François Gaudin – Louis Guespin: Initiation à la lexicologie française

Jan Holeš

[Recenze]

(pdf)

François Gaudin – Louis Guespin: Initiation à la lexicologie française

François Gaudin – Louis Guespin: Initiation à la lexicologie française. De la néologie aux dictionnaires. Duculot, Bruxelles 2000. 355 s.

 

François Gaudin a Louis Guespin přednášejí na Université de Rouen a v předešlých publikacích se věnovali především problematice sociolingvistické terminologie a textové analýzy. Recenzovaná kniha, kterou vydalo belgické nakladatelství Duculot v edici Champs linguistiques, určené širší odborné veřejnosti, je moderním, strukturalisticky pojatým úvodem do lexikologické a lexikografické problematiky.

První kapitola s názvem La lexicographie française: présentation historique přináší poučení o vývoji lexikografie. Popisují se zde první „lexikologická“ díla sumerská, egyptská, řecká a římská, přičemž největší prostor je ponechán její historii na území Francie. Zde v dějinách slovníkářství zaujímají významné místo bratři Estiennové (Dictionarium seu Latinae Linguae Thesaurus[1] z r. 1531, Dictionarium Latino-Gallicum z r. 1538, Dictionnaire françois-latin z r. 1539 aj.). Dále se podrobněji hovoří o slovnících J. Nicota (Thrésor z r. 1606), C. Oudina (Thrésor z r. 1607) aj. Významné místo je věnováno velkým a již moderním slovníkům 17. století, především dílům P. Richeleta (Dictionnaire français z r. 1680), deskriptivnímu slovníku A. Furetièra (Dictionnaire Universel z r. 1690) a samozřejmě mnohokrát kritizovanému preskriptivnímu Dictionnaire de l’Académie française (1694). Století 18. je v přehledu zastoupeno především prvními díly encyklopedickými, mezi nimiž je nejdůležitější Diderotova a d’Alembertova Encyclopédie (vychází v letech 1751–1772). Z významných děl 19. století jsou uvedeny první slovníky Laroussovy (Nouveau dictionnaire de la langue française z r. 1856) a Littrého (Dictionnaire de la langue française, 1863–1872), ale také např. Dictionnaire général de la langue française Hatzfelda a Darmestetera (1890–1900).[2] Oddílu o současné francouzské lexikografii dominují analýzy Laroussových, Quilletových, Bordasových a Robertových děl a prostor je věnován rovněž nejnovějším slovníkům na CD-ROM, které se na trhu objevují od poloviny 90. let 20. století. Autoři rozlišují slovníky informatizované, což jsou elektronické verze knižních slovníků, a slovníky elektronické, které jsou zpracovány nezávisle na knižních předlohách na základě automatického zpracování lingvistických korpusů. Kapitola je kromě své aktuálnosti cenná tím, že podrobně rozebírá rovněž díla méně známá i neznámá. Autoři však programově pojednávají pouze o vývoji slovníků všeobecných a opomíjejí vývoj slovníků vlastních jmen, synonym, neologismů aj., přestože jejich předchůdce (v uvedeném pořadí slovníky vlastních jmen L. Morériho z r. 1674 a P. Baylea z r. 1695 a 1696, synonymické slovníky Montmerana z r. 1645, Le Soyeura z r. 1661 a abbé Girarda z r. 1718, slovník neologismů abbé Desfontainese z r. 1726) podrobněji zmiňují.

Druhá kapitola, Le dictionnaire aujourd’hui, rozebírá hlavní aspekty současné lexikografie. Najdeme zde základní typologické rozlišení mezi slovníkem, který si všímá fungování jednotky v promluvě, jejího významu, užití apod., a encyklopedií, v níž jsou jednotky spíše klíčem k informacím o světě. Důležitá kapitola je věnována vysvětlení [148]základních lexikografických pojmů, jako jsou nomenklatura, makrostruktura a mikrostruktura slovníku, lemmatizace aj. Podrobně jsou zde rozebrány jednotlivé rubriky slovníkového hesla (výslovnost, gramatický údaj, datace, etymologie, definice, analogický odkaz, normativní poznámka, citace a příklad) na základě příkladů vybraných ze současných francouzských slovníků. Samostatné místo patří problému hierarchické organizace různých významů u polysémických jednotek ve slovníkovém hesle, která je možná buď na základě frekvence, historického výskytu, nebo logiky (to autoři ukazují na příkladu slovesa faire). Množství autentických příkladů zde dobře ilustruje teoretický výklad. V podobně koncipované kapitole by snad čtenář hledal i zmínku o tom, že existují nejrůznější druhy slovníků, tím spíše, že na jiném místě se už v knize tato slovníková typologie nevyskytuje.[3]

V kapitole třetí, Lexicologie: le point de vue saussurien, se autoři snaží představit jednotný teoretický rámec pro studium lexika na základě některých kapitol z Kursu obecné lingvistiky. Z tohoto díla vybírají pasáže týkající se systémového charakteru jazyka, znaku a jeho arbitrárnosti a nemotivovanosti, neproměnlivosti znaku, pojmů langue a parole. Podtrhují de Saussurovu kritiku chápání jazyka jako nomenklatury. Na známých příkladech ukazují, že slova (znaky) jazyka nejsou pouhými nálepkami, které mluvčí používají pro označování jednotlivých objektů, nýbrž že mají svou vlastní diferenčně definovanou hodnotu, kterou nelze mechanicky mezi jednotlivými jazykovými systémy přenášet. To má své významné důsledky pro práci lexikografa, který tyto koncepty nesmí pouštět ze zřetele.

De Saussurův systematický přístup k jazykovému znaku umožňuje strukturální studium lexikálních vztahů. Těch si autoři všímají v kapitole Les relations lexicales. Klasickými vztahy jsou homonymie, synonymie, antonymie, hyperonymie, polysémie, analogie a kvantitativní vztahy části a celku. Pro lexikografa jsou důležité všechny tyto vztahy, především pokud slovníková hesla obsahují analogické odkazy jako samostatnou rubriku, ale jednou z nejdůležitějších otázek zůstává rozlišování homonymie a polysémie. Při tvorbě slovníku je totiž potřeba se předem rozhodnout, zda se významy budou seskupovat se zřetelem ke společnému historickému původu, bez ohledu na synchronickou různost významů, nebo zda se lexikální jednotky popisují především z hlediska jejich fungování, kdy jsou zásadnější významové rozdíly důvodem k vytváření samostatných hesel. Z tohoto pohledu je zajímavé srovnání několika koherentních, avšak rozdílných slovníků jako Dictionnaire du français contemporain J. Duboise a Petit Robert.

V kapitole Le problème du mot se autoři pozastavují nad definicí slova jako jednotky lexikologického studia. Tomuto problému bylo už věnováno mnoho prostoru bez [149]konečného řešení – slovo se nepodařilo uspokojivě obecně definovat ani z hlediska grafického, ani sémantického, fonetického, syntaktického či morfologického. Zůstává jednotkou intuitivní a praktickou spíše než jednotkou vědeckou. V kapitole jsou podrobněji rozebrány dva možné přístupy z poslední doby, a to Martinetova koncepce monémů, syntagmat, syntémů a Pottierova koncepce jazykových morfémů, lexémů a textových lexií.

Poslední třetina knihy je věnována široce pojaté neologii. V kapitole La néologie: problèmes et histoire autoři nastiňují historii tohoto pojmu a počátky studia neologismů (slovníky abbé Desfontainese z r. 1726 a L.-S. Merciera z r. 1801). Ukazují, že slovem neologismus se nemínilo vždy totéž co dnes – v 18. století se tak označoval druh precióznosti, afektovaný způsob mluvy, později nadměrné a nevkusné používání nepotřebných nových slov a ještě na začátku 20. století tímto termínem psychiatři označovali slova tvořená blouznícími pacienty. Rekapitulují se zde hlavní vlny tvoření neologismů v dějinách francouzského jazyka. Zajímavé jsou poznámky o neologii jakožto prostředku utváření vědeckých taxonomií: např. Lavoisier a de Morveau pomocí neologismů reformovali chemickou nomenklaturu, C. von Linné botanickou atd. Pozornost je věnována francouzské oficiální neologii po roce 1970 v souvislosti s vytvářením nových domácích výrazů za účelem eliminace anglo-amerikanismů.

Neologismy mohou vznikat (a vznikají) i spontánně, ale děje se to v rámci určitých pravidel slovotvorby. V následujících dvou kapitolách s názvem La néologie formelle, 1–2 jsou shrnuty možnosti tvoření nových slov pomocí derivace, kompozice, zkratek a výpůjček. Formální neologie zahrnuje nejrůznější postupy, které vyvolávají nebo umožňují výskyt nových tvarů. V první části se autoři zaměřují na možnosti afixace v současné francouzštině. Především je zde problém odlišení prefixů (jejichž počet se ve francouzštině uvádí podle různých autorů od 13 do 230) a autonomních elementů jako v případě slova macrocéphale, ve kterém můžeme podle různých koncepcí vidět buď slovo tvořené prefixem (který se dále vyskytuje např. v sérii macromolécule, macrophotographie atd.) a dalším elementem (který však není autonomní), nebo složeninu dvou původně plnovýznamových slov.[4] Z hlediska neologie je zajímavé u derivátů rozlišovat význam pravidelný a význam doložený. Tak podle derivačních pravidel by pravidelný význam substantiva bourgeois byl „qui habite un bourg“ (což je historický význam), jako villageois znamená „qui habite un village“. Současný doložený význam je však odlišný.

U kompozice lze rozlišit kompozita jednoduchá (ve francouzštině typy Adj-N, N-Adj, N à N, N de N, N-N, V-N, Prep-N) a kompozita komplexní (ustrnulá syntagmata typu un va-nu-pieds a několikanásobné složeniny typu un /fond commun/ de /placement à risques/). V souvislosti s výpůjčkami z cizích jazyků mluví autoři o jednotlivých fázích jejich integrace do systému jazyka. Rozlišují xenismus, tj. cizí výraz, který se vyskytuje výhradně v souvislosti s cizí realitou, např. square „náměstí (v anglickém kon[150]textu)“, a peregrinismy, představující přechodovou fázi mezi xenismem a integrovanou výpůjčkou, které odkazují ke skutečnostem v přejímajícím jazyce již známým (mezi peregrinismy autoři uvádějí např. perestroika, glasnost). Je jasné, že tyto termíny jsou spíše pomocné. Nedostatek formálních kritérií znemožňuje považovat je za skutečně deskriptivní kategorie. Jedním z druhů lexikálního transferu jsou ještě kalky, opět dvojího druhu. Sémantický kalk spočívá v přejetí nového významu pro již existující formu (jako v případě slovesa réaliser „realizovat“, které získalo vlivem angličtiny nový význam „uvědomit si“). Formální (nebo morfologický) kalk je naproti tomu doslovným překladem cizího výrazu (jako v případě subst. gratte-ciel z am. angl. sky-scraper).

Výsledek neologie významové, o které se okrajově mluví v poslední kapitole s názvem La néologie sémantique, nemusí být patrný na první pohled, protože inovace je na úrovni signifié. Nejběžnějšími postupy jsou zde metafora, spočívající na vztahu podobnosti mezi referenty, a metonymie, založená na vztahu souvislosti. Kromě klasických případů nelexikalizovaných, poetických metafor je zde zdůrazněna její funkce při tvoření nových termínů (např. ve výpočetní technice virus informatique, mémoire, souris). U metonymií autoři uvádějí klasické, z rétoriky převzaté, rozdělení metonymií na synekdochy a vlastní metonymie s různými podtypy. Mezi případy sémantické neologie je dále na tomto místě zařazena konverze, tj. změna gramatické kategorie bez formální morfologické změny. Opět jsou zde vyjmenovány její nejběžnější případy.

Poněkud v rozporu s podtitulem knihy hovoří první dvě kapitoly o slovnících a neologii jsou naopak věnovány kapitoly závěrečné. V „úvodu do lexikologie“ by možná student, kterému je publikace určena především, nehledal dosti rozsáhlé poučení o teorii a praxi francouzské lexikografie od jejích počátků až po současnost (tato pasáž zabírá 160 stran textu, tj. prakticky polovinu publikace). I když spolu lexikologie a lexikografie přirozeně úzce souvisejí a ovlivňují se, je mezi nimi přece jen lépe rozlišovat, už jen z metodických důvodů, které jinde autoři nespouštějí ze zřetele.

Autoři si v úvodu přejí, aby kniha byla přehledem hlavních teoretických aspektů lexikologie, představených z hlediska historie i současnosti. Dobře si uvědomují, že toto je dnes možné jen s přihlédnutím k problematice sémantické, didaktické, terminologické, překladatelské, vydavatelské a prakticky lexikografické. Ke každému z výše uvedených okruhů problémů se vyjadřují věcně a srozumitelně, takže kniha dobře poslouží jako úvod do studia lexikologie studentům, odborníkům, kteří hledají syntézu této disciplíny, a snad i všeobecně všem náročnějším uživatelům slovníků.

 

LITERATURA

 

ČERMÁK, F.: Jazyk a jazykověda. Přehled a slovníky. Pražská imaginace, Praha 1997.

FÜRSTOVÁ, E.: Vybrané kapitoly z francouzské lexikologie. Univerzita 17. listopadu, Praha 1972.

QUEMADA, B.: Les dictionnaires du français moderne (1539–1863). Étude sur leur histoire, leurs types et leurs méthodes. Didier, Paris 1968.

ŠABRŠULA, J. a kol.: Základy francouzské lexikologie. FF UK, Praha 1982.

Katedra romanistiky FF UP
Křížkovského 10, 771 00 Olomouc

Slovo a slovesnost, ročník 63 (2002), číslo 2, s. 147-150

Předchozí Ludmila Uhlířová: Karl-Heinz Best: Quantitative Linguistik

Následující Jan Kořenský: Miloši Dokulilovi k devadesátinám