Živé slovo o dialektologii

Josef Skulina

[Kronika]

(pdf)

Живое слово о диалектологии / Quelques mots importants concernant la dialectologie

Úkoly diachronní dialektologie nespočívají už jenom v osvětlování historického vývoje nářečních jevů, ale zvláště v šetření vztahů mezi jazykem spisovným (psaným a mluveným) a místními dialekty v rámci daného národního jazyka. Protože z této jazykovědné problematiky v oblasti ruského jazyka přináší zajímavé výsledky katedra ruského jazyka a obecné jazykovědy permské university, stojí za to podat o nich zprávu.[1]

Už na první pohled budí pozornost fakt, že permští dialektologové studují ruskou nářeční tematiku v souvislosti s vývojovými složkami spisovného jazyka ruského. Svůj badatelský úkol rozvíjejí autoři na jazykovém materiálu získaném z města Permu, které leží v oblasti nářečí severoruských. Tato nářečí mají dodnes vliv na utváření normy spisovné ruštiny. Permští jazykovědci přispívají k objasnění dnešní normy spisovné ruštiny z hlediska mluvy permské inteligence, která pochází jednak z Permu, jednak z různých měst — Moskvy, Leningradu, Saratova, Tuly, Kirova aj. Podle současných pozorování permská inteligence stírá v živé mluvě výrazné nářeční rozdíly hláskoslovné a tvaroslovné, nikoli však už artikulační návyky a některé slovníkové zvláštnosti. Je možno tedy říci, že se v tomto starém ruském městě vytváří zřetelně „permská koiné“, která vtiskuje mluvené spisovné ruštině lokální ráz; ten působí na utváření místní permské varianty ruského spisovného jazyka. Mluvená podoba spisovné ruštiny je živý jazykový proces a v Permu má lokální kolorit. Protože proces integrace spisovného jazyka ruského s místními dialekty je složitý, zkoumá Jerofejevová toliko zvukový plán permského dialektu a srovnává jej se spisovnou normou ruskou, a to na základě Avanesovova díla Russkoje literaturnoje proiznošenije (Moskva 1959). Informátory z okruhu permské inteligence rozdělila autorka do tří skupin: inteligenci spjatou s nářečním prostředím, inteligenci neovládající normu spisovné ruštiny a inteligenci ovládající normu spisovné ruštiny. Např. v plánu zvukovém upozorňuje na poziční postavení fonémů a, o. Vokál a na začátku slova se vyslovuje v spisovné ruštině redukovaně [ъ]ktivíst, v jazyce permské inteligence polosamohláskově [a]ktivíst a v permském nářečí plněsamohláskově [a]ktivíst. Spisovná ruská ortoepie předpisuje, aby se retnice vyslovovaly měkce před měkkou souhláskou v případech [ḿń]enije, [ṕŕ]ivetstvovať, kdežto permská inteligence je vyslovuje bez měkkosti [mń]enije, [pŕ]ivetstvovať. Totéž platí o spisovné ortoepii měkkých zubnic v slovech [źv́]eneť, [śv́]ortyvať, jež artikuluje permská inteligence tvrdě [zv́]enet’, [sv́]ortyvať. Protože zánik měkkých souhlásek ve výslovnosti není dosud dovršen jako celoruský jazykový proces, naznačuje tu výslovnost permské inteligence vývoj spisovné ruské normy i ortoepie v současné době. Podle autorky tyto zdánlivé odchylky nejsou individuální, ani nahodilé, nýbrž jsou realizovány v duchu vývojových tendencí mluvené spisovné ruštiny a městské mluvy permské. Tento postup výzkumu městské mluvy permské je pozoruhodný, neboť je založen široce a nestojí toliko jen na zachycení urbanismů z oblasti sociálních jazyků a argotu. - Zajímavý je příspěvek V. G. Masalovové, v němž autorka kritizuje ruské dialektologické práce, zaměřené jednostranně na izolovaný fonetický popis a nikoli na fungování řečového aktu (promluvy), který by měl stát v popředí badatelského zájmu. Autorka opravuje jednostranné tvrzení ruské dialektologie, že se přízvučné fonémy mezi tvrdými souhláskami v permských severoruských nářečích neliší od fonémů spisovné ruštiny. Ale není tomu tak. O výslovnosti samohlásek i, y, e, a, o, u se obecně tvrdí, že se při jejich artikulaci účastní jak retný, tak hrtanový rezonátor recipročně. Výslovnost těchto vokálů v mluvě permské inteligence je jiná: při artikulaci samohlásek i, y, u se účastní více hrtanový faktor a méně retný, kdežto při výslovnosti samohlásek e, a, o se uplatňuje více rezonátor retný a hrtanový méně.

Totéž platí v nemenší míře o výzkumu nářečí v lokalitách permské oblasti. Autorky F. L. Skitovová a E. A. Ohijenková zkoumají bezmála deset let slovní zásobu [348]prosté venkovské ženy A. G. Gorškovové ze vsi Akčim a zjišťují, že počet slov v její aktivní slovní zásobě obsahuje zhruba 8000 slov, zatímco dříve v mluvě ruských vesničanů bylo asi 1500 slov. Na základě funkčního a frekvenčního využití slov odhadují, že nejvíce frekventovaná jsou slovesa a substantiva. - V dalších příspěvcích se zkoumají živé nářeční promluvy, které odhalují vývojové tendence spisovné ruštiny samé. Týká se to článku N. P. Potapovové a F. A. Gorjakinové o záporných větách v permských nářečích typu počta ne budet, ogurcy net, seno kosiť nado, ne ochota korovy popuskaťsja, článku L. A. Gruzbergové a F. L. Skitovové o větných konstrukcích vrač prišla, narod přišli, semja prijechali aj. Přitom autoři sborníku dobře rozlišují jevy specificky nářeční, které nepronikají do spisovné ruštiny. Platí to o větných konstrukcích typu net voda, kilo chleb, zakon etot netu u nas, voda v kadče netu, pšeno nitu u tebja, jak vyplývá z příspěvku A. A. Gruzberga. Autor předpokládá, že tyto vazby vznikly podle ugrofinských větných modelů komských (abu mort, tj. net čeloveka, doslovně net čelovek) a udmurdských (mymam brate ovol, tj. u menja net brata, doslovně u menja net brat). Vzájemné vlivy ruštiny a jazyků neslovanských na území ruském, zejména vlivy ugrofinské (Udmurdové, Evenkové, Mansové) a turkotatarské (Meščerjakové), jsou velmi živé a nelze je přehlížet. V dalších článcích pojednávají o tvoření substantiv s pomocí deminutivních přípon L. K. Andrejevová a N. V. Gorlanovová, o adverbializaci slova artelom L. A. Gruzbergová a G. A. Nenachovová aj.

Závěrem lze říci, že sborník permských dialektologů je podnětný nejen novým tématem, ale též originálním řešením, neobvyklým v tradiční ruské dialektologii. Neudivuje rozsahem, ale vzbuzuje úctu hutným obsahem (15 autorů publikuje příspěvky na 107 stránkách). Uvítají jej jazykovědci, kteří se obírají problematikou vývoje spisovných jazyků a nářečí i otázkami obecně lingvistickými.

Slovo a slovesnost, ročník 34 (1973), číslo 4, s. 347-348

Předchozí Věra Michálková: Nová studie o slovenském nářečí v Jugoslávii

Následující Jitka Chmelová: Člověk a slovo