O jazyce, společnosti a funkcích

Nikolaj P. Savický

[Články]

(pdf)

On language, society and functions

Teze Pražského lingvistického kroužku (PLK) i další materiály, včetně těch, které byly publikovány ve Slově a slovesnosti, znamenají přelomovou etapu ve vývoji české a snad i světové jazykovědy tím, že explicitně postulují funkční přístup k jazyku a s jistou mírou podrobnosti a diferencovanosti jej rozpracovávají. Významný byl i přínos těchto institucí pro literární vědu. V souladu s názvem i původním zaměřením časopisu Slovo a slovesnost si budu v dalším všímat stanovisek jak z oblasti jazykovědné, tak i literárněvědné.

 

Mezi funkčním či teleologickým přístupem, který znamená inherentní vztažení jazyka k něčemu mimojazykovému, na straně jedné a snahou o imanentní popis jazyka ve stylu de Saussurově na straně druhé existuje ovšem fundamentální rozpor, který se členové PLK trvale snažili řešit. (Srov. např. bod 6c. Tezí; Vachek, 1970, s. 54 nebo – v jiné oblasti, ale s analogickým myšlenkovým postupem – následující citát z literárněvědného článku R. Jakobsona (1936, s. 3): „Poesie je sice celistvost, vyznačená řadou specifických znaků a determinovaná jako celistvost vlastní dominantou – básnickostí, ale zároveň je to součást nadřazených celistvostí – součást kultury a celkové soustavy sociálních hodnot.“)

Mezi funkce jazyka lze snad smysluplně zařadit také funkci vyjadřovat zásadní postoj ke společenské skutečnosti – její přijetí nebo odmítnutí (s různými mezistupni). Jde o funkci, která je jistým soustavným synkretizmem všech tří Bühlerových „základních funkcí“ – zobrazovací, expresivní i konativní – ve vztahu k jisté konkrétní, avšak velmi široké oblasti mimojazykové skutečnosti. Tato „speciální“ funkce byla zatím spíše předmětem zkoumání jiných věd – obecné sémiotiky, také literární vědy – nikoli lingvistiky. Lze si však oprávněně přinejmenším klást otázku, zda existují jazykově kategoriální ekvivalenty pro tyto základní typy postojů ke společenské skutečnosti, které můžeme zhruba nazvat konzervativní a revolucionizující.

Při charakteristice intelektuální tradice, jejímž nositelem (za různých společenských peripetií, tu s větší, tu s menší mírou úspěšnosti) Slovo a slovesnost bylo, musíme si uvědomit rozmanitost zdrojů této tradice. Byla tu Vosslerova idealistická jazykověda, která měla značný vliv na raného Mathesia (viz Mathesius, 1970, s. 31; Vachek, 1983, s. 281), byl tu de Saussurův strukturalizmus, v rovině filozofické tu byl často uváděný vliv Husserlovy fenomenologie či Englišovy nebo Rádlovy teleologie (o filozofických zdrojích pražského funkcionalizmu viz Daneš, v tisku), o vlivu tradic ruské idealistické filozofie, jejíž kořeny sahají k V. S. Solovjovovi, a eurasijství jsem psal v článcích (Savický, 1991, 1993).

K celkové charakteristice intelektuálního ovzduší v ČSR (či v Trnkově terminologii k „myšlenkové struktuře doby“) v době vzniku Tezí PLK a SaS je ale dobře připomenout také dnes často opomíjenou všudypřítomnost marxizmu. Vezměme si za svědky dva největší české básníky té doby: Teze vznikly v období mezi postulováním pro[94]letářské poezie J. Wolkerem (Wolker, 1922) a pro tu dobu jako samozřejmost vysloveným konstatováním V. Nezvala z roku 1937, že světovým názorem stoupenců druhého nejvýraznějšího směru v meziválečném českém básnictví – poetistů – je marxizmus: „Ač se poetisté stavěli příkře proti intelektuálními a morálními požadavky svázané proletářské poezii a proti její neorganické tendenčnosti, podřizující si jak elementární prostředky básnické formy, tak obrazotvornost, hlásili se od let k revolučnímu světovému názoru, jenž byl zprvu podložen spíše citově a jenž se později upřesnil, když se jali poetisté systematicky studovati zásady Marxova a Leninova světového názoru, dialektického materialismu“ (Nezval, 1964, s. 276–77). Nezval byl ostatně jedním z autorů SaS (viz např. Nezval, 1938).

K charakteristice nejednoduchého vztahu mezi členy PLK a redakcí SaS na jedné straně a marxizmem či marxisty na druhé může posloužit i následující vzpomínka, kterou uvedl P. Novák (1990, s. 21): „V rozhovoru se mnou v r. 1976 B. Havránek poznamenal: Před válkou nám [zhruba: redakci SaS] vytýkali, že jsme marxisti, po válce, že jsme kontramarxisti.“

Také ve snahách o obecnou teorii uměnovědnou a literárněvědnou vedle strukturalizmu, představovaného především J. Mukařovským, vynikaly zejména intenzivní a diferencované, někdy až disparátní pokusy o marxistickou teorii umění a literatury (K. Teige, B. Václavek, Kurt Konrad, E. Urx). Mezi oběma směry existovaly četné kontakty, diskuze i vzájemné ovlivňování. B. Václavek byl aktivním členem PLK.

Hned v úvodním prohlášení redakce v 1. čísle 1. ročníku SaS, které podepsali B. Havránek, R. Jakobson, V. Mathesius, J. Mukařovský a B. Trnka (viz též Mukařovský, 1982, s. 7–14), čteme také větu: „Víme z hospodářské vědy, že anarchie výroby není stálou, neměnnou, nadčasovou kategorií, nýbrž jen historickou etapou“ (Havránek aj., 1935, s. 2). Jakou hospodářskou vědu mají autoři na mysli? Sotva liberalistickou. Z tohoto poznatku „hospodářských věd“ pak autoři odvozují požadavek plánovitosti v jazykové kultuře, což mj. signalizuje i jistou změnu v chápání „funkčního přístupu“ k jazyku ve srovnání s Tezemi, kde vzorem pro funkční chápání vývoje jazyka byl teleologický pojem „nomogeneze“ převzatý z protidarwinovské varianty biologického evolucionizmu, kterou vypracoval L. S. Berg. Entuziastický zájem R. Jakobsona o knihu L. S. Berga, která má nomogenezi přímo v názvu, dokládají např. dopisy, které publikoval J. Toman (Toman, 1994, s. 59, 62, 123).

Uveďme ještě jeden citát z literárněvědné části téhož textu, který je laděn ne-li marxisticky, tak aspoň marxistoidně: „Celá dynamika společenského vývoje, přeskupování a zápas jednotlivých vrstev i prostředí, boj třídní, národnostní, ideologický, vše to se intensivně obráží v poměru mezi uměním a společností i ve vývoji umění samého, třebaže přeměny umělecké struktury tvoří řadu souvislou a zákonitou“ (Havránek aj., 1935, s. 6). To jsme dost daleko od ryze imanentního pojetí, které bývá členům PLK připisováno.

V době mezi uveřejněním Tezí v roce 1929 a vydáním prvního čísla SaS v roce 1935 došlo v myšlení členů PLK ke zřetelnému posunu. Můžeme s dostatečnou mírou jistoty předpokládat, že tu byl imanentní vývoj teoretického myšlení ovlivněn [95]vnějšími faktory – hospodářskou krizí, nástupem Hitlera k moci, také sovětskými pětiletkami. „By 1933 no self-respecting statesman was without a plan. So much homage at least the world paid to Russia,“ psal v té době H. G. Wells (1965, s. 308).

Zajímavá z tohoto hlediska byla např. diskuse o metodologických problémech v práci Mukařovského Polákova Vznešenost přírody, která proběhla v PLK dne 10. 12. 1934. Jak referovalo SaS, v diskusi vystoupil mj. Z. Kalandra, „který podal rozbor základních zásad Mukařovského se stanoviska dialektického materialismu“. Z repliky J. Mukařovského časopis citoval: „Existují dokonce případy, kdy souvislost literatury se společností se stává téměř hmatatelnou. Každá literatura se totiž vrství v několik oblastí, rozhraničených někdy určitěji, jindy méně určitě, jež však odpovídají – byť často nepřímo – sociální objednávce z různých společenských prostředí (srov. na př. literaturu „avantgardní“, „oficiální“, bulvární, lidovou, katolickou atp.). Přesto že poměry tu jsou velmi složité (jedno dílo může náležet do několika oblastí nebo během své existence může vystřídat několik oblastí), je toto rozvrstvení, jehož vztah k rozvrstvení společenskému je nepopiratelný, důležitým činitelem v samém immanentním literárním vývoji“ (SaS, 1, 1935, s. 190–91).

Myslím také, že lze považovat za obecně přijaté konstatování, že „pražským strukturalistům“ byla vlastní mnohem větší míra dialektičnosti než většině jejich strukturalistických současníků (srov. jako ilustraci např. frekvenci slov dialektika, dialektický v Mukařovského článku o Šaldovi; Mukařovský, 1937).

Názory J. Mukařovského procházely vývojem, který je dobře vidět např. ze srovnání článku O současné poetice z roku 1929 (Mukařovský, 1982, s. 22–33), který zcela navazuje na imanentizmus ruského formalizmu, s článkem Poznámky k sociologii básnického jazyka z roku 1935 (Mukařovský, 1982, s. 147–157). Autor sám tento vývoj tematizuje, když v úvodu k uvedenému článku z r. 1935 říká: „Jestliže se dnes znovu pociťuje nutnost přihlížet ke svazku literatury se sociálním prostředím, kterému odpovídá a pro které funguje, není to návrat k tradiční literární historii. Vzmáhající se dialektické pojetí vývoje přivedlo k poznání, že každá vývojová proměna, má-li být pochopena ve své plnosti, musí být uvedena současně v dvojí souvislost, vnitřní i vnější. Neběží tedy o opuštění pojmu souvislého a zákonitého vývoje imanentního, který je trvalým vědeckým výbojem; napříště nesmí již být historie literatury pojímána jako nesouvislý komentář k vývoji jevů mimoliterárních, nýbrž jako řada nepřetržitá, třeba nesená vývojem společnosti jako řeka řečištěm“ (s. 147). O stránku dále píše mj.: „Společnost je vždy vnitřně rozrůzněna a její vývojové dění vyplývá ze stálého napětí a zápasu mezi vrstvami netoliko o moc politickou a hospodářskou, ale i o funkce nositele kultury; do tohoto dění je vpjata i literatura, pokud na ni má vliv vývoj společnosti nebo pokud naopak ona sama na něj působí“ (s. 148).

Vývoj v názorech Mukařovského konstatovala i „druhá strana“ tehdejší diskuse. Marxista Kurt Konrad v článku Svár obsahu a formy z roku 1934 podrobil ostré kritice formalizmus Šklovského a Mukařovského. Ještě v témže roce však, po uveřejnění Mukařovského analýzy Polákovy Vznešenosti přírody, publikoval Kurt Konrad pokračování svého článku pod názvem Ještě jednou svár obsahu a formy, kde čteme [96]mj.: „Rozhodně znamená Mukařovského rozbor Polákovy Vznešenosti přírody vývojový krok strukturalismu směrem k dialektickomaterialistickému zkoumání literatury“ (Konrad, 1963, s. 88).

To, že tento vývoj byl ovlivněn marxizmem a diskusemi s marxisty, už bylo také konstatováno v druhotné literatuře (i mimo socialistické státy). Tak např. Petr V. Zima (1998, s. 210) cituje následující slova (západo)německého slavisty H. Günthera: „Mukařovský ve své snaze začlenit literární vývoj do společenské totality, aniž by jej degradoval na komentář nějaké jiné řady, naráží na problém předeterminování dílčí struktury nadřazenou strukturou. Nejen pod vlivem marxistických kritiků, mj. Kurta Konrada, Bedřicha Václavka a Záviše Kalandry, se v rozhodujících bodech blíží dialektickému materialismu.“ P. V. Zima k tomu dodává: „Především poslední část věty trefuje do černého: oproti Adornovi, jenž vycházel z radikální kritiky Hegela a blížil se Kantovi, vychází Mukařovský z Herbarta a Kanta a v průběhu let se přibližuje dialektickým pozicím Hegela a marxistů.“

Srov. též: „Am deutlichsten ist das bei der Überholung der „mechanistischen Entgleisungen“ der „formalistischen Schule“, die zeitlich mit dem Aufkommen der Prager Strukturalismus zusammenfallt (…) Die Überholung des Formalismus wurde in Rußland und in der Tschechoslowakei durch Anstöße aus der (in jenen Jahren stark marxistisch geprägten) hegelianischen Tradition gefördert, in Rußland durch den Bachtin-Kreis, dessen erster Advokat außerhalb Rußlands Jakobson gewesen war, in der Tschechoslowakei hauptsächlich durch Mukařovský“ (Holenstein, 1984, s. 124).

Blízkost marxistickému myšlení je výrazně patrná v Jakobsonově pojetí husitské revoluce – viz např. již citovaný článek (Jakobson, 1936), z nějž uvedeme ještě tyto citáty: „V plánu sociálním měly husitské bouře třídně zaměřený ráz války občanské“ (s. 2); „Husitské básnictví se podstatně liší svým sociálním rázem od třídně povýšené poesie panské XIV. století“ (s. 15); „I na tomto malém a podřadném kulturním úseku pozorujeme, jak nezkrotně ničivý duch revoluční doby je zároveň duchem tvořivým, nutně nesoucím náznaky nového řádu“ (s. 21). Nezapomínejme, že R. Jakobson prožil přímo na místě ruskou revoluci, takže znal „nezkrotně ničivý duch revoluční doby“ nejen ze studia středověkého básnictví. O vztahu R. Jakobsona k ruské revoluci v její počáteční fázi svědčí jeho slova z Přípitku české zemi a lidu z roku 1968: „[před padesáti lety …] mě revoluce – a tehdy to byla opravdová, čistá revoluce – zanesla jako svého diplomatického představitele a věrného bojovníka do této divukrásné země …“ (citováno podle Toman, 1994, s. 41). Jakobsonovo pojetí husitské revoluce kladně ocenil z marxistických pozic už v roce 1936 Kurt Konrad v poznámce nazvané O revoluční tradici české literatury, kde srovnává pojetí husitské ideologie v Jakobsonově (1936) článku s pojetím F. X. Šaldy ze studie O smyslu literárních dějin českých: „Jakobson má mnohem hlubší představu o revoluční ideologii než Šalda, který chce mechanicky v ní uznávat jen tendenci protihistorickou“ (Konrad, 1963, s. 183).

 

Výrazně levicová orientace SaS byla patrná v soustavných polemikách s nacistickou ideologii a zvlášť zřetelně se projevila např. v následujících slovech V. Nezvala (Nezval, 1938, s. 40–41): „Ideologie Třetí říše vztáhla svou ruku i na jazyk. Němčina, [97]ta slavná Goethova mateřská řeč má přestat být řečí universální, řečí všelidského dorozumění. Zatím co prožíváme tuto nebezpečnou podívanou, zatím co všichni pociťujeme na sobě její zkázonosné důsledky, tam dole, na bojištích Španělska, v dobrovolnických plucích je uskutečňováno sbratření národů a je provoláváno mateřskými jazyky, které přes zeď hláskosloví, větosloví a tvarosloví, jež je dělí, jsou jazyky všelidskými, universálními. Tyto mateřské řeči v ústech avantgardy národů prahnoucích po sbratření, v ústech mezinárodní bojující avantgardy jsou vznešeným kolozpěvem, bohatým orchestrem, v němž každý nástroj, zachovávaje si svou nenapodobitelnou barvu, hrá svorně s ostatními z jediné veliké partitury ódu na lidské sbratření.“

O tom, že představitelé PLK zahrnovali do svého pojetí funkčního přístupu k jazyku také sociologický aspekt, zkoumající rozdíly mezi jazykem různých společenských tříd, výrazně svědčí např. článek P. Trosta O pražském argotisování (Trost, 1935), kde se mj. mluví o „třídní společnosti“ a o „nové kapitalistické buržoazii velkoměstské“, která přebírá argot velkoměstské spodiny jako „prostředek ke své sociální diferenciaci“. Podobná odvaha k sociální charakterizaci procesů, které dnes probíhají v češtině, chybí např. ve většině prací o dnešním vlivu angličtiny na češtinu – srov. např. Bozděchová (1997). Jde o to, že velká skupina anglicizmů je výrazně „prostředkem k sociální diferenciaci nové kapitalistické buržoazie“ v terminologii Trostově, čili – jak se říká dnes – je součástí „image“ příslušníků této sociální skupiny, která má v dnešní ČR výrazný charakter buržoazie kompradorské. Analogická odvaha k sociální analýze však nechyběla např. významnému ruskému lingvistovi V. G. Kostomarovovi, který ve své knize (Kostomarov, 1994) věnuje značnou pozornost jazykové charakteristice „nových Rusů“, tj. nové ruské vládnoucí třídy, a mj. mluví o „zvráceném napodobování „novými Rusy“ jazyka zahraničních byznysmenů“ (s. 233).

Ve světle uvedeného můžeme konstatovat, že když se Havránek či Mukařovský hlásili v poválečných letech k marxizmu, mělo to sice v jistých okamžicích (začátek padesátých let) dobově podmíněné až fraškovité rysy, ve své podstatě však to nebylo neorganické, připomeneme-li si uvedené aspekty geneze tradic „pražského strukturalizmu“.

Komunikační a sémantická situace v dnešní České republice nikoli náhodou připomíná to, co R. Barthes ve svém dnes již klasickém díle Nulový stupeň rukopisu (Le degré zéro de l’écriture) v kapitole Politické rukopisy píše o období restaurace ve Francii: „Restaurace například vypracovala třídní rukopis, díky čemuž se potlačování okamžitě vydávalo za odsouzení vzniklé spontánně z klasické „přirozenosti“: dělníci, kteří se něčeho dožadovali, byli vždy individui, stávkokazi pokojnými dělníky a servilnost soudců se stávala otcovskou bdělostí úředníků“ (Barthes, 1997, s. 27–28).

Bylo by ovšem mylné hledat v textech předválečné Pražské školy explicitní vyjádření takového pojetí funkcí jazyka, které by odpovídalo funkcím „přijetí nebo odmítnutí společenské skutečnosti“, o kterých byla řeč na začátku článku. Tehdejší pojetí funkcí spisovného jazyka ve své části zaměřené na intelektualizaci zdůrazňovalo zejména snahu o přesné a jasné vyjádření. Taková snaha samozřejmě v reálné komunikaci existuje, není však výlučná. Při explicitním nebo implicitním vyjadřování posto[98]jů ke skutečnosti a při snaze ovlivnit tímto postojem posluchače musíme předpokládat i jiné komunikační strategie.

K lepšímu pochopení podstaty těchto jevů může snad posloužit přechod od analýzy v podstatě homogenního, a tudíž idealizovaného komunikačního prostředí abstraktní intelektuální komunikace k prostředí podstatně nehomogennímu, jak je popisováno v kritické sémiotice v protikladu dominantního a transgresivního diskurzu, či v Marcuseho terminologii jako rozdíl mezi sdělováním „jednorozměrným“ a „dvojrozměrným“ čili mezi popisem (společenské) skutečnosti v jejích povrchových rysech bez přihlédnutí k možnostem alternativy (a k rozporům v dané skutečnosti, které tuto možnost alternativy podmiňují) na straně jedné a popisem, který tyto možnosti alternativy i její zdroje konstatuje, na straně druhé.

Tyto novější pojmy umožňují dynamičtější pojetí funkcí jazyka tím, že vytvářejí pro postulované hledání jazykově kategoriálních ekvivalentů pro základní typy postojů ke společenské skutečnosti – konzervativní a revolucionizující – teoretický rámec.

Kritickou sémiotikou či sémiologií rozumíme v tomto kontextu např. koncepce, které rozpracovávali v 50. a 60. letech zejména R. Barthes a U. Eco a kterou M. Blonsky charakterizuje slovy: „The first semiology was a vast project of ideological criticism aimed at spying out the wheelworks of idea and content production“ (Blonsky, 1989, s. XVII).

Z hlediska vzájemného vztahu mezi jazykovědou a kritickou analýzou dominantního diskurzu je zvlášť zajímavé podívat se na práce N. Chomského.

N. Chomsky má ve svých politologických spisech patrně nejpronikavější sémantickou analýzu jednotlivých složek dominantního diskurzu dnešního kapitalizmu, počínaje nejobecnějšími pojmy jako demokracie (pro koho byla od samého počátku dodnes určena?; passim), kdo jsou umírnění (moderates): „Anyone who threatens the reigning order should preferably be depictet as an appendage of the beast, a Communist in disguise or a dupe of Bolshevism. And those who confront the beast or its spreading tentacles become „moderates“, a label that extends to a wide range of tyrants and mass murderers, as long as they do their job“ (Chomsky, 1992, s. 37) – následují ukázky případů, kdy do kategorie „moderates“ byli zařazováni svého času i Mussolini a Hitler. V knize (Chomsky, 1998) najdeme také řadu podobných analýz, cituji namátkově: umírněný (s. 89n.), antiamerický (s. 114n.), demokracie (s. 120n., 139), tvrdá láska (s. 130, 134), pracovní příležitosti (= zisky; s. 151, 173), nezávislý tisk (s. 171), konzervatismus svobodného trhu (s. 172) aj.

Chomsky takto shrnuje svou analýzu: „Intelektuální úroveň převládajícího diskurzu je pod vší kritiku, jeho mravní úroveň je groteskní. Ale hodnocení vyhlídek, jež je v něm obsaženo, není nerealistické“ (1998, s. 135).

Pozoruhodná je však naprostá oddělenost těchto analýz od Chomského lingvistické teorie. Jeho ryze formální či formalistická, dehumanizovaná a desociologizovaná koncepce jazyka a jazykovědy do sebe takové analýzy nepouští. Při srovnávání jeho politologických a lingvistických prací je někdy těžko uvěřit, že jde o téhož autora. Zde může pomoci právě náležitě rozšířený a zpřesněný funkční přístup k jazyku, kte[99]rý umožní integraci analýzy vztahu dominantní : transgresivní diskurz do vlastního jádra jazykovědné problematiky. Jen by tu musela být odvaha následovat Chomského i do jeho společensky kritických analýz.

I v pracích členů PLK a autorů SaS lze najít náznaky dvojího pojetí, např. pokud jde o funkce spisovného jazyka. Ten byl nazírán především jako nástroj idealizované intelektuální komunikace, což je téma v PLK důsledně rozpracovávané. Kromě toho však najdeme např. i (ojedinělé) konstatování, že jednou z charakteristik spisovného jazyka je „snaha státi se monopolním znakem vládnoucí třídy“ (Vachek, 1970, s. 46).

Jedním ze způsobů idealizace spisovného jazyka je tvrzení, že na rozdíl od jiných vrstev národního jazyka je spisovný jazyk „schopen plnit všechny funkce“. Prvním stupněm relativizace tohoto postulátu je konstatování, že spisovný jazyk nemůže plnit funkci „mluvit nespisovně“. Při tom je nesporné, že nespisovné mluvení může být nejen projevem neznalosti nebo nedbalosti, ale i způsobem vyjádření určitého postoje. Nemusí to být vždy postoj opoziční vůči společnosti – viz výše citované konstatování P. Trosta o užívání argotu jakožto znaku příslušnosti k nejvyšší vrstvě. Není však náhodou, že soustavné užívání nespisovných slov a tvarů patří k image anarchistických a undergroundových publikací. Mezi dvojicemi spisovnost : nespisovnost a dominantní : transgresivní diskurz neexistuje sice totožnost, jistá korelace však určitě ano.

V okamžicích, kdy probíhá změna dominantního diskurzu, je tato nehomogenita zvlášť zjevná. A tak v jistém smyslu můžeme kritiku současného dominantního diskurzu považovat za jakýsi protějšek např. Fideliovy analýzy dominantního diskurzu předchozího období (Fidelius, 1998). Mezi perly analýzy české novokapitalistické novořeči by mohl patřit rozbor řady eufemistických označení pro masové propouštění pracujících: zeštíhlování, restrukturalizace apod.

Pokud jde o protipól dominantního diskurzu, tj. diskurz „transgresivní“, připomeňme, že Marcuse na jednom místě uvádí jako předstupeň „dvojrozměrného, dialektického způsobu myšlení“ to, že „lidová řeč postihuje oficiální a polooficiální způsob vyjadřování s jízlivým a vyzývavým humorem“ (Marcuse, 1991, s. 84). K dokladům tohoto „jízlivého a vyzývavého humoru“, kterým „lidová řeč“ postsocialistického restauračního období postihuje dnešní „oficiální a polooficiální způsob vyjadřování“, viz např. Savický (1996), kde jsou předmětem pozornosti zejména dvojice typu privatizacija : prichvatizacija.

Při pokuse o analýzu a kritiku dnešního dominantního diskurzu můžeme snad vyjít od jazyka reklamy, která tvoří ve stále větší míře dominantní složku tohoto dominantního diskurzu. Vtipnou a shovívavou analýzu nacházíme např. v článku S. Čmejrkové (1997). Drastičtěji se vyjadřuje H. Marcuse: „… reklamní agenti modelují univerzum komunikace, v němž se vyjadřuje jednorozměrné chování. Jejich řeč svědčí o identifikaci a sjednocení, o systematickém podporování pozitivního myšlení a jednání, o plánovitém útoku na transcendentní, kritické pojmy. V panujících způsobech vyjadřování se objevuje protiklad mezi dvojrozměrným, dialektickým způsobem myšlení a technologickým chováním nebo společenskými „myšlenkovými návyky““ (Marcuse, 1991, s. 83). Jazyk reklamy, kromě jiných vlastností, znehodnocuje kladně [100]hodnotící výrazy, které kdysi byly podstatnou částí „vznešeného“ vyjadřování včetně básnického jazyka (chceš zažít naprostou svobodu/nový životní styl … kup si auto/žvýkačku … – srov. Čmejrková, 1997). Lze mluvit o tom, že ve svém celku tento funkční styl kromě propagace jednotlivých výrobků vskutku propaguje i určitý – konzumní – životní styl, a tak se nakonec stává zatím snad nejúčinnějším nástrojem ohlupování v dějinách lidstva (srov. Savický – Šoltys, 1992). Snad přímo za tragédii pro intelektuální zdraví dnešního lidstva lze označit intenzivní pronikání prvků funkčního stylu reklamy do vědeckého diskurzu, které znehodnocuje sdělnou hodnotu tohoto diskurzu.

Dvojí základní postoj ke společenské skutečnosti nachází patrně nejexplicitnější vyjádření ve funkčním stylu jazyka politiky. Poněkud zúžený pohled na odraz těchto postojů v dnešní češtině nacházíme v článku J. Hlavsové (1997). Mluví o „jazyku komunistické levice“, který prý „… je příznačný setrváním v úzu zavedeného názvosloví“, což je ilustrováno např. užíváním výrazu Severoatlantický pakt místo dnešního aliance. Ve skutečnosti však jazyk odpůrců restaurace kapitalizmu, což nejsou jen komunisté, ale i anarchisté, radikální ekologisté apod., se nevyznačuje jen „setrváváním“ na čemsi dřívějším, nýbrž si už vytvořil i dost bohaté nové názvosloví pro ironicky hodnotící popis dnešní skutečnosti – viz např. výrazy banánizace, kleptokracie, lumpenburžoazie … Dnešní skutečnost poskytuje opravdu široké pole pro ironizující odmítání.

 

LITERATURA

 

BARTHES, R.: Nulový stupeň rukopisu. In: R. Barthes, Kritika a pravda. Dauphin 1997.

BLONSKY, M.: Introduction. The agony of semiotics: reassessing the discipline. In: M. Blonsky (ed.), On Signs. The John Hopkins University Press, Baltimore, Maryland 1985, 1989.

BOZDĚCHOVÁ, I.: Vliv angličtiny na češtinu. In: F. Daneš a kol., Český jazyk na přelomu tisíciletí. Academia, Praha 1997, s. 271–279.

ČMEJRKOVÁ, S.: Jazyk reklamy. In: F. Daneš a kol., Český jazyk na přelomu tisíciletí. Academia, Praha 1997, s. 133–145.

DANEŠ, F.: Analýza zdrojů pražského lingvistického funkcionalismu. Přednáška na konferenci „Funkcionalizmus ve vědě a filozofii“, v tisku.

FIDELIUS, P.: Řeč komunistické moci. Triáda, Praha 1998.

HAVRÁNEK, B. – Jakobson, R. – Mathesius, V. – Mukařovský, J. – Trnka, B.: Úvodem. SaS, 1, 1935, s. 1–7.

HLAVSOVÁ, J.: Jazyk politiky. In: F. Daneš a kol., Český jazyk na přelomu tisíciletí. Academia, Praha 1997, s. 26–41.

HOLENSTEIN, E.: „Die russische ideologische Tradition“ und die deutsche Romantik. In: R. Jakobson – H.-G. Gadamer – E. Holenstein: Das Erbe Hegels, II. Suhrkamp 1984.

CHOMSKY, N.: Deterring Democracy. Hill and Wang, New York 1992.

CHOMSKY, N.: Perspektivy moci. Karolinum, Praha 1998.

JAKOBSON, R.: Úvahy o básnictví doby husitské. SaS, 2, 1936, s. 1–21.

KONRAD, Kurt: Ztvárněte skutečnost. Čs. spisovatel, Praha 1963.

KOSTOMAROV, V. G.: Jazykovoj vkus epochi. Moskva 1994.

MARCUSE, H.: Jednorozměrný člověk. Naše vojsko, Praha 1991.

MATHESIUS, V.: O potenciálnosti jevů jazykových. In: J. Vachek (ed.), 1970, s. 5–34.

MUKAŘOVSKÝ, J.: F. X. Šalda. SaS, 3, 1937, s. 65–78.

[101]MUKAŘOVSKÝ, J.: Studie z poetiky. Odeon, Praha 1982.

NEZVAL, V.: Mateřská řeč jako nástroj básníkův. SaS, 4, 1938, s. 28–41.

NEZVAL, V.: Moderní básnické směry. Čs. spisovatel, 2. vyd. Praha 1964 (1. vyd. 1937).

NOVÁK, P.: Konstanty a prameny Havránkových metodologických postojů (se zvláštním zřetelem k jeho pojetím marxistické orientace v jazykovědě). SlavPrag, 34. Sborník k poctě stého výročí narození akademika Bohuslava Havránka. Praha 1990, s. 21–38.

SAVICKÝ, N.: O některých méně známých pramenech Tezí Pražského lingvistického kroužku. SaS, 52, 1991, s. 196–198.

SAVICKÝ, N.: Pražský lingvistický kroužek na křižovatce ideových proudů. Slavia, 62, 1993, s. 37–44.

SAVICKÝ, N.: Pozitivnoje i negativnoje otraženije obščestva v jazyke. In: Slovar’ – grammatika – tekst. Moskva 1996, s. 155–158.

SAVICKÝ, N. – ŠOLTYS, O.: Klipové zblbění jako postmoderní stav ducha. Přítomnost, 4, 1992, s. 30–31.

TOMAN, J. (ed.): Letters and Other Materials from the Moscow and Prague Linguistic Circles, 1912–1945. Michigan Slavic Publications, Ann Arbor 1994.

TROST, P.: O pražském argotisování. SaS, 1, 1935, s. 106–108.

VACHEK, J. (ed.): U základů pražské jazykovědné školy. Academia, Praha 1970.

VACHEK, J.: The Czech editor’s postscript. In: J. Vachek (ed.), Praguiana. Academia, Praha 1983.

WELLS, H. G.: A Short History of the World. Penguin Books 1965.

WOLKER, J.: Proletářské umění. Var, 1, 1922, č. 9, s. 271–275.

ZIMA, P. V.: Literární estetika. Votobia 1998.

 

R É S U M É

On language, society and functions

Discussions between structuralists and marxists – especially in the domain of literary scholarship – played an important role in the history of the Prague Linguistic Circle and the journal Slovo a slovesnost. The reminder and analysis of these discussions may contribute to the better comprehension of the development of Prague structuralism and of the general ideological climate of the interwar Czechoslovak Republic.

The functional theory of language can also serve as a good basis for analyzing the relations between the dominant and transgressive discourse. At the turning points of the development of society, when the dominant and transgressive discourses „are changing places“, some features of their mutual relations become particularly evident.

Slovanský ústav AV ČR
Valentinská 1, Praha 1

Slovo a slovesnost, ročník 61 (2000), číslo 2, s. 93-101

Předchozí František Daneš: Jakou řečí mluví věda. Modalizace vědeckého diskurzu

Následující Jiří Homoláč, Iva Nebeská: Příspěvek ke kritické analýze pojmu jazyková norma