Pronominální oslovení (tykání a vykání) v současné češtině

Alexander Jurman

[Články]

(pdf)

On pronominal address forms in contemporary Czech

Verbální komunikace obsahuje prostředky, které vyjadřují vztahy a postoje mluvčích k jejich komunikačním partnerům. Není pochyb o tom, že užívání jazyka je úzce svázáno s jistými aspekty sociálních struktur. Volbou určité formy oslovení, ať už jde o oslovení zájmenné, či jmenné, dáváme najevo svůj vztah ke komunikačnímu partnerovi (sounáležitost, moc, vzdálenost, respekt, důvěrnost atd.) a zároveň (ne)respektujeme panující společenské konvence, jinými slovy dodržujeme, nebo porušujeme pravidla zdvořilosti. Bez ohledu na odlišné tempo vývoje oslovovacích systémů v jednotlivých jazycích, specifičnost struktury a funkčního využití jednotlivých prvků systému v jeho konkrétním vývojovém stadiu, se zdá být jisté, že v jazyce vždy zůstávají zachovány minimálně dvě varianty oslovení, umožňující vyjádření proměnlivé míry sociální vzdálenosti mezi komunikačními partnery.

 

Teorie o zachování tváře: pozitivní a negativní zdvořilost

Pravděpodobně nejznámějším výkladem fenoménu zdvořilosti je teorie o zachování tváře (face saving theory) P. Brownové a S. Levinsona (Brown – Levinson, 1990). Pojmem tváře Brownová a Levinson rozumějí jakousi představu mluvčího o jeho vlastní společenské hodnotě. Rozlišují dva typy sociálních potřeb: mluvčího soukromé já neboli pozitivní tvář – tj. touha po sympatiích, respektu a pocitu sounáležitosti, a mluvčího veřejné já neboli negativní tvář – tj. touha po dostatečné volnosti pohybu (v širším slova smyslu) a svobodě rozhodování.

Pozitivní zdvořilost jako výraz akceptace a sounáležitosti, tedy respektování adresátovy pozitivní tváře, hraje důležitou roli v neformálních komunikačních situacích, při kontaktu navzájem známých mluvčích. Negativní či distanční zdvořilost představuje opak zdvořilosti pozitivní: mluvčí se snaží mezi sebou a komunikačním partnerem zachovat přiměřený odstup, jímž vyjadřuje úctu a ctí nárok druhé strany na společenské uznání.

Zdvořilostní teorie Brownové a Levinsona vychází z předpokladu, že v komunikaci neustále dochází k situacím, ve kterých jsou tváře mluvčích ohroženy (face threatening acts): prezentace odlišných názorů například ohrožují posluchačovu pozitivní tvář, žádosti a otázky zase mohou ohrozit jeho negativní tvář. V takových případech mluvčí strategicky užívají jazykových prostředků negativní a pozitivní zdvořilosti.

 

Verbální projevy zdvořilosti

Verbální zdvořilost je realizována prostřednictvím takových jazykových a komunikačních prostředků, pomocí nichž mluvčí berou v potaz, zachovávají a chrání vlastní i adresátovu tvář v různých sociálních situacích. O tom, že jazykové projevy zdvořilosti jsou kontextově podmíněným jevem, svědčí nejen různé formy a úzy v různých jazycích a kulturách, nýbrž i vliv mimojazykových faktorů v komunikaci příslušníků téže jazykové komunity, ať už jde o rozdíl mezi jejich sociálními statusy či míru sounáležitosti.

[186]Neustupný (1968) chápe (verbální) projevy zdvořilosti jako odraz vertikálních vztahů ve společnosti, kdy většinu našeho zdvořilého chování řídí tzv. statusová zdvořilost (status politeness) jakožto soubor vzorců vertikální stratifikace společnosti. Tzv. momentální zdvořilost (instantaneous politeness) a další faktory podle Neustupného mohou do jisté míry se základními vzorci interferovat, obvykle však předivo zdvořilostních vazeb zásadním způsobem nenaruší.

 

Oslovení jako základní prostředek verbální zdvořilosti

Výše uvedené funkce jazyka se pravděpodobně nejvýrazněji odrážejí ve výběru forem oslovení. Jako oslovení chápeme prvky jazyka sloužící k označování komunikačního protějšku během komunikačního aktu, slova a slovní obraty, které vyjadřují sociálně vzniklou míru distance, moci, respektu, resp. sounáležitosti mezi mluvčími.

V jazycích zpravidla existují dva základní druhy oslovení: nominální (tituly, vlastní jména) a pronominální (zájmena druhé nebo třetí osoby a/nebo příslušné slovesné tvary). Ve většině evropských jazyků, včetně češtiny, hraje (na rozdíl od angličtiny) rozhodující roli oslovení zájmenné. Vedle zájmen druhé osoby se v oslovovacích systémech (evropských jazyků) uplatňují i zájmena třetí osoby (např. německé onikání: Siezen), či ustrnulé pozůstatky někdejších honorifik (např. dnešní italské zájmeno úcty Lei je staženinou z původního ‚La Vostra Signoria‘).

Na jednoho adresáta se můžeme obracet buďto v jednotném čísle (tykání, dále též t), nebo v čísle množném (vykání, dále též V), konkrétně volíme buď singulárové, respektive plurálové tvary zájmenné a/nebo slovesné. Zjednodušeně řečeno, oslovení pomocí tvarů jednotného čísla (t) zpravidla indikuje blízkost a sounáležitost mezi komunikačními partnery (=signály pozitivní zdvořilosti), zatímco použití forem plurálových vůči jedinému adresátovi (V) signalizuje mj. úctu a odstup (=signály negativní zdvořilosti). K prostředkům negativní zdvořilosti se rovněž řadí formy nepřímého oslovení komunikačního protějšku.

 

Pronominální oslovení: zájmena moci a sounáležitosti

Základy sociolingvistického zkoumání forem oslovení položili američtí sociolingvisté Brown a Gilman ve své studii The Pronouns of Power and Solidarity (Brown – Gilman, 1960). Prostřednictvím nestandardizovaných rozhovorů, analýz literárních děl a dotazníkových výzkumů Brown a Gilman sledovali a srovnávali užívání zájmen druhé osoby ve francouzštině, němčině, italštině a španělštině. Ve svých výzkumech došli k závěru, že se užívání zájmen v zásadě řídí sémantikou moci (power semantics) a sémantikou sounáležitosti (solidarity semantics). Sémantikou Brown a Gilman rozuměli kovariaci mezi užitým zájmenem oslovení a objektivním vztahem mezi komunikačními partnery.

Vztah moci je inherentně nereciproční. Jedna osoba má vždy (v určitém smyslu) moc nad osobou druhou, obě osoby nikdy nemohou nad sebou mít zároveň moc (v tomtéž smyslu). V mocenském vztahu podle Browna a Gilmana stojí mj. starší nad mladšími, rodiče nad dětmi, zaměstnavatelé nad zaměstnanci, důstojníci nad vojíny ap. Stejně tak nereciproční je i sémantika zájmen moci: osoba níže postavená (dále též inferiorní mluvčí) oslovuje osobu výše postavenou (dále též superiorní mluvčí) zájmeny [187]úcty (V), opačným směrem mluvčí superiorní oslovuje inferiorního familiárním zájmenem singulárovým (t).

V sebestrukturovanější společnosti však neexistují jen asymetrické vztahy, rozdíly mezi lidmi nejsou výhradně spojeny s mocenskými vztahy. Osoby se stejnou mírou (sociálně chápané) moci mohou být rozdělovány jinými faktory: teritoriální blízkost/vzdálenost, odlišný (rodinný) původ, rozdílná povolání. Do hry tak vstupuje (historicky mladší) sémantika sounáležitosti. Přítomnost či absence sounáležitosti, ovlivňující volbu oslovení, závisí na míře společně sdílených skutečností mezi sociálně rovnocennými mluvčími. V tomto případě, na rozdíl od vztahů mocenských, jde tedy o inherentně reciproční vztah: sdílíme-li cokoliv s druhou stranou, sdílí totéž druhá strana s námi. Základ sémantiky sounáležitosti podle Browna a Gilmana tvoří podobnosti určitého typu, dispozice či stejné smýšlení.

Ve společnostech bylo tudíž třeba ustavit rovněž pravidla pro oslovení rovnocenných mluvčích. Mezi příslušníky vyšších vrstev se začalo oboustranně užívat plurálových forem (V), v nižších společenských vrstvách se jako výraz rovnocennosti užívalo symetrického tykání (t). Podle Browna a Gilmana se sémantika sounáležitosti uplatňovala původně pouze doplňkově k sémantice moci, tj. v případech, kdy se jednalo o sociálně rovnocenné komunikační partnery. Pokud nenašli dostatek společného, používali zájmenného oslovení plurálového (V), existovalo-li mezi nimi určité signifikantní pouto, oslovovali se navzájem tvary jednotného čísla (t).

 

Uplatnění sémantiky při volbě oslovení

Seřadíme-li výše uvedená pravidla, získáme základní sadu oslovovacích vzorců:

a) Mluvčí vyká buď osobě 1. výše postavené, tj. osobě starší, profesně či společensky nadřazené atp. (superiorní mluvčí), nebo 2. osobě, kterou (dostatečně) nezná, se kterou nemá dost společného.

b) Mluvčí tyká buď osobě 1. níže postavené, tj. osobě mladší, profesně či společensky podřazené atp. (inferiorní mluvčí), nebo 2. osobě nějakým způsobem blízké.

Mluvčí nejprve zhodnotí sociální pozici svoji a svého komunikačního partnera: superiornímu protějšku vyká a očekává tykání, inferiornímu protějšku tyká a očekává vykání. V případě společenské rovnocennosti rozhoduje míra sounáležitosti; existuje-li dostatek sdílených skutečností, volí mluvčí oboustranné tykání, pokud si nejsou dostatečně blízcí, volí mluvčí vzájemné vykání.

Ve skutečnosti ovšem sémantika moci a sounáležitosti často vzájemně koliduje a vzhledem k tomu, že faktor sounáležitosti postupně nabýval na významu, docházelo uvnitř výše nastíněného rozhodovacího schématu ke konfliktům. V zásadě jde o dva typy kolizí:

1. při oslovování superiorního, současně však mluvčímu dostatečně známého a blízkého adresáta (např. výrazně starší, leč důvěrně známé osoby),

2. při oslovování inferiorního, současně však mluvčímu nedostatečně známého a blízkého adresáta (např. mladé služebnictvo).

Na základě získaných dat došli Brown a Gilman k závěru, že od poloviny dvacátého století hledisko sounáležitosti (minimálně v západní kultuře) již dominuje při vol[188]bě forem oslovení. Stále narůstá počet případů symetrického oslovení, ať už recipročního vykání, či recipročního tykání. Zároveň se neustále zvyšuje podíl oboustranného tykání na úkor vzájemného vykání. Lze tedy říci, že kromě razantního ústupu sémantiky moci přibývá skutečností, prostředí a situací, které zakládají důvod k recipročnímu tykání. Brown a Gilman uvádějí mj. tykání mezi spolužáky, spolupracovníky, členy stejné politické strany, vyznavači stejných zájmů ap.

Ačkoliv výzkumy z různých jazykových prostředí v posledních desetiletích shodně naznačují přechod od mocensky motivovaných vzorců oslovení k chování založenému na vzájemné solidaritě, nelze na druhé straně odhlédnout od toho, že moc nadále zůstává integrální součástí moderních sociálních struktur, a nelze tudíž předpokládat, že by veškeré pozůstatky nerecipročního oslovování v nejbližší době naráz mizely z pronominálních systémů.

 

Cíle výzkumu; konstrukce dotazníku; respondenti

Smyslem dotazníkového výzkumu, který jsem mezi vybranými studenty a pracujícími provedl počátkem roku 1999 v Praze, bylo hledání odpovědí na tyto otázky:

Kdo kdy komu v dnešní době tyká, kdo kdy komu vyká?

Vnímají Češi vykání stále především jako bezpříznakovou formu oslovení mezi neblízkými partnery?

Ve kterých situacích a prostředích dnešní Češi zažívají vědomí sounáležitosti zakládající důvod k oboustrannému tykání?

Které faktory (např. věkový rozdíl, pohlaví komunikačního partnera) působí potíže při rozhodování tykat či vykat? Existuje eventuálně i „třetí cesta“?

Rozhodl jsem se získat data pomocí samostatného dotazníkového výzkumu. Vzorek tuzemské populace jsem získal ve dvou sociálních skupinách na území hlavního města ČR: mezi vysokoškolskými studenty a mezi pracujícími. Pro potřeby výzkumu jsem sestavil dotazník kombinující modelové situace a doplňující, tzv. identifikační otázky. Inscenoval jsem v něm základní, bezpříznakovou situaci – setkání náhodných kolemjdoucích na ulici –, kterou jsem doplnil několika situacemi příznakovými.

Kritériem při výběru modelových situací byly převážně mé vlastní zkušenosti a pozorování: snažil jsem se zobecnit problematické případy, ve kterých jsem se často ocital buď sám, nebo se přihodily osobám z mého blízkého i vzdálenějšího okolí. V druhé části dotazníku jsem se prostřednictvím kombinace zavřených a otevřených otázek pokusil mapovat situace a prostředí, ve kterých respondenti z nějakých důvodů váhají mezi použitím tykání a vykání, a situace a prostředí, ve kterých dochází k neutralizaci distinkce t/V (tj. mluvčí užije tykání vůči komunikačnímu partnerovi, kterému za normálních okolností vyká).

Rovněž jsem zkoumal, v jakých případech (pokud vůbec) vyvolává v mluvčích konkrétní forma oslovení pozitivní či negativní emoce. V závěru dotazníku respondenti uváděli svůj věk, pohlaví a délku pobytu na vysoké škole, resp. pracovní zařazení.

Dotazník byl během ledna a února roku 1999 doručen 215 rodilým mluvčím češtiny, reprezentujícím dvě odlišná sociální prostředí: 105 exemplářů bylo distribuováno mezi studenty filologických oborů na [189]Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, 110 exemplářů jsem rozdal na dvou pražských pracovištích, ve společnosti PROBO TRANS, s.r.o., a ve společnosti MIA, a.s.

Od studentů (lingvistů, bohemistů, finštinářů, germanistů a anglistů) I.–VIII. ročníku FF UK bylo získáno celkem 86 použitelných exemplářů od 69 žen a 17 mužů o průměrném věku 21,9 roku (věkové rozpětí 18–45 let). Výzkum přirozeně nevypovídá o postojích všech českých studentů: ve vzorku jsou zastoupeni pouze studenti filologických oborů na FF UK. Je rovněž na místě předpokládat, že právě studenti jazyků věnují otázkám oslovení větší pozornost než studenti jiných zaměření.

V kancelářích a provozech společnosti PROBO TRANS, s.r.o., zabývající se mj. nákladní a osobní dopravou, opravárenstvím či nákupem, prodejem a skladováním paliv a maziv, bylo shromážděno 80 platně vyplněných dotazníků; 12 použitelných dotazníků dodali zaměstnanci společnosti MIA, a.s., jednoho z předních tuzemských poskytovatelů internetového obsahu.

Celkem tedy vzorek pracujících čítal 92 osob, 39 žen a 53 mužů, o průměrném věku 40,7 roku (věkové rozpětí 18–68 let). Pro potřeby výzkumu jsem věkově heterogenní vzorek pracujících rozdělil do 4 věkových skupin:

1. do 30 let (včetně): 26 respondentů

2. od 31 do 40 let (včetně): 16 respondentů

3. od 41 do 50 let (včetně): 25 respondentů

4. starší 50 let: 25 respondentů

V tomto výzkumu tedy nešlo o přímé pozorování mluvčích v konkrétních situacích, nýbrž o zachycení jejich postojů, toho, jak si sami představují, že by postupovali při oslovení mužů a žen různého věku v popisovaných situacích. Záruky toho, že by se respondenti ve skutečnosti zachovali tak, jak odpověděli v dotazníku, pochopitelně neexistují.

Je dost dobře možné, že leckterý respondent vyplňoval tak, aby dosáhl co největšího počtu „správných“ odpovědí, nikoliv tak, jak by se sám v dané situaci zachoval. Rovněž lze předpokládat, že dotazník pečlivěji vyplňovaly osoby, které považují zkoumanou oblast za důležitou či zajímavou. Výhodou dotazníkového výzkumu je však skutečnost, že data lze snadno kódovat a kvantitativně zpracovávat. Zaznamenat promluvy respondentů v autentických komunikačních situacích, ve sledovaných kontextech, by v podstatě bylo neuskutečnitelné, navíc i eticky problematické.

Uváděný přehled výsledků výzkumu není vyčerpávající; snažím se soustředit pozornost především na data, která se mi z nějakých důvodů jevila jako zajímavá. Pro případ eventuálního dalšího využití byl celý soubor získaných dat převeden do elektronické podoby. Výsledky pražského výzkumu sloužily jako primární zdroj dat při srovnání českého a finského systému pronominálního oslovení v mé diplomové práci (Jurman, 1999).[1]

 

Modelové situace

V otázkách k modelovým situacím se respondenti rozhodovali vždy pro jednu ze tří variant oslovení: oslovení přímé, tj. tykání, nebo vykání (a,b), případně oslovení nepřímé (c).

a) …mohl/a bys mi půjčit…?

b) …mohl/a byste mi půjčit…?

c) …mohl/a bych si půjčit…?

[190]V otázkách k modelovým situacím jsem se snažil především zjistit, zda a jak je volba formy oslovení ovlivněna věkem a pohlavím osloveného. V modelových situacích jsem nepracoval s rozdílem mezi sociálními statusy mluvčího a osloveného; vliv společenské hierarchie na volbu oslovení jsem se snažil analyzovat prostřednictvím identifikačních otázek v druhé části dotazníku. Při rozboru výsledků se podrobněji věnuji především reakcím respondentů ve dvou základních situacích: na ulici a na pracovišti/ve škole.

 

Oslovení neznámého člověka v neutrálním prostředí

Při volbě oslovení neznámé osoby v neutrálním prostředí – na ulici – se stává, samozřejmě vedle (nepostižitelného) momentálního rozpoložení a celkového založení mluvčího, rozhodujícím vodítkem věk a pohlaví osloveného protějšku. V základním schématu otázky respondent podle návodu do pozice osloveného postupně dosazuje muže i ženu zhruba svého věku, výrazně starší i výrazně mladší[2] – viz následující fragment dotazníku:

Večer cestou z kina Vás napadne, že byste se mohli ještě na skok stavit u známých, kteří bydlí poblíž. Není ale přece jen už příliš pozdě? Chcete se podívat a zjišťujete, že jste si nechali hodinky doma. Poblíž postává neznámý člověk, rozhodnete se zeptat se jeho.

Kterou z následujících otázek zvolíte, jedná-li se:

o muže zhruba ve Vašem věku:

a) …nevíš náhodou, kolik je hodin?
b) …nevíte náhodou, kolik je hodin?
c) …mohl/a bych se zeptat, kolik je hodin?

o muže výrazně mladšího než Vy:

a) …nevíš náhodou, kolik je hodin?
b) …nevíte náhodou, kolik je hodin?
c) …mohl/a bych se zeptat, kolik je hodin?

o muže výrazně staršího než Vy:

a) …nevíš náhodou, kolik je hodin?
b) …nevíte náhodou, kolik je hodin?
c) …mohl/a bych se zeptat, kolik je hodin?

o ženu zhruba ve Vašem věku:

atd.…

Jak odpovídali studenti:

Výrazně starší cizí osobě studenti na ulici netykají. Při oslovení výrazně mladší osoby (bez ohledu na její pohlaví) by tykání zvolila více než polovina respondentů, zhruba třetina považuje v tomto případě za nejvhodnější oslovení nepřímé. Kolemjdoucímu stejného věku se v naší modelové situaci rozhodla vykat pouze necelá polovina dotazovaných, další třetina respondentů volí oslovení nepřímé.

 

[191]OSLOVENÍ NEZNÁMÉ OSOBY NA ULICI

 

[192]Jak odpovídali pracující:

Zjevně staršímu kolemjdoucímu respondenti na ulici netykají. Stejně starou osobu bez ohledu na její pohlaví osloví tykáním pouze zlomek dotazovaných pracujících žen, zatímco pro tykání kolemjdoucímu stejného věku se rozhodlo 20 % jejich mužských kolegů.

Ženy by se odvážily tykat jen výrazně mladší neznámé osobě (asi 15 %), asi 30 % dotazovaných mužů se rozhodlo tykat cizí mladší ženě a téměř polovině mužských respondentů připadá přirozené tykat na ulici mladší osobě stejného pohlaví. K nepřímé formě oslovení by se uchýlilo více žen (mezi 30 a 40 %) než mužů (10–20 %), i když například v případě starší ženy se pro nepřímé oslovení rozhodla téměř čtvrtina dotazovaných mužů.

Bez ohledu na svůj věk by starší osobě pracující zpravidla netykali. Přes určité výkyvy se nejmladší věkové skupiny pracujících (do 40 let) ve srovnání se svými dříve narozenými kolegy přihlásily k tykání mladší, ale i stejně staré osobě na ulici jako jedné z možných variant. Zatímco pracující do třiceti let tykají mladším a stejně starým osobám ze všech věkových skupin nejvíce, zároveň se v nejvíce případech rozhodli pro vykání starším spoluobčanům.

Porovnání odpovědí v obou skupinách:

Jak dotazovaní z řad studentů, tak respondenti z řad pracujících nepovažují tykání za adekvátní formu oslovení výrazně staršího kolemjdoucího. Jinak je na první pohled patrné, že pracující, zejména pak pracující ženy, ve srovnání se studenty ve znatelně menší míře využívají prostředků pozitivní zdvořilosti. Za pozornost možná stojí i fakt, že dotazované ženy – ať už se jedná o spíše „pozitivně zdvořilé“ studentky či o spíše „negativně zdvořilé“ pracující – ve srovnání s dotazovanými muži nečiní rozdíl při volbě oslovení v závislosti na pohlaví oslovovaného protějšku.

 

Oslovení nového spolužáka/spolupracovníka

Základní příznakové prostředí v dotazníku reprezentuje pracoviště, resp. školní učebna, tedy prostředí, ve kterém respondent (pracující, resp. student) s největší pravděpodobností tráví většinu svého „mimosoukromého“ času a se kterým se zpravidla v menší či větší míře identifikuje.

V případě této otázky bylo nutno sestavit samostatnou verzi pro studující a pracující informanty. Zatímco v dotazníku pro studenty je osloveným objektem nový spolužák/nová spolužačka, tzn. (v akademické hierarchii) rovnocenný komunikační protějšek, rozdílným sociálním statusům mluvčích jsem se snažil vyhnout rovněž ve verzi pro pracující, kde oslovenou osobu představuje nedávno nastoupivší kolega/kolegyně (neutrální označení, neasociující profesní hierarchii):

Při oslovení nového člena (v širším slova smyslu) profesního kolektivu, ať už jde o pracoviště či školní učebnu, lze předpokládat konflikt několika faktorů:

1) již v základním schématu situace dochází v oblasti sémantiky sounáležitosti (solidarity semantics) ke kolizi distance mezi komunikačními partnery (dosud se v podstatě neznají) s faktorem společně sdíleného prostoru a kolektivu;

[193]2) variováním základních proměnných pak samozřejmě mohou rozhodovací proces navíc ovlivnit faktory sémantiky moci (power semantics), v tomto případě věkové a pohlavní rozdíly mezi mluvčími.

Jak odpovídali studenti:

Stejně starému či mladšímu spolužákovi/spolužačce by až na výjimky nikdo nevykal: mladšímu spolužákovi by tykalo asi 70 % dotazovaných, v případě stejně staré osoby získáváme číslo zhruba o deset procent nižší. Nové spolužačky by se na základě získaných dat dočkaly oslovení s poněkud větší mírou negativní zdvořilosti než jejich mužské protějšky. Varianty nepřímého oslovení by poměrně hojně využily především studentky, snad jako alternativu k příliš „vtíravému“ tykání i zbytečně „škrobenému“[3] vykání. Jak v případě studentů, tak v případě studentek jsem zaregistroval, že je pro ně daleko snazší tykat starší osobě opačného pohlaví než staršímu kolegovi či starší kolegyni stejného pohlaví.

Jak odpovídali pracující:

Na rozdíl od studentů by se dotazovaní pracující na základě svých odpovědí v podstatě chovali stejně při výběru oslovení neznámého protějšku na ulici i v pracovním kolektivu. Zjevně staršímu nově nastoupivšímu spolupracovníkovi pracující netykají. Jak mladší, tak stejně staré spolupracovnice by se, podobně jako oslovované studentky, dočkaly oslovení s větší mírou negativní zdvořilosti než jejich mužské protějšky, rozdíl mezi pohlavími činí v obou případech zhruba 10 %.

Při oslovení starší osoby se pracující muži ani ženy v zásadě neliší, nejmarkantnější rozdíly mezi pohlavími by nastaly při oslovování stejně starého a mladšího mužského spolupracovníka: pracující ženy totiž, kromě toho, že jsou ve všech případech s tykáním daleko opatrnější než jejich mužské protějšky, na pracovišti, podobně jako při oslovení náhodného kolemjdoucího, v podstatě nediferencují své chování v závislosti na pohlaví oslovené osoby, zatímco muži by novým spolupracovníkům tykali v daleko větší míře než novým spolupracovnicím.

Obě nejmladší věkové skupiny (do 40 let) se poměrně výrazně odlišují od svých starších kolegů: tykání mladším a stejně starým osobám tvoří (především v případě oslovování muže) nepominutelnou součást oslovovacích návyků. Podobně jako na ulici, i na pracovišti se nejmladší respondenti v nejvíce případech vyslovili pro tykání mladšímu a stejně starému spolupracovníkovi/spolupracovnici a zároveň se v nejvíce případech rozhodli pro vykání staršímu kolegovi.

Porovnání odpovědí v obou skupinách:

Rozdíl mezi studenty a pracujícími v míře pociťované sounáležitosti s nově příchozím členem kolektivu vyjádřené volbou oslovení s větší mírou pozitivní zdvořilosti je stejně jako v případě neutrálního prostředí velmi markantní.

Pouze při oslovení starší spolužačky či staršího spolužáka by pětina dotazovaných studentů volila vykání, jinak se až na výjimky varianta s vykáním v jejich odpovědích neobjevuje. Na pracovištích se oproti tomu vykání stále jeví jako dominantní forma oslovení nových spolupracovníků. Respondenti z řad pracujících se ve srovnání se [194]studenty ve znatelně menší míře rozhodovali pro nepřímé oslovení. Stejně jako v případě oslovení kolemjdoucího na ulici je i zde patrná tendence respondentů z řad mužů volit důvěrnější formu oslovení ve styku s osobou téhož pohlaví.

 

Vedlejší modelové situace

Prostřednictvím situace „u společného oběda“, jež svádí dohromady neznámé mluvčí za přítomnosti společného známého, jsem se pokoušel zkoumat případné vlivy analogie při volbě forem oslovení, pátrat po potenciálním přenosu oslovovacích vzorců. Situace inherentně obsahuje napětí mezi vzájemnou neznámostí respondenta a osloveného protějšku a existencí určitého pojítka, totiž přítomnosti oběma blízké osoby, se kterou si oba tykají.

Situace „ve frontě u pokladny supermarketu“ sleduje chování respondenta vůči zhruba stejně staré osobě, která s dotazovaným (pravděpodobně) navštěvovala stejnou třídu na základní škole. Vedle problémů spojených s oslovováním ne-blízkého vrstevníka, kdy předpokládám větší variaci než např. při oslovování osoby výrazně starší, se u této otázky snažím zachytit případný vliv intenzivní společně sdílené zkušenosti mluvčích v minulosti.

Lze říci, že odpovědi u doplňkových modelových situací v zásadě potvrzují určité tendence patrné z odpovědí v základních situacích:

Jak dotazovaní studenti, tak pracující dali jasně najevo, že výrazně starší (neznámé) osobě se netyká.

Jak u studentů, tak u pracujících berou muži na rozdíl od žen v potaz pohlaví oslovované osoby a zachovávají větší odstup k protějškům ženského pohlaví. Ve skupině pracujících ve věku do 30 let bylo ve srovnání s jejich staršími kolegy zaznamenáno nejvíce případů tykání stejně staré a mladší osobě, stejně jako nejvíce případů vykání osobě starší.

Pracující muži ze všech nejméně sahají po nepřímém oslovení, pracující ženy tykají ze všech nejméně.

 

Tzv. identifikační otázky

Ve druhé části dotazníku jsem se rozhodl přenechat prostor a iniciativu dotazovaným osobám: pomocí otevřených otázek jsem se snažil vybízet k zamyšlení nad užíváním jednotlivých forem oslovení a eventuálními problémy s tím spojenými, pozornost respondentů jsem rovněž zaměřil k emocionální stránce volby a užití oslovení.

Nejprve hledám situace a prostředí, ve kterých může docházet k neutralizaci distinkce tykání/vykání. Jelikož lze asi sotva najít pro účely takovéhoto výzkumu univerzální prostředí/situaci, rozhodl jsem se navést respondenta, aby sám dosadil právě takové prostředí či situaci, ve kterých neutralizaci distinkce t/V zná/používá/nesnáší atd.

Další tři oddíly dotazníku sestávají vždy ze dvou částí: první, zavřená otázka v zásadě zjišťuje míru relevance sledovaného jevu pro respondenta, druhá část poskytuje prostor pro konkretizování respondentovy zkušenosti se sledovaným jevem, konkrétně:

– (ne)jednoznačnost pravidel pro používání forem oslovení u sledovaných mluvčích;

– míra a případy pozitivně i negativně vnímaného vykání a tykání.

[195]Na základě odpovědí respondentů dochází v současné době k neutralizaci opozice tykání/vykání kromě školního a pracovního prostředí především při trávení volného času, a to jak při pasivní zábavě (oslavy, večírky; restaurace; disco, taneční zábava; hudební kluby, festivaly), tak při zájmové činnosti sportovní (sport, pobyt v přírodě) i kulturní (hudební soubory, jazykové kursy). K situacím, typickým pro neutralizaci opozice tykání/vykání, dotazovaní studenti a pracující řadili mj. nouzové a krizové situace (ohrožení života, záchranné práce; stres, konfliktní situace), opilost a intimní situace.

 

Potíže při volbě vhodné formy oslovení

Dotazovaní studenti (celkem z pochopitelných důvodů, uvážíme-li, že se jedná o filology) uvažují o volbě jazykových prostředků – tedy i forem oslovení – v daleko větší míře než pracující. Ve vzorku pracujících se pak při volbě vhodného oslovení rozmýšlí daleko častěji ženy než muži, stejně tak jako mladí do třiceti let (už to nejsou děti, ale ještě ani dospělí) ve srovnání s ostatními věkovými skupinami. Potíže při volbě vhodné varianty oslovení vnímají dotazovaní nezřídka jako důsledek rozporu mezi nutností vyjádřit věkový rozdíl a/nebo odlišné postavení v profesní hierarchii a potřebou překonat „vzdálenost“ mezi mluvčími.

Jak odpovídali studenti:

Podle výsledků průzkumu zažívají studenti potíže při volbě mezi tykáním a vykáním v daleko větší míře než dotazovaní pracující. Jelikož studenti zároveň poskytli bohatší a pestřejší soubor konkrétních příkladů, rozhodl jsem se pro větší přehlednost rozdělit nejčastěji uváděné případy podle jednotlivých faktorů.

Věk:

Mnohým studentům je zatěžko vykat svým vrstevníkům, stejně jako jim nepřipadá přirozené tykat starším osobám. „Připadá mi poněkud hloupé vykat na ulici osobám stejně starým nebo jen o něco starším, zároveň však působí nepřirozeně začít jen tak z ničeho nic tykat cizímu člověku.“ Obtíže při vykání vrstevníkům často souvisí s tím, že tato forma oslovení je asociována se staršími a váženými komunikačními protějšky. Někteří respondenti navrhují při styku s neznámými vrstevníky uchýlit se k tvarům nepřímého oslovení. Pro mnohé studenty je obtížné tykat starší osobě. Výjimečná nebyla ani dilemata při oslovování mladších osob. Studenti připouštěli, že se s problémy při volbě oslovení setkávají ve škole, v pracovním prostředí i na ulici (obecně).

Věkový rozdíl vs. sounáležitost:

Asymetrický faktor věkového rozdílu často koliduje se symetrickým faktorem sounáležitosti. Komplikace nastávají například při oslovování starší osoby, patřící ke stejnému prostředí či společenství: mj. ve škole, na pracovišti (komunikace s osobou na vyšším stupni profesní hierarchie) či v zájmovém prostředí (na skautském či jiném táboře atp.).

Stejný věk vs. rozdílný status:

Jiným typem problematické situace je podle dotazovaných studentů oslovení stejně starých mluvčích s odlišným (sociálním) statusem, ať už jde o vrstevníky na vyš[196]ším stupni profesní či akademické hierarchie, či stejně staré osoby na úřadech atp., tj. tam, „kde se předpokládá vykání“.

Analogie:

V úzkých se respondenti ocitají též vlivem komunikační situace samotné, konkrétně v případech (komunikace více než dvou mluvčích), kdy faktory symetrické či asymetrické distance mezi mluvčím a osloveným kolidují s odlišnými oslovovacími vzorci aplikovanými v dané komunikační situaci. Často jde o známé rodičů, rodinné přátele, starší známé přátel či „cizí starší osobu, které všichni ostatní tykají a očekávají, že jí budu tykat i já“.

Výše uvedené faktory se pochopitelně mohou i kumulovat a navzájem kombinovat: jeden z respondentů například připouštěl potíže při oslovení staršího (věkový rozdíl) známého (sounáležitost) v „jiné společenské pozici“ (odlišný status).

Jak odpovídali pracující:

Stejně jako v případě studentů se i dotazovaní z řad pracujících poměrně často těžko rozhodují mezi tykáním a vykáním při kontaktu s jen o něco starší osobou. Rovněž v odpovědích této skupiny jsou citovány rozpaky mluvčích, jimž nabídne tykání výrazně starší osoba. Respondenti váhají, nedokážou-li odhadnout věk osloveného, případně nedokážou-li odhadnout, jak by si protějšek přál být osloven. Dilemata spojená s interferencí odlišných oslovovacích vzorců v rámci jedné komunikační situace dokumentuje odpověď jednoho z dotazovaných: „Někdo tyká mé přítelkyni a pro mě je obtížné zapojit se do hovoru.“

 

Emocionální charakter volby a užití základních pronominálních forem oslovení

Ze získaných dat je patrné, že nejvýrazněji vnímaným jevem ze strany respondentů byly případy nepřípustného tykání (t-). Druhým nejčastěji vnímaným jevem bylo naopak tykání příjemně překvapující (t+). Až pak se umístily případy nepřípustného vykání (V-) a nejméně respondenti indikovali svou zkušenost s vykáním potěšujícím (V+).

Podle výsledků tohoto výzkumu se ženy ve větší míře uchylují k prostředkům negativní zdvořilosti. Platí to především pak pro ženy pracující: pouhých 30 % z nich si dokázalo představit situaci, ve které by je vykání mohlo nepříjemně překvapit.

Srovnám-li reakce jednotlivých skupin respondentů (studenti-ženy, studenti-muži; pracující-ženy, pracující-muži) na otázky zkoumající míru a případy pozitivně i negativně vnímaného vykání a tykání, rozpadá se soubor dat zřetelně do dvou částí: mužské a ženské.

Zatímco v obou skupinách platí, že tykání obecně vzbuzuje více, ať už kladných či záporných, emocionálních reakcí než vykání, ženy v obou prostředích shodně nejvýrazněji reagují na případy nepřípustného tykání a nejobtížněji si dokážou představit situaci, ve které by jim bylo vykání nepříjemné; muži si naopak nejčastěji vybavili případy příjemně překvapivého tykání a nejméně představitelná pro ně byla představa potěšujícího vykání. V souboru pracujících mužů lze zaznamenat výrazně „snížený práh citlivosti“ na případy nepřípustného tykání, zatímco v odpovědích studujících mužů je naopak patrný zvýšený výskyt indikací nepřípustného vykání.

 

[197]

 

Nejstarší věková skupina – pracující starší 50 let – registruje ve zvýšené míře příjemné i nepříjemné tykání; (jistě vzhledem k jejich věku) je vykání podle výsledků výzkumu nijak zvlášť nepřekvapuje. Nejmladší věková skupina, tj. pracující do 30 let, zažívá při volbě vhodného oslovení nejvíce potíží. Na jedné straně nejmladší pracující zaznamenali v porovnání s výsledky ostatních věkových skupin největší počet příjemně překvapujícího vykání, zároveň však často popisovali případy „nevhodného“ vykání.

Odpovědi pracujících do 30 let se v mnoha ohledech blíží odpovědím jejich studujících vrstevníků. Ze všech sledovaných věkových skupin pracujících se například nejvíce blíží výsledkům studentů v otázce zkoumající potíže při volbě tykání/vykání. Srovnatelná jsou skóre obou skupin mladých českých mluvčích v případech příjemně překvapujícího tykání a nevhodného vykání. Ve srovnání se studenty se mladí pracující tolik nepozastavují nad nepříjemným tykáním, na druhé straně získávají nad studenty desetiprocentní náskok, pokud se týká potěšení z vykání.

 

Závěry pražského výzkumu

Podle výsledků výzkumu se zdá, že tykání se mezi mladými českými mluvčími – především pak mezi studenty (které lze do určité míry považovat za indikátory budoucího jazykového chování ve společnosti) – postupně rozšiřuje na úkor vykání. Jako určitý signál probíhajících změn snad lze chápat i zmatení a nejistotu při volbě oslovení v odpovědích dotazovaných osob.

Pro mnoho respondentů se zdá být obtížné vykat svým vrstevníkům stejně jako tykat (výrazně) starším osobám, a to bez ohledu na nabídku k tykání ze strany staršího mluvčího. Vykání mezi stejně starými spolužáky či spolupracovníky staví podle mnohých, zejména studujících respondentů zbytečné bariéry mezi komunikační partnery. Naproti tomu oboustranné vykání v oblasti služeb a na úřadech je jednoznačně vnímáno jako naprosto adekvátní.

Faktor věkového rozdílu při volbě oslovení často koliduje s faktorem sounáležitosti komunikačních partnerů (sdílená škola, pracoviště, zájmové prostředí atp.). Získaná data naznačují, že v české společnosti vzrůstá počet společenství, jejichž členové (nezřídka i proti vůli ostatních členů) užívají tykání jako signálu sounáležitosti uvnitř společenství: zřetelným případem z poslední doby je podle odpovědí dotazovaných mj. komunita, již tvoří čeští uživatelé internetu.

Rozhodování mluvčího často komplikuje rovněž sociální status osloveného (pozice v profesionální, příp. společenské hierarchii), k problematizujícím faktorům respondenti připočítávají i vliv analogie, kterou v tomto kontextu rozumím interakci více než dvou mluvčích, ve které se současně uplatňují rozdílné vzorce oslovení.

[198]Kdybychom na základě výzkumu modelovali oslovovanou osobu, která je pro mluvčího z hlediska výběru formy oslovení nejproblematičtější, byl by to jeho bezprostřední nadřízený, osoba mladší než mluvčí, téhož pohlaví, která si navíc tyká s nejlepším přítelem mluvčího.

Reciprocitu oslovení (tykání-tykání, vykání-vykání), s výjimkou práva k nabídce tykání na straně superiorního mluvčího, považují dotazované osoby za bezpodmínečně nutnou. Podle některých dotazovaných studentů starší mluvčí předpokládají, že mladší a (sociálně) inferiorní osobě smějí automaticky tykat, což informanti hodnotí v zásadě negativně: „Jako dospělá osoba předpokládám, že cizí člověk je povinen mi vykat, bez ohledu na věkový rozdíl mezi mnou a mluvčím.“

Respondenti z řad pracujících, zejména pak ženy, volí ve srovnání se studenty v daleko větší míře prostředky negativní zdvořilosti; pracující ženy by ve srovnání s ostatními skupinami respondentů nejčastěji použily forem nepřímého oslovení. Ženy v obou sledovaných sociálních skupinách při volbě oslovení v podstatě nerozlišují pohlaví osloveného protějšku, zatímco muži mají k osobám stejného pohlaví zřetelně blíž: jak v neutrálním, tak v příznakovém prostředí (škola/pracoviště) se zdá pro muže být snazší tykat muži než ženě.

V interakci dospělých mluvčích se v dnešní době již v podstatě nepočítá s asymetrií v oslovení. Výjimku z obecně převládajícího požadavku reciprocity forem oslovení tvoří mladší mluvčí, kteří výrazně starším mluvčím tykat nedokážou – a to ani v případě, že starší osoba mladší tykání výslovně nabídne.

Češi všech věkových skupin užívají v komunikaci se starší osobou, bez ohledu na její sociální pozici nebo roli, prostředků negativní zdvořilosti, kam, jak jsem již v úvodu uvedl, patří vedle vykání formy nepřímého oslovení. Ve výzkumu se objevuje názor, že nepřímé oslovení v češtině vyplňuje na ose zdvořilosti prostor mezi tykáním a vykáním.

Největší zdroj kolidujících faktorů při volbě formy oslovení představuje kontakt se stejně starým či mladším mluvčím. Výsledky pražského výzkumu naznačují, že především mezi mladšími věkovými skupinami v Česku rovněž stále narůstá počet těch, pro které se tykání postupně stává neutrálním způsobem oslovení, a množí se počet sociálních společenství, jejichž členové užívají tykání jako výrazu sounáležitosti.

Potvrzuje můj výzkum předpovědi Browna a Gilmana z počátku 60. let (Brown – Gilman, 1960, s. 123–126), podle nichž evropská jazyková společenství spějí k hegemonii sounáležitostního tykání? Uplatní se nakonec sémantika sounáležitosti jako rozhodující kritérium při volbě oslovení ve všech komunikačních situacích bez rozdílu?

Jedním z důkazů, hovořících proti Brownovým a Gilmanovým prognózám, je skutečnost, že respondenti, včetně těch nejhorlivějších propagátorů tykání z řad studentů, kteří ve srovnání s pracujícími v daleko větší míře upřednostňují prostředky pozitivní zdvořilosti, se shodně vyslovili pro zachování vykání jakožto zřetelného signálu odstupu mezi komunikačními partnery ve sféře služeb.

Bez ohledu na to, že prvky oslovovacího systému a jejich funkční využití jsou v neustálém pohybu, zdá se být jisté, že si jazyk v každém vývojovém stadiu zachovává prostředky pro vyjádření proměnlivé míry sociální vzdálenosti mezi komuni[199]kačními partnery. Lze tedy předpokládat, že budou v jazyce vždy existovat minimálně dvě varianty oslovení: jedna pro formálnější, méně důvěrný přístup, druhá pro neformálnější, důvěrnější kontakt s komunikačním partnerem.

 

LITERATURA

 

BROWN, R. – GILMAN, A.: The pronouns of power and solidarity. In: H. Steger (Hrsg.), Anwendungsgebiete der Soziolinguistik. Darmstadt 1982, s. 163–198.

BROWN, P. – LEVINSON, S.: Politeness. Some Universals in Language Usage. Studies in Interactional Sociolinguistics, 4. Cambridge University Press, Cambridge 1990.

FASOLD, R. W.: Variation in the Form and Use of Language. A Sociolinguistics Reader. Georgetown University Press, Washington 1983.

JURMAN, A.: Pronominální oslovení v češtině – pokus o stručné srovnání s oslovovacím systémem v současné finštině. Diplomová práce. FF UK, Praha 1999.

KNÉŘOVÁ, M.: Oslovení v němčině a češtině. Diplomová práce. FF UK, Praha 1994.

KNÉŘOVÁ, M.: Ke způsobům oslovování v mluvených projevech. NŘ, 78, 1995, s. 36–44.

KNÉŘOVÁ, M. – EHLERS, K.–H.: Tschechisch förmlich, unverschämt deutsch? In: S. Höhne – M. Nekula (Hrsg.), Sprache, Wirtschaft, Kultur. Deutsche und Tschechen in Interaktion. Iudicium Verlag, München 1997, s. 189–201.

NEUSTUPNÝ, J. V.: Politeness Patterns in the System of Communication. CISAE VIII, Tokyo 1968.

RULFOVÁ, M.: Řečová etiketa. Vyjadřování zdvořilosti v řeči. Kandidátská práce. ÚJČ ČSAV, Praha 1985.

VACHEK, J.: Some remarks on personal pronouns in the addressing function. In: Reader in Czech Sociolinguistics. Praha 1986, s. 271–286.

 

R É S U M É

On pronominal address forms in contemporary Czech

An empirical research, conducted by the author among university students and the working population in Prague at the beginning of 1999, showed that second person singular address forms are gradually spreading at the expense of second person plural address forms among young Czechs, especially university students. The number of various social groups whose members use second person singular address forms as a mark of fellowship is growing. The confusion and uncertainty in choosing address forms which were observed in the interviewed Czech speakers can also be interpreted as a signal of oncoming changes in address forms usage in contemporary Czech.

Many respondents found it difficult to address persons of their age by second person plural address forms as well as use second person singular forms when addressing (significantly) older people, even when offered second person singular terms by the older speaker. Plural address forms between schoolmates or workmates of the same age are widely perceived as an unnecessary barrier between communication partners. On the other hand, the usage of reciprocal plural address forms in a formal, office environment is unanimously perceived as most appropriate.

Ústav lingvistiky a ugrofinistiky FF UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1
e-mail: jurman@comp.cz

Slovo a slovesnost, ročník 62 (2001), číslo 3, s. 185-199

Předchozí Vít Dovalil: K souvislostem mezi jazykovou normou a varietou

Následující Karel Oliva: Reflexe reflexivity reflexiv