smyslu. Všimněme si blíže vymezení pojmu styl:

(1)

„… styl je… záležitostí systémovou, jazykovou, tedy textovou…“,

(2)

„Vlastností jazykového projevu/textu je tedy i jeho styl (sloh)“,

(3)

„Jazykový styl bývá vymezován jako způsob výběru a uspořádání jazykových prostředků v jazykových projevech. To je chápání užší…“.

[310]Především musíme vzít na vědomí, že se tu přece jen objevuje v (2) identita jazykový projev/text. Patrně to opět znamená, že tu autorka chápe text ve smyslu jazykovém („systémovém“) i řečovém. Uvažujeme-li (1) i (2) zároveň, vyplývá, že styl je jev systémový, jazykový, textový i projev těchto systémových faktorů v řeči, neboť z (1) plyne, že styl je systémovým, languovým principem, z (2) vyplývá také, že styl je vlastností procesu komunikace. Pro důslednou symetrizaci řady pojmů languových a parolových by bylo možná terminologicky užitečné zapojit pojem styl jako pojem jazykový (v rámci languového konceptu text) a pojem sloh jako parolový (v rámci konceptů komunikát, jazykový projev).

Následující výklady mají zcela standardní charakter a po pravdě řečeno vyhovují plně právě onomu užšímu chápání pojmu styl, viz (3).

Vrátím se nyní k programovým východiskům formulovaným v Předmluvě s úmyslem zjistit, jak se autorům jejich záměry a vlastní charakteristiky podařilo splnit.

Práce se skutečně týká spisovného jazyka, proporce psanosti a mluvenosti jsou v té podobě, jak je známe z dlouhé a – jak je zřejmé – stále ještě trvající tradice. Vlastní přístupy lze spatřovat patrně v již připomenutém úsilí o důslednou terminologickou řečově-jazykovou prezentaci. Novost se týká nejvýrazněji výkladů syntaktických. Soudím, že právě tam je řada řešení, která posouvají tuto oblast směrem k systematickému textologickému myšlení. Teoretická obtížnost je tu – jak už bylo řečeno – dána především složitostí řešených jevů, zčásti však také snahou držet za všech okolností všechny klasické syntaktické pojmy, třebaže důsledné propoziční modelování textových obsahových posloupností (koherenční posloupnosti) se stálým zřetelem k signalizaci/nesignalizaci sémantických vztahů výrazovými prostředky (kohezní mechanismy) a současně se stálou pozorností k zjišťování komunikačních funkcí může leccos pojmově zjednodušit, zvláště když specifika psaného a mluveného textu budou rovnoprávně respektována. Některé inovace se nezdají šťastné – viz proklamativně primární význam pojmu text (i když důvodem pro to je již několikrát zmíněné „symetrizační“ úsilí), nebo zbytečná konceptuální napětí mezi pojmy komunikát, promluva apod. I zde je možná příliš mnoho snahy zachovat a pokud možno více méně usouvztažnit všechny dosavadní tradiční i nové pojmy. Pokud jde o výsledky současné bohemistiky, nezdá se, že bylo využito všeho, co být využito mohlo. Nelze autorům vyčítat určité meze vnitřní konzistence práce. To je v té či oné míře vlastní i jiným dílům tohoto typu v současné době. Navíc se oddíly navzájem výrazně liší hloubkou pohledu a zpracování a v souvislosti s tím i mírou přístupnosti. Asi to bude tak, že některé partie budou obtížné i pro vysokoškoláky, to je ovšem také věc pedagogického vedení, jak to ostatně ukazují i zkušenosti s Mluvnicí češtiny.

Zcela na závěr bych chtěl – inspirován touto jistě užitečnou a v nejbližší budoucnosti nepochybně bohatě využívanou prací o češtině, která bude jako didaktická příručka úspěšně konkurovat Mluvnici češtiny i Příruční mluvnici češtiny – připojit několik úvah o tom, jakým směrem by bylo třeba orientovat promýšlení budoucích mluvnic češtiny menšího a středního rozsahu. Mám na mysli úvahy a promýšlení směřující do (blízké) budoucnosti, které budou vycházet z faktu, že v současné době máme k dispozici zmíněná tři mluvnická díla. Máme se tedy v širší odborné veřejnosti i ve škole o co opřít, můžeme s těmito pracemi zejména ve vysokoškolské praxi sbírat zkušenosti a zároveň uvažovat, jak dál.

[311]Myslím, že nadešel čas, aby se našli lidé připravení a ochotní vytvořit tým (nebo týmy), který by pracoval (které by pracovaly) na koncepci systematického mluvnického popisu češtiny, jenž by již plně vyhovoval stavu lingvistiky po tzv. komunikačním obratu. Komunikačně a textově orientovaná bohemistika již shromáždila dostatek poznatků, které to umožňují. A to nechávám stranou nesporný fakt, že samo důsledné uplatnění „pražského“ principu rozlišovaní významů jako kritéria identifikace formy výrazu a komunikačně-účelové chápání funkce v nejširším smyslu jde nesporně právě tímto směrem a doznalo by touto cestou absolutního naplnění. Předpokládalo by to koncipovat mluvnici v následujícím duchu:

1. Popis psané a mluvené (především spontánní mluvené, ale nikoli pouze) řeči by byl prezentován samostatně, pochopitelně se zřetelem k univerzáliím „obou řečí“.

2. V obou v 1. zmíněných částech mluvnice by byl uskutečněn odděleně popis produkce a recepce textu, opět se zřetelem k jejich „jednotě“, reprezentované v tomto případě faktem psychosociální personické identity podavatele a příjemce.

3. Šlo by tedy o mluvnici v původním, „doslovném“ slova smyslu, o popisy procesu produkce řeči a textu a recepce téhož. Část, která by byla popisem produkce, by byla deskripcí procesů formace obsahů vědomí do podoby lineárního textu, část popisující recepci by byla modelem identifikace forem výrazu (v nejširším slova smyslu) a jejich expektačně-inferenčních naplňování obsahem.

4. Je pravděpodobné, že by se tu stěží uplatnily rutinně chápané aparáty jak tradičně generativně-transformační, tak i tradičně stratifikační (zde míněno např. v duchu naší domácí tradice). Lze naopak očekávat potřebu plně „rehabilitovat“ a rozvinout principy fonologie (nikoli ovšem v podobě jejich mechanického přenosu na tzv. vyšší a nejvyšší roviny na základě tzv. émické terminologie).

5. Byly by nepochybně překročeny hranice mezi tradičně úzce chápanou gramatikou a tzv. naukami o jazyce, popř. stylistikami.

6. Gramatický charakter takové práce by spočíval v přítomnosti funkčně uspořádaného popisu formačních procesů, chceme-li procesů kódování (produkce) a procesů identifikační interakce obsahu a výrazu v procedurách inferencí (dekódování).

7. Objevily by se pouze takové pojmy/termíny a v takovém uspořádání, jež by byly nezbytně nutné pro deskripci příslušných procesů.

8. Součástí takové gramatiky by mohl být slovník středního rozsahu, jenž by typem a charakterem gramatické informace zcela korespondoval s danou gramatikou a jehož lexikálněsémantické informace by byly důsledně procesuálně funkční povahy.

Slovo a slovesnost, ročník 58 (1997), číslo 4, s. 305-311

Předchozí Jan Hajič, Barbora Hladká: Morfologické značkování korpusu českých textů stochastickou metodou

Následující František Štícha: Marek Nekula: System der Partikeln im Deutschen und Tschechischen