K deikticko-anaforickým funkcím lexému ten

František Štícha

[Články]

(pdf)

Deictic and anaphoric functions of the Czech lexeme ten

1. Úvod do problému

Smyslem tohoto příspěvku je publikovat dílčí pozorování některých aspektů gramatického jevu, který byl – kromě poměrně nevelkého množství dřívějších drobnějších sond (zejména Mathesius, 1947; Trávníček, 1951; Adamec, 1983) – nově zevrubně systematicky zkoumán L. Zimovou (1994) a T. Bergerem (1993). Česká lingvistka a německý slavista podávají v patrně nejrozsáhlejších a nejfundovanějších studiích na dané téma neobvyklý výkon. S nimi, zejména ne s velkou, teoreticky i materiálově navýsost fundovanou (bohužel dosud nepublikovanou) habilitační prací T. Bergera o českých demonstrativních zájmenech, ani se speciálněji zaměřenou, nicméně důkladně zpracovanou studií L. Zimové, se ovšem náš příspěvek nechce a nemůže měřit. Nikterak si tu také neklademe za cíl – jakkoli by to byl počin jistě smysluplný – zprostředkovat zejména nepublikovanou velkou Bergerovu práci české lingvistické obci. Kdybychom totiž měli toliko citovat, natož kriticky komentovat jen to nejpodstatnější z Bergerovy práce, rozrostl by se náš příspěvek do neúměrně šíře.

V tomto článku nám nejde a ani nemůže jít o relativně vyčerpávající empirické i teoretické souvislosti v rámci dané oblasti jevů, nýbrž spíše o to, poukázat na určitá dílčí empirická fakta, která u obou zmíněných autorů zůstala mimo centrum jejich pozornosti, a podat některá jejich teoretická zobecnění.

Zatímco velká práce Bergerova[1] si klade za cíl komplexně pojednat o celém rozvětveném systému českých demonstrativ z hlediska jejich systémových i komunikativně-textových vlastností, zatímco pozoruhodná a přínosná, byť méně grandiózně koncipovaná práce Zimové se detailně empiricko-teoreticky věnuje především konkurenci substantivního anaforika ten s ostatními systémově ekvivalentními prostředky (anafora nulová, zájmeno on, koreferenční jméno s identifikátorem (ten, tento) či bez něj), v našem příspěvku se chceme zaměřit speciálně na sémantické, kontextové a komunikativní funkce atributivního užití lexému ten.[2] Má-li tento lexém speciálně funkci anaforickou, užíváme výrazu atributivní anaforikum (zkratka AA), má-li funkci deiktickou, užíváme termínu atributivní deiktikum (zkratka AD). Systémově konkurenční možnosti explicitní či implicitní koreference přitom zůstávají – vzhledem ke složitosti jevu – stranou našich pozorování.[3]

[124]Lze myslím pokládat za obecně akceptovaný (resp. akceptovatelný) fakt, že lexému ten lze přisoudit trojí okruh funkcí: 1. deiktické (ukazovací)[4] funkce denotační (identifikační); 2. kontextově-diskurzívní (anaforické a kataforické) funkce odkazovací; 3. expresívní funkce „přídatečné“. První dva okruhy funkcí jsou systémově centrální, třetí je systémově periferní.

 

2. Funkce lexému ten

2.1. Deiktické funkce lexému ten

T. Berger tvrdí a uvádí důvody pro to, že lexém ten v současné češtině nemá nikdy funkci ryze ukazovací (deiktickou).[5] Přesto však soudím, že je opodstatněné a smysluplné rozlišovat v systémově-komunikativním fungování lexému ten komplex funkcí anaforických od komplexu funkcí deiktických.

Vyjděme z následujících dvojic vět:

(1a)	Ty obrazy jsou hezké.
(1b)	Tyhle obrazy jsou hezké.
(2a)	Odkud máš ty šaty?
(2b)	Odkud máš tyhle šaty?
(3a)	Můžu si ty šaty vyzkoušet?
(3b)	Můžu si tyhle šaty vyzkoušet?
(4a)	Vezmete si ten slovník? (otázka prodavače zákazníkovi)
(4b)	Vezmete si tenhle slovník? (táž situace)
(5a)	Viděla jsi toho psa?
(5b)	Viděla jsi tohohle psa?

Domníváme se, že v případech (1a)–(3a) lze i u lexému ten hovořit o funkci deiktické (ukazovací); tu bychom mohli nazvat deixí verbální. Mluvčí tu v dané siutaci „verbálně (po)ukazuje“ na něco, co spolu s adresátem sdělení vidí před sebou. [125]Není přitom podstatné, zda slovní ukázání je, či není doprovozeno ukázáním gestickým (rukou, kývnutím hlavy apod.). Naproti tomu lexém tenhle v případech tohoto typu vždy implikuje možnost ukázání gestického, byť třeba nebylo realizováno. S implikací gestického ukázání je zároveň spjata i implikace zesíleného poukazu na aktuálně pozorovaný objekt, který je implicite kladen do kontrastu k jiným objektům daného druhu. Tím se pak i liší dosti podstatně smysl a sémantika výpovědí (1a)–(3a) od výpovědí (1b)–(3b): Ve větách typu a se prostřednictvím AD ten poukazuje na daný pozorovaný objekt a něco se o něm vypovídá. Naproti tomu ve větách typu b se prostřednictvím lexému tenhle (po)ukazuje na daný objekt jako na objekt kladený do kontrastu k jiným objektům téhož druhu. Tento implicitní kontrast ovšem nemusí mít ve všech případech tutéž sílu, a tedy ani tutéž komunikativní platnost; ta pak může být někdy i ne zcela zřetelná (toto však platívá v případech jazykové konkurence téměř obecně). Vzhledem k tomu, co jsme právě řekli, je nasnadě, proč se věta (4b) a zvláště (5b) jeví jako poněkud zvláštní a málo obvyklá: kontrastování je zde (zejména ve větě (5)) mnohem méně nasnadě, než je tomu v případech předchozích – naopak se zde téměř jednoznačně nabízí význam nekontrastivně odkazovací.

Srovnejme nyní tytéž věty s AD ten s variantami bez jakéhokoli AD:

(1a)	Ty obrazy jsou hezké.
(1c)	Obrazy jsou hezké.
(2a)	Odkud máš ty šaty?
(2c)	Odkud máš šaty?
(3a)	Můžu si ty šaty vyzkoušet?
(3c)	Můžu si šaty vyzkoušet?
(4a)	Vezmete si ten slovník?
(4c)	Vezmete si slovník?
(5a)	Viděla jsi toho psa?
(5c)	Viděla jsi psa?

Vidíme, že ve všech těchto případech jsou sice věty typu c gramaticky správné a komunikativně přijatelné – i když bychom pro jejich reálné diskurzívní použití patrně obtížně hledali vhodný kontext –, avšak mají zcela jiný smysl, tj. zcela jinou komunikativně sémantickou hodnotu (komunikativní obsah). Např. (1c) bychom mohli zapojit do následujícího kontextu:

(1d)	Obrazy jsou hezké, ale (ty) sochy se mi vůbec nelíbí. (řečeno např. uprostřed výstavní síně)

V tomto případě by se mohlo zdát, že není podstatnějšího rozdílu mezi větou Obrazy jsou hezké a větou Ty obrazy jsou hezké. Avšak první větu (bez AD ten) lze reálně použít pouze tehdy, vztahujeme-li substantivum obrazy na všechny obrazy v dané situaci (např. v dané výstavní síni) přítomné, zatímco variantu s identifikátorem použijeme tehdy, vztahujeme-li dané substantivum pouze na ty prvky daného druhu, na něž verbálně (po)ukazujeme. (Generické užití substantiva tu prakticky nepřichází v úvahu, neboť sotva může platit, že Obrazy (tj. obrazy vůbec) jsou hezké.)

Jde-li o jednotlivý objekt, na nějž v dané situaci verbálně (po)ukazujeme, je situace podstatně jednodušší: identifikátoru je třeba vždy použít. Přitom v mnohých [126]komunikativních situacích nepřipadá použití substantiva bez AD prakticky téměř vůbec v úvahu, zatímco v jiných by bylo lze použít i substantiva bez identifikátoru, ovšem s výrazně odlišným komunikativním významem. Např.:

(6)	Snažil se zohýbaný cár blatníku přidržet druhému muži co nejblíže před očima. „Vidíš ten lak?“ naléhal, „to je pravej holandskej …“ (I. Klíma)
(7)	„Nekecej a podej mi tu cihlu,“ zahřměl kulak. (M. Švandrlík)

Zatímco v (6) by odpovídající věta s absencí AD ten nebyla komunikativně přijatelná, v (7) by bylo možno AD vynechat, tím by se však z rématu komunikativně zapojeného stalo réma potenciálně komunikativně nezapojené a objektem řeči by tu byl míněn libovolný objekt daného druhu:

(7a)	„Podej mi cihlu.“ (význam: „Podej mi nějakou cihlu.“)

Je-li objekt řeči, na nějž verbálně (po)ukazujeme, v počáteční tematické větné pozici a nemůže být v dané situaci chápán genericky, zdá se, že obligatornost AD ten není absolutní. Např.:

(8)	Ta košile mě škrtí.
(9)	To víno je kyselé.
(10)	Ten sníh je ale špinavý.

Nicméně platí i v těchto případech, že užití AD ten je přinejmenším silně preferenční. Věta s absencí AD bude mít totiž zpravidla jiný, nedeiktický význam, např.:

(11)	Košile mě škrtí a boty mě tlačí.
(12)	Víno je kyselé a pivo je teplé.

apod.

 

2.2. Anaforické funkce lexému ten

2.2.1. Úvod do problému

Vzhledem k žádoucímu efektivnímu terminologickému uchopení problému budeme zde anaforou rozumět nejen diskrétně vnitrotextové (endoforické) funkce odkazovací, nýbrž i ty (difúzní) odkazovací funkce, které nemají povahu odkazování pouze diskrétně vnitrotextového (viz níže 2.2.3.).

Pod pojem „difúzní anafory“ zahrnujeme, zhruba řečeno, jednak textové odkazování k entitě, která je tak či onak nepřímo vyjádřena či implikována ve vzdálenějším předchozím textu, jednak řečové odkazování k jednomu ze vzdálenějších minulých témat hovoru, ať bylo toto téma přímo pojmenováno, či pouze implikováno.

Budeme lišit mezi deiktickým užitím lexému ten (13) a jeho užitím (difúzně) anaforickým (14):

(13)	Ten obraz se mi líbí. (mluvčí pozoruje obraz: funkce deiktická)
(14)	Nezapomněl jsi na ten obraz? (mluvčí se zmiňuje o jednom z minulých témat hovoru: funkce anaforická)

Pokud jde o komplex anaforických funkcí AA ten v tomto pojetí, bude třeba lišit několik aspektů těchto vztahů. Především to, zda jde o anaforu [127]v užším smyslu, tedy o anaforu textovou, nebo o anaforu diskurzívní.[6] Dále to, zda jde o anaforu „diskrétní“, přímou, v níž jde o víceméně bezprostřední explicitní jazykový vztah koreferenční, nebo o anaforu „difúzní“, nepřímou, v níž jde o odkaz k „textově či diskurzívně rozptýlenému“ hypertématu. Předmětem anaforického odkazování může být hypertéma, které je v různě rozsáhlém předcházejícím textu či diskurzu nejrůznějším způsobem signifikováno a/nebo implikováno.[7] Last but not least bude třeba lišit také to, zda anaforické substantivum je tématem, nebo rématem dané věty.

Východiskem našich pozorování anaforických užití lexému ten je principiálně rozdílný sémanticko-komunikativní status tohoto AA v jeho různých užitích, s nimiž se setkáváme např. v této výpovědi:

(15a)

Když jste odešli s Oldou do toho kina, udělali jsme si s Lucy ta játra. (V. Havel, Hry, s. 63)

Zatímco první výskyt AA v této větě má skutečně pouze systémově periferní, v literatuře často zmiňovanou komunikativní funkci „připomínkovou“ (Mathesius, 1947; Adamec, 1983; Zimová, 1994; Schneiderová, 1993), a toto užití AA lze pokládat jednak za výraz hovorového, poněkud expresívního stylu, jednak za jazykový prostředek ryze fakultativní, v případě druhého užití AA v citované větě jde o něco jiného (jakkoli to tak na první pohled nevypadá). Anaforikum ten je tu exponentem kontextové, resp. komunikativní zapojenosti (danosti) daného objektu řeči a jeho absence by měla za následek výpověď zcela jiné, z hlediska komunikativní větné perspektivy opačné, hodnoty. Ve výpovědi

(15b)

Když jste odešli s Oldou do (toho) kina, udělali jsme si s Lucy játra

je objekt řeči „játra“ rématem komunikativně nezapojeným (novým); to ale znamená, že adresátovi se tu sděluje něco docela jiného než v (15a), v níž je daný objekt řeči rématem komunikativně zapojeným (daným, známým):[8] Zatímco v (15a) se sděluje, co subjekt věty udělal vzhledem k aktuálně komunikativně zapojenému „objektu řeči“ „játra“, v (15b) se sděluje „jenom“ to, co subjekt věty „udělal“, tj. že si udělal to a to k večeři; adresát přitom o přítomnosti daného objektu řeči (tj. jater) v době a místě dané komunikace nemusel vědět.

Podobný zásadní rozdíl nastává v mnoha případech. Např.:

(16a)	Deštník si nevemeš? (návrh, aby si adresát vzal deštník)
(16b)	Ten deštník si nevemeš? (poukaz na to, že si adresát otázky patrně zapomněl vzít deštník, který si byl přichystal)

Přestože ve všech těchto případech lze hovořit o „připomínkové“ funkci anaforika ten, nejde tu vždy jen o jakýsi komunikativně a systémově podružný, z hlediska [128]systému periferní prostředek (expresívní) hovorové mluvy, nýbrž jde tu často naopak o závažnou specifickou komunikativní funkci AA vyjadřovat kontextovou, resp. komunikativní zapojenost tématu nebo rématu dané věty.

 

2.2.2. Anaforikum ten při endoforické (diskrétní) anafoře textové

Stranou našich úvah necháváme ty případy, kdy koreferenční substantiva vyjadřují pojmy druhové. V takových případech (jak ukázal už Trávníček) je užití AA nepřípustné.[9] Např.:

(17)	Nejvýznamnější formou odpočinku je spánek. Spánek zajišťuje stabilitu pracovních schopností. (Mluvnice češtiny)

Nejde-li o pojem druhový, platí jak se zdá pro endoforické anaforické užití AA ten následující (přibližná) pravidla, resp. tendence:

(a) Je-li v koreferenčním vztahu téma věty stojící na jejím začátku, užití AA ten je obvykle fakultativní, pokud dané tematické substantivum nelze chápat genericky. Je tomu tak proto, že téma bývá obvykle (i když ne vždy) komunikativně zapojené a jeho komunikativní zapojenost není proto nutné explicitně vyjadřovat speciálním anaforikem; AA ten kontextovou zapojenost tématu jen zdůrazňuje, popř. ji „připomíná“. Např.:

(18a)	Ležel jsem na trávníku, slyšel hlas, ten hlas pak utichl a bylo slyšet jen šumění vody a praskání ohně. (M. Kundera, Žert)
(18b)	Ležel jsem na trávníku, slyšel hlas, hlas pak utichl a bylo slyšet jen šumění vody a praskání ohně.
(19a)	A kocour na strýce vrčel a vrněl, jako sova na ramenou věštkyně seděl těsně za strýcem, a ten kocour byl blažený a strýc taky. (B. Hrabal)
(19b)	A kocour na strýce vrčel a vrněl, jako sova na ramenou věštkyně seděl těsně za strýcem, a kocour byl blažený a strýc taky.

Vypuštění AA ten v (18) a (19) nezpůsobuje patrné změny sémantické ani stylové, až na poněkud neobvyklou (pro někoho možná rušivou, pro jiného možná naopak stylově efektivnější) bezprostřední blízkost opakovaného substantiva v (18b).

Kdykoli však lze opakované substantivum chápat genericky, nikoli koreferenčně, je třeba, aby byla vyjádřena koreference, AA užít (Zimová, 1994[10]). AA ten je u tematického počátkového větného členu explicitním výrazem koreferenčního vztahu v řadě případů, např.:

(20a)	°Byl tam klid a ten klid ji utěšoval. (M. Kundera, Žert)
(20b)	Byl tam klid a klid ji utěšoval.
(21a)	Eva má nové šaty. V těch šatech má hezkou postavu.
(21b)	Eva má nové šaty. V šatech má hezkou postavu.

Věty (20b) a (21b) mají potenciálně jiný smysl vyplývající z genericky užitého substantiva šaty v druhé větě textu (21b) a substantiva klid v druhé větě souvětí [129](20b). Komunikativní smysl textu (21b) je ovšem poněkud zvláštní; generický význam substantiva šaty tu totiž implikuje sdělení „bez šatů (nahá, popř. třeba v sukni a tričku apod.) hezkou postavu nemá“.

AA ten bývá však u koreferenčního substantiva obligatorní v počátkové tematické pozici i tehdy, nelze-li v daném kontextu opakované substantivum chápat genericky, např.:

(22a)	Zdálo se mi, že v tom nedívání je stud. A ten stud mne hřál a léčil. (M. Kundera, Žert)
(22b)	*Zdálo se mi, že v tom nedívání je stud. A stud mne hřál a léčil.

Bohužel ani práce Zimové, ani velká práce Bergerova neposkytují objektivní, resp. soustavnější vhled do této složité problematiky.

(b) Je-li v koreferenčním vztahu kontextově zapojené téma věty stojící na jejím konci, je užití AA ten nutné, neboť bez tohoto anaforika by koncový větný člen nebyl explicitně ani implicitně jako (kontextově zapojené) téma vyjádřen (srov. Štícha, 1987). Vzhledem k různým systémově-textovým a komunikativním okolnostem – jimiž se tu pro složitost jevu nemůžeme zabývat – je mnohdy přítomnost AA ten v daném kontextu absolutně nutná, neboť daná věta může mít v daném kontextu smysl jen tehdy, je-li v ní koncový větný člen kontextově, resp. komunikativně zapojeným tématem. Např.:

(23a)	Měla krásnou figuru v těch šatech. (J. Škvorecký, Zbabělci, s. 584)[11]
(23b)	*Měla krásnou figuru v šatech.

Formálním výrazem tematičnosti koncového větného členu je (v mluvené řeči) jeho pozice za intonačním vrcholem, ležícím na předcházejícím členu rematickém. Ve větě (23a) je intonační vrchol zřetelně na slově figura. Tato intonace vyplývá ze smyslu věty a je její formální strukturou umožněna. V některých případech ovšem není komunikativně-intonační struktura věty takto vyhraněná. Pak je i sporná její tematicko-rematická stavba (Štícha, 1987).

Věta (23b) by mohla mít smysl pouze ve zcela jiném kontextu, kdy bychom např. vypovídali o tom, že ona dívka či žena měla krásnou figuru pouze v šatech, zatímco bez šatů (tj. nahá, v kalhotách apod.) nikoli. Pak by ale intonační centrum dané výpovědi nemuselo být na slově figuru, jak je tomu v (23a), nýbrž bylo by spíše totožné s jeho obvyklou polohou v neutrálních tematicko-rematických větných strukturách, tj. na posledním taktu ve větě (zde v šatech).

(24)	Ale pak se stalo zase něco neočekávaného. Ludvík mi už neodpověděl. Jako by z něho najednou opadla ta hněvivá horečka. (M. Kundera, Žert)

AA ten by bylo možno z (24) vypustit jen tehdy, pokud by výraz hněvivá horečka měl být rématem výpovědi; v daném větném kontextu však komunikativní smysl takovéhoto tematicko-rematického vztahu není nasnadě.

(c) Je-li v koreferenčním vztahu kontextově, resp. komunikativně zapojené réma věty, je užití AA ten nutné, nestojí-li koreferenční substantiva v bezprostřední blízkosti a bezprostředním vztahu diskrétní textové anafory. Je-li anaforický [130]vztah víceméně difúzní a distantní, je anaforikum ten nutné, neboť bez tohoto anaforika by kontextově (komunikativně) zapojený rematický větný člen nebyl explicitně ani implicitně jako zapojený vyjádřen. Např.:

(25a)	°Kavárník přišel oznámit, že za deset minut přinese ta játra. (L. Fuks, Vévodkyně, s. 136)
(25b)	Kavárník přišel oznámit, že za deset minut přinese játra.

Pouze (25a) je sémanticky ekvivalentní větě

(25c)

Kavárník přišel oznámit, že za deset minut (ta) játra přinese.

V (25c) není ovšem užití AA ten nutné.

(26a)	Když vás vidím v těch šatech, tak se mi chce s vámi tančit, řekl mladík Tereze. (J. Škvorecký)
(26b)	Když vás vidím v šatech, tak se mi chce s vámi tančit, řekl mladík Tereze.

Se statusem kontextově (komunikativně) nezapojeného rématu šaty v (26b) je spojen zároveň jeho generický význam, zatímco v (26a) jde o kontextově (komunikativně) zapojené réma koreferenční.

V jiných případech je sémantický rozdíl mezi větou s AA ten a bez něj méně nápadný, i když rovněž není nepodstatný. Např.:

(27a)	Pohlédla na mě, v očích snad poezii nebo co. … Koukal jsem jí do těch očí, medové rybičky pluly v bílé kávě. (J. Škvorecký, Prima sezóna, s. 159)
(27b)	Pohlédla na mě, v očích snad poezii nebo co. … Koukal jsem jí do očí, medové rybičky pluly v bílé kávě.

Věta Koukal jsem jí do očí obsažená v textu (27b) je i v rámci daného textu vzhledem k potenciální smysluplnosti celého textu samozřejmě zcela bez vady a z hlediska situačně-kognitivního obsahu jsou (27a) a (27b) synonymní. Avšak pouze ve variantě (27a) je vyjádřena kontextová zapojenost rématu do očí, a ta je podstatnou sémantickou vlastností dané výpovědi. V žádném případě tedy v podobných souvislostech není užití AA ten motivováno nějakou sekundární (např. expresívní) komunikativní potřebou.

Kontextová (komunikativní) zapojenost rématu i tématu se vyjadřuje obligatorně anaforikem ten i na velkou textovou vzdálenost,[12] čítající mnohdy i mnoho stránek textu. Lze snad dokonce říci, že právě velká textová vzdálenost koreferenčních výrazů je jednou z příčin obligatorního užívání daného anaforika. Např.:

(28)	… vy tady, jak víme, pijete kořalku, styďte se. Proč tak pijete? (Následuje asi 30 řádek textu bez anafory.) „Kde máte ten alkohol?“ optal se tatínek něžně do ouška řeznice. (B. Hrabal)
(29)	V nejzazším rohu mě zaujala obrovská dřevěná bedna s odklápěcím víkem. (Následuje několik stránek textu bez explicitní anafory.) A vedla mě do opačného rohu skladiště, kde za všemi regály stála ta obrovská bedna. (I. Klíma)
(30)	Tohle bylo ono. Kulomety a rozeštvaný dav a vzrušení a všecko nenormální. Bylo mně blaze. (Následuje 27 počítačových stran textu bez explicitní diskrétní anafory.) Najednou ze mě trochu vyprchalo to vzrušení a ta blaženost. (J. Škvorecký)

[131]Zvláštním případem obligatorního užívání AA ten (vedle možnosti užít posesívního zájmena) jsou ty případy, kdy zapojeným rématem je část lidského těla:

(31)	Vyhrnula si tričko až k podprsence, takže kolem dokola měla hladkou, světle hnědou kůži. Hleděl jsem na tu kůži a Irena mi … vykládala o van Goghovi. (J. Škvorecký, Prima sezóna, s. 157)

Ve vztahu bezprostřední diskrétní textové anafory není však užití anaforika ten obligatorní ani u kontextově zapojeného rématu. Např.:

(32)	°Naše talíře byly prázdné a po kachně nezbylo stopy. Už opět se nad nás skláněl číšník, aby odnesl talíře. (M. Kundera, Nesmrtelnost, s. 237)

Někdy může být dokonce i v tomto vztahu preferenční až obligatorní užít koreferenčního substantiva bez anaforika:

(33)	Kufřík s trumpetou položil na stůl a vytáhl trumpetu. (J. Škvorecký)

V příkladech (32) a (33) absentuje anaforikum zřejmě proto, že kontextová zapojenost rématu výpovědi tu není komunikativně relevantní. V daném případě se od komunikativní zapojenosti abstrahuje a daný koreferent je rematizován týmž způsobem, jako by nebyl kontextově zapojen.

 

2.2.3. AA ten při (difúzní) anafoře exoforické

Pod pojem exoforické anafory zahrnujeme:

(a) Diskurzívní odkazování k jednomu z minulých témat hovoru dané komunikativní situace. Např.:

(34)	Už jsi začala číst toho Rosendorfera?

(b) Textové odkazování k entitě přítomné v popisované situaci (která však dosud nebyla předmětem hovoru). Např.:

(35)	I přes tu výšku jsem uviděl ten Irenin pohled. (J. Škvorecký, Prima sezóna, s. 165)
(36)	„Kachny! Vyvádějí mladé!“ zvolal Alexandr Alexandrovič, hledící v tu stranu. (překlad: B. Pasternak, Doktor Živago, s. 261)
(37)	Byl jsem zatím sám, protože Angličani se svlíkali v kabinách. Rozhlédl jsem se po té světlé a nazelenalé prostoře … (J. Škvorecký, Zbabělci, s. 434)

(c) Vztah „pseudoanaforický“ (v pojetí Bergerově)

(38)	Všude ve světě se lidé diví, kde se v těch poddajných, ponížených, skeptických a zdánlivě už v nic nevěřících občanech Československa vzala náhle ta úžasná síla za několik týdnů zcela slušným a mírumilovným způsobem setřást ze svých beder totalitní systém. (V. Havel)

S Bergerovým pojmem pseudoanafory nelze ovšem spojovat nějaké negativní hodnocení nebo komunikativní podružnost tohoto jevu. Nehledě na frazeologismus výrazu v tu stranu, zejména na Bergerem citované výpovědi (38) je vidět, jak je zde anaforikum ten důležité: Bez něj by tato výpověď znamenala, že prezident Havel sám přisuzuje občanům Československa uvedené vlastnosti. V této souvislosti se pak užití anaforika ten jeví jako zcela zásadně důležité: právě skrze toto anaforikum jsou totiž dané vlastnosti prezentovány jako „komunikativně zapojené“, tj. v tomto případě jako obecně známé vlastnosti občanů Československa, které V. Havel toliko připomíná.

 

[132]2.3. Sekundární funkce lexému ten

2.3.1. Funkce expresívní

O expresívních funkcích tohoto lexému se zmiňují mnozí lingvisté počínaje Trávníčkem a zdá se, že např. ve zvolacích větách typu Ta naše Kristýnka je tak roztomilá! nebo Proč ten Standa nejde?! jde skutečně nejen o odkazovací, ale zároveň též o expresívní funkci tohoto anaforika.

V podobných případech (bude však ještě třeba podrobně prozkoumat, o které všechny případy jde) jde skutečně o „genuin anaphorische Verwendungen“ charakteristická pro mluvený jazyk (Berger, o.c., zdůraznil F. Š.).

Naproti tomu v mnohých těch případech, které např. Schneiderová uvádí jako příklady hovorového užití „zájmena“ ten, jde o primární systémově-komunikativní anaforickou funkci tohoto jazykového prostředku a hovorovost tu není dána užitím anaforika ten samým, nýbrž je funkcí celé výpovědi jakožto součásti daného diskurzu. Odkazovací ten je přitom i zde často komunikativně nutné! Např. ptá-li se zákazník prodavače Máte taky ten čaj v plechu?, je užití výrazu ten podmíněno jeho centrální systémově-komunikativní funkcí vyjadřovat komunikativní zapojenost předmětu řeči; ta je v daném případě dána společným vědomím o existenci daného druhu předmětu (tj. zde druhu čaje) jakožto běžného objektu komunikace při nakupování („obě strany vědí, o jaké zboží se jedná“, Schneiderová, o.c, s. 37). Druhem zboží, o něž tu jde, však patrně není (jak dobře poznamenal recenzent tohoto příspěvku) jakýkoli ‘čaj v plechu’, nýbrž určitý druh čaje „v plechu“.

Jinou věcí je, že v některých případech (bude však třeba velmi pečlivě vážit, ve kterých) není vyjadřování komunikativní zapojenosti (danosti) tématu příliš důležité a bylo by ji možno zanedbat, bez újmy na komunikativním porozumění obou partnerů.

 

2.3.2. Speciální funkce komunikativní

Kromě často zmiňovaných případů typu Ten náš táta si nedá říct chceme upozornit ještě na jeden jev speciální. Budeme k tomu nejprve citovat z Karla Čapka:

(39)	Nějaký den nato jsem musel jet do Londýna, a když už jsem tam byl, zašel jsem si k panu Keithovi – víte, ten Sir Douglas Keith je dnes největší kapacita na orientální koberce. Pane, povídám mu, prosím vás, jakoupak cenu by takhle mohl mít bílý anatol s Čintamani a ptáky, velikost víc než pětkrát šest metrů. Ten Sir Douglas se na mne podívá přes brejle a utrhne se skoro vztekle: Žádnou! (Povídky, s. 175)
(40)	Budu chodit s Adamem na šichtu, myslil si Standa ze začátku. Ale kdežpak, nešel s ním nikdy; bůh suď, jak se vždycky ráno ten Adam vytratil ze svého domku – (První parta, s. 17)
(41)	Jenom jsem se divil, že mu ta Marie přišla naproti. (První parta, s. 65)

Ve všech těchto výše citovaných užitích anaforika ten nejde primárně o funkci anaforickou, nýbrž o něco jiného: základní anaforický vztah je tu funkčně přehodnocen v subjektivní postoj mluvčího k předmětu řeči, jímž je nějaká osoba, k níž má mluvčí ten či onen „rozpačitý“ vztah; jde o postoj, jenž bychom mohli charakterizovat jako „odstup“. Např. větu

[133](42a)

Divím se, že s ním ta Alena chodí

může říct pouze někdo, kdo o Aleně hovoří nikoli jako o kamarádce, k níž má důvěrný vztah, nýbrž jako o někom, vůči němuž vyjadřuje jisté rozpaky apod. Naproti tomu větu

(42b)

Divím se, že s ním Alena chodí

řekne ten, kdo má k Aleně důvěrný vztah kamaráda, přítelkyně apod. a hovoří jakoby z jejího hlediska, z jejího stanoviska.[13]

Z tohoto rozdílu však zároveň vyplývá, že užití anaforika ten je i v těchto případech komunikativně funkční a že tu jde o podstatný obsahový rozdíl, jehož zanedbáním by došlo ke komunikativní újmě.[14]

 

Závěrem lze obecně konstatovat: atributivně užitý lexém ten plní v češtině tyto centrální a nezastupitelné úlohy:

1. Je obligatorním výrazem identifikační deixe (Ten obraz se mi líbí; Viděla jsi toho psa?).

2. Je fakultativním (někdy však i obligatorním) výrazem kontextové (komunikativní) zapojenosti (danosti) tématu stojícího na začátku dané věty.

3. Je obligatorním výrazem komunikativní zapojenosti (danosti) tématu stojícího na konci věty.

4. Bývá (zejména při distantní anafoře) obligatorním výrazem komunikativní zapojenosti (danosti) rématu dané věty (Koupil jsi ten obraz?).

Ve všech případech jde o centrální systémově-komunikativní sémantické jazykové hodnoty, které jsou nezávislé na jazykovém stylu nebo útvaru (registru).[15] Anaforikum ten se i ve stylizované řeči vypravěče literárního textu běžně vyskytuje i vícekrát za sebou v téže výpovědi a bývá zde z hlediska komunikativního obsahu obligatorní. Např.:

Bylo to zajímavé, koukat se na ten zmatek, na ty chlapy a vozy a automaty a na ten konec té velké slávy. (J. Škvorecký, Zbabělci, s. 495)

Náš příspěvek ovšem také neodpověděl, a ani se o to nesnažil, na celý komplex otázek spjatých s užíváním atributivního anaforika a deiktika ten. Zejména bude [134]třeba ještě řešit otázku, kdy je užití tohoto anaforika a deiktika potenciálně, tj. systémově (gramaticky) obligatorní, kdy je naopak takto obligatorní jeho absence,[16] a tyto případy odlišit od těch, kdy je ten v dané výpovědi sémanticky nutné z hlediska jejího komunikativního záměru. Všechny tyto případy je pak třeba odlišit od těch, kdy se anaforika ten běžně užívá v řeči hovorové, přestože není v dané výpovědi komunikativně nutné (např.: Když jste odešli do (toho) kina, dívali jsme se na televizi).[17]

 

CITOVANÉ ZDROJE

 

°před dokladem znamená, že věta byla zkrácena.

 

Doklady s uvedenou stránkou pocházejí z mé manuální excerpce těchto děl:

K. Čapek, Povídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy. Čs. spisovatel, Praha 1973.

K. Čapek, První parta. Čs. spisovatel, Praha 1974.

L. Fuks, Vévodkyně a kuchařka. Čs. spisovatel, Praha 1987.

V. Havel, Hry. Lidové noviny, Praha 1992.

M. Kundera, Nesmrtelnost. Atlantis, Brno 1993.

J. Škvorecký, Prima sezóna, Zbabělci, Konec nylonového věku. Odeon, Praha 1991.

 

Doklady bez uvedené stránky pocházejí z následujících děl obsažených v mém počítačového korpusu:

B. Hrabal, Městečko, kde se zastavil čas

I. Klíma, Moje zlatá řemesla

M. Kundera, Žert

M. Švandrlík, Černí baroni

V. Havel, Projevy

 

LITERATURA

 

ADAMEC, P.: České zájmeno ten a jeho ruské ekvivalenty. In: Konfrontační studium ruské a české gramatiky a slovní zásoby, II. UK, Praha 1983, s. 153–170.

BERGER, T.: Das System der tschechischen Demonstrativpronomina. Textgrammatische und stilspezifische Gebrauchsbedingungen. Ludwigs-Maxmilians-Universität, München 1993 (nepublikovaná habilitace, 589 s.).

MATHESIUS, V.: Přívlastkové ten, ta, to v hovorové češtině. In: Čeština a obecný jazykozpyt. Melantrich, Praha 1947.

MUKAŘOVSKÝ, J.: Vývoj Čapkovy prózy. In: Studie z poetiky. Odeon, Praha 1982, s. 694–721.

SCHNEIDEROVÁ, E.: K užívání zájmena ten (v přívlastkové pozici) v mluvených projevech. NŘ, 76, 1993, s. 31–37.

ŠTÍCHA, F.: Komunikativní funkce umísťování východiska (tématu) na konci věty. NŘ, 70, 1987, s. 69–75.

TRÁVNÍČEK, F.: Mluvnice spisovné češtiny, II. Slovanské nakladatelství, Praha 1951.

ZIMOVÁ, L.: Způsoby vyjadřování větných členů v textu. Konkurence pojmenování, pronominalizace a elize. Ústí nad Labem 1994.

 

[135]R É S U M É

Zu deiktisch-anaphorischen Funktionen des Lexems ten

Allgemein akzeptabel, weil plausibel genug, scheint folgende Unterscheidung von drei allgemeinen Hauptfunktionen des Lexems ten zu sein:

1. Deiktische Denotationsfunktionen (Identifizierungsfunktion);

2. Kontextuell-diskursive Verweisfunktionen;

3. Kommunikative „Zusatzfunktionen“.

Hinsichtlich der anaphorischen Funktionen des Lexems ten ist außerdem zu unterscheiden; textuelle vs. diskursive Anapher; explizit koreferentielle Anapher vs. „difuse“ (implizite) Anapher; unmittelbare (nahe) vs. entfernte Anapher; thematische vs. rhematische Anapher.

Es scheinen folgende Regeln des adjektivischen Gebrauchs von anaphorischem ten zu gelten;

1. Beim korreferenten Thema am Satzanfang ist ten oft fakultativ, wenn das Substantiv keine generische Lesung zuläßt (in diesem Fall ist es obligatorisch, wie schon früher festgestellt worden ist). Z. B. Ležel jsem na trávníku, slyšel hlas, ten hlas pak utichl a bylo slyšet jen šumění vody a praskání ohně (M. Kundera, Žert).

2. Beim kontextuell gebundenen Thema am Satzende ist ten obligatorisch, z. B. Měla krásnou figuru v těch šatech (J. Škvorecký, Zbabělci).

3. Beim kontextuell gebundenen Rhema ist ten obligatorisch beim Fernverweis, z. B. Ale pak se stalo zase něco neočekávaného. Ludvík mi už neodpověděl. Jako by z něho najednou opadla ta hněvivá horečka (M. Kundera, Žert).

Es handelt sich dabei um zentrale, nicht-periphere system-kommunikative Sprachwerte, die unabhängig vom Stil und Register im Text und Diskurs als Sprachzeichen herangezogen werden.

Slavisches Institut
Universität Heidelberg, BRD

Slovo a slovesnost, ročník 60 (1999), číslo 2, s. 123-135

Předchozí Mirek Čejka: Přací imperativ

Následující František Čermák: Oxfordská lexikografie přechází také plně na korpus