Etymologie slova otrokъ

František Kopečný

[Články]

(pdf)

Этимология слова отрокь / L’étymologie du mot otrokь

Dnes je slovo otrok, jehož významovému rozboru jsem svého času věnoval zvláštní stať,[1] běžné jen v češtině a slovenštině na straně jedné a na druhé ve slovinštině (otròk-ôka), zde s významem ‚děcko, dítě‘; je dále kašubské wötrok ‚(odrostlejší) chlapec‘ a ‚syn‘ a jsou lužicko-srbská deminutiva, hl. wotročk, dl. wotrošk ‚čeledín‘. Otrok je dobře doložen ve staroslověnštině (‚chlapec, dítě‘) a ve starších fázích jazyků slovanských; v jazycích východoslovanských a jihoslovanských je dnes (kromě slovinštiny) jen církevněslovanským archaismem (ani ten není slovníkově dosvědčen v makedonštině); v polštině dožívá v nářečích.

Z významově pestré palety tohoto slova, podané nejzevrubněji v ukázkovém čísle našeho Etymologického slovníku slovanských jazyků (Brno 1966), kde je i bohatý dokladový materiál,[2] upozorňuji jen na dvě hlavní významové linie: základní linií je postup od významu ‚chlapec‘ (jakéhokoliv stáří) k významu ‚sluha‘ (jakéhokoli odstínu: také ‚páže‘ — pol. arch. dial. i ‚veterán‘ — ‚čeledín‘ a vůbec ‚námezdný pracovník‘, ovšem i ‚nevolník‘ a ‚otrok‘); vedlejší je posun od ‚chlapec‘ k významu ‚syn‘. Jen tento poslední význam má polabské våtrük, je dobře znám i v kašubštině a v pol. nářečích. Žádný z těchto posunů nepřekvapuje, první je dokonce bohatě dokumentován (viz obě cit. stati); také sousedství ‚chlapec/synek‘ a ‚děvče/dcera‘ je přirozené, stačí poukázat na obrácený stav v nářečích lašských, kde synek = ‚chlapec‘, cerka ‚děvče‘. — O dalších významech bude řeč při etymologii.

V cit. stati i v ukázkovém čísle Etymol. slovníku jsem ještě zastával nejstarší etymologii Miklošičovu, ot-rokъ = in-fans, ‚puer qui fari nequit‘ (Meillet[3] považuje dokonce slovo otrokъ za kalk latinského infans); řada pozdějších jazykovědců (Hujer, Machek, Jakubinskij, Trubačev) ji modifikovala jako ‚kdo je mimo rok‘,[4] tj. kdo nemá práva mluvit v obecním shromáždění.

Hlavním cílem mého článku v Etimologii bylo vyrovnat se s konstrukcí K. Moszyńského, podle kterého je otrok o-trokъ ‚obíhač, kdo musí kolem někoho obíhat (sloužit mu)‘, srov. řecké ’αμφίπολος = stind. abhičaraḥ = lat. anculus (běžnější bude čtenářům fem. ancilla ‚služka‘); -trokъ je nomen agentis od slovesného kořene trek- ‚běžet‘ a o (< ob) má svůj význam ‚okolo‘.

Především jsem bod za bodem vyvrátil Moszyńského námitky proti staré etymologii: (1) To, že se nepíše nikdy otъrokъ, ale vždy jen otrokъ,[5] nepokládá ani sám M. za příliš silnou námitku, a to právem. Také např. stsl. ošьstvije se píše důsledně takto a nikdy otьšьstvije nebo otъšьstvije. — (2) Moszyński (a podle něho Machek v 1. vyd. Etymol. slovníku) poukazuje dále na odchylný přízvuk ruského ótrok, který prý je vyřazuje z derivační řady zarók, urók, porók, prorók. Avšak starší přízvukování bylo i v ruštině otrók, podle Kiparského[6] se drželo až do 18. stol.; je ostatně dochováno v ukrajinštině a v jazycích jihoslovanských. — (3) Jako nejvážnější zůstává jen námitka, že prefix ot- nemá negační význam. Ale i zde možno uvést sch. odljud ‚nelida‘ a do jisté míry i ruské otčajanije, vlastně ‚nečekání (na nic dobrého)‘.

[111]Potom odmítám samu konstrukci Moszyńského z těchto závažných důvodů: (1) M. počítá s obráceným sémantickým postupem ‚(obihovač/poskok) → sluha → chlapec‘, než je skutečně dokládán. Je dosti mnoho dokladů na posun ‚chlapec → sluha‘, ale na obrácený, logicky samozřejmě možný, i když sekundární postup je možno uvést jen bretonské bugel ‚chlapec‘ proti gaelskému buchail ‚pastýř‘, spojovanému s řec. ßovκόλος téhož významu a pak ještě ital. ragazzo a franc. garçon. — (2) Jeho konstrukce neobstojí po stránce fonetické: dolnoluž. wotrošk lze pochopit jen při dlouho pociťovaném morfematickém dělení ot-rok. Srov. naproti tomu wotšuby, buď s morfematickým dělením o-trǫbi,[7] nebo dříve deetymologizované. Při morfematickém dělení o-trok bychom čekali dl. wotšok, dem. wotšock, a ne skutečně doložené wotrošk (jehož zakončení nebude ovšem bez vlivu hornoluž.). — (3) Nemáme ve slovanštině doložen řádný e-ový slovesný kořen trek-, nýbrž jen svým původem afektivní a onomatopoický základ (s)trk-[8], který jen výjimečně a později může nabýt „řádné“ vokalické podoby, např. v ruském zadat’ strekačá, stále ovšem afektivním, elementárně příbuzném s českým synonymním zdrhnout. Na tuto okolnost upozornil už Fr. Sławski.[9]

Novou výkladovou cestu mi bezděky otevřela stať L. Sadnikové Otročьnikъ — otrokъ[10] a pozdější Aitzetmüllerova poznámka k ní.[11] Vycházejíc od stsl. otročьnikъ ‚Nachlesetraube‘ („Traube, deren Lese auf einen späteren Termin verschoben wird“ komentuje v dopise její manžel R. Aitzetmüller), přichází Sadniková přes starší dubrovnický termín otroče ‚prorogatio‘ a charv. i české odročiti k domněnce, že ve slov. otrokъ „könnte sehr wohl der Zeitbegriff rokъ enthalten ‚sein‘, že otrokъ „wäre dann ursprünglich der Knabe unter einer bestimmten Altersgrenze“. Její domněnka neztroskotává ani tak na poměrně pozdě doloženém časovém významu slova rokъ, jak jsem m. j. uváděl ve svých dřívějších statích (koneckonců stsl. rokъ význam ‚lhůta‘ má); neobstojí spíše sémanticky (jak s pojmem ‚odročit‘ spojit „chlapec pod jistou věkovou hranicí“?) a především slovotvorně: Sadniková počítá s neexistujícím derivačním postupem rokъ → ot-rokъ,[12] zatímco ot-rokъ může být jen derivátem slovesa *otrekti. Ovšem právě tento fakt vede k domněnce, zda není otrokъ jako nomen acti svým původem slovo nadávkové, mající zdroj v původním významu ‚zřeknutí se/odmítnutí‘. Právě z doloženého staroruského významu ‚zřeknutí se, odmítnutí‘ vyložíme dobře další deriváty typu stsl. ot(ъ)ročьnъ ‚omluvený, osvobozený‘, pod. ve staré ruš. (‚propuštěný‘ ap.), nadto stsl. i str. ‚odložitelný‘, k němuž potom patří jak str. ot(ъ)ročьnikъ ‚odpadlík, zrádce‘, tak onen otročьnikъ L. Sadnikové z Kodexu supraslského. Snad právě odtud pochopíme, že se slova otrok ve slovinštině užívá zejména též o nemanželském dítěti; a že se tam vyvinul význam ‚Nebenschössling, Seitenhalm‘, ovšem nežádoucí, to, čemu se v lid. češtině říká často zloděj.

Od posledního uvedeného významu ‚vedlejší výhonek‘, rus. ‚pobočnyj rostok, pobeg, otrostok‘ vychází při svém výkladu slova otrokъ A. S. L’vov.[13] Vidí v něm o-tr̥-okъ, prefix o- „vystupajet v značenii napravlenija dejstvija v storonu“, v kořeni tr̥- musí předpokládat význam ‚rozvětvovat se/růst‘, -okъ je sufix. Je dobře vidět, že tento výklad má řadu zásadních nedostatků: (1) Není nikde dosvědčen takový [112]význam prefixu o-, jaký mu připisuje L’vov. „Napravlenije dejstvija v storonu“ může mít právě jen prefix ot-, který ve slově otrokъ L’. popírá, poukazuje na důslednou grafiku otrokъ místo otъrokъ (byla o tom už řeč při výkladu Moszyńského); při tom však sám uvádí jako sémantickou paralelu otrostok (s prefixem ot-). — (2) Kořen tr̥- nemá význam ‚růst‘. Už jeho neobvyklá podoba ho vyřazuje z řádných verbálních kořenů. Jde o onomatopoický element, obyčejně rozšiřovaný (trk/strk, trs, trp/trpt, trt/drd) nebo sonorizovaný (kromě drd srov. ještě drg) se základním významem prudkého vyražení k pohybu. Pak jde vývoj buď směrem ke specifikaci tohoto pohybu, nebo po linii ‚udeřit/trknout apod.‘ (Viz pozn. 8.) — (3) Velmi slabým slovotvorným bodem je předpoklad připojení sufixu -okъ k vlastně samohláskovému kořeni tr̥- (L’. odmítá v dopise opravu konjektury na o-tьr-okъ). Na připojení sufixu -okъ (varianty to sufixu -ъkъ) k samohláskovému kořeni žádný příklad nemáme. — (4) Konečně tu platí i hláskoslovná námitka, uvedená už u výkladu Moszyńského: při morfematickém dělení o-tr- nevysvětlíme, proč se zachovalo dolnoluž. tr a nezměnilo se v tš.

Závěr: Soudím, že nejpřirozenější je vidět v slově otrokъ původní (skutečně doložený) význam ‚zřeknutí se/odmítnutí‘. Odtud přeneseně jakoby „odmetek“ nadávkové označení dítěte, pak po neutralizaci ‚dítě vůbec‘, hlavně však — pro gramatický rod — ‚chlapec‘. Označení pro děti (nebo pro chlapce[14] jsou v lid. řeči často nadávková, srov. české nářeční, popř. vulgární spratek, zmetek, parchant apod. V případě otrokъ došlo však velmi brzy k neutralizaci.

 

R É S U M É

Zur Etymologie des Wortes otrokъ

Verfasser widerlegt von neuem (vgl. schon Etimologija 1966, S. 56—57) die Einwendungen Moszyńskis — sowie die späteren Lvovs — gegen die älteste Miklosichsche Etymologie des otrokъ. Er widerlegt auch aus semantischen, wortbildenden und lautlichen Gründen ihre Erklärungskonjekturen (M. o-trokъ ‚Umherläufer/Diener‘, L. o-tr̥-okъ ‚Nebenschößling u.ä.‘) — sowie auch den Erklärungsversuch der L. Sadnik, die von einem nicht existierenden und nicht möglichen Derivationsprozeß rokъ → ot-rokъ ausgeht. Die folgerichtige Rücksichtnahme auf den einzig möglichen Derivationsprozeß otrekti → otrokъ führt freilich zur natürlichsten Erklärung des ursl. otrokъ als nomen acti wie die übrigen Derivate derselben Reihe (narokъ, porokъ, urokъ, zarokъ … — mit Ausnahme des asl. nomen agentis prorokъ, eines Kalks), nämlich ‚das Abgesagte, Abgelehnte‘ — ursprünglich ein Schimpfwort für ‚Kind‘, jedoch bald neutralisiert. So bleibt von den Einwendungen gegen die Etymologie des Miklosich nur diejenige in Kraft, die auf die Ungewöhnlichkeit der vereinenden Funktion des Präfixes ot- hinweist.

Slovo a slovesnost, ročník 34 (1973), číslo 1, s. 110-112

Předchozí Josef Vachek: Přece jen priorita písma?

Následující Poznámka