David G. Hays: The Measurement of Cultural Evolution in the Non-Literate World

Petr Sgall

[Recenze]

(pdf)

David G. Hays: The Measurement of Cultural Evolution in the Non-Literate World

David G. Hays: The Measurement of Cultural Evolution in the Non-Literate World. Metagram Press, New York 1998 (CD ROM)

 

David G. Hays (1928–1995), zakládající předseda International Committee of Computational Linguistics (pracoval v této funkci v letech 1965–76), byl nejen zakladatelem oboru komputační lingvistiky, ale i předním americkým znalcem závislostní syntaxe a iniciátorem jejího formálního popisu (viz jeho stať Dependency theory: A formalism and some observations, Language, 1964, s. 511–525; na jeho pozvání tehdy vypracoval matematickou formulaci závislostní gramatiky H. Gaifman). Zájem o českou lingvistiku a o evropský strukturalismus ho vedl vedle jiných pro český výzkum velmi pozitivních kroků i k tomu, že ve své knižní řadě v nakladatelství American Elsevier vydal jednu z prvních knih o českém přístupu k formálnímu popisu jazyka (P. Sgall – L. Nebeský – E. Hajičová – A. Goralčíková: A Functional Approach to Syntax in Generative Description of Language, New York 1969). Později se věnoval širším problémovým okruhům kognitivní vědy a civilizačního vývoje; této oblasti se týkaly i jeho přednášky proslovené v Centru Viléma Mathesia během jeho posledního (tuším, že čtvrtého) pobytu v Praze v r. 1994. Posmrtně vyšla na CD ROM jeho kniha The Measurement of Cultural Evolution in the Non-Literate World, ve které v návaznosti na průkopnické práce R. Narolla rozbírá a bohatě ilustruje metody antropologické klasifikace vývoje civilizací, určování jejich úrovně na základě statisticky zjistitelných parametrů. Konstatuje, že se antropologie většinou věnuje civilizacím, které neznají (nebo široce neužívají) písmo, a že pozdější, historický vývoj se možnostem knihy vymyká.

V Předmluvě shrnuje autor výsledky svých předcházejících publikací o vývoji kultury a civilizace (dosažených většinou ve spolupráci s W. L. Benzonem). Zdůrazňuje, že vývoj kultury naprosto není určen biologickými předpoklady, takže z fakt kulturního vývoje nelze vyvozovat žádné rasistické závěry. První část knihy (Background, kap. 1–6) je věnována rozboru měřitelnosti vývoje kultury (indexace, faktorová analýza, kumulativní stupnice atd.) a úvodní charakteristice hlavních relevantních aspektů kultur (organizace společenství, sociální stratifikace, legální systém, obchod, technologie, náboženství, kognitivní oblast, vedení válek aj.), v návaznosti na dosavadní vývoj bádání. Ukazuje se tu, že je třeba dosavadní různé [309]dílčí indexy a stupnice spojit do jediné klasifikace, která by charakterizovala kulturní vývoj vcelku, ne jen jeho jednotlivé složky. Základem takového postupu je Haysovi specifikace polohy intervalu mezi nejnižší a nejvyšší hodnotou očekávanou pro kulturní společenství daných vlastností.

Tento interval se pro jednotlivé parametry využívá v druhé části knihy (Item analyses, kap. 7–18) a v přílohách (zejm. Appendix 5: Profiles of culture units). Ukazuje se tu např., že zvyšování kulturní úrovně je spojeno s nárůstem rozsahu jednotlivých civilizačních společenství (obr. 7.6) i s jejich vyšší technologií (dovednosti práce s rostlinami a živočichy, s hlínou a vlákny), se schopností zpracovávat pojmy (kalendář, v. obr. 16.1, výchova vedená specializovanými učiteli, obr. 16.3, počátky písma aj.). Naproti tomu existence otroctví zřejmě není směrodatná (obr. 9.5).

Poloha intervalu pro celkovou charakteristiku kulturních společenství se rozbírá v části třetí (Conclusion, kap. 19–23). Na základě dosavadních výzkumů týkajících se stovek takových společenství (Fidži, Samoa, Mbuti, Aztékové, Inkové, Dahomey, Amhara, Somali aj.) se tu porovnávají různé stupnice a ukazuje se, že některé sledované aspekty (zejména kognitivní a organizační) se poměrně často vymykají z průměrných poloh. Různé druhy výjimek se pak specificky probírají a zjišťuje se hierarchické uspořádání aspektů (obr. 19.8) i možnost vymezení gramotnosti společenství na základě jeho charakteristických vlastností (na pomezí jsou např. Inkové, Babyloňané nebo egyptská Nová říše; uměli-li psát jen písaři, nejde ještě o společnost v plném smyslu gramotnou).

Celkové porovnání zkoumaných oblastí v kapitole 23 potvrzuje, že nejvyšší hodnoty vykazuje Evropa, na druhém místě je Střední východ (s nejširším intervalem mezi maximy a minimy), pak postupně Afrika, Oceánie, Severní a Jižní Amerika. Pořadí posledních tří odpovídá jejich vzdálenosti od Afriky, což autora vede k opatrně formulované hypotéze, že civilizační vývoj začíná teprve, když se po migracích osídlení v dané oblasti ustálí.

Ze specifických otázek je pro autora i pro nás důležitá problematika jazyka, která je v knize ilustrována na třech okruzích. Prvním z nich je soubor názvů barev; zejména slova pro bílou a černou jsou ve všech jazycích, další je červená, pak zelená se žlutou a v dalším stupni modrá s hnědou; této stupnici, kterou zjistili v šedesátých letech B. Berlin a P. Kay, odpovídají i délky slov (kolem pěti fonémů pro bílou až žlutou, kolem šesti pro další). Druhý okruh se týká deiktických prvků, původně zpracovaných D. Perkinsem, jehož výsledky však na první pohled nejsou docela přesvědčivé: jako typické pro nižší stadia se uvádějí osobní přípony u jmen i u sloves, duál a kategorie inkluzívnosti (ale nejsou to soubory příliš různorodé?). Třetím úsekem je postavení (restriktivních) vztažných klauzí, které odpovídá určité stupnici; podle starších zjištění se vztažné klauze v jednotlivých jazycích mohou vztahovat k nižším členům této stupnice jen tehdy, jestliže tu mohou záviset i na členech výš postavených; stupnice je: subjekt, objekt přímý, nepřímý, příslovečné určení, genitiv, objekt porovnání. S vyšším stupněm civilizačního vývoje nositelů daného jazyka roste obecně počet pozic, ve kterých vztažné věty existují.

[310]Závěrem autor konstatuje, že hlavní příčinou nepřesnosti dosavadních závěrů je omezený rozsah přístupných výchozích údajů. Další rozvíjení teorie kulturního vývoje by se podle něho mělo týkat problematiky variace a selektivního hromadění a parametrů invence, adopce a rozšiřování nových rysů. S tím i s výše zmíněnými Haysovými hlavními závěry o pořadí zeměpisných oblastí a s dalšími úvahami o vztahu časových údajů k civilizační úrovni jistě nelze než souhlasit.

Ústav formální a aplikované lingvistiky MFF UK
Malostranské nám. 25, Praha 1

Slovo a slovesnost, ročník 60 (1999), číslo 4, s. 308-310

Předchozí Jiří Zeman: Jan Kořenský: Proměny myšlení o řeči

Následující Jiří Nekvapil: Culture in Action