Novočeská variace na Smilovu „Novou radu“

Josef Hrabák

[Kronika]

(pdf)

-

Není jednotného názoru na to, zda se staročeské texty mají vydávati pro širší čtenářskou obec v novočeské jazykové úpravě nebo nemají. Jde-li o tekst, který byl již v kritickém přepise vydán pro vědecké potřeby, lze snad tuším omluviti, vydá-li se také v takové hláskové a morfologické úpravě, v které by nedělal obtíže širšímu čtenářstvu, neboť je lépe dáti čtenáři, který má ze staročeštiny strach, staré dílo v novočeské úpravě a tím vzbudit jeho zájem, než mu nedat nic. Taková úprava se však musí zakládat na důkladném poznání staročeského díla a jeho tvárných prostředků a musí být pořízena aspoň s takovou pozorností a přesností, jakou vyžadujeme pro překlad z cizího jazyka. Vzorem takové úpravy staročeského textu jsou na př. ukázky z Tkadlečka ve Vilikovského Próze z doby Karla Čtvrtého.[1]

Nelze však bohužel říci, že by těmto požadavkům vyhovovalo Vrbovo přebásnění Nové rady.[2] Již při přečtení několika veršů vidíme, že se nám nepředkládá dílo Smilovo, nýbrž nová variace na ně. Jak Vrba při svém přebásnění postupoval a kterých chyb se dopustil, ukáži na několika ukázkách.

Srovnejme na př. hned první větu (6 veršů) staročeské básně s přebásněním.

Král lev ten času jednoho
byl rozeslal poslóv mnoho,
po všech krajích na vše strany,
pro svá kniežata i pány,
po zvěř veliký i malý,
aby všichni před ním stali.[3]

Vrbova úprava:

Bylo to už dávno kdysi.
Lev, král zvířat, usmyslí si
poslat posly do všech stran.
Každý poddaný i pán,
ať je velký nebo malý,
má se dostavit ke králi.

Na první pohled bije do očí nepřesnost překladu. Tak hned v prvním verši nekryje se význam Vrbova „bylo to už dávno kdysi“ s originálním „času jednoho“. Větší odchylka je ve v. 2., kde je proti originálu přidán výraz „usmyslí si“, čímž se dosti podstatně mění smysl tohoto místa; čtenář celý sněm potom vnímá jako nějaký králův rozmar nebo nápad. Podobný přídavek je v. 4., kde Vrba mluví o „poddaných“; i zde se mění smysl, neboť v čtenáři se vzbuzuje představa poddaného [104]jako protikladu pána. Rovněž výraz originálu „po zvěř veliký i malý“ nekryje se s novočeskou úpravou („ať je velký nebo malý“); Smil myslil zřejmě na různé druhy zvířat, kdežto Vrba zatlačuje představu druhů do pozadí a do popředí vystupuje jejich tělesná velikost a rozsah moci „pána“. Tyto nepřesnosti by se daly snad omluviti, kdyby byly vynuceny snahou po zachování formy originálu. Uvedené verše však mohly být prostě přejaty tak, jak je čteme v originále (nanejvýš bylo by snad nahraditi výraz poslóv novočeským tvarem poslů a předložky po nahraditi předložkou pro). Co však z nich udělal upravovatel? Především rozbil jednu Smilovu větu na tři věty krátké a tím úplně změnil intonační jejich stavbu. Prostě ignoroval skutečnost, že pro Smilův sloh jsou příznačné dlouhé věty, které zakrývají hranice mezi verši, jinými slovy, že jazyk Smilův libuje si v intonaci splývavé a nikoli přerývané. Smil psal totiž v době rostoucí veršové prozaisace a snažil se setřít do jisté míry hranice mezi protikladným útvarem prózy a verše. To se projevilo i v rytmu, na př. tím, že potlačoval střední dieresi, ta byla pociťována jako znak verše lyrického, který vystupoval jako útvar nejvíce protikladný próze. Ani toho si Vrba nevšiml a hned první verš, který u Smila střední dieresi potlačuje, opravil (u Smila: Král lev, ten ča||su jednoho … u Vrby: Bylo to už|| dávno kdysi).

Úplně zbytečně jsou v novočeské úpravě měněny rýmy. Záhadné je, proč hned v 1. a 2. verši udělal upravovatel nezvyklý rým, sahající přes hranici slova (kdysi : usmyslí si), ale ještě podivnější je, proč ve v. 3 a 4 změnil i sylabismus a udělal z veršů osmislabičných dvojici veršů sedmislabičných s jednoslabičným (mužským) rýmem. Je sice pravda, že dvojice sedmislabičných veršů, zakončených mužským rýmem, jsou u Smila doloženy a že jeho škole nebyly cizí ani rýmy přesahující hranici slova, ale takové verše měly zvláštní funkci a bylo jich užíváno jenom ve velmi omezeném rozsahu. Proč jich užívá upravovatel ve větším rozsahu než Smil a zcela libovolně, nevím.[4]

Úpravou byl zničen i gramatický paralelismus ve v. 3—6, který byl v originální básni velmi nápadný: ve v. 3 byly paralelní poloverše (po všech krajích — na vše strany) a nadto jsou paralelní začátky všech těchto tří sousedních veršů (po všech krajích … po svá kniežata … po zvěř …). Ve Vrbově úpravě se to úplně ztratilo.

Jak novočeská úprava kazí eufonii verše, je viděti na př. na v. 9, který v originále zní aby pojma ptactvo všaké a v překladu aby s všemi svými ptáky. Nehledě k nepřesnosti překladu a k tomu, že nebylo důvodu měniti rým originálu (všaké : také), je zde odstraněna aliterace hlásky p (pojma, ptactvo), která měla i rytmickou funkci (podtrhovati těžké, t. j. přízvučné doby verše). Jiným příkladem je dvojverší v. 15—16:

a to bieše dobře slušno,
by slyšeli jeho slovo.

Tyto verše nejsou spjaty rýmem (patří každý jinému dvojverší), jsou však spojeny instrumentací verše, opakováním hlásek sl-o a bi: o-bi-o-sl-o || bi-li-li-o-slo-o. Každý by čekal, že se v novočeské úpravě těchto veršů zamění pouze tvar bieše tvarem bylo a jinak že se nic nezmění. Vrba však tyto verše „přebásnil“:

a horlivě na to dbali,
slyšeti královo slovo.

Je pravda, že vznikl nový zvukový efekt (královo slovo), ale zároveň se úplně ztratila jemná eufonie originálu.

Nejméně pochopitelné jsou zásahy do slovníku, které bijí zejména tam do očí, kde jsou vloženy do veršů čistě výrazy moderního života. Tak na př. ve v. 21—22 je rým brojie : stojie „přebásněn“ dvojicí pobíhající : k disposici. Stejně podivné je, jak se může vyskytnout ve v. 67 baron Prášil („to je baron Prášil samý“). Takové výrazy vkládat do básně ze 14. století ničí celé její prostředí.

Nebudu uvádět další příklady. Už z toho, co jsem uvedl, je dobře viděti, že Vrba mění originál podstatně a bez potřeby. Shrnu ještě jen způsoby, na kterých se jeho variace zakládají.

1. Užívá prostředků, které sice nejsou Smilově estetice cizí (rýmy, přesahující hranici slova, dvojice sedmislabičných veršů s mužským rýmem), ale na libovolných místech a v libovolné funkci;

2. mění rytmus;

3. drobí dlouhé věty na několik vět kratších a tím dává Smilově řeči nové intonační dělení;

4. mění libovolně rýmy;

[105]5. užívá nevhodných (a pro 14. stol. nemožných) slov.

Co zbývá po takové úpravě ze Smilovy básně? Pouhý sujet. Ale to je málo a takové úpravy staročeských básní nejsou žádoucí. Vznikne-li ze sujetu nové básnické dílo, má to být uvedeno v jeho titulu.

Slovo a slovesnost, ročník 7 (1941), číslo 2, s. 103-105

Předchozí Bohuslav Havránek: Nejstarší slovanská studie filologická,

Následující Jindřich Honzl: Z prakse divadelní