Z ruské teorie verše

Miroslav Červenka

[Rozhledy]

(pdf)

From the Russian theory of verse

Ústav ruského jazyka Ruské akademie věd uspořádal v červnu 1995 mezinárodní konferenci nazvanou Slavjanskij stich s podtitulem Stichovedenije, lingvistika i poetika. Shodou okolností na ní nebyl přítomen nikdo z České republiky; teď však máme v rukou stejnojmenný sborník obsahující 31 referátů na konferenci přednesených (Gasparov – Skulačeva, ed., 1996). S výjimkou tří[1] se všechny týkají ruského verše (několik příspěvků teoretických se ovšem zabývá veršem vůbec). Mezinárodní ráz dala konferenci především účast rusistů z anglosaské jazykové oblasti, ti také dodali přes polovinu příspěvků do oddílu Srovnávací nauka o verši s četnými úvahami o překladech poezie do ruštiny.[2]

Pořadatelé připomínají tradici podobných konferencí: 1961 a 1966 ve Varšavě, 1975 a 1987 v Los Angeles. Byla i řada konferencí čistě ruských, resp. sovětských. Naše znalosti nových ruských prací o verši jsou však v průběhu desetiletí stále mezerovitější. Přibývá publikačních center a příliv jejich produktů do našich knihoven slábne až na kritickou míru.

Lze přitom bez zaváhání říci, že nikdy a nikde nebyla nauka o verši pěstována tak široce, systematicky a cílevědomě, za účasti tolika badatelů vědomých si společného úkolu, jako v Rusku (a SSSR) posledních tří až čtyř desetiletí. Bez nároku na zvládnutí této impozantní produkce se odvolávám aspoň na údaje bibliografií. Jestliže soupis za léta 1937–1957 (Štokmar – Rudnev, 1984) obsahuje 320 prací vydaných rusky na území SSSR, pak za léta 1958–1974 je číslovaných položek 1038 (Gindin, 1978); do roku 1980 jich podle dalšího soupisu (Gindin, 1982) přibyla další tisícovka. V bibliografiích se ovšem uvádějí i přetisky starších prací (někdy publikovaných poprvé na základě archivních nálezů), konfese básníků a překladatelů i zmínky o verši v publikacích, jejichž tematika není výlučně versologická, ale i materiál tohoto druhu konec konců svědčí, jak živě a samozřejmě je téma verše přítomno v soudobém ruském zacházení s literaturou.

Prazáklady tohoto záviděníhodného stavu byly samozřejmě položeny v tvorbě formalistické školy; převratné koncepce B. Tomaševského, B. Ejchenbauma, V. Žirmunského a vzápětí J. Tyňanova a R. Jakobsona inspirovaly před sedmdesáti lety i československou a později polskou a jihoslovanskou teorii verše. Naše vědecké povědomí se vytvářelo v jejich dosahu (v žádném jiném oboru nebyla Pražská škola – [54]i přes domácí souvislosti se Zichovou typologií básnických stylů a silný zájem o individuální styl verše podnícený otázkami kladenými E. Sieversem – tak bezprostředním pokračováním ruského formalismu jako v nauce o verši), a toto společné zázemí dodnes metodologicky sbližuje versology všech slovanských jazyků.

Rozbití formalistických dílen tvrdě přidusilo i ruskou teorii verše. V 30. a 40. létech Tomaševskij přinášel nové poznatky o verši klasiků většinou v rámci prací monografických a edičních; pilné výzkumy folklorního verše prováděl M. P. Štokmar (1952), mnoho se bádalo o verši Majakovského. Tón udávaly marxistické výklady L. I. Timofejeva (1939, 1958), situující verš do podřízenosti vzhledem k „obsahu“ díla; struktura verše byla tu v duchu vládnoucí teorie odrazu motivována hlasem sociálně vymezeného „lyrického hrdiny“.

Na prahu nového vzestupu ruské metriky (jenž byl podpořen i Timofejevem) stojí stále ještě B. Tomaševskij, totiž sborník sedmi jeho poformalistických prací o verši, vydaný těsně po učencově smrti (Tomaševskij, 1959). Programová orientace na výzkum vztahu mezi systémem verše a systémem národního jazyka, veršovým rytmem a charakteristikami řeči se stala oporou pro následující věcnou, konkrétní a materiálově podloženou práci, zaměřenou k vnitřní problematice rytmických jevů a nepodléhající přímočaré ideologizaci. Bylo zcela v duchu dávných Tomaševského analýz Puškinova verše, když A. N. Kolmogorov po skončení svých světově významných matematických výzkumů obrátil svůj zájem k výzkumu veršových struktur, a to s nebývalým využitím rozvinutých statistických metod a teorie pravděpodobnosti (viz např. Kolmogorov – Kondratov, 1962; Kolmogorov – Prochorov, 1968). Seriózní i méně seriózní (Kondratov, 1962) aplikace kybernetiky vzbudila sice na čas jisté neoprávněné utopické představy, ale přispěla ke konkrétnímu osvětlení specifiky veršových struktur na pozadí předpokladů daných četnostmi výskytu relevantních jednotek v řeči; statistika verše si uvědomila, že pro ni platí požadavky kladené na statistiku vůbec, a učila se používat inspirativních pracovních postupů.

Nevyčerpatelnou, dodnes využívanou základnu detailních poznatků o rytmu v ruské klasické poezii, jakož i první jejich zobecnění (v podobě, jak to nazval, „zákonů“ disimilace sousedních iktů z hlediska jejich akcentuace) připravil pro tuto novou etapu K. Taranovski (1953), po stránce metodologické následnicky spjatý opět s ranými pracemi B. Tomaševského.

Je pro nás nemožné shrnout výsledky etapy široké versologické produkce počínající v letech šedesátých. Vedle běžných rozměrů byly postupně prozkoumány „neklasické“ veršové útvary jako tzv. dol’nik (hlavní varianta tónického verše) a verš volný. Byly analyzovány speciální situace při přejímání a překladu veršových útvarů. Kladly se otázky proměny rytmických kontur v souvislosti se střídou literárních směrů a vývojem osobností. Statistickému výzkumu byly podrobeny rým a strofika. Rytmická variabilita reálných textů se konfrontovala s důmyslně sestrojenými teoretickými modely, které pravděpodobnost každé z možných realizací metrické normy vyvozují z četností jazykových jednotek na této realizaci se podílejících. Bylo přitom nutno řešit mnoho metodických otázek – na některé se naše názory rozcházejí, ale jeden společný rys pokládám za rozhodující: je to trvale uplatňovaná směrnice, že relevance rytmických jevů má být ověřována v jejich systematické konfrontaci s jejich jazykovými (řečovými) předpoklady. Uměleckou úkonnost se patří připsat jen tomu rytmickému postupu, který dané řečové předpoklady nějak [55]stylizuje. A ještě něco navíc. Entia non sunt multiplicanda praeter necessitatem: nesmíme vidět samostatnou intenci v tom, co je pouhým automatickým produktem jiné, základnější intence a jejího střetnutí s danostmi jazyka.[3]

Pro Rusy to, jak se zdá, platí i naopak: jak každá nezávislá intence, aktivně se účastnící na formování rytmické řeči, tak i veškeré její důsledky na jiných rovinách jazyka by neměly ujít versologově pozornosti. Toto nutkání pociťuji v programovém referátu M. L. Gasparova, míněném nejen jako úvod ke konferenci, o níž tu informujeme, ale i jako teoretický rámec pro budoucí versologické projekty. V Gasparovově koncepci (a též koncepci T. V. Skulačevové, jejíž přednáška se ke Gasparovově těsně přimyká) „lingvistiky verše“ (jež se má stát protikladem dávno běžné „lingvistiky na materiálu verše“) se výzkum má zaměřit k problémům stále speciálnějším. Úkolem se stává detailní poznání vztahů rytmické organizace k dalším a dalším jazykovým rovinám díla: ke gramatické a sémantické stavbě výpovědi, k hláskovým seskupením a slovníku, k výběru stylistických prostředků apod. Pod tradičními rámcovými označeními se kryjí náměty velice subtilní; je to např. rozložení slov různé sémantické závažnosti na jednotlivých iktech verše (připadají na silně přízvukované ikty i významově důležitější slova? odpovědí má být slovník vyhotovený zvlášť pro každou stopu verše); vztah slovosledu a přízvukové kontury verše (lze změnu této kontury ve čtyřstopém jambu v 19. stol. vysvětlit proměnami syntaxe, a tedy i slovosledu?); mikroskopické (Gasparovův vlastní přívlastek) zkoumání hláskových kvalit v rýmu a jejich přípustných a nepřípustných rozdílů mezi členy téhož rýmového páru. Na kterékoli z těchto zadání lze podle Gasparova reagovat jen dalším empirickým počítáním výskytu jevů: na konci každé jeho kapitolky jako refrén se objevuje nějaká forma výroku: „Jsou nutné namáhavé výpočty, dosud neprovedené.“ Člověk, který se neobrací k ruským zástupům versologických pracovníků, se maní rozpomíná na principy maxminimové strategie – vynaloží se obrovské množství práce a naše znalost jazykových vztahů uvnitř verše bude doplněna o další malý odstín. Není vyloučeno, že předběžná teoretická úvaha by leckdy vedla k úsporám energie. Doporučuje se např. srovnání, jak silně jsou texty různých rytmických typů nasyceny tropy (trochej mladého Bloka je prý metaforičtější než jamb, v básníkově stáří je to naopak); ale když uvážíme, kolik činitelů se účastní jak na výběru metra, tak na rozhodnutí pro více nebo méně obrazné vyjadřování, musíme pochybovat, že by vztah metrum – tropy mohl být srovnáván ceteris paribus, a tedy – při sebemozolnějším počítání – izolován z ostatních souvislostí a jako takový kvantitativně definován. Mluvíme-li o lingvistice verše, máme na mysli systémové vztahy. (Nehledě na potíže, jichž si je vědom i Gasparov: které slovo je a které už není tropem, odkud až kam v textu sahá jedna metafora? Přitom nejednoznačnost nezáleží v zaostávání stylistiky za metrikou, ale v rozdílné povaze básnického pojmenování a jevů rytmických.) Pouhé počítání nemůže být v mnoha záležitostech rozhodující. Gasparov vyvrací Jakobsonův názor o Majakovském jako metaforickém a Pasternakovi jako metonymickém básníkovi údajem, že oba mají [56]více metafor než metonymií. Marně pátrám po smyslu takového tvrzení. Byly nějak rozlišeny tropy aktuální a uzuální? Kde je hranice mezi metonymií a pojmenováním neobrazným? Vztahují se počítané tropy k pojmenování motivů centrálních nebo okrajových? Jaká je jejich kompoziční úloha? Sotva asi lze předpokládat, že privilegovanou a exaktní metodou každé poetologické analýzy je zjišťování četností.

Adresát této mé polemiky je předurčen tím, že M. L. Gasparov je ústřední a sjednocující osobností ruské teorie verše a že tedy v dialogu právě s ním je nejúčelnější metodologická reflexe. Byl to právě Gasparov, kdo v posledním čtvrtstoletí kladl otázky pro celou obec specialistů, ověřoval v průzkumných studiích způsoby jejich řešení a nakonec v syntetických pracích shrnoval výsledky svého vlastního i kolektivního usilování. Zvláště poslední, syntetizující z těchto etap chci zdůraznit. Gasparov se postupně stal autorem úhrnného obrazu moderního ruského verše, dějin klasického a pak i folklorního ruského verše a nakonec i obdivuhodného panoramatického pohledu na vývoj verše evropského (1974, 1978, 1984a, 1989). Tato díla jsou nesmírně věcná a komprimovaná, za každou větou knihy o ruském literárním verši stojí desítky přesně uchopených a kriticky uvážených zjištění. Je to text nabitý informacemi a bezpečně rozlišující, co je podstatné, takže z fakt samých vyrůstá před námi celistvá představa vývojového pohybu i synchronních situací. Vzorovou platnost má tato práce i v tom, že veršové útvary jsou tu charakterizovány komplexně, v jednotě jazykově-rytmických a literárněhistorických charakteristik.[4]

Do těchto charakteristik byly zahrnuty i výsledky výzkumu sémantiky veršových útvarů, na jehož metodologii i konkrétním průběhu se Gasparov významně podílel. (V recenzovaném sborníku, v ruských příspěvcích oddílu Rytmus a sémantika, není řečeno mnoho nového; hlavní reflexi nad touto otázkou najdeme zase v probraném příspěvku Gasparovově.) Sémantická aktivita verše, někdy pod nadpisem „významová aureola“ toho a toho metra, se stala jedním ze sledovaných témat i ruské metriky (u nás viz např. Trost, 1968; Červenka, 1966 a 1981; Červenka – Sgallová, 1988; Červenka – Sgallová – Kaiser, 1995). Došlo přitom k význačnému metodologickému přesunu. Na počátek sémantického traktování metra v současné etapě se v Rusku klade referát o pětistopém trocheji od K. Taranovského (1963); jeho hlavní teze je však už obsažena v Jakobsonově popisu Máchova verše (1938/1995), na který se ostatně Taranovski explicite odvolává. Jakobson se tam rozhodl při osvětlení „významové funkce meter“ proti intertextovým vztahům,[5] jejichž působnost ovšem nepopírá, dát přednost studiu „vnitřní relace – podstatné příbuznosti metra k určité symbolice“. Tak sestupnost trochejského verše byla v Máchově případě interpretována jako nositel sémantiky opětování, doznívání, rezignace, pádu apod. Speciální sémantiku ruského pětistopého trocheje (téma cesty) odvodil Jakobson z asymetrické povahy jeho rytmické struktury. Taranovski podrobně sleduje tradici téhož rozměru v ruské poezii, nakonec však i on založil svůj výklad na „synestetickém sepětí mezi rytmickým pohybem ruského pětistopého trocheje a rytmem lidské chůze“. V Gasparovových pracích (např. 1979, 1984b), které stojí na konci mnohého ověřování, bludných cest (sestavování jakýchsi „rodokmenů“ pro jednotlivá metra [57]z hlediska chronologie jejich užití podle žánrů a tematiky) i rozhodujících objevů, má už zase literární tradice veršových útvarů rozhodující význam pro jejich sémantiku. Navíc se sem promítá povědomí o souvislostech mezi literaturami různých jazyků (Lermontov přejal svůj pětistopý trochej od Schillera a jiných německých klasiků), které zvláště ve slovanských versifikacích s jejich pozdně a zvenčí aplikovaným sylabotónismem hrají mimořádnou úlohu. Po Tomaševském a Žirmunském má Gasparov se svými současníky (patří k nim mj. ruská teoretička působící ve Spojených státech M. G. Tarlinskaja) velkou zásluhu o obnovení komparativní metriky. Byly podniknuty odvážné výzkumy cest veršových útvarů Evropou (zejména Gasparov, 1989); široká zobecnění – byť s rizikem nezbytných dílčích nepřesností – se tu spojují s pronikavými dílčími postřehy. I naše teorie verše vzala konečně vážně tato témata, přes všechnu svou důležitost odsouvaná – z velice různých důvodů – jak marxistickou, tak už předtím strukturalistickou literární historií.

V pojetí významovosti verše však pro člověka vzešlého z Pražské školy více než pro Rusy vystoupí potenciální významové rozpory uvnitř díla. Veršový útvar, poté, co se obalil konotacemi z předchozího užívání, může mít v díle samostatný hlas, není pouhou ozvěnou smyslu, uplatňuje se i v rozporu se svými dosavadními kolokacemi, a tehdy dokonce je jeho sémantická působnost nejzřetelnější. Protihráčem veršové sémantiky nadto zdaleka není jen žánr a téma. Vrchlický „proháněl“ táž témata (např. z mytologie) různými veršovými útvary (a žánry) a zkoušel, jaká významová slitina povstane z nové kombinace. Samostatný informační příspěvek metra se přitom ovšem opírá o významy získané a snad i zautomatizované v předchozím užívání, v zobecnělých charakteristikách dobových poetik apod.

V recenzovaném sborníku čte se též několik ukázek z ruských výzkumů veršové intonace. L. V. Zlatoustova a N. V. Lavričenko referují o empirických přístrojových analýzách deklamovaných veršů a zjištěné odchylky interpretují zejména v termínech klasických Tyňanovových (1924/1987) tezí o těsnosti veršové řady. A. J. Jereško klasifikuje různé způsoby intonování verše (řádky), přičemž vedle nespecifických intonací řízených tvrdými požadavky syntaktické stavby uvádí „intonační typy ukončení výpovědi a výčtu, jichž se užívá všude, kde je to možné (někde i tam, kde to odporuje syntaktické stavbě). V básnickém textu jsou tyto dva typy funkčně totožné“. Dodejme, že právě v nich se i pro jiné ruské badatele soustřeďuje specifika veršové intonace.

Řekl jsem, že stati o intonaci ve sborníku jsou ukázkami. Aktuální souvislou linii ruských rozborů veršové intonace lze sledovat od počátku 60. let (Žinkin, 1961). Pravděpodobně bez znalosti klasické koncepce J. Mukařovského (1933) se tu došlo k obdobnému převratnému řešení – k chápání veršové intonace jako samostatné paralely intonace výpovědi (v pojetí Karcevského, 1931). Taková veršová intonace se opírá především o existenci verše jako takového, je sdělením o intenci k veršovanosti, a není tedy druhotná vzhledem k syntaktické stavbě textu. Nejsystematičtější ruský výklad analogických názorů znám z knihy I. I. Kovtunovové o básnické syntaxi (1986, příslušná kapitola však byla publikována o dva roky dříve). V osamostatnění veršové intonace je toto pojetí značně radikální, neboť se nesnaží podepřít intonaci veršové řady ani aktuálním členěním výpovědi a s ním spjatými intonačními centry různého hierarchického postavení. Kovtunovová soudí, že monotónně se [58]vracející intonační kontura spjatá s veršem (srov. nahoře o intonaci výčtu) toto intonační vyjádření vztahů uvnitř výpovědi neutralizuje. (Krajní výraz téhož názoru formulovala Nevzgljadova, 1994, se zdůrazněním úplné intonační monotónie zcela vytěsňující intonační signály významové výstavby výpovědi.) Naše tradice (Mukařovský, 1929/1982; Daneš, 1958; Červenka, 1963 a rozbor Mukařovského názorů 1992) je tu odlišná, hledáme podklady intonační stylizace řeči ve významových mikrooperacích a posunech a pokoušíme se takto najít oporu jak pro postižení individuální zvukové formy textů, tak pro obecný princip rytmického uspořádání alespoň v některých variantách volného verše.

Odvolání na knihu Kovtunovové o syntaxi v poezii má informovat také o tom, že teorie verše je sice značně košatou, ale zdaleka ne jedinou disciplínou soudobého ruského poetologického bádání. Pokud se nic nezměnilo, pak v Institutu ruského jazyka existuje silná poetologická skupina, která pod vedením V. P. Grigorjeva přikročila k všestrannému zpracování jazyka ruského básnictví 20. století; ze tří dosud vydaných svazků mi byl bohužel přístupný jen první (Očerki, 1990), který kromě obšírného souhrnného úvodního pojednání o obecných vývojových proměnách moderní básnické řeči, o metodě historické poetiky a popisu individuálních stylů (podílela se na tom i jmenovaná I. I. Kovtunovová) obsahuje monografickou kapitolu vedoucího skupiny o stylu Chlebnikovově a systematickou stať N. A. Koževnikovové o hláskové organizaci – „paronymické atrakci“, jak zní termín zavedený V. Grigorjevem (1977) a zdůrazňující vliv, který má opakování hlásek a morfů na sémantiku slovních spojení – v ruském básnictví našeho věku.

V běhu stále náročnějších empirických výzkumů se v Rusku občas objeví i filozofická nebo estetická reflexe o rytmu a jeho úloze v literárním (resp. vůbec uměleckém) díle.[6] Tyňanovovo stále živé dědictví převzali a prohloubili dynamičtí strukturalisté tartuské školy (zejm. Lotman, 1964, 1970/1990, 1972). Sympatická snaha pochopit verš jako jeden z jevů charakterizujících kultury a jejich typy nevede vždy ke konstrukcím dostatečně průkazným. Tak V. P. Rudnev (1984) vytváří odvážnou paralelu mezi protikladnými moderními hudebními systémy (Schönbergův atonální expresionismus versus polytonální neoklasicismus Stravinského) na jedné straně a protikladem (?) dvou typických neklasických forem soudobého verše, široce pojatým „logaedem“ (ruský dol’nik apod.) a volným veršem na straně druhé; navíc v základech obou těchto párů opozic hledá Rudnev převahu jedné ze dvou odlišně fungujících mozkových polokoulí.

Na konferenci, jež se stala podnětem našeho pokusu o informaci, shrnul svou zásadní koncepci obecného postavení verše v básnickém díle M. I. Šapir; úplnější verzi tohoto výkladu publikoval časopisecky (1995). Šapir překvapivě polemizuje s mnoha obecně přijímanými názory, jmenovitě s představou o veršovaných textech jako o řeči s dvojí segmentací (ve formulaci Buchštabově, 1973), rytmickou a syntaktickou, jakož i s tím, že specifika verše záleží v ekvivalentnosti (sootnosimosť i soizmerimosť) jejích segmentů. Také prozaické úseky mohou být prý pokládány za ekvivalentní, verše jako rytmické jednotky jsou si spíš navzájem rovny. Specifikum verše spatřuje autor v tom, že verš v řeči představuje samostatnou čtvrtou dimenzi (první dimenzí je následnost částí, druhou hierarchie gramatických rovin [59]a třetí sémiotický vztah na ose objekt – pojem). Autonomie této poetické dimenze se realizuje ve vztahu ke všem ostatním třem, neboť rytmus v následnosti částí řeči přejímá roli časové míry a v naprosté většině případů (nejen v případě enjambementu) hierarchie jeho jednotek nesouhlasí s hierarchiemi gramatiky. Šapir se zároveň pokouší – při zásadní shodě s Jakobsonem – o novou formulaci známé teze o poetické funkci (projekce principu ekvivalence z osy výběru na osu kombinace, Jakobson, 1960/1995). Podle jeho názoru to na jedné straně nestačí k specifikaci veršované řeči, na straně druhé je to příliš omezující vzhledem k textům prozaickým. Ve verši je syntagmatická segmentace superponována na základní, závaznou a vše prostupující segmentaci paradigmatickou. Jemné odstíny výkladu už bohužel nemůžeme sledovat. Šapir např. klade zajímavou otázku, zda vztahy mezi jednotkami rytmické stavby jsou nějak „syntakticky“ omezeny, a odpovídá negativně, s tím, že syntagmatická omezení, platná na úrovni nižších rytmických jednotek (např. rozvržení různých variant veršů a rýmů v rámci sloky), jsou na rovinu paradigmatickou přenesena na úrovni jednotek vyšších (vztah identity mezi strofami téže básně).

Ruská metrika, jak jsme tu mohli jen naznačit, představuje členitou, metodologicky propracovanou disciplínu, rozvíjející se v logické návaznosti řešených problémů, opřenou o široký kolektiv ukázněně spolupracujících odborníků. Systematicky řeší úkoly vymezené už před delší dobou a spíše dnes zjemňuje a prohlubuje své modely verše, než aby se pokoušela o pohledy z nečekaných úhlů. V úvodu recenzovaného sborníku napsali jeho vydavatelé: „Už před 85 lety užil poprvé Andrej Bělyj exaktních metod ke studiu ruského verše – a nyní, když se v nauce o verši mluví o počítání, bývá to nazýváno ’ruskou metodou’. Výzkum ruského a šíře slovanského verše je předvojem moderní versologie; a výzkum románské, germánské a jiných versifikací si ho bere za vzor, i když, zdá se, dost nesměle.“ Sebevědomí je tu jistě na místě, ale je lépe obírat se jím v soukromí než dávat mu průchod v takových hlučných a naivních prohlášeních. Slovanská versologie má na Západě skutečně – hlavně mezi slavisty – několik vynikajících představitelů, žáků slovanských učenců působivších na amerických univerzitách; už jsem se zmínil o znamenitém znalci ruského verše Jamesi Baileym. V průběhu našeho století byly v Rusku vypěstovány účinné metody výzkumu veršovaného textu jako celku, tj. vytváření úhrnných číselných charakteristik rytmu konkrétních básnických výtvorů (a celých jejich skupin), umožňujících zejména zaznamenat vzájemnou interakci mezi metrickou normou a jazykem (řečí) v různých jeho vrstvách. Z mnoha takových zobrazení jsme s to odvodit obraz obecného vývojového pohybu rytmických jevů i rozeznat individuální rysy tvůrců a výtvorů.

Západní teorie verše, vedena k tomu pravděpodobně i specifickou povahou germánských versifikací, jde odedávna jinými cestami. Její tradice – a snad i tradicionalismus – záleží v konfrontaci individuálního verše (řádky) s metrickou normou, přičemž se zdůvodňuje, proč je daná řádka z hlediska normy přijatelná. Stanoví se kontrolovatelné procedury pro rozeznání i nestandardních přízvukových konfigurací jako řízených příslušnou metrickou normou (případně některou z jejích odstíněně odstupňovaných liberálnějších verzí). Bezprostřední kontext slabiky se stává činitelem jejího hodnocení z hlediska vhodnosti použití na silných a slabých pozicích metra. V návaznosti na nové lingvistické poznatky o prozodických systémech a na [60]formálně konzistentní generativní modely dospěla anglosaská a německá metrika posledních třiceti let – v pracích Halleho a Keysera, Kiparského, Hayese, Küpera a mnoha jiných – k pozoruhodným výsledkům, které z jiného konce opět směřují k postižení vývojových souvislostí i rytmické individuality básníků. Stále přesněji jsou vyjadřovány odlišnosti různých podob veršové normy, méně už jejích textových realizací.[7]

Ne bez údivu jsem zjistil, že – s výjimkou M. G. Tarlinské, která jako americká profesorka anglistiky má na práci západních teoretiků verše přímý podíl – se žádné neslavistické práce na konferenci o slovanské metrice necitovaly a metody rozvíjené západní versologií nebyly ani polemicky brány v úvahu. Ruští teoretici verše si vystačí sami. Paradoxně to platí i o třech referátech oddílu Moderní exaktní metody výzkumu verše. Jeden z průkopníků statistických metod, A. V. Prochorov, tu pokračuje v aplikaci vynalézavých postupů v duchu Kolmogorovovy a své vlastní dávné iniciativy. V. S. Bajevskij et al. využívají tzv. cluster–analysis, statistického postupu pro zjištění korelací mezi různými charakteristikami básnických souborů (z díla Puškinova). A dokonce i M. A. Krasnoperova, usilujíc o vytvoření komplexního vědeckého obrazu generování a recipování básnického rytmu, zůstává stroze omezena na domácí ruské zdroje, tj. opět na kybernetické a statistické modely.

Je nutno dodat, že zase jmenovaní i nejmenovaní západní teoretici verše vědí málo nebo nic o možnostech, které otvírají badatelé ruští.

Versolog z nevelké země ve středu Evropy, nahlížeje do obou kontextů, navzájem tak zarytě o sobě nevědoucích, mívá z té cizoty pocity vskutku zvláštní.

 

LITERATURA

 

BAILEY, J.: Toward a Statistical Analysis of English Verse. The P. de Ridder Press, Lisse 1975.

BAILEY, J.: Three Russian Lyric Folk Song Meters. Slavic Publishers, Columbus 1992.

BUCHŠTAB, B. J.: Ob osnovach i tipach russkogo sticha. International Journal of Slavic Linguistics and Poetics, 16, 1973, s. 96–118.

ČERVENKA, M.: Český volný verš devadesátých let. NČSAV, Praha 1963.

ČERVENKA, M.: K sémantice metrického systému májovců. In: Teorie verše, 1. UJEP, Brno 1966, s. 161–170.

ČERVENKA, M.: Die Semantik des Metrum im Werk von Josef V. Sládek. Wiener slawistischer Almanach, 8, 1981, s. 159–186.

ČERVENKA, M.: Mukařovského ’fónická linie’ a rozbor veršové intonace. Česká literatura, 39, 1992, s. 242–268.

ČERVENKA, M. – SGALLOVÁ, K.: Český verš. Sémantika metra v poezii lumírovců. In: Słowiańska metryka porównawcza, 3. Semantyka form wierszowych. Ossolineum, Wrocław 1988, s. 55–104.

ČERVENKA, M. – SGALLOVÁ, K. – KAISER, P.: Hlavní česká přízvučná metra v 19. století. In: Słowiańska metryka porównawcza, 6. Europejskie wzorce metryczne w literaturach słowiańskich. IBL, Warszawa 1995, s. 75–143.

DANEŠ, F.: Intonace a verš. SaS, 19, 1958, s. 103–124.

[61]GASPAROV, M. L.: Sovremennyj russkij stich: metrika i ritmika. Nauka, Moskva 1974.

GASPAROV, M. L.: Russkij bylinnyj stich. Nauka, Leningrad 1978.

GASPAROV, M. L.: Semantičeskij oreol metra: k semantike russkogo 3-stopnogo jamba. In: Lingvistika i poetika. Nauka, Moskva 1979, s. 282–308.

GASPAROV, M. L.: Očerk istorii russkogo sticha: metrika, ritmika, rifma, strofika. Nauka, Moskva 1984a.

GASPAROV, M. L.: Tynjanov i problemy semantiki metra. In: Tynjanovskij sbornik: I Tynjanovskije čtenija. Zinatur, Riga 1984b, s. 106–113.

GASPAROV, M. L.: Ješče raz k sporam o russkoj silabotonike. In: Problemy teorii sticha. Nauka, Leningrad 1984c, s. 174–178.

GASPAROV, M. L.: Očerk istorii evropejskogo sticha. Nauka, Moskva 1989.

GASPAROV, M. L.: Izbrannyje staťji. Novoje literaturnoje obozrenije, Moskva 1994.

GASPAROV, M. L. – SKULAČEVA, T. V. (ed.): Slavjanskij stich. Stichovedenije, lingvistika i poetika. Nauka, Moskva 1996.

GINDIN, S. I.: Transformacionnyj analiz i metrika (iz istorii problemy). In: Mašinnyj perevod i prikladnaja lingvistika, 13. Nauka, Moskva 1970, s. 177–200.

GINDIN, S. I.: Struktura stichotvornoj reči. Sistematičeskij ukazatel’ literatury po obščemu i russkomu stichovedeniju, izdannoj v SSSR na russkom jazyke s 1958 po 1974 gg. In: Issledovanija po teorii sticha. Nauka, Leningrad 1978, s. 152–222.

GINDIN, S. I.: Struktura stichotvornoj reči. Sistematičeskij ukazatel’ literatury po obščemu i russkomu stichovedeniju, izdannoj v SSSR na russkom jazyke s 1958 g. Časť II. 1974–1980, vyp. 1, 2, 3. Institut russkogo jazyka, Moskva 1982.

GRIGOR’JEV, V. P.: Paronimija. Poezija, Moskva 1977.

JAKOBSON, R.: K popisu Máchova verše (1938). In: R. Jakobson, Poetická funkce. H+H, Praha 1995, s. 427–476.

GIGOR’JEV, V. P.: Paronimija. Poezija, Moskva 1997.

JAKOBSON, R.: Lingvistika a poetika (1960). In: Poetická funkce. H+H, Praha 1995, s. 74–107.

KARCEVSKIJ, S.: Sur la phonologie de la phrase. TCLP, 4. Praha 1931, s. 188–228.

KOLMOGOROV, A. N. – KONDRATOV, A. M.: Ritmika poem Majakovskogo. VJaz, 1962, č. 3, s. 62–74.

KOLMOGOROV, A. N. – PROCHOROV, A. V.: K osnovam russkoj klasičeskoj metriki. In: Sodružestvo nauk i tajny tvorčestva. Iskusstvo, Moskva 1968.

KONDRATOV, A. M.: Matematika i poezija. Znanije, Moskva 1962.

KOVTUNOVA, I. I.: Poetičeskij sintaksis. Nauka, Moskva 1986.

LOTMAN, J. M.: Lekcii po strukturalnoj poetike. Vvedenije, teorija sticha. TGU, Tartu 1964.

LOTMAN, J. M.: Štruktúra umeleckého textu (1970). Tatran, Bratislava 1990.

LOTMAN, J. M.: Analiz poetičeskogo teksta. Struktura sticha. Prosveščenije, Leningrad 1972.

LOTMAN, M. J.: Generativnyj podchod v metričeskich študijach. Russkaja filologija, 4. Tartu 1975a, s. 88–98.

LOTMAN, M. J.: M. Halle – S. J. Keyser, The Iambic Pentameter (rec.). Trudy po znakovym sistemam, 7. TSU, Tartu 1975b, s. 301–305.

LOTMAN, M. J.: Geksametr (obščaja teorija i nekotoryje aspekty funkcionirovanija v novych evropejskich literaturach. In: Studia metrica et poetica, 1. TSU, Tartu 1976, s. 31–54.

LOTMAN, M. J.: Russkij stich: osnovnyje razmery, vchodjaščije v evropejskij metričeskij fond. In: Słowiańska metryka porównawcza, 6. Europejskie wzorce metryczne v literaturach słowiańskich. IBL, Warszawa 1995, s. 259–349.

[62]MUKAŘOVSKÝ, J.: Souvislost fonické linie se slovosledem v českých verších (1929). In: J. Mukařovský, Studie z poetiky. Odeon, Praha 1982, s. 170–186.

MUKAŘOVSKÝ, J.: Intonace jako činitel básnického rytmu (1933). In: Studie z poetiky. Odeon, Praha 1982, s. 191–204.

NEVZGLJADOVA, E. V.: Problema sticha. Russkaja literatura, 1994, č. 4, s. 67–91.

Očerki istorii jazyka russkoj poezii XX veka. Poetičeskij jazyk i idiostil’: Obščije voprosy. Zvukovaja organizacija teksta. Nauka, Moskva 1990.

Ritm, prostranstvo i vremja v literature i iskusstve. Nauka, Leningrad 1974.

Ritm, prostranstvo, vremja v chudožestvennom proizvedenii. Alma Ata 1984.

ŠAPIR, M. I.: Versus i prosa: prostranstvo-vremja poetičeskogo teksta. Philogica, 2, 1995, č. 3–4, s. 7–58.

ŠTOKMAR, M. P.: Issledovanija v oblasti russkogo narodnogo stichosloženija. Izd. AN, Moskva 1952.

ŠTOKMAR, M. P. – RUDNEV, P. A.: Obščije i russkoje stichosloženije. Sistematičeskij ukazatel’ literatury, izdannoj v SSSR na russkom jazyke s 1936 po 1957 g. In: Problemy teorii sticha. Nauka, Leningrad 1984, s. 216–246.

TARANOVSKI, K.: Ruski dvodelni ritmovi I, II. Srpska akademija nauka, Beograd 1953.

TARANOVSKI, K.: O vzaimootnošenii stichotvornogo ritma i tematiki. In: American Contributions to the Fith International Congress of Slavists. Mouton, The Hague 1963, s. 329–364.

TIMOFEJEV, L. I.: Teorija sticha. Chudožestvennaja literatura, Moskva 1939.

TIMOFEJEV, L. I.: Očerki teorii i istorii russkogo sticha. Gos. izd. chudožestvennoj literatury, Moskva 1958.

TOMAŠEVSKIJ, B. V.: Problema stichotvornogo ritma (1923). In: B. Tomaševskij, O stiche. Priboj, Leningrad 1929, s. 3–36.

TOMAŠEVSKIJ, B. V.: Stich i jazyk. Filologičeskije očerki. Gos. izd. chudožestvennoj literatury, Leningrad 1959.

TROST, P.: Über die Eigenschaften langer Verse. In: Teorie verše, 2. UJEP, Brno 1968, s. 23–25.

TYŇANOV, J.: Problém básnického jazyka (1924). In: J. Tyňanov, Literární fakt. Odeon, Praha 1987, s. 423–534.

URBAŃSKA, D.: Wiersz wolny. Próba charakterystyki systemowej. IBL, Warszawa 1995.

ŽINKIN, N. I.: Mechanizm regulirovanija segmentarnych i prozodičeskich komponentov jazyka i reči. In: Poetics – Poetyka – Poetika. PWN, Warszawa 1961, s. 75–85.

Slovo a slovesnost, ročník 59 (1998), číslo 1, s. 53-62

Předchozí Jiří Nekvapil, Ivan Leudar: Masmediální utváření dialogických sítí a politické identity: případ Demokratické strany Sudety

Následující Emilie Bláhová: Psalterii Sinaitici pars nova