Luděk Hřebíček: Lectures on Text Theory

Ludmila Uhlířová

[Recenze]

(pdf)

Luděk Hřebíček: Lectures on Text Theory

Luděk Hřebíček: Lectures on Text Theory. Academy of Sciences, Oriental Institute, Prague 1997. 191 s.

 

„Vědy jsou obvykle zakotveny ve svých vlastních tradicích. Musejí však být citlivé k aktuální situaci na celkové scenerii lidských vědomostí“ (s. 2). Těmito slovy uvedl autor svou nejnovější anglicky psanou monografii o teorii textu. Jejím dominantním rysem je právě ona mimořádná citlivost vůči tomu, co se v současné době děje nejen v jazykovědě samé, ale i za jejími hranicemi. Hřebíčkovo pojetí teorie textu je zakotveno v mezioborovém vědním kontextu, v systému věd tradičně nazývaných vědami exaktními, v teorii dnešní vědy vůbec. Hřebíček patří – nejen pokud jde o kvantitativní lingvistiku českou, ale i světovou – k těm, kdo úspěšně posouvají její vývoj od disciplíny převážně empirické, popisující kvantitativní vlastnosti (charakteristiky) jednotlivých jazykových jevů a testující korelace mezi nimi, na úroveň formulující a testující lingvistické hypotézy. Základní posun v kvantitativním způsobu lingvistického uvažování, jak jej dokládají Hřebíčkovy knižní publikace i četné jednotlivé články a studie publikované doma a v zahraničí po více než deset let (viz o tom podobněji již v recenzi jeho monografie Text Levels. Language Constructs, Constituents and the Menzerath-Altmann Law z r. 1995 v SaS, 58, 1997, s. 61–64), spočívá v tom, že nejde již pouze o formulaci hypotéz statistických (týkajících se například pravděpodobnostního rozdělení lingvistických jednotek), [232]jejichž platnost se testuje na základě dostatečně rozsáhlých empirických dat, nýbrž o to, že sama teoretická rozdělení musí být nejprve dedukována na základě hypotéz (modelů, teorií) lingvistických. Teprve pak by měla přijít ke slovu aplikace teorie pravděpodobnosti a testování empirických proměnných.

Lekce jsou určeny lingvistům – argumentace je lingvistická. Předpokládají však čtenáře velmi soustředěné a vnímavé k matematické prezentaci, čtenáře, kteří ocení obdivuhodnou schopnost autorovu logicky a koncizně vést čtenáře krok za krokem strukturně i formálně složitou argumentací k jednoznačným a přesvědčivým závěrům.

Kniha je rozdělena do šesti kapitol – „lekcí“ a sedmé kapitoly shrnující. Autor vychází z pojetí textu jako komplexního systému, který se skládá z kooperujících (synergetických) subsystémů. Pojem kontext, tedy jeden z výchozích pojmů textových teorií, často v lingvistice nahlížený jako značně vágní, je tu vymezen pomocí přesně definovaných konstruktů, které text konstituují. Tyto „stavební kameny významu textu“ nazývá Hřebíček agregáty. Agregát definuje jako sumu vět v textu, které obsahují určitou lexikální jednotku (neboli: počet agregátů = počet různých lexikálních jednotek v textu). S pojmem agregátu pracoval Hřebíček již v některých svých dřívějších pracích (zejména v monografii z r. 1995, citované výše), zde je však jazyková rovina agregátů prezentována novým způsobem, podrobně jsou studovány další její vlastnosti, hledá se rovnovážnost v systému agregátů (nachází se v bodě průměrné délky věty), poukazuje se na důležitost slov, která se v textu objevují pouze jednou (hapax legomena), a v souvislosti s tím se vyslovuje tzv. paradox nekonečnosti textu, poprvé je též publikováno diskrétní (nespojité) odvození známého Menzerathova-Altmannova zákona jakožto jednoho z obecných zákonů regulujících vlastnosti jazyka na všech jeho rovinách.

Menzerathův-Altmannův zákon, který je východiskem, na němž Hřebíček buduje svůj textový model, byl obecně formulován jako vztah proporcionality mezi konstrukty a složkami (konstituenty) konstruktů („čím delší je jazykový konstrukt, tím kratší jsou jeho konstituenty“). Vztah mezi konstrukty a konstituenty je však, jak zdůrazňuje Hřebíček, dvojaký: Jevy určité jazykové roviny neboli konstituenty fungují jako konstitutivní prvky konstruktů na rovině vyšší a každý takto vytvořený konstrukt je opět konstituentem ve vztahu k rovině ještě vyšší. To Hřebíčka vede ke zkoumání platnosti Menzerathova-Altmannova zákona jednak v textu jako celku (na všech základních jazykových rovinách současně, počínaje fonémy jako konstituenty roviny nejnižší a konče agregáty na rovině textové), jednak ve dvojicích rovin sousedních. Rozsáhlá empirická data a jejich statistická analýza jako podklad pro ověření teoretických předpokladů platnosti Menzerathova-Altmannova zákona a na něm konstruovaného modelu textu jsou předloženy ve formě tabulek a dalších přehledně uspořádaných kvantitativních výsledků, které jsou pak kriticky komentovány. Velice zajímavá je například diskuse o platnosti Menzerathova-Altmannova zákona na rovině syntaktické, o vztahu mezi délkou slova (resp. frekvencí slova) a délkou věty, dále zjištění, že pokud jde o slabičné konstituenty v aglutinativních jazycích, je u nich menzerathovsko-altmannovský princip lépe viditelný, což je zřejmé ve srovnání s morfémy atd. Principiální důležitost má Hřebíčkův závěr, že Menzerathův-Altmannův zákon specifikující vztah mezi dvojicemi jazykových rovin lze „přepsat“ pro soustavu (řetězec) rovin pomocí vztahu mezi konstrukty nejnižší jazykové roviny a konstrukty roviny nejvyšší, zatímco konstrukty ostatních rovin nacházejících se mezi oběma rovinami krajními lze popsat pomocí odhadů parametrů Menzerathova-Altmannova zákona.

[233]Samostatnou, podrobně diskutovanou problematiku představuje Menzerathův-Altmannův zákon, je-li text nahlížen ne z hlediska statického (tj. jako hotový celek), ale z hlediska dynamického, v procesu vznikání, postupného narůstání, které ovšem není neomezené (pojem nekonečně rostoucího textu je v dané textové teorii kontradiktorický).

Délka věty, v kvantitativní lingvistice tradičně považovaná za snadno dosažitelnou a proto zejména ve stylisticky orientovaných statistikách hojně využívaná, je v textovém modelu Menzerathova-Altmannova typu analyzována v tolika textově statických a zejména textově dynamických souvislostech jako nikdy předtím. Statistika časových řad, aplikace teorie fraktálů atd. dovedla autora nejen k překvapivým a cenným výsledkům empirickým (zejména k oněm nesnadno dosažitelným) odhalujícím relace větné délky k rozměrům jiných konstruktů, ale až k velice obecným systémovým úvahám o povaze dynamických systémů, o tom, které aspekty délky věty jakožto proměnné veličiny mající své místo v sémantice textu jsou skutečně náhodné (stochastické) a které nikoli, které jsou „náhodnější“ než jiné a do jaké míry mají náhodné jevy v jazyce svůj základ v „stylistické rozmanitosti významů“.

Rovněž frekvence slov jsou analyzovány nikoli jen z hlediska statického (jak se to běžně činí v kvantitativní lingvistice, zejména ve frekvenčních slovnících), ale i z hlediska postupného narůstání textové informace, tedy opět z hlediska dynamického. Právě tento přístup umožnil nalézt pozoruhodné systémové vztahy mezi frekvencemi slov a dalšími vlastnostmi textu, viděného prizmatem Menzerathova-Altmannova modelu, zejména ve vztahu k rovině agregátů. Hřebíček například dokázal, že Menzerathův-Altmannův zákon platí nejen pro frekvenční rozdělení slov v textu, ale i pro frekvenční rozdělení slov podle jejich výskytu na určitém místě v lineární struktuře textu: Dovodil, že existuje korelace mezi frekvencí slova a jeho prvním (a též posledním) výskytem v textu. Jinými slovy, frekvence slova je vlastně rozhodující pro to, kdy bude (resp. bylo) slovo poprvé zmíněno v textu. Jak Hřebíček dále ukázal, pomocí Menzerathova-Altmannova modelu jsou dobře popsatelné rovněž korelace mezi frekvencemi slov a rozdělením intervalů jejich výskytu v textu a celá řada vztahů dalších.

Hypotézy, testované na empirických datech v každé ze šesti lekcí (jako jazykový materiál posloužil ten jazyk, v němž je Hřebíček uznávaným specialistou, totiž turečtina), vyústily ve shrnutí pojmu text jako „lingvistického paradigmatu“ se sedmi základními vlastnostmi. Formulace sedmi atributů textové integrity je nejen syntézou autorova promyšleného experimentování s vlastnostmi textů v předcházejících kapitolách. Je to do určité míry i vyústění jeho dosavadního mnohaletého soustavného úsilí o vybudování původní exaktní teorie textu. Tu se Hřebíčkovi vybudovat skutečně zdařilo. Zdařilo se ukázat i perspektivy jejího dalšího možného propracovávání. Lekce z teorie textu jsou dílem mimořádné vědecké kvality a přitažlivosti.

Slovo a slovesnost, ročník 59 (1998), číslo 3, s. 231-233

Předchozí Jiří Zeman: Jacques Arends – Pieter Muysken – Norval Smith (ed.): Pidgins and Creoles

Následující Redakce: Zemřel Zdeněk Hlavsa