(Ne)aktuálnost slovesného děje

Jan Chloupek

[Články]

(pdf)

(Не)актуальность глагольного действия / La non-actualité de l’action du verbe

Slovesnou predikací vyjadřujeme vždy časovou platnost děje, o kterém je řeč; měříme ji, jak známo, podle momentu promluvy. Tzv. slovesně kategoriální transgrese (V. Michálková) určuje potom časovou platnost výpovědí neslovesných. V příspěvku věnovaném životnímu jubileu vědce, z jehož díla vychází moderní české mluvnictví, hodláme vrátit se k způsobu onoho „měření“ časové platnosti děje, a to se zřením především k času přítomnému, jehož bezpříznakový charakter jej předurčuje k funkcím rozmanitým. Je užitečné připomenout předem ještě to, že časové kvantifikátory, tj. příslovečné určení času, popř. průvodních okolností, mohou mít ve vztahu k vyjádření základního času význam srovnatelný s významem částic: jejich vlastní význam určující chronologii dějů se manifestuje až ve výpovědi v sepětí s predikací. Např. adv. dnes vyznačuje den různý, vždy však den, kdy se uskutečňuje promluva — je to den „přítomný“, jak jej správně označuje SSJČ (s. 333).

Výpověď Kočka vrhá mladé má v češtině, abychom naši problematiku ukázali na příkladě, trojí význam z hlediska platnosti predikačního děje v objektivní situaci. Podle situačního nebo jazykového kontextu pozná adresát projevu, zda má původce projevu na mysli (1) tzv. děj aktuální (tj. „živý“, který může probíhat před očima, na který lze ukázat), nebo (2) děj neaktuální (obecný, na který se odkazuje, v našem případě běžný způsob rozmnožování koček, tato jejich schopnost), nebo konečně (3) obvyklý český způsob jazykového vyjádření děje (tedy: čeština se o způsobu rozmnožování koček vyjadřuje takto: …; tento metajazykový význam necháme stranou: z hlediska našeho rozboru patří zásadně k dějům neaktuálním).

Protiklad aktuálnost × neaktuálnost děje lze v češtině vyjádřit vhodným využitím slovesné násobenosti: (právě) píše × psává. Typ píše není nicméně pro vyjádření aktuálnosti vyhrazen; může vyjadřovat i děj neaktuální, naproti tomu psává jen děj neaktuální. Zato platí, že aktuální děj mohou v češtině při běžném dorozumívání vyjadřovat toliko slovesa průběhová (tedy nedokonavá), jak konstatoval F. Kopečný, který se zevrubně zabýval vztahem mezi kategorií vidu a času už v prvním vydání Základů české skladby (Praha 1958, s. 92n.). K formálně výraznému typu psává se potom pro vyjádření neaktuálnosti děje přiřazují typy bez formální signalizace neaktuálnosti; ta potom vyplývá, jak bylo řečeno výše, z kontextu. Ze srovnání běžných kontextů se vytváří i jistá řečová zkušenost: výpověď Otec píše má v našich kulturních podmínkách zpravidla platnost aktuální. Naproti tomu předpoklady neaktuální platnosti úvodního příkladu jsou dány už možností druhového významu sg. subst. kočka.

Aktuálnost děje je v našem pojetí spjata vždy jen s prézentem. V souvětných výpovědích Kdo to nezkusil, neuvěří nebo Jakmile srdce přestalo tlouci, člověk umře (uváděných F. Trávníčkem v Mluvnici spisovné češtiny II, s. 761) jde ve vedlejších větách o přirozenou neaktuálnost minulého času; pro minulost nelze mluvit o protikladu aktuálnost × neaktuálnost děje. Výpověď Tehdy jsem mluvil německy má zajisté dvojí význam: (1) vskutku jsem rozmlouval německy, (2) uměl jsem mluvit německy. Zde sice zaznamenáváme protiklad živé akce a pouhé schopnosti, ten však je dán sémantickým charakterem sloves (nejen s dějovým významem), vůbec schopností slovesa vyjádřit děj potenciální; slovesný čas zde nerozhoduje (srov. ostatně i moderní výklad původně středomoravských příjmení typu Kouřil, Snášel, Velebil jako vyjadřujících v době svého vzniku sklon k činnosti). Angličtina zná tzv. průběhové normy časové, avšak ani tam nelze prostě ztotožňovat aktuálnost (v prézentu) s průběhovostí (v ostatních časech): aktuálnost nemůže běžně nebýt „průběhová“. [49]Vcelku lze říci, že děj hodnocený jako aktuální, probíhající aspoň potenciálně před očima, lze vyjádřit toliko prézentem, ba co víc: pouze jazykovým vyjádřením přítomného času lze tok událostí — přejeme-li si o něm mluvit, psát — na dobu třeba omezenou stabilizovat, zachytit jako nehybný, „zastavit“.

Děj je aktuální tehdy, je-li živý v momentu promluvy nebo je-li aspoň jako takový v komplexnosti chápán a hodnocen. Živost děje se obráží v tom, že na něj lze ukázat, že původce i adresát projevu nehodlají vědomě zaznamenávat jeho meze v toku událostí, tzn. že hodnotí vztah mezi časovým postupem objektivní situace (tokem událostí) a vývojem vlastní promluvy jako časový soulad; situace i promluva o ní postupují společně. Děj se nekončí před okamžikem promluvy (tedy nejen v příp. jako Blížíme se k cíli, nýbrž i Docházíme k cíli).

Je-li děj zakončen před momentem promluvy, je hodnocen jako minulý, tedy neaktuální. Nadto i jisté přítomné děje jsou neaktuální: neproběhly sice před momentem promluvy, avšak nepostupují s ním; někdy v minulosti započaly a v předpokládané budoucnosti skončí. Nemohou být tedy vyjádřeny jinak než prézentem, slovesným časem „neutrálním“, bezpříznakovým.[1] Přitom moment promluvy tu nemusí být středový a z toho vyplývá i určitý odstup mezi ním a dějem hodnoceným jako neaktuální. Takový odstup pak umožňuje i zobecnění děje zvláště při nedostatku vlastní angažovanosti původce promluvy na ději. V obsahu našeho myšlení zůstávají pro neaktuální děj latentní meze v minulosti i v budoucnosti. Platí to pro výpovědi jako Bydlíme slušně, Letos bydlíme slušně, Už půl století bydlíme slušně v rodinném domku ap. Nejinak lze hodnotit i výpovědi se sponovou predikací jako Bratr je vojákem (tj. vykonává základní vojenskou službu — ani takto vyjádřený děj není aktuální) a zároveň i výpověď Bratr je oblíbený člověk. Na druhé straně, uznáme-li za ukazatele aktuálnosti třeba jen kontext, můžeme sponovému slovesu připsat též aktuální význam. Tak je tomu v případě Bratr je na zahradě (tj. právě tam pracuje, čte, odpočívá ap.), Jsem zde v choulostivé záležitosti (tj. přicházím …).

Protože ve výpovědích vyjadřujících neaktuální děj nepostupuje děj, o němž se referuje, zároveň s momentem promluvy, protože je zde odstup, nevyjadřuje jejich prézens časovou zařaděnost v pravém slova smyslu, neboť všechny zařaditelné děje měříme právě okamžikem promluvy. Názorný příklad tu poskytuje závazný prézens scénických poznámek, srov. v českém překladu ze Shakespeara: … Vystoupí král Richard a Richmond bojujíce. — Richard padne. Ústup a hlahol polnic. — Vrátí se Richmond Stanley, nesoucí korunu, s jinými lordy. (V podobných případech může být neaktuální děj vyjádřen dokonavým slovesem, neběží tu o futurum.) Neodůvodněně se někdy takový „mimočasový“, „nadčasový“, „vněčasový“ prézens připisuje pouze výpovědím gnómické povahy, např. I starý tkadlec někdy přízi zmate (příklad Trávníčkův) nebo výpovědím vyjadřujícím obecné pravdy o přírodě a společnosti, např. Země se točí kolem Slunce. Rozdíl mezi případy gnómické povahy a ostatními výpověďmi s neaktuálním dějem, jak byly uvedeny výše, není zásadní; je pouze v tom, že meze přítomného neaktuálního děje „gnómického“ přesahují obvykle zkušenost původce i adresáta projevu, že se mohou týkat celého lidského rodu — nelze ostatně ani jejich platnost podle zkušenosti jedince omezit (nelze např. běžně konstatovat Od Kopernika se Země točí kolem Slunce). Podobný rozdíl je i mezi uvedenými příklady se sponou. Ve výpovědi Bratr je oblíbený člověk vyjadřuje predikace trvalou platnost svého obsahu, jinak řečeno, platnost uznávanou obecně, přesahující zkušenost původce projevu (třebaže někdy formulovanou jako vyplývající ze zkušenosti).

Uznáme-li tedy slovesný čas minulý za příznakový a čas přítomný za bezpříznakový — ve shodě s názory většiny jazykovědců —, nutně potom odkazujeme čas budoucí (jako „třetí“) do oblasti dějů nikoli už reálných, nýbrž vždy už jen potenciálních (ty už nemohou být ani aktuální, ani na druhé straně nemohou vyjadřovat [50]jen schopnost, sklon k ději). Podobné hodnocení známe i ze souvětné syntaxe. Souvětí typu běžného ve skladbách nářečních jako Když ho uvidí, tak se mu omluví interpretujeme jako podmínkové, kdežto obdobné souvětí s predikací v čase minulém Když ho uviděl, tak se mu omluvil jako souvětí s vedlejší větou časovou. Není ani náhodou, že neznáme kondicionál budoucí: byl by nadbytečný. (K tomu ještě podotýkám, že terminologické rozlišování „podmínky skutečné“ a „neskutečné“ není nejvhodnější.)

V případech jako Zítra jedu do Prahy neběží o synonymní (nebo víceméně emotivnější) vyjádření výpovědi Zítra pojedu do Prahy: přítomným časem se děj představuje jako reálný, aktuální. U tzv. historického prézentu jako stylistického prostředku nenastává vpravdě „zpřítomnění děje“, nýbrž jeho zaktuálnění.[2] Je to „dramatická forma zprávy, forma, která zároveň vede posluchače na jeviště, aby byl zážitku přítomen sám jako očitý svědek“.

Vcelku lze funkční využití přítomného času znázornit takto:

 

a		rovina jazykového vyjádření událostí
b		rovina toku událostí
△		moment promluvy
○		prézens aktuální
—1— +1
		typy prézentu neaktuálního
—3— +2
∞		prézens neaktuální — „vněčasový“
—2		prézens historický
+3		prézens pro děj „budoucí“
—4		préteritum

Naše poznámky vycházejí z toho, co o kategorii času napsali B. Havránek (zejm. ve spise Genera verbi v slovanských jazycích I, II, Praha 1928, 1937), F. Kopečný, [51]I. Poldauf, E. Pauliny, H. Křížková aj.[3] Jejich cílem bylo podtrhnout tyto závěry:

1. Užití času je podobně jako modálnost záležitostí záměru mluvčího. S jeho pojetím se adresát projevu solidarizuje.

2. Protiklad aktuálnost × neaktuálnost slovesného děje je v češtině mluvnicky latentní; je zahrnut v zákonitostech systému časů a vidů (v širokém smyslu slova). Uvnitř jedné formy se manifestuje toliko v přítomném čase sloves průběhových; kritériem aktuálnosti × neaktuálnosti je tu potom jazykový nebo situační kontext: homonymnost prézentního tvaru průběhových sloves je však nepopiratelná.

3. Slovesný děj se vyjadřuje jako aktuální a je jako takový chápán, postupuje-li s momentem promluvy.

4. Slovesný děj je neaktuální, není-li jeho postup v souladu s momentem promluvy. Zaostává-li za ním, a tím se od něho odlučuje, mluvíme o ději minulém. Zaostává-li za ním jeho počátek, avšak jeho konec v momentu promluvy ještě nenastal, mluvíme o ději přítomném, neaktuálním.

5. Tzv. děj vněčasový je neaktuální děj prézentní. Jeho počátek i konec jsou v momentu promluvy pro původce projevu irelevantní. Tzv. gnómičnost děje je záležitostí psycholingvistickou; tzv. gnómický prézens vyjadřuje nikoli zážitky původce projevu, nýbrž neaktuální, tj. zobecněnou zkušenost, třeba i celého lidského rodu.

 

R É S U M É

(Не)актуальность глагольного действия

1. Употребление грамматического времени представляет, подобно модальности, дело замысла говорящего. С такой трактовкой адресат речевого акта солидаризуется.

2. Противопоставление актуальность × неактуальность глагольного действия в чешском языке оказывается грамматически латентным; оно включается в закономерности системы времен и видов (в широком смысле слова). В пределах одной и той же формы оно проявляется лишь в настоящем времени дуративных глаголов; тогда в качестве критерия актуальности × неактуальности выступает здесь речевой или ситуативный контекст: синонимичность презенсной формы дуративных глаголов, одпако, не вызывает coмнений.

3. Глагольное действие выражается как актуальное и воспринимается как таковое в тех случаях, когда оно проходит параллельно моменту речевого акта.

4. Глагольное действие является неактуальным, если его протекание не находится в полном соответствии с моментом речевого акта. Если оно отстает от него, выделяясь тем самым от него, то говорят о прошедшем действии. Если же от момента речи отстает начало действия, причем, однако, в момент речи еще пе наступил его конец, то говорят о настоящем, неактуальном действии.

5. Т. наз. вневременное действие есть неактуальное презенсное действие. Наступление и окончание его в момент речевого акта являются безразличными, иррелевантными для автора сообщения. Т. наз. гномический характер действия — это дело пcихолингвистическое. Т. наз. гномический презенс выражает не переживания говорящего, а неактуальный, т. е. обобщенный опыт коллектива, хотя бы и всего человеческого поколения.

Slovo a slovesnost, ročník 34 (1973), číslo 1, s. 48-51

Předchozí Miroslav Grepl: Vyjadřování modalitní kategorie záměru

Následující Marie Těšitelová: K frekvenci slovesných kategorií