K otázce poměru kvalitativní a kvantitativní stránky jazyka (na příkladech z fonologie)

Jiří Krámský

[Rozhledy]

(pdf)

К отношению квантитативной и квалитативной стороны языка (па примере фонологии) / Question du rapport entre l’aspect quantitatif et qualitatif de la langue (étude basée sur les faits phonologiques)

V 3. č. 33. roč. (1972) SaS uveřejnil M. Komárek pod titulem „K jedné kritice de Saussura“ kritiku článku Witolda Mańczaka „Critique du structuralisme“ (Folia linguistica, sv. 3, 3/4, 1970, 169—177). Jedním z bodů Komárkovy kritiky je Mań[255]czakův názor, že kvantitativní diference v jazyce mají dominantní postavení, a to jak v synchronii, tak i v diachronii. Poněvadž jde o závažný problém, totiž o problém vztahu kvantitativní a kvalitativní analýzy jazyka, věnujeme mu podrobnější pozornost.

Podle našeho názoru je chybné mluvit o dominantním postavení kvantitativních rozdílů v jazyce. Kvalitativní analýza nemůže však být bez kvantitativní analýzy, má-li být úplná a má-li jazykový jev zaujmout v jazykovém systému místo, které mu patří. Kvalitativní a kvantitativní analýzu můžeme přirovnat alespoň zhruba k mapě plošné a mapě reliéfní. Na plošné mapě jsou zakresleny všechny útvary krajiny, i hory, avšak teprve mapa reliéfní nám zprostředkuje relativní výšku hor. Podobně analýza kvalitativní registruje jazykové jevy, a to všechny, i ty, které jsou v jazyce řídké nebo dokonce ojedinělé. Na druhé straně nelze popřít, že jevy, které jsou v jazyce hojné, tj. mají velkou frekvenci výskytu, nemohou být kladeny na stejnou rovinu významnosti jako jevy vyskytující se jen ojediněle, mající tedy minimální frekvenci výskytu. Teprve spojení kvalitativní analýzy s analýzou kvantitativní (jak vyplývá i z dialektického vztahu kategorie kvality a kvantity) nám dá onu reliéfní mapu, která je věrným zobrazením skutečnosti, tj. skutečných kvalitativních i kvantitativních poměrů. Jako příklad uveďme vokalické fonologické systémy. Jeden systém sdílí celá řada jazyků, a přece to není stejný systém.

Prozkoumal jsem ve 29 jazycích[1] frekvenci výskytu vokalických fonémů identické struktury vokalického systému, tj. pětifonémového, i - u, e - o, a. Je to jeden z nejrozšířenějších vokalických systémů na světě. Výzkum zahrnoval tyto jazyky: češt., pol., slovin., lat., špan., got., staroiršt., novořeč., japon., hovorovou tamilštinu, hindštinu, jazyky inamwanga,[2] ndali,[3] ronga, thonga,[4] džagga,[5] svahilštinu (dialekt nombaský), hausa, zaramo,[6] siane, ono,[7] florida,[8] pala,[9] jazyk poloostrova Ghazel,[10] tahitštinu, garo,[11] avarštinu, afgánštinu a andkhai.[12] Jsou zde obsaženy jak jazyky svým původem si blízké, tak i jazyky navzájem hluboce odlišné. Přitom frekvence jednotlivých vokalických fonémů, ač jde o identické vokalické fonémy, se velmi liší u různých jazyků. Nejenže se nesetkáváme s rovnoměrnou distribucí jednotlivých členů vokalického systému u každého jednotlivého jazyka, takže v druhé dimenzi (kvantitativní) má každý foném jinou funkční závažnost, ale nesetkáváme se ani se stejnou distribucí vokalických fonémů mezi jednotlivé jazyky. Kdyby distribuce vokalických fonémů v pětifonémovém systému byla zcela rovnoměrná, což je teoretický předpoklad stoprocentního využití všech vokalických fonémů, připadala by na každý foném v systému relativní frekvence výskytu 20 %, ve skutečnosti však některé vokalické fonémy mají frekvenci vyšší, jiné opět nižší, jsou tedy využity více nebo méně. Ze všech zkoumaných jazyků má nejvyrovnanější distribuci latina:

[256]i	u	e	o	a
25,27 %	14,99 %	27,19 %	12,32 %	20,23 %

Rozdíl mezi relativně nejvíce a nejméně frekventovaným vokalickým fonémem je zde 14,87 %. Největší rozdíly ve frekvenci má hausa:

i	u	e	o	a
15,52 %	9,43 %	9,52 %	2,49 %	64,04 %

Rozdíl mezi relativně nejvíce a nejméně frekventovaným vokalickým fonémem je zde 60,55 %. Výzkum dále potvrdil přirozený předpoklad, že etymologicky blízké jazyky by měly mít přibližně stejnou frekvenci fonémů. V našem souboru jsou tři slovanské jazyky, češt., pol. a slovin. Skutečně se ukazuje, že všechny tři jazyky, dík své příbuznosti, mají jen velmi malé odchylky v relativním využití fonémů. Tak v relativní frekvenci vokálu i jsou si nejbližší češt. (23,77 %) a. slovin. (23,60 %), tedy rozdíl pouze 0,17 %, stejně i ve frekvenci e (28,19 % a 26,37 %) a ve frekvenci a (20,85 % a 23,20 %), zatímco ve frekvenci u jsou si nejblíže češt. (7,26 %) a pol. (7,02 %), tedy rozdíl 0,24 %, a stejně tak ve frekvenci o (češt. 19,93 %, pol. 20,57 %, rozdíl 0,64 %). Je jistě zajímavé, že právě čeština a slovinština jsou si v tomto ohledu nejbližší, a nikoli češt. a pol. Našli bychom ještě další zajímavé údaje, např. velmi blízkou příbuznost ve frekvenci vokalických fonémů staroir. a novořečtiny, na druhé straně pak u některých vokálů značné rozdíly mezi lat. a špan. (diference mezi oběma jazyky: i 15,17 %, u 9,00 %, e 1,02 %, o 9,54 %, a 3,61 %). Podobně jazyky siane a ono, patřící k téže skupině, vykazují u dvou vokálů značně rozdílnou relativní frekvenci (u 14,55 % v siane, 5,55 % v ono, e 14,19 % v siane, 31,00 % v ono), zatímco u dalších tří vokálů nepřesahují rozdíly mezi oběma příbuznými jazyky 3,33 % (i 18,44 % a 16,95 %, o 22,32 % a 19,33 %, a 30,50 % a 27,17 %).

Tyto příklady ukazují přesvědčivě, jak důležité je hodnotit jazykové jevy nejen po stránce kvalitativní, nýbrž i po stránce kvantitativní. Obě stránky jsou těsně spjaty, kvantita sama o sobě však neexistuje, vždy jde o kvantitu něčeho, o kvantitu nějaké kvality; z tohoto důvodu nemůže být kvantitativní stránka v žádném případě pokládána za dominantní.

Při tomto pohledu však nesmíme zjednodušovat. Důležitost a význam jazykového jevu nespočívá jen ve spojení stránky kvalitativní a kvantitativní, ale je zde ještě třetí „rozměr“, tj. funkčnost jevů. Tak např. jazykový jev nízké frekvence, avšak funkčně relevantní bude stát podle našeho názoru (z hlediska komunikativní funkce) výše než jev dosti vysoké frekvence, avšak funkčně irelevantní. Tak např. fonetické varianty, i když budou mít vysokou frekvenci, nejsou funkčně relevantní a nemohou být hodnoceny stejně jako fonémy s nižší frekvencí.

Podle Mańczaka je rozdíl mezi synchronií a diachronií kvantitativní, nikoli kvalitativní. To je nepřesné tvrzení. Rozdíl mezi synchronií a diachronií je dvojího druhu:

(1) Nějaký jazykový jev přechází ze staršího stadia do stadia nového a) bez kvalitativní i kvantitativní změny, b) bez kvalitativní, avšak s kvantitativní změnou; v tomto druhém případě můžeme však předpokládat, že se změnou kvantitativní se připravuje i změna kvalitativní, dosud však nenastal zvrat v novou kvalitu.

(2) Nějaký jazykový jev přechází ze staršího stadia jazyka do nového s kvalitativní i kvantitativní změnou. Těžko lze předpokládat, že by se kvalitativní změna realizovala bez změny kvantitativní, protože obyčejně, jak uvádí též Komárek, „kvantitativní změna v užívání jazykového prostředku je symptomem větší nebo menší změny kvalitativní“ (s. 242). Příklad, který uvádí Mańczak, že totiž počet vokálů se vývojem může zmenšit nebo zvětšit, není opět jen příkladem kvantitativní změny, vždyť rozmnoží-li se počet vokálů v systému, vzniknou nové vokalické kvality, čili, jak píše Komárek, „nestejný počet členů vokalického systému přece znamená i více či méně odlišný typ vokalismu, jeho různou strukturu, různou kvalitu!“

[257]Mańczakovo tvrzení, že lze na kvantitativního jmenovatele převést v synchronní jazykovědě inovace a archaismy, vyvrací přesvědčivě Komárek, když argumentuje tím, že jak lexikální neologismy, tak i archaismy se vyznačují nízkou frekvencí a že zjištění nízké frekvence slova v textech nám neumožňuje rozhodnout, zda jde o neologismus, nebo archaismus. Zde mohou rozhodnout, podle našeho názoru, jen určité kvalitativní, strukturní prostředky.

Motivaci pořadí pádů podle frekvence, jak ji pojímá Mańczak, pokládá Komárek rovněž za nesprávnou; motivaci místa pádů v tradičním řazení je podle jeho názoru třeba hledat ve funkční stránce pádů. Toto řazení ovšem odpovídá běžné struktuře lat. výpovědi a řadě ide. jazyků, avšak nelze je zevšeobecňovat pro všechny jazyky světa. Ostatně řazení pádů je zcela nepodstatné a mělo by se řídit spíše situací v jednotlivých jazycích; to by ovšem zase vyvolalo nejednotnost, před níž dáme přednost tradičnímu, již ustálenému řazení pádů (proto je také v lingvistice vždy výhodnější užívat názvů pádů, nikoli pořadového čísla). V žádném případě však nepokládáme frekvenci pádů za hlavní kritérium jejich důležitosti.

Správné hodnocení významu frekvence výskytu jazykových jevů je však možné jen v těsné závislosti na stránce kvalitativní a strukturní. Ani kvalitativní, ani kvantitativní aspekt jazykových jevů nelze hypostazovat a oba aspekty od sebe odtrhovat. Význam jazykových jevů je dán spojením všech tří stránek: kvalitativní, kvantitativní a strukturní.

 

R É S U M É

On the Question of the Relation between the Qualitative and Quantitative Aspects of Language (with Examples from Phonology)

Discussing the paper by W. Mańczak „Critique du structuralisme“ the author expresses the opinion that the qualitative treatment of language phenomena cannot dispense with the quantitative one as only the connection of these both aspects of language renders their full and true representation. Beside quality and quantity there is, however, still another “dimension”: the functionality of language phenomena. Functionally relevant phenomena of low frequency are more important than functionally irrelevant phenomena of high frequency.

The difference between synchrony and diachrony is of two kinds: (1) a language phenomenon passes from an older to a newer stage either without qualitative and quantitative changes or without a qualitative but with a quantitative chase; (2) a language phenomenon passes from an older to a newer stage both with qualitative and quantitative changes.

Slovo a slovesnost, ročník 34 (1973), číslo 3, s. 254-257

Předchozí Jiří Blažek: Knižní monografie o nářeční skladbě východomoravské

Následující Slavomír Utěšený: Dvě nové práce o slovanských jazykových prvcích v němčině