Budeme argot nově definovat?

Alena Jaklová

[Rozhledy]

(pdf)

Do we need a new definition of argot?

Argot je tématem několika publikací, které vyšly už na počátku tohoto století. Autorem první z nich byl F. Bredl (1914). Bredlova monografie obsahuje více než tisíc výrazů, pozornost je věnována i tvoření slov. Bredl ještě neužíval termínu „argot“, ale „hantýrka“. Toto pojmenování bylo včetně významu přejato z němčiny a jeho etymologii vysvětluje F. Oberpfalcer (1927, s. 177). Uvádí, že označení hantýrka vzniklo adaptací něm. hantieren, což znamená „zacházeti s něčím“, „provozovati živnost“. Němci toto slovo převzali ve středověku z franc. hanter (obcovati) a jejich lidová etymologie je spojila se slovem Hand (ruka). Původně značilo hantieren potulné obchodování nebo kramářství. Význam slova hantýrka, uvádí dále Oberpfalcer, odpovídá německému Rotwelsch a označuje mluvu zločinců.

Slovník české hantýrky napsal Bredl na základě pramenů, které měl v té době k dispozici. Byly to záznamy z konce 16. stol. obsažené ve „smolných knihách“ archivu táborského, nymburského a u okresního soudu mladoboleslavského zachycující zvláštní výrazy, jež se objevovaly ve výpovědích zločinců na mučidlech, dále to byl rukopisný seznam 376 slov z roku 1806 určený pro potřebu spojené dvorní kanceláře vídeňské,[1] dalším pramenem byl slovník K. Judy[2] publikovaný v roce 1902, který obsahoval 296 slov a byl koncem minulého století sestaven pro potřeby soudní, a zejména to pak byla Puchmajerova publikace o cikánštině (1821). Tato Puchmajerova práce je mimo jiné zajímavá i tím, že obsahuje vůbec první slovník české hantýrky neboli mluvy kramářské; tvoří jej 440 slov (1821, s. 81–87). Mezi nejstarší písemné zdroje zachycující hantýrku patří také švihařská mluva moravských miškářů, jejíž ukázky obsahuje monografie F. Bartoše (1895, s. 519n.), a také fejeton J. Nerudy z roku 1874.[3]

V roce 1926 vyšla další publikace o českém argotu. Jejím autorem je E. Rippl, práce je psána německy.[4] Rippl v předmluvě uvádí, že vyšel z pramenů, na jejichž základě sestavil svou sbírku Bredl, a doplnil je o materiály z různých časopisů (hlavně z Humoristických listů z období 1858 až 1926 a časopisu Paleček s rubrikou Na štaflu z let 1892–1900) a dále z prací spisovatelů, kteří psali o životě pražské spodiny, zejména pražských „pepíků“ (např. K. L. Kukla, F. L. Šmíd, I. Herrmann, K. M. Čapek-Chod, L. Stroupežnický, E. E. Kisch aj.). Pramenným materiá[294]lem byly Ripplovi také kuplety a kabaretní scény a především pak slovník sestavený pro potřeby pražského policejního ředitelství. Obsahem Ripplova slovníku je proto zejména argot pražský, ale původní Bredlův materiál Rippl více než zdvojnásobil; jeho monografie obsahuje téměř tři tisíce výrazů.

V předmluvě ke své práci rozlišuje Rippl starší, střední a mladší období v existenci české hantýrky. Uvádí, že zatímco pro střední období jsou pro českou hantýrku typické hebrejské (židovsko-německé) a cikánské prvky, začíná být moderní hantýrka „češtější“.[5]

Další práce o českém argotu vychází v roce 1929, jejím autorem je O. Nováček. Přestože Nováček v úvodu ke své studii upozorňuje na to, aby jeho práce byla chápána především jako soubor materiálu, obsahuje tato publikace vedle slovníku brněnské hantýrky i beletrizovanou sociální a psychologickou charakteristiku příslušníků brněnské plotny včetně ukázek jejich mluvy. K označení argotické řeči brněnských ulic a brněnské periferie užívá Nováček téměř výlučně termín „hantýrka“. Za nejcharakterističtější rys brněnské hantýrky označuje autor zejména její bilingvní, česko-německý, ráz. Na s. 55 uvádí, že „německý přínos tvoří sedmdesátiprocentní většinu hantýrky brněnské plotny“.[6]

První souhrnný popis českých argotů a slangů vydává v roce 1934 F. Oberpfalcer. Argot definuje jako zvláštní jazyk zločinců z povolání a individuí jim blízkých (s. 311), slangy pak charakterizuje jako zvláštní jazyky všech ostatních společenských skupin nebo také jako „sociální diferencování jazyka mluveného“ (1934, s. 311–312).[7] Oberpfalcer dále zjišťuje, že „hranice mezi slangy a argotem jsou dosti kolísavé“ (s. 312), slangy studentů, vojáků, sportovců, umělců atd. nejen že přejímají prvky z argotu, nýbrž mají s argotem společnou i vnitřní podstatu: neustále totiž nahrazují slova pro věci afektivně zatížené, a to odvážným přenášením jmen věcí na věc. Z uvedených citací je zřejmé, že rozdíl mezi slangem a argotem nečiní Oberpfalcer z hlediska jazykovědného, ale především z hlediska sociologického. Argot (a slang) je tedy pro Oberpfalcera skupinový mluvený jazyk s těmito specifiky: „Ani ve formách slov ani ve změnách hláskových se sociální rozvrstvení jazyka neodráží, nýbrž je to slovník a význam slov, kde se tvořivost společenských vrstev projevuje nejrázovitěji. Proto je třeba podávati obraz českého argotu a českých slangů ze stránky lexikální a sémantické. Některé typické rysy jsou také ve stavbě mluvnické“[8] (s. 312). Oberpfalcerova studie je tvořena převážně výčty lexikálních jednotek a příslušných slovotvorných prostředků. Tak popisuje Oberpfalcer i slovník argotu; argotická pojmenování přitom řadí podle principu onomaziologického. Oberpfalcerova materiálová studie determinuje do dnešních dnů chápání argotu a slangu u nás. To ovšem není dáno Oberpfalcerovým pojetím, definováním těchto [295]dvou jazykových útvarů, ale především jeho přístupem ke studiu argotu a slangu a k prezentaci tohoto studia (srov. Nekvapil, 1989).

Českému argotu je věnována i další německy psaná práce; jejím autorem je K. Treimer (1937). Treimer charakterizuje český argot jako profesní a stavovskou řeč nejnižších společenských vrstev a za její specifikum považuje skutečnost, že jde o tajnou řeč, která vznikla na základě dohody zasvěcených (s. 26). V úvodu své monografie uvádí Treimer bibliografii prací o argotu, které byly publikovány na konci 19. a v první třetině 20. století, a to jak v širším kontextu slovanském, tak i v kontextu českém. Následuje přehled historického vývoje českého argotu, který autor podává tím způsobem, že popisuje sociální skupiny, které počínaje 15. stoletím argot užívaly. Treimer rozlišuje jednak sociální a jednak etnické vrstvy argotu. Sociální vrstvy argotu tvoří Schelmenrede, což bychom mohli přeložit jako „mluva čtveráků, ale také darebáků“, protože podle autora užívají Schelmenrede profesionální žebráci, zloději a žháři, dalšími vrstvami jsou kramářská mluva, mluva vojáků a mluva studentů. Mluvou vojáků a mluvou studentů přitom není míněno vyjadřování současné, ale vyjadřování z dob, kdy vojáci měli „právo kořistit, plenit a drancovat“ (s. 25), studenty jsou míněni potulní zpěváci a žáci. Etnickými vrstvami českého argotu je vedle základní lexikální vrstvy domácí dále vrstva německá, hebrejská, maďarská, cikánská, italská, polská, ruská, chorvatská, turecká a rumunská.

Uvedené práce z první třetiny tohoto století jsou terminologicky nejednotné. Autoři českých prací užívají termínu argot, příp. žargon, výraz hantýrka označuje Oberpfalcer (1934, s. 314) za starý název argotu. Autoři německých prací užívají německého pojmu Rotwelsch, ale také Kundensprache, Schelmenrede, Hantýrka, rotwelsche Sprache, Gaunerausdrücke, Jargon. Všechna tato pojmenování vedle sebe, a to bez jakékoli významové diferenciace, užívá Treimer. Co je ale pro všechny práce společné, to je vymezení funkce argotu. Všichni uvedení autoři chápou argot jako tajnou mluvu,[9] která je pro nejnižší společenské vrstvy nástrojem jejich boje s ostatní společností.[10] Oberpfalcer však zdůrazňuje také komunikativní charakter argotu a upozorňuje i na jeho jazykovou tvořivost.[11] Všichni autoři si rovněž všímají i velkého množství přejatých slov, která jsou součástí českého argotu.

 

Tolik tedy k pojetí argotu v první třetině tohoto století. A jak je domácími bohemisty chápán argot dnes, na konci století? Významný přínos pro poznání argotu a slangu jakožto jevů sociálnělingvistických znamenaly v posledních letech především plzeňské konference. Při charakteristice současného pojetí argotu proto přednostně vycházíme z příspěvků přednesených na těchto konferencích.

[296]Nejmenší pozornost věnovali argotu domácí i zahraniční lingvisté na druhé plzeňské konferenci v roce 1980. Přímo tomuto tématu nebyl věnován žádný referát,[12] ale B. Hochel se ve svém příspěvku (1982, s. 9–27) zabýval vedle podrobné charakteristiky slangu i vymezením argotu. Argot chápe jako „tajný jazyk, pomocou ktorého vytvorená informácia nie je (alebo nemá byť) zrozumiteľná nezainteresovaným“ (s. 17). Tento tajný jazyk však Hochel nespojuje s deklasovanými společenskými vrstvami, argot je v jeho pojetí „tajný kód“, a proto může ve funkci argotu fungovat např. i jakýkoli cizí jazyk, který je v daném prostředí nesrozumitelný.

Na všech dalších konferencích definovala převážná většina referujících argot tradičně, ale ne zcela shodně s pojetím argotu ze začátku století. Argot je i dnes chápán jako tajná mluva sociálně izolovaných skupin, jeho společenskou funkcí však už není míněna ochrana před společností, příp. boj s ní. I samo záměrné utajování informace argotem je v některých referátech zpochybňováno, zdůrazňuje se více komunikativní funkce argotu a některé jeho další rysy, jako je např. emotivní stránka argotu, snaha po zjednodušování složitých pojmenování (z čehož pak může vyplývat jeho komunikační ohraničenost), extenzifikace pojmenovávacích postupů, přejímání slov z cizích jazyků, nápadité metaforické a metonymické tvoření, slovní hříčky a prvky jazykového humoru vůbec. Tématu argot však byla na všech pěti konferencích věnována pouze necelá pětina všech referátů. Příčiny malého zájmu lingvistů o argot vysvětluje L. Klimeš (1982, s. 169) následovně:

a) Obtížnost zkoumání argotu v terénu a někdy i špatná přístupnost písemného materiálu, zejména protokolů vyšetřovatelů.

b) Příliš velká přestávka ve výzkumu od klasické práce Oberpfalcerovy.

c) Etymologická nejasnost.

d) Do jisté míry i společenská (nikoliv jazykovědná) podřadnost, inferiorita zkoumání.

Plně souhlasíme se všemi argumenty uváděnými L. Klimešem, ale domníváme se, že příčiny současného zdánlivě malého zájmu lingvistů o argot jsou dány ještě dalšími skutečnostmi:

– z hlediska lingvistického: potřebou nového vymezení, definování argotu včetně jeho funkce v podmínkách současné komunikace;

– z hlediska sociologického: potřebou nového popisu vazeb argotu na jednotlivé sociální, příp. profesní či jiné skupiny v současné společnosti.

První pochybnosti o tom, zda argot v té podobě, jak ho domácí bohemistika tradičně definuje, i dnes skutečně existuje, zazněly už na první konferenci v roce 1977 v referátu F. Cuřína (1977, s. 8–9). Cuřín se již tehdy ptal: „Jde o dva útvary, nebo o útvar jeden? Jde o dva synonymní termíny, nebo má každý z nich svůj odlišný význam?“ A o stránku dále odpovídá: „S hranicí mezi argotem a slangem je to dnes v české jazykovědě tak, jako s hranicemi nářečí v Čechách. Totiž žádné jádro, jen samý přechodný pás.“

Další krok k novému pojetí, a tedy i definování argotu byl učiněn na konferenci třetí. Tehdy J. V. Bečka (1987, s. 4–11) říká: „V argotu nejde o utajování, nýbrž spíš [297]o přehodnocování podle postoje lidí, kteří stojí na okraji společnosti“ (s. 6).[13] Také M. Krčmová (1987) považuje tradiční pojetí za problematické. V poznámkách ke svému příspěvku upozorňuje na to, že zlodějství a podobné asociální činnosti byly v době vytváření argotů považovány za profese – a v tomto ohledu je pak argot vlastně jistým typem profesního slangu, a dále uvádí: to, že není argot obecně srozumitelný, neznamená ještě, že je tajný, např. ani myslivecká mluva není pro nezasvěcené srozumitelná (s. 116).

Na čtvrté konferenci se přímo nebo jen okrajově zabývalo argotem osm referujících. Vedle tradičního přístupu k argotu, který však byl většinou doplňován důrazem na jeho expresivnost a jazykovou hru, zde bylo předneseno i jeho širší pojetí, nově modifikované. F. Uher (1989, s. 393–406) ve svém referátu pojednávajícím o mluvě narkomanů charakterizoval argot následujícími čtyřmi znaky:

– „jde o výrazivo, které je používáno jistou vrstvou společnosti při jednání vymykajícím se obvyklým společenským normám;

– vyznačuje se záměrnou, nebo nezáměrnou, trvalou, nebo dočasnou utajeností a komunikativní ohraničeností;

– slouží k vyjádření sounáležitosti příslušníků této vrstvy;

– obsahuje rys tabuovosti + funkční znaky společné pro argot i slang, např. metaforičnost výrazů, adaptace k vyjadřovacím schopnostem uživatelů atd.“ (s. 394).

Rozpaky nad aplikací tradičně definovaného termínu argot na mluvu abuzorů (toxikomanů) vyjadřuje ve svém referátu také K. Kamiš (1989, s. 407–421), a proto užívá výraz „argotický sociolekt“. Tento termín však nedefinuje ani blíže necharakterizuje.

Na páté plzeňské konferenci byl argot tématem šesti referátů. Je příznačné, že referující argot nedefinovali a nejednou se terminologickým otázkám spojeným s pojmy slang a argot i vědomě vyhýbali. Jedinou výjimku představoval J. Suk (1995, s. 23–28); ten navrhl omezit užívání termínu argot pouze na případy vědomého utajování informace (sociální, příp. sociálněpsychologickou specifikaci uživatelů argotu však Suk neuvádí ani neexemplifikuje) a pro všechny ostatní případy skupinové mluvy ponechat termín slang. Slang pak definuje jako skupinovou mluvu netypického, všeobecně neznámého nebo málo známého prostředí (s. 24). Stejné pojetí argotu najdeme i v Sukově monografii z roku 1993.

Také J. van Leeuwen-Turnovcová (1993, 1994, 1995) označuje termínem argot pouze historické argotické lexikum a pro mluvu užívanou v současné době v českých věznicích užívá pojem vězeňský slang.

V nových českých bohemistických pracích a vysokoškolských učebnicích je argot většinou vymezován formou kompromisu mezi domácí lingvistickou tradicí a současnou sociální realitou: zdůrazňuje se utajování informace v argotu, ale společenské skupiny, jež jsou uživateli argotu, jsou vždy stanoveny jen velmi obecně.[14] [298]Pro úplnost se v této souvislosti zmiňujeme i o práci L. Klimeše (1997), jejímž obsahem je komentovaný přehled výzkumu slangu u nás a na Slovensku v letech 1920–1996. Argotem se zde však autor zabývá jen tehdy, má-li vztah ke slangu, nedefinuje ho ani blíže nespecifikuje a rovněž v rozsáhlé bibliografii prací o slangu uvádí jen několik publikací věnovaných argotu.

Řadu argotických pojmenování obsahuje popularizující monografie P. Ouředníka z roku 1992,[15] poprvé vydaná v Paříži v roce 1988. Ačkoliv autor v úvodu ke své práci uvádí stručný přehled českých odborných prací dokumentujících argot, sám se otázkou vymezení tohoto lingvistického termínu nezabývá, naopak, jak zdůrazňuje (na s. 7), záměrně nerozlišuje mezi pojmy argot, slang, žargon, hantýrka a pro veškerý materiál shromážděný v tomto netradičním slovníku užívá globální označení „nekonvenční čeština“. Ouředníkova práce obsahuje 1200 tematických skupin a podskupin, zhruba 15 000 hesel a více než 1300 citátů z původní a překladové literatury.

Konkrétněji než u nás je vzhledem ke své sociálněpsychologické charakteristice popisován argot na Slovensku. V současnosti se zde jeho výzkumem i teoretickým vymezováním a definováním zabývá především P. Odaloš (1990, 1992, 1993). Odaloš v návaznosti na S. Košeckého (1984, s. 58) a J. Mistríka (1985, s. 105–107) rozlišuje tři typy tajných řečí: 1. argot dětí, 2. argot vandrujících řemeslníků a podomních obchodníků a 3. argot asociálů. Argot dále rozděluje na argot v širším slova smyslu (argot skupin, které nejsou orientovány protispolečensky) a na argot v užším slova smyslu (argot užívaný ve skupinách s protispolečenským zaměřením). Za argot v širším slova smyslu považuje každý lexikální soubor, který slouží utajování informací, konkrétně tedy argot dětí a argot vandrujících řemeslníků a podomních obchodníků. Argot v užším slova smyslu definuje jako lexikální soubor konspirativního charakteru užívaný ve skupinách s protispolečenskou až nezákonnou orientací. Argotem v užším slova smyslu je tedy podle Odaloše (1992, s. 289; 1993, s. 238) „např. argot asociálů“. Skupiny asociálů používajících argot člení autor dále na: a) zloděje, překupníky, pašeráky, b) narkomany, c) ostatní skupiny asociálů, d) odsouzené za trestné činy umístěné v nápravněvýchovných ústavech.[16] Zajímavá je Odalošova poznámka v jeho příspěvku z roku 1990 (s. 236): „Funkciu argotu môže sekundárne plnit aj slang. Ak slang začína plnit negatívnu funkciu, t. j. ak slúži na klamanie a dopúšťanie sa zla voči druhému s cieľom získať osobné výhody (hlavne finančné prostriedky), prestáva byť slangom a začína byť argotom.“

 

Chápání argotu, jakkoli zůstává odlišné od definování argotu v zahraničních, zejména románských lingvistikách, se tedy i u nás vyvíjí a postupně mění. Je to zcela přirozené, neboť jde o jev sociálně podmíněný, reagující nejen na změny v jazyce, ale i ve společnosti.[17] Na tuto skutečnost poukázal už před dvaceti lety S. Utěšený [299](1979) ve své úvaze nad obsahem a pojmoslovím referátů přednesených na první plzeňské konferenci o slangu a argotu, když napsal: „Sociálně dialektologickou problematiku (…) je třeba řešit s přihlédnutím ke komunikační teorii a vycházet přitom z nových poznatků studia jazykové situace ve vztahu k situaci společenské. V tomto smyslu bude též třeba revidovat teorii, metodologii a pojmovou soustavu naší sociální dialektologie vůbec a usilovat i o stanovení příslušné terminologie“ (s. 89–90). V této své analýze definuje Utěšený argot ještě tradičně, tzn. dvojí specifikací, jako 1) mluvu společenské spodiny, příznačné pro kapitalistické velkoměsto, 2) mluvu záměrně zašifrovávající svá sdělení. Od doby tohoto terminologického vymezení argotu, vycházejícího vlastně již z práce Oberpfalcerovy (1934), došlo však u nás již k několikerým změnám politicko-společenským a nebývalou měrou pokročilo i zkoumání a následný popis mluvené komunikace, kam argoty nesporně primárně náležejí. Důsledkem tohoto vývoje je změna předmětu argotické komunikace. Toho jsou si lingvisté vědomi, a proto popisují a mnohdy i definují argot nejednotně, někdy i v rozporu s jeho původní charakteristikou. Domníváme se proto, že tento problém je nutno co nejdříve řešit a argotickou komunikaci v současné společnosti nově terminologicky vymezit. Nabízejí se k tomu, jak z tohoto příspěvku vyplývá, dvě základní alternativy:

 

1) termínem argot označovat pouze argoty historické, jejichž popis odpovídá definici argotu ze začátku století, pro ostatní mluvy užívat označení slang; ten pak přesněji vymezit a snad i diferencovat (studentský slang X vězeňský slang);

 

2) termín argot ponechat i pro označení některých mluv současných, nově však definovat sociální skupiny, jež jsou nositeli/uživateli argotu. V souvislosti s tím je nutno zodpovědět i otázku, zda je i dnes tajnost mluvy a ochrana před společností distinktivním rysem argotu.

 

Záměrem tohoto příspěvku je zamyslet se nad předmětem lingvistického pojmu argot a poukázat na změny, jimiž v důsledku společenského vývoje prochází. Přitom je zřejmé, že řešení stávajících nejasností kolem argotu bude muset předcházet aktuální výzkum tohoto typu komunikace. V naší úvaze se však metodologickými postupy zkoumání argotu nezabýváme, ač je to otázka zajisté závažná. Přesahuje ale rámec tohoto příspěvku, a proto chceme pouze zdůraznit, že ve výzkumu argotu, přesněji v popisu komunikativních situací, v nichž je dnes argot užíván, budou muset v budoucnu ze všech rozličných metod získat prioritu zejména metody komunikativní.

 

LITERATURA

 

BARTOŠ, F.: Dialektologie moravská, II. Brno 1895.

BEČKA, J. V.: Slang a diferenciace v běžně mluvené řeči. In: Sborník přednášek z III. konference o slangu a argotu v Plzni 24.–17. ledna 1984. Plzeň 1987, s. 4–11.

BEČKA, J. V.: Česká stylistika. Academia, Praha 1992.

BREDL, F.: Slovník české hantýrky (tajné řeči zlodějské). Železný Brod 1914.

[300]CUŘÍN, F.: Několik poznámek k argotu a slangu. In: Sborník přednášek z konference o slangu a argotu v Plzni v září 1977. Plzeň 1977, s. 8–9.

HOCHEL, B.: Čo je slang. Slang a iné nespisovné vrstvy jazyka. In: Sborník přednášek z II. konference o slangu a argotu v Plzni 23.–26. září 1980. Plzeň 1982, s. 9–27.

KAMIŠ, K.: Argotický sociolekt abuzorů na pozadí drogové scény. In: Sborník přednášek ze IV. konference o slangu a argotu v Plzni 9.–12. února 1988. Plzeň 1989, s. 407–421.

KLIMEŠ, L.: Výsledky konference. In: Sborník přednášek z II. konference o slangu a argotu v Plzni 23.–26. září 1980. Plzeň 1982, s. 169.

KLIMEŠ, L.: Komentovaný přehled výzkumu slangu v Československu, v České republice a ve Slovenské republice v létech 1920–1996. Západočeská univerzita, Plzeň 1997.

KOPEČNÝ, F.: Etymologické poznámky k termínu slang, žargon a argot. In: Sborník přednášek z II. konference o slangu a argotu v Plzni 23.–26. září 1980. Plzeň 1982, s. 28–30.

KOŠECKÝ, S.: Z tajomstiev tajnej reči. Príroda a spoločnosť, 33, 1984, s. 58.

KRČMOVÁ, M.: Argot jako prostředek umělecké stylizace. In: Sborník přednášek z III. konference o slangu a argotu v Plzni 24.–27. ledna 1984. Plzeň 1987, s. 106–117.

LEEUWEN-TURNOVCOVÁ, J. van: Historisches Argot und neuer Gafängnisslang in Böhmen. Teil 1. Wörterbuch. Wiesbaden 1993.

LEEUWEN-TURNOVCOVÁ, J. van: Sprachlicher Standard und Substandard in Südosteuropa und Osteuropa. In: Beiträge zum Symposion vom 12.–16. Oktober 1992 in Berlin. Hrsg. N. Reiter – U. Hinrichs. Wiesbaden 1994.

LEEUWEN-TURNOVCOVÁ, J. van: Binäre Modelle im Argot und Slang. In: Sborník přednášek z V. konference o slangu a argotu v Plzni 7.–9. února 1995. Plzeň 1995, s. 134–141.

MISTRÍK, J.: Štylistika. Bratislava 1985.

NEKVAPIL, J.: K vysvětlující síle českého jazykovědného pojmu slang. In: Sborník přednášek ze IV. konference o slangu a argotu v Plzni 9.–12. února 1988. Plzeň 1989, s. 33–48.

NOVÁČEK, O.: Brněnská plotna. Brno 1929.

OBERPFALCER, F.: Eugen Rippl, Zum Wortschatz des tschechischen Rotwelsch (recenze). NŘ, 11, 1927, s. 176.

OBERPFALCER, F.: Argot a slangy. In: Československá vlastivěda. Jazyk. III. Praha 1934, s. 311.

ODALOŠ, P.: Argot v súčasnej jazykovej situácii na Slovensku. SlR, 55, 1990, s. 233.

ODALOŠ, P.: Poznámky o argote odsúdených. SlR, 57, 1992, s. 289.

ODALOŠ, P.: Prehľad a problematika výskumu argotu na Slovensku. SlR, 58, 1993, s. 235.

OUŘEDNÍK, P.: Šmírbuch jazyka českého. Slovník nekonvenční češtiny. 2. vyd. Praha 1992.

Příruční mluvnice češtiny. Praha 1995.

PUCHMAJER, J.: Románi čib. Praha 1821.

RIPPL, E.: Zum Wortschatz des tschechischen Rotwelsch. Reichenberg 1926.

SUK, J.: Několik slangových slovníků. Praha 1993.

SUK, J.: Skupinová mluva a její výzkum. In: Sborník přednášek z V. konference o slangu a argotu v Plzni 7.–9. února 1995. Plzeň 1995, s. 23–28.

TREIMER, K.: Das tschechische Rotwelsch. Entstehung und Schichten. Heidelberg 1937.

TROST, P.: O pražském argotisování. SaS, 1, 1935, s. 106–107.

UHER, F.: Nová modifikace argotu. In: Sborník přednášek ze IV. konference o slangu a argotu v Plzni 9.–12. února 1988. Plzeň 1989, s. 393–406.

UTĚŠENÝ, S.: K pojmosloví a terminologii sociálních nářečí. NŘ, 62, 1979, s. 88–94.

UTĚŠENÝ, S.: Poslední fáze slavičínských zvěrokleštičů, tzv. šviháčtiny. In: Sborník přednášek z III. konference o slangu a argotu v Plzni 24.–27. ledna 1984. Plzeň 1987, s. 94–105.

Katedra bohemistiky PF Jihočeské univerzity
Jeronýmova 10, České Budějovice

Slovo a slovesnost, ročník 60 (1999), číslo 4, s. 293-300

Předchozí Irena Vaňková: Člověk a jazykový obraz (přirozeného) světa

Následující Karel Kučera: Dodatek ke kvantitativním charakteristikám vývoje českého pravopisu od 13. do 20. století