N. Chomsky o postavení sémantiky

Petr Sgall

[Kronika]

(pdf)

H. Хомски о мeсте семантики / N. Chomsky sur le rôle de la sémantique

Nynější období transformační gramatiky lze charakterizovat jako etapu, v níž se hledá nejvhodnější začlenění již nesporně nutného popisu sémantiky do celkového rámce generativního popisu. Nová kniha N. Chomského Studies on Semantics in Generative Grammar, Janua linguarum — Series minor, 107, The Hague-Paris 1972, je z velké části věnována právě otázkám vztahu mezi zachycením sémantiky a hloubkovou a povrchovou strukturou syntaktickou, především se zřetelem k angličtině.

Jde o soubor tří studií, z nichž první, Remarks on Nominalization,[1] je věnována především rozboru slovesných a dějových jmen; ukazuje se v ní, že syntaktické vlastnosti těchto jmen nedovolují, aby (jak se původně předpokládalo) byla všechna tato jména v hloubkové struktuře zachycována jako slovesa a teprve transformacemi aby byla popisována jejich jmenná povaha. Tato tzv. transformacionalistická hypotéza zůstává podle výsledků Chomského jemné analýzy v platnosti pouze pro vlastní deverbální -ingová jména (gerundive nominals), která zachovávají slovesnou vazbu (John’s refusing the offer). Naproti tomu pro dějová jména slovotvorně i syntaktickými vlastnostmi slovesům vzdálenější (např. refusal), i pro výrazy smíšené (John’s refusing of the offer) je zde formulována a řadou argumentů potvrzena tzv. hypotéza lexikalistická, podle níž se tato jména již v hloubkové struktuře chápou jako lexikální jednotky substantivní, ne jako slovesné tvary. Hranice mezi tím, co bychom např. v Kuryłowiczově terminologii nazvali derivací syntaktickou a lexikální, se tedy posouvá, některé jevy chápané dříve jako syntaktické transformace jsou nyní vykládány jako jevy z oblasti lexika, lišící se i v hloubkové struktuře.

Druhá studie, nazvaná Deep Structure, Surface Structure and Semantic Interpretation,[2] reviduje v určitých základních aspektech tzv. standardní teorii, tj. tu podobu transformačního popisu jazyka, která vznikla v polovině šedesátých let.[3] N. Chomsky v této studii ustupuje od předpokladu, podle něhož transformace nemění význam a východiskem pro sémantickou interpretaci tedy může být jen hloubková struktura věty (tj. podkladový frázový ukazatel). Nepovažuje tento ústup za podstatný, neboť novou podobu teorie lze chápat jako rozšířenou teorii standardní v tom smyslu, že hloubková struktura se i nadále považuje za východisko pro interpretaci vlastních syntaktických funkcí složek věty, zatímco pro některé jiné aspekty významu je třeba brát v úvahu i strukturu povrchovou, včetně důsledků transformací. Pro nás je tu zajímavé především to, že povrchová struktura se považuje za sémanticky relevantní v oblasti aktuálního členění věty.[4] Chomsky nepochybuje o sémantické relevanci některých jevů z této oblasti; presupozici a ohnisko (focus) je podle něho nutné vyznačit v sémantickém zápisu věty. Oba pojmy jsou zde ilustrovány především pomocí příkladů příznakových, zčásti patřících (v obvyklejší terminologii) k tzv. druhé instanci; jsou tu, jak jsme ve výše uvedené stati upozornili, i další nepřesnosti, a není snadné přesněji porovnat Chomského pojmy s dosavadními distinkcemi v oblasti aktuálního členění, které již byly ověřeny bezpečněji. Zhruba lze říci, že jeho pojem presupozice odpovídá kontextově zapojené části věty (větného jádra), zatímco ohnisko je víceméně shodné s částí nezapojenou. Toto rozlišování, které Chomsky v druhé i třetí studii v recenzované knize uplatňuje, navazuje nesporně na evropské koncepce [191]aktuálního členění, i když to autor bohužel nepřipomíná; nesporný je tu vliv Hallidayův[5] a jeho prostřednictvím se alespoň nepřímo projevují i výsledky dosažené v české lingvistice. Bylo by jistě s prospěchem uplatnit tyto výsledky, podložené mnohostranným rozborem řady empiricky zjištěných souvislostí, i v rámci generativního popisu jazyka cílevědomě a soustavně. Místo toho se však opětovně připomíná obtížnost problematiky, nejasnost otázek, nemožnost říci něco přesnějšího (typická je v tomto směru např. pozn. 21 na s. 89, týkající se otázek normální a příznakové intonace).

Třetí studie, Some Empirical Issues in the Theory of Transformational Grammar,[6] hájí rozšířenou standardní teorii proti kritice ze strany přívrženců generativní sémantiky Lakoffovy (i jiných), přináší další argumenty pro existenci hloubkové syntaktické struktury jako zvláštní roviny a pro sémantickou relevanci některých transformací. Rozbírá se tu problematika popisu různých typů gramatických struktur s cílem ukázat, že Lakoffových „globálních omezení“, která jsou novým (z hlediska formálního aparátu příliš silným) druhem pravidel, není v transformačním popisu jazyka zapotřebí a že rozdíl obou stanovisek je v mnoha bodech jen záležitostí dvou ekvivalentních notací.

Zároveň s tím se probírají ve všech třech studiích i různé technické otázky transformačního popisu jazyka, u kterých není vždy jasné, zda mají i širší lingvistickou relevanci. Převážně těmto technickým otázkám je věnována další nová práce N. Chomského Conditions on Transformations, zatím dostupná jen v rozmnožené podobě. Rozlišují se tu dva aspekty univerzální teorie popisu jazyka (přičemž termín jazyk již není užíván pro množinu gramaticky správných vět, nýbrž pro množinu všech jejich strukturních popisů, tedy ve smyslu bližším klasickému pojmu jazykového systému, langue); prvním z těchto aspektů jsou podmínky kladené na formu gramatik (např. výčet distinktivních rysů, specifikace formy fonologických, transformačních aj. pravidel), druhým jsou podmínky kladené na fungování pravidel v generování strukturních popisů. Pozornost se věnuje především těmto podmínkám fungování pravidel (jde např. o tzv. podmínku A-over-A, o omezení různých permutačních transformací aj.).

Mezi hlavní empirické problémy lingvistiky patří podle N. Chomského otázka, jak může člověk získat znalost jazyka. Jak je známo, rozbírá tento problém nejen v úzkém rámci vlastní lingvistické teorie, ale i v daleko širších souvislostech, v kontextu teorie poznání a filosofické diskuse mezi empirismem a racionalismem. Je třeba připomenout, že soustředění zájmu algebraické lingvistiky na sémantiku s sebou přináší i nové ovzduší spolupráce mezi logiky a lingvisty; přitom se pozornost soustřeďuje na teorii modelu a intenzionální logiku, jejichž postupy se mladší následovníci Chomského dnes snaží tak či onak uplatnit ve spojení s transformační nebo jinou podobou generativního popisu jazyka.

Slovo a slovesnost, ročník 34 (1973), číslo 2, s. 190-191

Předchozí Jan Králík: Další sovětský sborník kvantitativní lingvistiky

Následující Miloš Dokulil: Oslava osmdesátin akad. Bohuslava Havránka