Štylistika neverbálnej komunikácie

Jiří Zeman

[Recenze]

(pdf)

Štylistika neverbálnej komunikácie

Štylistika neverbálnej komunikácie. Pedagogická fakulta Univerzity Komenského, Bratislava 1997. 266 s.

 

U příležitosti pětasedmdesátin významného slovenského lingvisty J. Mistríka se v Bratislavě v polovině února 1996 uskutečnila mezinárodní konference (srov. Hoffmannová, 1996). Její organizátoři se inspirovali Mistríkovým vymezením stylu („spôsob prejavu, ktorý vzniká cieľavedomým výberom, zákonitým usporiadaním a využitím jazykových i mimojazykových prostriedkov so zreteľom na tematiku, situáciu, funkciu, zámer autora a na obsahové zložky prejavu“, Mistrík, 1985, s. 419) a konferenci orientovali především na fungování „mimojazykových“ prostředků v komunikaci. Recenzovaný sborník přináší 39 referátů, které na této konferenci přednesli odborníci z oblastí lingvistiky, teorie komunikace, patokomunikace, psychologie, pedagogiky, folkloristiky a dalších vědních oborů.

Společným rysem všech příspěvků je východisko, že mezilidskou komunikaci nelze redukovat jen na verbální složku, ale je charakteristická znakovou heterogenností. Jsou při ní užity prvky sémiotických soustav, které lze vnímat vizuálně, akusticky, taktilicky (dotykem), olfaktoricky (čichem), chronemicky (časově) a proxemicky (prostorově). Na kvalitě komunikace se však podílejí ještě další faktory, jako např. zkušenostní komplex komunikantů, jejich vzájemný vztah, prostředí a situace, v níž ke komunikaci dochází, funkce komunikace aj. Z tohoto pohledu se autoři ve svých článcích zaměřují především na fungování sémiotických systémů.

Šíře odborného záběru příspěvků se promítá do dvou problémů, s nimiž se musí čtenář vyrovnat. První se odráží v nejednotném pojetí, vymezení a klasifikaci neverbálních prostředků. Část autorů pod ně zahrnuje všechny prostředky realizované jinými sémiotickými systémy než jazykovým a dělí je na paraverbální a extraverbální (viz též Mistrík, 1978, 1990; Škvareninová, 1995). Jiní autoři vymezují kromě verbálních a neverbálních prostředků, které považují za hraniční složky komunikačních prostředků, zvláštní skupinu paraverbálních prostředků, jež jsou vázány na jazy[233]kové prostředky (např. prostředky suprasegmentálního systému). Několik příspěvků vychází z akusticko-auditivního typu komunikace (viz Sabol, 1993); pracují s prvky intralingválními (tvořícími součást jazykového znaku), extralingválními (zvukové prvky nevázané fonematicky ani intonačně) a paralingválními (fungujícími jako gramatické prvky a stylémy) a předpokládají rovněž existenci vyšších komunikačních prvků intra-, extra- a parakomunikačních.

Druhý problém souvisí s tím, co autoři příspěvků rozumějí pod pojmem komunikace. Pro některé jde o synonymum s termínem rozhovor, pro jiné o zvláštní druh sociální činnosti založené na jazyce jako systému znaků, pro další o činnost zprostředkující přenos informace; několik příspěvků vychází (přímo či nepřímo) z interakce.

Sestavovatel sborníku J. Sabol uspořádal příspěvky podle abecedního pořadí autorů; tím však setřel jeho tematické rozdělení. Přesto je možné ve sborníku vyčlenit několik tematických okruhů.

 

První okruh se dotýká obecných problémů vztahu komunikace a její neverbální složky. Autoři se snaží toto téma objasnit většinou z hlediska teorie komunikace a sémiotiky a zaměřují se především na studium vlastností znaků a jejich funkcí v komunikaci.

J. Horecký upozorňuje, že ze sémiotického přístupu je potřebné posuzovat nejen komunikaci verbální, ale i nonverbální a znaky těchto oblastí hodnotit z hlediska formy, obsahu a smyslu (tj. sémantických, syntaktických a pragmatických dimenzí). Tento přístup podle autora může objasnit i zvláštnosti komunikace člověk-stroj a v budoucnosti stroj-stroj. J. Sabol zasazuje užití neverbálních prostředků do širších komunikačních souvislostí. Zaměřil pozornost na stupně arbitrárnosti znaků v různých znakových systémech a poukázal na skutečnost, že neverbální znaky mají na rozdíl od jazykových znaků nižší míru arbitrárnosti; vztah mezi znakem a jeho významem je při neverbální komunikaci často motivovaný, má ikonickou povahu. Při komunikaci užíváme několika znakových systémů, které působí současně, vzájemně se zastupují apod. Na základě systému jazykových jednotek poukázal na možnosti vymezit jednotky neverbálních systémů, např. kiném (viz i Salzmann, 1997, s. 142–144). Metodologický základ pro výzkum fonických prvků verbální a neverbální komunikace v akusticko-auditivním typu prezentují ve společném příspěvku J. Sabol a J. Zimmermann. F. Miko se zabýval významem jako kritériem dorozumívání. J. Mistrík konfrontuje pojmy komunikace a rétorika. Zaznamenává jejich intenzitní synonymii: komunikace je základem rétoriky a rétorika funkčním ztvárněním tohoto základu. Při popisu a diferenciaci obou pojmů vymezuje v současné rétorice žánry didaktické, ódické, argumentační a verbalistické.

Dělení komunikačních prostředků na verbální a neverbální má svá omezení: vede k tomu, že do centra pozornosti se dostávají prostředky verbální, které jsou nepřímo pokládány za nejdůležitější a nejprozkoumanější. K neverbálním prostředkům se pak přistupuje stejně jako k prvkům verbální soustavy a předpokládá se, že i stejně fungují. Jak ale ukazují další příspěvky, nemusí jít o jediný přístup. M. Czako [234]zasadil příspěvek do širších souvislostí komunikace v živočišné říši; živočichové v komunikaci užívají celý svůj smyslový aparát, jednotlivé druhy mají však své specifické formy komunikace (verbální komunikace je pak z tohoto pohledu specifická forma komunikace člověka). V závěru pak nastínil některé aspekty komunikace mezi lidmi a dalšími živočichy. O. Škvareninová podává přehled dosavadních výsledků výzkumu neverbální komunikace. Z nich vyplývá, že verbální a neverbální komunikace nemohou být zkoumány jako zvláštní jevy, ale jako součást „úplného komunikačního procesu“.

Tento požadavek splňují příspěvky vycházející z interakčního přístupu. J. Hoffmannová poukazuje na důležitost „řeči očí“. Mluvčí při interakci potřebuje mj. monitorovat reakce partnera a zajistit si jeho spolupráci; k tomu může využít fixace vlastního pohledu, zařazení pauzy a nového nastartování repliky, explicitního apelu či gest. V další části autorka rozebírá metodologii výzkumu těchto jevů a porovnává přístupy konverzační analýzy, která se zaměřuje především na hodnotu těchto prostředků v interakčním mechanizmu, a interakční sociolingvistiky, která signalizuje, jaký kontext je potřebné při interpretaci partnerova projevu zapojit. S. Ondrejovič analyzoval vztah mezi kvalitou komunikace a prostředím, v němž se uskutečňuje. Komunikační prostor dělí na sociopetální, který udržuje lidi pohromadě (prostředí malých kaváren), a sociofugální, který lidi rozděluje (velké letištní haly). Prostorové vztahy (např. uspořádání nábytku atd.) tvoří důležitou součást komunikačního prostředí a jejich vhodná architektura přispívá k úspěšné interakci (jako příklad je uvedeno prostředí lékařské ordinace).

 

Značná pozornost – téměř třetina publikace – je věnována patokomunikaci, zvláště komunikaci hendikepovaných osob se ztrátou zraku a sluchu. Jde převážně o příspěvky pedagogů a psychologů a představují široké spektrum pohledů od teoretických studií až po popis osobních zkušeností.

Komunikační bariéry mezi lidmi s poruchami sluchu je možné překlenout manuálními znakovými systémy – prstovou abecedou a posunkovou řečí (viz též Salzmann, 1997, s. 146–149). Jejich charakteristiku a využití v pedagogice neslyšících popisují příspěvky M. Gromy a D. Tarcsiové. Jak ukazuje Š. Csonka, definice těchto systémů není zatím jednotná. Při vymezení posunkové komunikace navrhuje rozlišit posunkový jazyk (systém založený na soustavě znaků manuálně-lingválního charakteru), posunkovou řeč (realizace posunkového jazyka v konkrétních komunikačních aktech; má motoricko-vizuální formu, tj. informace je produkována rukama a oči slouží pro její příjem) a mimojazykové prostředky, které lze dále členit na manuální a nemanuální (mimika, pohled, kinetika, pohyb mluvidel při artikulaci). Televizní vysílání dokazuje, že posunková řeč je svou rychlostí a hodnotou srovnatelná s verbálním projevem; prstová abeceda je sice pomalejší, avšak v řadě případů nepostradatelná (např. vlastní jména, vzorce apod.).

Neverbální prostředky a techniky může hendikepovaný jedinec využívat pro vytváření kontaktu s ostatním světem. Je to zřejmé z několika příspěvků ilustrujících tuto skutečnost na konkrétních případech. V. Predmerský věnuje pozornost [235]dramatickému umění a na základě představení banskobystrického loutkového divadla, v němž se sluchově postižené děti cvičí ve znakovém jazyce a komunikaci mezi sebou i s dospělými, i možnostem jeho všestranného využití pro komunikaci s neslyšícími. O. Dlouhý na základě vlastních zkušeností se sluchově postiženým dítětem poukazuje na význam dramatické výchovy pro rozvoj komunikativnosti hendikepovaných jedinců. L. Janáková uvádí zkušenosti se zařazením předmětu tvůrčí dramatika do učebních plánů pro přípravu učitelů. Cílem předmětu není vést jedince k dramatické činnosti, ale je jednou z možností pro vlastní rozvoj osobnosti. V. Lechta upozorňuje na důsledky porušeného koverbálního chování, tj. nápadného užívání některých neverbálních prostředků vzhledem k obsahu komunikace i komunikačnímu záměru (nápadné grimasy, kolébání se a přešlapování při komunikaci, koktání apod.). V. Dočkal popisuje na případu těžce postižené dívky její interakci s okolím pomocí kresby. Ľ. Gašparovičová poukazuje na možnosti využití neverbálních prostředků (doteky) a technik (rytmické pohyby, kresba) v psychoterapii. Specifické způsoby a formy komunikace u hluchoslepých osob analyzuje J. Kolenčíková. Společný všem těmto příspěvkům je závěr, že i hendikepovaní jedinci jsou při vhodně volených metodách schopni plnohodnotné komunikace, často mnohem propracovanější a abstraktnější než u většinového jedince.

Uvedeným menšinovým skupinám osob zatím lingvistika větší pozornost nevěnovala. Z tohoto důvodu je důležitý článek A. Macurové, která naznačila hlavní úkoly lingvistiky při studiu komunikace osob se ztrátou sluchu. Podle výsledků výzkumu, který byl uskutečněn v České republice, je potřebné další bádání zaměřit přednostně na dvě oblasti: komunikaci intrakulturní (neslyšících s neslyšícími) a interkulturní (neslyšících se slyšícími) a komunikaci psanou a „ukazovanou“. Za hlavní problém interakce hendikepovaných osob však autorka považuje postoje slyšící většiny k specifické menšině, menšinovému jazyku a komunikaci v něm vedené. F. Ruščák pojednává o jazykové a stylistické charakteristice soukromých dopisů sluchově hendikepovaných osob.

 

Několik příspěvků je věnováno neverbální komunikaci v uměleckých textech. Podle O. Schulzové neverbální prostředky fungují jako doprovodné prostředky verbální řečové manifestace a jsou realizované popisem pohybů, gest aj.; doplňují tak informaci vyjádřenou přímou řečí. E. Bajzíková zkoumala funkci neverbálních prostředků ve výstavbě textu. Nejazykové vyjádření realizované v textu plnovýznamovými slovesy tvoří základní informaci o textu, vyjadřuje určitý typ postoje nebo doplňuje jazykové vyjádření. Reakce neverbálními prostředky představují z hlediska výstavby textu anaforický prostředek koheze. Zajímavý pohled na neverbální prostředky představila S. Krajčovičová: na základě detailní analýzy verbální a neverbální složky v díle G. Orwella 1984 (umístění postavy v makro- a mikroprostoru, poloha jejího těla, výraz očí, výběr barev, vůní apod.) ukazuje, jak oba systémy spolupracují na základě komplementárnosti v literárním textu.

Pozornost je ve sborníku věnována i neverbální složce pedagogické interakce. Ľ. Benčatová analyzovala gesta a mimiku z hlediska interakce učitel-žák [236]během vyučovací hodiny slovenštiny. Prezentovala příklady deiktických (ukazujících), ikonických (zobrazujících), symbolických (naznačujících) a kontaktových (navazujících) gest a úlohu mimiky učitelova obličeje při výuce. Gesta a mimika mohou být v tomto typu interakce využity jako prostředek k spojování verbálních výpovědí v souvislý celek (neverbální konektory). Úlohu učitelových gest a mimiky sledovaly v společném příspěvku i J. Svobodová a E. Höflerová. Je škoda, že stranou pozornosti zůstaly neverbální prostředky, které užívají žáci. Tímto směrem by se mohl ubírat další výzkum pedagogické komunikace.

Na neverbální prostředky je třeba se zaměřit při výuce cizím jazykům, protože – jak uvádí J. Pekarovičová – tvoří integrální součást řečové manifestace cizinců a mohou pozitivně i negativně ovlivnit úspěšnost jejich komunikace.

 

Další skupina příspěvků se zabývá neverbální komunikací a neverbální složkou komunikace ve specifických prostředích či komunikačních situacích. J. Jacko se zaměřil na neverbální komunikaci v liturgii. Gesta a symboly jsou důležitou součástí římskokatolické liturgie; využívá ticha, stání, klečení a sezení, varhanní hudby a zpěvu. Bohaté uplatnění mají ruce: jsou dávány k sobě (vroucnost), roztahovány (oddanost), spínají se k sakrálním darům apod. Zajímavá je poznámka, že na Slovensku pracují i kněží, kteří ovládají znakový jazyk pro sluchově hendikepované osoby. Neverbální prostředky podle E. Tibenské mohou fungovat v tajné komunikaci s cílem skrýt informaci, emoce či postoje před nežádoucím percipientem. J. a J. Marešovi poukázali na to, jak neverbální projevy (zvl. mimika) umožňují v lékařství diagnostikovat bolest a co mohou vypovídat o způsobech, jimiž pacienti zvládají zátěžové situace. A jak upozorňuje E. Abrahámová, neverbální chování je důležitým faktorem ovlivňujícím právní komunikaci. I tyto příspěvky naznačují, na které komunikační situace je potřebné v dalším období zaměřit výzkum.

Zajímavou oblastí neverbální komunikace je její interkulturní aspekt (viz např. Saville-Troike, 1989, s. 242–245). E. Růžičková na transkulturním základě popisuje fungování vnějších a vnitřních faktorů, které ovlivňují ticho na konci úspěšné či neúspěšné komunikace. V. Krupa sleduje rozdíly ve využívání verbálních a neverbálních prostředků na příkladu komunikace mezi Japonci a Evropany.

Okrajově se sborník dotýká i problematiky sémioticky heterogenních komunikátů. P. Baláž vymezuje dva druhy vztahu novinářské fotografie jako neverbálního prostředku k jazyku. V prvním (komplementárním) je novinářská fotografie využita jako doplněk jazykového projevu (zvyšuje jeho přesvědčivost, potvrzuje sdělení, vyjadřuje postoj novináře aj.), v druhém (suplementárním) má fotografie samostatné postavení a text má jen doplňkovou funkci. Volně lze přiřadit k této skupině i příspěvek H. Srpové o grafickém designu novinových stránek a jeho proměnách v posledním desetiletí.

Rozsah sborníku i jednotlivých příspěvků (průměrně tři až pět stran) neumožnil jít při rozboru témat do hloubky. Přesto však dobře mapuje celou problematiku i spektrum témat, která do této oblasti patří.

 

[237]LITERATURA

 

HOFFMANNOVÁ, J.: Konference o neverbální komunikaci (pocta J. Mistríkovi). NŘ, 79, 1996, s. 265–270.

MISTRÍK, J.: Paralingvistické prostriedky v dialógu. SaS, 39, 1978, s. 325–327.

MISTRÍK, J.: Štylistika. SPN, Bratislava 1985.

MISTRÍK, J.: Vektory komunikácie. Univerzita Komenského, Bratislava 1990.

SABOL, J.: K teórii jazykovej interferencie. Jazykovedný časopis, 44, 1993, s. 87–91.

SALZMANN, Z.: Jazyk, kultura a společnost. Academia – Ústav pro etnografii a folkloristiku, Praha 1997.

SAVILLE-TROIKE, M.: The Ethnography of Communication. Second edition. Blackwell, Oxford – Cambridge 1989.

ŠKVARENINOVÁ, O.: Rečová komunikácia. SPN, Bratislava 1995.

Ústav českého jazyka a literatury Vysoké školy pedagogické
Víta Nejedlého 573, Hradec Králové

Slovo a slovesnost, ročník 60 (1999), číslo 3, s. 232-237

Předchozí František Daneš: Schreiben in der Wissenschaften. Domänen- und kulturspezifisches Schreiben

Následující Milada Hirschová: Miroslav Komárek pětasedmdesátiletý