K šedesátinám Petra Piťhy lingvisty

Petr Sgall

[Kronika]

(pdf)

The 60th birthday of Petr Piťha-the linguist

Petr Piťha, nar. 26. 3.1938, dosáhl uznání jako lingvista, historik, pedagog i katolický duchovní a v letech 1992–1994 byl českým ministrem školství, mládeže a tělovýchovy. U příležitosti jeho jubilea se mohu zabývat jen jeho dráhou lingvistickou, na kterou jsem ho uváděl jako jeden z jeho učitelů – vedle prof. Vl. Šmilauera a jiných – a při níž jsme celých třicet let pracovali spolu v téže výzkumné skupině. Studium češtiny a historie absolvoval (zdržen nemocí) v letech 1956–1962 s hlavní orientací na větnou skladbu češtiny, zejména ve vztahu k automatickému rozboru pro účely strojového překladu apod. Zařadil se hned po studiu do univerzitní výzkumné skupiny formální a počítačové lingistiky, tehdy soustředěné v Centru numerické matematiky Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy.

Syntaktické problematice byla věnována i jeho disertace (tehdy „kandidátská“), obhájená v r. 1966, zaměřená na formální popis koordinačních vztahů; její hlavní body uveřejnil ve studii On the problem of coordinate constructions in the analysis of Czech (Prague Studies in Mathematical Linguistics (dál jen PSML), 1, 1964, s. 195–217). Vracel se k otázkám souřadných konstrukcí i později, viz zejm. stať Coordination in generative description, kterou jsme společně uveřejnili v Prague Bulletin of Mathematical Linguistics (dál jen PBML, 18, 1972, s. 43–56) a tiskem pak vydali ve sb. Functional Generative Grammar in Prague (red. W. Klein a A. v. Stechow, Kronberg im Taunus 1973, s. 355–368). Chtěli jsme tenkrát ukázat, že pražský funkční [75]přístup umožňuje v rámci syntaxe založené na vztahu závislosti popsat i koordinaci (na podkladové rovině významové stavby věty, tektogramatiky) několika obecnými pravidly, aniž by se popisovaným strukturám v hloubkové reprezentaci připisovalo víc strukturního členění, než skutečně mají. O rozlišení dvou typů hloubkové platnosti koordinace (užší např. při souřadném spojení substantiv a širší, přítomné zejména tam, kde jsou koordinovány věty nebo klauze) mu šlo později, viz Lexikální ukazatele nemožnosti dekomponovat věty s koordinací (SaS, 47, 1986, s. 96–104).

Dalším tematickým okruhem, ke kterému jubilant přispěl v míře velmi rozsáhlé a na úrovni natolik vysoké, že získal široký kladný ohlas v mezinárodní lingvistické obci (byl zván na přednáškové pobyty a vědecké konference v nejrůznějších evropských zemích, od Nizozemí a Francie po Polsko a Rakousko) je posesivita. Zabýval se nejdříve tzv. posesívním dativem a dospěl k závěru, že tu nejde o zvláštní gramatickou jednotku, nýbrž o adverbiální užití dativu, ze kterého přivlastňovací vztah nutně nevyplývá (viz článek Existuje dativ posesívní? SaS, 32, 1971, s. 301–312). Obecné otázky posesivity pak analyzoval s porovnáním pražského hlediska s jinými přístupy k formální lingvistice ve studii Remarks on possessivity (PBML, 16, 1971, s. 33–46 a 17, s. 25–36) a v Remarks on the description of possessivity (ve sb. Papers in Computational Linguistics, red. F. Papp a Gy. Szépe, Budapest 1976, s. 129–139).

Od charakteristiky posesivity, resp. sémanticky poněkud šíře viděné přináležitosti jako syntaktického vztahu pak přešel ke specifickým tématům tohoto okruhu, jako je rozbor postavení slovesa mít (K sémanticko-syntaktické charakteristice slovesa mít, AUC, SlavPrag, XIV, s. 57–68) a funkce různých vazeb přináležitost vyjadřujících, totiž adnominálního genitivu, některých předložek a přivlastňovacích adjektiv. (Viz jeho stati K popisu předložkových konstrukcí v češtině (předložka před), SaS, 38, 1977, s. 14–26; Adnominal genitive in the Functional Generative description of Czech, PSML, 8, 1983, s. 167–172; Prepositions expressing appurtenance in Czech, PSML, 9, 1986, s. 151–161; K popisu přivlastňovacích adjektiv, SaS, 52, 1991, s. 4–9, 81–88.)

Zároveň s touto prací na tématech specifických však – aby umožnil adekvátně zachytit postavení přináležitosti jako druhu závislostního doplnění ve funkčním generativním popisu jazyka i hlouběji pochopit tento aspekt větné stavby v rámci pražské funkčně-strukturní lingvistiky – rozbíral i širší tematický okruh, do kterého problematika posesivity a přináležitosti patří, totiž valenci substantiv, viz Case frames of nouns (ve sb. Linguistic Studies Offered to B. Siertsema, Amsterdam 1980, s. 91–100) a On the case frames of nouns (PSML, 7, 1981, s. 215–224). Toto rozšíření rozboru valence, předtím podrobně provedeného (zejména J. Panevovou) v oblasti slovesa, ho pak přivedlo i k obohacení výzkumu o analýzu valence adjektiv (K otázce valence u adjektiv, SaS, 43, 1982, s. 113–118). U všech oblastí styčné problematiky syntaxe a sémantiky, kterými se zabýval (vedle výš uvedených k nim patří i otázky lokálních doplnění, srov. Nekotoryje zamečanija k obrabotke morfologii obstojatel’stva města v generativnom opisanii češskogo jazyka s neskol’kimi urovnjami, PSML, 3, 1972, s. 229–240), přispěl k zásadnímu rozlišení významu jako aspektu jazykové strukturace a kognitivního (ontologického, na jednotlivém jazyce nezávislého) obsahu.

Hlavní poznatky získané v práci na uvedených studiích pak Petr Piťha shrnul v knižní monografii Posesivní vztah v češtině (Praha 1992), ve které jsou velmi přehledně a přesvědčivě uvedeny nejen autorovy vlastní lingvistické výsledky (s bohatou bibliografií a s obsáhlými shrnutími v pěti jazycích), ale podává se tu i užitečný přehled dosavadního zpracování probíraných otázek v lingvistice naší i sousedních zemí. Vymezují se přesněji, než bývalo zvykem, pojmy jako „názvy částí těla“, „relační substantiva“ nebo „autorský genitiv“, a to opět s důsledným rozlišováním relací uvnitř jazykového systému (včetně jeho významové [76]stavby) a mimo něj, v oblasti kognitivního obsahu. Od jazykových opozic jako být a mít nebo patřit někomu, patřit k něčemu a patřit někam (viz i K syntakticko-sémantické analýze slovesa patřit, SaS, 41, 1980, s. 192–197) dospívá k úvahám psychologickým a filozofickým (o odlišitelnosti a horizontu aj.; srov. už stať Subjektivní a objektivní dimenze jazyka ve sb. Moderní matematika v přírodních vědách, red. P. Kůrka, Praha 1985, s. 228–246).

Tato kniha se stala jubilantovým habilitačním spisem a umožnila mu tak získat titul, který mu po právu měl být přiznán už daleko dřív. Tomu však bránily postoje dřívějších politických autorit, které také silně omezovaly možnosti Piťhova pedagogického působení na univerzitě. Patřil totiž k těm, jejichž zásadový postoj se plně a vcelku nezakrytě projevoval po celou dobu od jeho mládí až po osmdesátá léta. Jeho osobní statečnost byla pro univerzitní výzkumnou skupinu vždycky oporou, neselhávající ani v obdobích, kdy byl takový postoj spojen se značným rizikem a existence skupiny byla bezprostředně ohrožena. Nadto se – vedle jiných aktivit, o kterých ani jeho nejbližší spolupracovníci na fakultě tehdy nevěděli – dovedl i přese všechny překážky uplatnit jako kvalifikovaný učitel lingvistiky a přednášel s velkým úspěchem v akcích organizovaných na okraji oficiálních struktur osmdesátých let. Jeho výklady obecných lingvistických problémů i zajímavostí ze stavby češtiny byly široce oblíbené a jejich shrnutí vyšlo jako Základní přednášky o jazyce (Praha 1987). Svou schopnost přitažlivě a přitom zdaleka ne povrchně formulovat popularizační text osvědčil už předtím jako spoluautor knihy P. Sgall, E. Hajičová, P. Piťha: Učíme stroje česky (Praha 1982).

Svými osobními kvalitami – včetně smyslu pro humor a vzácného pochopení pro problémy druhých – přispěl Petr podstatnou měru i ke vzniku a udržení přátelského ovzduší ve skupině. O jeho oblibě mezi kolegy svědčí i to, že spolu se svou vrstevnicí Jarmilou Panevovou (o jejím jubileu viz zde na s. 71.) dostali samizdatový sborník s články od deseti z nich; protože oběma tehdejším oslavencům dohromady bylo sto let, mohli jsme tenkrát knížku nazvat Sborník století. Existuje ovšem jen ve dvou exemplářích.

Ještě než proběhlo habilitační řízení, naskytla se Petru Piťhovi možnost uplatnit své schopnosti a zkušenosti v měřítku daleko širším, než poskytovala matematická lingvistika. Krátce po listopadovém převratu k naší lítosti odešel – nejdřív na Pedagogickou fakultu UK a pak i do funkce ministerské. Vždycky mu šlo o to, sloužit dobré věci co nejšíř a nejintenzívněji. Přejeme mu k tomu i dnes mnoho zdraví, elánu a úspěchů do dalších let.

Slovo a slovesnost, ročník 59 (1998), číslo 1, s. 74-76

Předchozí Petr Sgall: Jarmila Panevová jubilantkou

Následující Petr Sgall: Ztratili jsme Oldřicha Lešku