Vincent Blanár: Teória vlastného mena

Rudolf Šrámek

[Recenze]

(pdf)

Vincent Blanár: Teória vlastného mena

Vincent Blanár: Teória vlastného mena (Status, organizácia a fungovanie v spoločenskej komunikácii). Veda, Bratislava 1996. 250 s.

 

Zrod onomastiky jako relativně samostatné subdisciplíny lingvistiky byl (a v mnoha zemích a výzkumných střediscích dosud je) proces velmi dlouhodobý, často ještě ani neukončený. Důsledkem tohoto stavu je, že se lingvisté k onomastice chovají s jistou rezervou, vytýkajíce jí jednak přílišné materiální zaměření a z něho vyplývající práci pouze s konkrétními fakty, jednak – a to především – absenci teoretického podloží (konceptu) oboru. Značný rozsah mimojazykových faktorů, který je pro onomastickou práci charakteristický, způsobil, že se (např. u nás) vědecký zájem o vlastní jména rozvíjel na pomezí tradiční filologické analýzy a věd historických, geografických, popř. i sociálních, etnografických aj. Tomuto mezioborovému postavení dobře hověly cíl i pracovní metoda: podat výklad vzniku, popř. původu propria napodobením etymologických postupů, rekonstruovat v duchu sémantiky apelativ „význam“ a podle potřeby využít výkladů k nejazykovědné argumentaci. Není proto překvapivé, že vývoj odborných zájmů o vlastní jména jako kdyby ustrnul na představě, že smyslem oboru je dosáhnutí materiálové úplnosti v shromáždění zásoby vlastních jmen a jejich historické dokumentace a v objasnění jejich „etymologie“. Není proto také divu, že se vývojové procesy, jak probíhaly uvnitř jazykovědy, zájmů o vlastní jména v 19. ani v první polovině 20. stol. nijak (až na zcela ojedinělé výjimky) vlastně ani nedotkly.

Rozhodující impulzy ke studiu otázek onomasticky teoretických vzešly často nejdříve z prací neonomastiků a byly téměř vždy spjaty s diskusí o kategorii „význam propria“. Tak se už v díle zakladatele logicismu matematika a logika G. Fregeho Über Sinn und Bedeutung (Mnichov 1892) věnuje velká pozornost vztahu „nositel vlastního jména“ – „jeho vlastní jméno“, který se teprve mnohem později stane východiskem ke studiu specifiky referenčního vztahu proprií (viz především Langendock, 1971). Fregeho výsledná formulace zní: „Bedeutung des Eigennamens ist der Gegenstand selbst.“ Zásadním způsobem k řešení tohoto problému přispěl až V. Blanár definicí kategorie „onymický status vlastního jména“ (Blanár, 1976), která poprvé postavila nad „lingvistický status“, formulovaný J. Kuryłowiczem (1956) a obhajující „jazykovost“ vlastních jmen, „status onomastický“. Ten v sobě shrnuje zobecněné charakteristiky a vlastnosti proprií vyplývající z aktu propriální nominace, z jejich komunikační funkce i povrchové struktury, tj. z jejich jazykové utvářenosti. Na prvním místě je to individuálnost vztahu propria k denotátu a propriálně specifická struktura kategorie „propriální význam“, jehož dominantní sémantickou funkcí je pojmenovávat objekt (= osobu, místo, věc, výtvor, jev…) jako druhovou jednotlivinu. Onomastický status, který je Blanárovi nejobecnějším teoretickým východiskem a který je lingvistickému statusu nadřazen, je v recenzované knize nejen předmětem zvlášť promyšlené analýzy, ale představuje zároveň základní příznak všech kategorií, jevů a vztahů, jimž se autor věnuje (protiklad apelativum : proprium, generické a specifické příznaky proprií, onymická nominace, systém vlastních jmen aj.). Tím se Blanárova publikace výrazně odlišuje od celé řady děl, která bezpochyby mají pro formování základů obecné onomastické teorie velký význam, [320]která však „propriálnost“ vlastního jména chápou více nebo méně jako opozici k „apelativnosti“ jako k nositelce „lingvistického statutu“ (Gardiner, 1940; Trost, 1958; Leys, 1965; Superanskaja, 1973; Laur, 1989).

Teorie vlastního jména, z ní pak definování „propriálního významu“, a problematika systémového uspořádání onymie (= množiny všech proprií daného jazyka, nářečí, regionu…) patří k uzlovým bodům obecné onomastické teorie (Šrámek, 1999). Zatímco první z nich je u Blanára ohraničena na jedné straně „propriální nominací“ jako počáteční fází vzniku propria (popř. výběrem z hotového repertoáru proprií) a na straně druhé začleněním propria do komunikace, tj. jejich fungováním, druhý předpokládá celostní pohled na danou onymii a onymicky relevantní kritéria při odkrývání struktury systému. Zejména druhá otázka je v onomastice 2. poloviny 20. stol. předmětem častých diskusí i sporů (viz v té věci značnou nejednotnost teoretických postojů a z nich plynoucích terminologických růzností v HSK). Tím, že Blanárova kniha prostřednictvím lingvistického statusu dospívá ke statusu onomastickému, prokazuje nejen jazykově znakovou podstatu proprií, nýbrž také specifičnost propriálně nominačního procesu i funkcí proprií v komunikaci, což lze právem pokládat za onomasticky platné univerzálie (Šrámek, 1999, s. 22n.). Právě pro specifickou povahu těchto univerzálií, zejména pokud jde o chápání sémantické složky proprií, bývá plán vlastních jmen obecnou lexikologií definován jako tzv. druhá vrstva jazyka (viz např. Filipec – Čermák, 1985). Blanárovy myšlenky tento postoj zdůvodňují z hlediska onomastické teorie.

Kapitola o podstatě, povaze a organizaci onymického systému patří v Blanárově knize vůbec k nejlepším. Velmi správně a přesvědčivě se v ní poukazuje na základní prvek onymické soustavy, totiž na onymické pojmenovací modely a v jejich rámci na úlohu propriálně pojmenovacího motivu. Jedině jejich prostřednictvím se mohou uplatnit onymicky systémotvorné prvky, totiž „obsahové modely, motivačné modely a slovotvorné modely. Vzťahy medzi systémovými prvkami vychádzajú zo vzťahov obsahovej a formálnej stránky pomenovacieho modelu“ (s. 133). Kritéria jiných klasifikací (např. podle apelativně chápané sémantiky lexikálních bází, která jsou v „tradiční, etymologické“ onomastice běžná) nemohou postihnout systémové uspořádání onymie, neboť se netýkají onymických vlastností propria, nýbrž obvykle té složky jeho povrchové struktury, která je výrazem genetického zakotvení v lexiku daného jazyka (popř. v lexiku jazyka předcházejícího osídlení) nebo v cizím jazyce vůbec. Blanárovy závěry jsou opřeny o analýzu převážně antroponomastickou a v ničem se neliší od zjištění, která jsme učinili na základě materiálu převážně toponymického (Šrámek, 1999, s. 36n.).

Blanárovo pojetí onymického systému se nevyznačuje pouze poukazem na dynamickou stabilitu, která je nutná k plnění synchronních onymických funkcí pro potřeby společnosti, nýbrž podtrhuje vývojovou dynamiku (a také např. interní a externí normotvorné činitele, s. 208) jako bytostnou vlastnost systémového uspořádání. Vedle zřetelů funkčních a strukturních je tedy poukaz na vázanost stability a dynamiky prvků onymického systému rozhodujícím determinantem Blanárova pohledu na kategorii „vlastní jméno“, na onymii jazyka vůbec. Plynou z toho důle[321]žité metodologické důsledky pro klasifikaci proprií, pro jejich zpracování v soustavy, pro areálovou interpretaci, ba také přímo pro výklady konkrétních jmen. Blanárovo pojetí onymického systému je příkladem nikoli pouhého mechanického přenesení, ale tvůrčího rozvinutí strukturalisticko-funkčního postoje na onomastickém poli. Autor toto pojetí ostatně propracovává už od r. 1950.

Blanárova práce zásadním způsobem přispívá k řešení ústředních otázek budování onomastické teorie. Obecná lingvistika, lexikologie a sémiotika najdou v ní precizně formulované poznatky o obecně, univerzálně platných vlastnostech proprií, o jejich systematice a fungování; onomastika, zvláště tam, kde se její pojetí dosud nevzdálilo od filologicky minuciózních rozborů, najde v Blanárově knize výzvu k nutnému dalšímu rozvoji – k promýšlení a budování svých vlastních teoretických základů. A to jsou okolnosti, které knize zaručují trvalou hodnotu.

 

LITERATURA

 

BLANÁR, V.: Príspevok ku štúdiu slovenských osobných a pomiestnych mien v Maďarsku. Bratislava 1950.

BLANÁR, V.: Lingvistický a onomastický status vlastného mena. Onomastica, 21, 1976, s. 5–18. Německý překlad: Der linguistische und onomastische Status des Eigennamens. Zeitschrift f. Phonetik, Sprachwissenschaft und Kommunikationsforschung, 30, 1977, s. 138–148. Znovu přetištěno v: F. Debus – W. Seibicke (Hrsg.), Reader zur Namenkunde, 1. Namentheorie. Germanistische Linguistik, Bd. 98–100. Hildesheim – Zürich – New York, s. 111–123.

BLANÁR, V.: Apelatívna a propriálna sémantika. Jazykovedný časopis, 31, 1980, s. 3–13.

FILIPEC, J. – ČERMÁK, F.: Česká lexikologie. Praha 1985.

FREGE, G.: Über Sinn und Bedeutung. München 1892.

GARDINER, A.: The Theory of Proper Names. A Controversial Essay. London 1940 (1. vyd.), London – New York – Toronto 1954 (2. vyd.).

Handbücher zur Sprach- und Kommunikationswissenschaft (HSK), Bd. 11.1, 11.2, 11: E. Eichler – G. Hilty – H. Löffler – H. Steger – L. Zgusta (Hrsg.): Namenforschung. Ein internationales Handbuch zur Onomastik. Bd. 1 (1995), 2 (1996), 3 (Registerband, 1996). W. de Gruyter, Berlin – New York.

HANSACK, E.: Bedeutung, Begriff, Name. Studia et exempla linguistica et philologica. Series II. Studia minora. Regensburg 1990.

KURYŁOWICZ, J.: La position linguistique de nom propre. Onomastica, 2, 1956, s. 1–14.

LANGENDONCK, W. van: Über die Theorie des Eigennamens. ONOMA, 16, 1971, s. 87–91.

LANGENDONCK, W. van: Zur semantischen Struktur des Eigennamens. Namenkundliche Informationen, 23, 1973, s. 14–24.

LAUR, W.: Der Name. Beiträge zur allgemeinen Namenkunde und ihrer Grundlegung. Beiträge zur Namenkunde (Neue Folge), sv. 28. Heidelberg 1989.

LEYS, O.: De eigennaam als linguistisch Teken. Medelelingen uitg. door de Vereiniging voor Naamnkunde te Leuwen. Leuwen 1965.

LEYS, O.: Was ist ein Eigenname? Ein pragmatisch orientierter Standpunkt. Leuvense Bijdragen, 68, 1979, s. 61–89.

SUPERANSKAJA, A. V.: Obščaja teorija imeni sobstvennogo. Moskva 1973.

ŠRÁMEK, R.: Úvod do obecné onomastiky. Brno 1999.

TROST, P.: Zur Theorie des Eigennamens. In: Omagiu lui Iorgu Iordan…a 70 de ani. Bucuresti 1958, s. 867–869.

Katedra českého jazyka PF MU
Poříčí 7, Brno

Slovo a slovesnost, ročník 60 (1999), číslo 4, s. 319-321

Předchozí Kamila Karhanová: The Language and Politics of Exclusion

Následující Jan Balhar: Jarmila Bachmannová: Podkrkonošský slovník