K pojmu „ostenze“

Karel Horálek

[Články]

(pdf)

К понятию „остензия“ / En marge de la notion de l’„ostension“

Pojem ostenze patří k výzbroji moderní logiky.[1] Zpravidla se ostenze považuje jen za zvláštní formu definice nebo za jakousi náhradu definice. Na otázku, co je to za věc, které se říká nůž, se neodpoví nějakým definičním popisem, ale ukáže se sám předmět. Spíše než o definici jde v takových případech o prosté přiřazování věcí jejich názvům. Daleko běžnější je ovšem postup obrácený, přiřazování jmen k pozorovaným nebo předváděným věcem. Např. dítěti, které vodíme zoologickou zahradou, říkáme, jak se které zvíře jmenuje.

Že ostenze není jen náhražková definice, je dobře vidět zejm. u vlastních jmen, hlavně osobních. Chci-li poznat nějakou osobu, o které vím, že je přítomna nebo že se objeví, dám si ji ukázat. Ale také věci se běžně ukazují, jde-li o nějakou zvláštnost. Pěstitel růží vodí návštěvníky do své zahrady a chlubí se svými poklady.

Ostenze se běžně užívá také při vyučování, je to běžný prostředek tzv. vyučování názorného. Žákům se předvádějí vycpaná zvířata, preparáty, pokusy atd. Takové vyučovací pomůcky jsou již na přechodu od „čisté“ ostenze k ostenzi pomocí obrazu nebo makety (modelu). Události lze předvádět pomocí divadelních rekonstrukcí (užívá se jich např. v kriminalistice a v historických dramatech) a také pomocí filmu. To jsou ovšem jen imitace, nejde zde pak o ostenzi ve vlastním slova smyslu. Předvádějí se však i události původní, jsou-li předvídány nebo přímo inscenovány, např. veřejné popravy. Zvláštním případem předváděných událostí jsou sportovní hry.

Předvádějí se také události (akce), k jejichž smyslu (funkci) patří samo předvádění. Sem patří především různé podniky umělecké (divadelní a baletní představení, koncerty), ale také vojenské přehlídky apod. O umění vůbec lze říci, že je samou svou podstatou ostenzívní. Této skutečnosti se nedostalo patřičného vyjádření v jinak pozoruhodné a plodné stati I. Osolsobě „Ostenze jako mezní případ lidského sdělování a její význam pro umění“ (Estetika 4, 1967, 2—23). Ostenzívní podstata umění vyplývá přímo ze skutečnosti, že to, co je uměleckým dílem sdělováno, nelze vyjádřit jiným způsobem, jiným uměleckým dílem, tím méně pak prostředky neuměleckými. To znamená, že umělecké dílo jako znak (nebo obraz) není s žádným jiným uměleckým dílem synonymní (funkčně ekvivalentní). Umělecké dílo mluví vždy jen samo za sebe, nemůže být nahrazeno ani sebezasvěcenějším popisem nebo informací o účincích, jež ve vnímateli vyvolává. Tzv. interpretace uměleckých děl mohou napomáhat porozumění, ale nemohou suplovat přímé poznání uměleckého díla, a to je právě ostenze.

Tak je tomu samozřejmě i u těch druhů, které připouštějí „rozmnožování“ uměleckého díla, např. v literatuře, v sochařství, v hudbě. Básnické dílo, i když je rozšířeno v jakémkoli počtu otisků nebo přednesů, zůstává jedním jediným a každý čtenář a posluchač má vždy co dělat jen a jen s originálem. S tím není a nemůže být v rozporu skutečnost, že tzv. porozumění literárnímu dílu (a vlastně uměleckému dílu vůbec) nebývá jednotné, že i opakované přečtení nebo poslech („konkretizace“) v jedné a téže osobě nebudí úplně stejný účinek.

Ostenzívní povaha umělecké informace umožňuje přesnější určení samé podstaty uměleckého artefaktu, na prvním místě básnického díla, jež není „uděláno“ z nějaké hmoty nebo smysly vnímatelných jevů. Literární díla jsou sice pomocí materiálních médií (zvukových nebo grafických) komunikována, ale svou podstatou jsou nehmotná, dokonce neexistují ani v prostoru, ani v čase. V jakém smyslu jsou tedy před[28]váděna („prezentována“), aby tu mohlo jít o ostenzi, tj. o předmětné předvedení? Literární dílo je předváděno jako nehmotný útvar pomocí zvukové (nebo grafické) manifestace. Přitom samy použité znaky nemají sensu stricto hmotnou povahu, protože k nim patří i významová stránka a významy se materializují jen když jsou uvědomovány (zpřítomňovány v mysli), v materiální manifestaci (zápisu, přednesu) existují jen potenciálně (virtuálně). U pronášeného textu je poněkud zvláštní situace potud, že mluvčí si zpravidla významy uvědomuje, při reprodukci zvukového záznamu uvědomovaná složka mluvícího chybí.

Stejnou formu existence mají však vlastně všechny jazykové projevy, nejen básnická díla. Ani vědecká díla nejsou totožná se svými písemnými záznamy. Jejich podstata je v poznatcích a formulacích, nikoli v materiálních manifestacích. Poznatky a formulace mohou být fixovány nejen pamětí (nejen autora) nebo zápisem (zvukovým záznamem). Rozdíl proti básnickému dílu je u každého jiného projevu (textu) v tom, že básnické dílo existuje zpravidla v ustálené textové podobě, u níž bývá relevantní i zvuková stránka. Fungování básnického díla v jeho zvukové podobě ovšem nepředpokládá akustickou realizaci (např. v podobě hlasitého čtení), často se vystačí s manifestací jen myšlenou (představovanou). Obsah nebásnického textu může být adekvátně reprodukován „jinými slovy“, u básnického textu to možné není. Proto i překlad do jiného jazyka u básnického díla nemůže plně nahradit originál. Zde rozhoduje tzv. jednota formy a obsahu i formální stránka bývá zde obsahově funkční.

Vázanost obsahu na textaci není u všech básnických děl stejně těsná. Po této stránce bývá zdůrazňován rozdíl mezi epikou a lyrikou. I v nebásnických projevech se však může uplatňovat sepětí obsahu s formou vyjádření. V odborných textech se někdy uplatňuje zaměření na formu do té míry, že bývají prohlašována za díla zároveň básnická nebo aspoň rétorická. F. X. Šalda v doslovu k románu „Loutky a dělníci boží“ (1916) prohlašuje o Palackém, že je to spolu s Máchou náš největší umělec slovesný. Oba jsou si dokonce jako umělci příbuzní: „Nejsou z jednoho rodu, ale přece jsou si v kořeni své tvorby bližší, než se zdá povrchnímu pohledu i soudu.“ Velikého umělce slova vidí v Palackém i Mukařovský. Pro něho jsou Palackého Dějiny příkladem slovesného díla, u něhož se estetická funkce původně uplatňovala jen jako průvodní, když však ztratily na významu jako dílo vědecké, nabyla estetická funkce převahy a dílo nabylo povahy vysloveně umělecké (srov. Studie z estetiky, Praha 1966, s. 26); na s. 330 se čte podobně: „Zakladatel novodobého dějepisectví českého, F. Palacký dal celému českému dějepisectví do vínku tradici velkého umění vypravěčského.“ V takových případech není odborné dílo pouhým sdělením, je zároveň artefaktem, který je zkušenosti dostupný jen formou ostenze.

Ostenzívní prvky prostupují ostatně každý sdělovací projev, to správně konstatuje i Osolsobě (s. 17). Každé sdělení (zpráva apod.) informuje o něčem, ale zároveň o sobě. I to něco, jež je sdělováno (obsah zprávy), může být složkou zprávy samé — krajním případem je tu např. hra se slovy. Zvláštní je situace u nepravdivých výpovědí a u výpovědí o textech fiktivních. Jazykové projevy tvoří často složku ostenze nejazykové; akt předmětné extenze bývá jazykově uveden („toto je …“), doplněn, komentován apod.

Zvláštní případ jazykové ostenze je citát. Nejběžnějším citátem jsou přímé řeči ve vypravováních; jsou to ovšem zpravidla jen citáty fiktivních výroků.

O ostenzi jde v takových případech potud, pokud i celý děj je zpřítomňován. Citát skutečného výroku (textu), např. v odborném pojednání, je spíše ostenzí než reprodukcí. Místo shrnutí obsahu nebo perifráze se ukáže přímo, co bylo řečeno. Citát je jiné povahy než např. fotografie nebo reprodukce výtvarného díla. Je to autentická prezentace toho, co bylo řečeno nebo napsáno. Z funkčního hlediska ovšem dochází u citátu k posunu. Citát přestává být autentickým sdělením, protože se mění mluvčí a často i adresát, situace se mění i tím, že se často cituje jen část projevu.

[29]Uzná-li se citát za ostenzi, je hned zřejmé, jak běžnou složkou jazykové komunikace ostenze je. Rozhodně nelze připustit, aby se pojem ostenze zužoval jen na „ukazování“ věcí, jak se to běžně dělá ve výkladech o ostenzívní definici. I sama předmětná ostenze, jak o ní ironicky píše Jonathan Swift v Gulliverových cestách, má v lidském dorozumívání široké uplatnění (jinak soudí A. Schaff[2]). Pomocí ukazování věcí se lze dorozumívat, absurdní by mohla být jen myšlenka nahradit úplně jazykové dorozumívání dorozumíváním pomocí ukazování předmětu, jak to dělají u Swifta učenci v Balnibarbi. I to lze však tvrdit jen s omezením, že dorozumívání pomocí předmětů není vůbec jazykové. A to přece se nedá tvrdit; ukazováním jednotlivina by přece běžně nabývala významu druhového označení a mohlo by jí být používáno i metaforicky (osel např. by mohl představovat hlupáka).

 

R É S U M É

Zum Begriff der Ostension

Der Begriff der Ostension wurde in die Semiotik von den Logikern eigeführt (L. Wittgenstein, B. Russell). I. Osolsobě hat gezeigt, daß Ostension auch für die Ästhetik von Bedeutung ist. Mit einer besonderen Form der Ostension haben wir es bei der sprachlichen Mitteilung zu tun. Der Begriff der Ostension läßt sich nicht auf die sinnlich wahrnehmbaren Gegenstände beschränken. Die Ostension ist die einzig mögliche Form der Mitteilung in jeder Kunst, somit auch in der Dichtung.

Slovo a slovesnost, ročník 34 (1973), číslo 1, s. 27-29

Předchozí Vladimír Skalička: O tzv. vnitřním modelu v jazyce

Následující Vladimír Barnet: Komunikativní akt a výpověď