O technice spisovatelské

Josef Hrabák

[Kronika]

(pdf)

-

nás poučuje knížka, v které spojil pod titulem Jak dělati prózu a verše B. Mathesius[1] překlad spisku Šklovského „Technika spisovatelského řemesla“ (z r. 1928; je otištěna na str. 11—80 s titulem Jak dělat prózu) a překlad článku Majakovského z r. 1926 „Jak dělat verše“ na str. 81—120.

Stať Šklovského nepřináší pro teoretika literatury mnoho nového; jen přístupně rozvádí a doplňuje poznatky z jeho „Teorie prózy“, kterou do češtiny Mathesius přeložil již 1933. Protože však své teorie vykládá zde Šklovskij stručně, srozumitelně, nezatížené vědeckým aparátem, kniha splní [50]jistě svůj úkol a pronikne i tam, kde nemohla proniknout Teorie prózy. Šklovskij odstraňuje poslední zbytky romantického názoru na spisovatelovu práci. Spisovatelství není především inspirace, nýbrž práce, řemeslo; proto je zájem autorův soustředěn na to, jak je uděláno dílo, kterým se zabývá. Ale zároveň je si dobře vědom, že analogie mezi spisovatelstvím a řemeslem není úplná: spisovatel nemá tvořit jen několik tvarů, kterým se naučil jednou navždy působit na čtenáře. Spisovatel musí sice hodné číst (a Š. podává pěkný návod, jak číst), ale nestačí se učit jen pravidlům, je třeba viděti věci samostatně (str. 21). Spisovatel netvoří také svět sám pro sebe, musí se prolínati s publikem. Každý je vlastně trochu spisovatelem, a spisovatel také má mít vedle spisovatelství nějaké zaměstnání. Nejen z důvodů hmotných, ale i z důvodů čistě literárních: „člověk, který má svou profesi, popisuje věci po svém, a to právě je zajímavé“ (str. 11). Kniha, která je jakousi učebnicí mladých spisovatelů, obsahuje mnoho praktických rad a všímá si i novinářské prózy (feuilletonů); tento zájem o literaturu v celé její šíři (tedy nejen o beletrii) plyne u Šklovského z jeho pojetí písemnictví, které má být sociální hodnotou pro lidi, nikoli tedy něčím samoúčelným, uměním pro umění. Neplní-li literatura svou sociální funkci, ztrácí smysl.

Studie Majakovského je zajímavá hlavně pro psychologa literární tvorby, neboť M. v ní líčí podrobně (str. 89n.), jak vznikla jeho báseň na smrt Jeseninovu. Řadí se tak k známému essayi básníka Poea (o vzniku jeho básně Havran); kladu ji však výše, neboť Majakovskij méně stylisuje, není v něm pózy, je bezprostřednější.

Majakovskij i Šklovskij rostli za revoluce, kdy bylo funkcí literatury působiti na široké vrstvy a získávati je. Proto se shodují ve svých názorech na sociální funkci písemnictví. Majakovskij praví: „Nelze vypracovati věc, aby fungovala ve vzduchoprázdném prostoru, nebo jak se s poesií často děje, v prostoru příliš vzdušném, … je třeba míti před očima posluchačstvo, k němuž se básnička obrací.“ Romantický pojem inspirace se v jeho pojetí úplně odstraňuje z problematiky básníkovy tvorby a na jeho místo se klade pojem společenské objednávky a literární práce, uvědomělé a opírající se o teoretické poznatky. Tak je i sama řemeslná stránka literatury vlastně dílem kolektivní spolupráce, kooperace básníků s teoretiky (str. 120: „Můj pokus je slabým pokusem jednotlivého člověka, který jen využil teoretických prací svých kamarádů pracujících na slově“). Dílo tak není již psáno geniem, který tvoří sám ze sebe a vede slepý dav; je psáno pro masu, masa spisovatele vede, diktuje mu.

Vývody Majakovského nelze sice přijímati vždy jako obecně platné, je na nich pečeť mimořádné revoluční doby, v které žil a pro kterou psal, bojuje svými básněmi za její ideály, ale pro psychologii literární tvorby jsou významu základního a přínosem trvalé hodnoty. Mathesius praví v předmluvě (str. 7), že přistupuje k vydání knížky proto, že naši autoři, i staří a uznaní, žárlivě střehou svá profesionální tajemství; snad po přečtení knížky nám také některý z nich napíše o způsobu své tvorby.

Slovo a slovesnost, ročník 7 (1941), číslo 1, s. 49-50

Předchozí P. T. (= Pavel Trost): O nápěvcích mluvy

Následující J. H-k (= Josef Hrabák): Poučení o Štítném