Josef Filipec jubilující

Otakar Mališ

[Kronika]

(pdf)

The anniversary of Josef Filipec

„Duch logický, ba – podle Pascala – geometrický“, tato slova použil V. Šmilauer v oponentském posudku kandidátské disertační práce J. Filipce Česká synonyma z hlediska stylistiky a lexikologie (462 s., 1957). Máme-li se po více než čtyřiceti letech v souvislosti s životním jubileem PhDr. Josefa Filipce, CSc., (nar. 21. února 1915 v Hošticích, okres Kroměříž) vrátit k terminologii B. Pascala, použili bychom vedle esprit géométrique i „ducha důsledného“ (esprit droit), ba dokonce „ducha jemného“ (esprit de finesse): „Et ainsi il est rare que les géomètres soient fins et que les fins soient géomètres (Pascal, Pensées et opuscules, Paris s.d., s. 318; „A stává se vzácně, aby geometrové byli jemní či aby jemní byli geometry“). Stejně jako se stává běžně, že „lidé vadného ducha nejsou nikdy ani jemní, ani geometři“ (Pascal, Myšlenky: „Mais les esprits faux ne sont jamais ni fins ni géomètres“, op. cit., s. 319). Je-li dovolen v tomto případě poněkud pragmatický pokus o aktualizovanou synonymickou formulaci Pascalova výraziva, jeví se Filipec jako duch systematický (esprit systématique).

Vůbec první Filipcova práce je nepublikovaná a řadí se k těm, které po r. 1948 neměly perspektivu: jeho novátorský pokus z oboru literárních žánrů, Dějiny novočeské elegie, napsaný u A. Nováka a připravovaný k doktorské obhajobě na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, byl shledán „neideologický“ a „formalistický“: namísto toho, aby jej autor „přepracoval podle nějaké sovětské poetiky“, jak mu tehdejší fakultní patres conscripti doporučovali, Filipec se rozhodl opustit indoktrinovanou literární „vědu“ a věnovat se lingvistice. V Ústavu pro jazyk český, kam v r. 1947 po dohodě s B. Havránkem a po osmiletém vyučování češtiny a němčiny na obchodní akademii v Chocni nastoupil, se však ideologické supervizi vyhnout nemohl. Něco z toho je připomenuto ve Filipcově článku Naše současná společnost, slovní zásoba a slovníky (NŘ, 75, 1992, s. 1–11).

Co však v tomto článku připomenuto není, je, že Filipec je esprit religieux, věřící. Přejete-li si – jako v pravé části slovníkové rovnice – konkretizující exemplifikaci, zde je: „Nous confessons l’amour que Dieu a pour nous; c’est là toute la foi des chrétiens“ (Bossuet, Oraison funèbre de Anne de Gonzague). Co znamenal esprit religieux pro lingvistu působícího na univerzitě, se můžeme dočíst ve Vachkových Vzpomínkách českého anglisty (Praha 1994, s. 118–121). Co znamenal pro lingvistu ÚJČ, lze vyjádřit dobovým kádrováckým slovníkem – „kádrovou distanc“. Své přesvědčení potvrdil Filipec i při „třídně politické prověrce“ v r. 1958. Mohl-li Filipec po této „lidskoneprávní“ akci v ÚJČ zůstat a musel-li např. J. Vachek katedru anglistiky brněnské Filozofické fakulty v r. 1961 opustit a mohl-li poté nastoupit právě do ÚJČ, pak to svědčí – při morální integritě obou lingvistů – o rozdílnosti poměrů na obou pracovištích v té době. Poválečné dějiny české lingvistiky – a lingvistů v nich – jsou diferencované.

Nepřejdeme na tomto místě přímočaře k esprit lexicologique et lexicographique, tj. nebudeme přičinlivě aktualizovat příspěvky napsané k předcházejícím jubileím J. Filipce, protože ani jubilantova cesta k lexikologii, lexikografii, lingvistice nebyla přímočará. V žádné Filipcově bibliografii a ani nikde jinde jsme nenašli zmínku o jeho literárněkritické činnosti v katolickém časopise Akord. Příspěvky podepsané většinou šifrou „J. F.“ tam nacházíme koncem 30. a počátkem 40. let. Filipec recenzoval v Akordu, redigovaném tehdy J. Zahradníčkem, díla básníků (J. Seifert, Zhasněte světla, Akord, 12, 1939, č. 2, s. 46–47; A. Sova, Lyrické básně mladosti, Akord, 12, 1939, č. 1, s. 16; Láska a smrt, ed. F. Halas a V. Holan, Akord, 11, 1938, č. 4, s. 60; K. J. Erben, Básně a překlady, Akord, 11, 1938, č. 4, s. 57), prozaiků (V. Řezáč, Slepá ulička, Akord, 13, 1939–40, s. 194–197; J. Oleša, Závist, Akord, 10, 1937, č. 5, s. 17–18), zejména však literárních kritiků a historiků (O. Fischer, Slovo a svět, Akord, 11, 1938, č. 1, s. 6–8; A. Novák, Ruchovci a lumírovci, Akord, 11, 1938, č. 4, s. 55–56; F. X. Šalda, Studie literárněhistorické a kritické, Akord, 11, 1938, č. 2, s. 27–28; A. Novák, Praha barokní, Akord, 11, 1938, č. 4, s. 57; B. Václavek, Písemnictví a lido[76]vá tradice, Akord, 12, 1939, č. 1, s. 13; A. Jolles [1874–1946], dnes už polozapomenutý „literární morfolog“, autor Einfache Formen, jehož podněty se Filipec pokusil uplatnit v recenzi Grandovy edice Erbenových Českých pohádek, Akord, 13, 1939, č. 2, s. 61–62), dokonce teatrologů (J. Hilbert, Duch dramatiky, Akord, 15, 1941–42, s. 160; Žena v českém umění dramatickém, Akord, 15, 1941–42, s. 147–148). Příspěvky, svědčící o sčetlosti a literárním rozhledu, nesignalizují budoucí lingvistickou orientaci autorovu. Spíše naznačují krystalizaci literárněkomparatistickou. Srovnávací literární věda (termínem Van Tieghema littérature comparée et générale) se však v poúnorovém Československu ocitla z důvodů vnějších – nikoli vnitřních, tj. personálních – v troskách.

Porozumění a cit (esprit littéraire) k nezaměnitelné jedinečnosti a vrstevnatosti literárního textu však J. Filipce provází po celý život. Musil je prokázat už v referátu na seminář B. Havránka během svého studia na brněnské univerzitě (1934–1939, aprobace čeština – němčina), protože za interpretaci textu černohorského básníka P. P. Njegoše (1813–1851) mu vedoucí semináře za odměnu zprostředkoval měsíční studijní pobyt v Jugoslávii. Filipcova textologická studie K jazyku a stylu Otokara Březiny (NŘ, 52, 1969, s. 1–22) patří k nejhodnotnějším textům, které byly o Březinovi napsány: tvůrčím způsobem integruje literárněvědný přístup k významové výstavbě literárního díla, známý např. z prací M. Červenky, s přístupem lingvistickým, přesněji řečeno kvantitativnělingvistickým (esprit mathématique): excerpcí 5438 slovních tvarů z Tajemných dálek, Rukou a z názvů všech básní Březinova díla překročil kvantitativní parametry o frekvenci lexémů a zřetelem ke „specifickým kontextovým významům lexikální jednotky“ dospěl k závěru, že (1) Březinova metafora „je dotvářena a rozvíjena kontextem do dalších souvislostí metonymických“, (2) Březinova „nejvlastnější tvořivost je v básnickém pojmenování se specifickou sémantikou a v spojování slov“ (op. cit., s. 21). Navíc rozborem syntagmatických spojení doložil příbuznost rytmického založení Březiny s K. H. Máchou.

Sémantická a zvuková stránka literárního textu německého a českého je konfrontována v detailním rozboru Brechtovy Třígrošové/Šesťákové/Krejcarové opery (Dreigroschenoper) a jeho českého (R. Vápeník, L. Kundera) překladu (Zur sprachlich-stilistischen Analyse der tschechischen Übersetzungen der Dramen Bertold Brechts, Deutsch-tschechische Beziehungen im Bereich der Sprache und Kultur (DTB), 1968, s. 17–45). Je to práce z translační lingvistiky, resp. translatologie, resp. vědy o překladu, disciplíny, zabývající se mezijazykovou transformací textů. Kromě teoretických charakteristik překladového procesu přináší Filipcova komparace postřehy o specifice dramatického textu, např. o zachování intonační linie a scénicky mluvního charakteru vět (výpovědí) i při různém počtu větných celků (jedné výpovědi originálu odpovídají i tři výpovědi překladu). K překladům z němčiny se vztahuje i Filipcova studie Josef Jungmanns Übersetzung von Goethes Epos Hermann und Dorothea (DTB, 1965, s. 107–133), která je prvním všestranným rozborem tohoto překladu, jeho dobového kontextu a last not least adekvátnosti časoměrného hexametru (studii kladně hodnotila J. Nováková). Z česky psaných translatologických příspěvků J. Filipce sluší se zmínit o Překladech Josefa Jungmanna a vývoji spisovné češtiny (Slovanské jazyky v době obrození, Praha 1974, s. 157–168), v nichž je mj. řešena i otázka složenin v češtině.

Významnou položkou Filipcovy činnosti jsou jeho práce stylistické. Vychází v nich z díla „zakladatele moderní stylistiky“ Ch. Ballyho (1865–1947), k němuž se hlásí jako ke svému učiteli a u něhož mimochodem poprvé nacházíme formulaci, že „stylistika je systematické studium jazykových prostředků“ (Ballyho stylistique de l’expression, „stylistika výrazu“: étude des rapports de la forme avec la pensée). I Filipcův zájem o dramatické texty (viz též jeho osm příspěvků v Knížce o jazyku a stylu soudobé české literatury, Praha 1962, s. 161–195) jako by vycházel z Ballyho, podle něhož předmětem stylistiky jsou především texty mluvené. Filipec je Ballyho nejvýznamnějším českým žákem, byť se s ním osobně nikdy nesetkal a byť V. Černý, který Ballyho osobně poznal na ženevské univerzitě, jej zařadil mezi své „nejmilejší z laskavých starých mistrů“ (Thibaudet, Sechehay, Bally). Přímý či zprostředkovaný ohlas Ballyho Traité de stylistique française či Linguistique générale et linguistique française lze vystopovat téměř v každé Filipcově práci. [77]Obecných otázek stylistických se Filipec dotkl v článku Stylistika, její metoda a místo v jazykovědě (Čs. rusistika, 1961, s. 229–233). Vliv jeho studie Rozbor odborného stylu a jeho vnitřní diferenciace (SaS, 16, 1955, s. 37–52), u nás první tohoto druhu, lze identifikovat u některých autorů českých i německých.

V souvislosti s rozborem odborného stylu je vhodné zmínit Filipcovy práce o základní jednotce odborného stylu, tj. termínu. Zahraniční ohlas vzbudily např. Zur Spezifik des spezialsprachlichen Wortschatzes gegenüber dem allgemeinen Wortschatz (Deutch als Fremdsprache, 6, 1969, s. 407–414), Les rapports du lexique spécialisé et courant dans le texte et dans le système (Alfa, 7–8, ed. R. Kocourek, 1994–1995, s. 349–359), Funkce odborného a běžného lexika v odborných textech a v jazykovém systému (Termina 94, ed. M. Žemlička, Liberec 1995, s. 37–46), aplikující i na odbornou slovní zásobu protiklad centra a periferie a dotvrzující souvislost termínů a netermínů s pozicemi tématu a rématu. O vyvážený pohled na termín usiluje článek La relation entre la structure paradigmatique et la structure syntagmatique dans l’aire d’usage du lexème (terme) (Mélanges de linguistique offerts à R. Kocourek, Halifax 1997, s. 29–34): Adekvátní a aktivní poznání termínu (la connaissance adéquate et active des termes) předpokládá poznání jeho pojmu a definice (la connaissance de la notion et de la définition), poznání vztahů v jeho dílčím systému (la connaissance des relations du terme dans le système partiel correspondant) a oblasti kontextového využití (s. 32). Terminografický příspěvek Základní konfrontační dílo o lingvistické terminologii (SaS, 40, 1979, s. 315–321) je recenzí dvoudílného Slovníku slovanské lingvistické terminologie (red. A. Jedlička, Praha 1977, 1979).

S termíny/pojmy „téma“ a „réma“, zmíněnými v předcházejícím odstavci, přecházíme k syntaktickým pracím J. Filipce, které reprezentují příspěvky ve sborníku Papers on Functional Sentence Perspective (ed. F. Daneš, Praha 1974, s. 129–141) a Zur Beziehung von Wort und Satz (v Coseriově sborníku Omul şilimbajul sau, 37–38, 1991–1992, s. 321–326). Prvním syntaktickým příspěvkem Filipcovým je článek Byl to můj přítel, který (NŘ, 38, 1955, s. 193–198). Upozornil v něm na to, že tzv. vytýkací důrazový opis (francouzská lingvistika jej označuje termínem mise en relief) není ani v češtině, v níž poměr mezi východiskem sdělení a jádrem sdělení se vyjadřuje slovosledem a intonací, „rozvláčný a nemotorný“ galicismus (J. Dvořáček, NŘ, 16, 1932, s. 129), jako jím není ani v jiných evropských jazycích, v nichž nacházíme vytýkací syntaktické konstrukce podobné franc. C’est … qui (que): C’etait Brigitte qui l’a recommandé – It was B. who recommended her – Byla to B., kdo ji doporučil. A ač jsou tyto konstrukce časté u autorů, ovlivněných francouzskou syntaxí (F. X. Šalda), nelze je hodnotit jako příznaky stylu knižního.

J. Filipec je ovšem naším předním lexikografem a lexikologem. Byl (spoluautorem a redaktorem tří slovníků spisovné češtiny: Příručního slovníku jazyka českého (1935–1957; autorský kolektiv obdržel v r. 1958 státní cenu), čtyřsvazkového Slovníku spisovného jazyka českého (1957–1971), v němž byl jako specialista pověřen redakcí synonym, a jednosvazkového Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost, který pokládá za své hlavní lexikografické dílo. Podle Filipce každý „jednojazyčný slovník výkladový je exponentem lingvistiky jako celku, nejen lexikologie a lexikografie“ (Manuál lexikografie, Praha 1995, s. 16). První vydání SSČ (1978) bylo brzy rozebráno, druhé vydání bylo v r. 1982 tehdejším normalizačním ředitelem ÚJČ zakázáno, protože Filipec dal v tiráži slovníku uvést jména autorů po r. 1968 vyloučených z KSČ. Přepracované, deideologizované a doplněné druhé vydání mohlo vyjít v r. 1994. (Na revidovaném vydání se podílel i Filipcem v lexikografii vyškolený J. Mudra.)

J. Filipec nepatří k těm lexikografům, kteří projevují „lhostejnost k vlastní metodologii“ (U. Weinreich). První dílčí českou (a pokud víme i slovanskou) lexikografickou teorií jsou Získalovy Příspěvky k lexikografické teorii a praxi (SaS, 4, 1938, s. 19–27, 149–160, 212–222), „originální pandán synchronně a funkčně orientované práce pražské školy“ (Filipec). První zásadnější Filipcovou prací z lexikografické teorie byla Lexikálně sémantická výstavba hesla – ústřední otázka lexikografické práce z r. 1956 (O vědeckém poznání soudobých jazyků, Praha 1958, s. 178–188). Práce vyšla ve zkrácené verzi s „orámováním“ B. Havránka, nezkráceně byla publikována v SaS, 18, 1957, s. 129–150: vznikla ze zkušeností s Příručním slovníkem jazyka čes[78]kého, se Slovníkem spisovného jazyka českého, „na základě vlastního zkoumání, zvláště v úseku sémantiky a stylistiky, z kritického studia domácí i cizí literatury a z kolektivních diskusí v Ústavu pro jazyk český“ (Filipec, SaS, 18, 1957, s. 129). Ve srovnání s prací Získalovou klade Filipec důraz na sepětí lexika s gramatikou, na rozlišování i rozlišení slova v systému (langue) a exempláře v kontextu (parole), na systémové vztahy v lexikální slovní zásobě, které je třeba respektovat i v abecedním slovníku, na sémantická pole, jejichž existenci materiálově prokázala vývojová práce J. Triera z r. 1931 i práce dalších badatelů. Systém v slovní zásobě a paralelní významovou stavbu souřadných slov prokazovala stejnojmenná studie (Rusko-české studie, sborník Vysoké školy pedagogické v Praze, Praha 1960, s. 293–307; sborník byl věnován prof. L. V. Kopeckému, který J. Filipce přizval ke spolupráci na Česko-ruském slovníku). Teorie lexikografie se týkaly i pozdější Filipcovy práce: Tipologija na rečnicite i vǎprosǎt za sǎvremennite tipove rečnici (Bǎlgarski ezik, 38, 1988, s. 289–294), prohlubující Ožegovovo vnější rozsahové pojetí typů slovníků a jejich klasifikaci zřetelem k metajazyku, k typu slovníku onomaziologického a k sociolingvistice. Konfrontační (kontrastivní) zaměření má rozsáhlý slavistický příspěvek Meziválečná slovanská lexikografie, vyžádaný prof. Urbańczykem a otištěný ve sborníku Słowianoznawstwo (Wrocław 1989, s. 163–193). Teorii a praxi jednojazyčného slovníku výkladového podrobně osvětluje práce otištěná v Manuálu lexikografie (ed. F. Čermák a R. Blatná, Praha 1995, s. 14–49). Tato práce je reprezentativní: to, co na konci první republiky pro lexikografickou teorii jednojazyčného výkladového slovníku znamenala práce Získalova, na konci tohoto století znamená (tj. má význam) práce Filipcova. Na rozdíl od Získala je to však text velmi koncizní, v některých pasážích i kusý (autor se patrně musil podřídit stránkovému limitu), pro vysokoškolskou výuku bohužel omezeně použitelný.

Prvním hlavním lexikologickým dílem J. Filipce jsou Česká synonyma z hlediska stylistiky a lexikologie (Praha 1961), kniha, která vzbudila mezinárodní ohlas, např. Ju. D. Apresjan ji označil jako „velkou syntetickou monografii“ (Leksičeskaja semantika, Moskva 1974, s. 216), a teoreticky ovlivnila i ruské synonymické slovníky (A. P. Jevgen’jeva, Slovar’ sinonimov russkogo jazyka, 1–2, Leningrad 1970–1971). Rukopis knihy vznikl prohloubením a rozšířením doktorské disertace, obhájené u Vl. Šmilauera a V. Vážného. Přínos publikace k poznání systematické povahy vztahů mezi synonymy i k problematice kritérií pro rozlišování typů synonym lze přirovnat k Lyonsově Structural Semantics (1963), která se ovšem nesoustřeďuje pouze na synonyma. Filipec chápe synonymické řady jako dílčí podsystémy, resp. polosystémy, při jejichž identifikaci se spojuje onomaziologie se sémantikou. (Mimochodem Šmilauer nepovažoval termín „synonymická řada“ za vhodný a doporučoval jej nahradit „synonymickou skupinou“; Filipec preferoval první z obou termínů, nicméně v anglickém textu jeho práce Lexicology and Lexicography: Development and State of the Research nacházíme na s. 175 „synonymie groups (rows), headed by …“ etc., srov. The Prague School of Structural and Functional Linguistics, ed. Ph. A. Luelsdorff, Amsterdam – Philadelphia 1994, s. 163–183.) V knize je poprvé použit pojem významový prvek (s. 181 et passim), později označovaný jako sém sémému (angl. the seme of the sememe): vyjádřeno akademickým metametajazykem: „sémém je struktura sémů“ (srov. Zur innersprachlichen Konfrontation von semantischen Teilstrukturen im lexikalischen System, TLP, 3, 1968, s. 105–118). Velmi pochvalně byla přijata Filipcova přednáška o synonymech na univerzitním zasedání germanistů v Lipsku, srov. Zur Theorie der lexikalischen Synonyme in synchronischer Sicht (Wissenschaftliche Zeitschrift der Universität Leipzig, 17, 1968, s. 189–198; srov. též Synonyma jako problém lingvistické teorie a praxe, in: Přednášky z 37. a 38. běhu Letní školy slovanských studií, Univerzita Karlova, Praha 1995, s. 65–73).

Lexikologie se týkají i Filipcovy práce zdůrazňující její autonomnost i plnoprávnou integritu v lingvistice, dále práce zaměřené sémanticky a práce orientované komparatisticky, tedy práce slavistické a germanoslavistické. Otázkou modelu slova a metodou lexikologické analýzy se zabýval příspěvek Zur Theorie und Methode der lexikologischen Forschung (Zeichen und System der Sprache, 3, Berlin 1966, s. 146–162). K specifice lexikologie se vztahuje programatická studie K úkolům české lexikologie (SaS, 29, 1968, s. 259–276), postihující mnohoaspektovost lexé[79]mu a jeho centrální i sjednocující místo v jazykových rovinách, později i práce K výstavbě lexikologie jako lingvistického úseku, přednesená na zasedání slavistické lexikografické komise ve Varně 1976 (sb. Sǎpostavitelno izučavane na častnite leksikalni sistemi, Sofia 1979, s. 7–22). Strukturní lexikologie se týkal referát na mezinárodním kongresu lingvistů Zum Aufbau einer strukturellen Lexikologie und lexikalischen Semantik (Actes du X^e Congrès international des linguistes, Bucarest 1970, s. 601–607). Do této souvislosti patří i tři německy psané příspěvky v Travaux linguistiques de Prague. První z nich se týká otázky centra a periferie v lexikální zásobě (TLP, 2, 1966, s. 257–275), druhý vnitrojazykové konfrontace sémantických struktur (TLP, 3, 1968, s. 105–118), třetí polysémie v mezijazykovém pohledu (TLP, 4, 1971, s. 217–228). Tematicky se do této řady zařazuje i pozdější práce Strukturní významové souvislosti v mezijazykové polysémii (Slavia, 62, 1993, s. 77–84). Ve dvou příspěvcích se přihlásil autor K otázce invariantu a variant v lexikální sémantice (Slavica slovaca, 5, 1970, s. 272–280) a K problematice jazykových variant (SaS, 41, 1980, s. 308–313). Vzájemnou souvislost lexikální sémantiky a onomaziologie při konstrukci dílčích systémů v slovní zásobě zdůraznil Filipec na pražském zasedání lexikologicko-lexikografické komise při Mezinárodním komitétu slavistů (SaS, 41, 1980, s. 17–25) a spoluúčast obou uvedených postupů ozřejmil v článku O přenášení významu v slovní zásobě, zvláště na základě podobnosti a soumeznosti (SlavPrag., IV, 1962, s. 497–506).

Většina zde uvedených lexikologických prací vyústila v r. 1985 v Lexikologii, první část České lexikologie, obsahující i Čermákovu Frazeologii a idiomatiku. Lexikologie má pět kapitol, a to obecnou část, lexikální sémantiku, lexikální onomaziologii, vztahy lexikálních jednotek a systém v lexikální zásobě. To, co Šmilauer kdysi napsal o Tvoření slov, lze cum grano salis aplikovat i na tento text: „Je to dílo přísně vědecké, v některých partiích i odborníkovi těžko přístupné“ (V. Šmilauer, Novočeské tvoření slov, Praha 1971, s. 6). Navíc původní rukopis knižní podoby musil být zkrácen na polovinu, takže publikace postrádá část konfrontační (kontrastivní), jíž se Filipec věnoval v několika pracích, např. Ekvivalenty a synonyma v slovní zásobě (Slovo a slovník, Bratislava 1973, s. 131–144), Ke konfrontaci dílčích sémantických systémů v slovní zásobě dvou různých jazyků (Čs. přednášky pro 7. mezinárodní sjezd slavistů, Varšava 1973, s. 279–295), Zur Problematik der Konfrontation des tschechischen und deutschen Wortschatzes (Beiträge zur konfrontierenden Sprachwissenschaft, Halle an der Saale 1976, s. 23–41), zobecňující článek Problematika konfrontace v lexikální zásobě (SaS, 46, 1985, s. 201–214), výhledový příspěvek Konfrontace a typologie (Jazykovedný časopis, 37, 1986, s. 21–28) a slavistická studie Problémy konfrontační synonymiky v současných slovanských jazycích (Čs. slavistika, 1983, s. 91–99). Výbor z lexikologických prací J. Filipce vydal německý slavista E. Eichler ve sborníku Studia lexicologica (Specimina philologiae Slavicae, Band 109, Verlag Otto Sagner, München 1996). Zatím poslední Filipcovou lexikologickou prací je Lexém-sémém, oblast jeho užití a typy neurčitosti (SaS, 59, 1998, s. 81–95): „Přiřazování sémémů k lexémům je podstatou slovníků abecedních, přiřazování lexémů k sémémům je podstatou slovníků onomaziologických a analogických. V přímém vztahu k sémému je výklad (definice) strukturního významu, který je jeho metajazykovým ekvivalentem. Bez výkladů se nehodlají obejít ani počítačoví, ani strukturní lingvisté“ (op. cit., s. 85–86).

J. Filipec nezapomínal ani na práci pedagogickou a organizační (esprit méthodique). V l. 1971–76 byl zástupcem ředitele a 1981–82 konzultantem ÚJČ. Jako vedoucí oddělení lexikologie a lexikografie ÚJČ (1969–1977) zavedl pravidelné semináře a pověřoval členy oddělení speciálními teoretickými úkoly, jejichž výsledky byly aplikovány v práci lexikografické; byl sekretářem Jazykovědného sdružení; založil a od r. 1960 do r. 1995 vedl lexikologickou sekci Jazykovědného sdružení; byl členem i funkcionářem Kruhu přátel českého jazyka, členem Societas linguistica Europaea, lexikologicko-lexikografické komise při Mezinárodním komitétu slavistů. Z Filipcova podnětu vznikly dva svazky Deutsch-tschechische Beziehungen im Bereich der Sprache und Kultur (1. svazek vyšel péčí Saské akademie v Lipsku 1965, 2. svazek vyšel v Akademie-Verlag, Berlin 1969) a dva svazky Grundlagen der Sprachkultur. Beiträge der Prager Linguistik zur Sprachtheorie und Sprachpflege, 1,2 (Berlin 1976, 1982), které do jisté míry plnily v německé jazykové oblasti obdobnou funkci, jakou v anglické [80]jazykové oblasti měla Vachkova objemná antologie A Prague School Reader in Linguistics (Bloomington 1964), ve francouzské jazykové oblasti útlý Le cercle de Prague (ed. J. P. Faye – L. Robel, Seuil 1969), v italštině Il Circolo Linguistico di Praga. Le tesi del ‘29 (Milano 1966) a v ruštině Kondrašovův sborník Pražskij lingvističeskij kružok (Moskva 1967). SSČ představil Filipec širší veřejnosti v článku K druhému vydání Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost (NŘ, 78, 1995, s. 9–17); studentům bohemistiky na Pedagogické fakultě UK v Praze, kteří se se systematickou výukou jazyka na střední škole povětšinou nesetkali, dokázal přiblížit práci na slovníku i se slovníkem v motivující přednášce povinného kursu lexikologie. Vstoupil i na pole didaktické a prokázal, že tento žánr sui generis nemusí být deprimujícím přežvykováním metodikářských frází (srov. Slovník spisovné češtiny jako školní příručka, ČJL, 29, 1978–79, s. 100–109, spoluautorem příspěvku je F. Daneš; Využití lexikální zásoby a sémantiky při vyučování češtině, ČJL, 42, 1991–92, s. 153–161).

Jako žák Ballyho (za své učitele považuje ještě B. Havránka, M. Dokulila, F. de Saussura, V. Mathesia a – citujeme přesně: „lexikální archiv ústavu“), a Ballyho můžeme dnes pokládat též za předchůdce současné sociolingvistiky a pragmatiky, zaměřil Filipec svou pozornost i na sociolingvistiku, resp. na sociolingvistické pojetí současné lexikální zásoby a její popis ve slovníku. Z této oblasti připomínáme články Kodifikace a slovník (Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti, Praha 1979, s. 190–197), Sprachkultur und Lexikographie (Grundlagen der Sprachkultur, 2, Berlin 1982, s. 174–202), Charakter a dynamika stylových vrstevních příznaků (Funkční lingvistika a dialektika, Praha 1988, s. 396–407), Kommunikativ-pragmatische Aspekte der Lexikologie (Beiträge zur Phraseologie, Wortbildung, Lexikologie, Frankfurt am Main et al. 1992, s. 179–188), Naše současná společnost, slovní zásoba a slovníky (NŘ, 75, 1992, s. 1–11), Lexikální norma (SaS, 56, 1995, s. 190–203), Entwicklungstendenzen des heutigen tschechischen Wortschatzes in soziolinguistischer Sicht (Aufbau, Entwicklung und Struktur des Wortschatzes in den europäischen Sprachen, Frankfurt a. M. et al. 1993, s. 162–172).

Když už jsme v sociolingvistice, nemůže opomenout dialektologii (la dialectologie relève en partie de la sociolinguistique). J. Filipec je též esprit dialectologique. Považuje se za Moravana zdomácnělého v Praze. Moravské kořeny prokazuje ostatně už jeho první práce o synonymech Synonyma a studium nářeční slovní zásoby (NŘ, 36, 1953, s. 97–109). Je to jeho étude dialectologique. Svou znalost nářečí a jeho problematiky prokázal i v recenzi Českého jazykového atlasu (1, 2, red. J. Balhar – P. Jančák a kol., Praha 1992 a 1997), která vyšla v SaS, 59, 1998, s. 285–291). Potvrdil, že „při práci na slovnících současné češtiny se s prospěchem využívalo materiálu nářečního archivu k určování slov obecné češtiny a mluvené formy jazyka“ (s. 290–291).

Josef Filipec je představitelem české lexikografie a spoluzakladatelem české synchronní lexikologie. Patří k pokračovatelům Pražského lingvistického kroužku. A protože „zkoumání jazyka bez zřetele k básnictví je stejně neúplné jako zkoumání básnictví beze zření k slovu“ (SaS, 1, 1935, s. 4–5), zakončíme tyto řádky citátem básnickým, tedy oním třetím ze tří „P“ hesla, které jubilant doporučuje nám všem: práce, příroda, poezie: „Jen lidská slova na skeletech větných schémat / jsou schopna stát se tělem, srdcem, mozkem, pletí, / když vyproštěna řečí z lexémových tenat / jak ptáci volně do prostoru vzletí / a zpívají nám, co je domov, národ, dítě, / a vítají nás ze rtů matky na úsvitě!“ Autorem této sloky z Hymny lexikografů je Josef Filipec. K těm veršům nemusíme nic dodávat. Nic tedy nedodáváme, pouze přiřazujeme starý verš francouzského básníka z 13. stol.: Venit ad grammatice poesis hortatum, „Vyzvána gramatikou, přichází poezie“ (Stephanus de Tournai).

Katedra českého jazyka PF UK
Rettigové 4, Praha 1

Slovo a slovesnost, ročník 61 (2000), číslo 1, s. 75-80

Předchozí Jan Chloupek: Marie Čechová: Komunikační a slohová výchova

Následující František Daneš: Jakou řečí mluví věda. Modalizace vědeckého diskurzu