Poznámky o chilské španělštině

Jiří Černý

[Rozhledy]

(pdf)

Some remarks on Chilean Spanish

Chilská „bláznivá geografie“[1] ovlivnila mimo jiné také jazykovou situaci v této protáhlé zemi oddělené od sousední Argentiny těžko přístupnou hradbou Andského pohoří. V prehistorickém období se to projevilo při jejím osídlování indiánskými kmeny, v době moderní pak při utváření současné varianty španělštiny. Zde si stručně všimneme vývoje chilských indiánských kmenů, jejich vlivu na místní variantu španělštiny a hlavních tendencí v chilské lingvistice.

 

1. Indiánské kmeny

V době příchodu Španělů žilo na území dnešního Chile několik desítek indiánských kmenů, které hovořily různými jazyky a dialekty. Přesné údaje chybí, protože zprávy prvních kronikářů jsou jen útržkovité a málo spolehlivé. Postupujeme-li od severu k jihu, z početnějších byla prokázána existence a do jisté míry popsán způsob života kmenů Changos, Atacameños, Diaguitas, Araucanos (Picunches, Mapuches, Huilliches), Pehuelches, Puelches, Tehuelches, Onas, Chonos, Chilotes, Alacalufes a Yámanas. Mnohé z těchto kmenů se dále dělily do menších společenství, která žila poměrně odděleně a často hovořila různými dialekty; zejména se to týká těch kmenů, které žily nebo se pohybovaly roztroušeně v rozsáhlých a navzájem oddělených andských údolích.

Už před příchodem Španělů přišli do severní části dnešního Chile ze sousedního Peru mocní Inkové a v polovině 15. století si podrobili kmeny Atakameňů, mírumilovných Diaguitů a dalších společenství, která s nimi postupně splynula. Inkové byli ve svém postupu zastaveni teprve bojovnými a houževnatými Araukány na řece Maule, tedy poměrně hluboho v dnešním chilském území.

Postupnou likvidaci místních kmenů tedy zahájili už Inkové a Španělé v ní pak úspěšně pokračovali. Celý proces trval několik staletí a pokračuje vlastně dodnes. Na začátku 20. století se na území Chile hovořilo už jen šesti indiánskými jazyky, v jeho průběhu zmizely další tři.[2] K těm třem vymřelým patří jazyky a dialekty Atakameňů, [289]Onů a Yámanů,[3] živá je dodnes aymarština a jazyky mapuče a alacalufe, i když také v těchto případech se jedná o postupné oslabování jejich pozic projevující se stále rostoucím bilingvismem a diglosií.

Odhaduje se, že v polovině 19. století žilo v Patagonii asi 3–4 tisíce Alakalufů (Kavesqar), avšak v roce 1985 jich zbylo už jen 28. Jde tedy o další téměř už vymřelý jazyk a o skutečně živých indiánských jazycích lze mluvit pouze v případě aymarštiny a mapuče.

Aymarská populace spolu s příslušným územím připadla Chile na úkor Bolívie a Peru až na začátku osmdesátých let 19. století po vyhrané Pacifické („ledkové“) válce. V současné době žije v nejsevernějším regionu okolo 30 000 Aymarů, z toho dvě třetiny ve městech Arica a Iquique, zbytek na venkově. Všichni už více nebo méně ovládají španělštinu a jen přibližně polovina si uchovala znalost aymarštiny, kterou se systematicky hovoří už jen v odlehlých andských vesnicích.

Nejpočetnější jsou dodnes Mapučové, nejodolnější kmen bojovných Araukánců. Je jich přibližně půl miliónu, z toho téměř třetina žije ve městech Santiago, Concepción a Temuco. Houževnatí Mapučové dokázali dlouho držet hranici na řece Bío-Bío a byli „pacifikováni“ teprve v letech 1882–83 v souvislosti s kolonizací jižní části země.[4] Pokud jde o jazyk, ve městech už mluví všichni španělsky, na venkově asi 40 % domácností hovoří španělsky, 10 % jazykem mapuče a 50 % je bilingvních. Tam ovšem převažuje mapuče u starší generace, španělština u mladší.

Aby byl náš přehled menšin úplný, je třeba se zmínit ještě o dvou minoritách neindiánských. Obě prozatím dost dobře odolávají tlaku okolní španělštiny a uchovávají si svůj jazyk. Jsou to rapanui a romština.

V roce 1888 přivtělila chilská vláda k svému území Velikonoční ostrov (Rapa Nui, šp. Isla de Pascua) ležící daleko v Tichém oceánu.[5] Na ostrově žije vedle přibližně 400 Chilanů hovořících španělsky okolo 1700 původních obyvatel mluvících polynéským jazykem rapanui. Chilská vláda sice podpořila na základních školách program jejich výuky v domorodém jazyce, přesto jsou ale vesměs bilingvní a u mladé generace převažuje v posledních letech španělština.

Nejméně ze všech menšin byli ovlivněni španělštinou Romové. Je jich v Chile okolo 8000 a udržují si svůj jazyk, zvyky i kočovný nebo polokočovný způsob života. Jde o typickou diglosii: děti jsou vychovávány v romštině a španělštinu jsou nuceny zvlá[290]dat, až když s ní později přicházejí do styku, tj. nejčastěji až v době dospívání. Vesměs jim ale i potom slouží jen v případě potřeby jako druhý jazyk.

Tuto část uzavřeme konstatováním, že všechny menšiny mluvící převážně jiným jazykem, než je španělština, tvoří v Chile pouhá 4 % celkové populace a navíc se vesměs dohovoří také španělsky.[6]

 

2. Pojmy a termíny „americanismo“ a „chilenismo“

Pojmu „americanismo“ bylo už věnováno mnoho studií a jeho pojetí bývá různé. Podle našeho názoru[7] je možné rozlišit těchto jeho šest rozdílných výkladů:

1. Lexikální (případně gramatická či fonetická) jednotka indiánského původu se užívá v některých hispanoamerických zemích nebo jejich částech, ne však ve Španělsku (např. choclo, guagua, guajolote, urubú).

2. Může být přejata z angličtiny, francouzštiny, italštiny, portugalštiny, některého afrického či jiného jazyka a její výskyt je stejný (guachimán, fuete, grapa, cachimba).

3. Může pocházet z evropské španělštiny, ale došlo ke změně významu (mañanitas v Mexiku „píseň k narozeninám“, gusano na Kubě „zrádce revoluce“, dormilona v Chile „druh andského ptáka“).

4. Jen nepatrné množství slov či konstrukcí je užíváno v celé španělsky mluvící Americe a ne ve Španělsku (papas/patatas „brambory“, durazno/melocotón „broskev“, ¿acaso no lo sabes?/¿es que no lo sabes? „copak to nevíš?“).

5. Jiné výrazy vznikly v Americe a převzala je i evropská španělština (chicano, narcotraficante, plátano, tiburón; dice de que no sabe, delante mío, por encima tuyo).

6. Celá řada slov indiánského původu se prostřednictvím evropské španělštiny dostala do mnoha jazyků jako internacionalismy (např. aguacate, araucaria, canoa, colibrí, chocolate, maracujá, marihuana, quinina, tabaco, tomate, yuca).

Z těchto možných interpretací vyplývá celá řada problémů, s nimiž se potýkají autoři slovníků amerikanismů a studií věnovaných americké španělštině jako celku nebo jejím národním variantám. V zásadě se potvrzuje jev, který byl pozorován už v prvních dialektologických výzkumech: izoglosy ohraničující výskyt jednotlivých jazykových jevů se nekryjí s hranicemi států ani mezi sebou navzájem. V praxi je nemožné najít takový jazykový jev, který by existoval na celém území určitého státu a nikde jinde. Z toho důvodu jsou problematické také termíny a pojmy argentinismo, bolivianismo, peruanismo, chilenismo apod. Na nižší úrovni se tu opakuje stejný jev, jako ten, který jsme pozorovali už u termínu americanismo, protože i tam bylo sotva možné najít jevy charakteristické pro celou hispanoamerickou španělštinu a pouze pro ni.[8]

Chilská varianta španělštiny se od naprosté většiny ostatních variant podstatně liší ve dvou ohledech. Jednak je vnitřně jednotná, bez územního členění do dialektů, což je [291]dáno vnitřní migrací obyvatelstva, poměrně nedávným osídlením severní i jižní části země populací přicházející z původně osídleného centra, a v neposlední řadě také faktem, že 85 % obyvatel žije ve městech. Druhým zvláštním rysem je to, že právě v případě Chile se izoglosy označující hranici výskytu jazykových jevů velmi často kryjí se státní hranicí. To je ale nepochybně způsobeno tím, že celá dlouhá hranice se sousední Argentinou běží po hřebenech vysokého a těžko přístupného Andského pohoří.

Z těchto důvodů se při všech dostupných pokusech o klasifikaci americké španělštiny Chile označuje jako svébytná dialektologická oblast.[9] V minulosti se většinou při vysvětlování jejích specifických rysů kladl na první místo vliv araukánského substrátu, tj. jazyka mapuče. Ve skutečnosti je ale v chilské španělštině možné nalézt daleko větší počet slov pocházejících z kečujštiny než z jazyka mapuče. Všechny tyto kečuismy se ovšem užívají také v jiných zemích a celá řada se stala součástí standardní španělštiny. Dnes proto začíná převládat spíše názor, že byl tento faktor přeceňován. Je sice pravda, že je poměrně snadné určit, zda je mluvčí Chilan (nebo Argentinec, Bolivijec, Kubánec, Mexičan apod.), avšak sotva to lze připisovat vlivu araukánského substrátu. Při podrobném výzkumu chilské španělštiny se totiž ukazuje, že téměř všechny její charakteristické rysy (fonetické, gramatické i lexikální) se vyskytují ve větší nebo menší míře také v některých jiných zemích, někdy i ve Španělsku. Neopakovatelná je pouze specifická kombinace těchto jazykových jevů, a ta právě umožňuje chilskou španělštinu identifikovat.[10]

 

3. Dialektologický výzkum

V období kolonizace si mnozí autoři povšimli rozdílů mezi evropskou a americkou španělštinou, později i rozdílů mezi americkými variantami španělštiny. Většinou kritizovali jakoukoli odchylku od evropské normy[11] a do určité míry se toto pojetí udržuje dodnes, především mezi vzdělanými vrstvami společnosti.

[292]V druhé polovině 19. století se objevily v různých hispanoamerických zemích práce, zejména slovníky, jejichž autoři se snažili zachytit hlavní charakteristické rysy místní španělštiny. V Chile to byl Rodríguezův Slovník chilenismů z roku 1875. Tehdy se také objevily obavy z toho, že by postupující diferenciace americké španělštiny mohla mít v blízké budoucnosti za následek vznik nových samostatných jazyků a tedy ztrátu jazykové jednoty hispánské Ameriky. Postupující proces diferenciace byl dokonce přirovnáván k postupnému rozpadu latiny do románských jazyků. Tato myšlenka byla živá i ve 20. století, mezi její zastánce patřili např. R. Lenz (1905–10) a P. Henríquez Ureña (1921, 1930), kteří se ve svých dílech zabývali popisem chilské varianty španělštiny i obecnějšími úvahami o americké španělštině. Přesvědčení o nevyhnutelné ztrátě jazykové jednoty bylo nepochybně motivováno neúspěchem Bolívarovy snahy o vytvoření jediné velké hispanoamerické země a lokálními válkami, které mezi sebou vedla většina dvaceti zemí, do nichž se hispánská Amerika po získání nezávislosti na Španělsku ve 20. letech 19. století rozpadla. Dnes už vzhledem k pohybu obyvatelstva, moderním dopravním prostředkům a informačním systémům takové nebezpečí nehrozí, i když určité rozdíly mezi jednotlivými variantami španělštiny mohou někdy působit jisté potíže.[12]

V 50. a 60. letech 20. století podali podrobnější popis chilské španělštiny zejména A. Rabanales (1953) a R. Oroz (1964, 1966). V té době se také postupně korigovaly názory o rozhodujícím vlivu jazyka mapuče na chilskou španělštinu.[13] Dnes se uznává pouze jeho jistý vliv, poměrně nevelký, na slovní zásobu. Výrazně je naopak ovlivněn současný jazyk mapuče španělštinou.

Od 60. a 70. let se v několika zemích hispánské Ameriky objevují projekty lingvistických atlasů. Nejlépe je v tomto ohledu prozkoumána španělština v Kolumbii, kde už existuje kompletní atlas, moderní slovník a velká řada dílčích studií. Také v Mexiku dialektologické výzkumy značně pokročily, i když jsou často kombinovány s metodami sociolingvistickými. V Chile byl v pokročilém stadiu lingvistický atlas jižní oblasti (Atlas lingüístico-etnográfico del sur de Chile, zkr. ALESUCH), avšak zůstal nedokončen.[14] Podobný osud potkal o něco později také obdobný projekt lingvistického atlasu severní oblasti (ALENOCH).

V současné době provádějí jednotlivci dílčí dialektologické výzkumy menších oblastí. Tak např. H. Carvajal Lazo na univerzitě v La Serena zkoumá indiánská toponyma v oblasti Norte Chico.[15] V 10.–17. století tam žil mírumilovný kmen Diaguitů, který byl postupně podroben a zlikvidován mocnými Inky a nakonec španělskými dobyvateli. Po Diaguitech se dochovaly pouze kresby vyryté do skal, okrouhlé mis[293]ky vyhloubené v balvanech, které jim sloužily k přípravě potravin, a nádoby s pěknými dekorativními motivy. Jak ukázal výzkum, asi čtvrtina toponym v celé oblasti je indiánského původu, avšak jde vesměs o názvy pocházející z kečujštiny (případně aymarštiny) nebo z jazyka mapuče, u několika toponym je původ nejistý. Zbylé tři čtvrtiny názvů jsou španělské a jejich počet se stále zvyšuje.

 

4. Sociolingvistický výzkum

Podobně jako v jiných zemích, také v Chile došlo v posledních desetiletích k posunu od klasické dialektologie k výzkumům, které kombinují metody dialektologické s postupy sociolingvistickými. V rámci těchto výzkumů se sleduje zejména španělština národnostních menšin, tj. příslušných 4 % obyvatelstva. Vzhledem ke specifické jazykové situaci se pozornost věnuje především problému bilingvismu a diglosie u Mapučů a Aymarů, částečně také u původních obyvatel Velikonočního ostrova.

Zmínili jsme se už o tom, že značná část Mapučů žije dnes ve městech. Ti se přizpůsobili a mluví španělsky, avšak jejich španělština je ovlivněna jazykem mapuče, a to do té míry, jak dlouho ve městech žijí, do které věkové skupiny patří, jaké mají vzdělání a jaký kontakt udržují s ostatní populací. Většinou se ale jejich jazyk vždy nějak liší od standardní (chilské) španělštiny, zejména po stránce fonetické (vyslovují např. „ch“ místo „k“) a určitými stereotypy ve větných konstrukcích. Sociolingvisté zjistili, že rodiče v naprosté většině případů sami vedou své děti k užívání španělštiny, mluví na ně i doma španělsky, ale tím jim zároveň předávají svoji „mapučizovanou“ variantu.[16]

U Aymarů byl zjištěn obdobný vývoj, tedy postupné pošpanělšťování, které je výrazné zejména u obyvatel žijících ve městech, v nižších věkových skupinách, a roste i v závislosti na stupni vzdělání. Také v tomto případě je možné pozorovat celou škálu přechodu od sotva srozumitelné španělštiny až po dokonalou znalost standardní normy, i když oba krajní případy jsou poměrně vzácné.

Obyvatelé Velikonočního ostrova žijí ve správním středisku Hanga Roa, jsou vesměs bilingvní a ke svému jazyku rapanui se hrdě hlásí. Španělštinu zvládají jednak stykem s úředníky, jednak sledováním chilské televize. U mladé generace v posledních letech začíná převládat španělština.

Vedle dialektologických a sociolingvistických projektů se chilští lingvisté věnují také dalším oborům, které jsou dnes v lingvistice běžné, zejména textové lingvistice, filozofii jazyka apod. Podle španělské tradice nepociťují mezi lingvistikou a literaturou tak ostrou hranici, jak je to běžné např. u nás, často se věnují střídavě oběma oborům. Mezi specifická témata patří např. otázky týkající se hispanoamerické identity, tj. především postavení zemí hispánské Ameriky v dnešním světě, zkoumání důvodů, které způsobují její zaostávání, tedy vesměs otázky, které už s lingvistikou souvisejí jen okrajově.

 

[294]LITERATURA

 

ALBA, O.: Zonificación dialectal del español en América. In: Historia y presente del Español de América. Actas del congreso celebrado en la ocasión del Quinto Centenario, coordinador César Hernández Alonso. Junta de Castilla y León 1992.

ALVAR, M. (koordinátor): Manual de dialectología hispánica. El español de América. Barcelona 1996.

Americanismos. Diccionario ilustrado Sopena. Barcelona 1982.

Atlas lingüístico-etnográfico de Colombia, I/IV. Ed. Luis Flores. Bogotá 1981–83 (zkr. ALEC).

Atlas lingüístico-etnográfico del sur de Chile, I. Ed. Guillermo Araya. Valdivia 1973 (zkr. ALESUCH).

Atlas lingüístico de México, I. Ed. Juan M. Lope Blanch. México 1990 (zkr. ALM).

CARVAJAL LAZO, H.: Vicuña y la toponimia del Valle de Elqui. La Serena 1993.

CARVAJAL LAZO, H.: Algunos topónimos indígenas de la zona de Copiapó. In: Iberoamericana Olomucensia, I. AUPO, Olomouc 1999, s. 31–38.

ČERNÝ, J.: Observaciones sobre el español hablado en América. In: Iberoamericana Olomucensia, I. AUPO, Olomouc 1999, s. 39–48.

DURÁN, T. – RAMOS, N.: Castellanización formal en la Araucanía a través de la escuela. In: Lenguas modernas, 15, 1988, s. 131–153.

HAENSCH, G. – WERNER, R.: Nuevo Diccionario de Americanismos. Tomo I: Nuevo Diccionario de Colombianismos. Bogotá 1988.

HENRÍQUEZ UREÑA, P.: Observaciones sobre el español de América. In: Revista de Filología Española, VIII, 1921, IX, 1930.

HIDALGO, J. – SCHIAPPACASSE, V. – NIEMEYER, H. – ALDUNATE, C. – MEGE, P. (ed.): Cultura de Chile, Vol. II.: Etnografía. Sociedades indígenas contemporáneas y su ideología. Santiago de Chile 1996.

CHALUPA, J.: Dějiny Argentiny, Uruguaye, Chile. Praha 1999.

LENZ, R.: Diccionario etimológico de las voces chilenas derivadas de las lenguas indígenas americanas. Santiago de Chile 1905–1910.

LENZ, R.: El espaňol en Chile. In: Biblioteca de Dialectología Hispanoamericana, VI. Buenos Aires 1940, s. 79–208.

LIPSKI, J. M.: Latin American Spanish. London 1994; španělská verze: El español de América. Madrid 1996.

LOPE BLANCH, J. M.: Henríquez Ureña y la delimitación de las zonas dialectales de Hispanoamérica. In: Cuadernos de la Facultad de Humanidades de la Universidad de Puerto Rico, 13, 1985, s. 29–45.

MALARET, A.: Diccionario de americanismos. Mayagüez, Puerto Rico 1925, 3a ed. Buenos Aires 1946.

MORÍNIGO, M. A.: Diccionario manual de americanismos. Buenos Aires 1962, 2a ed. 1985.

MORÍNIGO, M. A.: Diccionario del español de América. Madrid 1993, 2a ed. 1996.

OROZ, R.: El español de Chile. In: Presente y futuro de la lengua española, I. Madrid 1964, s. 93–109.

OROZ, R.: La lengua castellana en Chile. Santiago de Chile 1966.

RABANALES, A.: Introducción al estudio del español de Chile. Santiago de Chile 1953.

RESNICK, M.: Phonological Variants and Dialects Identification in Latin American Spanish. The Hague 1975.

RODRÍGUEZ, Z.: Diccionario de chilenismos. Santiago de Chile 1875.

RONA, J. P.: El problema de la división del español americano en zonas dialectales. In: Presente y futuro de la lengua española, I. Madrid 1964, s. 215–226.

SALAS, A.: El componente indoamericano en la identidad sociocultural chilena. In: Acta Literaria, 17, 1992, s. 11–23.

SALAS, A.: El castellano y las lenguas vernáculas chilenas. In: Actas del Primer Congreso Internacional de Estudios Latinoamericanos. La Serena 1998.

SANTAMARÍA, F. J.: Diccionario general de americanismos. México 1942.

STEEL, B.: Diccionario de americanismos, ABC of Latin American Spanish. Madrid 1990.

VALENCIA, A.: Voces amerindias en el español culto oral de Santiago de Chile. In: Boletín de Filología de la Universidad de Chile, XXVII, 1976, s. 281–329, XXVIII, 1977, s. 315–374.

Katedra romanistiky FF UP
Křížkovského 10, Olomouc

Slovo a slovesnost, ročník 61 (2000), číslo 4, s. 288-294

Předchozí Jana Hoffmannová: Konference na počest jubilea prof. Jána Horeckého

Následující Jiří Nekvapil: Political Discourse in Transition in Europe 1989–1991