Jazyková nominace: povaha a souvislosti některých univerzálií v sémantice a morfologii (polysémie, derivace a kompozice)

František Čermák

[Články]

(pdf)

Language nomination: On the interrelationship of some universals in semantics and morphology (polysemy, derivation, composition)

1. Úvod

Vzájemné souvislosti a povaze čtyř základních interních typů jazykového pojmenování v různých typech jazyků, tj. derivaci, kompozici, polysémii a kolokaci, které do české lingvistiky tak plodně zavedl V. Mathesius, dosud příliš mnoho pozornosti věnováno nebylo (s výjimkou pozornosti věnované u nás dlouhodobě slovotvorbě M. Dokulilem). Přispívá k tomu potřeba komplexního funkčního přístupu, omezená praktická dostupnost informací o některých z nich i typologické rozdíly mezi jazyky. Je třeba připomenout, že srovnávat jazyky na této úrovni je z důvodů materiálových mnohem náročnější než srovnání na úrovni gramatické; proto také je tu poznatků jen poskrovnu.

S. Ullmann (1966, s. 224, 232) vyslovil souhrnně v šedesátých letech ve svých úvahách o sémantických univerzáliích myšlenku, samu o sobě nikterak novou, o souvislosti tří ze čtyř hlavních obecných a interních způsobů tvorby (nových) pojmenování, resp. slov. Má se podle něj, i když ne zcela přímočaře, za to, že některé jazyky užívají k tvorbě nových slov (A) derivaci a (B) kompozici, jiné, užívající je jen sporadicky, mají naproti tomu sklon zaplňovat mezery ve slovníku tím, že dodávají k už existujícím výrazům další významy, (C) polysémie. Je to však limitováno řadou faktorů, mj. přejímkami. I bez velkého zkoumání nás tímto směrem uvažování vedou i naše praktické zkušenosti s jednotlivými jazyky, ať už učebnicové, slovníkové či další. Avšak konkretizovat tuto myšlenku naráží na obtíže, z nichž hlavní je zřejmě téměř naprostá arbitrárnost až svévole, zřejmá zvláště po srovnání více jazyků a slovníků, která se promítá do praktické realizace toho, co si lingvisté představují pod pojmem polysémie. Nověji je už dobře známo, že segmentovat nesmírně bohaté kolokační, kombinatorické kontinuum daného lexému na jednotlivé ostře ohraničené „významy“, které nám dnes nabízí jazykový korpus, je zcela novou, krajně obtížnou a z minulosti neznámou výzvou a s tradičními jednoduchými pravdami a lexikografickými zásadami se tu už vystačit nedá, natožpak s intuicí.

Předpokládáme-li přesto možnost využít obdobné a přitom stále pragmatické řešení tohoto problému v řadě slovníků například pro angličtinu, totiž to, že se jistým způsobem, jakkoliv značně nedokonale, zrcadlí aspoň v lexikografické praxi přijatelné rozmezí při určování povahy a počtu významů pro daný lexém, pak se nabízí také určité řešení. Je jistě jen probabilistické a nepřesné; chápeme-li ho však jako ilustraci a podnět pro další výzkum, omezenou výpovědní hodnotu mu přiřknout můžeme. Chceme-li se tudíž na danou otázku podívat v obecném rámci (a na jeho pozadí pak mj. posoudit i povahu češtiny), bude jistě nutné nezmnožovat dál vágnost dalších východisek.

[250]Z těchto i praktických důvodů jsme se omezili na porovnání deseti typických substantiv (mají nejbohatší polysémii, derivaci i kompozici) o podobném rozsahu a typu denotátu (jde mj. výhradně o konkréta), s relativně vysokou frekvencí (lingvisté stalinského období tu někdy nejasně mluvili o základní slovní zásobě, srov. později neméně nejasně i Filipec – Čermák, 1985, s. 15) a lexikostatisticky s relativně vysokou mírou konstantnosti zaručující obdobně dlouhý vývoj (jde o slova stará); navíc byla zvolena pochopitelně substantiva neodvozená. Pro získání aspoň základního referenčního rámce byli z různých jazykových typů zvoleni reprezentanti typu izolačního (angličtina), aglutinačního (finština) a flektivního (čeština), a to na srovnatelně rozsáhlém slovníkovém materiálu (100–200 000 lexémů, resp. hesel, i když nešlo vždy nutně o slovník největší, VSOCD, NS, SSJČ). Čtvrtý Skaličkův typ, typ introflexní, zůstal z důvodů materiálových a dalších stranou; konečně zbývající polysynteze se nedá ze slovníků žádného existujícího jazyka zatím uspokojivě poznat (pokud za ni nepovažujeme jen prostou kompozici). Tím se zároveň ze zkoumání vylučuje čtvrtý a rozhodně bohužel nejdůležitější způsob tvoření nominací v jazyce, který lingvisté až dosud tak málo berou na vědomí, tj. (D) kombinace, resp. kolokace. Snad až pokrok korpusové lingvistiky tu dokáže takto pokřivený obrázek narovnat, tj. i zapojením analýzy, zřejmě frekvenčně kontrolované, odpovídajících kolokací. Při pozornosti věnované zde interním typům nominace přitom však zůstává stranou externí možnost její tvorby v podobě přejímání z jiných jazyků.

Lze si tu jistě také vděčně připomenout mathesiovský pojem značkovosti, resp. popisnosti pojmenování, a to zároveň s politováním, že se o jeho rozpracování zvláště v pojetí škály a stupňů na ní u nás nikdo dále teoreticky ani prakticky nepostaral. K řadě věcí, která se tu mlčky bez dokazování a zpřesnění předpokládá, patří mj. i důležité předpoklady, že kompozita jako slova popisná a dlouhá par excellence jsou monosémní, zatímco slova kořenová jsou jakožto krátká a neodvozená tudíž naopak otevřená polysémii nejvíce. Podobně nevyužitá zůstane v tomto případě i aplikace Zipfova zákona (i když obecně platí, že různé významy slova mají sklon se rovnat druhé odmocnině jeho relativní frekvence, zde jde o slova podobně velmi častá, a tedy i málo rozrůzněná). Nakonec je třeba zdůraznit i to, že další slova v alternativním zkoumání se nemusejí nutně podobat našim zjištěným výsledkům ani obecně, a to především proto, že se srovnávání povahy jejich sémantiky celkové („vnější“) ani sémantiky v rámci polysémie („vnitřní“) dosud nikdo systematicky v obecnějším rámci nevěnoval, i když se např. ví, že v derivaci polysémie jsou výrazné rozdíly mezi vnitřní metaforou a metonymií a je tu i zřejmá souvislost s takovými distinkcemi, jako je abstraktum-konkrétum. Studie, které existují (např. Apresjan, 1974), jsou typově velmi omezené a není jasné, jaký materiál do zkoumání vlastně vstoupil ani jakým způsobem (srov. však i novější přehledy jako Kilgarriff, 1992). Slibnou možnost řešení otázek polysémie naznačuje přístup prototypový, dosud však jen na úrovni programové.

S těmito omezeními a předpoklady byla srovnána následující substantiva tří výrazných skupin, názvů částí těla (a), zvířat (b) a vnější přírody (c):

[251]a hlava, nos, oko, jazyk, srdce;	b pes, kočka;	c strom, kámen, voda
a head, nose, eye, tongue, heart;	b dog, cat;	c tree, stone, water
a pää, nenä, silmä, kieli, sydän;	b koira, kissa;	c puu, kivi, vesi

Takto muselo být z výběru např. vyloučeno slovo noha a jeho ekvivalenty (kvůli anglickému rozdělení daného referenčního rozsahu mezi foot a leg ap.); jistou disharmonii tohoto typu však může představovat finské slovo puu „strom i dřevo“, ale náběh tímto směrem lze pozorovat i u anglického tree užívaného často místo wood, která obě stojí proti jedinému českému stromu.

Je třeba zdůraznit, že takto zvolený systémový přístup (tak jak ho zrcadlí slovníky) nic nevypovídá o frekvenci jednotlivých zaznamenaných možností; až po jejím začlenění, opřeném o korpus, se lze odpovědněji vyslovit o povaze jazyka, o jeho preferencích a typických rysech.

 

2. Polysémie a její zastoupení ve třech jazykových typech

(na vzorku 10 substantiv)

Polysémie je typologicky obecně největší u jazyků analytických; u těch z nich, kde se její přílišný rozsah dostal do konfliktu s příliš (fyzicky, fonologicky) malou formou a další růst byl neekonomický, se vyvinul pomocný prostředek řešení tohoto konfliktu v tónech. Dobře je to vidět např. na čínštině, která tóny původně neměla; např. v dnešní čínštině operující na pouhých 1542 zvukových slabikách (znaků je víc) je mnohem méně prostoru k růstu polysémie než v češtině, jejíž počet kořenů se dá odhadovat na několik málo desítek tisíc (opět tu chybí aspoň základní poznání). Konkrétně např. čínská slabika li se váže k více než 30 významům, jejichž lišení by komunikativně bez zařazení tónů (a v písmu více znaků) nebylo únosné. Ukazuje se, že tradiční kompartmentalizace lingvistiky tu může být na škodu a že třeba i syntax by nadále bez dalšího neměla tak suverénně jako dosud tyto zásadní systémové aspekty obcházet: rozhodně se tu třeba nabízí studovat např. souvislost typu lexikální polysémie a syntaxe, zvl. z hlediska potřeby různé míry a typu zapojení kontextu, zapojení dalších modifikátorů (u substantiv jde zvláště o adjektiva) apod.

Výsledky analýzy polysémie (viz přehled) ukazují, resp. naznačují více věcí. Obecně je polysémie podle předpokladu nejmenší u flektivního jazyka a největší u jazyka izolačního (analytického) v nápadném poměru téměř 1:7 (5,1:34,9), a to obecně především u životných či antropologických substantiv. Ve všech třech jazycích (angličtině, finštině a češtině) funguje v oblasti nominace antropomorfický princip, projevující se zřetelně i v polysémii (a symboličnosti v ní), velmi podobně, a proto se i slova první skupiny (a) jeví stejně, resp. velmi podobně s pojmem „hlava“ na prvním místě.

	ANGL. (izolační)			FIN. (aglutinační)		ČEŠ. (flektivní)
a		head	50 + 22V	pää	33	hlava	14
		heart	32 + 4V	sydän	29	srdce	8
		tongue	27 + 12V	kieli	6	jazyk	3
		eye	13 +1V	silmä	14	oko	5
		nose	11 + 14V	nenä	5	nos	2
b		dog	29 + 9V	koira	7	pes	5
		cat	13 –	kissa	4	kočka	7
c		tree	18 + 5V	puu	10	strom	1
[252]		stone	33 + 8V + zvl. A/ADV	kivi	9	kámen	4
		water	22 + 16V	vesi	21	voda	2
	Průměr:		34,9		13,6		5,1

Dodejme ještě aspoň pár poznámek. I v takto omezeném vzorku (v tištěném slovníku mu však zrovna malý rozsah neodpovídá) se objevují jisté dopředu nepředvídané nevyrovnanosti, které můžou jít v některých případech na vrub i lexikografům. Takto je nápadná absence polysémie u čes. strom (viz však i výše) a obdobně i možnosti verbální konverze u angl. cat (V = význam verbální), která je jinak v angličtině velmi nápadná, i když její frekvence je spíše okrajová (je třeba ovšem připomenout, že analyzovaný anglický slovník neeviduje konverzi nejsamozřejmější, tj. ze substantiv na adjektiva; A = adjektivum, ADV = adverbium).

 

3. Derivace a její zastoupení ve třech jazykových typech

(na vzorku 10 substantiv)

Pro sledování derivace bylo přijato nutné pragmatické omezení na derivaci od kořene vpravo, tj. sufixaci; prefixy, ve všech třech jazycích podobně mnohem řidší, v úvahu brány nebyly.

Z výsledků se opět rýsuje řada souvislostí. Hlavní protiklad tu obecně představuje opět jazyk izolační versus flektivní, byť v obráceném poměru než u polysémie: téměř 1:3,5 (7,9:27); aglutinační jazyk opět zaujímá střední místo. Česká derivace, resp. sufixace je přitom typologicky více aglutinační než flektivní (výrazná alomorfie a překrývání hranic morfému takové ovšem není). Zajímavé je nicméně to, že v češtině je v průměru výrazně více derivací u neživotných konkrét, kdežto pro angličtinu je to spíše naopak a ve finštině není distribuce příliš příznaková. Nápadně vysoká derivace u finského pää „hlava“ je dána jednak tím, že tu k němu (a obecně často i jinde) neexistuje prosté základní adjektivum, a pää tudíž slouží i v adjektivní funkci („hlavní, horní“ ap.), a jednak tím, že je tato adjektivní, resp. atributová funkce výrazně pragmatická (důraz), a tedy často potřebná a užívaná.

	ANGL. (izolační)				FIN. (aglutinační)			ČEŠ. (flektivní)
a		head	7		pää	52		hlava	37
		heart	10		sydän	8		srdce	24
		tongue	7		kieli	11		jazyk	5
		eye	8		silmä	19		oko	13
		nose	10		nenä	3		nos	20
b		dog	17		koira	5		pes	6
		cat	2		kissa	–		kočka	20
c		tree	6		puu	7		strom	23
		stone	6		kivi	14		kámen	43
		water	6		vesi	18		voda	54
	Průměr:		7,9			13,7			27

Leckterý výsledek budí zvědavost, ale bez dalšího výzkumu nelze vyslovit ani domněnku. Tak se lze ptát, proč např. nemá finský název „kočky“ vůbec žádný derivát (např. ve srovnání se „psem“), ale česká kočka je relativně velmi bohatá? Širší smysl však některé výsledky začnou dostávat, až když si uvědomíme komplementaritu derivace s kompozicí.

[253]Některé příklady ukazují jednak zastoupené typy derivátů, jednak i jejich frekvenční i strukturní okrajovost v některých případech (jejich převod do jiného jazyka by byl často silně umělý), srov. např. angl. tonguey a fin. sydämettömyys „bezsrdcovost“:

head: header, headless, heady
dog: doggish, doggy, doggo
eye: eyeful, eyable
heart: heartful, hearten, heartless
nose: nosy, nosing
stone: stonelike, stoner
tongue: tonguelet, tonguey
tree: treeful, treen, treey
water: watery, waterage, waterer 

puu: puukko, puisto, puutua (chybí však: *puullinen „dřevěný“)
nenä: nenäkas
pää: päälle
kivi: kivellinen, kivettyä, kives, kivikko
kieli: kieleke, kiellinen, kielevä, kielistö
silmä: silmikko, silmitellä, silmitön, silmu
sydän: sydämistyä, sydämetön, sydämellinen, sydämettömyys

Obecně lišení tvarů na derivaci a kompozici má v sobě mnoho problémů a odráží dost arbitrárně v různých jazycích mnoho různých přístupů (stačí připomenout otázku ugrofinského preverbia, kde není jasný ani rozdíl derivace-kompozice ani jednoslovný a víceslovný lexém); ostatně ani u nás není toto lišení nijak zvlášť jednotné. Avšak jednoduché binární lišení vyvolává problémy další. V analýze a klasifikaci materiálu se uplatnil při nahromadění více stupňů tento arbitrární přístup: za kořenem doprava následující

(a) dvě derivace (sufix + sufix) se považují za derivát;

(b) derivace + kompozice (sufix + kořen) se považuje za kompozitum;

(c) kompozice + kompozice se považuje za kompozici a

(d) kompozice + derivace se však nesledovala (chápala by se jako kompozice).

 

4. Kompozice a její zastoupení ve třech jazykových typech

(na vzorku 3 substantiv)

Kompozice byla z pragmatických důvodů sledována jen ilustrativně u tří substantiv. Omezením tu byly stovky kompozit v aglutinační finštině a problémem teoretickým pak kritéria identifikace kompozita, která jsou v jednotlivých přístupech snad ještě vágnější než kritéria polysémie. Takto není např. jasné, je-li jednoduché kompozitum plně lexikalizované, resp. v různém stupni idiomatizované, zda se další, vícestupňová kompozice vztahuje vždy k původnímu základu nebo až k lexikalizovanému kompozitu ap. Tyto případy, zvláště u mnohastupňových kompozit, se pro češtinu nemusí naštěstí řešit, není v zásadě co. Sledované případy se omezily na kompozita založená na některém ze zvolených autosémantických základů v první pozici.

Obecně tu je však ještě další pragmatické zjednodušení: anglický způsob zápisu kompozit je často představuje jako kolokace, sousloví (od nich je však liší přízvuk), a ta do sledování zahrnuta být tudíž nemohla; slovníky je ani systematicky nevyčerpávají.

[254]I když je výchozí základ takto omezený, o obecné povaze výsledků nelze příliš pochybovat: potvrzuje teoretické předpoklady i praktickou zkušenost, popř. intuici. Nejsilněji tu vychází jazyk aglutinační, u kterého se v kompozici snad v nejčistší podobě projevuje právě základní povaha celého typu. Vzhledem k angličtině a češtině, mezi nimiž tu možná překvapivě prakticky žádný rozdíl není, je finská kompozice v průměru zhruba 22x vyšší (26:557, resp. 24,3:557). Dělat jiné závěry není možné.

Nicméně je třeba znovu připomenout, že vychází-li angličtina a čeština v tomto ohledu téměř nastejno, liší se zcela zásadně v onom čtvrtém způsobu, zde nepokrytém (viz výše typ D), tj. v lexémových kolokacích, kombinacích (dříve též nazývaných sousloví, spojení slov apod.). Nejen obecně, ale právě v jazycích izolačních, resp. analytických trpí určování hranice mezi kompozitem a kolokací chronickou chorobou nedostatku kritérií (je to např. tradiční problém čínské lingvistiky). Zásadní, lingvistikou dosud neřešenou, otázkou bránící odpovědnějšímu rozhodování je nedostatek poznání podstaty a typů ustálenosti a následné lexikalizace. Je to svým způsobem rozhodující manko tradiční lingvistiky, orientované dosud převážně syntakticky (a tedy jakoby na neustálené kombinace) a jednoslovně. Svědčí o tom mj. i to, že žádná gramatika žádného ze známých jazyků dosud nepřiznala konsistentně existenci víceslovných funkčních extenzí všech slovních druhů, a pokud si na ně vůbec občas vzpomene, traktuje je rozpačitě jen jako jakési výjimky, problematické přívažky apod.; nejnápadnější je to snad u víceslovných předložek, i když těch je mnohem víc než jednotek jednoslovných. 

	ANGL. (izolační)				FIN. (aglutinační)			ČEŠ. (flektivní)
a		head	17		pää	914		hlava	6
b		dog	12		koira	97		pes	6
c		water	49		vesi	660		voda	61
	Průměr:		26			557			24,3

  

5. Závěry

Zdá se tedy, že takto nějak se může ubírat propracování Ullmannových názorů a jejich zasazení do funkčního rámce a pražské tradice a to nás také vedlo k tomu, abychom se už před 20 lety (Čermák, 1978, též 1997) pokusili Skaličkovu typologii doplnit o tento důležitý parametr polysémie, snad v jeho duchu. Jeho typologie se ke zkoumání daných jevů zatím plně osvědčuje.

Nemá valnou cenu kvalitu těchto závěrů zpochybňovat (není to nijak těžké), protože může být vzhledem k rozsahu materiálu jen orientační; mnohem přínosnější by však bylo, kdyby se úvahy o ní staly inspirací k prohloubenému výzkumu tímto směrem. Nicméně několik závěrů v tomto duchu naznačit možné je.

Ukazuje se, že nominativní potenciál se v jednotlivých jazycích realizuje různě, tj. preferuje primárně pokaždé jiný způsob, a že se nedá oddělovat ani od syntaxe v zatím neřešených otázkách (viz výše). Zatímco pro angličtinu platí jako nejsilnější polysémie a nejslabší zřejmě derivace (přičemž rozdíl mezi derivací a kompozicí tu je menší), pro finštinu se pak jako nejsilnější ukazuje výrazná kompozice (která se pro jediné slovo může blížit tisícovce korelovaných kompozit), proti níž [255]jako nejslabší stojí derivace (kde ale rozdíl v zastoupení derivace a polysémie není nijak velký). Přitom může být povaha kompozice zvláště z hlediska rozdílu langue-parole výrazně nejasná v tomto typu (nápadné je to ze známějších jazyků např. u turečtiny).

Čeština je ze srovnávaných jazyků jasně nejsilnější v derivaci a nejslabší zřejmě v polysémii. Víme-li dále, jak jsme ukázali jinde a na větším materiálu (Čermák, 1990, s. 23), že průměrný počet českých derivátů k jednomu kořenu je aspoň 30,7, pak se s ním zde dosažený výsledek slušně shoduje.

Všechny čtyři způsoby (A-D), využívané v různých jazykových typech v různé míře, jsou pochopitelně a nutně v oblasti nominací komplementární a až poznání jejich souhry a vzájemného poměru může nabídnout relativně úplný funkční obrázek. Nicméně v omezenějším rámci zde načrtnutých možností vztažených zatím k prvním třem z nich (A-C) bude zřejmě třeba obecně uvažovat především o komplementaritě váhy derivace a kompozice, která se jeví jako zásadní a v jistém jasném protikladu k polysémii. Výsledek uvažování a zkoumání v obou pólech je však třeba podrobit funkčnímu a frekvenčnímu potvrzení. Jen tak se jisté zvláštnosti, „výstřelky“ jazyka, kterými si hledá cestu dopředu a zkouší terén a přijatelnost, dokážou korigovat a některým lingvistům se tak mj. vezme z rukou nemístné potěšení zdůrazňovat nepodstatné perifernosti typu angl. stoner „ukamenovávač n. klenotník“, fin. sydämitse „přes srdce, srdcem“ nebo čes. psojed, kameněný (ze studovaného materiálu). Přes řadu nepodstatností a periferností je tu totiž vždy prototypické jádro, kde se typologická povaha jazyka projevuje nejvíce a nejčastěji.

Obecně se zdá, že takto lze aspoň zčásti potvrdit to, s čím volně přišel už Ullmann. Lze tu pak uvažovat i o platnosti dvou implikačních univerzálií, které jsou vzájemně symetricky obrácené a komplementární, resp. mají vzájemný přesah. Zdá se, že platí:

čím kratší je svou formou průměrný lexém, tím má jazyk více polysémie (a naopak) a naproti tomu

čím delší je průměrný lexém, tím více derivace (u jazyků flektivních) nebo kompozit (u jazyků aglutinačních) má daný jazyk (a naopak).

Dané závěry ovšem neberou v úvahu ani úlohu kolokací (ty se tradičně v této souvislosti až dosud nikdy nezmiňují) ani polysyntetický typ jazyka, dosud málo poznaný a popsaný. Lze se pochopitelně nadát toho, že naznačené souvztažnosti budou platit obdobně pro nejrůznější frekvenční vrstvy jazyka, i když nebudou zřejmě s proměňující se frekvencí konstantní.

Poznámka: Stručnější verze tohoto příspěvku byla přednesena na podzim r. 1998 na konferenci ve Šlapanicích a otištěna v jejím sborníku Čeština – univerzália a specifika (1999, s. 67–76) pod názvem Povaha a souvislosti některých univerzálií v sémantice a morfologii.

 

LITERATURA

 

ČERMÁK, F.: Typology of the Germanic languages with special reference to Dutch. Folia Linguistica, XII, 1/2, 1978, s. 65–106.

ČERMÁK, F.: Syntagmatika a paradigmatika českého slova, 2: Morfologie a tvoření slov. Univerzita Karlova, Praha 1990.

[256]ČERMÁK, F.: Jazyk a jazykověda. Přehled a slovníky. Pražská imaginace, Praha 1997.

Čeština – univerzália a specifika. Ed. Z. Hladká – P. Karlík. Brno 1999.

FILIPEC, J. – ČERMÁK, F.: Česká lexikologie. Academia, Praha 1985.

KILGARRIFF, A.: Polysemy. University of Sussex 1992.

Nykysuomen sanakirja I–III. Werner Söderström, Porvoo Helsinki 1967 (cca 201 000 hesel, 2381 s., zkr. NS).

QUIRK, R. – GREENBAUM, S. – LEECH, G. – SVARTVIK, J.: A Comprehensive Grammar of the English Language. Longman, London 1985.

Slovník spisovného jazyka českého, I–IV. Naklad. Čs. akademie věd, Praha 1957–1961 (cca 182 000 hesel, 4593 s., zkr. SSJČ).

The New Shorter Oxford Concise Dictionary on Historical Principles, I–II. Clarendon Press, Oxford 1993 (cca 125 000 hesel, 3767 s., zkr. NSOCD).

ULLMANN, S.: Semantic universals. In: J. Greenberg (ed.), Universals of Language. M.I.T. Press, Cambridge 1966, s. 217–262 (2. vyd.).

VESIKANSA, J.: Johdokset. W. Söderström, Porvoo – Jelsinki – Juva 1977.

 

R É S U M É

Language nomination: On the interrelationship of some universals in semantics and morphology (polysemy, derivation, composition)

Against the background of the Prague tradition of research into language nomination, known through V. Mathesius and, later, M. Dokulil, some basic aspects of the field are examined. S. Ullmann’s remarks (1966) have been taken up and examined statistically on ten common nouns in English, Finnish and Czech (head, nose, eye, tongue, heart; dog, cat; tree, stone, water and their counterparts); data for them have been taken from very large dictionaries in each case. Thus, three of Skalička’s five universal language types, isolating, agglutinative and inflectional, have been covered, while the introflectional and polysynthetic types had to have been left aside, for a number of reasons. From the point of view of the language nomination, the fourth and major type, that of collocation (combination), had to be left out, too. Thus, it was found out that the extent of polysemy is smallest for an inflectional language, being largest for an isolating language (1:7). On the other hand, derivation is represented in an almost converse way, having a very small representation for an isolating language, while being very large in an inflectional language (1:3,5). Finally, it is the agglutinative language which has the highest use of composition as against its limited use in English and Czech, which are very similar, the ratio being roughly 22:1. However, to round up the picture, the fourth type of nomination has to be studied, too. On the basis of figures obtained, the traditional, rather vague, pronouncements can thus be given some basis and the most salient oppositions in each of the languages clarified: polysemy versus derivation (English and Czech) and composition versus derivation (Finnish). The tentative two universals, referring back to Ullmann, could be reformulated as follows: (1) the shorter an average lexeme is in its form, the more polysemy the language has (and vice versa), (2) the longer an average lexeme is, the more derivation or composition the language has, for the inflectional and agglutinative type respectively (and vice versa).

Ústav Českého národního korpusu UK FF
nám. Jana Palacha 2, Praha 1

Slovo a slovesnost, ročník 61 (2000), číslo 4, s. 249-256

Předchozí Rudolf Růžička: Skrývání podmětu (Poznámky k Eisnerovým překladům Thomase Manna)

Následující Igor Němec: Česká slova odboje