K rytmu a taktu české lidové písně

Pavel Trost

[Kronika]

(pdf)

-

Mezi projevy dnešního zájmu o lidovou píseň je třeba zejména ocenit zpěvníček Úlehlův (50 moravských písni, vybral Vladimír Úlehla, vyd. Život a práce) a zvláště sborník Plickův (Česky zpěvník, 500 lidových písní českých, moravských a slezských, uspořádal Karel Plicka, nákl. Družstevní práce). Úlehla a Plicka nejen vyzvedli kouzelně krásné písně, nýbrž podali také závažné příspěvky teoretické. Je však třeba další diskuse o základních otázkách české a slovenské lidové písně.

Úlehla ukazuje na funkční začlenění písně do života patriarchální vesnice. Lidová píseň nebyla nikdy zpívána libovolně; byla vždy vázána složitým vztahem k životu; byla určena k tomu, aby typické životní situace naplnila a dotvářela. Proto náleží k úkolům sběratele písní, aby také určoval situaci písně. To jsou ovšem obecné poznatky dnešního národopisu. Úlehlův výklad je však převážně věnován hudební stavbě lidové písně. Dělí nápěvy [48]moravské oblasti na typ jednak východní archaický (zabírající zejména slovácký, valašský a lašský repertoár), jednak západní barokní („gesunkenes Kulturgut“ barokně-rokokové hudby). Za znak východního typu pokládá liché a početné metrum, t. j. pěti-, sedmi-, devíti- až třináctičtvrteční takt. Obrací se proti dřívějším sběratelům, kteří všechny písně bez rozdílů zapisovali v obligátních dvoučtvrtečních a tříčtvrtečních rozměrech. Obrací se však zároveň proti Leoši Janáčkovi, jenž naopak měl za to, že „sčasovky (rytmy) moravských písní není vždycky možná vpraviti do okovů jednotného taktu“[1]. Úlehla hájí stanovisko, že všechny písně bez rozdílu mají přesně předepsaný a dodržovaný takt, a to buď jednoduchý nebo složitý.

Některé písně nepodajné tříčtvrtečnímu taktu, jak byly dříve zapsány, podává nyní Úlehla v taktu sedmiosminovém. Ale takt sedmiosminový se vyznačuje důrazem na první a pak na třetí nebo čtvrté době; takové důrazové schema není v uvedených ukázkách odůvodněno. Taktovost je vázána na rytmický přízvuk, ale pravý přednes archaické lidové písně postrádá rytmických přízvuků, jak potvrzuje také Plicka.

Plicka mluví o přednesu písní. Hlásí se sice k Úlehlovu názoru, že „není písně bez taktu, třeba by se tak zdálo při mnoha písních z přírody a večerních“. Uvádí jako důkaz taktovosti, že se při sborovém zpěvu zachová přísně jednotné unisono (ale známe přece i sborovou recitaci!). Přesto však vytýká, že se v přednesu písní neuplatňuje přízvuk: „Lid sám — kromě malých výjimek v některých oblastech a jen u některých typů písní — neznal vnější dynamiky, zpíval rovným hlasem bez přízvuku a vázaně po způsobu nástrojové hry…“ Pokud se přece vyskytuje odstupňování přízvukové, je to jen „věcí nálady“. A Plicka shrnuje: „někdy převládá spád rytmický, jindy rytmus ustupuje úplně do pozadí“; písně rytmické jsou vesměs taneční.

Tak je nutno se taktového pojetí vzdát, avšak nelze proto pokládat písně za rytmicky beztvarné. Naznačíme, jak se tedy má rytmus archaické lidové písně chápat. Písně neznají dualismus taktu a fráze, neboť znají právě jen fráze. V přednesu se zdůrazňuje frázování. Tak poznamená Úlehla: táhlé rovinné písně „se nedělí na noty, na slabiky, nýbrž na fráze. Nesmíme vyzpěvovat slabiku každou zvlášť, nýbrž vždy celou frázi dohromady, jedním dechem, plynule, ba splývavě. Vydechnout smíte jen na konci fráze.“ Podobně se vyslovil Janáček: „Přirozeným následkem volného tempa je zřetelné rozčlánkování písně, t. j. tvoření menších jednotných, uzavřených dílů. Vystihnouti a časově, na př. krátkými pomlkami, omeziti tyto články, jest tu nezbytno.“[2]

Fráze jsou jednotky melodické, ale nesou také obrazce kvantitativních rozdílů. Jsou to obrazce proměnlivé od fráze k frázi. Fráze nejsou stejnodobé, nýbrž podléhají iracionálnímu kolísání, ale přece se kryjí s verši; dvoučlennost fráze odpovídá dvoučlennosti verše. Verš lidové písně se skládá ze syntaktického, t. j. větně fonologického úseku určitého počtu slabik. Není to verš stopový, ale i ve verši o méně než osmi slabikách jeví se tendence k dvoučlennosti verše s počtem slabik buď sudým nebo lichým. Že však nápěv lidové písně staví na rozložení mluvních celků v jisté řady rovnocenných slabik, dotvrzuje sběratelská zkušenost Janáčkova: „Slyšel jsem ne jednou, jak lidová zpěvačka při vzpomínání, když se opravovala, šeptem rovnoměrně vyslovovala text; ležela tu váha vlastně na odčítávání oněch sražených slabik v krátkých tónech artikulovaných.“[3]

Má konečně Janáček pravdu, že rytmus lidové písně „lze toliko slovem v pořádku udržeti“[1]. Není to však jen jednotlivé slovo, nýbrž verš a veršový člen (a dále sloka). Jazykové složky lidové písně jsou pro stavbu nápěvu relevantní, pokud se na nich zakládá verš. Ve verši nejsou ustáleny přízvuk a kvantita, a nápěv upravuje vyrovnané slabikové řady (slovník a slovosled písně hledí k maximální bezdůraznosti). Na basi veršové se rozvíjí nápěv podle vlastních hudebních zákonů; verš tedy určuje tektoniku písně. Tolik o jednom ze základních problémů lidové písně.[4]

I jiné postřehy Úlehlovy a Plickovy zasluhují, aby byly podrobeny diskusi. Tak prohlašuje Plicka, že pravý přednes lidové písně „dbal vždy jediného, třeba nikdy nenapsaného předpisu: sempre espres[49]sivo…“ Proti tomu hlásá Úlehla: „Zpívejte tak vysoko a monotonně, jak dovedete… Také žádný pathos…! Ať vás ani nenapadne zpívat píseň ‚procítěně‘…“ Není ovšem pochyby, že výraznost lidové písně je svého druhu; bylo tedy zcela pochybené pohlížet na lidovou píseň s hlediska výrazového naturalismu. Ze základu výrazového naturalismu se však vykládá i proslulá teorie Janáčkova o vzniku lidových písní z nápěvků mluvy; klamná genetická domněnka slouží někdy i dnes ve výkladu české lidové písně za náhražku strukturálního poznání.

Slovo a slovesnost, ročník 7 (1941), číslo 1, s. 47-49

Předchozí Jindřich Honzl: K Pujmanově obraně „Zhudebněné mateřštiny“

Následující P. T. (= Pavel Trost): O nápěvcích mluvy