Kontextové zapojení a otázková metoda

Petr Sgall

[Články]

(pdf)

Контекстная вязанность и метод вопросов / L’intégration dans le contexte et la méthode par questions

Různé koncepce aktuálního členění se většinou shodují v tom, že je třeba rozlišovat tři vrstvy aktuálního členění, které jsou hierarchicky uspořádány. Nemůžeme tu mluvit o třech typech nebo souborech vět, protože i uvnitř jedné věty se ovšem mohou kombinovat jevy ze všech tří vrstev. Jde tedy spíše o to, že v základní, bezpříznakové vrstvě je pozice jednotlivých slov na stupnici od tématu k rématu podmíněna jejich postavením ve významové stavbě věty, ve vrstvě druhé je tato pozice navíc ovlivněna i kontextem nebo situací (kontextovým zapojením), a třetí vrstvou je zdůraznění jednoho prvku věty v případech tzv. druhé instance.

K první vrstvě (jejíž hierarchii tu pro terminologickou zřetelnost chceme nazývat hierarchií nebo uspořádáním sdělné závažnosti,[1] zatímco termín výpovědní dynamičnost ponecháme pro vrstvu druhou) poznamenejme, že není zatím jasné, zda uspořádání je tu úplné. Domníváme se, ve shodě např. s Vl. Šmilauerem,[2] že lze tzv. nepřímému (dativnímu) předmětu právem připisovat menší sdělnou závažnost, než má předmět přímý: Dal jsem klukovi JABLKO je věta s tímto slovosledem přijatelná i bez kontextového (popř. situačního) zapojení kteréhokoli z obou předmětů; zato věta Dal jsem jablko KLUKOVI předpokládá, že jablko je už z kontextu nebo situace známo, tedy že přímý objekt je kontextově zapojen.[3] Podobně je primární pořadí říkat někomu, že …, popř. říkat někomu o něčem, že … (má-li tu být předložkový pád považován za zvláštní člen významové stavby věty).

Výpovědní dynamičnost jednotlivých členů vět může být ve shodě s jejich sdělnou závažností (jak ve větách, jejichž žádný člen není kontextově zapojen, tak v těch, v kterých všechny členy kontextově zapojené mají menší sdělnou závažnost než členy kontextově nezapojené, tedy např. je-li zapojen konatel, sloveso, nepřímý předmět, ale nikoli předmět přímý), nebo se od ní může lišit; k tomu dochází tam, kde byl některý prvek tematizován, tzn. prvek kontextově zapojený má vyšší sdělnou závažnost než jiný, kontextově nezapojený: Jablko dal klukovi KAREL. Klukovi dal jablko KAREL. (Zde má objekt — v prvním případě přímý, v druhém nepřímý — nižší stupeň výpovědní dynamičnosti než konatel, ačkoli má vyšší stupeň sdělné závažnosti; to se právě nazývá tematizací objektu vzhledem ke konateli.)

Toto pojetí je ovšem spojeno s řadou otázek ne plně vyjasněných. Na některé jsme již upozornili jinde,[4] zde se chceme zastavit zejm. u pojmu prvku kontextově zapojeného. Označujeme tak ty prvky, které mluvčí jen připomíná jako prvky posluchači již známé, ať už jsou známy z kontextu, ze situace nebo z obecných podmínek dané promluvy.[5] Považujeme tedy za kontextově zapojené v tomto širším smyslu i ty prvky, které Firbas nazývá kulisami.

Jsme si ovšem vědomi, že toto vymezení pojmu kontextového zapojení není přesnější nebo jasnější než dosud podaná vymezení jiná. Domníváme se však, že [203]s tímto pojmem je možno a nutno pracovat jako s jedním ze základních pojmů ve výzkumu a popisu aktuálního členění věty a že alespoň operativní ověřování toho, zda daný prvek věty v určitém kontextu a situaci je nebo není kontextově zapojen, může být dostatečně přesvědčivé, užívá-li se vhodným způsobem tzv. otázkové metody.[6]

Předpokládáme, že uživatel jazyka dovede (na základě své jazykové kompetence) říci, zda daná věta může nebo nemůže být odpovědí na určitou otázku, že tedy lze pro každou oznamovací větu stanovit množinu otázek, které mohou být touto větou vhodně zodpověděny. Můžeme pak mluvit o prvcích věty, které v příslušných otázkách nutně obsaženy jsou nebo nejsou, které v nich mohou být, ap. (přičemž ovšem, jak je známo, jsou tu některé komplikace týkající se slovesa, neboť na to se lze ptát i obecnějším, tzv. kategoriálním slovesem, nelze formulovat zpravidla otázku bez slovesa vůbec atd.; jiné problémy se týkají, jak ještě uvidíme, vztahu otázky a situace promluvy, popř. předcházejícího kontextu).

Při uplatnění otázkové metody musíme mít na zřeteli, že stupně výpovědní dynamičnosti nejsou (ani když počítáme jen s normální intonací) jednoznačně ve shodě se slovosledem. Právě otázková metoda nám musí pomoci určit, jaké je rozložení výpovědního dynamismu v dané větě. V jednoduchých případech můžeme hned na základě možné otázky (tj. takové, na kterou by zkoumaná věta mohla být odpovědí, v kontextu, kde nehrají roli emocionální prvky nebo kontrast) říci, která část věty je základem a která jádrem: ty prvky, které jsou nutně v otázce přítomny, jsou tematické, tvoří základ; ty, které v otázce nemohou být, tvoří vlastní jádro; prvek, který v otázce může, ale nemusí být, tvoří podle některých názorů přechod (to se týká také slovesa, které může být v otázce zastoupeno tzv. kategoriálním slovesem, viz Uhlířová, o. c. v pozn. 6).

Tak např. věta Otec čte nějakou KNIHU může být odpovědí na otázku Co čte otec? Co dělá otec? — ale ne na otázku Kdo čte nějakou knihu? (v odpovědi na tuto otázku by slovo otec muselo být buď zdůrazněno, nebo postaveno na konec věty), ani Co dělá otec s nějakou knihou? Tento soubor otázek určuje tedy slovo otec jako základ, neboť je přítomno ve všech vyhovujících otázkách; spojení nějakou knihu (z vyhovujících otázek vyloučené) je určeno jako jádro a sloveso (které může být v otázce zastoupeno kategoriálním slovesem) snad jako přechod.

U složitějších vět však výsledky naprosto nejsou tak jednoznačné. Tak už např. věta Kluci rozbili jedné paní DEŠTNÍK může být odpovědí na kteroukoli z otázek: Co udělali (provedli) kluci? (otázka s kategoriálním slovesem) — Co udělali kluci jedné paní? („kategoriálně“ též … těm lidem? ap.) — Co komu kluci udělali? — Nemůže však být odpovědí na otázku Komu kluci rozbili deštník? — Nebereme zde zatím v úvahu možné otázky jako Co se stalo? Co je nového?

[204]Podle toho, co jsme uvedli, bychom tedy v dané větě považovali slovo deštník za jádro, slovo kluci za základ. Spojení jedné paní by však bylo určeno jako přechod (spolu se slovesem), a to je přinejmenším sporné. Do jisté míry tu snad může být východiskem tzv. volná složka, kterou zavádí Uhlířová (ve smyslu širším, než je Firbasova kulisa). Plně uspokojivé řešení to však není, už proto, že přesunutí tohoto spojení před sloveso mění možnosti kontextového uplatnění věty: Kluci jedné paní rozbili DEŠTNÍK nemůže být odpovědí na třetí z výše uvedených otázek (nepředpokládáme-li, že v dané specifické situaci se o paní už mluvilo nebo se na ni myslelo, srov. dále).

Dále např. Ten balíček poslal strýčkovi KAREL může být odpovědí na otázku Kdo poslal ten balíček strýčkovi?, ale nikoli na některou z otázek jako Co se stalo s tím balíčkem nebo Komu kdo poslal ten balíček? (Odpověď by byla … Karel STRÝČKOVI.) Zde je tedy slovo strýček tematické; ale podle tvaru otázek je tu i sloveso tematické a jde tedy o větu, která má všechny vlastnosti nutné pro to, aby byla považována za příklad druhé instance. Věta Bratr zanesl ten dopis NA POŠTU může odpovídat na otázku Co udělal bratr? i na otázky Kam bratr zanesl ten dopis? Co udělal bratr s tím dopisem?

Z této různosti otázek by se mohlo vyvozovat, že jen slovo bratr (přítomné ve všech otázkách i v dané větě) by bylo tematické, a jen spojení na poštu (které není přítomno v žádné otázce) by bylo rematické; ostatní prvky věty (přítomné jen v některých z možných otázek) by bylo možno považovat jen za přechod (který Uhlířová nepovažuje za část jádra) nebo za tzv. volnou složku. Zdá se však, že takové prvky jako ten dopis v dané větě se svou sémantickou i syntaktickou povahou z dosavadních charakteristik vymykají, že tedy uvedené kritérium pro stanovení hranice mezi základem a jádrem pro složitější případy nestačí. Bylo by ovšem možné říci, že uvedená věta je i co do výpovědní dynamičnosti shodná s větou Bratr ten dopis zanesl NA POŠTU a slovoslednou pozici slovesa na druhém místě ve větě považovat jen za variantu, jejíž „povrchový“ slovosled se neshoduje s rozložením výpovědní dynamičnosti. Takové častější postavení určitého slovesa na druhém místě ve větě, i tam, kde pak sloveso stojí před některým tematickým prvkem (a není intonačně zdůrazněno, nelze tedy naprosto mluvit o subjektivním slovosledu), je v češtině (ve srovnání s jinými slovanskými jazyky) poměrně běžné a je to jedna ze zřejmých odchylek typického českého slovosledu od stupnice výpovědní dynamičnosti.[7] Pak bychom tedy spojení ten dopis chápali jako prvek s nižším stupněm výpovědní dynamičnosti, než má v dané větě sloveso; v uvedeném pojetí by to znamenalo, že jde o prvek tematický. Odporovalo by to ovšem tomu, že jsme uznali za možnou první z uvedených otázek, neboť ta určuje slovo bratr jako jediný tematický prvek.

S podobnými problémy se ovšem setkáváme i u řady jiných vět, zejména u takových, které mají podobnou stavbu, tj. po tematickém prvním doplnění slovesa (nemusí to vždy být podmět) a po slovesu následuje další doplnění, které může být chápáno jako tematické, a pak teprve vlastní jádro:

Karel napsal svému starému příteli, že se s ním musí PORADIT.

Matce připadala situace přinejmenším NEZVYKLÁ.

Otec poslal Pavla DO PRAHY.

Marii znal můj soused jen OD VIDĚNÍ.

[205]Označíme-li strukturu takových vět schematicky (s indexy, jejichž hodnoty stoupají podle stupnice výpovědní dynamičnosti jednotlivých doplnění slovesa) jako A₁VA₂A₃, můžeme — aspoň podle zatím uvedených kritérií a příkladů — říci, že mohou být zaměněny odpovídajícími větami s pořadím A₁A₂VA₃ (tedy např. Karel svému starému příteli napsal, že …), aniž se nutně mění rozložení výpovědní dynamičnosti v nich. Při bližším přezkoumání však přece jen zjistíme, že určitý rozdíl tu je; použitelnost obojích variant v různých kontextech totiž není stejně široká. Jestliže se v předcházejícím kontextu mluvilo nejen o Karlovi, nýbrž i o jeho starém příteli, pak jsou stejně dobře možné obě varianty. Jestliže se však mluvilo jen o Karlovi, nikoli o jeho příteli, pak lze použít jen první z nich. Nebyla by souvislým textem např. tato posloupnost vět: Náš nový spolubydlící se jmenuje KAREL. Nikdo v celé koleji ho zpočátku neznal a teprve se značným opožděním jsme se dověděli, že má jakési zdravotní potíže a uvažuje, nemá-li zanechat STUDIA. Karel svému starému příteli napsal, že se s ním musí PORADIT. (Poslední věta by v takovém textu musela znít Karel napsal svému ….)

Podobně se lze přesvědčit i u ostatních vět (připomeneme-li si, že jde o věty s normální intonací, tedy bez důrazu na A₂), že varianta A₁A₂VA₃ může být kdykoli nahrazena variantou A₁VA₂A₃, ale nikoli naopak. Jinak řečeno, není irelevantní, zda sloveso v takových větách stojí na druhém nebo na třetím místě. Jde jen o to, že věty se slovesem na druhém místě mohou plnit dvě funkce z hlediska kontextového zapojení, čili že jsou homonymní, pokud jde o rozložení výpovědní dynamičnosti: A₂ v nich může mít nižší nebo vyšší stupeň dynamičnosti než sloveso; naproti tomu varianta se slovesem na třetím místě je jednoznačná, A₂ tu má vždy nižší stupeň dynamičnosti než sloveso. Jde tedy jen o určitou asymetrii ve vztahu mezi stupnicí výpovědní dynamičnosti a slovosledem: je-li sloveso na třetím místě stupnice, může přesto být na druhém místě slovosledném.

Zdánlivý rozpor je tedy odstraněn, můžeme říci, že sloveso je v uvedených větám přechodem a A₂ je někdy tematické, jindy rematické (i když z vnější podoby věty to není vždy jednoznačně zřejmé — jde právě v určitém smyslu o homonymii). Zdá se, že ani ve větách s více doplněními předcházejícími sloveso nebude situace podstatně složitější, tedy že doplnění předcházející sloveso lze považovat za tematická:

Karel vám ten obraz prodá LACINO.

Karel vám ten obraz za ty peníze prodá už ZÍTRA.

Karel vám ten obraz za ty peníze pošle po klukovi až DO JABLONCE.

Zde všude můžeme s Firbasem a jinými považovat sloveso za přechod, a tedy i za rozhraní mezi základem a jádrem, pokud jde o jejich slovosledné postavení. Bude však situace podobná také tam, kde je ve větě více slovesných doplnění následujících až za slovesem? Vyjděme opět od příkladu:

Karel napsal mému otci stručný DOPIS.

Karel napsal mému otci do Náchoda stručný DOPIS.

Karel poslal mému otci po klukovi do Náchoda stručný DOPIS.

K možným otázkám zřejmě patří: Co napsal Karel mému otci (do Náchoda)? pro první dvě věty, a pro třetí: Co poslal Karel mému otci po klukovi do Náchoda?

Vidíme, že přímočaré uplatnění uvedeného přístupu by vedlo k tomu, že jen poslední doplnění slovesa by mohlo být chápáno jako jádro; jen ono se totiž v otázce nemůže vyskytnout. Ale je zřejmé, že i ostatní doplnění následující po slovesu v každé z těchto vět mohou být v jistém smyslu součástí jádra, tzn. že každá z těchto vět se může objevit v kontextu, kde nebyla dosud zmínka o otci, o jeho bydlišti, ani [206]o poslovi. Zdá se, že vztah, o kterém jsme mluvili výše pro věty o třech doplněních slovesa, je obecnější, že totiž můžeme větu se strukturou A₁A₂ … A_mVA_m+1 … A_n v češtině (na rozdíl od ruštiny aj.) vždy změnit na odpovídající větu tvaru A₁VA₂ … A_m A_m+1 … A_n (kde 1 < m < n, n je počet doplnění slovesa), aniž se text, do kterého je věta začleněna, stane nepřijatelným. Tedy posledně uvedená věta by mohla mít stupnici výpovědní dynamičnosti shodnou s větou Karel mému otci po klukovi do Náchoda poslal stručný DOPIS. Obě se mohou vyskytnout v kontextu, kde všechna slovesná doplnění s výjimkou posledního jsou kontextově zapojena, ale varianta prvně uvedená by byla možná i v případě, že je kontextově zapojeno jen první z nich, tedy konatel.

Přijmeme-li tento předpoklad, pak i zde můžeme vždy považovat sloveso za přechod, s tím, že tematické prvky mají nižší stupeň a prvky rematické vyšší stupeň výpovědní dynamičnosti.

Věty s několika doplněními stojícími za slovesem však jsou spojeny ještě s jiným závažným problémem. Zde totiž určitý aspekt aktuálního členění přece jen není jednoznačně určen sémantickou stavbou věty a stupnicí výpovědní dynamičnosti. Nejen přechod, ale i jednotlivé části, které mohou patřit k jádru (s výjimkou té, která má nejvyšší stupeň dynamičnosti) mohou zde být kontextově zapojeny. Jsou také obsaženy v otázkách, které jsme výše pro takové věty uváděli: Co poslal Karel mému otci po klukovi do Náchoda? ap. Vždy však jsou kontextově zapojeny všechny prvky, které mají nižší stupeň dynamičnosti, než určitá mez; jinak řečeno, nejsou kontextově zapojeny prvky, které zaujímají několik nejvyšších míst na stupnici dynamičnosti: jedno místo při posledně uvedené otázce, dvě místa, jde-li o odpověď na otázku Kam co poslal Karel mému otci po klukovi?, tři, jde-li o odpověď na otázku Jak co kam poslal Karel mému otci?, čtyři místa při otázce Jak co kam komu Karel poslal? a pět míst (včetně přechodu) při otázce Co udělal Karel?

Chceme-li považovat za jádro jen ty prvky, které nejsou kontextově zapojeny, pak tedy musíme jádro definovat jinak, než jsme to výše učinili; definice se nemůže opírat jen o výpovědní dynamičnost. Chceme-li totiž všechny kontextově zapojené prvky považovat za tematické, pak v uvedených případech musíme za součásti základu považovat prvky s nejnižšími stupni dynamičnosti, až po určitou mez. Hranice mezi základem a jádrem pak závisí nejen na rozložení výpovědní dynamičnosti v dané větě, ale i na kontextovém zapojení. Sloveso a prvky s vyšším stupněm dynamičnosti (kromě nejvyššího) jsou v některých významech dané věty kontextově zapojeny, v jiných nikoli. (Naproti tomu prvky s nižším stupněm dynamičnosti než sloveso jsou vždy tematické; zdá se aspoň, že jsou vždy kontextově zapojeny, s výjimkou vět, kde není kontextově zapojen žádný prvek, ani vlastní základ.)

Při takovém vymezení by však bylo nutné posoudit, zda pojmy základ a jádro neztrácejí svůj bezprostřední vztah k jazykovému systému, ke kompetenci mluvčích, a netýkají se spíše vztahu mezi ní a performancí; zda hranice mezi základem a jádrem obecně není atributem jednotlivých promluv, výpovědních událostí v nich, a nikoli vět nebo výpovědí. V jazykovém systému by pak byla zachycena jen hierarchie sdělné závažnosti a výpovědní dynamičnosti, s tím, že mluvčí podle kontextu a situace kladou hranici mezi základem a jádrem do určitého bodu této stupnice, buď těsně „před“ sloveso, nebo „za“ ně (mluvíme-li o stupnici dynamičnosti jako stoupající zleva doprava; nejde tu o „ povrchový“ slovosled).

Rozbor sémantiky negativní věty[8] však ukázal, že vedle hierarchie výpovědní dynamičnosti je nutné v sémantickém zápisu věty zachytit i hranici mezi kontextově zapojenou a nezapojenou částí věty. Negace totiž má dosah působnosti vymezen právě na základě této hranice, která tedy musí být považována za jev patřící do ja[207]zykového systému, ne jen do parole nebo performance. Dosah působnosti negace je pak vymezen zleva touto hranicí a zprava koncem věty (propozice); toto pojetí umožňuje zachytit sémantiku negace i v takových větách, kterým na sémantické rovině odpovídá posloupnost propozic. (Je-li negace kontextově zapojena, končí její dosah u uvedené hranice.)

Tento pohled na sémantiku negace je v souhlasu s rozlišením vlastního významu a presupozic; základ výpovědi, přesněji řečeno kontextově zapojená část větného centra, patří k presupozicím a je tedy i při větné negaci předpokládán stejně jako u věty kladné, tj. stojí mimo dosah negace. (I uvnitř dosahu negace jsou ovšem presupozice, jako např. nominální fráze s delimitačním rysem určitosti, snad i specifičnosti.) Jak už jsme upozornili jinde, je kontextově zapojená část větného centra patrně tou částí věty, kterou Chomsky nazývá presupozicí na rozdíl od ohniska, tj. části kontextově nezapojené.[9] Chceme-li tedy ponechat termín jádro (réma) pro význam vymezený (např. Firbasem) jen na základě hierarchie výpovědní dynamičnosti (srov. co bylo řečeno výše i o pojmu přechodu), pak můžeme v dalším užívat pro kontextově nezapojenou část větného centra termínu ohnisko.

Podívejme se nyní blíže na ty případy, kdy nám má otázková metoda pomoci určit nejen hranici kontextového zapojení, nýbrž i jednotlivé stupně výpovědní dynamičnosti uvnitř kontextově zapojené části větného jádra, popř. uvnitř ohniska. Je-li kontextově zapojeno více členů věty, zdá se na první pohled, že jejich pořadí (v čes. větě s volným slovosledem a s neutrální intonací) je víceméně libovolná. Často se v literatuře mluví o zaměnitelnosti těchto členů, nebo se říká, že stupně výpovědní dynamičnosti uvnitř kontextově zapojené části se vyrovnávají. Bližší rozbor příkladů však ukazuje, že situace není tak jednoduchá. Probereme několik příkladů vět, v kterých jsou (před slovesem) alespoň dva kontextově zapojené členy:

(a) Karel Marii VIDĚL.

(b) Marii Karel VIDĚL.

(c) Karel dnes PŘIJEL.

(d) Dnes Karel PŘIJEL.

(e) Lingvisté dnes považují subjekt především za pojem povrchové SYNTAXE.

(f) Subjekt dnes považují lingvisté především za pojem povrchové SYNTAXE.

Na některých otázkách přicházejících v úvahu pro první dvojici vět lze ukázat, že při užití otázkové metody musíme rozlišovat, zda je daná věta vhodnou odpovědí na určitou otázku bez ohledu na širší kontext a situaci, nebo zda počítáme i se specifickými situacemi (tedy s tím, že k předmětům hovoru patří i prvek, který se v otázce nevyskytuje):

(g) Co se stalo?

(h) Co je s Karlem?

(j) Co je s Karlem a s Marií?

(k) Co je s Marií?

První otázka ukazuje, že kontextově zapojené členy mohou všechny být vzaty ze situace, že žádný z nich není nutně dán předchozím verbálním kontextem. Přirozenou odpovědí na tuto otázku jistě může být věta (a), za předpokladu, že Karel a Marie jsou osoby, s nimiž mluvčí i posluchač v daném rozhovoru tak či onak počí[208]tají, ať už proto, že (i) jde o osoby s nimi spjaté, nebo (ii) že v dané situaci je pro mluvčího a posluchače aktuální záležitost s oněmi dvěma těsně spojená. Věta (b) je vhodnou odpovědí na otázku (g) jen za předpokladu, že alespoň o Marii platí (ii), popř. že výběr objektu jako nejméně dynamického prvku je motivován i pokračováním po větě (b): může jít o kontrast při pokračování jako Tondu ještě nenašel, nebo snad o společné téma s pokračováním jako např. Nasedala u nádraží do tramvaje. Zdá se, že výběr stupňů výpovědní dynamičnosti může — pokud jde o kontextově zapojené členy — být ovlivněn činiteli jazykovými (konatel může být snadněji vybrán jako vlastní základ, tj. člen s nejmenším stupněm výpovědní dynamičnosti; zřejmě tu padá na váhu hierarchie sdělné závažnosti jednotlivých členů, tj. jejich pozice ve významové stavbě věty) i činiteli situačními (nižší stupeň dynamičnosti může patrně snadněji mít prvek, který je centrálnější z hlediska dané situace a vztahu mluvčího a posluchače k ní).

Po tom, co bylo řečeno, nepřekvapí, že vhodnou odpovědí na otázku (h) může být věta (a) opět za předpokladu slabšího (Marie je tak či onak známa ze situace), zatímco věta (b) může být vhodnou odpovědí jen tehdy, je-li splněn předpoklad silnější (Marie musí patřit k centrálním prvkům situace; přesto, že otázka se o ní výslovně nezmiňuje, je odpověď formulována tak, že vypovídá o vztahu mezi Marií a danou otázkou). Otázka (j) je z našeho hlediska víceméně neutrální,[10] závažné však pro nás bude, jaký je vztah vět (a) a (b) k otázce (k). I zde je patrně v jistých situacích možno odpovědět jak větou (a), tak větou (b); platí to např. o situaci, kterou můžeme exemplifikovat pokračováním Ale ještě to spolu neprojednali. V jiných situacích, kdy Karel má centrálnější postavení, lze při normální intonaci užít jen věty (a); to platí také při pokračování Tonda ji ještě nenašel. Domníváme se alespoň, že při tomto pokračování může být slovo Karel ve větě (a) bez jakéhokoli intonačního zdůraznění, zatímco ve větě (b) by muselo být přízvukově zdůrazněno (i když by nositelem intonačního centra věty zůstalo sloveso), takže by právě intonací bylo vyznačeno jako kontrastivní základ.[11] To odpovídá předpokladu, podle něhož se příznakovými intonačními prostředky vyznačují ty případy, kdy český slovosled není ve shodě se stupnicí výpovědní dynamičnosti (pokud nejde o slovosledné posuny plně gramatikalizované): Vlastní základ, mající nejnižší stupeň výpovědní dynamičnosti, tu nestojí na počátku věty, ale je spojen s příznakovým intonačním prostředkem. Intonační zdůraznění kontrastivního základu je ovšem možné i tehdy, má-li počáteční pozici; jde jen o to, že v této pozici — tedy ve větě (a) s uvedeným pokračováním — není takové zdůraznění nutné.

U vět jako (c) a (d) se zpravidla podmět považuje za vlastní základ, určení času za kulisu; u základu spíše než u kulisy očekáváme, že je dán předcházejícím kontextem (kulisa bývá častěji dána situací). Je proto přirozené, že otázka Co je s Karlem? bude zodpověděna spíše větou (c) než (d). Jsou tu ovšem i jiné možnosti; pro naši otázku se zdá být relevantní především to, že na otázku Co je dnes nového? nebo Co se dnes stalo? ap. lze odpovědět při kontrastivním pokračování jen větou (d), nikoli (c), nemá-li být slovo dnes intonačně zdůrazněno. To je ve shodě s podobným omezením u vět (a) a (b) a může to být argumentem pro tvrzení, že i slovo, které obvykle (je-li ve výše zmíněném širším smyslu kontextově zapojeno) má povahu kulisy, může naopak také vystupovat v roli vlastního základu. Pak by tedy věta (d) měla stupnici výpovědní dynamičnosti shodnou se slovosledem (připomínáme opět, že máme na mysli větu s normální intonací, tedy v tomto případě bez [209]intonačního zdůraznění konatele). Platí-li o konateli (jehož typickým postavením je vlastní základ) a neintenčním určení času (jehož typickou rolí je kulisa), že si mohou v tomto smyslu role v aktuálním členění vyměnit, pak to lze předpokládat i pro takové členy, jejichž postavení ve významové stavbě věty je z hlediska dichotomie základ/kulisa neutrálnější. To zde však už zkoumat nemůžeme. Nechceme tu rozbírat ani otázky pronominalizace, poznamenejme jen, že kontextové zapojení považujeme za nutnou podmínku pro to, aby daný člen mohl být zastoupen enklitickým tvarem zájmena (popř. i jeho nulovou formou u tzv. nevyjádřeného podmětu).

Bylo by ovšem třeba prostudovat i příklady složitější, kde je kontextově zapojených členů více než dva, kde jsou tyto členy rozvity atd. Naše příklady (e) a (f) neodporují tomu, co bylo řečeno výše (při odpovědi na otázku týkající se pojmu subjekt je možné (e) i (f), ale při kontrastivním postavení slova lingvisté je normální intonace možná jen u (e); při otázce např. Co je nového v lingvistice? lze odpovědět větou (e) při splnění podmínek slabších, větou (f) jen, jsou-li splněny podmínky silnější v uvedeném smyslu, zejména je-li slovo subjekt v kontrastivním postavení vůči pokračování). Bezpečnější zachycení souhry jednotlivých podmínek bude ovšem možné teprve na základě soustavného rozboru materiálu. Teprve potom bude možno přesněji říci, jak mají být rozdíly ve výpovědní dynamičnosti kontextově zapojených členů interpretovány z hlediska kompetence mluvčího. Lze však konstatovat už nyní, že tyto rozdíly existují, i když ovšem nejsou tak zřetelné, jako rozdíl mezi kontextově zapojenými a kontextově nezapojenými.

Rozdíly výpovědní dynamičnosti uvnitř kontextově zapojené části věty mají patrně také jinou povahu než obdobné rozdíly uvnitř ohniska. Podle dosavadních výsledků předběžného zkoumání českých vět s různou strukturou lze říci, že pořadí zapojených členů volí mluvčí podle výše uvedených činitelů, ale pořadí členů ohniska je (zpravidla, ne-li vždy) dáno sémantickou stavbou věty. Jak ukázal rozbor příkladu Dal jsem klukovi jablko na začátku této stati, je bez kontextového zapojení možné jen toto jediné pořadí (z hlediska stupňů výpovědní dynamičnosti). Volba jiného pořadí, s přímým předmětem jako méně dynamickým členem než předmět dativní, je možná jen při kontextovém zapojení přímého předmětu. Podobně je tomu i v jiných případech, kde jsou v ohnisku alespoň dvě intenční doplnění.

(m) Poslali nějaký dopis DO HRADCE.

(n) Přivezli jablka DO PLZNĚ.

(o) Zvolili jednoho studenta ZA PŘEDSEDU.

(p) Ukázal svým nekompromisním postojem všem nepřátelům, že …

(r) Říkal o jednom známém, že dostal družstevní BYT.

(s) Okopával za domem motyčkou ANGREŠT.

(t) Vypravovala jedna paní minulý pátek v samoobsluze, že …

(u) Kupuje každý měsíc nějakou KNÍŽKU.

(v) Vozil po městě štěrk, aby si přivydělal, protože za to se dává DOST.

Příklady (m) až (o) ukazují, že objekt má nižší sdělnou závažnost než určení směru a než předmětový doplněk; kdybychom v uvedených větách přehodili pořadí těchto členů a objektu, znamenalo by to (při zachování normální intonace), že ohniskem je jen objekt, zatímco směr, popř. doplněk je (ve výše uvedeném širším smyslu) kontextově zapojen.

Příklady (p) až (s) ukazují podobným způsobem, že určení prostředku (nástroje) a předmět typu „o čem“ mají nižší sdělnou závažnost než přímý objekt atd. Podobně ukázal rozbor dalších příkladů, že lze počítat s tím, že uspořádání intenčních doplnění slovesa co do sdělné závažnosti je úplné, tj. že kontextově nezapojená intenční doplnění tvoří určitou stupnici; můžeme tu mluvit o systémovém uspořádání členů věty. Otázkou je, zda se tato stupnice týká i doplnění volných, neintenčních. Pří[210]klady (s) až (v) i jiné podobné nasvědčují tomu, že zmíněné úplné uspořádání se volných doplnění týká. Kdybychom v těchto větách přehodili např. objekt před určení místa, určení místa před určení času, určení nástroje za objekt atd., znamenalo by to vždy (při zachování normální intonace), že to doplnění slovesa, které se touto změnou pořadí (a tedy stupnice výpovědní dynamičnosti) dostalo dále doleva, je chápáno jako kontextově zapojené.

Některá z těchto doplnění se běžně objevují jako kulisy (místní, časové), popř. jako tzv. volné složky. To by na první pohled svědčilo pro to, abychom je považovali za prvky s poměrně malou sdělnou závažností (tedy stojící v systémovém uspořádání poměrně vlevo). Ale podíváme-li se na taková slovesná syntagmata, v kterých tyto prvky vystupují jako intenční doplnění, zjistíme, že zde mají primárně povahu rematickou, tedy vyšší sdělnou závažnost: Přátelé se octli ve městě. K usmíření došlo předevčírem. Nemoc trvala tři dny. Dáváme tedy přednost takovému řešení, při kterém i volná doplnění budou považována primárně za rematická a jejich užití jako situační kulisy nebo volné složky bude v popisu zachyceno jako tematizace, jako kontextové zapojení. Jsme si vědomi, že tím dosavadní chápání kontextového zapojení rozšiřujeme. Ale bylo vždy známo, že kontextově zapojený prvek nemusí být výslovně v předcházejícím kontextu zmíněn, že může být „znám ze situace“. V běžném hovoru patří ovšem k takovým prvkům slova jako já, ty, my, vy, z příslovečných doplnění pak např. dnes, vždy, letos, tady, u nás atd.; ve vědeckotechnických textech sem zase patří slova a konstrukce dané odbornou podobou vyjadřování vcelku (např. výzkum, problém, i spojení jako za dnešního stavu výzkumu ap.), i konkrétním oborem (jako zejm. obecné termíny tohoto oboru). Pro obvyklost postavení příslovečných určení způsobu (a míry) vyjádřených adverbii před slovesem můžeme pak hledat vysvětlení i v tom, že zde jde o inherentní určení, adverbální přívlastek.[12]

Toto širší pojetí kontextového zapojení nám umožní uvést na společného jmenovatele a poměrně jednoduše zachytit některé jevy traktované dosud disparátně. Vedle toho, co bylo výše řečeno o volných doplněních (adverbiálních) a jejich užití specifikujícím (rematickém) a jiném (kulisa ap.), platí to i o známé nízké dynamičnosti tzv. sloves existence a vstupu na scénu. Je známo, že věty jako Nastalo jaro. Přišel otec. Byl jednou jeden král aj., kde konatel, který v nich teprve „vstupuje na scénu“, není kontextově zapojen, mají sloveso méně dynamické než konatele. Jak ukázala E. Benešová (o. c. v pozn. 4), samo třídění sloves nestačí k rozlišení takových vět od vět se slovesem akčním. Uvedené věty lze tedy odlišit od vět s akčním slovesem, ale bez příznakového kontextového zapojení (tj. od takových, které také mohou stát na začátku textu, ale mají v stupnici výpovědní dynamičnosti i v slovosledu při normální intonaci konatele před slovesem, srov. Firbasův příklad A girl broke a vase), jedním ze dvou způsobů: Buď tím, že ve větách akčních považujeme konatele za kontextově zapojeného (v širším slova smyslu, tedy za prvek daný situací promluvy), nebo — zejm. pokud se ukáže, že skutečně existují takové věty s nezapojeným konatelem — tím, že ve větách existenčních považujeme za kontextově zapojené sloveso. Pro tuto druhou možnost mluví i to, že slovesa existence a vstupu na scénu mají významově i vztahem k obecným rysům situace mnoho společného s místními a časovými kulisami. Pro kterou z těchto možností bude lépe se rozhodnout, to ukáže teprve podrobnější empirický výzkum. Systém, s kterým zde počítáme, vyhovuje pro obě.

Podle výsledků dosavadního rozboru výše uvedených a jim podobných příkladů (ověřeného i na základě excerpce z odborných textů apod.) počítáme s tímto systémovým uspořádáním základních druhů doplnění slovesa (jde ovšem jen o předběžnou formulaci, která musí být dále doplněna a ověřována); není jasné, zda je stupnice shodná pro všechny strukturní typy oznamovacích vět atd.):

[211]konatel			způsob
čas	—	kdy	nástroj
	—	odkdy	předmět dativní
	—	dokdy	předmět typu „o čem“
	—	jak často	předmět přímý (patiens)
	—	jak dlouho	směr
místo			předmětový doplněk

Poznamenejme ještě, že u doplnění volných není tato stupnice sdělné závažnosti dosud tak jasně zjištěna jako u doplnění intenčních. Bude třeba dále zkoumat nejen podmínky jejich postavení jako kulisy, ale i některé další jevy, které celkový obraz komplikují.[13]

Závěrem můžeme říci, že toto pojetí má určité výhody i v tom, že vede k jasnějšímu rozlišení otázek věcných od terminologických. Ukážeme to na příkladu otázky aktuálního členění vět stojících na začátku textu. Ptáme-li se, zda věta v této pozici má také svůj základ, přechod a jádro, a je-li přitom např. pojem základu definován na základě hierarchie výpovědní dynamičnosti jako prvek nejméně dynamický, pak je ovšem definicí dáno, že základ má každá věta, která má stupnici výpovědní dynamičnosti. Vidíme-li však hlavní dichotomii v členění věty na část kontextově zapojenou a ohnisko, pak je zřejmé, že empirická otázka se týká toho, zda existují věty, které vůbec nemají kontextově zapojenou část (jak jsme se o tom právě zmínili). Ať už bude tato otázka zodpovězena jakkoli, zřejmě vyhovuje právě systém, který počítá s uspořádáním sdělné závažnosti pro doplnění slovesa a teprve při kontextovém zapojení — tedy v uspořádání výpovědní dynamičnosti — určuje postavení slovesa vzhledem k jeho doplněním. Pokud existují věty, které obsahují jen ohnisko, lze patrně počítat popř. i s počátečním postavením slovesa v jejich sémantickém zápisu;[14] často je tu ovšem povrchové postavení slovesa dáno pravidly převodních složek gramatiky toho kterého jazyka. Ve větách majících kontextově zapojenou část lze předpokládat, že v sémantickém zápisu (tedy v stupnici výpovědní dynamičnosti) stojí před slovesem všechna jeho doplnění kontextově zapojená a ostatní doplnění stojí za ním, jak jsme s tím právě počítali.

Při takovém postupu se vysvětluje i to, že tematizace zmírňuje, popř. úplně odstraňuje nejednoznačnost co do umístění hranice ohniska: na větě Karel vidí MARII nepoznáme přímo, zda sloveso je nebo není kontextově zapojeno, ale ve větě Karel Marii VIDÍ zapojeno není.

 

R É S U M É

Contextual Boundness and the Question Test

The author attempts to show that, if the notion of contextual boudness is broadened to a certain extent, an operational criterion for the main phenomena of the topic/comment articulation can be gained in the question test. If the distinction between surface sentences and their semantic representations is respected, these phenomena (including focus and communicative dynamism) can be described on the basis of a systemic ordering of verbal complements („cases“) and of the distinction between contextually bound and non-bound elements.

Slovo a slovesnost, ročník 34 (1973), číslo 3, s. 202-211

Předchozí Karel Svoboda: Strukturní rysy souvětné stavby (In margine této otázky v mém Souvětí spisovné češtiny)

Následující Ladislav Nebeský: O pravdivostních prvcích v gramatice