Ještě k teorii valence

Jarmila Panevová

[Články]

(pdf)

Once more to the theory of valency

1.1. V tomto příspěvku chceme aplikovat teorii valence rozpracovanou v 70. letech (Panevová, 1974–75, 1977, 1978; Hajičová, 1979, 1983) na jevy necentrální povahy (odd. 2), na další slovní druhy (odd. 3) a na některé dílčí problémy s valencí spojené (odd. 4). Chceme tím ověřit platnost základního teoretického rámce pro popis valence, vycházejícího z funkčního generativního popisu, a zjistit nosnost tohoto rámce.

Z podstatných momentů výchozí teorie valence zde zopakujeme její základy:

(i) Valenčními členy (členy rámce náležejícími každé jednotlivé lexikální položce)[1] jsou aktanty (participanty, vnitřní doplnění) a ta volná doplnění, která splňují kritéria sémantické obligatornosti. Jako kritérium slouží tzv. „dialogový test“ (jeho motivaci a užití srov. zejm. Panevová, 1974–75).

(ii) Aktanty (a to Konatel, dále Act, Patiens, dále Pat, Adresát, dále Adr, Původ, dále Orig, Výsledek, dále Eff) mohou být obligatorní, nebo fakultativní (např. Adr u slovesa vyprávět, Eff u slovesa přepsat).[2] Kritérium pro stanovení fakultativnosti aktantu je komplementární ke kritériu jeho obligatornosti (tj. je to takový Act, Pat, Adr, Orig, Eff, který nebyl podle kritérií připomenutých v (i) určen jako obligatorní).

(iii) Při klasifikaci slovesných doplnění (analogicky pak i u jiných slovních druhů, srov. zejména odd. 3) vycházíme v souladu s Dokulilem a Danešem (1958) z jazykové strukturace. Nepřipisujeme tedy valenčním členům kognitivní role (jako Fillmore, 1968, a další, u nás např. Daneš a kol., 1981, brněnští autoři Příruční mluvnice, 1995, s. 384n.), ale předpokládáme, že studované jazyky (čeština, ruština, angličtina, němčina) realizovaly „posouvání“ kognitivních rolí na místa aktantů (srov. Panevová, 1974–75). Realizace uvažovaného schématu „posouvání“ předpokládá, že místo prvního a případného druhého aktantu (u dvouvalenčních sloves) – při použití sémantického ohodnocení jsou to Konatel a Patiens – je vždy zaplněno. Jednovalenční slovesa mají v rámci Konatel, dvouvalenční Konatel a Patiens. V tomto ohledu je naše chápání Act a Pat ve shodě s Tesnièrem (1959), a je tedy spíše povahy syntaktické. Pokud má sloveso aktanty tři, jsou jeho Act a Pat ty členy, které jsou svou sémantickou povahou těmto názvům (labelům) nejblíže a které rovněž odpovídají prototypickému morfematickému vyjádření (po řadě Nom a Akuz). U třetího aktantu lze ve většině případů intuitivně dobře rozlišit, zda jde o Adr, Orig či Eff. Jazyková strukturace, která je výsledkem posouvacího schématu, je tedy kompromisem mezi přístupem sémantizujícím (fillmorovským) a syntaktizujícím (tesnièrovským). Tomu by bylo možno přizpůsobit i terminologii a mluvit pak o prvním a druhém aktantu (namísto o Konateli a Patientu) a sémanticky motivovaných termínů používat až počínaje aktantem třetím (Adresát/Původ/Výsledek). S ohledem na heterogennost takové terminologie zůstáváme u termínů původních [2]s výhradou výše uvedené interpretace Konatele a Patientu. Volná určení mají vždy sémantický základ (s přihlédnutím k jazykové strukturaci).

(iv) K rozštěpení lexikálního významu slova na více lexií (srov. Filipec – Čermák, 1985) přistupujeme z hlediska principu ekonomie jen tam, kde je to nezbytně nutné. Slovesa (popř. další slovní druhy), která mají více rámců, mají i více významů (lišících se gramaticky, nemusí se nutně lišit lexikálně, srov. níže pozn. 4). Tato zásada se projevuje zejm. u zpracování sloves v odd. 2 a 4.

 

1.2. K prototypickým vyjádřením Konatele patří Nominativ, u Patientu Akuzativ, u Adresátu Dativ, u Původu a Výsledku nejde o jedinou prototypickou formu, k typickým formám pro Orig patří předložkový pád z+Gen, od+Gen, pro Výsledek do+Gen, na+Akuz, v+Akuz.[3] Prototypem zde rozumíme takové formální vyjádření aktantu, které je charakteristické, nepříznakové vzhledem ke gramatickému systému. Odchylky od prototypu jsou vyvolány: (a) stylově podmíněnými variantami (jako genitiv záporový a partitivní) pro 1. aktant (Není peněz. Přibylo vody), (b) povahou té které lexikální jednotky (např. sloveso vyžaduje primárně aktant propoziční povahy vyjádřený infinitivem, vedlejší větou, např. Pat u říci, tvrdit), nebo tím, že sloveso má jinou než prototypickou rekci, např. Pat u sloves jako přemýšlet o čem, navazovat na co, setkávat se s kým/čím, obejít se bez čeho, (c) „posouváním“ aktantů (o tom srov. níže odd. 1.3).

 

1.3. Jako nejzávažnější z hlediska teorie valence, z níž vycházíme, se jeví bod (c) v 1.2. Posouvání vede totiž zdánlivě k dvojstranné asymetrii:

(i) Při „kognitivním posuvu“ má povrchové vyjádření aktantu sice formu prototypickou, sémantizující přístup by však nepochybně vedl k jinému ohodnocení „rolí“ (participantů); šlo by patrně o Lokativ v (1), o Adresát v (2):

(1)	Komín (Act) kouří
(2)	Jan oslovil neznámou dívku (Pat)

(ii) Posouváním aktant nabývá neprototypické formy, která u dvouvalenčních sloves není ve shodě se sémantickou (kognitivní) klasifikací, zatímco u trojvalenčních sloves jsou zpravidla obě klasifikace ve shodě:

(3)	Dcera (Act) překvapila matku (Adr) neobvykle zdvořilým chováním (Pat)
(4)	Ředitel (Act) informoval podřízené (Adr) o chystaném propouštění (Pat)
(5a)	Z toho chlapce (Pat) vyrostl pohledný muž (Act)
(5b)	Jeho dílčí chyby (Act) vyústily v závažný celopodnikový problém (Pat)

Z hlediska obecné přijatelnosti schématu posouvání jsou nejvíce na závadu příklady typu (5), tj. neprototypické vyjádření, které je navíc v rozporu se sémantickou intuicí. Je ovšem třeba říci, že takových příkladů jsme v běžném typu vět s nominativním Konatelem/Podmětem našli velmi málo.

 

2.1. Poněkud jiná je situace u neosobních sloves tvořících základ jenočlenných vět slovesných, kde se do situace popsané v 1.3. sub (ii) (b) dostáváme velmi často, pokud se snažíme udržet i zde platnost „posouvání“ jako kognitivní operace. Většina těchto sloves vystupuje vedle neosobního také v osobním užití. Jde o několik skupin omezeného počtu sloves s většími či menšími odchylkami od prototypu. Podíváme [3]se níže na tato slovesa podrobněji bez nároků na jejich vyčerpávající analýzu (ve smyslu taxonomické úplnosti i ve smyslu empirické analýzy, zde založené na naší introspekci a na SSJČ). Při analýze předpokládáme platnost schématu „posouvání“, zkoumáme možnost eliminace doplnění a srovnáváme různé kombinace slovesných doplnění u daného slovesa. Jde tedy o kombinaci deduktivních a induktivních postupů s cílem ověřit, zda je možné výchozí popisný rámec uplatnit, aniž by to vedlo k rozporům.

 

2.2. Slovesa náležející do těchto okrajových tříd budeme sledovat z hlediska jejich možného použití i ve větách osobních, z hlediska odchylek od prototypu a životnosti/neživotnosti Konatele. Slovesa ze skupiny 2.2.1.–2.2.7. mají osobní i neosobní užití, Konatel v 2.2.1.–2.2.2. je životný (zpravidla neprototypický), v 2.2.3. je životný i neživotný, v 2.2.4.–2.2.7. je neživotný, ale zpravidla prototypický, u 2.2.8.–2.2.9. jde jen o neosobní užití; na okraj a pro srovnání uvádíme jeden typ konverzív osobních (s Konatelem prototypicky vyjádřeným, střídavě životným a neživotným (2.2.10.)).

2.2.1. Některým slovesům fyzických stavů jako bolet, svědět, svrbět, bušit_i, kručet lze připsat dva různé rámce,[4] oba s neprototypickou realizací (Konatel je vyjádřen u některých z nich Akuzativem, u jiných Dativem), jiná mají jen jeden z těchto rámců: píchat_i (jen rámec (2)), zábst (jen (1)).[5] Jde tu o rámce (1) Act {Akuz/Dat}, Pat {Nom}, (2) Act {Akuz/Dat}, Kde 

(6)	Bolí1 ho [Act] hlava [Pat]
(7)	Bolí1 ho [Act] ruka [Pat] v zápěstí [volné]
(8)	Ponížení [Pat] bolí1 [Actgen][6]
(9)	Nespravedlnost [Pat] mě [Act] bolí1
(10)	Buší1 mi [Act] srdce [Pat]
(11)	Svrbí1 ho [Act] dlaň [Pat]
(12)	Otce [Act] bolí1 zuby [Pat]
(13)	Zebou1 mě [Act] nohy [Pat]
(14)	Zebe2 mě [Act] [Patgen]
(15)	Zuby [Pat] [Actgen] často bolí1 v noci
(16)	Po Silvestru bolí1/bolívá1 hlava [Pat] [Actgen]
(17)	Bolí2 ho [Act] u srdce [Kde]
(18)	Píchá2 ji [Act] v zádech [Kde]
(19)	Kručí2 mu [Act] v žaludku [Kde]
(20)	Prázdný žaludek [Pat] mu [Act] kručel1
[4](21)	Buší2 mu [Act] ve spáncích [Kde]
(22)	(a) *Bolí ho
	(b) *Kručí mu

K této klasifikaci, kde Act má zcela neprototypické vyjádření, nás vede porovnání rámců (1) a (2):[7] aktant v Akuz/Dat je přítomen v obou realizacích rámců (1) i (2), v (1) je přítomen i 2. aktant, zatímco v (2) je druhé valenční místo zaplněno obligatorním volným určením, což plyne i z nemožnosti (22).

2.2.2. Skupina sloves psychických a chuťových prožitků jako líbit se, zdát se_i, snít se, dařit se, povést se, těšit, stýskat se, zželet se, chutnat má jeden rámec, jednotlivá slovesa se však liší povrchovým vyjádřením Pat, zatímco životný Act je buď vyjádřen Dativem (jde o věty s tzv. Dativem subjektu), nebo je zevšeobecněn: Act {Dat}, Pat {Nom aj.}. 

(23)	Líbí se mi [Act] tady [Patgen- obecně všechno]
(24)	To [Pat] se mi [Act] líbí
(25)	Líbilo se mu [Act], že všichni tančili [Pat]
(26)	Písnička [Pat] se líbí [Actgen – obecně všem]
(27)	Líbilo se [Actgen], že akce proběhla klidně [Pat]
(28)	Zdál se mi [Act] zlý sen [Pat]
(29)	Zdálo se mu [Act], že má vilu [Pat]
(30)	Dnes se mi [Act] zdálo o tatínkovi [Pat]
(31)	Úkol [Pat] se žákovi [Act] podařil
(32)	Podařilo se [Actgen], že demonstrace proběhla v klidu [Pat]
(33)	Dětem [Act] se stýská po matce [Pat]
(34)	Velice se mi [Act] stýskalo [Patgen]
(35)	Vaše slova [Pat] mě [Act] potěšila
(36)	Potěšilo ho [Act], že posluchači tleskali [Pat]
(37)	Chutnají mu [Act] ostrá jídla [Pat]
(38)	Chutná mu [Act] [Patgen – všechno, cokoli]

2.2.3. Expresívní slovesa obsahující rys pohybu cukat, lomcovat mají rámec (1) a (2), nebo (druhé z nich) jen (2), volně sem patří i sloveso skřípat s rámcem (1) i (2): (1) Act {Nom/Dat}, Instrument/Kde, (2) Act {Nom}. Tato slovesa se chovají poněkud idiosynkraticky a stěží tu lze hovořit o skupině.

(39)	Cuká1 mu (Act) to (formální element) koutky (Instr)
(40)	Cukají2 mu (volný Prospěch) koutky (Act)
(41)	Cuká1 mu (Act) v oku (Kde)
(42)	Řidič (Act) cukl1 volantem (Instr)
(43)	Pacient (Act) cukl1 (sebou – Instr)
(44)	Vítr (Act) lomcuje1 dveřmi (Instr)
(45)	Hoch (Act) skřípe1 zuby (Instr)
(46)	Dveře (Act) skřípou2
(47)	(a) *(Ono) Lomcovalo větvemi
	(b) *(Ono) Skřípalo dveřmi

2.2.4. Některá ze sloves smyslového vnímání (páchnout, vonět) mají dva různé rámce (1) Act, (Pat), (2) Act, Kde:[8] v rámci (1) jde o Původ „posunutý“ na [5]místo fakultativního Pat (srov. (48)–(50), ale (54)), v (2) jde o posunutí na místo Act (srov. (51)–(53) na pozadí „neposunutých“ aktantů v (55) a (56), ale i (50)). Negramatičností (54) a (58) demonstrujeme, že tu jde skutečně o dva různé rámce. 

(48)	Páchlo1 to [Act] po česneku [Pat]
(49)	Dům [Act] voní1 po kávě [Pat]
(50)	Ta dáma [Act] voněla1 po Dioru [Pat]
(51)	Česnek1 [Act] páchne
(52)	Káva1 [Act] voní
(53)	Páchne2 tam [Kde] stuchlina [Act]
(54)	(a) *Páchlo po česneku
	(b) *Vonělo po kávě
(55)	Dům [Act] voní1
(56)	Dům [Act] voní1 kávou [volný Prostředek]
(57)	Po celém domě [Kde] voní2 káva [Act]
(58)	(a) *V domě páchne po stuchlině
	(b) *Tady voní po kávě

Vycházíme tu z předpokladu, že (49) a (56) nejsou synonymní tvrzení (věta (56) předpokládá existenci kávy, v (49) vůně může být způsobena i jinou podobně vonící látkou, analogicky v (50) může jít nejen o parfém značky Dior, ale i o vůni připomínající Dior, zatímco vonět Diorem předpokládá, že jde o originál).

2.2.5. Několik sloves stavových (srov. níže) a kauzativum strašit mají z hlediska valence mnoho společného, i když se u všech neuplatňují všechny tři připsané rámce (1), (2) a (3), ale vždy jen dva z nich, a to u vřít, (za)znít a strašit (1) a (3), u hučet (s neprototypickým Act, jinak tu máme co dělat vesměs s prototypickým vyjádřením), hrknout, (za)zářit, (za)svítit_{1, 2}, vyzvánět, (za)praskat (1) a (2): tyto rámce jsou (1) Act, (2) Kde, (3) Act, Kde. Existenci rámce (1) prokazují příklady (59)–(66), ale i (72)–(73); (67)–(71) a (76) jsou doklady neosobního (neagentního) užití s obligatorním Lokativem, existence (73) a (75)(a) a negramatičnost (74) ukazují nutnost rámce (3). 

(59)	(a) Něco [Act] hrklo1
	(b) Auto [Act] hrká1
	(c) Hodiny [Act] hrkají1
(60)	(a) Slunko [Act] zasvítilo1
	(b) Bratrovy oči [Act] zasvítily1
(61)	Bratrovi [volný Prospěch] zasvítily1 oči [Act]
(62)	Dřevo [Act] zapraskalo1
(63)	Voda [Act] vřela1
(64)	Čert [Act] straší1
(65)	Melodie [Act] zní1 (libě)
(66)	Bory [Act] hučí1
(67)	(a) V hodinách [Kde] hrklo2
	(b) Ve mně [Kde] hrklo2
(68)	V komíně [Kde] hučí2
(69)	V davu [Kde] vřelo2
(70)	V krbu [Kde] zapraskalo2
(71)	Na zámku [Kde] straší2
(72)	(a) V bratrových očích [volné] zazářily1/zasvítily1 hvězdičky dojetí [Act]
[6]	(b) V místnosti [volné] zazářilo1 světlo [Act]
(73)	V davu [Kde] vřela1 nespokojenost [Act]
(74)	*Dnes mi [Act] hučí
(75)	(a) Hučí3 mi [Act] v uších [Kde]
	(b) Hučí mu [volný Prospěch] v kamnech [Kde]
(76)	V bratrových očích [Kde] zasvítilo2

2.2.6. U sloves pohybu téci, kapat, zatékat uvažujeme o třech rámcích: (1) Act {Nom}, Kam/Odkud, (2) Act {Nom}, (3) Kam/Odkud; rámec (1) má jen sloveso zatékat, srov. (81); má zároveň i rámec (3). Rámcem (1) a (3) se rozlišuje osobní a neosobní užití, která nechceme směšovat (např. zavedením fakultativnosti Act v (1)). Dativ v (78) a (79) má stejnou povahu jako v (40) a (75), srov. i negramatičnost (84): 

(77)	(a) Voda [Act] teče2
	(b) Voda [Act] kape2
(78)	Teklo3 mu [volný Prospěch] do pokoje [Kam]
(79)	Děcku [volný Prospěch] kape3 z nosu [Odkud]
(80)	Do střechy [Kam] zatéká3
(81)	Voda [Act] zatekla1 pod práh [Kam]
(82)	Ze střechy [Odkud] kape3
(83)	Na půdu [Kam] zatéká3
(84)	(a) *Zateklo mu
	(b) *Děcku kapalo

2.2.7. Slovesa přírodních jevů a stavů jako (a) ochladit se, mrznout, foukat, tát, mračit se, vyjasňovat se_i, uhodit_i, stříkat_i, zatáhnout se_i, přituhnout, (b) rozednívat se, pršet, sněžit, hřmět, lít_i, mžít_i, svítat se všechna vyskytují jako bezvalenční (1), některá z nich (a to (b)) mají ještě také rámec jednovalenční, a to (2) Act:

(85)	Ochladilo1 se. Mrzne1. Fouká1. Taje1. Zamračilo1 se. Vyjasňuje1 se. Právě uhodilo1. Stříká1 (nám do oken). Zatáhlo1 se. Přituhlo1. Rozednívá1 se.
(86)	Vzduch se ochladil2. Fouká2 severní vítr. Voda mrzne2 (před očima). Voda stříká2. Hrom uhodil2. Obloha se zatáhla2. Zima přituhla2. Obloha se vyjasňuje2.

2.2.8. Slovesa fyzických a psychických stavů, která jsou rovněž jednovalenční s neprototypickým vyjádřením Act {Dat}, jsou např. tato: otrnout, přeskočit_i, svitnout_i, osvědčit se, ulevit se, přitížit se, zaskočit:

(87)	(a) Otrnulo mu [Act]
	(b) Adamovi [Act] přeskočilo
	(c) Už mu [Act] svitlo
	(d) Nemocnému [Act] se ulevilo/přitížilo
	(e) Zaskočilo mi [Act]

2.2.9. Další neosobní slovesa (charakteristická pro uvedení entity na scénu) jako jít o, běžet o, záležet na, ale také hodit se mají sice typický rámec Act, Pat, ale s neprototypickým vyjádřením Act {Dat} (často zevšeobecněným): 

(88)	(a) Jde o vás [Pat] [Actgen]
	b) Jde mi [Act] o vás [Pat]
(89)	Tam běží o život [Pat] [Actgen]
(90)	(a) To [Pat] se nám [Act] hodí
	(b) To [Pat] se hodí [Actgen]
(91)	(a) Na tom [Pat] nezáleží [Actgen]
	(b) Na tom [Pat] mu [Act] nezáleží
[7](92)	(a) Na tom [Pat] nesejde [Actgen]
	(b) Na tom [Pat] nám [Act] nesejde

2.2.10. Na okraj probereme jednu skupinu konverzívních sloves, přestože nejsou v žádném užití neosobní. Jsou však charakteristická pro princip posouvání. Připisujeme jim dva rámce: (1) Act, Kde (přičemž toto valenční doplnění může být všeobecné), (2) Act, Instr, morfematická vyjádření jsou u této skupiny prototypická: 

(93)	Včely [Act] se rojí1 na zahradě [Kde]
(94)	V potoce [Kde] se hemží1 ryby [Act]
(95)	Zahrada [Act] se rojí2 včelami [Instr]
(96)	Potok [Act] se hemží2 rybami [Instr]

Fakt, že dvojice (93) a (95), popř. (94) a (96) nejsou synonymní, byl již nejednou prokázán (Sgall, 1972; Daneš, 1985).

 

3.1. Že je valence vlastností i jiných slovních druhů, bylo již nejednou prokázáno (srov. zde pozn. 1). Lze však očekávat, že valence substantiv, adjektiv a adverbií[9] jakožto slovních druhů necentrálních se liší od valence slovesa jako centrálního členu.

Valenci substantiv poměrně podrobně analyzovali citovaní autoři, pro češtinu zejm. Novotný (1980) a Piťha (1980). Druhý z nich vycházeje z funkčního generativního popisu zjistil specifické aktanty substantiv charakteristické pro doplnění adnominální (Partitiv, Identita). Valence adjektivní byla pro češtinu zpracována u Piťhy (1982) a u Prouzové (1983). V dalších oddílech necháváme stranou při naší analýze adjektivní valence otázky specifických doplnění u komparativu (než, o) a superlativu (z+Gen, k tomu srov. Sgall et al., 1986, s. 164). Valence adverbií, jíž se zde podrobně zabývat nebudeme, je samostatný problém. Minimálně je tam nutno počítat s valencí u adverbií odvozených od adjektiv, ale také se sémantickou obligatorností doplnění adverbií původních, např. Je to daleko. Odkud (od čeho)? *Nevím.

 

3.2. Valenční členy adjektiva, vyjadřujícího primárně příznak přisuzovaný substantivu prostřednictvím spony (nebo jiného slovesa, např. Tráva je zelená. Pokládali Jana za moudrého) nebo jako jeho přímý determinant (zelená tráva), mohou být sémanticky obligatorní, zřídka jsou obligatorní i povrchově (a to jen v predikativním použití, v atributivním naprosto výjimečně, srov. níže).

Test gramatické úplnosti nám tedy valenční rámec adjektiva pomůže stanovit ještě méně než u sloves. Protože i zde nám jde o připsání rámců na rovině jazykového významu v duchu aktantů, lze opět užít dialogového testu „Nevím“ (viz Panevová, 1974–75). Doplnění zjištěná tímto testem jsou sémanticky obligatorní, i když na povrchu jsou zpravidla vypustitelná (obdobně jako Kam u přijít, Odkud u odejít ap.), zevšeobecnění aktantu je u adjektiv rovněž velmi časté. Pokud jde o obligatornost povrchovou (vypustitelnost), Prouzová (op. c., s. 266) uvádí dva příklady adjektiv s obligatorností povrchovou, a to *náchylné (dítě), *povinný (zaměstnavatel); u prvního příkladu s autorkou souhlasíme, obdobně posuzujeme *povědomý [8]člověk, nikoli však povinný předmět. S citovanou autorkou, která analyzuje adjektivní valenci metodou komplexních větných vzorců Daneše a kol. (1971, 1981 aj.), se rozcházíme v rozsahu pojetí valence; její pojetí je širší (chudý, smutný, veselý pokládáme na rozdíl od Prouzové za adjektiva bez vnitřních doplnění). To nám umožňuje pokládat spojení chudý člověk a půda chudá na vápno za stejný lexikální význam; doplnění klasifikované Prouzovou jako valenční je pro nás volné zřetelové určení.

Jak jsme již řekli, atributivní užití je méně vhodným kontextem pro zjišťování obligatornosti, i když vazebnost tu zůstává jako důležité kritérium, srov.: 

(97)	*Vaše dcera je podobná.
(98)	Podobný obraz jsem viděla v Zwingeru.
(99)	?Tato knížka je odlišná.
(100)	?Přečti si odlišnou knížku!
(101)	Přečti si několik odlišných knížek!
(102)	?Tato dávka je úměrná.
(103)	Student dostal úměrnou dávku látky k prostudování.

Adjektiva v (97)–(103) mají evidentně valenční místo sémanticky obligatorní (komu pro (97) a (98), od čeho pro (99), (100), čemu pro (102), (103)). Jakožto vyjádření příznaku určují tato adjektiva jméno s referenční platností určitosti, zaplnění valenčního místa musí tedy být z kontextu (kotextu) jasné i ve větách, o jejichž povrchové úplnosti lze mít jisté pochyby (s ?), stejně jako ve větách, kde je adjektivum přívlastkem. Jasná negramatičnost při povrchovém vypuštění (srov. (97)) je u adjektiv spíše výjimečná, srov. i výše v tomto oddíle. V případě (104), (105) aj. jde o valenční člen všeobecný: 

(104)	(Tento) zločinec je nebezpečný.
(105)	Policie zatkla nebezpečného (všem potenciálně ohroženým) zločince.

 

3.3. Další otázka, na kterou hledáme odpověď, je to, s jakým repertoárem sémanticko-syntaktických funkcí pro adjektiva pracovat: Už z Piťhovy stati (1982) vyplývá, že pro deverbativní adjektiva je přirozené pracovat se stejným souborem funkcí jako pro slovesa (u dvou adjektiv plný čeho a prostý čeho navrhl autor doplnění charakteristické pro valenci substantiv, tj. Partitiv). Když Prouzová (1983) klasifikuje valenční doplnění adjektiv, charakterizuje jejich funkce opisem jako např. „aktivní/pasívní účast na ději“ ap.[10] V naší analýze pokládáme za nutné a potřebné z hlediska kontrolovatelnosti popisu vybrat ohodnocení z obecně vymezeného a ověřeného repertoáru funkcí. V dalších výkladech se pokusíme empiricky prokázat, že „tradičně“ syntaktické východisko (adjektivum má stejná doplnění/rozvití jako sloveso, kdežto adnominální doplnění mají jistá specifika, jako posesivnost, partitivnost, explikativnost ap.) má své opodstatnění i zde. Nenašli jsme žádný průkazný příklad doplnění adjektiva (s výjimkou plný, který „tradiční“ syntax ovšem pojímá jako objekt), který by vyžadoval použití nějakého doplnění ze souboru specifických adnominálních doplnění (Partitiv/Materiál, Přináležitost, Identita), jak se s ním pracuje u Piťhy, op. c.

[9]Budeme tedy vycházet z repertoáru doplnění, s nímž pracujeme pro slovesa (Sgall et al., 1986, s. 158n.), a pokusíme se posoudit, zda je pro popis valence adjektiva dostačující a zda i zde se reflektuje tzv. „posouvání“. I v citovaných statích (Piťha, 1982; Prouzová, 1983) se odvíjejí úvahy o valenci adjektiv od valence adjektiv deverbativních, u nichž se předpokládá sdílení jejich rámce s rámcem slovesa základového. Domníváme se, že je třeba explicitně dodat, že adjektivum jako výraz pro příznak má jedno ze svých předpokládaných valenčních míst obsazeno právě tím, k čemu je to příznak, srov. (106)–(107), analogicky pak i (108), (109):

(106)	Poslouchej dědečka, který (Act) předčítá pohádky → poslouchej dědečka předčítajícího pohádky
(107)	Jan mi podal noviny, které (Pat) přečetl → Jan mi podal přečtené noviny
(108)	Ukázal nám plnou kapsu (peněz) ← Ukázal nám kapsu, která byla plná (peněz)[11]

Na základě těchto úvah musíme konstatovat, že jedno místo z „úplného“ rámce slovesného (počítajícího s obligatorním obsazením 1. a 2. aktantu) je u adjektiva „přirozeným“ způsobem zlikvidováno na vrub toho členu, kterému je adjektivem přisouzen příznak; u deverbativ je to Act v (106), Pat v (107) a Adr v (109):[12]

(109)

Zákazník (Adr) dobře informovaný o našich servisních službách (Pat) navštěvuje náš servis pravidelně

Z toho je nutno vyvodit, že u adjektiv nelze pracovat se schématem „posouvání“ v čisté podobě, i když se zdá, že valence u adjektiv primárních (a některých slovesných, kde je motivace již zastřena) bude z hlediska „redukce“ valenčního rámce jednotvárnější („zlikvidován“ tam bude zpravidla Act). Ani tento aspekt nezjednodušuje situaci v tom ohledu, že bychom se mohli omezit na syntaktizující přístup a pokládat každý vazebný člen za Pat, protože existují adjektiva se dvěma valenčními místy (např. vděčný komu za co), kde se bez sémantizujícího přístupu nepochybně neobejdeme.

Při analýze materiálu nedeverbativních adjektiv, u nichž podle kritérií sémantické obligatornosti předpokládáme valenční člen(y) (materiálově lze z Prouzové, op. c., bohatě čerpat), jsme došli ke dvěma skupinám: (i) a (ii). Prvním krokem je uplatnění dialogového testu a zjištění obligatornosti. Dále uvažujeme, které ze seznamu vnitřních a volných doplnění se pro popis tohoto členu hodí, a poté u případů ne zcela jasných ověřujeme, zda je toto hodnocení kompatibilní s ohodnocením daného řídícího slova jinými doplněními (srov. např. (110)–(114)):

(i) Adjektivům majícím jedno valenční doplnění, pro něž se nehodí žádné z taxonomie sémanticky motivovaných doplnění, lze bez větších teoretických problémů připsat ohodnocení Pat v našem, výše popsaném, širokém chápání tohoto aktantu. Jde tu zpravidla o pád užitý gramaticky (ve shodě s Kuryłowiczem, 1949), jeho hlavním rysem je vazebnost (jde např. o adjektiva, která lexikálně charakterizuje Šmilauer, 1966, s. 211n., jako „pozornost, úsilí, přání“, „účastenství, držení, schopnost“, „odluka“ ap.). Tak se jeví např. adjektiva: plný čeho,[13] schopný čeho, [10]vědomý (si) čeho, znalý (čeho), dalek(ý) čeho, vzdálen(ý) čeho, lačný čeho,[14] podobný (komu/čemu), příbuzný komu/čemu//s kým/čím, rovnocenný komu/čemu, blízký komu/čemu, rovnoběžný s čím, shodný s čím, souměrný s čím, paralelní s čím, hotov(ý) s kým/čím, spokojený s kým/čím, solidární s kým/čím, odlišný od čeho, rozdílný od čeho.

(ii) adjektiva s jedním valenčním členem, pro nějž je možné uvažovat o doplnění vybraném ze seznamu doplnění slovesných, nebo s dvěma valenčními členy. Podle možné klasifikace se dělí tato adjektiva do skupin (a)–(f):

(a) Valenční člen lze označit jako Adresát (Adr), např. nápadný (čím) komu/čemu, sympatický komu, nepříjemný komu, povědomý komu, přístupný komu/čemu, známý komu, věrný komu/čemu, patrný komu, zřejmý komu, srozumitelný komu, přátelský komu/ke komu, příslušný komu/k čemu, ohleduplný ke komu/čemu. Je zřejmé, že Adr je i zde primárně životný; jako u sloves i tady podléhá často zevšeobecnění (sympatický člověk – pokud není vyjádřeno, rozumí se všem, komukoli; známý herec – všem zainteresovaným). I když mluvit o Adresátu vlastnosti není zcela samozřejmé, nabízejí se tu analogie se slovesy (věřit komu/čemu – věrný komu/čemu). Výskyt adjektiva dvouvalenčního se zaplněným místem Pat (nápadný) mluví také pro ohodnocení dativu jako Adr.

(b) Otázkou je, zda máme u adjektiv chápat jako valenční člen i Zřetel, u sloves řazený vždy jako volný; jsou však přesvědčivé argumenty proti tomuto zařazení. Jde např. o hrdý na koho/co, pyšný na koho/co, domýšlivý na koho/co, zvědavý na koho/co, žárlivý na koho/co, závislý na kom/čem, pověstný čím, úspěšný v čem. Zevšeobecnění je tu jako u (a) časté, mluvit však o všeobecném zřeteli se nám zdá jako protimluv. Dále tu shledáváme nemožnost záměny morfematických prostředků, pokud je adjektivum rozvito ještě dalším zřetelovým doplněním: 

(110)	(a) Otec je hrdý na dceru se zřetelem k nízkému počtu vyléčených narkomanů.
	(b) Otec je hrdý se zřetelem k dceři na nízký počet vyléčených narkomanů.
(111)	(a) Je závislá na sociálních dávkách co do včasného zaplacení nájemného.
	(b) Je závislá co do sociálních dávek na včasném zaplacení nájemného.

Záměnou morfematických forem dostaneme dvě různá tvrzení (někdy jedno z nich dává málo smyslu). Tento test ukazuje nejen to, že vazebné určení je „těsnější, vnitřnější“, ale i to, že obě určení nemohou mít stejnou funkci. Vycházejíce z širokého pojetí Pat a z vazebnosti doplnění, navrhujeme nemluvit u valenčního doplnění o Zřeteli, ale rovněž (jako u (i)) o Patientu.

(c) Obligatorní volná určení u následujících adjektiv lze hodnotit jako Účel: vhodný k čemu/na co/proti čemu, užitečný k čemu/proti čemu, názorný k čemu, příznačný pro koho/co, důležitý k čemu/pro co, směrodatný pro co. Mohlo by se zdát, [11]že vedle neživotného valenčního doplnění se může vyskytnout (i v souvýskytu) životné (ve smyslu pozn. 13) doplnění u těchto adjektiv vyjádřené formou pro+Akuz. Jde však podle našeho soudu o volný Prospěch (Beneficient), srov. (112), ale zejm. (113) a (114); i ty jsou sice větami úplnými formálně, ale ne sémanticky, Účel musí být sémanticky doplnitelný: 

(112)	Tento postup je pro výklad jevu/k výkladu jevu názorný pro studenty (volný Prospěch)
(113)	Pas je důležitý pro každého zahraničního turistu (volný Prospěch). Pro co/Kvůli čemu? K vycestování za hranice (sémanticky obligatorní Účel)
(114)	Tento repelent je vhodný proti komárům (Účel s negací – aby nebyli komáři) hlavně pro děti (volný Prospěch)

Povrchová varianta vhodný pro co/na co/k čemu je dána idiomaticky (vhodný k jídlu/na úvod/na cestu, pro výklad/pro ilustraci/pro zajištění bezpečnosti); při souvýskytu prvé a druhé formy, je forma pro+Akuz volným určením Příčiny: zelenina vhodná k jídlu pro dostatek vitaminů, oděv vhodný na cestu pro svou pohodlnost.

(d) Pouze u tří adjektiv jsme našli valenční (volné, ale sémanticky obligatorní) doplnění, které by bylo možno označit za směrové: kolmý na co, vzdálený od čeho, blízký čemu. Poslední dvě mají své abstraktní varianty v bodě (i), vlastnost symetrie je jim rovněž vlastní. Navrhujeme proto, přiřadit tyto případy k (i), tj. mluvit zde o Pat, a to tím spíše, že u směrových určení (i valenčních) existuje sémantická variace, povrchová forma se podle ní mění (přišel k lesu/do lesa/pod les), u adjektiv v této skupině je forma vazebná.

(e) U adjektiv jako zoufalý z koho/čeho, nervózní z koho/čeho, nešťastný z koho/čeho se nabízí určení Příčiny, avšak volná formální zaměnitelnost morfematických prostředků tu rovněž chybí, srov. (115): 

(115)	(a) Je zoufalá z matky kvůli stanovené diagnóze.
	(b) Je zoufalá kvůli matce ze stanovené diagnózy.

Protože jsme dostali obdobně jako v (110) a (111) dvě různá tvrzení, nabízí se pro valenční vazebný člen fakultativní Původ (Orig). Toto řešení umožňuje hodnotit adjektivum zoufalý ve (115) a ve (116), kde žádný člen není sémanticky obligatorní, jako shodné co do lexikálního významu: 

(116)

Matka vypadá zoufalá.

(f) Upozornili jsme výše na to, že existují i adjektiva dvouvalenční (srov. i příklad v (i)). Také Prouzová (1983) upozorňuje na výjimečnost této situace a uvádí jediný doklad (op. c., s. 266 – dlužen co komu). Naše doklady (vedle nápadný čím komu) jsou (zčásti už zastřené) slovesné deriváty a jejich hodnocení není obtížné: vděčný za co (Pat) komu/čemu (Adr), odpovědný za koho/co (Pat) komu (Adr).

 

3.4. Závěrem se pokusíme shrnout naše teoretické závěry k valenci adjektiv: (a) U primárních adjektiv je kognitivně „zlikvidována“ pozice Act; (b) není empirický důvod rozšiřovat kvůli adjektivní valenci seznam doplnění, s jakými pracujeme u sloves (až na doplnění komparativu a superlativu, srov. výše, odd. 3.1.); (c) valenční členy jsou zřídka povrchově obligatorní, tj. nevypustitelné (v atributivním postavení naprosto ojediněle, v predikativním častěji); (d) existují adjektiva s dvěma valenčními pozicemi (analogie trojvalenčních sloves); (e) použití schématu posouvání v čisté podobě je u adjektiv vyloučeno s ohledem na (a) a na (d) [12]v tomto oddíle; (f) hlavními hledisky pro stanovení valenčního rámce adjektiva jsou sémantická obligatornost a vazebnost (rekčnost, srov. (d) v 3.3.).

 

4. Z hlediska ověřování teoretického rámce valence je nutno přezkoumat i příklady s několika možnostmi valenčních rámců, které jsou si sémanticky blízké, ale nikoli synonymní (volně zaměnitelné). Vybrali jsme zde namátkou několik typů (A)–(D): (A) koukat/hledět/dívat se na někoho//po někom, (B) mrštit/hodit co//čím, (C) přejít co/přes co, (D) věřit komu/čemu, že//v něco. Soustavná konfrontace našeho pojetí a pojetí valenčního slovníku Svozilové et al. (1997) by pro úplnější popis takových typů byla velmi přínosná.

U sloves, která jsou tranzitivní, už tento samotný fakt ukazuje na možnost kognitivního „posunu“ Instrumentu (B) a Směru-kudy (C) na místo Patientu, u (B) vidíme tedy dva rámce: (B)(1) Act {Nom}, Pat {Akuz}, (2) Act {Nom}, Instr {Instr}, u (C) pak rámec jeden (shodný s (B)(1)), zatímco druhý obsahuje určení směrové, srov. (117). U Svozilové et al. (1997, s. 176) se tyto dva rámce pokládají za varianty jednoho větného vzorce. 

(117)	(a) Troufl si přejít náměstí [Pat] jeho středem [volný Směr]
	(b) Troufl si přejít přes náměstí [Směr] jeho středem [volné]

U dvojice (A) navrhujeme rozlišit dva rámce: (1) Act {Nom}, Kam, (2) Act {Nom}, Pat {po+Lok}, srov. varianty (118). Varianta (118)(a) ukazuje možnost sémantické variace, u varianty (b) je Pat cílem, na nějž je činnost soustředěna (alespoň jeden z účastníků děje je v pohybu). Význam v (118)(a) odpovídá ve valenčním slovníku (Svozilová et al., 1997) lexikálnímu významu I, valence typu (118)(b) je uvedena u významu IV, neodpovídají si však selektivními sémantickými rysy pro Pat, ani popisem slovesného významu (‚shánět se, poohlédnout se po něčem’).

(118)	(a) Hoch {Act} se díval na silnici/přes silnici/do skříně {Kam}
	(b) Hoch {Act} se díval po učiteli {Pat}

U (D) je v prvním výskytu rámec Act {Nom}, (Pat {klauze s že}), Adr {Dat}; v druhém výskytu jde ovšem také o Pat, tj. o rámec Act {Nom}, Pat {v něco/někoho}. V takové situaci i v našem popisu, kde se snažíme co nejméně často štěpit lexikální jednotku na jednotlivé významy (srov. zde 1.1. (iv)), musíme zavést polysémii slovesa věřit (tak náš první rámec pokrývá významy I a II, druhý rámec významy III a IV u Svozilové et al., 1997).

 

5. Zdá se, že můžeme svou analýzu pro tuto etapu uzavřít tím, že operační kritéria a testy, které jsme navrhli dříve, lze s dostatečnou úspěšností použít i na tak obtížný materiál, jaký demonstrujeme v odd. 3, i na další slovní druh (v odd. 4), aniž se dostaneme do sporu s vlastní teorií. Otázky empirické adekvátnosti v některých bodech zde zkoumaných jsou a zůstanou diskusní, ať použijeme toho či onoho teoretického rámce.

 

LITERATURA

 

BABBY, L. H.: A theta-theoretic analysis of adversity impersonal sentences. In: S. Avrutin (ed.), Formal Approaches to Slavic Linguistics. Michigan University Press 1994, s. 25–67.

DANEŠ, Fr.: Větné členy obligatorní, potenciální a fakultativní. In: Miscellanea Linguistica. Ostrava 1971, s. 131–138.

[13]DANEŠ, Fr.: Věta a text. Praha 1985.

DANEŠ, Fr. – HLAVSA, Z. a kol.: Větné vzorce v češtině. Praha 1981. 2. vyd. Praha 1987.

DOKULIL, M. – DANEŠ, Fr.: K tzv. významové a mluvnické stavbě věty. In: O vědeckém poznání soudobých jazyků. Praha 1958, s. 231–246.

FILIPEC, J. – ČERMÁK, Fr.: Česká lexikologie. Praha 1985.

FILLMORE, Ch. J.: The case for case. In: E. Bach – T. Harms (ed.), Universals of Linguistic Theory. New York 1968, s. 1–88.

HAJIČOVÁ, E.: Agentive or actor/bearer. Theoretical Linguistics, 6, 1979, s. 173–190.

HAJIČOVÁ, E.: Remarks on the meanings of cases. In: Prague Studies in Mathematical Linguistics, 8. Praha 1983, s. 149–157.

HAUSENBLAS, K.: Co nového v 2. vydání Novočeské skladby V. Šmilauera? NŘ, 50, 1967, s. 104–109.

KURYŁOWICZ, J.: Le problème du classement des cas. Biuletyn Polskiego Towarzystwa Językoznawczego, 9, 1949, s. 20–43 (český překlad in: Principy strukturní syntaxe, I. MFF UK, Praha 1974, s. 95–111).

NOVOTNÝ, J.: Valence dějových substantiv v češtině. In: Sborník Pedagogické fakulty v Ústí n. Labem. Praha 1980.

PANEVOVÁ, J.: On verbal frames in functional generative description. Part I. PBML, 22, 1974, s. 3–40, Part II, PBML, 23, 1975, s. 17–52.

PANEVOVÁ, J.: Verbal frames revisited. PBML, 28, 1977, s. 55–72.

PANEVOVÁ, J.: K významové stavbě větného centra. SaS, 39, 1978, s. 33–39.

PANEVOVÁ, J.: O nekotorych tipach obobščennych aktantov. In: Festschrift für V. Ju. Rozencvejg zum 80. Geburtstag. Wiener Slawistische Almanach, 33. Ed. T. Reuther. Wien 1992, s. 73–78.

PIŤHA, P.: Case frames for nouns. In: D. J. Alkewande et al. (ed.), Linguistic Studies Offered to Berthe Siertsema. Amsterdam 1980, s. 91–100.

PIŤHA, P.: K otázce valence u adjektiv. SaS, 43, 1982, s. 113–118.

PROUZOVÁ, H.: K valenčním vlastnostem primárních adjektiv v češtině. SaS, 44, 1983, s. 265–274.

Příruční mluvnice češtiny. Praha 1995.

SGALL, P.: Fillmore’s mysteries and topic vs. comment. Journal of Linguistics, 8, 1972, s. 283–288.

SGALL, P. – HAJIČOVÁ, E. – PANEVOVÁ, J.: The Meaning of the Sentence in Its Semantic and Pragmatic Aspects. Reidel, Dordrecht-Holland – Academia, Praha 1986.

SOMMERFELD, K. E. – SCHREIBER, R.: Wörterbuch zur Valenz und Distribution deutscher Adjektive. Leipzig 1974.

SVOZILOVÁ, N. – PROUZOVÁ, H. – JIRSOVÁ, A.: Slovesa pro praxi. Praha 1997.

ŠMILAUER, Vl.: Novočeská skladba. 1. vyd. Praha 1947. 2. vyd. Praha 1966.

ŠMILAUER, Vl.: K některým otázkám české skladby. Český jazyk a literatura, 9, 1959, s. 49–61.

TESNIÈRE, L.: Eléments de syntaxe structurale. Paris 1959.

 

[14]R É S U M É

Once more to the theory of valency

In this paper the theory of valency, worked out within the functional generative description and using the „shifting“ principle of cognitive roles to their semantic functions (in the sense of the language patterning) is applied on the marginal classes of Czech impersonal verbs and on the Czech (mainly primary, not post-verbal) adjectives. Some conclusions about the validity of main principles that have been presented for the valency of verbs are summarized on the basis of new empirical studies.

Slovo a slovesnost, ročník 59 (1998), číslo 1, s. 1-14

Předchozí Z nových publikací Ústavu pro jazyk český AV ČR

Následující Petr Sgall: Teorie valence a její formální zpracování