Jozef Štefánik: Jeden člověk, dva jazyky

Irena Bogoczová

[Recenze]

(pdf)

Jozef Štefánik: Jeden člověk, dva jazyky

Jozef Štefánik: Jeden člověk, dva jazyky. AEP, Bratislava 2000. 146 s.

 

Je mnohost jazyků trestem božím? Chybou v programu jejich fylogenetického vývoje? Projevem lidského selhání? Je nám lidem ke škodě, či naopak ku prospěchu? Tyto otázky, jak známo, vzbuzují dlouhodobý zájem lingvistů, nicméně v praxi s nimi jedinec zůstane nakonec pokaždé sám jako jakási retranslační stanice mezi dvěma jazyky, kulturami, světy a způsoby jejich vnímání.

Autor knížky s výstižným názvem Jeden člověk, dva jazyky fundovaně a zároveň srozumitelně a zajímavě popisuje fungování fenoménu zvaného intenční bilingvismus, jenž vychází ze záměrné snahy rodičů vychovat děti v podmínkách „domácí“ dvojjazyčnosti. Tato metoda předpokládá, že každý z rodičů komunikuje s dítětem v jiném jazyce, přičemž pro jednoho z nich jde o jazyk jiný než mateřský. Někdy se o intenčním bilingvismu píše jako o bilingvismu umělém. Je však vzniklá situace skutečně umělá a nepřirozená? Určitě ne pro samotné dítě, jež je jí navyklé od narození. Výhrady mohou mít spíše osoby dospělé, které navíc s dvojjazyčností nemají žádnou vlastní zkušenost. Jako vhodnější se nám proto jeví chápání intenčního bilingvismu jako jevu méně běžného, a tudíž také méně probádaného.

Čtenář knížky se postupně seznamuje se všemi podmínkami a úskalími této netradiční domácí edukace, k nimž patří bezesporu nesmírná oběť ze strany rodičů, pro něž je intenční bilingvismus daleko náročnější než pro dítě. Kromě přirozeného předpokladu, jakým je dokonalé ovládání obou „zúčastněných“ jazyků, a to i v oblasti prostředků doprovázejících výpovědi příznakové, expresivní, komunikaci „infantilní“, je důležitá kázeň a důslednost v realizaci záměru, které nelze porušit ani v případě únavy či stresu, síla a odvaha vzdorovat ne vždy moudrým reakcím okolí, přístup k dostatečně kvalitním pomůckám v podobě dětské literatury, filmů pro děti apod. a v neposlední řadě také nutnost zajistit dětem bezprostřední kontakt s jinými uživateli daného jazyka (daných jazyků), hlavně rodilými mluvčími.

Autor, vzděláním anglista a hispanista, o intenčním (slovensko-anglickém) bilingvismu píše velmi přesvědčivě. Kromě výkladu obsahujícího četné odkazy na odbornou literaturu, hlavně zahraniční, může navíc čtenáři nabídnout zjištění z vlastní zkušenosti s výchovou svých bilingvních dětí, přičemž text nepůsobí dojmem nežádoucí důvěrnosti. Na kvalitu práce nemá vliv ani skutečnost, že jde o knížku určenou širšímu okruhu čtenářů, psanou s cílem přiblížit tento problém všem, kterých se nějakým způsobem týká, včetně rodičů, kteří již děti v podmínkách dvojjazyčnosti vychovávají nebo kteří se pro takovou výchovu teprve rozhodují. Hlavně jim je také určen slovníček obsahující stručnou interpretaci pojmů, jakož i seznam doporučené literatury. Důležitou součástí knihy je kapitola přinášející nejčastější názory na bilingvismus, které vznikají většinou na základě informací „z druhé ruky“, předsudky a neoprávněné obavy mající společného jmenovatele – žádnou nebo pouze povrchní znalost problematiky. Uveďme [128]některé z nich: bilingvismus má špatný vliv na mentální vývoj dítěte, na utváření jeho osobnosti, na jeho pozdější (auto)identifikaci s okolím, s rodinou, kamarády, konkrétním národem, bilingvismus vede k „promíchání“ jazyků v jazykové bázi dítěte, k tomu, že ani jeden jazyk nezvládne dítě na požadované úrovni, bilingvismus je příčinou řečových vad, koktavosti, potíží ve škole apod. Autor se domnívá, že mnohá nedorozumění vyplývají z toho, že dřívější výzkumy směšovaly jevy častokrát neslučitelné. Neprováděla se patřičná selekce informátorů, šetření zahrnovala děti většinou ze sociálně slabých rodin emigrantů, jež byly vystaveny stresující změně prostředí, nevlídnému přijetí vrstevníků, „nátlaku“ okolí projevujícího snahu cizí prvek odstranit nebo asimilovat. Za mnohé chyby nese odpovědnost necitlivá národní (i jazyková) politika, ideologie a další faktory extralingvální povahy. Některé obecně tradované názory přivedly autora k zamyšlení nad tím, jaké skutečně jsou údajně zázračné jazykové schopnosti dítěte nebo v čem spočívá mechanismus simultánního tlumočení.

Spolu s autorem docházíme k závěru, že nesporným kladem dvojjazyčnosti je nenásilné, „bezbolestné“ zvládnutí dvou jazyků, jakož i to, že jedinec od narození přivyká lingvistickému myšlení, jazykové reflexi, skutečnosti, že mezi slovy a jejich obsahy není žádná souvislost. Autor nijak nezastírá nejrůznější potíže, na něž bilingvní dítě naráží a které jsou příznačné např. pro jisté etapy jeho vývoje, např. kolem tří nebo třinácti let.

Vzhledem k tomu, že se již nějakou dobu sami dvojjazyčností zabýváme, dovolujeme si vyslovit názor, že práce Jozefa Štefánika vnáší do teorie bilingvismu opět o něco více světla. Bylo by pošetilé očekávat naprostou shodu v otázce interpretace jednotlivých typů bilingvismu, v oblasti kritérií jeho posuzování apod., je však třeba ocenit autorovu snahu problém ozřejmit a přiblížit jej nikoli pouze lingvisticky vzdělanému příjemci. Četbu prezentované knihy lze vřele doporučit nejen rodičům, vychovatelům či učitelům dvojjazyčných dětí, ale i osobám, které nějakým způsobem zasahují do jazykové politiky státu, do vzdělávání v celonárodním měřítku, případně těm, kteří se ve věcech jazyka vyjadřují na veřejnosti. Zjištění, jež práce obsahuje, jsou aplikovatelná na emigrantská prostředí, mnohonárodnostní státy, autochtonní menšinová etnika. Na práci zvlášť oceňujeme její autentičnost a aktuálnost. Plně sdílíme autorův názor, že v současném světě je zvláštním a výjimečným nikoliv bilingvismus, ale spíše tradiční jednojazyčnost.

Katedra českého jazyka FF OU
Reální 5, 701 03 Ostrava

Slovo a slovesnost, ročník 63 (2002), číslo 2, s. 127-128

Předchozí Milena Hnátková: Značkování frazémů a idiomů v Českém národním korpusu s pomocí Slovníku české frazeologie a idiomatiky

Následující Jana Hoffmannová: Irena Bogoczová – Karel Fic – Jan Chloupek – Eva Jandová – Marie Krčmová – Olga Müllerová: Tváře češtiny