Kolokvium k problematice spisovného jazyka

Vít Dovalil

[Kronika]

(pdf)

Colloquium on the problems of literary language

Kolegium doktorandů Novofilologické fakulty Karlo-Ruprechtovy univerzity v Heidelbergu vedené prof. dr. Klausem Mattheierem uspořádalo na přelomu ledna a února 2001 mezinárodní kolokvium zaměřené na spisovný jazyk jako sociolingvistický jev (Internationales Kolloquium des DFG-Graduiertenkollegs „Dynamik von Substandardvarietäten“. STANDARDSPRACHE im Internationalen Wissenschaftsforum Heidelberg, 31. 1. – 2. 2. 2001). Anglicky a německy pronesené přednášky a diskuse k nim za účasti dvou desítek převážně profesorů z univerzit v Heidelbergu, Kristiansandu, St. Andrews, Manchesteru a dalších důležitých evropských center vytvořily zajímavý a náročný program, který se atomizoval do řady jednotlivých otázek, mezi ni[156]miž někdy neexistovaly úplně zřetelné souvislosti. Přednesené příspěvky pokryly časově i teritoriálně rozsáhlé celky. Týkaly se jak obecných otázek, tak také konkrétních jazyků (např. norštiny, čínštiny, aramejštiny, afrikánštiny). Zapomenuta nezůstala přirozeně ani němčina. Česká jazykověda se spisovným jazykem zabývala ve 20. století velmi intenzívně, a proto bych jakožto přizvaný účastník chtěl naši odbornou obec s tímto kolokviem alespoň stručně seznámit.

K. Mattheier úvodem připomněl množství perspektiv, v nichž se spisovný jazyk vůbec jeví jako sociolingvisticky relevantní problém. Z historického úhlu pohledu se sociolingvistika doposud zabývala procesem standardizace a sledováním jejích fází především u jazyků evropských a dobrala se v této oblasti některých podstatných shod. Dynamika spisovného jazyka se nezastavila ani dnes a i v evropském měřítku se hovoří o destandardizaci, resp. restandardizaci. Z hlediska teorie jazykových norem je zajímavé sledovat procesy legitimizace norem spisovných jazyků a působení autorit při jejich uplatňování či naopak nerespektování. Praktické hledisko se přitom zaměřuje na kodifikaci, péči o jazyk a jeho postavení ve školách. Zanedbat nelze ani takové fenomény, jaké představují jazykové plánování a řešení konfliktů při rozsáhlejších reformách spisovných jazyků.

K. Ehlich se pokoušel odpovědět na otázku, co se v budoucnosti stane se spisovnými jazyky (Hochsprache). Předeslal, že tento termín pokládá za problematický a nesamozřejmý. Vnitřně poměrně homogenní standardy indoevropských jazyků se např. se standardy africkými nedají srovnávat, pokud o nich vůbec můžeme u afrických jazyků hovořit. Novodobé spisovné jazyky byly vázány na ideu národa, avšak nikoli všude zcela totožně. Zatímco francouzština a italština měly historicky své preskriptivní akademie, v rozdrobených německých státech taková instituce nevznikla. Ani dnešní IDS v Mannheimu svou povahou např. francouzské akademii neodpovídá. Jako specifické se hodnotí postavení angličtiny. Tento jazyk představoval kdysi také jeden z národních evropských jazyků. Avšak již před několika desítkami let se z ní stala lingua franca číslo jedna, která přestala být ztotožnitelná s nějakým anglickým standardem. Ve světě totiž podle názoru referenta dominuje „špatná angličtina“. I Američané nebo Britové si tak nakonec budou muset osvojit chyby, aby se ve světě domluvili. Ehlich v této souvislosti ostře kritizoval pasivitu Spolkové republiky Německo v prosazování němčiny, kterou v Evropské unii mluví nejvíc občanů. Podle jeho názoru je zbytečné zastávat dosavadní postoje, jež daný problém tabuizovaly.

O. Reichmann se věnoval tématu „spisovný a národní jazyk“. Upozornil na ideologickou a historickou podmíněnost obou termínů, zvláště pak ve střední Evropě. Pro ilustraci uvedl označení nové horní němčiny, která podprahově vsugerovává existenci jakéhosi německého národního pouta pro množinu dialektů z 8. až 11. století. Totéž v principu platí pro starou angličtinu. Podle Reichmanna je paradoxní a příznačné zároveň, že ‘Althochdeutsch’ a ‘Old English’ se ujaly jako lingvistické termíny, přestože (či protože?) jsou ahistorické. Je samozřejmé, že pojem ‘národ’ prodělal svůj vývoj. Ke složce ‘národní’ (vymezení a identifikace směrem navenek) přistoupila složka ‘společenská vrstva’ (vymezení a identifikace směrem dovnitř). U pojmu ‘spisovný jazyk’ zastává Reichmann funkční hledisko. Na rozdíl od K. Ehlicha nepoužívá termínu Hochsprache, k němuž by zařazoval prvky a jevy nacházející se nad standardem. Reichmann si kladl zásadní otázku – komu leží spisovný jazyk na srdci? Kdo vlastně jej chce definovat? Došel k závěru, že obecně především lidé vzdělaní, konkrétně zejména sociolingvisté. Termín spisovný jazyk se však vyznačuje jistou demokratičností, nikoli elitářstvím, nevznáší se ve vzduchoprázdnu, nýbrž představuje konkrétní produkt procesu standardizace.

Přednáška romanisty J. Albrechta byla věnována spisovnému jazyku uvnitř architektury evropských jazyků. Jádro jeho přednášky spočívalo v načrtnutí stadií standardizace jazyků, což je proces důležitý pro vyprofilování architektury každého jazyka. Podstata 1. stadia spočívá v akceptování nějaké subsistentní normy uživateli. Následuje (ústní) literární produkce v takovémto jazyce (2. stadium), jeho použití v psané podobě (3. stadium) a kodifikace spojená s péčí o jazyk (poslední etapa). Na počátku této poslední fáze užívá spisovný jazyk úzká sociální elita a literatura působí jako kánon. Okruh platnosti však roste sociálně i teritoriálně, rozšiřuje se i situační spektrum ustaveného standardu. Dnes však prakticky všechny evropské jazyky přešly do stadia dalšího, v němž již umělecká literatura více či méně za vzor realizace spisovného jazyka pokládána není. Na pozadí tohoto náčrtku pak Albrecht vysvětlil svou koncepci primárního a sekundárního substandardu. Primární tvoří původní předkodifikační prostředky a jevy, které nebyly do prvních [157]kodifikačních prací přijaty, ať již byl pro toto odmítnutí důvod jakýkoli. Sekundární substandard naopak předpokládá existenci této kodifikované normy spisovného jazyka, nějak se k ní vztahuje nebo je od ní přímo odvozen, ale nerespektuje ji. Jako příklad v oblasti slovní zásoby se uvádějí některé metafory nebo lidová přenášení významu.

U. Ammon z univerzity v Duisburgu hovořil na téma, kdo stanovuje, co bude, nebo nebude patřit ke spisovnému jazyku. Podobně jako A. Lodge předeslal i on pro ujasnění krátkou terminologickou poznámku. Němčina je standardní jazyk (Standardsprache), protože disponuje spisovnou varietou (Standardvarietät). Stará horní němčina standardní jazyk nepředstavovala, neboť žádnou spisovnou varietou nedisponovala. Ammon předložil pro zodpovězení položené otázky model vztahů obdélníkové podoby s následujícími čtyřmi krajními body: kodifikátoři, autority (korektoři, učitelé, úředníci), modeloví mluvčí nebo pisatelé (spisovatelé, novináři, herci, televizní a rozhlasoví moderátoři) a jazykovědci. Mezi všemi těmito skupinami existují vzájemné vazby, každá nějak působí na zbylé tři. Neuvedl ovšem, podle jakých kritérií vlastní kodifikace probíhá.

Socioložka U. Gerhardtová přednášela ze sociálněhistorické perspektivy o normách jako konstitutivních principech sociálního řádu. Zajímavé bylo uvědomit si, jestli jazyk reprezentující jednu ze sociálních institucí přispívá k reciprocitě v sociálních vztazích a jestli poskytuje prostor pro zachování nebo obnovování důstojnosti ostatních účastníků komunikace. Podle ní tedy nestačí říci, že mluvím, nýbrž je záhodno mít též na zřeteli, kdo mě poslouchá.

Klasický filolog H. Petersmann ve své přednášce o standardizaci a destandardizaci latiny v diachronním pohledu vyšel z teze, že latina nebyla v uplynulém století mrtvým jazykem, ale že za mrtvý lze pokládat jen jeden její standard. V předliterárním období se o standardu latiny hovořit nedalo, pro tvorbu a udržení standardu se ukázal jako rozhodující topolekt Říma, srdce Latia. Vzor správného mluvení tak představoval právě sermo latinus. Klasický latinský standard, charakteristický původně pro vyšší vrstvy Říma, se diastraticky rozšiřoval. Na přelomu 5. a 4. století před Kristem dochází k hlubokým změnám kvůli uzavírání se Říma vůči okolnímu světu a nárůstu purismu s tím souvisejícímu. Současně se etabloval substandard (sermo vulgi), který však původně nebyl vnímán negativně, a rozvíjely se venkovské regionální variety latiny (rusticitas) korelující s nižšími vrstvami obyvatelstva. Dialekty podle názoru referenta nebyly pokládány za elegantní, zato se však hodnotily jako variety upřímnější a méně strojené.

Romanista A. Lodge ze St. Andrews se zaměřil na realokaci mezi standardem a lidovým jazykem v raně moderní Paříži. Na rozdíl od většiny referentů autor definoval, k jakému pojetí standardu se přiklání, totiž ke standardu jakožto určité abstrakci či ideologii ztotožnitelné se soustavou norem, k nimž se mluvčí více nebo méně blíží, z níž se standard rodí vědomým výběrem a následnou kodifikací příslušných prvků. Lodge zastával tezi, že původ spisovné francouzštiny lze hledat v pařížské koiné, kterou charakterizovala konvergence dialektů. O psané podobě této koiné se záznamy nedochovaly. Gramatikové realokaci variant svými kodifikacemi nezpůsobili, pouze (deskriptivně) sledovali existující tendence. Určité varianty nezanikly, ani když opustily původní koiné, a v nových varietách přebíraly mj. funkce stylistické. Roli gramatiků podle autora nelze v tomto směru přeceňovat.

Příspěvek F. Gadetové potvrdil, že francouzští mluvčí jsou přesyceni normami spisovné francouzštiny a že i v tomto románském jazyce nezadržitelně dochází k posunu v pojetí standardu (vypouštění záporky ne- před slovesy, praktický zánik jevu známého jako complément d’object direct apod.).

Romanista R. Wilhelm se soustředil na diskurs o jazykových normách na příkladu okcitánských hagiografií ze 14. a 15. století. Jeho příspěvek vyvolal více otázek než odpovědí.

Ve středu pozornosti slavisty B. Panzera se ocitla česká památka – gramatika Jana Blahoslava ze 16. století. Referent vyzdvihl Blahoslavovu tezi o dobovém výsadním postavení češtiny ve vztahu k jiným slovanským jazykům a konstatoval, že např. již v tomto raně novověkém díle lze nalézt zárodky mnohem pozdější ideje slovanské vzájemnosti.

A. Deumertová sledovala vztah standardizace a sociálních sítí na příkladu afrikánštiny. Z pečlivě sestaveného korpusu korespondence 35 afrikánských radikálů z konce 19. století vyvodila, že nacionalismus může za příznivých historických okolností transformovat slabé vazby sociálních sítí ve vazby silné, avšak pouze symbolické.

Sinolog R. G. Wagner se zabýval diskusí o standardizaci písma v Číně v rozmezí let 1890–1930. Úvodem nastínil současnou trigrafii (složi[158]tý standard, zjednodušené písmo a přepis) a kodifikaci čínské gramatiky z roku 1895 opírající se o kategorie převzaté z latiny. Zmínil komunikační potíže mezi kontinentálními varietami a tchajwanskou varietou. Např. kontinentální rétorika je prosycena socialistickými prvky, zatímco Tchaj-wan inklinuje k angličtině a ve svých důsledcích k triglosii. Wagner se krátce dotkl kodifikační konference z roku 1913, která se konala déle než čtvrt roku a na níž se hlasováním rozhodovalo o výslovnosti téměř každého jednotlivého znaku.

Sinoložka S. Weigelin-Schwiedziková hovořila o přenosu označení ochranných známek západních firem do čínštiny. Zjistila, že tento proces probíhá ve třech podobách: foneticky (příklad Coca-Coly: její signifiant v čínštině znamená ‘může chutnat a dokáže osvěžit’), překladem vlastního pojmu (Apple – do čínštiny přeloženo jako ‘jablko’, Camel jako ‘velbloud’) nebo originálním novým vystižením původní ochranné známky na podkladě sémantickém (Knorr jako ‘rodinná polévka’, Duracell jako ‘zlatý král’ nebo Wrigley’s jako ‘šíp’).

Rektor kristiansandské univerzity E. H. Jahr hovořil o složité otázce jazykového standardu v norštině. Shrnul norskou jazykovou politiku uplynulých téměř 200 let po roce 1814. Opíral se přitom o periodizaci dělící celé období na fázi nacionalistickou (1814–1917), v níž došlo k vytvoření dokonce dvou standardů, sociolingvistickou (1917–1960), během níž byly činěny pokusy překonat nastolený problém, a stabilizační (po roce 1960). Připomněl, že dnešní jazyková politika vychází ve školské výuce ze zákona, podle něhož učitelé musí vyučovat žáky v jejich dialektu. Poukázal na to, že snad i z tohoto důvodu se Norsko stalo ve 2. polovině 20. století sociolingvistickým rájem. Současný zákon však neodstraňuje potíže směrem navenek, spíše naopak. Otázkou zůstává, která varieta by se mohla např. stát jazykem reprezentujícím Norsko v Evropské unii, kdyby se Norové někdy přece jen rozhodli do ní vstoupit, a do jaké norštiny by se v evropských institucích tlumočilo. Závěrem bylo konstatováno, že problém rozlišování mezi standardem a substandardem v Norsku vlastně neexistuje, protože nelze tvrdit, že někdo užívá horší nebo lepší norštinu.

W. Arnold se ve své přednášce věnoval postavení aramejského jazyka, který hledá svůj standard. Západní a východní aramejština představují vzájemně nesrozumitelné dialekty. Západní varieta přežívá jen ve třech syrských vesnicích, zatímco východní aramejštinou (jde o souhrnné označení několika dialektů) se dnes mluví v Turecku, Íránu a Iráku. Tento jazyk zná však své mluvčí rovněž v Evropě. Problematika aramejského standardu spočívá především v pravopise. Historicky jsou doloženy záznamy starosyrské, po roce 1914 se uvažovalo o zavedení latinky, existuje však i varianta syrské ortodoxní církve, která píše azbukou.

T. Roelcke řešil otázku typologické klasifikace spisovné němčiny. Vyšel z předpokladu, že jazykovou typologii zkoumající obecnější strukturní principy a variační lingvistiku zabývající se synchronní i diachronní variací není nutno od sebe izolovat a že lze dojít k jejich spojení ve variační typologii. Typologii němčiny, kterou ve zjednodušujícím globálu diachronně charakterizuje posun od syntetičnosti k analytičnosti, zkoumal ve 3 okruzích: morfologie, syntax a tvoření slov, to vše na pozadí formálního a neformálního užití. Vypozoroval celkem 6 základních tendencí: ubývání inventáře forem obecně, ubývání syntetických prvků, nárůst analytických prvků, zjednodušování vět, zmenšování konfiguračnosti a její tematizace. Mizení pádů a ústup genitivu a dativu v morfologii reprezentují v neformálnějším užití jazyka tendenci první, jako příklad nárůstu syntetičnosti naproti tomu uvedl flexi adjektiv (die lilane Jacke), syntetičnost posiluje profilování gramatického čísla (formální užití), ale oslabuje ji mizení préterita. V oblasti tvoření slov se ve formálních situacích častěji užívají sufixoidy a roste nominalizace (obojím dokládal nárůst syntetičnosti). V syntaxi se naleznou zřetelné jevy hovořící ve prospěch nárůstu analytičnosti: větší množství předložkových konstrukcí a vazeb s funkčními slovesy, růst užití pasíva. Zmenšování konfiguračnosti bylo ukázáno na porušování větného rámce (spíše v neformálním úzu).

Tématem přednášky V. Dovalila byla existence nadregionálního substandardu v psané němčině. Jazykovědná germanistika i v poválečném období staví na tezi, že německý substandard je regionálně vázán. V korpusu psaného jazyka v IDS v Mannheimu se však podařilo najít nejméně 10 jevů s dosti vysokou četností výskytu, které nejsou gramatikami současné němčiny přijaty za spisovné a zároveň vykazují pasívní i aktivní celoněmecké rozšíření bez toho, že by někde narazily na zásadní odmítání. Prokázání nadregionálního substandardu dokonce v psaném jazyce by mohlo vést k potvrzení hypotézy, že existuje nezanedbatelná skupina [159]německých mluvčích, kteří užívají převážně standard a díky svému sociálnímu zázemí nemusí znát dialekt. Standard však nepoužívají ve všech situacích důsledně. Tlak úzu by nakonec mohl vést ke kodifikaci těchto jevů, tedy k dalšímu rozšíření původně poměrně úzkého standardu.

Freiburští lingvisté P. Auer a H. Spiekermann načrtli své úvahy o zkoumání jihozápadoněmeckého výslovnostního standardu. Soustředili se na kvantitu a kvalitu výslovnostních jevů u různých skupin mluvčích v Mannheimu, Heidelbergu, Stuttgartu, Freiburgu, Karlsruhe a Tübingenu. Jejich korelace znázornili graficky jako závislost rychlosti mluvení (osa allegro – lento představující jedno kontinuum) a blízkosti ortoepii (osa dialekt –standard jako druhé kontinuum). Zhuštěné výskyty ukázaly, kde se jihozápadoněmecký výslovnostní standard dá úspěšně hledat a jakou má dnes podobu. Provedené výzkumy zároveň přispějí k aktualizaci Pfefferova korpusu mluvené němčiny.

Manchesterský germanista M. Durrell přednášel o mluveném standardu v Německu a Anglii. K této problematice přistupoval i jako autor učebnic němčiny pro anglické studenty germanistiky. Mají-li být učebnice užitečné, musí se v nich podle jeho názoru úzus skutečně nějak odrazit.

Heidelberské kolokvium ukázalo, že patrně není možné konsenzu u intenze a extenze pojmu ‘spisovný jazyk’ docílit. Právě proto se jeví jako nutné alespoň poukázat (jak to učinili A. Lodge a U. Ammon nebo jak se o totéž snažil autor této zprávy u pojmu ‘substandard’), v jakém pojetí s tímto pojmem ten který autor pracuje. A neplatí to pouze u pojmu spisovného jazyka.

Ústav germánských studií FF UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1

Slovo a slovesnost, ročník 63 (2002), číslo 2, s. 155-159

Předchozí Zdeněk Starý: A propos Pavel Novák po deseti letech

Následující Josef Anderš: I. olomoucké sympozium ukrajinistů