Televizní interview a jiné duely. Mediální dialog jako žánr veřejného projevu

Světla Čmejrková

[Články]

(pdf)

TV interviews and other duelling discourses. Media dialogue as a genre of public oral speech

[1]1. Úvod

Pojem veřejný mluvený projev se v mysli mnoha z nás asociuje spíše s žánrem monologickým, v němž si téma i osnovu projevu určuje mluvčí sám, stejně tak jako sám rozhoduje o modu své řeči, míře její explicitnosti, jasnosti i určitosti, tedy také o tom, co vyjádří a co ponechá nevyjádřeno. K jednosměrnosti monologického sdělení přenášejícího informaci od mluvčího k příjemci patří i to, že mluvčí při stylizaci své řeči počítá zpravidla s adresátem nevměšujícím se a tichým. Veřejné mediální projevy tohoto druhu se ovšem staly spíše výjimkou omezenou na příležitosti oficiální a slavnostní. Devadesátá léta vtiskla veřejnému projevu ráz interview, dialogu, debaty, diskuse, polemiky. Už sama proměna monologického půdorysu v dialogický ovlivnila žánr veřejného projevu velmi výrazně. K profilaci tohoto žánru přispělo i to, že se díky svému konfrontačnímu charakteru stal oblíbeným druhem mediální zábavy: odborná literatura dala tomuto žánru nálepku infotainment, neboť informace a zábava, tj. information and entertainment, tu jsou propojeny v duchu antického docere et delectare. Vzniklo dokonce označení confrontainment, tedy konfrontace pro pobavení.

 

2. Dialogická konfrontace jako forma veřejného projevu

První moment, totiž ten, že osobnost veřejného života má jen zřídkakdy možnost obracet se k publiku s projevem monologickým, předem připraveným, promyšleným a učesaným, a o to častěji se ocitá v palbě otázek, na něž je nucena odpovídat, a/nebo se ocitá tváří v tvář přímému odpůrci, který její tvrzení zpochybňuje či přímo neguje, je pro výsledný komunikát rysem konstitutivním.

VK	no tak já myslím že už zase jsme někde jinde než než v těch chvílích kdy jsme se všichni trošku zmátli a nechali zmást možná ko- o kousek více (.) než bylo potřeba já myslím že každý se nadechl a získal určitý odstup a a doufám že se i celá země nadechla a (.) a že jdeme zase všichni dál a jdeme dopředu a jdeme nahoru a jdeme vzhůru a to je základní pocit který člověk musí mít zejména teď po létě.
PS	to je velmi pozitivní já se ještě zeptám kdybychom se vrátili k tomu (.) hektičtějšímu období které uplynulo eh jaké byly vaše pocity tenkrát uvažoval jste o tom přemýšlel jste o tom jestli jste vy vaše strana koalice celá udělali někde nějakou chybu a tak dále?
VK	no tak jestli jsem o tom přemýšlel to doufám že snad ani nemusim odpovídat (.) to snad byste mě nepodezírali že bych o tom nepřemýšlel.
PS	ne ne ne
VK	o čem jiném by měl člověk přemýšlet. o tom že by (.) lidská bytost udělala něco všechno správně že by jakékoli seskupení lidí udělalo všechno správně to vůbec nepadá v úvahu tady jde o to (.) [248]aby těch chyb nebylo více aby to byly věci kterým se mohlo nebo nemohlo předejít a takhle spíše stojí úvaha aby to uměl porovnat s tím jaké chyby třeba udělal někdo jiný kdyby všechny tyto věci musel dělat. (.) celých málem už dneska osm let takhle stojí otázka a je vážná a já myslím že seriózní.
LD	co vy (.) pardon povídej.
PS	já jenom se k tomu konkrétně byste si dokázal vybrat jednu věc u které u které jste se i třeba tenkrát zastavil nebo třeba dnes a řekl si sám sobě třeba václave tohle jsi neudělal dobře (.) to už bych neopakoval. protože prostě se ukázalo že prostě něco sem měl udělat jinak?
VK	já vim že tohle je taková moc módní otázka a každý hledá jednu konkrétní chybu. (.) kdyby byl svět takový ideální že by se mohlo říct ta jedna chyba na jedné křižovatce že se mělo pootočit trošku jinam tak by to bylo strašně snadné (.) já myslím že takhle to opravdu není (.) to spíš jsou tisíce věcí které se někdy skumulují někdy se sečtou (.) a pak to dá dohromady výsledek se kterým člověk žosob- v osobním životě a jakkoliv jinak není vždycky spokojenej. takže nena- nepokoušejme se nalézt jednu věc. jednu zatáčku. jednu křižovatku. (kurzíva S.Č.).

Mluvčí pronáší svůj projev přetržitě, a navíc jej musí neustále přizpůsobovat nově vznikající komunikační situaci, jejíž charakter je velmi často konfrontační až kontroverzní. Záměrem moderujícího novináře bývá přimět osobnost veřejného života, zejména politika, k formulaci jednoznačné odpovědi na zadanou otázku a k zaujetí stanoviska k bodu často velmi spornému, zatímco politik, kdyby záleželo jen na něm, by zpravidla rád využil příležitosti interview k tomu, aby plédoval pro svoji politickou stranu a pronesl projev na téma, jež se jemu jeví výhodné.

Vzhledem ke konfliktu cílů je úkolem všech zúčastněných předejít eskalaci protichůdných zájmů a sladit vlastní komunikační cíle v nezbytné míře s cíli partnerů (Bucher, 1994). Tato snaha se ovšem často střetává i s tendencí opačnou – s touhou moderátorů učinit daný rozhovor co nejzajímavější. Protože se obecně má za to, že televizní rozhovor je tím zajímavější, čím je kontroverznější a ostřejší, snaží se moderátoři občas protichůdné postoje vyhrotit a kontroverzi podnítit. To konstatují jak sami novináři, tak teoretici médií (Harrisová, 1991, s. 77).

JV	dobře ale pan předseda řek několik konkrétních návrhů. zkuste se k tomu vyjádřit jestli je to pravda.
JV	to je škoda já sem myslel že podpoříte pana premiéra aby to bylo v té diskusi zajímavější.

Přesto se analytikové mediálních rozhovorů shodují v tom, že i ty rozhovory, které bychom mohli nazvat nesmlouvavými duely, mají při vší kompetitivnosti konec konců charakter kooperativní, neboť jen málokdy se stane, že hovořící protivníci přestanou vzájemně respektovat své role a opustí televizní studio. Navíc jen některé údery, které si účastníci dialogu zasazují, jsou opravdové, jiné jsou rituální. Složitou povahu debat vystihuje tvrzení, že jsou druhem společného snažení cestou neustálých konfliktů (a joint endeavour via perpetual conflicts) (Weizmanová, 1998, s. 269).

 

3. Orientace dialogu k divákovi

Druhý moment souvisí s tím, že mediální dialog, v němž je mluvčí interviewován rozhlasovým či televizním redaktorem a/nebo konfrontován se svým odpůrcem, není dialogem v pravém slova smyslu. Jeho důležitým konstitutivním rysem je jeho obrácenost k publiku, orientace na posluchače či diváka, který je svědkem a ještě výstižněji řečeno pravým cílem, k němuž je dialog směrován.

[249]LD		pane předsedo. (.) dobře to jsou věci které asi obyčejný divák ani nechce chápat.
VK	= ale ne ne ne ne ne ne ne ne nepodceňujme obyčejného diváka není o nic hloupější než my tři prosim vás já si myslím že to,
LD	to bych si nikdy nedovolil to bych si nikdy nedovolil. (.) já jsem chtěl jenom triviz-trivializovat pohled člověka který se samozřejmě nezajímá o to co je rozpočtová kapitola

Mediální dialog ztrácí některé rysy přirozeného dialogu tváří v tvář, který leží v jeho půdorysu, a hlavně získává rysy další, neboť komunikace tu přestupuje přes hranice primární řečové situace (Weigandová, v tisku). Vzniklou situaci bychom snad mohli charakterizovat tak, že dialog mezi přímými účastníky dialogu se stává dialogem pro třetí osoby, které dialogu naslouchají, podobně jako tomu bývá u dialogu jevištního. Na rozdíl od jevištního dialogu je mediální dialog zaměřen na publikum nepřítomné, pouze tušené. Některé televizní dialogy mají ovšem navíc ještě publikum studiové, takže účastníci dialogu berou v potaz dokonce více okruhů adresátů. Někdy se hovoří o dvojité komunikační konstelaci, při níž je nicméně „vnitřní komunikační okruh“ (okruh studia) překryt „vnějším komunikačním okruhem“ (televizní diváci) (Linkeová, 1985).

Mediálnost jakožto specifická komunikační podmínka dialogu se zkrátka do struktury dialogu promítá rozmanitými způsoby. Uveďme si příklad: Vede-li novinář interview s jedním pozvaným hostem, štěpí se jeho pozornost a intence jeho vstupů mezi pozvaného hosta a publikum (ať už vnější, či vnitřní): některé jeho vstupy jsou určeny hostu, jiné televizním divákům:

PS	přeji vám dobrý večer vážení televizní diváci a vítám vás u první poprázdninové karantény. (.) hostem dnešního pořadu bude předseda vlády a předseda občanské demokratické strany václav klaus. dobrý večer.

Dvojí intence vstupů se týká nejen úvodních a závěrečných formulací (a také samozřejmě neverbálního chování, pohledů, pootočení hlavy a těla), ale s ohledem na televizního diváka jsou formulovány i otázky, jimiž redaktor osvětluje a upřesňuje názory svého protějšku. Podobně se chová pozvaný host, když odpovídá na otázky moderátora a snaží se přitom zapůsobit na publikum. O orientaci dialogu k divákovi svědčí i fakt, že si zúčastnění v televizním studiu vykají, i když v soukromí si často tykají.

 

Obr. 1

 

Ještě složitější strukturu má komunikační situace, při níž jsou ve studiu přítomni dva hosté a redaktor se obrací s otázkami střídavě k oběma. Vzniká tak jakési zdvojené interview, při němž bývají do studia zváni zpravidla představitelé různých názorových proudů nebo různých stanovisek k určité otázce, a redaktor je tak může vzájemně konfrontovat. Dotazovaní hosté se pak snaží nejen odpovídat na otázky redaktora (neboť to je jejich základní role), ale i zpochybňovat či přímo vyvracet odpovědi druhého z hostí (to je role často neméně důležitá). Hosté komunikují nejen s redaktorem, ale komunikují samozřejmě i mezi sebou navzájem, ať už skrytě, či zjevně (Čmejrková, v tisku).

[250]Charakter dialogické situace dokládá fakt, že obraty v 2. osobě plurálu si pozvaní hosté většinou rezervují pro oslovení redaktora, který je primárním adresátem většiny promluv,

EL	pane redaktore. když mě nenecháte domluvit tak já ztratím niť a [to je velmi nedobré]
JV	((s ironickým smíchem)) <[ne to vy neztratíte]>
EL	ale ztratím. já nejsem žádný génius. ehm já jsem chtěl říct toto. víte já teď jsem…

zatímco o druhém hostu ve studiu hovoří mluvčí nejčastěji v 3. osobě. Tak je tomu zpravidla při klidném průběhu debaty, kdy oba hosté zachovávají určitou obřadnost:

MZ	tak za prvé já souhlasím s panem předsedou luxem v tom základním
JL	já s tím souhlasím. já si myslím, že že pokud by by pan zeman po tom minulém čtvrtku…
MZ	já bych reagoval podobně jako před chvílí pan ministr lux.
JL	já rozumím tomu, že je třeba aby pan předseda měl čas.
EL	já především souhlasím do tečky se vším co doktorka burešová tady řekla. (.) …
MZ	jak sem poslouchal pani předsedkyni tak mam dojem že tady nejméně od roku devatenáct set devadesát dva vládla sociální demokracie.

Neznamená to, že by se hosté nemohli navzájem oslovovat i při vstřícném typu debaty, 

EL	pani doktorko já nic nevykládám. já jsem politolog takhle to prostě je. zkušenost to říká když se teď ptáte,
EL	pani doktorko já zase v mnohém v mnohém co říkáte souhlasím a těší mě když potvrzujete že česká sociální demokracie nemá v úmyslu zvrátit vývoj v této zemi děkuji vám za to…

ale přechod k druhé osobě zpravidla signalizuje nesouhlas:

LB	pane předsedo ne: přece my si všichni pamatujeme a my víme jakým způsobem jste přistupovali politicky k privatizaci bank, že vlastně používali jste to jako politickou kartu…
MZ	ale paní předsedkyně já vás nechci pokládat za specialistku na bankovní sektor ale přesto i vy proboha víte že klauzova vláda tedy vaše vláda sanovala ani ne tak českou spořitelnu …

Konečně při ostrých střetech účastníci zpravidla komunikují pouze přímo a stává se, že někteří zcela přestanou brát na vědomí zprostředkující úlohu moderátora, chápajíce jako jedině relevantní výměnu názorů s druhým pozvaným hostem: 

MM	mohu se také něco zeptat? pane mlynáři je-li to takto. čím si vysvětlujete to že volby do evropského
	parlamentu v mnoha zemích byly tak málo navštívené a že se tam projevily silné tendence
	proti stávajícím mechanismům a proti stávající politice evropské [unie čím]
DD	[prosím velmi stručně]
MM	si to vysvětlujete?
DD	a pak mám ještě já jednu otázku
VM	to by [bylo na dlouhou debatu]
MM	[když tak strašně spěcháme] my bez výhrad do evropské unie
VM	postavení [postavení]
DD	[pane místo]předsedo otázka čemu by posun vstupu do unie prospěl? a jestli nám
	prospěje e po určitou dobu izolace? myslím izolace české republiky.
MM	to není otázka izolace. to je znovu říkám to je otázka rychlosti toho procesu transformačních
	nákladů kolik to bude stát, co to přinese za pozitiva a negativa v toku času.
DD	prosím můžem velmi struč[ně]
VM	[né] já sem teda dostal otázku pokusim se odpovědět. postavení zemí
	které sou členy evropské unie a výhrady členů evropské unie sou něco zcela jiného než zájem
[251]	české republiky vstoupit do evropské unie. až budeme členem evropské unie budeme ty věci
	spoluovlivňovat spolurozhodovat.
MM	takže
VM	ale je v národním zájmu této země stát se členem evropské unie
MM	takže
VM	protože
MM	takže ne nemusíme přitom nebo nemůže platit podle vás to že e ó dé es může mít stejné výhrady
	k některým k některým jevům v evropské unii stejné, jako mají jako mají voliči v těch státech
	kteří už léta a léta v evrop[ské unii sou].
VM	[můžete mít] jaké chcete přirozeně výhrady.já si myslím že tím
	poškozujete českou republiku a především zakrýváte to že do evropské unie ve skutečnosti
	nechcete protože [to by přežilo právo]
MM	[to vůbec není pravda]
VM	této země a pořádek na kapitálový trh
DD	pánové
VM	například byly by přerušeny některé vazby které
DD	děkuji vám
VM	se tady usadily
DD	děkuji vám nashledanou
MM	na shledanou
VM	na shledanou

Nezřídka se při tom sekundární komunikace pozvaných účastníků zcela vymkne kontrole moderátora a ten pak jen stěží obnovuje svou ztracenou institucionální roli: 

JV	dobře pánové poďme poďme se podívat na další poďme se podívat na další aspekty ehm poďme se podívat na další aspekty této krize poďme dál.

Vezmeme-li v úvahu, že moderátor ani hosté nezapomínají na obrácenost své komunikace k publiku (jež se v jednom nedávném interview projevila výrokem jednoho z interviewovaných na adresu druhého hosta Vážení diváci, neposlouchejte ho, on lže), dostaneme poměrně složitý schematický obraz komunikace, jež se tu odehrává.

 

Obr. 2

 

Jedna replika tak má několik intencí, něco se v ní říká explicitně a něco implicitně, případně explicitně je adresována jednomu účastníku, ale implicitně někomu jinému. Je to podobné jako v případě divadelního představení, v němž si divadelní postavy navzájem sdělují informace, jež jsou jim známy, proto, aby se o nich dozvědělo i publikum.

DB	no ale to možná	[už si už]	posluchači zapomněli
JV		[ano ano]
DB	protože ten skutečně díky tomu se ta ta kádéú čéesel očistila a už tam nemá tyhlecty lidi…

[252]Oba dva zmíněné momenty, totiž dialogizovanost celku a jeho specifické zaměření na příjemce, plní společný záměr: rozhovor předestírá publiku určité téma v podobě otázek a odpovědí, v podobě souhlasů a kontroverzí, v podobě pro a proti. Jevištní rozehrání těchto pro a proti má svou polyfonií ovlivňovat postoje publika, utvářet jeho názory, podněcovat jeho příští rozhodnutí.

 

4. Zájem o mediální diskurz v současné lingvistice

Pro analýzu jazyka v médiích neexistuje jednotná teorie komunikativního jednání, třebaže v posledních letech se i tato oblast stává doménou etnometodologické konverzační analýzy, která od analýzy spontánních dialogů v prostředí soukromém a polooficiálním přechází stále více k analýze komunikace institucionální (jak o tom již v SaS informovala Marková, Müllerová, Hoffmannová, 1999); televizní rozhovory se pojímají jako typ institucionální komunikace, jehož specifičnost je dána příslušností k tzv. masové komunikaci. V tomto rámci jsou televizní rozhovory traktovány v odborné literatuře často pod hlavičkou interview.

Na závažnost tohoto žánru upozorňuje zejména ta část lingvistiky diskurzu, která sama sebe označuje za kritickou a která si klade za cíl stanovit prostředky a postupy, jimiž jazyk – a jazyk médií na tom má závažný podíl – konstruuje skutečnost (Fairclough, 1992a, b, 1995; Fowler, 1991). Teoretické a metodické výpůjčky se ovšem činí takřka ze všech druhů analýzy dialogu: Zkoumají se dialogické techniky a vůbec možnosti dialogu v masmédiích, analyzuje se vztah otázek a odpovědí. Věnuje se pozornost tomu, jaký typ otázek klade redaktor či moderátor hostu/hostům pořadu, jak zachovává svou objektivitu a nestrannost a jak se do jeho otázek naopak promítá jeho zaujatost, jaké presupozice do svých otázek vkládá, jak vyvádí svého hosta/hosty z míry, jak je přerušuje, usměrňuje a jak jejich repliky shrnuje, komentuje a hodnotí. Tomu všemu analogicky odpovídá rozbor chování hostů v televizním studiu. Analyzují se reakce verbální i neverbální, snaha ujmout se slova, neztratit slovo, hájit se a získat výhodu, rozvinout argumentaci a neztratit tvář.

V rámci zájmu o fungování masové komunikace, v níž je jedinečný dialog článkem řetězu komunikačních událostí právě tak předchozích jako následných, jsou pak interview s osobnostmi veřejného života podrobována analýze také z hlediska toho, jak je příslušné interview zakomponováno do vyššího celku, a tím kontextualizováno, tj. jaké kroky předcházejí jeho vlastnímu průběhu – titulek (headline), příběh (story), úvod (introduction) – a jaké postupy naopak následují (výběrová citace pasáží z interview ve zprávách, v tisku aj.). Tento zajímavý aspekt ponecháváme stranou zájmu (věnoval se mu v SaS např. Nekvapil – Leudar, 1998).

V neposlední řadě jsou televizní debaty ukázkou metod a praktik přesvědčování a jsou tak cenným zdrojem poučení o technikách i teorii argumentace, jež patří v době renesance důvěry v rétoriku k jedné z nejrozvíjenějších oblastí teorie diskurzu. Jsou ovšem zároveň vděčným prostorem, v němž se uplatňují i další strategie, stojící dnes v centru zájmu lingvistiky diskurzu, zejména ty, které sleduje dnes velmi rozšířená a populární teorie zdvořilosti s jejím rozlišením zdvořilosti pozitivní a negativní (Brownová – Levinson, 1987). Tento přístup navázal jednak na analýzu dialogických [253]komunikačních událostí z hlediska konverzačních maxim (Grice, 1975), k jejichž čtveřici (maxima kvantity, kvality, relevance a způsobu) byly později (Leech, 1983) připojeny maximy týkající se právě zdvořilosti (maxima taktu, velkorysosti, uznání, skromnosti, shody a sympatie) (srov. Hoffmannová, 1994). Teorie zdvořilosti tento přístup rozvinula tím, že vyšla z Goffmanova pojetí tváře (face) a formulovala strategie zachovávající a ohrožující tvář, a to jak adresáta, tak mluvčího (srov. Čmejrková, 1996).

Jedním z nejnovějších přístupů, který se v souvislosti s analýzou rozhovorů, dialogů a konverzací profiluje, je pak přístup, který je založen na analýze zaujímání a vytváření postojů a pozic jednoho z partnerů v souvislosti s měnícími se postoji a pozicemi druhého z partnerů (tzv. positioning). Je při něm patrné, obrazně řečeno, že partneři dialogického souboje si počínají tak trochu jako boxeři v ringu, kteří jsou neustále ve střehu, aby reagovali na údery protivníka, anticipují další údery a hledají nejvýhodnější pozice obranné i útočné. Partneři v mediálním souboji mají ve srovnání s boxery v ringu přece jen asi více času a možností věnovat pozornost i tomu, jak jejich souboj působí na divácké publikum. Vždyť jejich hlavním zájmem je to, aby zvítězili především v očích publika (Dascal, 1989). Ne náhodou jsou mediální utkání politiků a dalších osobností veřejného života označována jako novodobé gladiátorské hry (Weigandová, v tisku).

 

5. Materiál

Titul článku naznačuje, že materiál, z něhož vycházím, je několikerého druhu. Tvoří jej jednak klasická interview, jaká se odehrávají ve studiu v rámci televizních zpráv (v době záznamů a analýz[2] představuje takový typ pořadu např. Jedenadvacítka na ČT2), kdy je ve studiu přítomen jeden redaktor a jeden host, případně jsou konfrontováni dva hosté. Obdobnou strukturu (co do konstelace účastníků) pak má zpravodajský pořad televize Nova zvaný Sedmička, z jejíchž záznamů a analýz pochází velká část uváděných dokladů. Pořad tohoto typu překračuje rámec interview směrem k rozpravě, i když moderátorova funkce je tu do značné míry obdobná. Analýzy moderovaných duelů dvou osobností doplňuji analýzami rozhovorů, v nichž jednu osobnost veřejného života interviewují současně dva redaktoři, snad proto, aby se zpovídaná osobnost nemohla tak snadno vymknout ze sevření otázek (takový typ představuje např. pořad zvaný Karanténa). Dalším typem pořadu, kterým by bylo možné doplnit analýzu, je talkshow, jejíž průběh a samozřejmě i volba tématu jsou ještě mnohem silněji než analyzované rozhovory prostoupeny principem zábavy. Debatami s větším počtem účastníků se zabývala např. Slezáková (1998).

 

6. Variabilita televizních debat

Rozmanitost televizních debat je dána nejen konstelací účastníků, ale i záměrem, s nímž je host do studia zván. V některých pořadech jde např. o to, aby se mohla všestranně prezentovat pozvaná osobnost, aniž by byla podrobována výslechu na témata, jež jí nejsou příjemná. Takovým typem pořadu je např. pořad zvaný Z očí do [254]očí, v němž se vede televizní rozhovor označovaný v žánrové terminologii jako partnerský. „Pro mne debata není zápasištěm, ale příležitostí k setkání různých povah a osudů, různých názorů,“ říká o jiném ze svých pořadů, o diskusním pořadu Netopýr, A. Přidal (1999). V konsensuálním, pohodovém a kultivovaném prostředí se nekladou otázky, které mají zaskočit, zahnat do úzkých, přetrumfnout nebo shodit, nýbrž otázky šité na míru osobnosti a image pozvaného hosta, umožňující jeho sebeprezentaci. „Jistě, ostrá hádka je atraktivnější než kultivovaná debata, ale někdy je taky plytší,“ konstatuje autor pořadu. „Moderátor je zprostředkovatelem mezi hostem a divákem, neměl by překážet, měl by být pomocníkem, který hostu umožní mluvit otevřeně, neotřepaně a jasně“ (tamtéž). Je jisté, že v intelektuálním typu pořadů je základním požadavkem takt na straně moderátora a z tohoto hlediska byly pořady tohoto typu v SaS již rozebírány (Hoffmannová, 1994).

Valnou část mediálních dialogů však tvoří v současné době ty, v nichž jde o ostrý a často nesmlouvavý střet osobností. Tento vývoj zaznamenávají pozorovatelé a analytikové médií v různých zemích, v anglosaských zemích a Německu již po několik desetiletí, u nás z pochopitelných důvodů nastal tento trend později: „Politikové i úředníci při nich chtějí představit svou stranu či úřad, předvést svou osobnost a image. Proti oponentům tvrdě brání své názory a propagují vlastní programy, praxi, tendence či rozhodnutí. Nejúčinnější metodou přitom často bývá kritika oponentů. Politika je ‚občanská válka vedená jinými prostředky’ (parafrázuje se zde slavný Clausewitzův výrok o tom, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky – pozn. S.Č.), a proto se politikové na obrazovkách k sobě chovají spíše jako nepřátelští ostřelovači než jako rytíři. Šíří se názor, že dnes obstojí v politice jen ten, kdo je schopen vyhovět podmínkám absolutní medializace politiky“ (Bartošek, 1997).

Nejenže dialogy mívají charakter kompetitivní, neboť jejich účastníci sledují protichůdné zájmy, ale sami moderátoři se snaží spor vyprovokovat, aby mohli mediální dialog označit jako střet. Investigativní novináři si počínají jako vyšetřovatelé při křížovém výslechu a stává se, že osobnost, která takový výslech podstoupí, nejenže nedokáže v palbě otázek pronést souvislou myšlenku, ale odchází od stolu (anebo z křesla Arény, o Kotli nemluvě) s tváří plnou utržených šrámů. Zatímco politici si na takový způsob konfrontace zvykli, představitelé občanských hnutí a nepolitikové, zvláště usedají-li k mediálnímu rozhovoru poprvé, se mohou cítit zaskočeni.

Čeští moderátoři se do netaktnosti a příkrosti, mající svědčit o jejich nepředpojatosti a objektivnosti, často nutí. Způsob vedení českých mediálních debat bývá totiž často podrobován kritice z hlediska „anglosaské praxe, kde moderátoři vyžadují stručnou řeč k věci, nenechají se odvést od tématu a přísně dbají, aby debaty měly dramatičnost a tempo a diváci aby se při nich nenudili“ (Bartošek, 1997, tento názor cituje, ale zároveň zpochybňuje). Tyto názory bývají vyslovovány jak v běžném denním, tak ve specializovaném tisku (Kmit), a čím dál častěji v internetových novinách typu Britské listy, Neviditelný pes aj. Odborná literatura věnovaná analýze tohoto žánru ve světě anglosaském však očividně svědčí o tom, že jak moderátoři, tak hosté sahají v mediálních diskusních pořadech k obdobným řečovým strategiím (možná jen s jinou frekvencí), jaké známe z prostředí českého.

[255]Jedna z analytických studií věnovaných analýze odpovědí v politických interview (Harrisová, 1991, s. 76) uvádí parodickou scénku, v níž vystupuje dvojice britských komiků v roli redaktora a jednoho z členů vlády. 

I	pane ministře – snažíte se vybudovat policejní stát?
JH	to jsem rád že se mi dáváte tuhle otázku
I	takže pane ministře – můžete nám odpovědět?
JH	jistě – dostanu se k tomu – jestli dovolíte – uh – ano – jak jsem řekl jsem rád že se mě na to ptáte protože to je otázka na kterou se ptá hodně lidí a hodně lidí si přeje znát odpověď – a ať je v tom jednou pro vždy jasno – nechoďme kolem toho jako kolem horké kaše – je jisté že je to opravdu zásadní otázka – a občané mají právo znát odpověď
I	pane ministře – ještě jste nám neodpověděl
JH	promiňte – jak zněla otázka?

 

7. Vztah otázky a odpovědi pod lupou konverzační analýzy a tzv. vyhýbavost odpovědí

Analýza řečníkovy vyhýbavosti při zodpovídání otázek je jedním z nejvděčnějších témat analýzy interview, zejména v lingvistice britské a americké. V základu analýz leží zjištění, že politici poskytují přímé odpovědi méně ochotně než jiní diskutující. Rozbor toho, nakolik se prezident, ministerský předseda či ministerská předsedkyně nebo jiný politik dokáží vyhnout nepříjemným otázkám a manévrovat tak, aby odvedli řeč jinam (tzv. agenda-shifting procedures), je náplní řady konverzačně analytických studií.

Konverzační analýza totiž poskytuje takovému pohledu na rozhovor pevnou metodologii a příhodné nástroje. Sekvence tvořená otázkou a odpovědí je v této metodologii považována za pevný celek, stavební jednotku, která má jasnou strukturu. Jde o spojení dvou replik, které jsou ve vztahu podnětu (iniciace) a reakce, přičemž první replika závazně vyžaduje druhou, a to strukturně i funkčně. Konverzační analýza užívá pro takto pojatou minimální jednotku termín adjacency pair (těsná, repliková dvojice) (srov. Müllerová – Hoffmannová, 1994). Vychází z toho, že vztah obou replik je velmi těsný, a to v tom smyslu, že po určitém podnětu přichází určitá reakce a jen určitá reakce je vhodnou odpovědí na daný podnět (její předpokládaná podoba je předznamenána nejen sémanticky, ale i gramaticky). Znamená to, že následující replika je předurčena předchozí replikou a každé odchýlení od předpokládaného mechanismu vystupuje zřetelně do popředí. Řečníkovo vybočení z očekávaného rámce tedy konverzační analýza bez velkých rozpaků nazývá vyhýbavostí.

Po pravdě řečeno není vždy snadné určit podobu očekávané odpovědi a často se tu zřejmě liší hledisko tázajícího se a dotazovaného, jinou perspektivu má divák, natož pak lingvista. Uvedu příklad toho, jak obtížné je podle mého soudu někdy rozhodnout, je-li replika přímou a/nebo dostatečnou odpovědí na danou otázku, jinými slovy, zda se pozvaný host málo snaží redaktorovi vyhovět „patřičnou“ odpovědí, anebo je redaktor nedůtklivý: 

MD	myslíš že se ty znepřátelené armády dohodnou nebo ne?
host	myslím že je to docela reálný scénář.
MD	ptal jsem se ano nebo ne
host	ano
MD	jak bude vypadat další vývoj?
[256]MJ		myslím že se ty znepřátelené armády dohodnou.
MD	dohodnou se jak?

Abychom zjistili, zda interviewovaná osoba odpověděla, je třeba si uvědomit rozdíl mezi reakcemi (responses) a odpověďmi (answers). Reakce je cokoli, co následuje po otázce, a mnoho výpovědí lze považovat za reakce na nějakou otázku, ale ne všechny reakce splňují kritéria odpovědí. Uvádějí se dvě kritéria odpovědí. První z nich formuloval Schegloff (1972) a nazval je relevancí (conditional relevance). Kritérium spočívá v tom, že byla-li vyřčena první část dvojice, očekává se i druhá a její případnou nepřítomnost posluchač zaznamená. Toto kritérium ale ještě samo o sobě nic nezaručuje, neboť všechny reakce na dotazy jsou tak či onak relevantní, i když nejsou odpověďmi.

Snáze lze z tohoto hlediska kvalifikovat odpovědi na některé otázky doplňovací, které tázacími slovy kdo, co, kdy, jak apod. přímo vytvářejí prázdnou pozici, do níž je třeba něco dosadit. 

JV	pánové kdo by měl být pověřen ehm sestavením nové vlády. straník případně ze které strany. nebo nestranník. tak jak také zaznělo.

Na jisté otázky doplňovací si lze představit typ odpovědí snadno, o jiných to ale neplatí: není snadné vymezit, co je přímá odpověď na otázku Co vy na to?, Jaký je váš názor na to?, Co si o tom myslíte vy? Tyto otázky nepředurčují jednoznačně podobu odpovědí.

Obdobné problémy nastávají i při kvalifikaci odpovědí na zjišťovací otázky. Lze sice jednoznačně určit, co je přímá odpověď na otázku zjišťovací, ovšem pouze za předpokladu, že tázající se skutečně očekává jen holou odpověď. 

PS	četl jste někdy článek třeba pana krejzy v tom týdeníku republika?
VK	nečetl

Tak tomu opravdu někdy bývá, ale představa, že adekvátní odpovědí na zjišťovací otázku je za všech okolností odpověď typu ano či ne, je zkreslující, protože ne vždy se redaktor nebo divák s takto stručnou odpovědí hodlá spokojit.

Druhé kritérium, jímž se odpovědi při konverzační analýze hodnotí, „ošetřuje“ mj. právě tu skutečnost, že holá odpověď, jakkoli přesná, nestačí, jestliže se očekává, že se interviewovaná osoba rozhovoří. Toto kritérium se označuje jako situační vhodnost (situational adequacy).

 

8. Řečové strategie redaktorů

Stejně tak jako je nesnadné určit, co je a není odpovědí, není snadné ani určit, co je a není otázkou. Nejjednodušší je definovat otázku pragmaticky – jakožto žádost o poskytnutí informace, než syntakticky – jakožto výpověď mající podobu otázky. Otázkou tedy budeme nazývat vše, co chápe interviewovaná osoba jako výzvu k podání informace. Kromě otázek je tu řada dalších typů promluv, které moderátor užije při řízení dialogu, jako je udílení slova (dejme slovo panu předsedovi), výzva (pokuste se zareagovat), konstatování (máte na to stejný názor), shrnutí (čili souhlasíte s panem místopředsedou), provokativní reakce (protože vy ste intelektuál skeptický nejste [257]politik), vlastní interpretace předchozí odpovědi (myslíte si teda že ta nespokojenost může vyústit v něco pozitivního), přecházející v reformulaci odpovědi (viz níže) apod.

Někdy se redaktor táže volně a spíše tak, aby se host rozhovořil (pánové, co vy na to?), jindy klade otázky nabité presupozicemi, nabízeje hostu jen velmi úzký manévrovací prostor. Někdy se redaktor spokojí s tím, že obdržel odpověď, a spěchá k další otázce (děkuji poďme dál) a jindy klade další zpřesňující otázku (tzv. follow-up question), často záludnější, než byla ta první: 

DD	a co by se muselo stát abyste ji vypověděli?
MM:	<hm co by se muselo stát?> muselo by být ze strany sociální demokracie porušena tato opoziční smlouva.
DD	takže vy sami ji nevypovíte?
MM	zatím není důvod.

 

Redaktorovy otázky

Vedle otázek zjišťovacích (je opravdu tak špatná výkonnost naší ekonomiky?) nebo otázek doplňovacích (co vy byste považoval za největší problém našeho vývozu?), na něž mohou hosté reagovat volněji, než by si redaktor představoval, užívají zejména někteří redaktoři s oblibou otázky vylučovací, jimiž formulují dvě alternativy, z nichž si má host jednu vybrat:

JV	dobře pane místopředsedo máte na to jiný názor na situaci našeho zdravotnictví to znamená ten otázku je to v krizi není to v krizi došlo k posunu k lepšímu nebo ne?
JV	tak pánové měl by se pan exministr kočárník který se stal předsedou představenstva české pojišťovny vzdát poslaneckého mandátu nebo ne?
JV	pánové poslední otázka rád bych poprosil o stručnou odpověď máte pocit že by tyto věci měl upravovat zákon anebo lze spoléhat na jakási nepsaná etická pravidla?
JV	nicméně v jednom shoda nepanuje a to je v otázce zda se má konat referendum o tom vstupu do nato čili má se konat nebo se nemá konat? pane předsedo.

Už z této strategie je patrné, že se redaktor snaží udržet rozhovor v určitém předem přichystaném řečišti, do něhož se snaží svést rozbíhavé odpovědi, kterých se mu jinak od hostí dostává a s nimiž si často neví rady. Tento postup je nejvíce ze všeho patrný u tzv. reformulací. Jde o to, že moderátor může hosta nutit k přímé odpovědi jen do určité míry, pak musí rezignovat, neboť nemůže jednu otázku opakovat stále dokola. Může položit zpřesňující otázku, může přistoupit k formulaci vylučovací otázky typu ano/ne, a když se mu ani poté nepodaří přimět hosta k odpovědi, může mu navrhnout odpověď a pokusit se mu vlastní formulaci vnutit. To vše jsou techniky, které užívá redaktor, aby udržel rozhovor v tom směru a v těch kolejích, které on sám pro interview zvolil. Pro toto redaktorovo počínání zavedl Heritage (1985) kategorii (re)formulací.

 

Redaktorovy reformulace

jsou jednou z nejužívanějších technik, jíž redaktor interviewovanou osobu usměrňuje a vlastně zvládá její diskurz a převádí jej do svých vlastních slov (často při tom užívá výrazů čili, neboli, takže, říkáte, chcete říct, podle vás apod.). Host s nimi ovšem může a nemusí souhlasit:

[258]mluvčí reformulaci přijímá a souhlasí 

JV	čili tady je jasný konflikt zájmů podle vás.
VŠ	podle mého názoru je to jasný a dokumentovatelný konflikt zájmu který se už projevil činy
JV	JV chcete říct že zdravotnická věda stoupá i u nás ale zároveň
VŠ	VŠ ano protože se otevřely protože se otevřely hranice a protože se otevřel příliv informací a příliv postupů a podobně

mluvčí reformulaci přijímá s výhradami

JV	dobře chcete říct že těch peněz je dost ve zdravotnictví.
VŠ	víte a to je to chci říct že těch peněz je v zásadě dost budou-li efektivně využívány
JV	pane předsedo chcete říct že to tak není.
MŽ	chci říci ano chci říci pane šéfredaktore že tomu tak neni ale…
JV	dobře čili část viny připouštíte za ódées.
LB	jistě ale limity samozřejmě byly dané i celkovou politickou situací
JV	chcete říct že může být chápán že může vzniknout podezření že to je odměna určitá za to že pan ministr kočárník pro pépéef případně pojišťovnu učinil v době kdy byl ministrem
MŽ	podezření můžou vzniknout nejrůznější ale ale rozhodně prostě to to občané nebudou vnímat jaksi jako něco co přispívá k důvěře vlády

mluvčí reformulaci opravuje

JV	čili chcete říct že ministerstvo si teda mělo všimnout té chyby nebo toho toho problému který do toho vnesl ten váš návrh.
VŠ	ne nikoliv ministerstvo
JV	chcete říct že vláda trošku uchlácholila lidi že to bude všechno bezbolestné ehm [(že to dopadne bezvadně)].
MK	[myslim že neuchlácholila] ale že zapomněla nebo nechtěla obtěžovat problémy. a víte já si myslím že když se seznámí národ s problémy že je to vlastně výzva.

mluvčí reformulaci zcela odmítá

JV	[dobře čili] rozumím-li tomu vaše ehm váš přístup k tomu je buď tedy budeme mít takovou moc
	že budeme rozho- moct rozhodovat o všem [anebo v té vládě nebudem].
MM	[no jistě to jsem přece]
	vůbec neřekl pane redaktore řekl jsem že můžete efektivně prosazovat svoje názory.
DD	[takže za těchto] podmínek nechcete vstoupit do [evropské unie].
MM	[ale počkejte] nic takového jsem neřek
	nedezinterpretujte moje slova to jsem zvyklý pouze zatím u pana vávry v sedmičce. e řekl jsem pouze že že do evropské unie samozřejmě, de o to za jakých podmínek v jakém čase co to bude stát jaké budou výhody a nevýhody v toku času, a tak dál a tak dál, je to prostě proces není to jednorázový je to není to jednorázový krok.

 

Redaktorova nestrannost

Všimněme si, že klade-li redaktor zvlášť provokativní a nepříjemné otázky, jimiž ohrožuje tvář svého hosta, opírá se při formulaci své pozice velmi často o cizí zdroj, o cizí mínění, nebo alespoň užívá deagentivní výpovědi. To proto, aby on sám nebyl obviněn z předpojatosti. Následující otázka obsahuje např. deagentivní výpověď:

DD	pane macku je podle vás právem občanská demokratická strana obviňována z nechuti vstoupit do evropské unie?
[259]MM	to je samozřejmě nesmysl, nikdy jsme netvrdili že nechceme vstoupit do evropské unie nebo že bychom se o to nechtěli zasadit. pouze říkáme že…

Vyplývá to z toho, že na redaktora je kladen požadavek, aby zůstal neutrální, nestranný, nezaujatý, aby nezaujímal postoje a nekomentoval záležitosti veřejné politiky. Redaktor by např. neměl vyjadřovat souhlas nebo nesouhlas s interviewovaným hostem, neměl by užívat signály mm, hm, ano, opravdu, skutečně aj. Neměl by samozřejmě jednomu dotazovanému klást otázky agresivní a nepřátelské a jinému otázky mírné a podpůrné. Protože redaktor dost dobře nemůže být neutrální, snaží se zachovávat alespoň postoj neutralistický, tj. vyhýbá se formálním ukazatelům zaujetí (Greatbatch, 1998). To znamená, že výpovědi redaktora jsou nebo alespoň vypadají jako otázky, a když redaktor nějaké hodnocení vyslovuje, připisuje je třetí osobě, cituje cizí zdroj: 

LD	čtete samozřejmě noviny tisk odborný i běžné noviny a tam je řada komentářů který které vás kritizují tak říkajíc zprava. teď myslím ódées nebo koalici. že se dávno mohlo vyřešit zdravotnictví že se dávno mohla prodat železnice která je nefunkční která stojí strašné peníze. že jsme mohli dřív přijmout zákony které by zabránily tunelům v bankách ve fondech a tak dále…
VK	to tak není ne s tímhle bych se hádal do krve.
LD	od toho jsme tady
VK	a do posledního dechu a vydechnutí s těmito komentátory. já myslím že to je falešná prázdná ideologizace. můžeme určitě říct jména těch komentátorů.
LD	jistě
VK	my je všichni dobře známe a těším se na to až nebudu politikem že se s nima utkám v rovném souboji.

 

9. Řečové strategie interviewovaných hostů

Už v předchozích ukázkách byly patrné nejen strategie redaktora, ale i strategie hostů. Jejich přehled bychom mohli začít oblíbenou replikou No comment a Bez komentáře: 

LB	já myslim že to řekl pan předseda velmi přesně aspoň takhle tomu rozumím ta spolupráce ke které občas dneska dochází tak to je spolupráce z nouze a kdyby ji bylo možno nahradit něčím jiným tak by k ní nedocházelo. předpokládám.
MZ	je to nezdvořilá formulace a já sem bytostně zdvořilý člověk paní předsedkyně
JV	= nicméně asi pravdivá. pane premiére.
MZ	= bez komentáře.

Někdy se hosté proti redaktorovým vstupům ostře ohrazují: 

JV	čili nejste zásadně proti tomu ale ale vadí vám ten způsob jak se e,
LB	tím tímhle způsobem se asi k tomu k žádnému výsledku výsledku nedostaneme když si tady v sedmičce začneme říkat váš předseda řekl to a to.

Jiní zpočátku souhlasí, aby se po úvodní pasáži odklonili nějakým ale, nicméně, na druhé straně: 

MZ	tak za prvé já jsem velice rád že vlastně poprvé dostávám jakousi další příležitost vysvětlit jak to vlastně bylo a za druhé i když televizi nova většinou nechválím tak tady bych chtěl poděkovat… a teď bych přešel k věci.
JV	dobře dejme slovo také panu ehm předsedovi sociální demokracie.
[260]MZ	děkuji tak já za prvé souhlasím s panou předsedou luxem v tom základním volič je králem volič rozhoduje a samozřejmě že politici musí od toho jsou tady respektovat vůli voličů, na druhé straně bych chtěl upozornit že předvolební průzkumy ze kterých dnes vycházíme se mohou poměrně výrazně odlišovat od volebních výsledků.

Někdy hosté odpovídají naprosto přesně, držíce se sémantického i syntaktického rámce otázky: 

JV	takže pánové eh první věc měl by eh václav havel kandidovat vzhledem ke svému zdravotnímu stavu to je jedna věc.
MK	já si myslím že by václav havel kandidovat neměl a ne z toho důvodu nebo nejenom z toho důvodu že není zdráv,
VK	tak já si já si myslím že by václav havel kandidovat měl já také věřím že kandidovat bude a já si také myslím že bude zvolen do své prezidentské funkce.

Jindy toto vodítko zcela opouštějí a vydávají se vlastní cestou: 

JV

pane lánský jste pro to aby si část nebo nějakou ehm ať už jakoukoliv formu platili pacienti sami nebo ne?

EL

já především souhlasím do tečky se vším co doktorka burešová řekla. (.) dodal bych k tomu pár věcí. Samozřejmě. dodal bych k tomu že pan doktor macek (.) ehm má tu pověst jakou má díky (.) prostě své ehm velmi pestré politické činnosti, a ekonomické a to v dobrém i zlém mimochodem. já ho nechci jenom kritizovat. já ho mimochodem znám jako skvělého překladatele britských klasiků, básníků, a to vo něm třeba málokdo ví. já ho znám ale taky jako velmi dobrého organizátora. (.) nicméně domnívám se že to co on předložil, a nechme stranou, protože já tady se nechci plést do kompetencí mezi ním a panem ministrem stráským. ty kompetence si nějak vymezili oni sami ….čemuž já nerozumim, ale to je jejich věc. ře- ehm mluvme o tom čemu rozumíme. já se domnívám že za prvé standardní péče a to je to slovo. standardní obecná zdravotní péče má být plně hrazena – pojištěním.

 

Tzv. přímé a nepřímé odpovědi

Uveďme si pro ilustraci stručný přehled odpovědí, jakých se redaktorovi zpravidla dostává. Zatímco přímé odpovědi jsou evidentní, nepřímé představují škálu odpovědí od těch, kde je odpověď nabíledni, k těm, kde je požadovaná informace skrytější, ale vyvoditelná:

přímé odpovědi na zjišťovací otázky 

DD	e pane macku jste spokojen po roce působení s vládou čé es es dé?
MM	samozřejmě spokojen nejsem a dovedl bych si představit kvalitnější vládu teďka ale jediný problém je jak k ní dospět.

nepřímé odpovědi na zjišťovací otázky 

DD	takže vy sami ji nevypovíte?
MM	zatím není důvod.
DD	jsou ale podle vás národní vlády připraveny na obrovskou mezinárodní moc. kterou nadnárodní koncerny zřejmě mají? nezaspaly tak trochu globalizační trend?
JŠ	samozřejmě se přizpůsobují velmi rychle. a je to právě soukromý sektor. tyto nadnárodní společnosti. které zvyšují ono tempo. (.) a je na vládách. aby se rychle přizpůsobovaly. to je pravda.

přímé odpovědi na doplňovací otázky 

DD

čé es es dé tady není pane místopředsedo to je poměrně velká výzva proč tedy nechcete jednat o sestavení většinové vlády s unií svobody a s ká dé ú čé es el?

[261]MM

protože ze strany ká dé ú čé es el opakovaně ze strany unie svobody méně e méně agresivně zaznělo mnohokrát že s touto ó dé es s václavem klausem v žádném případě že to je vláda nacionalistická čecháčkovská, že to je vláda neevropská, že to je vláda nesnášenlivá, a tak dále a tak dále. těch signálů bylo za poslední týdny a měsíce tolik že je velice obtížné si představit takovou vládu. dále by to byla vláda velice nestabilní…

nepřímé odpovědi na doplňovací otázky 

DČ	e petře určitá část mladých proti globalizaci protestuje na strít párty, jiní mladí v kravatách e pořádají nejrůznější fóra a tak dále, a naprosté většině ostatních je to jedno. Ke které skupině patříš ty?
PL	tak my se možná snažíme pořádat ta fóra trochu neformálně řekněme méně kravat á více kritických debat o tématech jako sou globl strít párty.
DD	tak dyž s tím nesouhlasíte s jejím působením proč nevypovíte opoziční smlouvu?
MM	e pokud chcete udělat tento krok, tak každý rozumný politik musí vědět co bude krokem číslo dvě, protože e svrhnout vládu, a dostat se do bezvládí někdy mnohaměsíčního to by asi neprospělo nikomu. a

Postup, při němž se evidují přímé a vyhýbavé odpovědi, přináší řadu postřehů o politikově ochotě a neochotě poskytovat odpovědi, které od něj redaktor očekává. Zjištění lze vyjádřit i statisticky a výsledky mohou být zajímavé. Nicméně mám za to, že je to způsob poněkud mechanický a nemusí nutně vystihovat podstatu interview nebo rozhovoru. Tento přístup totiž vychází z premisy, že je v silách interviewované osoby dát odpověď na položenou otázku a že jen z toho či onoho důvodu není ochotna odpověď poskytnout. Ovšem důvodů, proč novinář nedostane odpověď na svou otázku, je celá řada, od těch situací, kdy pozvaný host odmítne odpovědět na otázku např. slovy No comment, Bez komentáře, anebo se vzepře proti samotné formulaci otázky, a tím i proti formulaci problému, který se za otázkou skrývá.

 

Odmítnutí otázky aneb Je to o něčem jiném 

MM	takže s václavem klausem byste nešli?
VM	já si myslím že o tom to není. vůbec. je to o tom k čemu ta vláda by měla být. tady se neustále debatuje aritmetika a prosím opusťme to kdo s kým. bavme se o tom k čemu ta vláda má být. my máme špatnou vládu, vládu která se znemožňuje podle přání pana macka tím znemožňuje sociální demokracii ale znemožňuje i tuto zemi my si myslíme že to je špatně a že by měla vzniknout většinová vláda
DD	[pane místo]předsedo otázka čemu by posun vstupu do unie prospěl? a jestli nám prospěje e po určitou dobu izolace? myslím izolace české republiky.
MM	to není otázka izolace. to je znovu říkám to je otázka rychlosti toho procesu transformačních nákladů kolik to bude stát co to přinese za pozitiva a negativa v toku času.

 

10. Diskurz moderátora a diskurz hosta ve vzájemné interakci – porozumění a neporozumění

Napětí v mediálních interview vzniká velmi často proto, že se moderátor snaží vtěsnat hosta do svého vidění problému, vnutit mu své členění světa, často jednoduché (srov. vysoká frekvence vylučovacích otázek) a černobílé (ať už v důsledku toho, že svému hostu a jeho vidění sám zcela nerozumí, anebo v zájmu diváka). Na druhé straně host, zvláště je-li to politik, se snaží využít interview k tomu, aby prosadil svůj diskurz, bez ohledu na redaktorovy otázky. Ve stejné míře, v jaké moderátor předjímá [262]možné hostovy odpovědi, přeinterpretovává je a převádí do svých slov, v té míře si také host adaptuje redaktorovy otázky tak, aby se mu hodily, a jindy tak, aby na ně vůbec mohl odpovědět. Je to výsledek toho, že se vidění světa redaktorem a hostem málokdy kryje a málokdy si oba kladou stejné otázky. Podobně jako redaktor často reformuluje odpovědi dotazovaného, tak také dotazovaná osobnost někdy reformuluje otázky redaktora (Clayman, 1993). Jen výjimečně se stává, že host dává svému redaktorovi najevo, že se mu otázka líbí, mnohem častěji se stává, že mu otázka příliš nesedí.

To je dobrá otázka

DČ	už dnes se běžně operuje s rozdělením světa na bohatý sever a chudý jih. může globalizace tuto oblast é překlenout nebo naopak é ještě více rozšířit?
PL	=to je dobrá otázka. myslím že to je <jeden ze základních problémů> ke kterému se budem muset ještě vrátit. zatím to vypadá že se ta mezera spíše zvětšuje než že by se zužovala.
JV	chci se zeptat ještě na jednu věc… vy ste odešel do exilu byl ste komentátorem bíbísí a svobodné evropy jak se vám spolupracuje s takovými lidmi kteří byli určitě exponenty minulého režimu…jsou to jaksi podle vás dobří profesionálové, dobří kluci, nebo jak to vidíte.
EL	těší mě tato vaše otázka pane redaktore doufám že mi dáte příležitost na ni odpovědět.

To není dobrá otázka 

DČ	a: takže to je podle tebe jednoznačně negativní vliv. jedno jednoznačně negativní jev e global strít párty a podobné záležitosti.
PL	ale já si nemyslím že by byla jednoznačně negativní protože ona přitahuje pozornost k určitým otázkám které jaksi plynou pod povrchem a o kterých se příliš nedebatuje, my se o to snažíme á e plní sice negativní formu reklamy ale přitahuje pozornost k důležitým otázkám.
DČ	takže em tomu nerozumím. takže teď opět jako globalizace špatně nebo ee existuje nějaká síla která by to mohla tento proces který jede víceméně samospádem nějakým způsobem zastavit?
PL	ále určitě ty síly e ty síly existujou. o globalizaci se nedá říct jestli je dobrá nebo špatná. é v podstatě je celkem výstižná teorie která tvrdí že na každý špatný jev se dá najít nějaký dobrý na každou tendenci na každý proces najdeš i protiproces. čili je těžké hodnotit něco tak efemérního a tak komplexního jako je globalizace e jenom v pojmech dobrý špatný. čili je třeba tam hledat nějaké kompromisy. a právě studentské fórum se snaží hledat řekněme né třetí cesty ale nějaké ty kom kompromisy nějaké ty harmonizu harmonizace, kterými bysme se mohli dostat k nějakém lepšímu světu řekněme.
DČ	a tvůj osobní názor řekněme že máme tu stupnici dobrý špatný kde se pohybuješ?
PL	no já se snažím pohybovat všude a pronikat ještě v těch jednotlivých bodech trochu do desetinných čísel řekněme.

Nevkládejte mi do úst něco, co jsem neřekl, a nechte mě domluvit

Někdy plyne debata klidně, otázku střídá odpověď, jindy je plná napětí, dohadování a překřikování. 

MM	proto má kapitál rád takové země jako je čína kde jako je totalitní systém nebo totalitnější systém
	protože ví že se tak rychle nezmění proto má kapitál rád takové země jako je čile pod pinočetem,
	protože [ví]
IP	[ale]
MM	nó dyť je to tak dyť se podívejte kolik se tam		[vejde ( ) počkejte: ne ne]
JV			[tím no ale nechcete říct že bysme měli mít
	pinočeta? né tak ste to nemyslel]
IP			[( )]
[263]MM		nevkládejte mi do úst něco co jsem neřekl	[a nechtě mě domluvit]
JV a IP			[((se smějí a něco si povídají))]
MM	já jenom přece nepopřete že to tak je a že kapitál má rád země kde se kde jako nehrozí jako
	nebezpečí zestátňování zvyšování daní a tak dále [není to tak?]
IP	[to není pravda]
MM	dobře [já se tak domnívám]
IP	[není to pravda] [to není pravda]
MM	[budiž je to asi na kuloárovou debatu]

 

11. Interview jako přizpůsobování diskurzu redaktora a diskurzu hosta – zaujímání postojů

Interview a spřízněné typy rozhovorů chápu jako komunikáty, v nichž se dvě a více osob snaží sladit (případně konfrontovat) své obrazy světa, prosadit svůj diskurz a zaznamenat maximální zisk při minimálním potlačení vlastních zájmů. Výsledný komunikát vzniká jako prolnutí dvou a více různých diskurzů a je věcí rozsáhlejšího a hlubšího zkoumání, zda budeme výsledný text chápat jako text homogenní, anebo heterogenní, jako prolnutí dvou a více různých textů. Ve prospěch posledního chápání svědčí fakt, že každý ze zúčastněných si často vede svou a dojem jednotného textu je vytvářen maximálně polyfonií několika hlasů hovořících současně a pokoušejících se získat vrch, spojit se s jiným hlasem, což je samozřejmě kritérium slabé (viz poslední ukázka, v níž v jednom okamžiku dochází ke koluzi jednoho z hostů s redaktorem proti druhému hostu). Jindy je přece jen patrné, že jakkoli jsou východiska hovořících různá, usilují o to nalézt řeč společnou, tj. každý ze svého diskurzu, stylu a registru něco slevit ve prospěch společné řeči.

V následující ukázce je např. patrná snaha interviewovaného nenechat se vtěsnat do rámce vytvářeného otázkami dvou redaktorů. Jde o pokračování diskurzu, který jsme citovali na samém počátku článku. Už v úvodním úryvku se tendence mluvčího nepřistoupit na vidění redaktorů a reformulovat jejich teze projevila formulacemi

VK	… tady jde o to aby těch chyb nebylo více… takhle spíše stojí úvaha… aby to uměl porovnat s tím jaké chyby třeba udělal někdo jiný takhle stojí otázka a je vážná a já myslím že seriózní…
VK	já vim že tohle je taková moc módní otázka a každý hledá jednu konkrétní chybu … já myslím že takhle to opravdu není to spíš jsou tisíce věcí které se někdy skumulují…

Tato snaha pak charakterizuje celý následující rozhovor (uvádíme zkrácenou verzi – vynechávky jsou naznačeny tečkami):

LD	a já teď samozřejmě nejsem ekonom jako laik si si dovolím tezi že my sme to prohospodařili…. ale nejsem makroekonom
VK	takhle já myslím že to nikdo nevidí. tady jde o něco o něco jiného. prostě jde o to jestli opravdu ta lidská společnost je takový organismus jako stroj. který můžeme hezky řídit dirigovat kontrolovat mačkat na brzdy mačkat na páčky a myslet si že všechno poběží úplně hladkým způsobem. já prostě v toto nevěřím v toto jsem nevěřil nikdy takže si myslím že já bych nehovořil o prohospodaření něčeho. já bych řekl že velmi bych diskutoval o tom jestli jsme mohli o tolik a tolik let dříve mohli udělat změnu kurzového režimu jestli jsme mohli udělat to je samozřejmě nepřetržitá nepřetržitá debata…
LD	to je podle vašeho ta nejnepříjemnější pro tuto pro tuto zem. je to opravdu tak špatná výkonnost naší ekonomiky?
VK	ne ne ne opravdu v tom to není. to to,
[264]LD	co vy byste považoval za největší problém našeho vývozu řekněme
VK	podívejte,
LD	já vím že je to složitej problém,
VK	ne není to tak ten ten problém není takovýhle ten problém je opravdu jiný ten problém je takový kdybyste se ptal proč vy máte jeden příjem a váš kolega já nevím kdo je nadřízený koho má příjem dvojnásobně větší, a teď jde o to že nerovnováhu rodinného rozpočtu můžete mít vy ač máte větší příjem nebo opačně než vy ač máte příjem menší. tady nejde o tu výkonnostní stránku.

Z uvedených úryvků a zejména z výroků, které jsme zvýraznili, je patrné, že diskuse daného typu je soubojem různých vidění, pohledů, diskurzů, v němž se interviewovaný politik snaží odlišit své vidění od toho, jež mu vnukává redaktor (všimněme si frekvence výrazu jiný a jeho synonym). Jak host, tak moderátoři vyjednávají o tom, který diskurz se povede, zda ten, který si připravil redaktor, anebo ten, který si připravil pozvaný host. Sled otázek a odpovědí je svědectvím sbližování a diferenciace názorů a pozic partnerů, kteří se pro danou chvíli snaží vzájemně přizpůsobit jeden druhému a hledají optimální způsob (sebe)vyjádření vzhledem k druhému partneru/partnerům.

Rozeberme si z tohoto hlediska následující úryvek:

LD	zkusme to zobecnit ono se hodně často hovoří a ten termín je mi případný o krizi důvěry. o tom že lidé ztratili víru teď v dobrém v kapitalismus že ztrácí ódées pozici hegemona kterou po dlouhá léta měla. cítíte že je tady dluh vůči vůči voličům vůči občanům této země že se mohou být mohou cítit zklamáni a klamáni?
VK	no já bych klamáni bych neřekl to tomu bych se bránil tomu bych se bránil.
LD	tak řekněme zklamáni.
VK	velmi ale já bych neřekl že došlo u nás ke krizi důvěry vy jste řekl v kapitalismus.
LD	já jsem použil komentář rudého práva.
VK	ne ne ne ne ne já já bych řekl že krize důvěry v tento politický společenský sociální ekonomický systém já myslim že u nás nenastala já myslim že u nás došlo k něčemu jinému došlo k nevyplnění určitých očekávání. ty expektace ta očekávání že něco bude snadnější že něco bude rychlejší, ohlížení se nikoliv v čase dozadu na sebe sama na svůj život na život kolem sebe ale dívání se spíše do strany a zjištění že to tady ještě není tak ideální jako ve Švýcarsku nebo nevím kterou mám jmenovat zemi já myslím že k této krizi expektací krizi očekávání v naší zemi určitě došlo ale krizi důvěry v systém jako takový to chraň bůh ne a já doufám že něco takového se u nás nestalo a taky snad nestane.

V daném úryvku chce publicista a moderátor zastávat určitou výchozí pozici a zasadit z ní úder (krize důvěry), ale aby pozvaný host byl vůbec ochoten přistoupit na debatu o tomto bodu, volí řadu strategií změkčujících tento úder. Patří mezi ně např. volba 1. osoby plurálu v inkluzívním významu (zkusme to zobecnit), odvolání se na cizí mínění, jednak všeobecné (ono se hodně hovoří), jednak na cizí zdroj, od něhož se lze i distancovat (já jsem použil komentář rudého práva), mírné ztotožnění se s tímto míněním (ten termín je mi případný), další perifrastické opisy tohoto tvrdého úderu (že lidé ztratili víru že ztrácí ódées pozici), spojené s hledáním slov a opakováním (dluh vůči vůči voličům vůči občanům), hledání přesvědčivého výrazu (že se mohou být mohou cítit zklamáni a klamáni).

Na straně hosta pozorujeme strategii, v níž se kombinuje odmítání nejnapadnutelnějšího úderu (já bych klamáni bych neřekl), explicitní odmítnutí této formy diskurzu [265](tomu bych se bránil), podtržené zdůrazněným opakováním (tomu bych se bránil velmi), nesouhlas s výchozí pozicí moderátora (já bych neřekl že došlo u nás ke krizi důvěry vy jste řekl v kapitalismus), další zdůrazněná negace (ne ne ne ne ne), zamyšlení se nad diskurzem moderátora a hledání východiska (já já bych řekl že krize důvěry v tento politický společenský sociální ekonomický systém já myslim že u nás nenastala), hledání vlastní pozice (já myslim že u nás došlo k něčemu jinému), nastolení vlastního diskurzu (došlo k nevyplnění určitých očekávání), různé strategie rozvedení, zdůvodnění, ilustrace (ty expektace ta očekávání….), utvrzení této pozice (já myslím že k této krizi expektací krizi očekávání v naší zemi určitě došlo), nové napadení krajní pozice moderátora (ale krizi důvěry v systém jako takový to chraň bůh ne) a vyloučení této pozice (já doufám že něco takového se u nás nestalo a taky snad nestane).

 

12. Závěr

Konverzační analytikové (Heritage – Greatbatch, 1991) tvrdí, že mediální dialogy stejně jako všechny institucionalizované interakce nabízejí vzhledem k vysokému stupni organizace jakési laboratorní podmínky pro analýzu vztahů mezi průběhem komunikace a podmínkami komunikace. Shromážděný korpus televizních interview, debat a diskusí ukazuje variabilitu vztahů, které se vytvářejí mezi redaktorem a hostem i mezi samotnými hosty. Variabilita je dána nejen aktuální konstelací účastníků, ale i volbou konkrétního tématu, jež může být svou povahou samo o sobě konsensuální, anebo naopak konfliktní. Různost situací je podmíněna rovněž růzností žánrů televizních interview, debat a diskusí. Přesto se zdá, že se profilují určité strategie, jež se v analogických situacích opakují, ať už jsou to strategie novinářů, anebo strategie interviewovaných hostů. Ač v půdorysu interview leží poměrně jednoduché schéma otázek a odpovědí, dění v něm je mnohem bohatší: spíše než o přiléhavost otázky a odpovědi v něm jde o souboj různých diskurzů a hledání optimálního způsobu sebevyjádření vzhledem k dalším partnerům komunikace. Tento rys sdílejí mediální dialogy s běžnými rozhovory. Mediální dialogy jsou ovšem navíc dialogy veřejné, které se vedou před publikem a pro toto publikum. Politik se proto snaží využít schématu otázek a odpovědí k tomu, aby své sdělení přehoupl přes stůl moderátora k televizním divákům.

 

PŘEHLED POUŽITÝCH TRANSKRIPČNÍCH ZNAČEK 

VM	označení mluvčího – Vladimír Mlynář
JN n[e:]	současně pronesené úseky replik (tzv.
VD [pokuď]	overlap)
?	stoupavá intonace
.	klesavá intonace
,	pokračovací intonace, např. při výčtu (polokadence)
a:	nápadné prodloužení slabiky
=	okamžité navázání na repliku partnera
(.)	pauza
( )	nesrozumitelné místo
[266](ale)	předpokládaný, ne dobře srozumitelný výraz
zase	nápadné zdůraznění slabiky, slova
((smích))	komentář autora transkriptu
em, e, e:	hezitační zvuky
rejtink (cizí slova)	přepisována foneticky
<uhodil>	mluvčí mluví se smíchem
…	vypuštěný text

 

LITERATURA

 

ATKINSON, M.: Our Masters’ Voices. The Language and Body Language of Politics. Routledge 1992.

BARTOŠEK, J.: K televizním politickým debatám. Tvar, 11, 1997, s. 11.

BELL, A. – GARRETT, P. (ed.): Approaches to Media Discourse. Blackwell Publishers, Oxford 1998.

BROWN, P. – LEVINSON, S. C.: Politeness. Some Universals in Language Usage. Cambridge University Press, Cambridge 1987.

BUCHER, H.-J.: Dialoganalyse und Medienkommunikation. In: Handbuch der Dialoganalyse. Niemeyer, Tübingen 1994, s. 471–493.

CLAYMAN, S. E.: News interview openings: Aspects of sequential organization. In: P. Scannell (ed.), Broadcast Talk. Sage Publications, London 1991, s. 48–75.

CLAYMAN, S. E.: Reformulating the question: A device for answering/not answering questions in news interviews and press conferences. Text, 13, No. 2. Walter de Gruyter, The Hague – Paris 1993, s. 159–188.

ČMEJRKOVÁ, S.: Vstřícnost a kamenná tvář sfingy aneb výraz tváře v mezilidské komunikaci. SaS, 57, 1996, s. 102–108.

ČMEJRKOVÁ, S.: Dialogue – Consensus – Differentiation. The case of a dialogue on Russia and Europe. In: E. Pietri (ed.), Dialoganalyse, V. Niemeyer, Tübingen 1997, s. 237–244.

ČMEJRKOVÁ, S.: Two TV interviews on Global Street Party. In: M. Coulthard (ed.), Dialoganalyse, VII. Niemeyer, Tübingen (v tisku).

DANEŠ, F.: Intonation and related vocal phenomena in mass-media debates. In: B. Naumann (ed.), Dialoganalyse. Niemeyer, Tübingen (v tisku).

DASCAL, M.: Controversies as Quasi-Dialogues. In: E. Weigand – F. Hundsnurscher (ed.), Dialoganalyse, II, Band 1. Niemeyer, Tübingen 1989, s. 147–159.

DASCAL, M.: Types of polemics and types of polemical moves. In: S. Čmejrková – J. Hoffmannová – O. Müllerová – J. Světlá (ed.), Dialoganalyse, VI. Niemeyer, Tübingen 1998, s. 15–34.

FAIRCLOUGH, N.: Discourse and Social Change. Polity Press, Cambridge 1992a.

FAIRCLOUGH, N.: Critical Language Awareness. Longman, London 1992b.

FAIRCLOUGH, N.: Media Discourse. Edward Arnold, London 1995.

FOWLER, R.: Language in the News. Discourse and Ideology in the Press. Routledge 1991.

GOFFMAN, E.: Interaction Ritual. Doubleday, Garden City – New York 1967.

GREATBATCH, D.: Conversation analysis: Neutralism in British news interviews. In: A. Bell – P. Garrett (ed.), Approaches to Media Discourse. Blackwell, Oxford 1998, s. 163–185.

GRICE, H. P.: Logic and conversation. In: P. Cole – L. Morgan (ed.), Syntax and Semantics, Vol. 3. New York 1975, s. 41–58.

HARRIS, S.: Evasive action: How politicians respond to questions in political interviews. In: P. Scannell (ed.), Broadcast Talk. Sage Publication, London 1991, s. 76–99.

HERITAGE, J.: Analysing news interviews: Aspects of the production of talk for overhearing audience. In: T. A. van Dijk, Handbook of Discourse Analysis, vol. 3. Academic Press, London 1985, s. 95–117.

HERITAGE, J. – GREATBATCH, D.: On the institutional character of institutional talk: The case of news interviews. In: Talk and Social Structure. Polity Press, Cambridge 1991, s. 93–137.

[267]HOFFMANNOVÁ, J.: Projevy taktu (a beztaktnosti) v televizních rozhovorech. SaS, 55, 1994, s. 194–201.

HOFFMANNOVÁ, J.: Linguistics, style, and dialogue stylistics. In: E. Pietri (ed.), Dialoganalyse, V. Niemeyer, Tübingen 1997, s. 257–262.

HUTCHBY, I: Building alignments in public debate: A case study from British TV. Text, 17, No. 2. Walter de Gruyter 1997, s. 161–179.

LEECH, G.: Principles of Pragmatics. London – New York 1983.

LINKE, A.: Gespräche im Fernsehen. Eine diskursanalytische Untersuchung. Bern 1985.

MARKOVÁ, I. – MÜLLEROVÁ, O. – HOFFMANNOVÁ, J.: Od teorie dialogu k institucionální komunikaci. SaS, 60, 1999, s. 195–213.

MÜLLEROVÁ, O. – HOFFMANNOVÁ, J.: Kapitoly o dialogu. Pansofia, Praha 1994.

NEKVAPIL, J. – LEUDAR, I.: Masmediální utváření dialogických sítí a politické identity: případ Demokratické strany Sudety. SaS, 59, 1998, s. 30–52.

PŘIDAL, A.: „Skončila doba naivní důvěry v to, že demokracie musí mít lék na všechno,“ říká Antonín Přidal. Právo 12.6.1999, s. 12.

SACKS, H. – SCHELGOFF, E. A. – JEFFERSON, G.: A simplest systematics for the organization of turn taking for conversation. In: J. Schenkein (ed.), Studies in the Organization of Conversational Interaction. Academic Press, New York 1978, s. 7–55.

SCANNELL, P. (ed.): Broadcast Talk. Sage Publications, London 1991.

SCHEGLOFF, E. A.: Sequencing in conversational openings. In: J. Gumperz – D. Hymes (ed.), Directions in Sociolinguistics. Holt, Rinehart and Winston, New York 1972, s. 346–380.

SLEZÁKOVÁ, M.: Jazyková analýza televizního diskusního pořadu Respektování. Diplomová práce. Praha 1998.

UEDA, M.: A conversational analysis of a debate. In: Brown Slavic Contributions, Vol. 11. Brown University, Rhode Island 1998, s. 142–157.

WEIGAND, E.: Dialogue in the grip of the media. In: B. Naumann (ed.), Dialoganalyse. Niemeyer, Tübingen (v tisku).

WEIZMAN, E.: Individual intentions and collective purpose. In: S. Čmejrková – J. Hoffmannová – O. Müllerová – J. Světlá (ed.), Dialoganalyse, VI. Niemeyer, Tübingen 1998, s. 281–290.

 

R É S U M É

TV interviews and other duelling discourses. Media dialogue as a genre of public oral speech

The genre of political interview that has been cultivated for decades in western European countries is finding its shape in the east. Interviews on television have emerged in the 90’s as a central vehicle for the dissemination of news and public affairs information. As a result, interviews as well as various other debates and discussions have become high profile speech events and a crucial testing ground for politicians, and generally, public figures. The analysed material comprises ten news interviews (5–10 minutes each), half of them with one and half of them with two guests in the news; this material comprises also ten debates (60 minutes each) in which an interviewer confronts two politicians whose opinions, as a rule, represent two different approaches to a particular question; the debates conducted by one moderator interviewing two guests are supplemented with three debates (60 minutes each) conducted by two moderators interviewing one guest.

The analysis concerns the question-answer format of the interviews and establishes several strategies and technical devices used on the side of the interviewer (the types of questions preferred, manifestati[268]ons of neutralistic stance, reformulations of the interviewee’s answers, etc.) as well as those used on the part of the interviewee (direct, indirect and evasive questions, dislike of questions and refusal to give an answer to a particular question, consent and dissent with the interviewer’s formulations, etc.).

The interviews and debates are viewed as a confrontation of different points of view and the respective duelling discourses. The interviewer’s effort to manage the question-answer format of interviews within the constraints under which they are forced to operate (making things easier or more difficult for an interviewee and pushing the direction of the interview one way rather than another) clashes with the inteviewee’s effort to simply say what he/she wants to say (to ignore the question, not to give a straight answer to a straight question, but mainly – to reformulate the problem in question, etc.).

Another feature of interviews on television that is continuously discussed in the article is their audience-driven design. Besides the increasing tendency of interviewers to aim at producing controversial discourse to catch TV viewers, the interviews are particularly featured by the effort of the participants of the duel to win in the eyes of TV viewers and to reach their approval.

Ústav pro jazyk český AV ČR
Letenská 4, Praha 1

Slovo a slovesnost, ročník 60 (1999), číslo 4, s. 247-268

Předchozí Ludmila Uhlířová: Jazyková poradna pro rok 2000

Následující Jarmila Panevová: Česká reciproční zájmena a slovesná valence